středa 24. června 2020

Červený Kostelec a okolí 31.5.-1.6.

Po třech týdnech jsem se dokopal probrat fotky z výletu do Červeného Kostelce, jehož původ byl komplikovaný (plánovaný dárek-hodina zimního skijöringu-se pro nedostatek sněhu změnil na letní jízdu psím spřežením, a k tomu se nabalilo pár dalších aktivit). Původkyní všeho byla kolegyně Maruška, která se navíc obětovala a celé dva dny nám dělala i skvělou průvodkyni.

I když počasí nebylo úplně dokonalé a chvílemi trochu poprchávalo, nakonec to byl super víkend.
Tady je fotodokumentace:

V sobotu v deset máme domluven sraz ve Všelibech na Náchodsku; povezu se spřežením o výkonu pěti psích sil značky Husky. Vítají nás roztomilí živí plyšáci, kteří se na kariéru pohonných jednotek teprve připravují.


Pejskové se už nemůžou dočkat...

Tři-dva-jedna-start!

Po kolečku se spřežením následuje druhé kolo na koloběžkách

S pejsky bylo fajn, ale musíme je nechat trochu odpočinout, tak se loučíme a jdeme se podívat do Ratibořic.
Začínáme u zámku kněžny Zaháňské
pokračujeme do Babiččina údolí, kolem budovy která vypadá jako vodní mlýn, ale ve skutečnosti se jednalo o vodní mandl

Nezbytné foto s kamennou babičkou, vnoučaty i psy Sultánem a Tyrlem

Zastavujeme se na Starém bělidle...

... a u Viktorčina splavu

U nezbytných stánků se suvenýry, párky v rohlíku a medovinou je taky parkoviště kočárků, historických i moderních.

Po Babiččině údolí nás ještě Maruška zavedla na zříceninu hradu Vízmburk, kterou se parta místních nadšenců snaží částečně restaurovat a zpřístupnit veřejnosti

Pak se ještě projdeme po Červeném Kostelci, kde budeme v hotelu na náměstí trávit dnešní noc; při procházce narážíme na toto velkolepé dílo, které je kombinací skalky, modelové železnice a betléma.

Nacházíme Viktorčin fake hrobeček (skutečná Viktorka Boženu Němcovou přežila o šest let a pochovali ji v hromadném hrobu pro chudé)

V Kostelci mají i divadlo a v něm restauraci, kde se dobře vaří (vyzkoušeno)

Na náměstí je kostel, původně gotický, na jehož barokní přestavbě se údajně podílel Kilián Ignác Dienzenhofer. Vedle kostela plánoval přistavět dvě samostatné věže, ale nakonec se podařila jenom jedna... 

V neděli ráno jdeme do skal. Auto necháme zaparkované na náměstí v Polici nad Metují a vyrážíme ke stolové hoře Ostaš.
Zdejší skalní město nabízí spoustu zajímavých útvarů, z některých může mít člověk i lehké mrazení (zejména stojí-li pod nimi)



Zde např. obří useknutá hlava


nebo tzv. Čertovo auto




Maruška tu je ve svém živlu :-)

Po obědě v restauraci přímo v kempu v Ostaši (tuším že se jmenuje U Malíků a nacpali jsme se tam k prasknutí) se vydáváme ještě na farmu do Prorub, kde měl být původně ten skijöring. Mají tu spoustu zvířectva, ale hlavně plemenné i závodní koně.

a taky dva rotvajlery na odstrašení případných nezvaných návštěvníků a vandalů, prý je to potřeba.
Když se kolem nás přehnalo stádo koní, připadali jsme si jak na Divokém Západě :-)

Po cestě domů jsme se ještě zastavili na chvilku v pevnosti Josefov. Mělo by to být architektonické dvojče Terezína, a opravdu je to myslím hodně podobné, jenom s tím rozdílem, že Terezín je slušně (byť ne dokonale) udržovaný, zatímco tady - škoda mluvit... 
Aspoň že na náměstí mají pár domů opravených (jak víme, pár=dva).

Závěr sice trochu depresívní, ale celkově to byly dva dny napěchované zážitky, co se jindy nepodaří za dva týdny...

neděle 17. května 2020

Zámky č. 49 a 50 (Pražský hrad)

GPS: N 50°5.39213', E 14°24.00562'

Vzdálenost od bydliště: 25 km

Končící první fáze doby koronavirové nás navnadila k výletu, a jako dobrý nápad mi přišlo zajet do Prahy na místa, kde normálně není k hnutí kvůli zahraničním turistům. Navštívili jsme dva objekty, které se sice oficiálně nenazývají zámky, nicméně jako zámky (resp. v prvním případě zámeček) fungovaly. A pokud snad ten první není úplně plnohodnotný, ten druhý je zase víc než plnohodnotný, takže v průměru nám to pořád vychází :-)

První zastávkou je Belvedér neboli Letohrádek královny Anny. Nechal jej postavit Ferdinand I. pro svou manželku Annu Jagellonskou v letech 1538-65 jako součást královské zahrady. Prý patří mezi slohově nejčistší ukázky vlašské renesance mimo území Itálie. Zajímavostí je, že císař Rudolf II. si nechal v prvním patře zřídit astronomickou observatoř. Letohrádek není běžně přístupný, ale  normálně je možné si ho prohlédnout z bezprostřední blízkosti z Královské zahrady. Bohužel ani po vyhlášení uvolnění koronavirových opatření a otevření většiny parků a zahrad zůstala ta Královská zavřena, stejně jako celý Pražský Hrad. Vlastně se to dalo čekat, náš pan prezident by nejraději zavřel natrvalo nejen celý Hrad, ale nejlépe půl Prahy kolem něj, protože tím by významně snížil riziko, že mu zase někdo vyvěsí nad hlavu červené trenky...



Původním záměrem bylo na kole dojet od Belvedéru k Prašnému Mostu a kolem Jízdárny se dostat k Hradu. Nevěděl jsem, jestli nás nechají projít do areálu s koly, ale nakonec jsme to nemuseli řešit, jelikož areál hradu byl zavřený. Museli jsme tedy popojet kousek dál ulicí Jelení a pak uličkou U Brusnice, abychom se dostali na Hradčanské náměstí.

Po cestě jsme minuli krásný barokní kostel sv. Jana Nepomuckého, 
první dílo architekta Kiliána Ignáce Dientzenhofera (měl to jako rozcvičku před dvěma Mikuláši, jedním Staromáku a druhým na Malé Straně)

 Pak jsme uličkou U Kasáren projeli na Loretánskou, kde jsme chvilku obdivovali kandelábr plynového osvětlení z roku 1868

 A odsud už to jde samospádem k Pražskému hradu. Navzdory svému jménu i navzdory přitroublému tvrzení na Wikipedii, že se jedná o nejvýznamnější český hrad a jeden z největších hradních komplexů na světě, ve skutečnosti není hrad, ale zámek. V angličtině by to bylo jedno, ale my Češi to rozlišujeme a asi víme proč. Pravdou je, že kdysi na tomto místě bylo přemyslovské hradiště a později středověký hrad, který si postupně jednotliví čeští panovníci upravovali a přestavovali k obrazu svému, až z hradu zbyl jenom ten název. Ostatně to většina z nás zná z hodin dějepisu, tak nebudu nosit dříví do lesa.

 Sice nesmíme dovnitř, takže nemůžeme zdokumentovat tenhle hrad/zámek v plné kráse, ale pohled na Hradčanské náměstí za teplého sobotního odpoledne skoro bez turistů určitě má svoje kouzlo...


 Samozřejmě vyhlídku na Prahu si nemůžeme nechat ujít, tohle nikdy neomrzí!