vlkovy plky: Indonésie 18.5.-6.6. 2019 Díl 3.: Java (2)

Pondělí 27.5. 2019
Ve 13:00 odlétáme do Jakarty; let trvá asi hodinku, a rovnou z autobusového nádraží u letiště se hodláme vydat na západní pobřeží do vesničky jménem Carita, odkud by se měly konat vyjížďky lodí na Krakatou. Martin má vyhlídnutý autobus do nejbližšího většího města, které se jmenuje Cilegon. Když se konečně vymotáme z příletové haly a dostaneme se k autobusovému nádraží, zdaleka nemáme vyhráno. Opět narážíme na jazykové bariéry, odsud zřejmě moc zahraničních turistů necestuje, takže s angličtinou se nechytáme. Je tu hromada lidí a hromada autobusů, každou chvíli nějaký najede k nástupišti, ochranka něco zakřičí, a pak nějaké lidi pouští do autobusu, zatímco jiné vrací zpátky. Kolem většina čekajících lidí drží něco v ruce, vypadá to, jako bychom měli mít jízdenku, ale nevíme kde ji koupit. Po několika pokusech se Martinovi podařilo najít někoho, kdo se tvářil, že trochu rozumí anglicky, a když jsme vysvětlovali, že chceme do Cilegonu, pokyvoval, že jsme tu správně, a že se máme postavit na stranu, že nám ukáže, až bude ten správný autobus připraven k odjezdu. Až později jsme zjistili, že jsme Cilegon vyslovovali blbě (zdá se, že C na začátku místních jmen tu zásadně vyslovují jako č), nicméně nakonec se ukazuje, že nám dotyčný rozuměl správně, protože nám po chvíli ukázal, že můžeme nastupovat, a že zaplatit máme řidiči. Řidič se taky tvářil, že jsme tu správně, vzal si od nás nějaké peníze, a jeli jsme. Ještě pěknou chvíli jsme ale trnuli, jestli jsme si opravdu rozuměli, protože autobus se tak různě podivně otáčel, chvíli jel přesně opačným směrem, než jsme čekali, ale naštěstí po chvíli najel na dálnici a nabral správný směr.

Autobus jede něco přes 2 hodiny (je to asi 90 km). Dává se s námi do řeči Indonésan, který jako my jede z letiště do Cilegonu, kde bydlí. Prý cestuje po světě a snad obchoduje s ropou nebo něco takového. Není divu, Cilegon je jedna velká rafinérie. Manželka s dcerou ho asi byli přivítat na letišti a teď jedou společně domů. Na místním autobusovém nádraží mají někde schovaný skůtřík. Všichni tři nasedají (já bych se na tom bál jet ve dvou) a ještě nám na cestu zamávají.
My po zkušenosti z nádraží v Jakartě radši objednáme Grab, do naší vesničky už by to nemělo být víc jak 30 km. Trochu jsme si naběhli, řidič Grabu po chvilce zastavuje u čerpačky a vysvětluje nám, že došel benzín, ale on nemá peníze. Takže pokud chceme někam dojet, musíme mu dát na benzín. Vzhledem k tomu, že Grab se platí automaticky kartou, je to samozřejmě částka navíc. Řidič se tváří, že nám to převede z karty, oni tady používají takové karty, které to asi umožňují, ale to k nám do Čech ještě nedorazilo. Protože nechceme přespat na čerpačce, dáváme mu na benzín a Martin mu to osolí v hodnocení na Grabu.

Takhle to máme v plánu: večer dorazíme do Carity, tam se ubytujeme, zítra ráno půjdeme k přístavišti, odkud jezdí vyhlídkové čluny na Krakatou, a zkusíme tam s někým usmlouvat rozumnou cenu. Na internetu byly ceny hodně vysoké i na naše poměry, a to tady jinak většina věcí stojí zlomek toho, co u nás. Tedy aspoň pro místní.
Cesta do Carity, poté, co jsme nabrali "prémiový" benzín, proběhla bez problémů. Martin má adresu apartmánu, který máme objednaný prostřednictvím Airbnb. Problém je, že adresa je na stavbu, která má asi kilometr do délky.Místní tomu říkají Kondominium a je to asi poměrně nedávno postavená stavba, původně určená pro ubytování turistů se stovkami apartmánů. Ovšem je tu problém; vlastně jich je víc, ale pěkně popořadě. Martin nedokázal zjistit nic bližšího, jak bychom měli kontaktovat ubytovatele, který zjevně neumí ani slovo anglicky. Když nás taxikář vyhodil před Kondominiem, hned se k nám přitočili dva uniformovaní hlídači, a zjišťovali, co tam chceme. Trošku umí anglicky, ukazujeme jim, co máme z Airbnb, ale jen krčí rameny, že potřebujeme vědět číslo vchodu a číslo apartmá, jinak máme smůlu. Prosíme je, aby zavolali na číslo z airbnb a zkusili to zjistit, protože my bychom volali zbytečně, když se stejně nedomluvíme. Souhlasí, volají tam, ale nikdo to nebere. Ani na sms ubytovatel nereaguje. Hlídači toho využívají a nabízejí nám, že nás tady ubytují, žádný problém. Souhlasíme a začínáme vyjednávat o ceně. Prý to záleží na konkrétním apartmá, a hned nás zvou, že nám jedno ukáží. Vypadá to docela rozumně, je to prostorné, třípokojové, ale cena je dvakrát vyšší, než jsme měli domluveno přes airbnb. Říkáme, že nechceme platit víc, než přes airbnb, a hlídači nám ukazují ještě další možnosti. Nakonec se domlouváme na jednopokojovém apartmá za rozumnou cenu. Celé to vypadá téměř opuštěně, už je večer, a zvenku je vidět, že svítí asi tak jedno okno z dvaceti. Důvod mi dojde až později, když si snažím něco najít na internetu o našem zítřejším cíli. Těsně před Vánoci 2018 tady udeřilo tsunami poté, co si trochu upšoukla Krakatoa a její část se sesunula do moře. To vyvolalo ničivé tsunami na západním pobřeží Javy i na jihovýchodním pobřeží Sumatry. Následky jsou takové, že z turistického městečka je vesnice duchů.
Protože tu nejsou turisti, o ty byty se nikdo nestará, takže tu není moc čisto, a v koupelně jsou opět naši známí obrovští švábi. Už jsme na ně zvyklí, v koupelně necháváme celou noc svítit, a přežíváme bez fyzické a psychické újmy. Pokud nepočítáme to, že možná právě tady bodl Martina komár. Následky se projeví až na Sumatře.

Úterý 28. 5.
Ráno jdeme podle mapy k místu, odkud se vyjíždí na Krakatou. Měla by tu být i nějaká turistická kancelář, ale je tu docela mrtvo a pusto. Jak tady okouníme, přitočili se k nám nějací místní mladíci a ptali se, co hledáme. Vysvětlili jsme, že chceme výlet na Krakatou. Prý zavolají někoho, kdo to umí zařídit. Z chvilku přichází majitel "cestovky".

Podle auta, ve kterém přijel, asi moc neprosperuje. Takový vrak jsme v Indonésii ještě neviděli (vůbec osobní auta jsou tu jinak překvapivě docela nová; pravdou je, že obyčejní lidé mají jen skútry, takže kdo má auto, je tu asi boháč).
Začínáme vyjednávat o ceně. Původně jsme uvažovali i o dvoudenní variantě výletu s přespáním na ostrově, ale od toho záhy upouštíme. Cena jednodenního výletu je na internetu 5 mil. rupií, tj. asi 9 tis. Kč. Usmlouváme to na 4 500 000, a přestože se Martin ještě snaží, níž už to nejde. Nakonec si plácneme a domlouváme se, že se asi za půl hodiny sejdeme zpátky na místě, majitel jede obstarat jídlo a pití na cestu, a my si jdeme pro všechny věci, abychom mohli opustit apartmá. Další noc to raději zkusíme jinde.

Po půlhodině je skutečně všechno ready a vyplouváme na moře

Cesta trvá překvapivě dlouho, minimálně hodinu plujeme po širém moři a nevidíme nic než vodu. Nakonec se před námi objeví souostroví, které je naším cílem. Celé se jmenuje Krakatoa podle velkého ostrova se sopkou, který tu byl do roku 1883. Tehdy došlo k tak mohutnému výbuchu, že ostrov zmizel v moři (prý šlo o 10 000 x ničivější výbuch než byla exploze atomovky v Hirošimě). Ne náhodou zvolil Karel Čapek pro výbušninu ze stejnojmenného románu název Krakatit.
Po této erupci zbyly z původního ostrova tři menší ostrůvky, z nichž ten největší (a nejvyšší, 813 m n.m.) je ten na obrázku nahoře a nese původní jméno Krakatoa či Krakatau (někdy též Rakata). Na severovýchod od něj leží Panjang neboli Krakatau Kecil (Východní Krakatoa), na severozápad Sertung. Několik desítek let po výbuchu začal mezi těmito třemi ostrovy vyrůstat z moře nový, nazývaný Anak Krakatau (dcera Krakatoy). Ten dorostl až do výšky 338 metrů, než se při výbuchu 22.12.2018 ze dvou třetin zřítil do moře.
Zajímavé je, že výbuch z roku 1883 asi nebyl nejničivější explozí této sopky. Zřejmě kolem roku 535 n. l. vybuchla Krakatoa takovou silou, že se jí připisuje mimořádné ochlazení po dobu dvou let, které mohlo mít za následek stěhování národů, příchod Avarů do Evropy, rozpad Sámovy říše, či zánik peruánské kultury Nazca.

Tady jsou satelitní snímky ostrova Anak Krakatau před výbuchem 22.12.2018 a po něm.

A tohle je dnešní podoba Anak Krakatau. Výška činí asi 113 m a je to jen ztuhlá láva a sopečný popel.

Vydáváme se na průzkum sopky alespoň kousek od pobřeží. Povrch ostrova je zbrázděn takovýmito koryty, kudy pravděpodobně stékaly potoky lávy do moře.

Povrch je dost zrádný, zdánlivě tvrdý, ale často se pod nohama propadá, protože pod zatuhlou krustou je jen sopečný popel.

rodinné foto z Anak Krakatoy; za zády máme ostrov Sertung

Severní pobřeží ostrova, kde kotví náš člun. Jsou tu uschlé zbytky stromů, které dávají tušit, že před Vánoci 2018 to tu bylo zalesněné.

Obeplouváme sopku, z jižní strany je laguna, vzniklá zatopením kráteru. Moře je tu zbarveno do hnědočervena, což je stále ještě následek sesuvu půdy do oceánu. Z laguny stoupá pára, vypadá to nevinně, ale občas to prý zaprská víc, třeba měsíc po naší návštěvě, 25. června, se tu konala opět regulérní erupce.

Nečekaný bonus - potkáváme hejno delfínů.

Někteří jsou asi zvyklí se předvádět před turisty.

Míříme k jižnímu ostrovu Krakatoa, kde dostaneme najíst. Nejdřív nám průvodci vysypou z tašek brýle a šnorchly, a oznamují nám, že zatímco oni budou chystat oběd, my budeme šnorchlovat.
Jsou tu koráli a nějaké ryby, ale žádné příliš pestré barvy jako třeba v Egyptě. Asi ani mořským živočichům těsné sousedství aktivní sopky úplně nesvědčí. Na několika místech v Indonésii jsou prý nádherná místa na potápění a šnorchlování, ale tady to není.

Hostina na břehu Krakatoy.

Po obědě ještě poslední pohled na ostrovy a razíme zpět na pevninu, tedy přesněji na větší ostrov.

Kousek od pobřeží jsou ve vodě takovéhle konstrukce, odhadujeme, že to používají zdejší rybáři, asi si tam natáhnou sítě a jednou za čas si tam dojedou pro úlovek.

Zpátky v přístavišti v Caritě. Uvědomuji si, že tohle je ta cestovní kancelář, která má nabízet výlety na Krakatou. Vlna tsunami jim asi odplavila nábytek, ale je to v pohodě, funguje to i bez kanceláře :-)

Odpoledne se místní dopravou vydáme kousek na sever (jezdí tu takové předpotopní minibusy, které ani nemají dveře, uvnitř se sedí na lavicích upevněných podél boků, zastavují na neoznačených místech, místní vědí kde, a taky vědí, kolik mají zaplatit řidiči, což my netušíme, ale naštěstí nám jedna spolucestující poradí, dokonce i srozumitelnou angličtinou). Noc trávíme v pěkném hotelovém komplexu jménem Jayakarta, na půl cesty mezi Cilegonem a Caritou. Je to u pláže, navečer si ještě zaplaveme v moři a Martin zapózuje pár děvčatům v muslimských šátcích (vypadá to, že jsou tu na nějakém školním výletě). Ubytování v hotelu by bylo téměř dokonalé, nebýt mravenčí dálnice, která prochází naším pokojem. Aspoň tu nemají šváby.

Středa 29.5.
Ráno si ještě odskočíme zaplavat, a pak už naskakujeme na minibus směr Cilegon.

Chvilku se procházíme po rušném centru, je poledne a chceme se naobědvat, ale ouha, je ramadán, Java je muslimská, a nejsme v turistické oblasti, takže marně chodíme po městě a hledáme, kde by nám dali něco k jídlu. Dokonce i KFC tady má přes den zavřeno. Nakonec obědváme donuty, které si kupujeme v kavárničce v obchodním centru, ale nedali nám je na tácek, abychom si je mohli sníst na místě, nýbrž je museli naskládat do krabice, my je pak zase vytáhli a spořádali.

Baťu tu mají stejně jako všude jinde. Ještě jsme si skočili do hadrárny koupit nějaká trika s dlouhým rukávem, protože si uvědomujeme, že na Sumatře v džungli by se to mohlo hodit.
Pak už vyhledáme místní autobusové nádraží a asi po půlhodince čekání nám přijíždí dálkový autobus, kterým jedeme zpátky do Jakarty. Tady Martin zarezervoval jednu noc v hotelu, zítřek chceme věnovat poznávání Jakarty a večer letíme na Sumatru.

Čtvrtek 30.5.
Ráno vyrážíme do parku v centru Jakarty, který se jmenuje Merdeka Square, a uprostřed něhož je National Monument, památník indonéské nezávislosti ve tvaru obrovského obelisku s rozhlednou ve špičce.

V okolí parku jsou vládní budovy, tohle je ministerstvo vnitra.

Před týdnem tady byly mohutné demonstrace proti údajné neregulérnosti prezidentských voleb, které vyhrál stávající prezident, kterého většina lidí chválí... Cestovatelské weby radí Jakartě se obloukem vyhýbat, a když už tam člověk musí, určitě se vyhnout tomuhle místu. Prý tady před týdnem při srážkách s policií zemřeli nějací demonstranti. Ale dneska je tu naprostý klid, asi pomáhá spousta policistů a vojáků (mají tu v parku celé stanové městečko) a spousta těžké techniky, včetně vodních děl a mobilních barikád. Cítíme se zcela bezpečně :-)

I když... popošli jsme až k tomu památníku, a najednou se začal ozývat nějaký křik v amplionech; nejdřív jsme netušili, že je to na nás, ale za chvilku přiklusala ochranka a vysvětlila nám, že až k památníku se nesmí. Ptali jsme se, jak se tedy dostaneme nahoru, je vidět, že tam jsou turisté. Ochranka jen mávne rukou úplně na opačnou stranu, pryč od památníku. Chvíli nám trvá, než pochopíme. Vstup je opravdu nečekaně pořádný kus od monumentu, a po důkladné prohlídce, podobné jako na letišti, se jde dovnitř dlouhou podzemní chodbou.

Výhled na město shora je fantastický. Někdo mi kdysi tvrdil, že Jakarta je ošklivé město, ale nám to tu připadá mnohem lepší než Yogyakarta, která je považována za turistickou lahůdku.

Stavba s kupolí vpravo je mešita Istiqlal, údajně největší mešita v jihovýchodní Asii, kam se vejde najednou až 120 tisíc věřících. Tak to aspoň tvrdí Wikipedie. Kolik by se tam vešlo nevěřících asi nikdo nezjišťoval.

Zpátky na zemi, u jednoho z obchůdků s vyřezávaným dřevěným zbožím.

I když je Java (a vlastně celá Indonésie kromě Bali) muslimská, jsou tu tolerantní k jiným náboženstvím. Je tu i spousta křesťanských kostelů (pozůstatek z koloniálních dob). Tenhle je v Jakartě největší, římskokatolický, postavený r. 1901 v novogotickém slohu. Jmenuje se Katedrála nanebevzetí panny Marie, ale v průvodcích je zmiňován prostě jako Jakarta Cathedral. Poblíž se nachází největší zdejší mešita. Tam jsme nebyli.

Někde jsme vyčetli, že centrem Jakarty jezdí turistické autobusy zdarma. Zastávka by měla být kousíček od katedrály, tak tu chvíli zmateně pobíháme, ale nakonec se podaří, autobus je opravdu zdarma, a dokonce dvoupatrový. Zabrali jsme exkluzívní místa nahoře vpředu.

Ještě jednou projíždíme kolem náměstí s obeliskem, tady se právě koná politické školení mužstva.
Chvíli jsme se vozili autobusem, pak jsme náhodně vystoupili poblíž náměstí Fatahillah (viz níže), v jedné z přilehlých uliček jsme našli zajímavou maličkou hospůdku, kde jsme si dali oběd (majitel očividně nebyl muslim), a šli jsme prozkoumat náměstí, které nám letmým pohledem z autobusu připadlo zajímavé.

Je tu muzeum výtvarného umění a keramiky. Kola jsou součástí interaktivní výstavy, kdo chce, může si zajezdit (klobouk, co je na řidítkách, si samozřejmě dá na hlavu, a tím se sám stane uměleckým objektem).