Vzdálenost od bydliště: 24 km
Druhá volná středa po sobě znamená druhý letošní zámek.
Tenhle to ale nebyl - to nás jenom cesta vedla kolem již dříve navštíveného zámku v Klecanech, takže jsme zkontrolovali, v jakém je stavu, a můžeme konstatovat, že v mimořádně dobrém, byť stále pozorovatelném pouze zavřenou branou.
Dalším významným orientačním bodem na cestě je Ústav jaderného výzkumu v Řeži.
A připomínka, že evropské peníze nás činí šťastnějšími a bohatšími. Alespoň některé z nás.
Pohled na krásné údolí Vltavy s připomínkou malého paradoxu: obec se nachází na pravém břehu řeky, zatímco vlaková trať se zastávkou Řež je na levém. Je to trochu nešikovné, tak si místní pomohli lávkou (kterou jsme využili i my). A zdá se, že se přitom obešli i bez evropských peněz.
Podle mapy po této straně řeky měla od lávky vést cesta do Úholiček.
Něco na způsob cesty tu je, ale na kole je to o strach, na ten nejhorší úsek jsme raději sesedli.
Něco na způsob cesty tu je, ale na kole je to o strach, na ten nejhorší úsek jsme raději sesedli.
Tady jsem zkusil zdokumentovat souboj techniky s přírodou. Rychločlun vyplašil hejno labutí, které se mírumilovně pohupovaly na hladině, když se na ně najednou vyřítila tahle řvoucí obluda. Prvních dvacet vteřin zoufale plácaly křídly do vody a ne a ne se zvednout (byly to takové rány, že to bylo slyšet na půl kilometru daleko). V tu chvíli to vypadalo, že má člun navrch. Ale pak se jedna po druhé vznesly, a během chvilky nechaly člun daleko za sebou.
A tohle je náš dnešní cíl, zámeček v Úholičkách. Patří soukromníkovi a je to jeden z těch smutnějších případů. Nejenže se lidi nemůžou podívat k zámku ani do rozsáhlé zahrady, ale majitel zjevně nemá zájem o nějaké zvelebení, spíš to vypadá, že budova poslouží jako skladiště, a až samovolně spadne, tak jako sousední hospodářská budova, tak bude mít smůlu... Tenhle pohled se naskytne kolemjdoucímu kovanou branou na příjezdové cestě, jinak je celý areál obehnán zdí.
Díky výklopnému displeji můj foťák vidí víc než naše oči, takže se dá udělat i fotka přes zeď.
Zámek není z nejstarších, postavil ho na konci 19. století hrabě Waldštejn. Roku 1901 jej koupil agrární podnikatel a politik Josef Wohanka a následně jej zrekonstruoval a přestavěl. Po roce 1948 byl, jak jinak, znárodněn a připadl zemědělskému družstvu, které jeho prostory využívalo jako sklady, kanceláře a byty. Podle portálu Hrady.cz (odkud přebírám většinu informací) se po roce 1989 dostal do soukromého vlastnictví a majitel měl zahájit rekonstrukci. Informace je zjevně postaršího data, možná kdysi byl nějaký chabý pokus o zahájení rekonstrukce (ano, ta zamčená vstupní brána je čerstvě omítnutá), ale očividně se to moc nepodařilo. Majitel prý v areálu chová koně, ale z toho, co jsme viděli, to tak nevypadá. Spíše bych to tipoval na pronájem skladovacích prostor.
Ještě částečný pohled z druhé strany
A opět přes zeď na druhé straně pohled do zámecké "zahrady".
Na zpáteční cestě jsme si spravili náladu trochou současné architektury.
Tohle jsou řadové rodinné domky v Řeži u Prahy.
A tady jsme si dali kafe. Sportovní hala v Líbeznicích patří mezi nejzajímavější stavby široko daleko. Je to dvoupatrová dřevostavba, a protože byl rozpočet omezený, je postavena úsporně. Např. nemá žádné schodiště ani chodby, takže vnitřní prostory jsou využity na maximum. Je tady chytře využito nerovnosti terénu, takže přístup do horního patra je z druhé strany, která je výš. Ze strany od fotbalového hřiště je přístup do dolního patra, kde je i zmíněná kavárna. Vzhledem k tomu, že kousíček odsud je další velmi zajímavá kruhová budova základní školy, člověka napadá, jak to v těch dvoutisícových Líbeznicích dělají. V osmkrát větších Neratovicích nic podobně zajímavého není a hned tak nebude. Že by Líbeznice řídila nějaká hrstka podivínů, kteří myslí na blaho obyvatel své obce? Nezbývá než tiše závidět a doufat, že se podobní nadšenci jednou najdou i u nás...
