Indonésie 18.5.-6.6. 2019 Díl 2.: Java (1)

Ukazuje se, že zážitků a fotek z Javy je hodně, takže místo zamýšlených tří příspěvků (Bali, Java, Sumatra) budou čtyři, Javu si rozdělíme na Yogyakartu a zbytek (Jakarta a Krakatoa). Takže tady je Java díl první.

Pátek 24.5.2019: odpoledne přelétáme z Denpasaru do Yogyakarty; původně zamýšlíme použít k přiblížení do centra vláček, který má zastávku hned u letiště, ale v pokladně nám tvrdí, že nejbližší vlak pojede někdy za 4 hodiny, přestože podle Googlu by měl jezdit tak asi každou půlhodinu.

Možná je problém angličtina, možná jsou domluveni s místními taxikáři, že jim nebudou kazit byznys. Podobně jako na Bali u chrámu Uluwatu, je tady jakási "chráněná zóna", kde je dovoleno nabírat pasažéry pouze oficiálním taxíkům, a řidiči Grabu tady nezastaví. Museli jsme popojít o kus dál (podobně jako v Uluwatu), a pak už to šlo...

Ubytováni jsme v takové úzké uličce, brankou vstupujeme do překvapivě prostorné rezidence s několika apartmány. Tohle je Martinova postel, za ní je koupelnička se sprchou a WC. Všechno vypadá OK, až na to, že během chvilky zjišťujeme, že máme spolubydlící: asi 8-10 cm velké šváby, kteří nejspíš vylézají ze sprchového odtokového kanálku. Pár jich zavraždíme a pak raději necháváme ve sprše pořád svítit světlo, celkem to pomáhá.

Navečer se jdeme projít směrem do centra; město je někdy nazýváno perlou Javy, ale nám spíš připadá jako její stoka, alespoň ta část, kterou procházíme.

Není to všude tak hrozné, v samotném centru je pár širokých ulic a nějaké památky; tohle je stará pevnost, která slouží jako památník osamostatnění Indonésie z područí holandských kolonizátorů.

O kousek dál je jakýsi místní Central Park, kde se právě schyluje k nějakému hudebnímu vystoupení.

Hned vedle parku je vchod do sultánova paláce, zvaného Keraton. Yogyakarta je nejen město, ale i provincie se zvláštním statusem, a dodnes je tu formálním vládcem sultán. Jeho palác je prý dopoledne přístupný veřejnosti, zato večer není ani pořádně osvětlený.

Sobota 25.5. - dnes máme v plánu dva nejznámější indonéské chrámy, každý kousek od Yogyakarty, ale na jinou stranu. První je na řadě Prambanan.

Je to největší hinduistický chrámový komplex v Indonésii. Postaven byl v 9. století, ale o sto let později byl opuštěn (pravděpodobně poté, co byl poničen nějakým zemětřesením). Postupně chátral, až byt téměř úplně zničen dalším velkým zemětřesením v 16. století. Roku 1918 započaly rekonstrukce, které byly dokončeny roku 1953. Bohužel roku 2006 postihlo Yogyakartu a okolí další silné zemětřesení, které část komplexu opět srovnalo se zemí, další části sice zůstaly zachovalé, ale musely se postupně znovu rekonstruovat kvůli statice, což se týká i tří hlavních chrámů (zasvěcených Višnovi, Šivovi a Brahmovi). Stále se tu pilně pracuje, jak jsme se přesvědčili na vlastní oči.

uvnitř chrámů jsou sochy hinduistických bohů

tady je Durga, manželka Šivy

Ganéša, Šivův syn, čtyřruký bůh se sloní hlavou

a zde sám velký Šiva (tedy ta socha vzadu, před ní stojí sám velký Martin)

Odpoledne se přejíždíme (Grabem, jak jinak) k druhému z chrámů, což je buddhistický Borobudur.

Byl postaven podobně jako Prambanan v 9. století. Na leteckých snímcích tvarem připomíná pyramidu, ovšem na šesti stupních čtvercového půdorysu jsou nahoře ještě další tři stupně kruhového tvaru. 

Chrám je tak obrovský, že se nedá rozumně vyfotit (jedině po kouskách a poskládat do panoramatu)

Jednotlivé stupně se dají obcházet kolem dokola (a asi se to tak správně má dělat, všude je spousta reliéfů, představujících výjevy z Buddhova života, a které tak nenásilně vyzývají k obcházení chrámu ve směru hodinových ručiček - to jsem vyčetl na Wikipedii, jinak bych to nepoznal).

v horní části jsou všude stúpy ve tvaru děravých zvonů, uvnitř vždy sedí socha Buddhy.

Se západem slunce opouštíme komplex (už nás jemně, ale nekompromisně vyhazují), ještě odbudeme neodbytné prodavače suvenýrů, v nedaleké místní restauraci si dáme nudle, a Grabem odjíždíme zpátky do Yogyakarty.

Neděle 26.5.: původní záměr byl najít si na webu průvodce a vylézt na sopku Mt. Merapi (2930 m). Dokonce jsem našel stránky nějaké kanceláře, která tyhle výstupy pořádá, byl tam i online formulář, tak jsem to zkusil objednat. Po pár hodinách jsem dostal email, že se omlouvají, ale že už rok se výstupy nepořádají, protože je Merapi neklidná a není to bezpečné. Tak jsme našli jinou sopku v okolí, nižší a neaktivní, ale přístupnou veřejnosti. Jmenuje se Nglanggeran a má výšku necelých 1000 metrů a podle mapy se jedná o přírodní rezervaci. v okolí mají být i nějaké vodopády, tak jsme zvědaví...

Grabem jsme dojeli až ke vchodu do rezervace, samozřejmě se platí vstupné.

Za vybrané peníze si užíváme pohledu na skořápky z vajec čerstvě vylíhlých dinosaurů

Cesta místy připomíná skalní města někde v Českém ráji nebo Adršpachu.

 

 I luční kobylky tu září barvami. Zde přichyceni dva v poloze 69 :-)

 

Hanka se pokouší sundat z palmy banán, ale nedaří se.

Všude kolem jsou terasy s rýžovými poli

Martin našel na Googlu nejlépe hodnocenou restauraci v okolí, ono toho tady v okolí vůbec moc není, i tahle je dost bokem, takže bychom na ni nenatrefili, kdybychom k ní cíleně nešli podle map.

Jídlo je dobré, obsluha milá, a už chápeme, proč mají tak dobré hodnocení - paní nám dala kartičku s adresou na TripAdvisor, abychom jí dali hodnocení. Což jsme učinili.

 Po obědě jsme se vydali k nejbližšímu vodopádu, který jsme našli na mapě, a měl by být odsud jenom malý kousek. Ovšem jakmile jsme spatřili údolí potoka (nebo někdy možná i říčky), na kterém by měl být, tušíme zradu. Vody je tu proklatě málo na vodopád. A i to málo je rozvedeno do rýžových políček na zavlažování, takže jak se dá tušit, na vodopády už nezbyde prakticky nic,

 Naše podezření se potvrzuje, tohle jsou prosím všude v okolí inzerované a vychvalované vodopády Kedung Kandang.

 Ale příroda je tu krásná, rýžová políčka malebná, takže výlet lze označit za zdařilý...

Vracíme se na silnici, po které jsme sem přijeli. U odbočky na lesní cestičku k vodopádům je ilustrační foto, jak by měly vodopády správně vypadat. Aspoň víme, co jsme chtěli vidět :-)

Cesta zpátky je dobrodružnější, než jsme čekali, Martin marně zkouší Grab, v okolí není nikdo, kdo by měl zájem odvézt turisty zpátky do Yogyakarty. Nakonec ujdeme asi 8 km, než se podaří chytit odvoz, za který jsme hodně rádi, protože už se mezitím setmělo, a dalších 30 km by se nám jít nechtělo.

Ještě jeden zážitek spojený s ubytováním: Hance včera zmizel z pokoje mobil. Byl to starý Samsung Galaxy S4 mini, tedy v zásadě žádná velká škoda, akorát tam byla slovenská SIMka, a na ní navázané internetové bankovnictví k babiččinu účtu. Nechce se nám to nechat jen tak, pročež se večer snažíme vykomunikovat s personálem (starší paní a mladičký kluk), ať s tím něco dělají. Jejich znalost angličtiny je tragická a navíc ani nejeví velký zájem, snaží se nám vysvětlit, že do našeho pokoje určitě nikdo nevešel. Argumentujeme tím, že asi vešel, když tam bylo uklizeno, tedy aspoň vynesené odpadky. Krčí rameny, na domluvu to nevypadá. Martin se snaží toho kluka přesvědčit, že by se mohl podívat na záznamy z kamery, která je před vchodem do apartmá. Protože nechceme ponechat nic náhodě, posíláme SMSku majiteli (který je někde na cestách). Pohrozíme, že to nahlásíme na policii, a během chvilky přijde odpověď, že to prověří. A po nějaké chvíli přijde zpráva, že se telefon našel na nějakém jiném pokoji. Asi tam sám doběhl. Ráno nám skutečně paní předává telefon v igelitovém pytlíku...

Zítra dopoledne se chystáme přelétnout do Jakarty a pak hned pokračovat autobusem na západní pobřeží Javy. Pokračování příště.

Indonésie 18.5.-6.6. 2019 Díl 1.: Bali

Namlsaní loňskou návštěvou Peru jsme letos hledali opět něco zajímavého, ovšem s vědomím, že laťka je hodně vysoko. Protože Martin v květnu končil semestr výměnného studijního pobytu na univerzitě NTU v Singapuru, padlo rozhodnutí na Indonésii, konkrétně Bali, Jávu a Sumatru. S Martinem bylo domluveno, že se potkáme na Bali a přeskáčeme částečně letecky a částečně jiným dopředu neupřesněným způsobem přes Jávu a Sumatru až do Singapuru, aby nám trochu blíže ukázal místo, kde půl roku studoval. Skoro všechno vyšlo perfektně, až na ten konec, ale o tom až nakonec :-)
   Aby toho nebylo moc najednou, rozdělíme reportáž na tři části, a začneme hezky na začátku, tedy na Bali.

Odlétali jsme v sobotu 18.5.2019 v 9:15 z Prahy - Ruzyně s Quatar Airways do Denpasaru s přestupem v Dauhá.

Legrační příhoda z letadla: ptali se nás co si dáme k pití, řekli jsme si o pivo (kdybychom si řekli o cokoli jiného, dostali bychom malý kelímek, zatímco piva je většinou celá plechovka). Letuška nám k našemu překvapení dala kelímek, do kterého pivo z plechovky nalila, a omlouvala se nám, že nám nemůže dát plechovku, protože je Ramadán. Vzápětí ale dodala, že jelikož je v plechovce víc piva, než co nám nalila, tak nám dá každému ještě jeden kelímek. Úplně jsme to nepochopili, ale nestěžovali jsme si...

Po necelých 4 hodinách jsme někde poblíž hranic Turecka, Íránu a Arménie, a pohled z okýnka říká, že krajina je zde poněkud hornatá

Po dalších dvou hodinách se chystáme na přistání v Kataru, pod námi je moře a spousta umělých ostrůvků s hotely.
Na přestup máme asi hodinu, takže si letiště v Dauhá moc nevychutnáme, spěcháme na letadlo do Denpasaru. Odlétáme podle plánu v 17:30 místního času.

Asi po 8 hodinách letu ukazuje interaktivní mapa, že už jsme nad Indonésií, konkrétně někde mezi Sumatrou a Borneem.

 O chvilku později přelétáme nad Javou, kopce v dálce jsou asi už na Bali (ten nejvyšší bude sopka Gunung Agung, 3031 m)

V neděli v 8:10 ráno přistáváme v Denpasaru. Vítá nás moderní letištní budova, před kterou je tradiční brána; podobné jsou tu na každém kroku.
Ubytujeme se v malém rodinném penziónku Kira House v úzkých uličkách čtvrti Kuta hned u letiště.
Protože je ráno a naše pokoje ještě nejsou připravené, odkládáme zavazadla a jdeme prozkoumat okolí.

Hned přes ulici máme nějakou školu nebo něco takového, děti si tady hrají na hudební nástroje (hlavně bubínky a jiné rytmické nástroje, ale mají tu i klavír).

Kousíček odsud je pláž, samozřejmě vodu je třeba vyzkoušet.

Vracíme se zpátky do penzionu, kde už máme připravený pokoj. Na dvorku mají takový ten jejich typický sloupek, který každý den obloží oběťmi svým bohům, nikdo přesně neví, kterým (mám podezření, že i oni sami v tom musí mít guláš, mísí se tu jejich stará náboženství s hinduismem a budhismem, a samozřejmě se sem plíživě ale nezadržitelně vkrádá islám)

Odpoledne se procházíme po hlavních turistických ulicích Kuty, a všude jsou ty oběti, tady je dokonce konzumuje myš, což je určitě nějaká reinkarnace některého z těch bohů, takže oběti nacházejí svůj cíl...

 Večer se místní i turisté scházejí kolem pláže, kde je hromada hospůdek a provozuje se tu i nějaký ten lokální taneček. Pokusili jsme si v jedné z hospůdek dát večeři; ukázalo se, že obsluha vůbec neumí anglicky (tedy oni horlivě na všechno kývali, ale pak nám přinesli něco jiného, než jsme objednali, a pak ještě chtěli zaplatit něco jiného, než nám přinesli).

Tanečníci byli obleženi turisty, tak jsem zachytil na video aspoň kousek zvukové složky.

V pondělí ráno jedeme na výlet (ten jsme včera dojednali s jedním z místních řidičů, co tu postávají na každém rohu, a nabízejí, že vás odvezou kdykoli a kamkoli se vám zachce). Cílem je jezero Beratan a jeden z těch slavnějších místních chrámů (je jich tu nepočítaně a není lehké se orientovat, který stojí za prohlédnutí a který ne). Dále chceme k vodopádům, s těmi je to podobné: je jich tu spousta a všechny se navštívit nedají; jedny vybíráme podle obrázků na internetu, ale nakonec nás řidič zaveze k jiným. Běžné zdejší nedorozumění, a to i přesto, že řidič celkem anglicky zvládá.

 
Po cestě se zastavujeme na kávové farmě, kde si sami pěstují i praží několik druhů kávy, a i spousty dalších ingrediencí, které do ní dávají, jako citronovou trávu, zázvor, ženšen atd.

a taky tu mají kokosové palmy

 tohle vypadá jako růžové banány

 i když zblízka to připomíná nějaký avantgardní umělecký výtvor

vanilka, kterou tu s oblibou přidávají do kávových směsí

cibetka, která funguje jako předzpracovatel kávových zrníček pro zdejší oblíbenou cibetkovou kávu

 Dostáváme podrobný výklad s názornými ukázkami, jak cibetka žere kávová zrnka, pak je vykadí, hovínka se sbírají, perou, praží a melou, všecko ručně tady na místě.

A nakonec to hlavní - ochutnávka zde vypěstovaných druhů kávy a čaje. Tohle je všechno zdarma. Jenom kdybychom chtěli cibetkovou kávu, za tu musíme zaplatit 40 tis. rupií (tj. asi 60 Kč). Což si samozřejmě nemůžeme nechat ujít.

Další zastávkou (a první plánovanou) na dnešní cestě je chrám Ulun Danu Beratan. Je to hinduistický chrám (podle Wikipedie přesněji šivaistický, ale jak je na Bali zvykem, všechno je relativní, najde se tu i socha Buddhy), postavený r. 1633. Byl a dodnes je obětním místem pro balijskou bohyni vody Dewi Danu. Tolik ohledně toho šivaismu (který se zabývá ze všech hinduistických bohů pouze Šivou).

Celý areál je pečlivě udržovaný, do místních parků se chodí projít a odpočinout si nejen turisté, ale i místní. Rozdíl je v tom, že místní sem jdou zadarmo, zatímco cizinec zaplatí 50 tis. rupií za osobu. To je cca 80 Kč, takže nic strašného, ale v EU by taková diskriminace neprošla. Indonésani nevědí, jak se mají, že nemají EU :-)

Jezero Beratan, na jehož břehu klášter leží, je 1200 m nad mořem, a díky tomu je tu o něco příjemnější podnebí, než na pobřeží. To je asi důvod, proč zrovna tady byl vybudován klášter, a proč i dnes sem přijíždí řada turistů, včetně místních, jen tak se projít po místních parcích, posedět a odpočinout si od denního shonu. Protože jsme na Bali, kde je turistický ruch hlavním zdrojem příjmů, zdejší podnikavci se rychle přizpůsobili a nabízejí řadu "atrakcí", např. toto netradiční ubytovací zařízení, nebo umělou kamennou bránu (kam se hrabe Pravčická!).

Pokračujeme ještě kousek dále na sever k jezerům Buyan a Tamblingan, kolem nichž je spousta vodopádů. Vybrali jsme si jedny, co se nám líbily na fotkách, a řidič nás dovezl k jiným, ale co, vodopád jako vodopád, tady jich jsou mraky, a jeden od druhého je těžko poznat.

Cesta vede do kopců nad jezerem Buyan, je tu řada míst, odkud jsou krásné vyhlídky na jezero. Některé z nich jsou placené (zastavíme autem, přiběhne podnikavec, že je potřeba okamžitě zaplatit parkovné. Vylezeme z auta, popojdeme dvacet kroků, a už nám další podnikavci ukazují na cedulku, že pokud bychom se snad chtěli pokochat vyhlídkou na jezero, zaplatíme 80 tisíc rupií. Tak jsme šli zpátky do auta, parkovné nám samozřejmě nevrátili. O kus dál bylo parkování i vyhlídka zdarma.

Jezera Buyan a Tamblingan těsně sousedí, dříve to prý bylo jedno jezero. Společně s jezerem Beratan se nacházejí na dně starodávné kaldery.

 Kousek od jezera Tamblingan je provincie a městečko Munduk, poblíž něho jsou tyto vodopády.

Na zpáteční cestě se ještě zastavujeme v chrámu Pura Taman Ayun, který už sice není na břehu jezera, ale je protkán vodními kanály, takže je stejně označován za vodní chrám (jeho název znamená prý něco jako "zahradní chrám na vodě"). Nechal ho postavit král dynastie Mengwi kolem r. 1630 a kromě typicky balijských prvků byl prý inspirován i čínskou architekturou.

Nápis přísně zakazuje vstup ženám v menstruaci. Nevím, jak to kontrolují. Možná na to mají nějakého speciálního boha...

Je úterý 21.5. kolem druhé hodiny ranní a nacházíme se na jakési turistické základně u jezera Batur, odkud vyráží výpravy na sopku stejného jména (1717 m). Je to asi dvouhodinový výšlap, jdeme s průvodcem a kromě Hanky a mě jde s námi ještě Kanaďanka Mariam (původem ze Saudské Arábie). Skupinek jako jsme my je tu několik, každá má svého průvodce, všichni vyfasují baterky a za chvíli se po úbočí hory rýsuje dobře viditelný světelný had, který se pomalu sune vzhůru k vrcholu. Cílem je samozřejmě dostat se na vrchol před svítáním, abychom mohli své foťáky zahltit stovkami snímků východu slunce nad jezerem Batur.

Těsně za jezerem je pohoří s vrcholky nad 2000 m, a o kus dál je sopka Agung, která je sice nejvyšším vrcholem na Bali (vzhledem k častým erupcím výška kolísá, poslední měření říká 3031 m n.m.), ale za těmi dvoutisícovkami jen tak nesměle vykukuje.

 Ještě jeden pohled na pohoří nad jezerem s Mt. Agung v zákrytu .

Na některých místech jsou ve skále průduchy, kterými uniká horká pára. Důkaz, že jsme také na aktivní sopce, i když ne tak hyperaktivní a tak nebezpečné, jako je výše  zmíněný Agung.

Naše skupinka sestupuje zpátky dolů k jezeru

Středa 22.5.: vyrážíme na jih ostrova už i s Martinem, který dorazil včera večer.

Použili jsme Grab, zdejší obdobu Uberu. V plánu na dopoledne je jeskynní pláž Suluban Beach, odpoledne chceme navštívit nedaleký chrám Pura Luhur Uluwatu.

Pláž vypadá zajímavě, jsou tu různé výklenky průlezy a díry, kterými občas vystříkne gejzír vody.

Jsou tu docela silné vlny, což je voda na mlýn (tedy spíš na prkno) surfařům, kterých tu je spousta.

 Na tom obrovském balvanu je restaurace, kam vyrážíme na oběd

 Je z ní pěkný výhled na moře

 Někteří z nás úplně netuší, co jedí, ale není to špatné...

 Po obědě se vydáváme k chrámu, po cestě se zastavujeme na zmrzlinu v jedné z pobřežních restaurací a obdivujeme mořské útesy.

 U vstupu do chrámu musíme - kromě úhrady nezbytného vstupného - obléci módní doplněk. Kdo má dostatečně dlouhé kalhoty, stačí jen hadřík okolo pasu, ti v kraťasech dostanou delší pléd (myslím že se tomu říká sarong), kterým si musí zahalit nohy.

Samotný chrám pochází z 11. století, je poměrně malý a architektonicky nijak zajímavý, až na to, že je postaven na skalním útesu a je odsud úchvatný pohled na moře, V chrámovém komplexu žijí spousty opic, které jsou pěkně drzé. Prý tady vědci zkoumali jejich chování a došli k závěru, že se opice jsou schopny naučit principu výměnného obchodu. Nejdřív turistům něco ukradnou, a pak očekávají, že turista nabídne něco dobrého na výměnu. Tuhle znalost prý předávají svým potomkům.

 

 Na útesu uvnitř chrámového komplexu se nachází i amfiteátr (nepůsobí zrovna historicky), kde se odehrávají pravidelná představení skupinového Kecak, který je tu jednou z největších turistických atrakcí. Je to ale taková masovka, že jsme si to nechali ujít. Raději jsme nacvakali další hromady fotek útesů v právě zapadajícím slunci.

Čtvrtek 23.5.: vyrážíme (opět s využitím Grabu) do Ubudu. Kdo prý nebyl v Ubudu, nebyl na Bali, takže nám nic jiného nezbývá. Ubytování našel Martin v příjemném penzionku v klidné části mimo centrum Ubudu.

Dorazili jsme dřív, než byl připravený pokoj, a tak odložíme ruksaky a jdeme prozkoumat okolí, možná najdeme i něco k snídani (teď už to bude spíš brunch).

Protože už nejsme přímo ve města, mají tu všude kolem rýžová políčka.

Na půl cesty do centra Ubudu jsme našli palačinkárnu s terasou, ideální místo na ten brunch.

Jako by se nám chtěli místní předvést v plné parádě, prochází kolem nás něco jako prvomájový průvod. Vůbec netušíme, o co jde, ale vypadá to zajímavě.

Vracíme se zpátky do hotýlku, procházíme "branou" (z překližky) do rezidenční čtvrtě.

Chvíli si odpočineme, vyzkoušíme vodu v bazénku, a vyrážíme znovu do centra Ubudu.

Míjíme jeden z mnoha zdejších chrámů. Ta hromádka na zemi nejsou odpadky, ale zbytky obětiny místním bohům.

 Martin pro začátek vybral procházku po turistické cestě nazývané Campuhan Ridge Walk. Cesta vede chvilku do kopce nad město a pokračuje po hřebenu, po obou stranách údolí zarostlá bujnou pralesní vegetací.

Protože bylo dost vedro a na hřebenu nebylo kde se schovat před sluníčkem, po chvilce jsme se vrátili zpátky, abychom navštívili jeden ze dvou hlavních dnešních cílů: tzv. Posvátný opičí prales, což je chrámový komplex uprostřed pralesa, který střeží horda opic - dlouhoocasých makaků. Komplex sestává ze tří chrámů, z nichž nejstarší, Dalem Agung Padangtegal Temple, byl postaven kolem roku 1350.

Opice tady pravidelně krmí batátami; všude jsou nápisy, že návštěvníci by je krmit neměli.
Neříká se ale nic o tom, zda to platí i naopak

 mají tu i barevné rybičky

Mrňatům jako je tohle bychom se prý měli vyhýbat, protože jejich mámy je úzkostlivě hlídají a kdyby měly pocit, že jejich mazlíčka ohrožujeme, bylo by zle

Po prohlídce opičího pralesa si dáme oběd v místní hospůdce, spolustolovníkem je i tato chlupatá potvora; nemůžeme se shodnout, jestli je to cibetka, nebo nějaká jiná šelmička

Po obědě se vydáváme (s využitím Grabu, není to úplně blízko) na zdejší vyhlášená rýžová pole (asi jediná na celém Bali, kde se platí vstupné)

 ale mají to tu pěkné, a kdybychom chtěli, mohli bychom se i pohoupat na obří houpačce :-)

Řidič, který nás sem dovezl, na nás počkal, až si to tu prohlídneme, a pak nás dovezl zpátky k hotelu.
Rovnou si domlouváme, že druhý den (pátek 24.5.) ráno nás přijede vyzvednout a doveze nás na letiště do Denpasaru, odkud máme letenku do Yogyakarty.

Pátek 24.5.2019: Ráno nás opravdu řidič čeká, dokonce přijede asi o 10 minut dřív, než bylo domluveno. V průvodcích straší turisty, že místní jsou šíleně nedochvilní, ale naše zkušenosti jsou zatím úplně jiné. Cesta do Denpasaru proběhne bez problémů (pokud za problém nepočítáme zácpy, které jsou tu normální). Necháme se vyhodit před letištěm, ale ještě máme chvíli čas, takže se ještě naposledy projdeme po Kutě, a ve 14:35 odlétáme na Javu, naštěstí bez komplikací.
Až později se z novinek na internetu dozvídám, že pár hodin po našem odletu byl na několik hodin přerušen na letišti v Denpasaru provoz kvůli silné erupci sopky Gunung Agung (video viz např. zde). A my jsme na ni původně chtěli lézt! Teď je jasné, proč žádná cestovka výstupy nenabízela. Na Youtube jsou i záznamy dalších erupcí, jedna o 6 dní dřív (18.5.2019, tedy den předtím, než jsme přistáli v Denpasaru), další o týden později (31.5.2019). Nevědět, že je to tady normální, mohli bychom si myslet, že jsme jim přivezli smůlu...