úterý 18. prosince 2012

Proč nemám rád soudce


Od malička mám úctu k autoritám. Byl jsem tak vychován a vydrželo mi to dlouho. Až v dospělém věku jsem o některých začal pochybovat. O prezidentovi, který krade pera. O poslancích, kteří kradou o hodně víc. O premiérovi, který lže, kudy chodí. Ale nejdřív ze všeho jsem začal pochybovat o soudcích.
             Ne že bych k soudcům někdy cítil nějakou náklonnost, nikdy jsem žádného sympatického nepotkal. Ale úctu jsem k nim měl, to ano. Jsou to přece znalci a vykladači zákona, jejichž jediným posláním je spravedlivě trestat zločince, kteří zákon porušují. Není důležité, že na člověka působí dojmem osiny v zadku, to musí souviset s tím, že v zájmu zachování spravedlnosti si nesmějí nikoho pouštět moc k tělu.
             Mé první „živé“ seznámení se soudní praxí proběhlo na vojně, a v základech otřáslo mou důvěrou v naše právní prostředí (tehdy ještě socialistické, ale nebojte nic, ti nejlepší přetrvali a jsou tam dodnes).
            Svou roční porci vojenské služby jsem si odsloužil v Písku, u spojařů. Protože jsem o spojařině nevěděl nic, vykonával jsem funkci „výkoňáka“, tj. výkonného praporčíka. To byla taková děvečka pro všechno, co byla k ruce veliteli roty a dělala za něj všechno, co se jemu nechtělo. Což bylo skoro všechno. Kromě jiného bylo mou povinností jednou týdně sebrat od vojáků pyžama, košile a spodní prádlo, odnést to do plukovního skladu k vyprání a nafasovat stejný počet čistých kusů. Když v tom člověk neuměl moc chodit, mohl tady prodělat kalhoty, doslova. Někteří vojáci byli zkušení, dokázali z jednoho kusu umně nastříhat a naskládat dva, aby za to získali dva kusy nové nepoškozené. Někdy to prošlo, ale většinou plukovní skladník věděl, která bije, a při počítání poznal, že je ten kousek moc tenký, vytáhl ho, rozložil, a podvod byl odhalen. Naštěstí jsem se rychle poučil a při přebírání od svých vojáků jsem si dával pozor, abych to nebyl já, u koho zůstane černý petr. Jednou jsem ale blbě spočítal košile a ve skladu jsem nahlásil o jednu míň, než jsem jich skutečně odevzdal. Skladník to samozřejmě vždycky přepočítával, věděl, co mu hrozí. Kupodivu, tenhle byl mimořádně poctivý, upozornil mě, že jsem se spletl ve svůj neprospěch a vydal mi správný počet. To jsem na vojně do té doby nezažil, každý se tam snažil každého oblbnout, ošulit, neboli, po vojensku řečeno, ochcat. Samozřejmě to nebyl voják z povolání. Ti nikdy nepracovali. Velitel plukovního skladu byl poručík. Ten delegoval svou práci na svého zástupce, nějakého rotmistra, rovněž vojáka z povolání. No a ten na to měl několik pomocníků z řad obyčejných záklaďáků. Ti pracovali, vojáci z povolání byli od toho, aby na ně řvali. Ale i mezi vojáky základní služby byly rozdíly, dané zejména číslem - tj. počtem dnů do ukončení vojenské služby. Ti starší už taky nepracovali, všechno museli odřít ti s číslem > 365 (pro neznalé: normální záklaďák měl v den příchodu číslo 730). Nicméně i ti mladší se rychle přizpůsobovali a „ochcávali“, jak to jen šlo. Za chvíli už jsem věděl, na které z pomocníků ve skladu si mám dát pozor, protože mi za bezvadný kus dají krásně vypranou, nažehlenou a pečlivě naskládanou půlku košile. Ale tenhle mi to neudělal nikdy. Byl poctivý. Ke své smůle, jak se později ukázalo.
            Jednoho dne zaburácelo chodbami hlášení velitele plukovního štábu, že se všichni výkonní praporčíci mají neprodleně dostavit do zasedací místnosti. Naklusali jsme celí nervózní, jestli někdo z nás něco neprovedl. Ukázalo se, že nás poctil návštěvou vojenský prokurátor, nějaký plukovník, na první pohled osina v zadku, jak jinak. Velitel štábu, pako jménem major Vaverka, přednesl plamenný proslov k nám všem výkonným praporčíkům (bylo nás dost - tolik, kolik bylo ve spojovacím pluku rot; přesný počet už si nepamatuju, a i kdyby, možná je to ještě pořád vojenské tajemství). Prý se dnes bude konat soudní řízení s několika vojáky, obžalovanými z krádeží pohonných hmot. Máme dávat dobrý pozor a odnést si ponaučení, že krást se nesmí. Měl pravdu, odnesl jsem si ponaučení. Voják základní služby krást nesmí, a i když nekrade, ještě pořád nemá vyhráno. Krade-li v jeho okolí voják z povolání, není třeba dlouho hádat, kdo to odsere (pardon, ale vojenská terminologie je chudá, jiný výraz pro tuto situaci nenabízí).
            Soud probíhal asi následovně: prokurátor si postupně předvolával obžalované od nejvyšší šarže. Nejdřív byl předvolán poručík-velitel plukovního skladu. Prokurátor se ho zeptal: „Kradl jste ze skladu pohonné hmoty? Poručík: „Nekradl, souduhu plukovníku“. Prokurátor: „Ale věděl jste o tom, že se vám ztrácejí?“ Poručík: „Nevěděl, soudruhu plukovníku. Inventury měl na starosti můj zástupce, a ten mě neinformoval, že něco chybí“. Prokurátor: „A máte na někoho podezření, kdo to mohl udělat?“ Poručík: „Nejspíš někdo z pomocníků“.
            Poté byl předvolán rotmistr-zástupce vedoucího skladu. Prokurátor se ptá: „Kradl jste ze skladu pohonné hmoty?“ Rotmistr: „Nekradl, soudruhu plukovníku“. Prokurátor: „Ale když jste dělal inventuru, musel jste přijít na to, že vám něco chybí, nebo ne?“ Rotmistr: „To ano, ale proč to chybělo, to nevím. Ani jsem si nebyl jistý, jestli jsem to spočítal správně.“ Prokurátor: „A proč jste to nenahlásil svému nadřízenému?“ Rotmistr mlčky krčí rameny. V tu chvíli vypadá, že opravdu neumí do pěti počítat. Prokurátor: „A máte aspoň tušení, kdo to mohl udělat?“ Rotmistr:„To mám, soudruhu plukovníku. Musel to být vojín XY.“ Prokurátor: „Proč si to myslíte?“ Rotmistr: „Protože vždycky zůstával ve skladu nejdéle ze všech a tvářil se, že pracuje. Vždycky mi to připadalo podezřelé.“
            Nakonec byl předvolán pomocník ze skladu, vojín XY-voják základní služby. Nevěřil jsem svým očím. Byl to můj známý, snad jediný poctivý pomocník, který kdy v tom skladu pracoval. Prokurátor se ho zeptal: „Kradl jste pohonné hmoty?“ Voják: „Nekradl, soudruhu plukovníku“. Prokurátor: „Ale přístup do skladu jste měl, nebo ne?“ Voják: „To měli i všichni ostatní, kdo ve skladu pracovali.“ Prokurátor: „Odpovídejte mi na to, na co se vás ptám. Mě nezajímají ostatní. Měl jste klíče od skladu, ano nebo ne?“ Voják: „Ano“. Prokurátor: „A stávalo se, že jste zůstal ve skladu sám, když už tam nikdo jiný nebyl?“ Voják: „Ano“. Prokurátor: „Takže asi nemáte někoho, kdo by dosvědčil, že jste odtamtud nikdy nic neodnesl?“ Voják: „Ne“. Prokurátor (zatvářil se spokojeně): „To mi stačí“.
Pak byla chvíli přestávka, prokurátor se musel asi poradit sám se sebou. To byla „výhoda“ vojenského soudu, žádná porota, žádná obhajoba, prokurátor je všeznalý a všemocný, druhý hned za pánembohem (tedy vlastně tehdy až třetí, za Marxem a Leninem).
            My všichni už jsme tušili, k čemu se schyluje, i když jsme se pořád ještě zdráhali uvěřit. Ale brzy se naše tušení potvrdilo. Soudruh plukovník slavnostně předstoupil a vynesl rozsudek. Poručík-velitel skladu se zprošťuje obžaloby, protože o ničem nevěděl. Rotmistr-zástupce vedoucího skladu se odsuzuje na 6 měsíců odnětí svobody podmíněně se zkušební dobou jeden rok, protože o krádežích věděl a neučinil žádná opatření, aby jim zabránil. Vojín XY se odsuzuje na dva roky odnětí svobody nepodmíněně ve vojenském nápravném zařízení v Sabinově, protože sám o své vlastní vůli a opakovaně kradl pohonné hmoty, jak vyplývá z výpovědí svědků.
            Chudák vojáček málem zkolaboval, když rozsudek vyslechl. Asi do poslední chvíle netušil, co se na něj šije. Nevím, jestli z něj dva roky v Sabinově udělaly lepšího člověka, ale vím určitě, že prokurátorovi a pár dalším důstojníkům by pár let v nápravném zařízení prospělo mnohem, mnohem víc.
            Od té doby vím, že spravedlnost je slepá, hluchá a chromá. Přesvědčil jsem se o tom ještě mockrát a podobně jako v soudce, ztratil jsem důvěru i v další orgány zaručující vymahatelnost práva – policii a státní zastupitelství. Třeba když zástupce ředitele pražské policie Zdeněk Janíček byl roku 2005 nalezen oběšený s 29 bodnými a řeznými ranami. Tedy aby bylo jasno, nejdřív se pobodal a pořezal, pak se oběsil, nikoli naopak. Policie neshledala cizí zavinění a případ uzavřela jako sebevraždu. Že se plukovník Janíček v té době intenzívně zabýval aktivitami mafiána Radovana Krejčíře a jeho možným napojením na orgány státní správy, to je jistě jen náhoda. Nebo když r. 2004 určitá mafiánská skupina (opět se silnou Krejčířovou stopou) podala žalobu na Čepro, v níž si žalující strana nárokovala fingovanou pohledávku v hodnotě tří miliard Kč. Podařilo se jim podplatit dámu v podatelně Čepra, aby obálku s předvoláním ztratila, takže v Čepru o celém případu nikdo netušil (přesněji, nikdo kromě těch, kteří na tom s danou skupinou tajně spolupracovali). Panu soudci Hovorkovi nepřišlo vůbec divné, že se z Čepra k soudnímu jednání nikdo nedostavil, když se jednalo o 3 miliardy, a za pár minut byl hotov s vynesením rozsudku. Samozřejmě ve prospěch žalující strany. Zajímalo by mě, kolik z těch 3 miliard mu slíbili. Člověk by měl být v obraze, co kdyby někdy potřeboval služby nějakého soudce, že ano. Tedy ten Hovorka bude asi drahý, ale možná by se našel někdo levnější, kdo by mi helfnul, až na mě přijde exekutor, že jsem před 10 lety při splátce hypotéky zaplatil o 10 halířů míň a můj dluh včetně penále a poplatků za vymáhání narostl za tu dobu na 987 659,80 Kč. Vím, že se takové věci dějí, tak chci být připraven. Koneckonců, jsme v tržní společnosti, soudce poskytuje službu, a komu by měl vyhovět, když ne tomu, kdo víc zaplatí, že ano. To je přece normální. Nebo ne?

neděle 23. září 2012

Rhodos 26.8.-2.9.

 Letos jsme žádnou dovolenou dopředu neplánovali, ale tak nezávazně jsme si říkali, že když nenastane žádná katastrofa, mohli bychom zkusit na konci srpna nějaký last minute. Nejlépe někam k moři, po tom se stýskalo Hance, a taky někam, kde se dá něco vidět, protože pro Martina není samotné moře moc velké lákadlo. Katastrofa nenastala, ale výběr zájezdů last minute se ukázal jako velmi omezený (a hlavně, když už jsme něco vybrali, než to agentura stačila zprocesovat, už byl obsazený buď hotel, nebo letadlo). Přesto se nakonec podařilo - vyšel z toho Rhodos, hotel Kolymbia Sun na východním pobřeží ostrova. 

 Turistické letovisko Kolympia sice samo o sobě příliš pamětihodnostmi neoplývá, ale o výlet jsme Martina neochudili - jeden den jsme si půjčili v místní půjčovně auto (tedy auto ... Fiat Panda - taková větší nákupní taška, ale má to čtyři kola a volant a jezdí to), a navštívili jsme dvě nejhezčí města na ostrově (ve skutečnosti jde o jediná dvě města, ale kdyby jich bylo víc, tak by tahle dvě určitě byla nejhezčí). Jinak hotel byl příjemný, počasí bez jediného mráčku od prvního do posledního dne, moře teplé, a navíc krásné členité pobřeží, ideální na procházky a první krůčky nás začínajících "uměleckých fotografů".
Tady je stručná fotodokumentace:

pláž byla asi 5 minut chůze od hotelu

 Lindos z dálky: nad městem se tyčí středověká pevnost, za jejími hradbami se však nacházejí i zbytky antických staveb ze 4. stol. př. n.l.

Lindos s úzkými uličkami vypadá jako jedno velké tržiště;
komu se nechce nahoru pěšky, může jet na oslu


z kopce nad městem (nazývaného Akropolis) je krásný výhled na členité mořské pobřeží ...

... což je ideální kulisa k hromadnému focení :-)

tady se budují antické památky

pozůstatky chrámu bohyně Atény, postaveného kolem r. 300 př. n.l.


výhled na druhou stranu pobřeží je neméně zajímavý

z Lindosu jsme se zpátky přes Kolympii po obědě přemístili na nejsevernější výběžek ostrova, do Rhodosu; začali jsme na malém vršku nad městem, který se jmenuje - jak jinak - Akropolis; je tu zrekonstruovaný antický hippodrom, malé kruhové divadlo ...

 ... a částečně zrekonstruovaný Apollónův chrám (ale žádný strach, oni ho jednou dostaví celý); 
vše z doby kolem 300 -200 př.n.l.

starý přístav; tady podle legend stál Rhodský kolos, jeden ze Sedmi divů světa; dostavěn byl asi roku 291 př.n.l., ale dlouho tu nepobyl: kolem roku 225 př.n.l. se při zemětřesení zřítil.

V centru Rhodosu je zachovalé středověké městečko obehnané hradbami; mysleli jsme si, že stojíme před jednou z nich, a tak jsme vešli ...

... a ocitli se v příkopě mezi hradbami ...

... turisté chodili nahoře nad námi a nám chvíli trvalo, než jsme našli schůdky, po kterých se dalo vylézt nahoru


 Martin si vyfotil rytíře ...

 ... i s mámou a druhým rytířem v pozadí

 poslední ráno před odjezdem jsme se vyrazili podívat k moři na východ slunce; Martin to zdokumentoval sérií uměleckých snímků foťákem z mobilu

 poslední posezení u baru - zajímavá vzpomínka nyní v době prohibice :-)

a poslední fotka u hotelu večer před odjezdem na letiště






pátek 3. srpna 2012

Pussy Riot, náboženství a těžká cesta (nejen) Ruska k demokracii


 Nikdy jsem se netajil tím, že považuji náboženství za největší podvod v dějinách lidstva. Církve pak za instituce, využívající tohoto podvodu k manipulaci s masami (těmi lidskými; manipulovat se zvířaty je složitější: těžko se jim něco nalhává).
Hrstka samozvaných vyvolených tvrdí, že oni jediní mají certifikát na komunikaci s tisíce let starým, účelově vybájeným a z vědeckého pohledu dětinsky směšným mýtem, zvaným Bůh (název se liší dle místního vkusu a tradic, princip je vždy stejný). Miliardy lidí na světě jim to žerou, a co víc, ve jménu tohoto mýtu jsou schopni upalovat své bližní na hranicích, vraždit je ve válkách, nebo aspoň věznit a mučit hlady, ano, ty samé bližní, které jim onen mýtus přikazuje milovat. Univerzální odpovědí pochybovačům o humánnosti podobných projevů lásky jest ponaučení, že cesty boží jsou nevyzpytatelné; ti se smyslem pro černý humor pak mohou doplnit, že láska bývá slepá.
Není pochyb, že Rusko je země, ve které je církev velmi mocnou institucí. Soudruh Putin promine, ale i on dobře ví, že přes obrovskou moc, kterou v této zbědované, úřednickou zvůlí a korupcí prolezlé zemi dokázal ve svých rukou koncentrovat, je patriarcha jedním z mála lidí, které by si opravdu nechtěl rozhněvat.

Na dvojjediný konglomerát církve a státní moci neplatí zákony tržní ekonomiky, neplatí tu vlastně zákony vůbec žádné, kromě zákonu silnějšího. Tak, jak se církev dokáže v novodobém honu na čarodějnice vypořádat s těmi, co by snad chtěli kostely využít k něčemu jinému než chvále božího mýtu a jeho samozvaných vykladačů, tak se státní moc umí vypořádat s tím, kdo by kapitál, nashromážděný podnikáním, chtěl použít k podpoře něčeho, co by snad vzdáleně mohlo připomínat demokratickou opozici. Moc je v tomto státě pevně a spravedlivě rozdělena. Podnikat může ten, kdo platí desátky a drží hubu. V kostele se může zpívat, když se pěje chvála nejvyššímu. Punkové zpěvačky z Pussy Riot, stejně jako podnikatel Michail Chodorkovskij a tisíce dalších bezejmenných Rusů, kteří se nechali napálit kecy o ruské demokracii, se na vlastní kůži dnes a denně přesvědčují o tom, že mýtus Boha a mýtus Demokracie mají jedno společné: všichni o tom mluví, ale nikdo neví, jak to vypadá.

Nechci vyvolat dojem, že mám něco proti Rusům. Pussy Riot by ve většině "demokratických" zemí určitě za mřížemi neseděli. To však neznamená, že v těchto zemích jsou pojmy Boha a Demokracie menším mýtem než v Rusku. Rozdílné jsou jen způsoby, jakými jsou ony mýty lidem předkládány a jimi přijímány. Běžný Američan ani na vteřinu nepřipustí, že by jeho Bůh mohl být mýtem. Pokud se však naskytne možnost pohádkově zbohatnout na úkor tisíců či milionů jiných lidí, zapomene na desatero přikázání - namísto "Nepokradeš" mu na mysli okamžitě vytane jiný pojem: "Investiční příležitost". 
Naše země je, na rozdíl od Ameriky, převážně ateistická. Je to dobře, nejsme takoví pokrytci. Nemusíme naoko dodržovat jakési závazné Desatero a zastírat ostatním i sami sobě, že ho denně porušujeme. Bez Desatera je to jednodušší, víme na čem jsme, ani naši demokraticky zvolení zástupci před námi nemusejí nic skrývat: krást je přece normální!
Denně se všichni přesvědčujeme, že demokracie nefunguje. Všichni všem vládnout nemohou. Jakmile vložíme svou důvěru (a své peníze) do rukou úzké skupiny lidí, začnou mít dotyční pocit, že jsou lepší, důležitější, významnější než ostatní, a proto si zaslouží více peněz, více moci, více slávy, a protože jsou v postavení, kdy si k tomu všemu mohou dopomoci, tak to udělají. Nezabrání tomu mýtus zvaný Demokracie, ani mýtus zvaný Bůh.
Naskýtá se otázka, zda je vůbec nějaká obrana, nějaký mechanismus, který by fungoval ve prospěch většiny místo prospěchu úzké vládnoucí elity. Kdybych znal řešení téhle tajenky, myslím že bych si zasloužil, aby mě ostatní, ti obyčejní a nevýznamní, začali nazývat Bohem. Nebo mě aspoň demokraticky zvolili prezidentem.

Tady jsem chtěl původně skončit, ale když tak nad tím přemýšlím, myšlenka zbožnění mi nedá spát (prosím slovo zbožnit nedávát do souvislosti se zbožím, ale S BOŽÍM mýtem, a slovo mýtus nezaměňovat se slovem mýto, jakkoli mýtné brány mohou v někom evokovat myšlenku na bič boží).

Mám jeden tajný recept na mýty: lidi, učte se! Já vím, není to originální, říkal to už Komenský. Ale všimli jste si, že ti největší hajzlové, korupčníci, ti nejnamyšlenější a nejchamtivější, bývají totální tupci, hlupáci a nevzdělanci (i když glejt na vzdělání často mají, třeba z plzeňské právnické faktuly) ? Kdybychom byli všichni chytřejší, vzdělanější, pracovitější, možná bychom si vytvořili jiné žebříčky hodnot. Tolik k mýtu demokracie. A stejně tak k mýtu Boha. Nedávno jsem viděl v internetovém obchodě tričko s nápisem: "Too stupid to understand science? Try religion!" Chtěl jsem ho koupit, ale náš Martin projevil v patnácti letech více smyslu pro realitu než já. Co když si to na mé hrudi přečte nějaký náboženský fanatik, který náhodou umí anglicky, náhodou se ten den špatně vyspal a náhodou zrovna drží v ruce baseballovou pálku?
Nehodlám dráždit hada bosou nohou, a tak své myšlenky svěřuji pouze tomuto blogu, který má mnohem méně čtenářů, než by mělo mé triko, ve kterém bych se projel pražskou hromadnou dopravou.

Slyšte mou univerzální radu: zkuste vědu! 

neděle 24. června 2012

Oskar Petr 60

 Zatím trochu bojuju s problémem, jak napsat jeden příspěvek a sdílet ho na více místech: byl jsem na koncertu, napsal jsem o tom reportáž na czechmusic.net včetně fotek, a nechce se mi stejné fotky a komentáře nahrávat na blog, facebook, google+...
 Napadlo mě několik řešení, ale žádné není ideální. Tak zatím budu asi vkládat odkazy, jako je tenhle:
Koncert k narozenínám Oskara Petra


lyžování v Itálii

 Přichází parné léto, což je ideální čas zavzpomínat na třeskuté mrazy týden před Vánocemi, kdy jsme si zajeli na šest dnů do Itálie.
 Využili jsme levný zájezd z nabídky CK Nev-dama do střediska Santa Caterina, což je na severu Itálie pár kilometrů východně od Bormia. Na základě varování cestovky, že silnice alpskými průsmyky budou uzavřené, jsme vyrazili oklikou přes Německo a Švýcarsko, tunelem ze Zernezu do Livigna. Cesta byla kupodivu celkem bez problémů, pomineme-li trochu tlačenice a pár protivných přeháněk se sněhem a deštěm při průjezdu Mnichovem.

 Na německo-švýcarském pomezí: vyhlídka na Zugspitze, nejvyšší horu Německa

 Pár desítek metrů od hotelu máme dolní stanici lanovky, odtud vyjedeme s jedním přestupem na hřeben do výšky kolem 3000 m.

První den byl pořádný mráz.  Hanka si musela s Martinem vyměnit rukavice, aby mu neodumřely omrzlé ruce :) Odpoledne jsme byli nakoupit jiné rukavice a zahřívací pytlíčky, aby se Martin dožil konce zájezdu..


Náš hotel se jmenuje Alle 3 beite a je docela útulný, když pomineme trochu rozvrzané postele a plíseň na zdi, šikovně zakrytou přistavenou židlí. Na pokojích nefungoval internet, ale aspoň v jídelně se dalo připojit, a bylo to  zadarmo. Recepční byla docela milá a uměla pár slov česky ("polivka"). V termínu týden před Vánoci tam kromě Čechů jiní turisté nebyli.

Hospůdka těsně pod vrcholem - tady jsme obědvali 


Soustředění před jízdou... 

... a už jsme dole!