vlkovy plky

Francie podruhé

2011-10-15T00:29:00.002+02:00

Když jsme loni na podzim podnikli s Hankou svou první návštěvu Paříže, nechtěl Martin věřit, že ho necháváme doma. Museli jsme slavnostně slíbit, že při nejbližší příležitosti podnikneme společnou cestu tamtéž, aby o nic nepřišel. Sliby se mají plnit, pročež jsme na letošní prázdniny naplánovali velkou cestu po Francii a okolí. Hotely jsme zarezervovali dopředu s Romanem, použili jsme server booking.com. Tady je pár obrázků a komentářů:

Den první (sobota 20.8.)- vyrážíme
cesta z Neratovic přes Rozvadov do Remeše (Reims). Hotel Au Tambour je asi 15 minut chůze od centra; ubytujeme se a jdeme na procházku k největší místní atrakci - katedrále Notre Dame

Pak jsme se rozhodli dojít k druhé místní pamětihodnosti, románsko-gotické bazilice Saint-Rémi. Podle mapy to nevypadalo daleko, ale podcenili jsme to, byl to pořádný kus.

Martin po cestě dostal hlad a my ne a ne najít rozumnou hospodu. Opustili jsme turistické centrum a z těch mála hospod, které jsme potkali, většina v 8 hodin zavírala. Nakonec jsme museli dojít zpátky na hlavní turistickou třídu, kterou jsme ještě dvakrát prošli tam a zpátky, než jsme se bezmocně svalili na židle, ani nebylo důležité, k jaké restauraci patřily, ale byly volné a my hladoví a uchození.

Ukázalo se, že to bylo něco orientálního, dali jsme si kebab, hranolky a coca-colu, což v centru oblasti Champagne zrovna stylové nebylo, ale hlavní cíl byl splněn, přežili jsme. Ostatně problémy s výběrem jídla nás provázely po celou dobu, často nás to stálo hodně úsilí, ale nakonec se nám podařilo přežít.

Den druhý (neděle): v zámku a podzámčí
dopoledne navštívíme zámek Pierrefonds, který se objevuje v našem oblíbeném seriálu Merlin jakožto bájný hrad Kamelot.

ve sklepení je skoro tma, osvětlené jsou jen některé náhrobky se sochami v životní velikosti, promítají se tu duchové a taky asi něco strašidelného šeptají, ale bohužel jen francouzsky, tak nevíme, čeho se máme bát a cítíme se ochuzeni. My se totiž bojíme rádi.

Pokoušíme se naobědvat v jedné z místních restaurací, ale opět to není jednoduché. Podařilo se nám přijet zrovna v době, kdy jsou tu nějaké středověké slavnosti, zřejmě je tu víc lidí než obvykle, takže čekáme snad hodinu na jídelní lístek a další hodinu na palačinky. Po obědě vyrážíme do Paříže, ale nejdřív zažíváme dopravní deadlock: v úzkých uličkách jsou po stranách odstavená auta a doprava oběma směry tu není možná. Někdo pomocí přenosné značky změnil dvousměrku na jednosměrku (pro nás samozřejmě blbým směrem). Ale řidiči to ignorují (včetně nás), takže za chvíli dojde k situaci, že nikdo nemůže ani dopředu, ani dozadu. Nakonec se to naštěstí nějak rozhýbalo, takže razíme do Paříže.

A jsme tu - s navigací bez problému nacházíme hotel (Camélia International na Montmartre). S parkováním je problém, ulička je úzká jednosměrka, všechna parkovací místa jsou obsazena, takže vyhazujeme věci před hotelem a já jedu zaparkovat do podzemního parkoviště (recepční mi dal mapku a zakroužkoval kde je nejbližší parkoviště, ale moc se netrefil, takže já taky ne; nicméně po chvíli kroužení se povedlo. O kvalitách hotelu a zážitcích s tím spojených poreferujeme zájemcům osobně, nechci veřejně hanět, třeba jsme měli smůlu a ostatní pokoje jsou lepší.... Ale tři dny jsme přežili bez újmy na zdraví.

Hned po zabydlení jsme vyrazili na procházku - kam jinam než k bazilice Sacre-Coeur.

Když jsme se vraceli, už se stmívalo, takže Roman pořídil noční fotku Moulin Rouge

Den třetí (pondělí): po Paříži sem a tam

ráno si kupujeme dva karnety po deseti jízdenkách na metro. Stanice Place de Clichy je kousek od hotelu, jedeme metrem na Place de la Concorde, tedy Náměstí Svornosti, to je to s tím obeliskem.

Nakoukneme po Champs-Elysées směrem k Vítěznému oblouku, ale vyrážíme od obelisku na opačnou stranu, tedy směrem k Louvre.

Trochu váháme, jestli jít dovnitř nebo ne. Když už tam člověk vleze, není to na hodinu, a my chceme stihnout spoustu dalších věcí. Nakonec je rozhodnutí jednoduché. Bočním vstupem do podzemní haly sejdeme k obrácené pyramidě, a když vidíme jaká je fronta na vstup do galerie, není co řešit, hodinu ve frontě stát nebudeme.

Vylézáme zpátky na povrch zemský a po Rue de Rivoli míříme k ostrovu Cité.

Ano, to je to místo, kde se nachází chrám Matky Boží. A taky Point Zero - Martin se pokouší o přesun do jiného časoprostoru, ale dneska to jako na potvoru nefunguje (pro zájemce o fantasy odkazuji na román Michaela Scotta o Nikolasi Flamelovi a potažmo na Martinovy stránky nikolas-flamel.cz ).

Na chvilku si odpočineme v parčíku na druhém břehu Seiny a vyrážíme do latinské čtvrti. Je čas oběda a po chvíli váhání vlezeme do jedné ze stovek místních hospůdek. Roman si dává nějakou specialitu ve stylu "urob si sám". Přinesli mu k tomu něco, co vypadalo jako zmenšenina sporáku naší babičky, Dostal mísu s několika druhy salámů a sýr, který si měl sám opékat na tom sporáku. Nikdo nepřišel k úrazu, hlavně díky tomu, že my ostatní jsme si dali normální kus žvance biftekového typu, již hotového a nevyžadujícího manipulaci s otevřeným ohněm. Po obědě jsme se prošli kolem hlavní budovy Sorbonny k Pantheonu.

Chtěli jsme nakouknout do kostela Saint-Étienne-du-Mont na Pascalův náhrobek, ale měli zrovna zavřeno. S trochou bloudění jsme se propletli do Lucemburských zahrad, kde jsme chvíli pozorovali, jak si děti v místní fontáně pouští plachetnice. Pak jsme popojeli metrem k Eiffelovce, neboť jsem doufal, že pozdě odpoledne by už nemusela být velká fronta na vstupenky. Spletl jsem se.

Rozhodli jsme se, že Eiffelovku necháme na zítra, a šli jsme místo toho omrknout Sochu svobody, stojící na nedalekém umělém ostrově uprostřed Seiny.

Pak se vracíme zpátky pod Eiffelovku, a protože fronta nemizí, přejdeme most k Trocadéru (palác a zahrady, vybudované u příležitosti Světové výstavy r. 1937). Je odtud krásný výhled na Eiffelovku.

Protože není ještě tak pozdě, rozhodli jsme se zajet metrem na La Defence.

Pokochali jsme se pohledem na hypermoderní architekturu a vlezli jsme do nákupního centra s cílem najíst se v některé z četných hospůdek. Ovšem chyba lávky, většina obchodů včetně hospůdek zavírá v 8 hodin. V nejvyšším patře jsou nějaké fastfoody, Martin a já si dáváme Big Mac, což Roman s Hankou odmítli. Pročež zůstali bez večeře, pokud se za večeři nepovažuje porce zmrzliny.

Den čtvrtý (úterý): cesta vzhůru

Ráno vyrážíme metrem k Eiffelovce (po cestě k metru kupujeme u stánku bagety; Roman s Martinem dostali plechovku koly zadarmo, Hanka lahvičku vody, neboť jsme (všichni až na mě) byli prodavačovi nějak sympatičtí. Fronta je podobně dlouhá jako včera, ale míň hustá, takže nečekáme až tak dlouho, možná 15 až 20 minut. Menší problém nastal, když jsme se ve frontě došourali k budce kde zřízenec kontroloval tašky, jestli nepronášíme bombu. Mám tašku přes rameno a v ní multifunkční kapesní nůž. Prý je moc velký, takže nemůžu pokračovat. Vzal jsem ho, že ho hodím do odpadkového koše, ale to se prý taky nesmí. Tak jsem mu ho podal, ať si s ním dělá, co chce, ale on že si to u sebe nechat nemůže. Nakonec mi dovolil, abych to položil na stranu do jeho budky, prý to donese vedle do domečku, kde se prochází detekčním rámem. Nakonec usoudil, že i to by bylo moc složité, a tak se opravil, že to tedy nikam dávat nebude a až se vrátíme z prohlídky, můžeme se u něj zastavit. Ovšem prohlídka nebyla u konce, ještě jednou mi zahrabal v tašce a vytáhl plechovku coly. Tu co dostal Martin od prodavače baget. Plastová láhev nevadí, ale s plechovkou se prý dovnitř nesmí. Odstavili jsme Martina na stranu a donutili ho plechovku na ex vypít. Hurá, teď už můžeme dovnitř! Vyjeli jsme výtahem do 2. patra a hned jsme přešli k výtahu do 3. patra. Vždycky radši postupujeme shora dolů než naopak. Je trochu mlha, ale postupně se zvedá.

Tohle je ostrov se Sochou svobody (na vzdálenějším konci).

Kuk!

Popojeli jsme přeplněným výtahem do 2. patra, lidí neubývá, dolů už raději půjdeme pěšky.

Nejdřív musí Hanka udělat trochu práce za starého Eiffela: v silném větru se věž rozkymácela, takže je potřeba ji podepřít.

Pohled z 2. patra na Trocadero, vzadu La Defence.

Během naší prohlídky fronta ještě trochu povyrostla...

Po asi dvou hodinách usuzujeme, že nám stačilo, a scházíme po schodech dolů. Není to tak strašné, ale nahoru bych to šlapat nechtěl.

Teď bychom se chtěli podívat do pařížských katakomb. Je to jen pár stanic metrem. Podle průvodce to není příliš známá atrakce a nebývá tam mnoho návštěvníků. Průvodce je ovšem postaršího data, ve skutečnosti je tu fronta ještě větší než pod Eiffelovkou, a co hůř, vůbec se nehýbe. Takže to vzdáváme a jdeme pěšky k věžáku Tour Montparnasse. Počítal jsem, že bychom zkusili vyjet nahoru, abychom se podívali na Paříž zase z jiného úhlu. Ale ukazuje se, že na další koukání svrchu nikdo nemá chuť. S Romanem aspoň nakoukneme do místní pobočky obchoďáku Lafayette, ale není to žádný zázrak, a tak mizíme na metro.

Jedeme zpátky na Montmartre, zkusíme si něco koupit v pekárně, kterou má Roman vyhlídnutou už z domova, akorát jsme zatím vždycky šli kolem když byla zavřená. Tentokrát jsme vystihli správný okamžik, je otevřeno, ale nikdo neví, co by si měl koupit. Ne že by to tam nevypadalo dobře, ale nikdo přesně nevíme co je co, a tak nakonec koupíme jenom pár sladkostí. Chceme popojít pod Sacre-Coeur, a tam se plácnout na chvíli někde na trávník a odpočinout si. Ovšem po dlouhém chození Hanka s Martinem začali vyhlížet, kde by si mohli odskočit. Pod kopcem je budka s toaletou, ale ta fronta, jako bychom jich dneska neměli dost! Po chvíli čekání to vzdali a bylo rozhodnuto, že jdeme na hotel.

Po chvíli odpočinku jsme se vydali ještě jednou a naposledy na procházku k nedalekému původnímu komplexu nákupní galerie Lafayette. Roman se chtěl podívat po nějakém oblečení, tak jsme si řekli, že se obětujeme. Ovšem ukázalo se, že u Lafayette, je víc Číňanů než zboží. Měla tu být taky terasa s vyhlídkou na Paříž, ale je momentálně uzavřená. Dneska máme den blbec.

Na zpáteční cestě hledáme kde bychom se najedli. Nakonec vlezeme do Creperie (rozuměj: palačinkárna), kde je příjemné prostředí a obsluhuje slečna hovořící velmi dobře anglicky (už jsme mysleli, že v Paříži nikdo takový není). Dali jsme si slanou palačinku jako hlavní jídlo a sladkou jako dezert. K pití Cider, který nám všem chutnal, včetně Martina, kterému jakožto zakázané ovoce chutnal dvojnásob (mělo to asi 4% alkoholu).

Nakonec tenhle den neskončil tak špatně...

Den pátý (středa): cesta na jih

Vyrážíme před osmou, máme před sebou zase jednou delší cestu. Naštěstí z Paříže jsme se vymotali docela dobře a cesta utekla bez větších problémů, když nepočítám svéhlavou navigaci, která nám díky průběžnému příjmu dopravních informací u Toulouse chvíli honila tam a zpátky, než jsem jí tu funkci vypnul. Kolem půl šesté jsme dorazili do Carcassonne. Z hotelu jsou vidět hradby, jen co se zabydlíme, jdeme to prozkoumat.

Historické jádro tvoří pevnost, za jejímiž zdmi se skrývá celé středověké městečko. Velmi působivé, jak je snad trochu cítit i z fotek.

Den šestý (čtvrtek): hurá na pláž!

Ráno zase vyrážíme hned po snídani, cíl sice není tak vzdálený jako včera, ale stejně je to přes 400 km.

Ráz krajiny je úplně jiný než kolem Paříže, spousta kopečků, na mnohých z nich hrady nebo celá městečka.

A pak už cítíme blízkost moře, které občas někde vykoukne. Bez problémů přijíždíme do Saint-Raphael, vlastně ho projíždíme, protože hotel je až za městem v místní části jménem Le Dramont. Chtěli jsme se ještě vykoupat, takže nás trochu zaskočila navigace, která tvrdošíjně trvala na tom, že jsme v cíli, i když po hotelu nebylo ani stopy. Byli jsme v rezidenční čtvrti, domky za plotem a branky na kód, nikde zmínka o hotelu. Chvíli jsme chodili sem a tam, nakonec jsme nasedli a pomalu jeli zpátky. Pak jsme si ho všimli, asi o 100 metrů dál ve vedlejší slepé uličce jsme zahlédli nápis: Auberge Provencale. A jsme tu!

Recepční a majitel v jedné osobě se ukázal jako velice příjemný člověk, jenom měl jednu vadu: mluvil akorát francouzsky. Ale ukázalo se, že na jazyku nezáleží. Věděl o nás, dokonce se pokusil vyslovit naše jména dřív, než jsme stačili pozdravit. Pokojík je útulný, vlastně to jsou dva malinké pokojíky a koupelna. Je tu lednička a dokonce i dostupný wi-fi signál. Je tu terasa s lehátky a slunečníky, prostě pohoda.

Spokojeni s ubytováním vyrážíme omrknout pláž. Je to asi 5 minut pěšky, najdeme to bez bloudění, protože nám pan hoteliér věnoval mapku, kde zakreslil všechno co potřebujeme. Jsme na poloostrově, na obou stranách jsou zátoky s plážemi, uprostřed poloostrova je docela vysoký kopec s nějakou stavbou, kterou budeme muset v příštích dnech blíže prozkoumat.

Hotel je zhruba stejně daleko od obou pláží, jedna je možná o minutku blíž a je větší, takže jdeme k ní. Pláž je pěkná, písčitá, se stromy pod kterými se dá schovat před sluncem. Trochu problém je přístup do vody: písek je jenom venku, ale ve vodě jsou kameny. Sice nepíchají, protože jsou krásně oblé, ale zato pořádně kloužou. Takže kdo nemá neklouzavé boty (my nemáme žádné), raději leze do vody i z ní po čtyřech. Člověk má větší stabilitu a když už uklouzne, tolik se nepotluče. Voda je příjemná, není tu nějak dramaticky moc lidí, přestože hned na břehu je kempink. Trošku se namočíme a navečer se ještě vydáme na procházku kolem hotelu. Je tu kopcovitý terén, uzounké asfaltky proplétající se rezidenční čtvrtí, která je ze všech stran obehnaná plotem, docela jsme se tu zamotali a trvalo pořádnou chvíli, než jsme se vymotali ven. Ale každopádně je tu hezky.

Den sedmý (pátek): sladké nicnedělání

hned ráno jdeme na pláž a válíme se celé dopoledne. V poledne si v pekárně koupíme jenom bagetu a nějakou paštiku, v lednici jsou ještě zbytky dřívějších zásob, což stačí na lehký oběd. Chvíli se válíme na posteli a pak jdeme omrknout druhou pláž.

Je menší, písek je až do vody, ale díky tomu (a díky větší hustotě lidí) je voda kalná. Usuzujeme, že první pláž byla lepší, i s těmi kameny.

(tahle fotka je ovšem z následujícího dne, kdy je velký vítr a voda se ochladila, proto je tu tak prázdno)

Po cestě zpátky na hotel se zastavujeme v potravinách, kde mají vystavená grilovaná kuřata a mají akci: kupte si kuře, dostanete zdarma láhev vína. Tomu přece nemůžeme odolat. Kupujeme k tomu bagetu a máme večeři.

Den osmý (sobota): výlet na kopec

Dnes je hodně silný vítr. Byli jsme se podívat na pláži, jsou vlny a nikdo se nekoupe. Rozhodli jsme se vyrazit na výlet a prozkoumat tu stavbu na kopci. Jak šplháme nahoru a rozhlížíme se kolem, uvědomujeme si, jak zajímavé je zdejší pobřeží v porovnání se všemi ostatními, která jsme zatím viděli (a nebylo jich málo)

ukazuje se, že se jedná vojenský objekt, snad nějaká meteorologická observatoř, možná spojená s majákem a vysílačem.

výhled je odsud parádní...

tady už je Martin bez čepice: před okamžikem ji ještě měl, ale poryv větru mu ji sundal a milá kšiltovka zmizela mezi útesy...

Odpoledne jsme chtěli vyzkoušet, jestli se v tom větru přecejen nedá koupat. Zašli jsme na tu menší písčitou pláž. Zdá se nám víc za větrem a není tam mělčí voda, takže by se nemusela tolik ochladit. Spletli jsme se, voda je studená, takže se jednou namočíme a pak už se tam nikomu nechce.

Na večeři jsme zašli do místní pizzerie, dali jsme si čtyři pizzy jako kola u vozu, jednu skoro celou jsme si nakonec nechali zabalit, a stejně jsme se sotva odvalili.

Den devátý (neděle): cesta do města

na hoteliérovu radu (vyjádřenou posuňky, mimikou a několika anglicko-francouzskými slovy) jsem se rozhodli udělat si malý výlet. Saint-Raphael tvoří dvojměstí s městečkem Fréjus. Zatímco Saint-Raphael je typicky turistické město s přístavem, spoustou restaurací, hotelů. cukráren, kaváren, vináren a všech možných dalších áren, Fréjus je prý město historické a stojí za to ho navštívit. Vyrazili jsme autem s úmyslem dojet do centra Saint-Raphael (je to odhadem 6-8 km od našeho hotelu), a do Fréjus dojít pěšky. Opět jsme podcenili vzdálenosti na mapě, zaparkovali jsme příliš brzy. Procházka po Saint-Raphaelu je celkem příjemná, akorát je tu dost lidí a sluníčko začíná nepříjemně pálit.

Ukazuje se, že Fréjus je asi 3 km daleko, směrem dál od moře, takže cesta obytnými čtvrtěmi nepříliš zajímavá. Městečko samo je na kopečku a centrum je opravdu pěkné. Je skoro poledne, takže pokukujeme po nějaké restauraci.

v téhle uličce jsme po cestě k náměstí potkali venku vyložené pulty s dobře vypadajícím jídlem - spousty druhů těstovin a masa, vypadalo to že tentokrát nebudeme muset složitě hledat kde se najíme, až si prohlídneme centrum. Omyl, vracíme se stejnou uličkou ve 12:30 a pulty už jsou sklizené, restaurace zavírá. Přece nebudou v neděli v poledne prodávat jídlo, to by se turisti pěkně nudili. A tak to dopadlo jako vždycky: po cestě zpátky jsme hledali restauraci, a když už jsme měli opravdu hlad, zapadli jsme do první restaurace se zahrádkou, kde jsme viděli volný stůl. Hlad jsme zahnali, i když to nebylo nic zázračného, ale nevadí, hlavním chodem se stane zmrzlina. Už po cestě tam jsme si všimli spousty obchůdků kde měli desítky druhů zmrzlin, a bylo jasné, že po obědě si to nemůžeme nechat ujít. Ale ten problém, vybrat si dva nebo tři kopečky z toho množství!

Odpoledne jsme ještě na chvilku zašli na pláž, ale voda byla po včerejšku ještě pořád dost studená, tak jsme koupání moc nedali. A večer se musíme sbalit, zítra se přesunujeme do Ženevy

Den desátý (pondělí): cesta do hor
Ráno jdeme na snídani dříve než obvykle (snídá se venku pod slunečníky), pak se loučíme se sympaťákem hoteliérem a vyrážíme na sever. Původně nám navigace našla cestu po dálnici až do Ženevy, přes Grenoble a pak na sever na Annecy. My jsme ale schválně po projetí Grenoblem uhnuli víc doprava na Albertville a pak jsme se chvíli šplhali alpskými silničkami nahoru a dolů. Doufal jsem, že zahlédneme Mont Blanc (projížděli jsme asi 15 km od Chamonix), ale ty nejvyšší kopce byly schované za těmi nižšími, takže zasněžené vrcholky jsme po cestě nepotkali (ty jsme pak viděli až z Ženevy, ale v hodně velké dálce). I tak to byla pěkná cesta.

Když jsme přijížděli k Ženevě, zastavila nás pohraniční kontrola. Možná by nás pustili rovnou, ale já jsem začal chystat pasy, tak nás asi nechtěli zklamat. Policistka si ode mě vzala pasy a položila mi záludnou otázku, prý odkud jedeme. Odpověděl jsem, že z Francie. Asi si uvědomila že má odpověď je stejně blbá jako její otázka, zeptala se ještě jak dlouho budeme ve Švýcarsku (to uhodla sama, že jedeme do Švýcarska) a když jsem řekl že dvě noci, vrátila nám pasy a pustila nás.

V Ženevě nám trochu zatrucovala navigace, takže jsme se tam párkrát projeli tam a zpátky, ale nakonec jsme dorazili přímo před hotel. Jsou tu čtyři parkovací místa s hodinami. Ptáme se v recepci kde jinde se dá parkovat a dostáváme zajímavou radu: je těsně před šestou, když strčíme pár centů do parkovacího automatu, můžeme zůstat přes noc, protože od šesti večer do osmi do rána je tu parkování zdarma. To je docela štěstí, zdá se že parkování v Ženevě není o nic jednodušší než v Praze.

Hotel je jednoduchý, plastová koupelna a okno do světlíku. Máme dva dvoulůžkové pokoje, každý na jiném patře. Každopádně jednu noc přežijeme v pohodě. Romana bolí hlava, bere si ibalgin a jdeme na procházku.

Staré město je pěkné, spousta úzkých uliček a spousta restaurací, ale my se už tradičně nemůžeme rozhodnout, kam zapadneme. Nakonec jsme prochodili centrum křížem krážem a hladoví jsme vlezli do nějaké ne úplně levné restaurace u nábřeží. Hlad jsme zahnali, i když já jsem měl nejdražší a nejmizernější biftek v životě. Ani jsem ho nedojedl, protože se prostě nedal kousat. Aspoň číšník byl vtipný a mluvil anglicky, na což nejsme z Francie zvyklí.

Den jedenáctý (úterý): Ženeva a CERN

Ráno jsme absolvovali pokus o snídani. Na chodbě vedle recepce je pár stolků, některé jsou obsazené a na jiných je neuklizený bordel. K jednomu takovému si sedneme, po chvíli hledání najdeme malinký stoleček, kde by mělo být jídlo, ale skoro nic tu není. Je to kombinací lenosti obsluhy (mladík tmavé pleti) a ruských hostů. Když už se obsluha rozhoupe a něco přinese, vyrojí se Rusové a všechno si to hned nandají na talíře. Samozřejmě to nesnědí, většiny z toho se ani nedotknou. Asi jde o nějaký národní sport: hlavně to vyfouknout těm ostatním. Něco málo jsme ale urvali a dokonce nám tmavý přítel po nějaké chvíli přišel nalít čaj.

Opustili jsme hotel (checkout s překvapením: slečna v recepci na nás promluvila slovensky) a popojeli s autem o pár ulic dál, abychom zaparkovali v nadzemní garáži. Musel jsem vyjet až do nejvyššího (5.) patra, než jsem našel volné místo. Dopoledne věnujeme příjemné procházce podél jezera.

oběd jsme tentokrát naplánovali předem: na mapce, kterou jsme dostali v hotelové recepci, byla reklama na indickou restauraci, kde můžeme za 10 franků sníst co se do nás vejde. V reálu to nevypadá tak honosně jako v té reklamě, restaurace je maličká, ale prázdná, takže máme dost klidu a můžeme nechat odpočinout bolavé nohy. Jídlo není špatné, asi poprvé za celý výlet jsme se slušně najedli za rozumnou cenu. Tedy když nepočítám rychlé občerstvení u benzínky.

Vyzvedneme si auto a vyrážíme na sever, opět zatrucovala navigace, ale Roman s mapou v ruce ji nahradil.

Vlastně šlo akorát o najetí na tu správnou hlavní silnici, pak už jsme asi po pěti kilometrech dorazili na místo.

Je tu velké parkoviště P+R (zdarma), návštěvu máme zamluvenou po internetu a v recepci nás opravdu mají na seznamu. Jsme tu asi hodinku před začátkem prohlídky, ale ukazuje se, že jsme měli přijít dřív. Mají tu něco jako muzeum s různými audiovizuálními pomůckami, vysvětlujícími zajímavé jevy z oblasti jaderné fyziky a z historie CERNu. Mimo jiné je tu vystaven počítač, který se stal prvním webovým serverem na světě. Tedy tak to tvrdil nápis, já jsem viděl jenom monitor. Ale důležité na tom bylo sdělení: tohle je místo, kde vznikl internet.

Prohlídka samotná není až tak úchvatná, vlastně je to víc povídání než prohlídka. Jako průvodce nám přidělili Číňana, samozřejmě je to zdejší výzkumný pracovník, takže bez problému odpovídá na všetečné dotazy, jenže se vždycky nějak rozpovídá a řekne toho 10x víc než tazatel očekával. Začali jsme v nějakém přednáškovém sále v budově s recepcí. Tady nám pustili propagační video o CERNu. Pak nás Číňan vzal přes ulici do jiné budovy, kde je sídlo projektu Atlas. V zásadě se jedná o neuvěřitelně složitý detektor, který na urychlovači (LHC=Large Hadron Collider) detekuje čelní srážky protonů (v různé vzdálenosti zachycuje různé typy částic, které se při tom uvolní). Čidla vysílají hromady dat, která se se zpracovávají a ukládají na virtuálních výpočetních sítích, v nichž jsou zapojeny významné vědecké instituce po celém světě. Na projektu pracuje 3000 lidí, z toho asi 1000 studentů P.H.D.

Hlavním účelem pátrání je snaha potvrdit teorii o existenci tzv. Higgsových bosonů, částic které by měly být nositelem hmotnosti. Zatím se nedaří, ale běží to teprve dva roky, takže žádný spěch. Když se to ještě pár let nebude dařit, fyzici prohlásí za statisticky prokázané, že tyhle potvory neexistují, a budou muset vymyslet úplně jinou teorii. Číňanovi svítily oči, jak je to všechno vzrušující. A Martin začal mít deprese spojené s pochybnostmi o poznatelnosti světa.

ta modrá roura je silný elektromagnet, který má sloužit k tomu, aby protony v urychlovači udržoval na kruhové dráze, jinak by odstředivou silou ulítly pryč.

Po dvouhodinové prohlídce nasedáme do auta a odjíždíme k jezeru Murtensee, kde máme poslední nocleh.

Cesta není dlouhá, takže dorážíme do Murtenu ještě za světla. Hotel je slušný, a taky pěkně drahý, jeden den nás stojí tolik co čtyři dny v Saint-Raphaelu. Jdeme se projít do města, je tu zajímavé historické centrum obehnané hradbami, zámek, spousta hospůdek, ochutnali jsme místní zmrzlinu. Během procházky se už setmělo, vracíme se zpátky na hotel, protože zítra vstáváme brzy, čeká nás dlouhá cesta.

Den dvanáctý (středa): konec dobrý, všechno dobré

Ráno na rozdíl od Ženevy slušná snídaně, honem sbalit věci a vyrážíme, máme před sebou přes 900 km.

První půlku řídí Roman. Cesta je v pohodě, chvilku jsem váhal, jestli se nezastavit u vodopádů Rýna, které jsou nedaleko švýcarsko-německých hranic. Nakonec jsem to zavrhl, protože mám obavu, že odpoledne můžou být na silnicích zácpy, dneska je poslední den prázdnin. Nakonec se obavy nenaplnily. V Německu jsme se najedli na čerpačce, prohodili jsme si role s Romanem a bez větších problémů dorazili do Čech.

Paříž

2010-11-17T11:35:00.000+01:00

Tenhle výlet možná patří do Guinesovy knihy rekordů, kategorie Nejdéle plánovaný výlet. První pokus o návštěvu Paříže jsme s Hankou učinili už během školních studií, tj. někdy na začátku 80. let. Tenkrát sice byl čas, chuť, dokonce i nějaké peníze, ale taky byl komunismus. Pánbůh, rozuměj komunistický úředník, tomu nepřál. Pak se poměry změnily, ale pořád bylo něco, kvůli čemu jsme to odkládali. S malými dětmi jsme raději navštěvovali pobřeží jižních moří, občas byly i nějaké pracovní povinnosti, a tak jsme si uvědomili, že po 30 letech plánování už je opravdu čas s tím něco udělat. Hančiny kulaté narozeniny byly vhodným impulsem. Objednáváme přes internet u společnosti ABC Tours „pětidenní“ zájezd (rozuměj: 3 dny v Paříži, dva dny v autobuse) s magickým názvem „Magická Paříž a Versailles“. Není to drahé a program vypadá rozumně. Na svých stránkách mají hromadu kladných ohlasů, jinde jsem žádné ohlasy nenašel (což je dobré znamení, kdyby to byli podvodníci, asi by se někdo z poškozených na internetu svěřil). Dostáváme mailem pokyny a mj. také link na aplikaci, kde se dá sledovat současná poloha našeho autobusu přes GPS.

Dalším rekordem je doba, než se mi podařilo o výletu napsat na blog. Ale nakonec se podařilo-po více než čtyřech měsících. Podle fotek z foťáku a mobilů, pár vlastních poznámek a oficiálního programu jsem zrekonstruoval chronologický sled událostí takto:

13. 11. 2010

Autobus vyjíždí v poledne ze Znojma, my nastupujemev Praze na magistrále u Hlavního nádraží v 16.40, noční tranzit přes Rozvadov, Saarbrücken, Reims do Paříže.

14. 11. 2010

Na ranní probouzecí přestávce před Paříží se podává snídaně v autobusu (párek s chlebem a čaj). Přijíždíme do Paříže ještě za tmy. Úvodní prohlídková trasa autobusem: sportovní stadion v Bercy, náměstí Bastily, Notre Dame, Radnice, Louvre, nám. Concorde, Champs Elysées, most Alma s podjezdem, kde zahynula princezna Diana. Autobus nás vysadil u Invalidovny (Les Invalides).

Tady začínáme s prohlídkou a hned po pár minutách jsme totálně zahlceni proudem informací od naší všestranně vzdělané průvodkyně. Dozvídáme se skoro všechno o Ludvíkovi IV., který to tu nechal postavit, i o Napoleonovi, jehož ostatky sem byly převezeny z ostrova Sv. Heleny. Víc nestačíme vstřebat a usuzujeme, že průvodkyni je třeba nechat se vypovídat, ale raději moc neposlouchat, nebo se z toho zblázníme.

Pokračujeme pěšky na Martova pole (Parc du Champ de Mars, z jedné strany vojenská akademie, z druhé Eiffelovka). Lepí se na nás prodavači suvenýrů všech možných barev (aby se to nepletlo: barevní jsou jak prodavači, tak ty suvenýry). Kupujeme od jednoho šest přívěsků s Eiffelovkou za 1 EUR, nechápu, jak na tom může vydělat (později na Mont Martru nám dokonce nabízejí za euro 7 kousků). Pod Eiffelovkou jsme asi v 8:30, v 9:00 se začíná pouštět. Už je tu fronta u jedné nohy (z našeho pohledu pravé zadní), ale průvodkyně nám radí vytvořit novou frontu u pravé přední. Byl to dobrý tah, na světelné tabuli u pravé zadní nohy se objevuje nápis, že vstup je tady uzavřen, a všichni se přesunují do naší fronty, takže jsme vpuštěni mezi prvními. Šikmým dvoupodlažním výtahem vyjíždíme do 2. patra, tam přestupujeme na menší výtah do 3. patra. Nahoře je hodně větrno a poprchává. Nic moc příjemného, ale výhled krásný.

Ve 2. patře je kavárna, dáváme si pidikafe za 2,50 EUR a litujeme, že jsme si nedali dvakrát větší za 3. Sjíždíme zpátky do 1. patra, je tu kinosál s multimediálním programem o výstavbě Eiffelovky. Dolů pak seběhneme pěšky, protože na výtah je docela velká tlačenice.

Pěšky přecházíme přes most k paláci Trocadero, odtud je prý nejlepší vyhlídka na Eifelovku.

Metrem přejíždíme na stanici Étoile (nám. Ch. de Gaulle s Vítězným obloukem). Nejdříve ovšem deset minut bloudíme stanicí a hledáme východ. Vystoupili jsme totiž z metra na blbou stranu, určenou k přestupu na jiné linky. Když jsme se po chvíli bloudění vrátili na stejné nástupiště, odkud jsme vyšli, vyřešili jsme to tak, že jsme počkali na další metro (zrovna jako na potvoru jelo nejdřív nějaké cvičné, které zastavilo, ale neotevíralo), nastoupili jsme do něj a hned vystoupili protějšími dveřmi.

Od Vítězného oblouku (Arc de Triomphe de l’Etoille) jdeme po Champs Élysées až na náměstí Svornosti (Place de la Concorde s obeliskem z Luxoru). Odtud přes zahrady Tuileries k malému vítěznému oblouku (Arc de Triomphe du Caroussel) do Louvre.

Oficiální vstup je velkou skleněnou pyramidou, ale my vstupujeme podchodem v zahradě vlevo za Vítězným obloukem kolem malé obrácené pyramidy (je to prý rychlejší a jednodušší). V Louvru máme rozchod. Nejdřív si v místním bufetu dávámě bagetu, protože už šilháme hlady. Pak zamíříme do pravého křídla (Denon) k italskému umění, chceme vidět Monu Lisu, ale moc blízko s k ní dostat nedá, jak je vidět z reportážního záběru.

Ještě zaskočíme do přední části (Sully; pravé křídlo zvané Richelieu si necháme na příště). Proběhneme část egyptské sbírky (sfingy) a antiku (venuše Mílétská), ale jsme už tak uchození, že pořádně nevnímáme, na co koukáme. Vylézáme ven skleněnou pyramidou, v nočním osvětlení vypadá mnohem zajímavěji.

Sraz máme v 19:00 na druhé straně Seiny u muzea Orsay (bývalé železniční nádraží, přeměněné na muzeum malířství 19. stol. s proslulou sbírkou impresionistů). Tady nás nabírá náš autobus a odváží na hotel (městečko Villeparisis kdesi na severozápadní periferii Paříže). Od levného zájezdu se nedá očekávat luxusní ubytování, ale hotel Formule1 je humus – fronty na společné záchody, topidla netopí, okna netěsní, restauraci tu samozřejmě nenajdete ani náhodou… Tomuhle řetězci se příště obloukem vyhneme.

Večer se pokoušíme dojít k místnímu nákupnímu centru, kde jsme po cestě z autobusu viděli i nějaké restaurace, ale na kruhovém objezdu jsme netrefili správný výjezd/východ, a po dvou kilometrech bloudění mezi rodinnými domky jsme se radši vrátili zpátky. Druhý pokus byl úspěšnější, takže po hodinové vycházce jsme dorazili k nákupnímu centru, vzdálenému 5 minut chůze od hotelu. Plánovali jsme večeři v místní restauraci, ale po prostudování jídelního lístku u dveří jsme udělali čelem vzad a nakráčeli jsme do sousedního Mc Donalda. Nehodlali jsme zdvojásobit cenu zájezdu jednou večeří, navíc v nijak atraktivním místě. Mekáč nezklamal, chutnalo to stejně jako v Holešovicích.

15. 11. 2010

Ráno jsme těžce vybojovali snídani. Postáli jsme ve frontě, až se uvolní některá z deseti stoliček, rozmístěných u pultíku podél zdi v malinké místnosti s recepcí. Nandat na tác kousek bagety, máslo, džem a kelímek horké vody na čaj, promotat se s tím k právě uvolněné stoličce a zaparkovat mezi ostatními, aniž člověk někomu něco hodí za krk, to byl opravdu žonglérský výkon.
Ranní program začíná proiížďkou areálem jednoho z největších letišť světa Charles de Gaulle international airport.

Tady je pomník jedinému nadzvukovému dopravnímu letounu Concorde. Odtud pokračujeme do centra, průjezdem kolem Stade de France – největší fotbalový stadion ve Francii, místo konání finále MS v kopané 1998. Autobus nás vyhodil před náměstím Gambetta, odkud dokráčíme k horní bráně hřbitova Pere Lachaise.

Průvodkyně domluví s autobusáky sraz u dolní brány asi za hodinu. Pak ovšen nasadí zběsilé tempo a prožene nás hřbitovem za 20 minut, takže když se někde zastavíme jen na chviličku, výprava nám okamžitě mizí z dohledu a my sprintujeme co nejrychleji směrem, kde tušíme, že před chvílí mizeli poslední zoufalci před námi. Udrželi jsme se v pelotonu k hrobu Oscara Wilda (opusinkovanému od gayů a leseb), ale dál už plápoláme na chvostu, slíbený hrob Edith Piaf ani nezahlédneme, někde vlevo v dálce tušíme Zeď komunardů, ale honem honem k východu, už žádné otálení. Samozřejmě u východu (je to vlastně hlavní vchod) zjistíme, že máme přes půl hodiny čas, takže máme rozchod, ale jen na 15 minut, abychom mohli dalších dvacet před hřbitovem dychtivě vyhlížet náš autobus. Pokud se sem ještě někdy dostanu, zajímal by mě třeba hrob Jima Morissona, ale tentokrát to prostě nevyšlo.

Autobusem razíme na Montmartre, zastavujeme u Moulin Rougue,

pak kousek zpátky pěšky přes náměstí Pigalle po Boullevard de Rochechouart, pak doleva přímo pod Sacre Coeur, po schodech do kopce k bazilice.

Přes náměstí Place du Tertre zajdeme k domu J. Maraise (je tu socha muže procházejícího zdí a stan bezdomovce postavený nad větrací mříží, tomu se říká klimatizovanej bejvák). Omrkneme původní větrný mlýn (Le Moulin de la Galette). Obědváme v místní hospůdce kousek pod náměstím na Rue Norvins č. 8.

Dáváme si menu, tj. tři chody dle vlastního výběru, ale nebylo to moc taktické. Byli jsme tu úplně první, ale postupně přicházejí další hosti, většinou Japonci. Ti si dávají Quick Menu, zhltnou talíř špaget, zapijí Colou a odcházejí dřív, než nám donesou předkrm. Dostávám na stůl cibulačku, ve které se opravdu dá postavit lžíce a zůstane stát. Taky jsme si objednali víno, řekl jsem že chci Rouge a myslel jsem že bude růžové. Až pak mě Hanka poučila, že růžová je vlastně červená. S barvama já měl vždycky problémy. Když nám zbývalo dvacet minut do srazu dole pod kopcem (10 minut chůze), poprosili jsme číšníka, jestli by poslední chod (palačinky) nešel uspíšit, jinak budeme muset utíkat bez něho. Asi se lekl, že bychom utíkali bez placení, protože za dvě minuty byly palačinky na stole. Zhltli jsme je skoro bez kousání a utíkali jsme po schodech od baziliky dolů jako splašení, doběhli jsme asi minutu před odjezdem jako poslední turisté, naštěstí paní vedoucí přišla ještě minutu po nás. Ovšem když nám dopoledne slibovala, že dostaneme dost času, abychom si mohli v klidu vychutnat atmosféru Montmartru, měl jsem trochu jinou představu.

Autobusem odjíždíme od nádraží na Boulevard de Rochechouart po Boulevard Magenta kolem gotického kostela St.Laurent přes Place de la Républiqe k Centre Pompidou. Chvilka rozchod na focení, pak pěšky přes Forum des Halles (podzemní železniční uzel, nad ním hypermoderní park, zámeček a parčík s fontánou (rackové se tu perou s kachnami o žvanec od turistů) a velký goticko-renesanční kostel sv. Eustacha. Průvodkyně nás nabádá, ať si vevnitř prohlédneme naivistickou plastiku s historickým výjevem z tržnice („protože tu kdysi byly tržnice plné potravin, říkalo se prý této čtvrti „břicho Paříže“, což je ovšem odkaz na román Emila Zoly, tak nevím). Ale ta plastika je příšerná. Až pak jsem se v průvodci dožetl, že kromě ní jsou v tomto kostele také originály Rubensových obrazů, ty by mě zajímaly o dost víc.

Ale teď už pádíme dál kolem kulaté budovy pařížské burzy, v dálce je vidět moderní budova ministerstva kultury, míříme k areálu Královského paláce (původně sídlo kardinála Richelieu, který je odkázal Ludvíku XIII a po jeho smrti manželce připadlo Anně Rakouské,; ta sem na čas přesídlila z Louvru i se synem, mladým Ludvíkem XIV). V parku je miniaturní dělo, ze kterého se každé poledne střílí. Palác se právě opravuje, přilehlý komplex budov nyní slouží jako luxusní byty.

Po Avenue de l´Opera jdeme k budově opery, pak po Rue de la Paix k Place Vendome (drahé obchody a hotel Ritz, uprostřed kovová replika Trajánova sloupu, ulitá z děl ukořistěných u Slavkova).

Po Rue de Rivoli k náměstí Concorde, odtud autobusem po Champs-Elysees na La Defence (hypermoderní čtvrť s „novým vítězným obloukem“, vysokým 100 m).

Tady rozchod u nákupního centra; kafe v příjemné kavárničce, čekání na schodech pod obloukem.

4. den

Ráno autobusem do Versailles, pro mlhu se nedá fotit. Krásná kaple s varhanami, pouze k nakouknutí z chodby, problém probojovat se přes davy Japonců. Probíhá zde výstava nějakého japonského výtvarníka, neboli přehlídka plastových postav ve stylu Pokémonů v nadživotní velikosti. V interiéru zámku totální pěst na oko, největší kýč jaký lze na světě spatřit, srovnatelné jenom se sádrovými trpaslíky. Vrcholem je venku dvoumetrový Pikaču, celý zlatý.

Mlha se zvedá jen pomalu, takže z krásné zámecké zahrady není moc vidět, jen ten zlatý pokémon se třpytí na všechny strany… Došli jsme pěšky k Velkému Trianonu a jinou cestou zpátky, pěkná procházka, škoda že je pořád mlha. Až když se scházíme po prohlídce před hlavní branou, mlha se začíná zvedat.

Zpátky se do Paříže přesunujeme rychlodráhou (po těžce vybojovaném vstupu přes nefungující turnikety).
Míříme do Latinské čtvrti. Vystupujeme na zastávce St. Michel a jdeme do Lucemburských zahrad. Potom pokračujeme k Panteonu (inspirován katedrálou Sv. Pavla v Londýně).

Hned vedle je gotická katedrála Saint-Étienne-du-Mont, zde pochován mj. B.Pascal, jak je patrné z náhrobní desky.

Zpátky dolů kolem Sorbonny, uličkami Latinské čtvrti k chrámu Notre Dame na ostrově Cité. Tady máme rozchod na 3 hodiny.

Spěcháme k Centre Pompidou a dál do Rue Montmorency podívat se na rodný dům Nikolase Flamela. Je tam hospoda, dost drahá, všude dost pusto. Vracíme se zpátky do Latinské čtvrti, zapadáme do maličké hospůdky, kde si dávámě palačinkové menu (kromě palčinek tu skoro nic jiného nemají). Hanka si dává menu za 8 E (slaná palačinka jako hlavní jídlo a sladká jako zákusek), já za 10 E i s předkrmem (mezi předkrmy jsem vedle palačinek na více způsobů objevil a zvolil salát, říkal jsem si že všeho moc škodí). A jako dezert umělohmotnou zmrzlinu. Pak jsme proběhli obchůdek se suvenýry, koupili jedno skleněné těžítko, a zamířili k Notre Dame, kde byl sraz. Před katedrálou hledáme na zemi proslulý Point Zero, a světe div se, našli jsme ho, i když se mezitím už úplně setmělo.

Metrem jsme se přemístili na zastávku Alma, tady jsme okoukli místo, kam se dávají kytky na památky princezny Diany, a zamířili jsme k přístavišti lodiček. Neb vyvrcholením pobytu byla projižďka lodí po Seině. Bohužel bylo dost zima, takže jsme sice první půlku cesty statečně vydrželi na horní palubě, ale byli jsme jak rampouchy. Pak jsme už nevydrželi a slezli jsme na dolní krytou palubu, kde bylo příjemné teplo, ale zase toho nebylo moc vidět. Prý je Paříž v noci krásná, ale my si spíš budeme pamatovat, že je studená. Jo, a viděli jsme blikat Eifelovku – teprve teď jsme pochopili, proč nám pouliční prodejci pořád strkali model Eifelovky se světýlky a opakovali „blink-blink“.

Na mostě nad přístavištěm už nás čekal autobus. Pominu-li trochu strachu, že autobusák usne zavolantem (občas přejížděl středovou čáru a pak se s prudkým trhnutím vracel zpátky), a ranní návštěvu akvaparčíku v Ambergu, což rozhodně nebyl takový zázrak, jak to vykresloval katalog cestovky, zpáteční cesta proběhla bez komplikací.

Celkově to nebylo špatné, ale příště do Paříže raději pěkně v klidu - bez cestovky.

Bruslení na dálnici

2010-09-18T22:33:00.000+02:00

při "jarním úklidu" harddisku jsem narazil ještě na jedno starší téma, které jsem plánoval publikovat: jak jsme bruslili na dálnici. Bylo to těsně před otevřením nového úseku dálničního obchvatu Prahy. Ředitelství silnic a dálnic se chtělo zviditelnit; náhodou bylo těsně před obecními volbami, a ODS, jejíž soudruzi zastupitelé tunelovali Prahu předchozí čtyři roky (a ne moc podařeně, vždyť tunel Blanka se jim třikrát propadl a stejně tolikrát prodražil) velmi stála o vylepšení reputace, aby mohla během dalších čtyř let své tunely dokončit. A tak pánové "nahoře" vymysleli akci pro lidi - poslední víkend před otevřením jihozápadní části obchvatu vpustili na dálnici veřejnost, zajistili stánkaře s občerstvením a pitím (minerálka zadarmo!) a hromadu přenosných záchodků. A ještě kyvadlovou dopravu ze stanice metra Nádraží Smíchov. Řekli jsme si, že na dálnici se nám už asi nikdy bruslit nepoštěstí, a vydali jsme se tam s Hankou a Martinem, Martin ještě ukecal kamaráda Vojtu, aby měl na bruslích s kým pokecat. Počasí vyšlo, jezdilo to pěkně, takže nakonec docela povedená akce, fotky jsou tady .

Nunto dodat, že pro kolečkové brusle je ten úsek ideální, ne však pro auta. Mají tam totiž dokonale inteligentní automatizovaný systém na vytváření zácpy. Když zrovna náhodou auta jezdí plynule, systém pomocí kamer vyhodnotí, že nějaký náklaďák je příliš vysoký a nevejde se do tunelu (vždycky je to planý poplach, ale to nevadí, hlavně že to stálo hodně peněz). Na dálnici se rozsvítí červëná a zastaví se veškerá doprava. A čeká se na policajty, kteří za půl hodiny až hodinu přijedou, omrknou kamión, dají pokyn do vysílačky, červená zhasne a jede se dál. Škoda že to nenechali bruslařům napořád, ti by to ocenili a mohlo se ušetřit na tom kamerovém systému.

Slovensko - Veľký Rozsutec

2010-08-12T18:21:00.000+02:00

už měsíc se chystám napsat o našem letošním prázdninovém pobytu na Slovensku, zejména o vydařeném výstupu na Veľký Rozsutec. Nestíhám, takže alespoň nějaké fotky se stručným komentářem:

Místo konání: Malá Fatra (počátek a konec trasy v Terchovej u hotelu Diery)
Datum: 12.8.2010

Účastníci akce: Vlado, Didi, Hanka, Roman, Martin a já
Obrazová dokumentace zde:

od začátku bylo zřejmé, že spíš než horské turistice se tenhle výlet bude podobat čekání na odbíjení pražského orloje. S tím rozdílem, že na Staromáku vám lidi šlapou jenom po nohách, takdy jsme si občas šlapali vzájemně po rukách i po hlavě.

vody bylo po cestě docela dost, občas se výstup měnil v nedobrovolné sprchování

ale dobrou náladu jsme neztráceli, aspoň prozatím ...

chvíle pravdy v sedle pod oběma Rozsutci: troufneme si pokračovat na Velký, nebo to vzdáme jako už dvakrát předtím? Je půl druhé, nahoru je ještě kus cesty, a pak se musíme dostat zase zpátky!

Rada starších s přihlédnutím k poradním hlasům mladších rozhodla: jde se dál!

někteří jsou už na vrcholu, jiní k němu ještě toužebně vzhlížejí

tohle je už druhá vrcholová fotografie na tomhle blogu, na rozdíl od loňska o nějakých 300 m výš. Jsme ve výšce 1608 m n.m. Roman by mohl namítnout, že v Denveru se v téhle výšce lidi normálně procházejí po ulici. Ale my turisti z Česka se tak vysoko doma prostě nepodíváme, ledaže bychom si na výstup na Sněžku přibalili do ruksaku šestimetrový žebřík.

Cesta dolů není o nic méně náročná než nahoru, a navíc zjišťujeme, že máme svaly na místech, kde jsme o nich vůbec netušili...

konečně dole, ale dalo nám to zabrat!

jeden z dalších slovenských zážitků: trochu nám zapršelo, a cesta pod Vladovým domem se proměnila v řeku; skoro jsme se báli, že se nedostaneme domů, protože nemáme vyzkoušené, jak dobře naše auto plave

ale nakonec voda odešla stejně rychle jako přišla, a my jsme si mohli ještě trochu zakolečkobruslit

Bazén

2010-06-28T10:05:00.007+02:00

Na zahradě nám toho zatím moc neroste, ale rostliny nejsou to, co jsme nejvíc postrádali. Každý přece ví, že na správné zahradě nesmí chybět bazén, čím větší tím lepší!

Bohužel jsme omezeni průchodem mezi garáží a domkem (cca 150x200 cm), což výrazně omezuje výběr technologie. Vlastně jsme si mohli vybrat nafukovací, nebo nafukovací. Zahrabali jsme na internetu a vybrali jsme nafukovací oválný o rozměrech 549 x 366 cm - tedy přesněji řečeno: samonosný s nafukovacím horním prstencem. Objednali jsme ho v dostatečném předstihu, takže i když dodací lhůta byla dlouhá, přišel akorát ve správnou dobu. Mezitím jsme srovnali kus zahrádky pomocí kultivátoru a kovového hrabla, co se používá na rovnání tenisových kurtů (to jsme taky koupili na internetu). Přišlo to v jedné obrovské papírové krabici (bazén) a v jedné menší krabici (filtrace), v celkové váze přes 100 kg.

Byl k tomu návod a dokonce i instruktážní CD, ale ajťáci nečtou návody, postavit bazén přece nemůže být těžší než postavit počítač. Na krabici je piktogram, podle kterého stavba bazénu trvá 30 minut. Takže to nemůže být nic složitého.

Na srovnaný plácek jsme položili dvě podložky (jistota je jistota), na ně jsme dovlekli bazén, nafoukli jsme límec a začali jsme napouštět ze studny. Nechali jsme běžet čerpadlo celou noc ze soboty na neděli, ráno tam bylo asi 15 cm vody. Rohodli jsme se to urychlit a nasadili jsme hadici na vodovod. Během nedělního dopoledne jsme napustili zhruba dalších 30 cm, ale ouha, bazén si nechtěl nechat vysvětlit, že podle veškeré dokumentace má být oválný, a začíná čím dál více nabývat kulatého tvaru. Marně jsme kolem něj poskakovali, přesvědčovali po dobrém i po zlém, dokonce jsem vytáhl z auta hever, abych boky zatlačil tam, kam patří. Bazén se prostě rozhodl, že bude kulatý, a basta. Pomalu jsme začali tušit, že je něco špatně, i pustili jsme si video. A opravdu, taková jedna maličkost nám unikla. Kovové nosníky, které bazén podpírají ze stran, se měly provlíknout takovými rukávy, připevněnýmí ke dnu bazénu. Při pokládání bazénu se nám ty rukávy nějak schovaly pod bazén, takže jsme si jich nevšimli. Tedy Hanka tvrdila, že si jich všimla a upozorňovala na ně, ale nikdo ji neposlouchal. Nakonec jsme se dohodli, že za to může Martin. Jednak byl jediný, kdo měl v ruce návod, ale hlavně je nejmladší.

A tak jsme následující týden řešili, jak dostat vodu z bazénu, abychom mohli provést pokus číslo 2. Zakoupili jsme za tím účelem čerpadlo a hadici, abychom aspoň část té vody odvedli zpátky do studny. Do poloviny zaplněný bazén totiž obnáší asi 8 tun vody, vylít to všechno najednou na zahrádku by asi nebylo ideální.

Následující víkend jsme bazén trochu očistili, objevili jsme všechny čtyři rukávky, prostrčili jsme jimi nosníky, a začali znovu napouštět, tentokrát už rovnou z vodovodu. Je to rychlejší a prý je to lepší, protože ta voda už je upravená a nemusí se tam pak dávat tolik chemie.

No a jak jsme dopadli je vidět na fotkách. Jsme hrdí majitelé bazénu a tento víkend jsme se v něm už dokonce i vykoupali!

Velikonoční návštěva ze Slovenska

2010-04-23T22:20:00.010+02:00

Jak jsem avizoval v předchozím příspěvku, čekali jsme na Velikonoce návštěvu.

Vlado s babičkou a s Didim přijeli ve středu večer. Vlado měl ve čtvrtek jednání v Liberci (vypadá to, že bez Emtestu se doprava v Čechách už prostě neobejde). Vymysleli jsme to tak, že se s ním svezeme (Didi, Martin a já) a zajdeme na návštěvu k druhé k liberecké babičce.
Didi si zašoféroval, u babičky jsme trochu oprášili počítač a doběhli jsme do města pro pizzu (než ji udělali, s vyplazeným jazykem jsme doběhli na náměstí kouknout na radnici a zase honem zpátky).

Tak tak jsme ji stihli zkonzumovat, Martin ještě provedl revizi babiččiny ledničky a ukořistil rybízovou a borůvkovou zmrzlinu, a už nám Vlado volal, že je ready, abychom se pro něj zastavili u koupaliště (tj. vybagrovaný pozemek pod Perštýnem, zalitý vodou - přiznávám, že mi chvíli trvalo, než jsem to pochopil).

Večer dorazil Miro vlakem do Prahy, přespal u Romana a v pátek dopoledne jsme je měli vyzvednout. Trochu mě otravovali z práce, takže nakonec jsme pro ně dorazili až chvíli před polednem, takže žádná prohlídka Prahy se nekonala, akorát Romanova bytu, a ta úplně stačila :-)

Odpoledne jsme pak všichni společně vyrazili dvěma auty do Račic (mezi Roudnicí a Štětím, je tam umělý veslařský kanál a pěkná asfaltová 5 km dlouhá dráha kolem). Udělali jsme dvě kolečka na bruslích a Miro jedno pěšky, protože na něj nevyšly brusle. Na Hanku s babičkou taky ne, tak na nás čekaly a asi docely hezky vymrzly, protože nebylo zrovna nejtepleji.

V sobotu ráno jsme zahájili práce na zahradě. První úkol byl zahřívací: postavit houpací lavici.

Jak je vidět, Miro to měl pod kontrolou, takže do oběda lavice stála, a dokonce se i houpala, což ostatně bylo třeba důkladně otestovat.

Po obědě přišla ta těžší část : dva kořeny. Jeden šel lehce, ale druhý se potvora nechtěl nechat. Nanosili jsme si postupně všechno nářadí, co by se mohlo využít: dvě pily, sekeru, krumpáč, lopaty... Dokonce nám fandil soused přes plot a přinesl ještě jednu sekeru, že prý seká skoro sama. Asi dvě hodiny kořen odolával, než Rychlá rota konečně zvítězila.

V neděli dopoledne se hrál ricochet. Nestihli jsme to každý s každým, takže to budeme muset dohrát příště. Ale některé výsledky přesto zaujaly. Miro porazil Didiho i Romana, ale v těsném souboji plném záludných míčků z obou stran prohrál s Hankou. Roman se pak snažil spravit si chuť na mně, ale měl trochu smůlu a zase těsně prohrál. Tak si zchladil žáhu na Martinovi, i když ten se chudák tak snažil... Ale chybí mu ještě pár centimetrů a pár kilogramů. Až je nabere, tak nám všechny křivdy vrátí i s úroky.

Odpoledne se lenošilo, tedy pardon, odpočívalo. Mastily se karty (Bang) a co to asi všichni společně řešili na počítači?? Nejspíš něco programovali...

Obloženo

2010-03-16T20:14:00.003+01:00

v nadpisu není překlep, týká se to naší půdy a tentokrát výjimečně nebylo dokončování odloženo (jak se dělo víkend za víkendem už půl roku), nýbrž obkládání bylo dokončeno.

Což neznamená, že už není do čeho píchnout. Třeba na zahrádce Hanka každou chvíli něco zapíchne do země, a zase něco jiného z ní vytáhne. Když je to něco moc velké, zavolá mě, abych to vytáhl já. A když je to moc i na mě, počkáme si na Rychlou Rotu (anglicky Rescue Rangers, rozuměj Miro & Didi). Tak zrovna teď máme pokácené dva staré kdysi ovocné stromy, zatím se jen tak povalují na zemi, a kořeny čekají na vytažení. A to by ještě Hanka chtěla pokácet jabloň (poslední ovocný strom, pak už tam je jenom obrovská túje, ale tu kácet nebudu).

Čekáme, že by se Miro s Didim mohli ukázat na Velikonoce, tedy pokud si nepřečtou tenhle blog a neleknou se :-)

I na půdě je ještě práce dost, bude se tmelit kdejaká díra, lištovat, natírat, gruntovat, přenášet věci z půdy do garáže a jiné z garáže na půdu...

Ale to nejhorší máme za sebou.

Nebo ne?

Jak vyhrát pekařskou soutěž bez pečení

2009-12-19T15:52:00.006+01:00

Martin tohle pololetí navštěvoval kroužek angličtiny s rodilou mluvčí. Minulou středu měli na rozloučenou přinést všichni nějaké vánoční cukroví, ale takové, co sami upečou. Chudák z toho měl mindráky, jak to uděláme, když žádné cukroví péct neumí. Hance se ho zželelo a nabídla, že spolu něco vytvoří. Aby to nebylo moc složité, "upekli" dva druhy cukroví: vosí hnízda (rozemleté piškoty s cukrem a kakaem, prohnětené se žloutkem a vytvarované do formiček) a ovocné jednohubky (dole piškot, nahoře piškot, mezi tím ovoce - jahody, kiwi nebo ananas, celé zalité čokoládou). Na angličtině všichni ochutnávali a hlasovali, kdo přinesl nejlepší cukroví. A světe div se, vítězem se stal --- Martin Kučera! Hurá!! Nevěříte? Tady je důkaz:

Prázdninová cesta na Slovensko

2009-09-03T22:22:00.028+02:00

Martin strávil skoro polovinu prázdnin na táborech, my část dovolené na maltě a v písku, Roman poctivě doháněl co zameškal ve školním roce - tak poctivě, že si raději prodloužil studium o rok, aby mohl ještě více, lépe a radostněji prokazovat svou pracovitost. A tak jsme nakonec byli rádi, když se nám podařilo spolu strávit celých 10 dnů, a to na Slovensku. Vyrazili jsme ve čtvrtek 13.8. do Martina, vraceli jsme se zpátky přes Bratislavu, kde jsme strávili noc z neděle na pondělí 24.8.Mezitím jsme stihli leccos. Dvakrát tenis-jednou s Mirem, jednou sami. Roman na rozdíl od

Martina nedržel raketu v ruce pěkných pár let, ale docela mu to šlo. V sobotu jsme zajeli do

Rosiny, Vlado nachystal grilovačku, olizovali jsme se až za ušima. V neděli jsme s Vladem a s Mirem vyrazili do kopců. Vlado se ptal, jestli dokážeme vylézt na Malý Rozsutec. Nevěřil jsem

tomu, už jsme to v minulosti dvakrát zkoušeli a nepovedlo se. Ale Martin už přecejen není takové mimino jako dřív, a tak se to k mému překvapení povedlo.

Trasa byla následující: z Terchové pod Rozsutce po modré, pak na Malý Rozsutec a zpátky do Terchové po zelené.

a tohle je dokumentace z cesty:

tady už máme Rozsutec (tedy ten Malý) na dohled:

a tohle je vrcholová fotografie. Tedy ne že by byla tak špicová, ale je z vrcholu.

Cesta dolů byla docela náročná, někteří z nás (přiznávám se dobrovolně, ale nebyl jsem sám!) pak dva dny chodili jako by měli místo nohou protézy.

Ve čtvrtek jsme se jeli společně s Didim (který se vrátil ze Sezamka poštípaný od štěnic) zrekreovat do Tatralandie. Bylo tam strašně lidí, z nichž většina trávila čas čekáním ve frontách na tobogány. Přidali jsme se k nim, aby nám něco neuniklo. Většinu těch venkovních jsme zvládli,

vnitřní jsou přístupné i v zimě, a to je tam o hodně míň lidí...

Při odchodu jsme měli problém najít auto, pořadatelé rozšiřovali provizorní parkoviště po

okolních loukách. Didi měl ještě na ten samý den dohodnutý s Bachratými plážový volejbal, tak jsme ho tam dovezli. Nakonec si zahrál trochu i Roman. Martin si lezl po horolezecké stěně a pak

si s mámou zahráli minigolf. Mezitím dorazil i Vlado a ukecal mě na kolečkové brusle kolem přehrady. Byla to pěkná štreka, na zpáteční cestě už jsem měl pocit, že mám půjčené nejen brusle, ale i nohy.

V sobotu jsme si všichni (tj. i babička, Vlado, Didi - akorát Miro se ulejval v Bratislavě) udělali výlet do Ružomberka. Všichni se tak těšili na guláš, že jsme nakonec ani

nevylezli ze zahrady. Navíc se ukázalo, že jsme vlastně v malé zoologické zahradě. Kluci se mazlili s maličkým králíčkem, který vypadal jako plyšový, až na to, že se hýbal. Byl tam i veliký králík, jehož jedno ucho bylo větší než celý ten malinký králíček. Pak tam bylo roztomilé koťátko, jeho maminka, a pejsek, který se s tím koťátkem legračně kočkoval (nebo pejskoval, jak chcete).

Martin o něm říkal, že je hyperaktivní, a asi na tom něco bylo:

Každý si vybral svého mazlíčka:

Kotě mělo zjevně pochybnosti, jestli to malé bílé není myška, a jestli by se s tím nemělo něco dělat. Ale asi usoudilo, že tahle myš je pro něj přecejen ještě moc velké sousto:

V neděli ráno jsme ještě zajeli k Vladovi, poseděli jsme u kafe, a pak vyrazili směr Bratislava.

Prvním cílem byl byl Hadriových, k nimž byla pozvaná babička. Díky víceméně funkční GPS jsme to našli bez problémů (akorát se nás to pořád snažilo vyhnat z dálnice, nakonec se ukázalo, že v parametrech plánování trasy byly dálnice zakázány). U Hadriovců na nás čekali s obědem. Pak jsme se šli s Katkou na (Hančina sestřenička, nikoli jediná tohoto jména :-)) trochu vyvenčit.

Hned nad sídlištěm je kopec a na něm televizní vysílač s rozhlednou:

na kopec jsme vylezli, na rozhlednu naštěstí jezdil výtah (i když Martin se tvářil, že by si to raději vyběhnul). Nahoře je sice otáčivé patro s restaurací, ale sedět v hospodě jsme nechtěli. O patro výš je vyhlídka - sice ne otáčivá, ale vidět odtud je opravdu dobře. Má tu být něco jako kavárna, ale kafe si tu nikdo nedává, možná proto, že tu není žádná obsluha. Nebo tu není obsluha, protože si tu kafe stejně nikdo nedává, kdoví.

Pokochali jsme se pohledem na Bratislavu a široké okolí (za nejlepší viditelnosti prý jsou vidět i Alpy, což se nám nepoštěstilo, ale i tak bylo vidět dost: Bratislava jako na dlani, kousek dál už je Rakousko s hromadou větrných elektrátren.

Večer jsme dorazili k tetě Bertě, kde jsme měli domluvené přespání (u Hadriovců mají sice krásně zrekonstruovaný panelákový byt, ale zapomněli ho udělat nafukovací).

Chviličku jsme popovídali, ale byli jsme všichni docela unavení, takže jsme se rychle uklidili do postýlek. Ráno jsme měli v plánu procházku po Bratislavě a odpoledne odjezd.

Procházka začala hledáním cesty na Slavín. Viděli jsme ho nad sebou, ale ukázalo se, že trefit cestu ve spleti slepých uliček není úplně jednoduché. Ale nakonec našli, rádcové, našli...

Pokoušel jsem se vyfotit rodinku s celým pomníkem, ale dostat tam aspoň hlavy tak, aby bylo vidět až na špičku, to byl těžký úkol. Nejvíc se tomu blížilo tohle, ale to už jsem jim ležel u nohou:

opačný pokus-dojít tak daleko, až bude vidět celý památník, dopadl takhle:

i ze Slavína byl krásný výhled:

pak jsme seběhli z kopce dolů a pohltilo nás staré město s novým mostem, my jsme zase pohltili pár kopečků zmrzliny.

na jedné z ulic starého města právě vylézala z kanálu socha partyzána, druhý už byl celý venku a nehybně na nás civěl. Martin tvrdil, že je živý, já ho přesvědčoval, že to musí být taky socha. Chvilku jsme se dohadovali, a nakonec to socha nevydržela a zamávala nám. Zasmáli jsme se, Martin mu hodil do klobouku pár drobných a podal si s ním ruku.

Skoro hotovo

2009-09-03T21:12:00.006+02:00

Původně jsem uvažoval o názvech jako Nekonečné dokončování či Světlo na začátku tunelu. Ale abych nevypadal jako pesimista, budu mluvit o napůl plné místo o napůl prázdné sklenici. Opravdu, nezaujatému pozorovateli náš domek může přijít jako dokončený. Ve skutečnosti dál jedeme jak motorové myši a konce nevidíme. Takhle se jeví náš domek externímu pozorovateli:

Pozorovatel-internista (to je ten, kterého pozveme dál), uvidí nedodělky hned jak překročí práh. Veranda není vymalovaná, chybí svítidla, skříně, tedy jinými slovy, nic tam není.

Ovšem ani nejvšetečnější pozorovatel nepronikne tam, kam chodím trávit všechny volné víkendy. Můj pokus o zateplení střechy před časem vypadal takhle:

Teď je to trochu lepší, je hotová třetina podlahy a třetina krovu. Podlaha je tam strašně hrubá a nerovná, takže to nejdřív rovnám stěrkou. To rozmíchám v kyblíku asi půl pytle maltové směsi v trošce vody (dělám to před domem takovým nástavcem na vrtačku). Potom s tím vyšplhám na půdu (po schodech do patra a pak po žebříku úzkým otvorem, je to docela topologický oříšek, jak tam provlíknout sebe i s kyblíkem, nevylít to, nepraštit se a nesletět z žebříku). Nahoře to vyleju a snažím se to honit po podlaze hrablem na sníh a pak špachtlí, aby se to rozlilo pokud možno rovnoměrně. Na první třetinu podlahy jsem spotřeboval asi 8 pytlů, tj. 16 horolezeckých výprav. Ale výsledek nic moc. Po zaschnutí jsem to zakryl parozábranou, 8 mm tlustými deskami hobry a nakonec jsem na to položil lino, ale stejně je to křivý jako prase. Počítám že minimálně dalších 20 pytlů tam ještě zahučí,vprostřed chci položit plovoucí podlahu a ta se nerovnostem nepřizpůsobí jako lino. Všechno je to komplikované tím, že půda je straště nízká, v krajích musím ležet, když tam chci něco dělat, a ani v prostředku se nemůžu narovnat. Na že bych se o to nepokoušel. Pravidelně na to zapomínám, zkusím se narovnat - ale hlavou střechu neprorazím! Akorát se vždycky leknu a strašně zařvu. Dřív se Martin s Hankou lekali, co se mi to stalo, ale teď už vědí svoje a mají z toho prču. Já moc ne, já z toho mám boule a modřiny na všech možných i nemožných místech. Úspěch je, že to zatím nevypadá na žádné trvalé následky. Jestli to takhle půjde dál a vydržím celý a zdravý až do konce, budu muset sám sebe pochválit. Protože to za mě nikdo jiný neudělá :-)

Konec první etapy perestrojky

2009-04-07T10:33:00.006+02:00

Od chvíle, kdy jsme se přestěhovali, totálně nestíhám. Stěhování bylo jediné, co proběhlo v plánovaném termínu a zhruba s plánovaným výsledkem (poslední víkend v listopadu). V sobotu jsem vozil sám v našem autě věci, které jsem nechtěl svěřit do rukou stěhovákům (tj. počítače a další domácí elektroniku). V neděli přijeli stěhováci s jedním velikým kamionem a jednou dodávkou, kam dávali drobnější a křehčí věci. Kmitalo jich asi 5 nahoru a dolů, a my jsme mezitím dokončovali vyprazdňování skříní, co se nepodařilo stihnout v sobotu. Majitel stěhovací firmy to odhadoval na půl dne, ale ve tři hodiny odpoledne jsme ještě pořád nakládali. Původní záměr byl, že si většinu nábytku necháme postavit rovnou tam, kam patří, a snad aspoň částečně i smontovat, ale nakonec jsme byli rádi, že to nanosili - už za tmy - kam to šlo.
Nutno dodat, že všechno poctivě balili do fólie, takže nic nerozbili, a peněz si vzali přesně tolik, kolik řekli předem, i když jim to trvalo určitě déle, než čekali.
No a od té doby tu bydlíme.
A od té doby pořád ještě uklízíme a zdaleka nejsme u konce.

Od té doby se událo ještě leccos, co si zasloužilo býti zaznamenáno, ale nejsou lidi.

Tak aspoň stručný přehled.

Epizoda první-výměna střechy.

Původně to bylo dohodnuto tak, že se to mělo stihnout ještě než se nastěhujeme. Ovšem jako všichni ostatní, i tenhle podnikatel výrazně přibrzdil, když mu na účet dorazila záloha. Nejdřív tvrdil, že se dodavatel spozdil s dodávkou krytiny. Pak jednoho dne přijel před náš dům náklaďák a řidič se ptá, kde mám lidi, že mi veze střechu. Já na to, že lidi nemám, a že jsem si myslel, že na to je dodavatel připraven, že to musí složit i na stavbě, kde nikdo není. Chvíli na mě koukal, a pak řekl, že to teda složíme spolu. Ani spolujezdce neměl, takže jsme ve dvou tahali asi 20 plechových plátů velikosti 2x7 metrů. Měl jsem z toho ruce jako šimpanz. Pak jsem zavolal našemu pokrývači, že přivezli střechu, a on se divil, že jsem mu nezavolal hned, že by si to přijeli odtahat. Ani nevím, jestli to myslel vážně, nebo to říkal jen proto, že už to nehrozilo. Pak jednoho dne přišli dva maníci a za den sházeli dolů staré tašky. A prý že do týdne bude střecha hotová. Jenže další dny se ukázali vždycky na chvilku, nebo vůbec, a tak když v půlce prosince začal padat sníh, a my byli pořád bez střechy, začali jsme se docela bát. Začal jsem mu vyhrožovat, že si najdu někoho jiného, kdo to dodělá, a na něm budu vymáhat už zaplacenou zálohu zpátky. Tvářil se, že vůbec nechápe, proč jsem tak nervózní, když se nic neděje. Nicméně mu to asi přecejen bylo nepříjemné, takže to nakonec dodělali, těsně předtím, než jsme odjeli na vánoční prázdniny na Slovensko. Ovšem výsledek - jako vždy s heslem "dodělej si sám". Jednak se jim podařilo udělat hnusné rezavé fleky na naší krásné nové zelené omítce (když sundávali starý okap). Sousedovi poškrábali novou omítku v průjezdu, když nosili materiál. A když už to prohlásili za hotové, všude po okrajích střechy volně plandala textilní fólie. Ptám se, jestli to takhle zůstane. Mistr pokrývač dí, že to tedy může zastřihnout, ale že by bylo dobré to podbít, takže to je škoda stříhat. Ptám se, proč to nepodbil. Říká, že jsem to nechtěl. Já na to, že to nenabízel, tak jsem nevěděl, že to je něco, co mám chtít zvlášť. On mě uklidnil, že to nenabízel schválně, protože nemá lešení, takže by to vlastně ani udělat nemohl. A tak nám dodneška ve větru pleská plachta kolem domku tak nahlas, že si připadáme jako v plachetnici za vichřice na otevřeném moři.

Epizoda druhá - unikající plyn.

Když v lednu nastaly mrazy, v ložnici začal být cítit plyn. Zjistili jsme, že utíká kolem hodin, které jsou ve skříni ve zdi zvenku, ale zjevně se to mistrům zednickým nepodařilo dost utěsnit (ne že by se o to snažili), takže plyn pronikal kolem trubek i dovnitř. Volal jsem plynaře, a kupodivu druhý den to přijeli zkontrolovat. Ovšem ne opravit. Pojezdili kolem hodin nejakým detektorem, konstatovali že je špatný uzávěr, ale to už dávno víme, máme dokonce objednanou opravu, ale ta firma, co to smluvně pro planárny dělá, nestíhá, A navíc teď je zmrzlá země, tak se nedá kopat. A vůbec, o nic nejde, to je normální, že když jsou mrazy, smršťují se kovové trubkly a vznikají netěsnosti, stačí nechat skříň s hodinami otevřenou, aby to větralo. Asi týden na to polevily mrazy a u dveří nám zazvonili dva spoluobčané tmavší pleti. Že prý zítra přijdou opraváři, a oni pro ně mají vykopat jámu. I vykopali jámu velikou, převelikou, všichni bychom se do ní vešli a ještě i sousedy bychom mohli pozvat. Druhý den přišli opraváři, na trubku navařili takový nástavec, skrz který ji pak navrtali a uzavřeli. pak rozmontovali vedení před hodinami, vyměnili uzávěr, všechno omotali takovým černým podehtovaným obinadlem, a odešli, s tím že kolegové nám přijdou jámu zase zaházet. Fakt druhý den přišli, jámu zaházeli, akorát jim zbyly takové ty veliké děravé zatravňovací dlaždice. Prý je tam nedali schválně, protože si to musí nejdřív sednout, a oni si potřebují přivézt takový ten stroj, kterým se to udusá. Prý během dvou až tří dnů přijdou a dodělají to. Uplynuly dva až tři měsíce, dlaždice máme v průjezdu odložené a zatím se jim úspěšně vyhýbáme, když kolem nich zajíždíme a vyjíždíme s autem. Při troše štěstí to spláchneme s druhou etapou rekonstrukce. Když se to nepodaří, tak se asi na stará kolena stanu i dlaždičem. Zatím trénuju klení, myslím že mi to celkem jde.

Epizoda třetí - interiérové dveře.
Vybírali jsme v pražské pobočce roudnické firmy Antinari. Poslali k nám dva maníky, aby přeměřili stavební otvory, aby byla jistota, že to, co objednáme, tam bude pasovat. Soudruzi to přeměřili, pokývali moudře hlavami a odsouhlasili, že můžeme potvrdit objednávku a podepsat smlouvu. Zaplatili jsme zálohu a trpělivě čekali. když uplynula doba, kterou na to podle smlouvy měli, začali jsme se pídit, jaký je stav. Ukázalo se, že paní, co to so námi sepisovala, neumí počítat, takže se se mnou hádala, že když ve smlouvě je 5 týdnů a uplynulo teprve 40 dnů, tak přece mají ještě čas. Po těžkém boji se dala přesvědčit a s týdenním zpožděním přijeli dveře namontovat.
Nastalo teatrální vystoupení, jak nemůžou pracovat, protože ti před nimi (myšleno zedníci) to úplně zmršili. Na mou připomínku, že si to byli osobně přeměřit, odvětili, že to sice ano, ale měřili jenom šířku a výšku otvorů. Nenapadlo je prý změřit tloušťku na více místech. Teď prý zjistili, že tloušťka zdi nahoře je u některých otvorů skoro o 2 cm jiná než dole.
Nakonec jsem je prosil málem vkleče, aby neodjížděli a laskavě to namontovali, i když to nebude úplně ideální. A taky že nebylo. Skoro všude nechali škvíru mezi rámem a stěnou na dva prsty, dokonce i tam, kde byly zdi úplně v pořádku. Nejvíc mě dojali v Martinově pokojíku. Přišli za mnu, že tam jim to vůbec nejde, a že to budou muset zasekat. I řekl jsem, ať dělají, co je třeba. Měl jsem představu, že vytáhnou kladivo a majzlík, naměří kolik je potřeba odseknout, a opatrně to vysekají. Vyvedli mě z omylu, Jeden z nich vzal obrovsou palici a několika mocnými údery zvětšil stavební otvor (už pečlivě zahlazený, zaštukovaný a omítnutý) asi o 30 cm do výšky, i když by bývaly stačily tak 2 cm. Všude kolem lítaly kusy omítky a cihel. A prý ať řeknu zedníkům, aby to po nich zase zazdili, oni jsou truhláři a takovéhle věci neřeší. Říkal jsem, že už žádní zedníci nepřijdou, protože firma Antinari nás výslovně upozorňovala, že je to práce, která se dělá úplně nakonec, když je všechno ostatní dokončené.
Dívali se na mě soucitně, jako by si říkali: to máš teda smůlu chlapče, budeš si muset zazedničit sám, s tím my nic nenaděláme.
Zedničím dodnes. Velké díry už jsou zazdné, ale ty malé zdaleka ne všechny. Člověk by nevěřil, kde po zasazení rámu do zdi může všude vzniknout díra.
A abychom si jich užili trochu víc, jedny dveře nezasadili. Prý výrobce spletl velikost, musejí je odvézt a až budou mít ty správné, zase přijedou a dokončí to.
Celá akce se z pěti týdnů protáhla na víc jak dva měsíce, ale jsme to přežili ve zdraví, dům skoro taky, a ty dveře nevypadají špatně, když se člověk nedívá moc zblízka.

Dodělávky

2008-11-23T21:56:00.004+01:00

Poměr hotových a nehotových věcí se pomaličku mění, i když není vždycky zřejmé, kterým směrem. Za poslední týden se pohnulo několik věcí. Dohnali jsme instalatéra. Už jsme měli kontakt na náhradního; minulé pondělí jsem si řekl, že mu ještě dám poslední šanci (asi dvacátou v pořadí), kupodivu jakoby to vytušil, slíbil že přijde v úterý odpoledne a opravdu přišel. Odvzdušnit topení sice odmítl, že to prý zvládnu sám, ale namontoval baterii v kuchyni (mezitím si odběhl nakoupit nějaké hadičky, že prý tam nemáme dost dlouhé), a jal se sestavovat odpad z dřezu a z myčky. Čekali jsme, že to celé bude záležitost na půl hodiny, včetně toho odvzdušnění, ale člověk míní... Hanka nakonec nevydržela a vzdálila se, abychom nenechávali Martina pořád samotného. Já jsem tam trčel, nic pořádného jsem nedělal, protože jsem pořád měl pocit, že už to musí být každou chvíli hotové a že nestojí za to něco většího začínat.
Po dvou hodinách mi zvědavost nedala a šel jsem se podívat blíž, co to tam ten pán kutí. Když mě viděl, hned se do mě pustil, co jsme to koupili za dřez, že z těch dílů, co u toho byly, se odpad nedá poskládat. Bylo to legrační, těch součástek bylo asi 10 a strejda je postupně bral do ruky v náhodném pořadí, brumlal si něco pod fousy a pokoušel se najít kombinaci, která by tam pasovala. Z pohledu kombinatoriky zajímavá úloha. Podle obrázku v návodu sice měly být použity všechny díly, každý právě jednou a v pevně daném pořadí, takže by nemělo být co řešit. Jenže on tvrdil, že podle návodu to nejde, že jsou tam proti sobě prvky s kónickým zakončením, které měly být spojeny převlečnou maticí s těsněním, ale že to těsnění tam nebude držet a bude to protékat. Možná měl pravdu, ale zjevně nebyl schopen nic jiného vymyslet. Protože návodu nevěřil a očividně nebyl přesvědčen, že použije všechny díly, které jsou k dispozici, měl docela těžkou úlohu: zkoušel vlastně variace od pětičlenných skupin z 10 prvků až po desetičlenné, tj. po permutaci nad 10 prvky, která samotná skýtá 10! možností, což je bratru víc jak tři milióny. Jako zkušený řešitel rovnou eliminoval ty, které nedávaly smysl, a těch pár tisíc, co se opravdu daly smontovat, už měl za ty tři hodiny práce vyzkoušené každou hned několikrát. A pořád nic. Donutil jsem ho ať to složí podle návodu, což udělal, zanadával, že to takhle nejde, a hned to znovu rozebral. Znovu jsem ho donutil, aby to složil, že chci vidět proč to nejde. Dostával se na pokraj záchvatu zuřivosti, prý to nepůjde, protože je to moc vysoké a když zapojí odtok z myčky do odtoku z dřezu podle plánku, bude si to přisávat vzduch a poteče to, blablabla, vůbec jsem nepochopil, jestli to fakt má zmáknuté, nebo jenom něco blábolí, aby neztratil kredit. Během pár vteřin to celé sešrouboval, vychrlil hromadu nadávek a zase to roušrouboval, a jak se dostával do varu, popadl náhodně pár trubek co mu zrovna padly do ruky, sešrouboval je, ponořil se pod dřez a najednou to bylo připojené - po třech a půl hodinách beznaděje mu na to stačilo 30 vteřin. Z čehož plyne poučení, že vztek může být někdy užitečným pomocníkem.

Ve čtvrtek nám přišli dodělat vnitřní parapety a žaluzie. Ne že by bylo jednoduché je k nám dostat. Původně, když nám dělali okna, říkal jejich šéf (jak už jsem onehdy zmínil, má příznačné jméno: Job), že stačí zavolat tak 2-3 dny dopředu, je to práce na 2 hodinky, takže se to lehko někam vmáčkne. Hanka mu zavolala, ale prý zrovna nemohl a slíbil, že večer zavolá zpátky a domluví se. Samozřejmě nezavolal. A tak se to opakovalo i podruhé, potřetí, až nakonec se Hanka odmítla nechat odbýt a podařilo se jí z něho vymáčknout termín. Ve čtvrtek kolem druhé opravdu přijeli. Sice ne pan Job osobně, ale dva klučinové, kteří skoro neuměli česky. Hanka tipovala Ukrajince, já bych spíš hádal nějaké Makedonce nebo Bulhary, to čím se dohadovali spolu, znělo hodně exoticky. Byli slušní, když viděli že už máme položené plovoucí podlahy, zuli si boty. To ale neměli dělat, v tu chvíli to bylo v celém domě jak v plynové komoře. Začal jsem otvírat okna abych vyvětral, bylo mi to sice trochu trapné, ale smrt udušením by byla větší zlo. Kluci se do toho pustili s vervou, ale asi toho zatím moc nenamontovali, protože jim chyběl ten správný grif. Po dvou hodinách ještě neměli všechny žaluzie, na parapety zatím vůbec nesáhli. Když v půl páté skončili s žaluziemi, oznámili že jdou "na pět chvilek" ven. Nevěděl jsem, jakou časovou jednotku představuje chvilka, jenom jsem doufal, že to není den. Naštěstí se ukázalo, že jde zřejmě o ekvivalent minuty, takže dvacet minut před pátou se znovu chutě pustili do díla. Kolem šesté byli hotovi s parapety, akorát mě dostali, když po mně chtěli nějaké cihly. Prý že se parapety musí zatížit, aby se neprohnuly. Vysvětloval to spíš rukama a nohama, než slovy. Když jsem řekl, že cihly opravdu nemám, napadlo je, jestli nemám "lažbu". Hrdý na své překladatelské schopnosti, odvětil jsem, že dlažbu mám, a nanosil jsem jim hromadu dlaždic. Tam, kde nevystačily dlaždice, šikovně použili kyblík naplněný vodou. Už se chystali k odchodu, když jsem jim připomněl ještě sítě proti hmyzu. Zatvářili se znechuceně, ale nic neřekli a začali sítě vybalovat. Pár jich zasadili (jak se ukázalo, zvládli bychom to sami, ale to jsme předem nevěděli), a pak mě zavolali, ať se přijdu podívat. Síť, co měl jeden z nich v ruce, byla asi o 20 cm vyšší, než příslušné okno. Ukázalo se, že 6 sítí vůbec nepasuje do našich oken. Asi abychom si nemysleli, že svět je příliš jednoduchý. Kluci se dekovali, že s tím nechtějí mít nic společného. Oznámili jsme to telefonicky panu Jobovi, prý se na to přijde příští týden podívat osobně. Tak schválně.
Do třetice tento týden pracovali také montéři kuchyňští. Pan Hercík se sám ozval v sobotu v poledne, že by tak za 20 minut přijel dodělat ten barový pult a lišty. Fakt přišel a máme hotovo.
Aby to nevypadalo tento týden na samá pozitiva, pár věcí se taky nepodařilo. Lenc slíbil, že do pátku udělá v ložnici vestavnou skříň, ale kde nic tu nic. Elektrikář slíbil, že se zastaví ve čtvrtek a dodělá datové rozvody, ale kde nic tu nic. Volal jsem mu (nikoli poprvé), hrozně se omlouval že mu to nevyšlo a že přijde v sobotu. Výsledek stejný, kde nikdo tu nikdo. Pustil jsem se do dokončení datových rozvodů sám (na půdě volně visící kabely nacvakávám do zásuvek, ze kterých to půjde do routeru), ale jde mi to jak psovi pastva. Ještě to bude napínavý, jestli do stěhování budeme mít funkční internet.
Zítra měli podle smlouvy nastoupit na střechu, ale to by mě překvapilo, kdyby něco začalo podle dohodnutého termínu. Zdá se, že čeští podnikatelé, alespoň ti z oboru stavebictví, chodí včas a dodržují termíny pouze před podpisem smlouvy, případně před úhradou první zálohové faktury. Pak už to není potřeba. Ale nevadí, stejně je venku hnusně - sněží, občas prší, fouká vítr, moc by se nám nelíbilo, kdyby teď někdo přišel, že nám jde rozebrat střechu.
Uvidíme, příští týden bude vydatný, do úterka by měla být ta skříň, v úterý by měli přijít instalovat dveře, možná se ozve i pokrývač, a v neděli se stěhujeme! Odřekli jsme původně dohodnutou stěhovací firmu, co byla domluvená na sobotu. Zdála se nám drahá, tak Hanka zkusila přes internet zadat poptávku, našla se jedna z Kojetic, o dva tisíce levnější, ale museli jsme to posunout ze soboty na neděli. Martin byl zklamanej, tak jsem mu slíbil, že pokud bude fit (teď zrovna moc není), může tam ze soboty na neděli přespat ve spacáku.
Konec reportáže, ta příští už bude závěrečná, aspoň doufám.

Tady je pár fotek...

2008-11-13T22:24:00.007+01:00

... a postupně sem ještě něco přidám

pracně dovlečená krbová kamna

zatím jediný kus nábytku - vybavení "tělocvičny"

kuchyň těsně před dokončením

průhled z obýváku na zahradu, vlevo zazděný nový komínový průduch

pohled z ulice (z téhle strany to už vypadá hotově)

Blížíme se ke konci!

2008-11-07T11:08:00.003+01:00

a to hlavně se silami :-)

Domek sice už nabývá rysy obyvatelnosti, ale čím víc je hotovo, tím víc se ukazuje, co ještě všechno chybí. Postupně přehodnocujeme, co zvládneme sami, a doobjednáváme další služby, abychom stihli termín konec listopadu (malování, podlahy).

Pro představu, co už je:

zvenku zateplení ze dvou stran (zbytek se bude řešit až příští rok s přístavbou verandy-snad...), vykopaná jáma kolem ze 3 stran, obloženo nopovou fólií a zasypáno štěrkem. Uvnitř vybourané podlahy v přízemí, položeny fólie proti vlhkosti, zateplení 5 cm polystyrénu a beton. V podlahách a stěnách jsou kompletně nové rozvody vody, plynu, topení, elektřiny a i nějaké televizní a datové kabely, nakolik funkční, to se teprve ukáže. Dole na chodbě, v kuchyni, v koupelně sprcháči a na záchodech je dlažba a (kromě kuchyně) i obklady na stěnách. Jsou osazená umyvadla, vany, baterie a odpady. Je smontovaná kuchyňská linka, i když ne úplně (k barovému pultu měla být noha, ale v dodávce byla jenom trubka, která se nedala nijak upevnit - prý chyba dodavatele, předáno k reklamaci, pultík čeká opřený o zeď; mimochodem, linku nám montoval předchozí majitel domku, jaká náhodička :-))

Dnes bude i vymalováno (kuchyň a koupelny vlastnoručně, zbytek od profíka - včera začal a dneska to dokončuje, mně ta kuchyň s koupelnami trvala dva víkendy).

A co ještě chybí:

podlahy (máme slíbeno na příští týden), dokončení kuchyně (dokachlíkování, osazení baterie, odpady, zapojení myčky, zapojení varné desky, osvětlení, barový pultík a lišty kolem pracovní desky), osvětlení (kromě koupelen nám všude trčí ze zdi jen dráty s žárovkami), přivedení TV signálu a internetu ("rozvodna" bude na půdě - taková změť kabelů se hned tak nevidí, tak nevím, strukturovaná kabeláž by byla dražší než nová střechy, tak asi radši skousneme ten bordel). Když jsme u střechy, možná se taky ještě letos stihne vyměnit, ale asi až po našem nastěhování, snad nám nenaprší ani nenasněží na hlavu. Se střechou samozřejmě okapy, pak i hromosvod (teď máme na střeše takový železný stožár pro upevnění antény, široko daleko nejvyšší bod, ideální jako terč pro blesk. Uzemněné to není, a až od toho povedou dráty do počítačů a televizí, nechtěl bych vidět co by to udělalo, kdyby tam ten blesk prásknul.

Dále budeme po umytí oken volat firmu, co nám montovala okna, aby přišli dodělat parapety, žaluzie a sítě proti hmyzu. A když to dobře půjde, na konci listopadu nám přijdou udělat vnitřní dveře (zatím máme všude jenom díry).

Vynořují se hromady dalších problémů a problémků - třeba předevčírem volali podlaháři (ještě před malířem si stěrkovali podlahy, aby ty čisté stěny zase nezašpinili), že prý nám někde teče voda. Protože jsme to měli zprostředkovaně přes jejich šéfa, který tam sám nebyl, nedokázali jsme určit místo, kde to viděli. Večer jsme tam napustili vanu a pak vypustili, roztočili jsme kohoutky u umyvadel, několikrát jsme spláchli všechny tři záchody, ale voda nikde. Tak doufáme, že to byl planý poplach, i když pochybnosti pořád hlodají. Další problém nastal s kotlem, topenář ho původně zprovoznil napřímo (má na sobě jednoduchý ovládací panel), ale prý nám elektrikář dá na zeď termostat, který umožní komforntější ovládání. Elektrikář termostat namontoval, ale nezapojil, že to musí topenář. Ten ho taky nezapojil, že to musí udělat revizní technik, který stejně musí přijít udělat revizi kotle a potvrdit záruční list. Po dvou týdnech slibování (asi šestkrát obligántní "dneska večer se zastavím") se technik opravdu ukázal, zapojil termostat, chvíli kotel testoval s nějakým přístrojem, pak tam něco namačkal a něco k tomu povídal, mluvil snad česky ale vůbec jsem mu nerozuměl. Druhý den mi volala Hanka, že je v domečku a že je tam zima. Kotel ne a ne topit. Já jsem zrovna musel do práce, tak jsem to nechal na ní. Volala toho revizáka, ale dovolala se jeho tátovi. Ten jí slíbil, že se jí ozve syn, tak tam chudák čekala a čekala a nic se nedělo. Nakonec zavolala znovu starému pánovi, že tam čeká jak pitomec, a starý pán kupodivu neporadil, aby čekala jinak, ale slíbil že tedy přijede z Mělníka osobně. Po další hodině dorazil, hrabal se v tom, několikrát volal synovi, a nakonec sundal ze zdi ten termostat že si ho odnese a vymění ho za jiný a ten náš pošle k reklamaci. Hanka přišla úplně zničená, postávala tam v zimě asi 4 hodiny, ani si tam není kam sednout. Dlužno říci, že po dvou týdnech termostat stále nemáme, ale kotel funguje bez něj a bez problémů, tak se ani nesnažíme to urgovat. Třeba to je takhle lepší, moc techniky najednou může být na škodu.

Tak takhle nějak si stojíme, určitě by se daly přidat ještě další body do seznamu problémů (jako třeba: jak dostat krbová kamna z garáže do obýváku, když váží 180 kg a do garáže nám to táhli 4 lidi), ale to by bylo na hodně dlouho.

Podstatné je, že na 29.11. máme domluvené stěhováky, takže chca něchca, tento den proběhne definitivní přesun veškerého živého i neživého materiálu - co stihneme, to stihneme.

Časem doplním pár fotek a dám vědět, co jsme stihli.

Jak jsme našli kominíka

2008-10-17T23:02:00.008+02:00

Po oknech byli kominíci naše druhá noční můra. Bez kominíků nebude vyvložkovaný komín, bez komínu nebude fungovat kotel, bez kotle nebude teplo. A zima se blíží... Chvilku to vypadalo nadějně, Hanka našla na internetu pražskou firmu, která nabízela vložkování rychle a levně. Zavolala tam, paní jí řekla, že potřebuje vědět typ kotle, pro jaký se to bude vložkovat, ale jinak že by do dvou dnů mohli přijít a hned to udělat. To vypadalo jak z pohádky. Dohodly se, že druhý den se ozveme, upřesníme typ kotle a dohodneme podrobnosti realizace. Hanka mi předala číslo, ať tam brnknu, že už je všecko dohodnuté, jenom stačí říct typ kotle. Druhý den jsem tedy zavolal, paní pravila že to nebude problém a že by ve čtvrtek mohli přijet. Zeptala se na adresu, já řekl Neratovice, a tím jsme skončili. Paní mi sdělila, že dělají jenom po Praze, a stejně nestíhají, takže mimo Prahu vůbec nevyjíždějí. Už to vypadalo, že snad budeme muset absolvovat rekvalifikační kurz na kominíky a vyvložkovat si to sami. Možná by se to hodilo, mohli jsme rejžovat. Lidí co se motají kolem informatiky a stejně jí nerozumí, takových je hromada. Ale kominík, to je profese, která se očividně platí zlatem.

Zachránil nás pan Žembery. Poslal jsem mu cenovou nabídku těch vydřiduchů z Dolních Beřkovic a připomněl mu, že slíbil oslovit nějaké další kominíky. Za pár dnů se ozval, že našel jednoho kominíka z Prahy, který by to za 50 tisíc zmáknul. Řekl jsem mu, že 50 se mi zdá pořád dost, ti Pražáci, co nám to odmítli, by to zvládli pod 30. Tedy kdybychom ten domek přestěhovali do Prahy. Žembery vysvětloval, že to bylo myšleno jako horní odhad, a že se počítalo se složitým řešením pro turbokotel, který jak se ukazuje máme v nabídce omylem, pan topenář se spletl a celou dobu počítá s normálním kotlem, Dohodli jsme se, že my zkusíme poptat ještě jednou pány z Beřkovic a on zjistí, jestli by pražský kominík nešel dolů. Pánům z Dolních Beřkovic jsem napsal, že potřebuju rychle aspoň jeden komín pro ten kotel, a kolik by to stálo když to nebude turbo, které jsem původně uváděl. Odpověď jsem dostal celkem rychle, stačila jednom jedna urgence. Ne že bych to nečekal, ale stejně mě to pobavilo. Prý za padesát to můžeme mít z fleku. Žemberyho stačilo taky jednou upomenout, a přišel s aktualizovanou nabídkou z Prahy: ten jeho kominík udělá oba komíny za 34 000. Jenom to bude asi 3 týdny trvat, ale byl ochoten přesně dopředu určit termín: 14. října. Navíc se dohodli na rozumnějším řešení s tím průduchem co končí v patře: místo toho, aby se vedlo od kamen odkouření trubkou do patra, Žembery probourá pokračování průduchu ve zdi až dolů, kominík tam natáhne trubku a pak se to zazdí, takže budou dva regulérní průduchy až do přízemí.

A teď s napětím očekávané finále: kominík 14.10. skutečně přišel, za dopoledne vytáhl starou vložku, instaloval novou nerezovou, udělal odbočku pro kotel, do druhého napůl průduchu a napůl díry natáhl druhou vložku (dole to ponastavoval flexitrubkou, protože to nebylo ideálně rovné), udělal vývod pro krbová kamna a skříňku pro vybírání popela, zametl si po sobě, bordel nasypal do pytlů, které si za tímto účelem přinesl (3 velké pytle plné vybouraného zdiva a omítky), pytle si odnesl do auta, vzal si 34 000 na ruku a odfrčel. Samozřejmě bez faktury, stát přijde o daně, ale on by je stejně nějaký ministerský úředník zpronevěřil.

Takhle vypadala ta díra ve zdi před návštěvou kominíka a po ní:

Máme okna !!

2008-09-28T22:09:00.004+02:00

První radostná zpráva po dlouhé době. V pondělí 22. září jsem opět volal do firmy ArtOkna, tentokrát připraven pohrozit odstoupením od smlouvy. Paní asi vycítila mé dohodlání a rovnou mi nabídla jesti nechci zavolat majiteli firmy panu Petrželkovi, že mi dá jeho číslo.
Zavolal jsem, samozřejmě že mi to pan Petrželka nebral. Tak jsem mu aspoň nahrál vzkaz, že pokud do zítřka nedostanu konkrétní a závazný termín montáže, okamžitě odstoupím od smlouvy a budu vymáhat zpět zaplacenou zálohu.
Nevím, jestli to bylo přesně to, co pomohlo, ale během půl hodinky mi volala znovu paní z pražské pobočky, že dohodla s šéfem techniků montáž našich oken na pátek ráno. Prý jestli se to hodí. Ujistil jsem ji, že na to čekáme jako na smilování, takže hodit se to musí.
Protože jsem ve středu odpoledne vyrážel na dvoudenní firemní konferenci na Křivoklát, domluvili jsme se s Hankou, že ještě zkusí na pobočku zavolat a zjistit číslo na vedoucího techniků, abychom se ujistili, že opravdu přijedou. Její zjištění nás poněkud zarazilo. Pan Job (tak se ten vrchní technik opravdu jmenuje!) tvrdil, že ten pátek samozřejmě platí, a že prý tou už asi před třemi dny dohodl se mnou. Zmocňuje se nás zoufalství: pan Job si to určitě popletl, a přijede buďto s našimi okny do jiné domácnosti, a nebo k nám s cizími okny. Naštěstí se katastrofický scénář nenaplnil. V pátek ráno přijeli tři montéři vyložili okna a naši zedníci jim pomohli vyndat půvondí rámy, takže v poledne byla okna zasazená.
Považujeme to za historické vítězství, ale všechno tak jednoduché není. Chybí nám venkovní parapety, a jsme tu opět jako u kohoutka a slepičky. Abychom mohli parapety objednat, potřebujeme přesné rozměry okna po obložení polystyrénem a omítnutí. Současně ale výrobce říkám že říká, že není vhodné montovat parapety až po dokončení stavebních úprav jako je zateplení. Zase nevíme, jak z toho ven. Snad to nějak dopadne.

Jak pečujeme o zříceninu

2008-09-17T21:57:00.013+02:00

Být vlastníkem zříceniny u nás není jednoduché, zvlášť když člověk má v úmyslu tam jednou i bydlet. Vyjmenovat všechny strasti, nástrahy a překvapení, kterými jsme zatím prošli, by vydalo na román, za který by se nestyděl ani známý autor bestsellerů Lev Nikolajevič Tlustý. Formát blogu nutí ke stručnosti, takže uvedu jen pár historek za všechny.

Jak jsme prodávali topení

V rámci rekonstrukce měníme stará litinová tělesa za nová, menší, lehčí a plechovější. Naši rádcové doporučili, abychom zkusili stará tělesa prodat, že jsou pořád funkční a podobná se stále prodávají za dost velké peníze. Zveřejnil jsem inzerát na Aukru, nabídl jsem do aukce 9 kusů litinových radiátorů od 1 koruny. Během týdne vyšplhala cena na 4 500 Kč. Vyhrála to mladá rodinka někde od Příbrami. Hned po skončení aukce volali, jak se dohodneme s předáním (dal jsem si podmínku že kupující si sám zajistí odvoz). Prý by si přijeli a jak že je to vlastně těžké. Trochu jsem znejistěl, zdálo jako by nevěděli co to vlastně koupili. Ubezpečil jsem je, že je to hodně velké a těžké, ty větší kusy možná dva lidi nedokážou ani zvednout. A že těch kusů bude deset místo devíti, protože jsem to blbě spočítal.

Pán se tvářil že chápe a domluvili jsme se, že se hned následující den pro to zastaví. Jak řekli, tak udělali. Ve smluvenou hodinu dokodrcala k našemu domečku stařičká dodávka velikosti Škody 1203. Z ní se vyklátil člověk vysoký asi dva metry a vážící odhadem 50 až 60 kg. Za ním se vykulila paní vysoká 150 cm a vážící tak asi 70-80 kg. Posledním pomocníkem bylo dítě ve věku asi 6 let, které tatínek skoro pořád nosil, protože prý mělo srdeční vadu a čekala ho operace. Očekával jsem nějaké vysvětlení typu: "Další tři kamarádi jednou za námi náklaďákem, za chviličku jsou tady". Nic takového, tohle bylo opravdu všechno, v tomhle složení a s tím vehiklem chtěli naložit a odvézt deset v průměru dvěstěkilových radiátorů.

A prý kde to je, že bychom začali nakládat. Když viděli, jak se tvářím, souhlasili, že si to pán nejdřív půjde omrknout. Když jsem mu ukázal ty největší třicetižebrové radiátory a vyzval ho, ať si zkusí nějaký zvednout, vypadal že mu to teprve teď došlo. I uradili se, že půjdou po Neratovicích a budou hledat nějakého dopravce, který by jim to do Příbrami dovezl. Nejlepší prý bude, když zajdou do nějaké internetové kavárny a tam si v klidu vyhledají toho nejvhodnějšího. Ujistil jsem je, že u nás v Neratovicích jsme k internetovým kavárnám ještě nedospěli, a s tím dopravcem to může být taky problém. Nicméně jsem začal obcházet sousedy a vyptávat se, jestli někde poblíž není někdo, kdy by odvezl deset litinových radiátorů do Příbrami. Jednoho nám poradili, bydlí o dvě ulice níž, ale nebyl doma. Zavolal jsem Hance (byla ještě v práci), aby zkusila na internetu najít nějakého přepravce v Neratovicích. Kupodivu se podařilo najít blízko ještě jednoho (nějaký pan Svoboda, stejně se jmenoval i ten, co jsme u něj před chvilkou byli, ale tohle je jiný, Svobodů je snad ještě víc než Kučerů), bere nám telefon a souhlasí, že asi za půl hodiny přijede a odveze to. Myslíme si, že máme vyhráno, ale netušíme, že máme za sebou teprve tu jednodušší část. Vyvstává otázka, jak to panu Svobodovi naložíme. Pár radiátorů už je vyhozených před domkem, protože zedníkům překážely v bourání. Ale některé jsou ještě vevnitř, a to dokonce v patře! Dostat to ve dvou s tím pánem dolů, to při našich tělesných dispozicích vypadá jako utopie. Obcházím postupně zedníky, kteří tu ještě pracují (nebo to aspoň úspěšně předstírají). Všichni se mi vysmáli, že to nemají v popisu práce, a co kdyby si přitom ublížili, to že nepřipadá v úvahu. Nakonec jsme získali jediného (ten se zeptal na rovinu: "Máte peníze? Jo? Tak v tom případě není problém"). Velké štěstí, že i dopravce pan Svoboda byl ochoten přiložit ruku k dílu, a tak tedy ve čtyřech jsme byli schopni všechno vytahat a naložit. Pro představu, co jsme tahali z patra po schodech, přikládám fotku jednoho radiátoru.

Nakonec tedy humorná scénka s úspěšným koncem, ale v některých chvílích nám do smíchu fakt nebylo.

Jak hledáme kominíky

Přítomný čas je tu správě, ještě stále hledáme. Začali jsme před třemi měsíci. Pan stavitel Žembery přivedl kominíka, aby omrknul jak vypadají komíny co je s nimi potřeba udělat. Kominík přišel, omrknul a vyslovil verdikt: jeden komín je dobrý, ale je z něj potřeba vytáhnout starou vložku (pozinkovanou). Pro krbová kamna může být i bez vložky. Do druhého komína, který by měl sloužit pro plynový kotel, je třeba dát vložku (nerez nebo hliník). Tím se s námi rozloučil a strčil mi do ruky vizitku řka, že to sice není jeho vizitka, ale s tímhle pánem spolupracuje, tak mu můžeme zavolat. Na vizitce stálo Jaroslav Turyna - stavby krbů.
Krb jsme sice stavět nechtěli, spíš někde koupit levná krbová kamna, ale panu Turynovi jsem tedy zavolal, že potřebujeme vyvložkovat komín, jestli to po něm můžeme chtít. Tvářil se, že dělá i tohle, ale samozřejmě měl sugestivní otázky, jaký tam chceme krb, a když nechceme krb, že bychom od něj mohli koupit aspoň krbová kamna. Dohodli jsme se, že pošlu mailem specifikaci, co bychom přesně potřebovali, a on nám do konce týdne pošle cenovou nabídku. Mail jsem poslal ještě ten den, odpověď nepřišla do dneška. Pravda, neřekl do konce kterého týdne, zatím jich uplynulo teprve asi dvanáct. První pokus se zjevně nepodařil, po týdnu čekání jsme si řekli, že to zkusíme jinde. S pár kominíky jsme mluvili po telefonu, někteří slíbili, že pošlou nabídku a neposlali, někteří rovnou řekli že v námi požadovaném termínu to nestíhají. Jedna firma z nedalekých Dolních Beřkovic vypadala nadějně, přišli se podívat osobně a dospěli k názoru, že to chce sondu, aby se lépe zjistil stav komínů. Prý se příští týden někdo ozve a domluví se na návštěvě. Když se nikdo neozval, zavolal jsem sám (poučen, že kominíci jsou nedostatková čeládka a je třeba se doprošovat, nikoli se naštvat a jít za jinými, protože ti se budou chovat úplně stejně, a čas utíká). Prý to nestihli, ale příští týden se určitě ozvou. Tohle proběhlo ještě dvakrát, načež jsem jim zavolal, že potřebuju vědět na rovinu, jestli přijdou a kdy přesně, protože se nám kvůli nedořešenému komínu zastaví celá rekonstrukce. Pán byl ochotný, říkal že během deseti minut mi zavolá zpátky, a že by možná ještě ten den přišli s tou sondou. Bylo to v pátek ráno, zavolal kolem čtvrté odpoledne, že to dřív nestihl, ale že v pondělí odpoledne se mi ozvou a přijdou s tou sondou. V pondělí opravdu přišli, sonda byla taková obyčejná webová kamerka na kusu provázku, natočili si video z obou komínů a jejich nález nás moc nepotěšil: jeden z těch komínů není použitelný, protože je na několika místech zúžený a uhnutý a vyvložkovat se nedá.
Druhý má sice dva průduchy, ale jeden z nich končí v patře a není tedy použitelný ani pro kotel, ani pro krbová kamna. Prý výsledky šetření předají kolegům ve firmě, kteří se mi ozvou, navrhnou co s tím a pošlou cenovou nabídku.
Po týdnu jsem znovu zavolal, jestli už se na to někdo díval, že bych rád tu nabídku. Ujistili mě, že jsem v pořadí, a za další týden jsem opravdu dostal nabídku. Navrhli prorazit strop, prostup vyztužit speciální žáruvzdornou vložkou a od krbových kamen vyvést touto dírou odkouření do patra, kde se napojí do komína. Druhý průduch, který je až dolů, vyvložkovat speciální vložkou pro turbokotel (dal jsem jim specifikaci, co nám topenář navrhl za kotel). Celé to přijde na 80 tisíc a není v tom zahrnuto napojení odkouření na komín v patře, to se dořeší až na místě.
Trochu nás to zaskočilo, za 80 tisíc nám pan Žembery je schopen postavit dva úplně nové vyvložkované komíny. Dohodli jsme se s ním, že kontaktuje ještě další kominíky a zkusí získat konkurenční nabídky, protože tohle jsou vydřiduši kteří počítají s tím, že už na to tak pospícháme, že vysolíme cokoli. Už uplynuly další dva týdny, na konkurenční nabídky čekáme, schválně, kdo uhodne s jakým výsledkem?

Jak jsme si objednali okna

Zadali jsme si poptávku na internetu na dodávku plastových oken. Dostali jsme hromadu nabídek (odhadem asi 15). Po pečlivém vyhodnocení jsme došli k názoru, že firma ArtOkna nabízí okna nekvalitnější, a ještě navíc nejlevnější. Webové stránky mají docela ucházející, funkční a aktualizované, tak to snad nebudou žádní podvodníci. Nebylo co řešit, zavolali jsme tam, přišel od nich člověk zaměřit stará okna, dostali jsme aktualizovanou nabídku a návrh smlouvy, který jsme podepsali a zaplatili jsme asi 41 000 zálohu. To vše na přelomu července a srpna. Podle smlouvy mají 5-7 týdnů na dodání oken a nástup k montáži. Celá procedura byla dost náročná, takže jsme víc jak týden ztratili oproti plánu, ale pořád ještě by se to dalo snést, pokud dodrží termín. Týden po zaplacení tam Hanka zavolala, jestli dostali peníze a jestli už to je ve výrobě. Dozvěděla se, že peníze dorazily včera (zvláštní, ještě nikdy se nám nestalo, že by peníze cestovaly z účtu na účet víc jak dva dny) a smlouva prý ještě nedorazila. Hanka tu paní přesvědčovala, že už tam smlouva musí být, déle jak týden ani Česká pošta nedoručuje. Tedy pokud se zásilka neztratí. Ale paní povídá, že to se jim prý nestává, a že tedy po tom zapátrají. Hanka volá druhý den znovu, a hle: smlouva se našla, jenom si ji nějak nepředaly mezi sebou brněnská centrála s pražskou pobočkou. Zahlodal v nás červík, když mají takový bordel v papírech, jak dopadne výroba jedenácti oken?
Nyní se můžeme směle přenést o šest týdnů dál, za tuto dobu se nestalo (alespoň co se týče oken) nic zajímavého. Nepočítáme-li telefonát, kdy se Hanka asi po 4 týdnech pokoušela zjistit aktuální stav, abychom věděli, kdy s tím můžeme počítat. Paní jí sdělila, že v počítači žádnou novou informaci nemá a že máme čekat, 7 týdnů přece ještě neuplynulo. Po 6 týdnech už začíná být problém na stavbě, zedníci nemůžou skoro nic dělat, protože takové věc jako vnější a vnitřní omítky a podlahy čekají na výměnu oken, a na tyhle věci zase čekají další věci, a tak nám okna vlastně zastavila rekonstrukci. Nedá mi to a rozjedu se do Prahy osobně. Sídlo je na Thámově ulici, dobrá adresa, mají tam cedulku a zvonek, ale dům je zavřený, zvoním a nikdo neotvírá. Asi po 10 minutách nakonec přikvačí paní, že si musela odskočit. Vysvětluji o co mi jde, paní se mnou soucítí a volá šéfovi. Ten jí - zcela nečekaně - nebere telefon. Volá někomu jinému do výroby, a dozvídá se docela jednoduše předvídatelnou informaci: ještě mají jeden týden, tak mám počkat, okna určitě dorazí. Vidím, že tu nic nepořídím, tak aspoň prosím paní, aby se ozvali ihned jak to bude, abych pak ještě nečekal další týden na montáž. Paní slibuje, že to někam zapíše. Kam, to jsem se raději neptal, abych si nepřivodil srdeční slabost.
Již silně nahlodán ve své víře v serióznost firmy, zkusil jsem vyhledat na internetu nějaké informace o člověku, který podepsal smlouvu (na webových stránkách firmy nejsou uvedeny žádné osoby s výjimkou webmastera, což je, soudě podle jména, podnikatelův syn). Teprve teď zjišťuji, že firma ArtOkna vůbec neexistuje. Ten člověk to provozuje jako živnost, není to ani obyčejné s.r.o. Navíc když jsem vyhledal v obchodním rejstříku firmy, ve kterých vystupuje osoba tohoto jména, ukazuje se, že před časem skutečně jedno s.r.o. na výrobu plastových oken vlastnil, ale ta skončila v likvidaci. To ještě pořád nemusí znamenat, že je to podvodník, zkrachovat může každý, utěšujeme se. Ale na klidu nám to nepřidalo. Chcete znát konec? My taky. V úterý 23. září to bude přesně 7 týdnů od data, kdy mají zapsáno přijetí podepsané smlouvy. Což znamená, že pokud tento den nenastoupí k montáži, porušili smlouvu. Ale tu už vlastně porušili, protože 5 dnů předem se nám měli ozvat a domluvit termín montáže, což se samozřejmě nestalo. Může nás utěšovat, že podle smlouvy máme nárok na smluvní pokutu v případě prodlení, a to 0,01% z ceny zakázky za každý den prodlení. Takže stačí počkat nějakých 8 let a máme zpátky zálohu, kterou jsem jim už poslali. Tedy pokud tu pokutu zaplatí.
O dalším vývoji budu informovat, pokud zůstanu při smyslech.

A aby to nevypadalo jenom jako černá komedie (možná o dost víc černá než komedie), musím říct, že rekonstrukce i přes veškeré překážky docela dost pokročila, tady je pár fotek:

takhle vypadá koupelna 17.9.2008 - už se dláždí!

stěna do sousedčiny zahrádky už je omítnutá - barvu vybírala Hanka

z dalších dvou stran se zatím neomítá ani nezatepluje - společně se střechou a s verandou to bude 2. etapa, snad příští rok na jaře

Náš dům

2008-08-22T23:11:00.008+02:00

Můj dům, můj hrad, říkají hrdě Angličané. I my teď můžeme hrdě hlásat: náš dům, naše zřícenina. Ale my máme zříceniny rádi. Jak je patrno z našich cestopisů, dáváme jim přednost před zachovalými hrady, takže je vlastně všechno v pořádku.Pro pořádek zrekapituluji, jak se to všechno seběhlo.
Loni jsme usoudili, že inflace začíná být tak nepříjemná, že nemá smysl držet peníze na účtech. Ani ty nejlepší úroky z termínovaných vkladů zdaleka nepokrývají inflaci, takže platí paradoxní, leč v Čechách zatím obligátní: čím déle máš peníze na účtě, tím jich máš míň.
Protože nejsme žádní burzovní hráči, řekli jsme si, že nejlepší investicí bude pořízení nemovitosti. Začali jsme pokukovat po pozemcích v našem okolí, kde by se dalo něco postavit. Kritéria byla dost přísná: mělo by to být blízko centra Neratovic, aby Martin mohl pěšky dojít do školy. Jiné město jsme vůbec neřešili, kromě Martina by musela složitě dojíždět za prací i Hanka.
Ovšem ukázalo se, že naše požadavky jsou v podstatě nesplnitelné. Volné pozemky v Neratovicích prostě nejsou. Těch pár, co jsou zatím nezastavěné, drží v rukou spekulanti a čekají, že ceny dál porostou. Asi mají pravdu, určitě je to lepší než peníze na účtě.Dokonce jsme vážně uvažovali, že se zúčastníme veřejné dražby na dům, který stojí na slušném místě, ale je v hrozném stavu, takže se to dá jedině zbourat a postavit na tom místě něco nového. Původní vyvolávací cena byla asi 2,8 milionu, ale za tuhle cenu se nenašel žádný zájemce. Dražba se opakovala s vyvolávací cenou 1,4 mil. To už vypadalo rozumněji. Nechali jsme si zpracovat odhad, kolik by stálo zbourání a likvidace sutin. Ukázalo se, že je to dost drahá záležitost, takže v součtu s cenou domu bychom se dostali o dost výš, než kolik jsme byli ochotni dát za pozemek. Aukce jsme se nezúčastnili, pak jsme se doslechli, že to nakonec bylo vydraženo asi za 2 mil. Kč. To by měl zajímalo, co s tím ten člověk bude dělat. V té chvíli jsme ještě pořád věřili, že se něco rozumného v blízkém okolí přece musí najít. Postupem času naše víra slábla, až jsme nakonec pochopili, že pokud nechceme čekat třeba několik let na náhodnou příležitost, nezbývá než koupit starší domek a přestavět ho.
Pár jsme jich viděli, vesměs drahých a ještě dražších. Ty drahé byly hodně špatné, některé z těch dražších byly lepší, ale cenou už nad naše poměry. Při brouzdání po internetových nabídkách realitek Hanka narazila na jeden, který se nám oběma zdál v rozumném stavu, za cenu něco mezi drahou a dražší. Zavolali jsme makléři a zjistili jsme, že na nejbližší sobotu je naplánována prohlídka. Zájemců je víc, takže jsou návštěvy rozplánovány po čtvrthodině. Kuk sem, kuk tam, pokud máš otázky tak se ptej hned, nebo mlč navždy, a v pondělí zavolej, jestli máš zájem. Kdo dřív zavolá, ten to dostane. Zdálo se nám to docela slušné, makléř samozřejmě vychvaloval, jak je to perfektní, stačí trochu vyluxovat a můžeme se stěhovat. Navíc o dva domy vedle bydlí Vojta, Martinův kamarád. Zavolal jsem v pondělí ráno v 8 hodin, asi jsem makléře zastihl ještě v posteli.Ale byli jsme první a domek byl náš. Tedy ještě ne, následovaly týdny sepisování smluv o smlouvách, smluv o hypotékách, smluv pojišťovacích, a nakonec smluv o kterých byly ty smlouvy o smlouvách. Zdálo se nám to náročné, ale nakonec se všechno podařilo a stali jsme se majiteli domku v Neratovicích v ulici Jungmannově. Trochu jsme tušili, že to náročnější máme teprve před sebou, ale zatím jsme netušili o kolik.Plán byl následující: domek převezmeme někdy koncem května, v půlce června začneme rekonstruovat a na konci prázdnin se budeme stěhovat. Mezitím prodáme náš panelákový byt, dostaneme peníze předem, což nám pomůže zaplatit rekonstrukci a ještě splatit část hypotéky. Skvěle vymyšleno, ale to jsme si mysleli, že žijeme v tržní společnosti, kde je kupující pánem a dodavatelé se o něj perou. Omyl, který jsme poznali hned při pokusu o domluvu se stavební firmou, o které jsme si celou dobu mysleli, že nám tu rekonstrukci rádi udělají.Pozvali jsme si šéfa, aby se přišel podívat jak to vypadá, čekali jsme že nám poradí, co je v dobrém stavu a dá se ponechat, a co se musí zrekonstruovat, navrhne jak, případně zajistí projekt a udělá cenovou nabídku. Šéfík přišel, byť neochotně, žádné rady z něho nevypadly, prý co budeme chtít, to nám udělají, a až budeme vědět co tedy chceme, tak se máme ozvat. Zkusili jsme tedy sepsat a namalovat naše představy a znovu jsme mu zavolali, že už bychom to tedy chtěli rozjet, nějakou představu že už máme. Šéfík už ani nepřišel, jenom do telefonu řekl, že to asi bude problém, protože projektanti jsou teď hodně zaneprázdnění, ale bude dělat co se dá, a v pondělí se ozve. V úterý jsem mu volal, jak to vypadá. Prý to zjišťoval, paní inženýrka Váňová toho má moc a projekt udělá tak do dvou měsíců. Náhodou paní inženýrku znám, je to manželka kamaráda, se kterým chodím každou středu hrát tenis. Říkám si, že to bude brnkačka, Jolana nám to z protekce namaluje za pár dnů a můžeme začít. Zkouším to opatrně prošlapávat přes manžela Vláďu. Vláďa reaguje obratem, Jolana to pro nás ráda udělá, ale má toho teď strašně moc, tak to bude chvíli trvat. Už tušíme, že náš časový plán dostává trhliny. Naděje svitla, když Hanka přišla z práce s tipem na dobrého projektanta, bývalého pracovníka Spolany, tedy vlastně kolegu. Známe se dobře s pár lidmi, co se dobře znají s ním; nějaká te přímluva a třeba se dostaneme dopředu v pořadníku. Projektant Ing. Zoula se tvářil ochotně, přišel se podívat, popovídali jsme co si představujeme. Prý toho má strašně moc, ale když už jsme se na něj obrátili, tak nás v tom nenechá. Buďto to namaluje sám, nebo to přehodí na svou sestru, která taky projektuje, a dokonce je autorkou projektu předchozí přestavby a dostavby našeho domku, jež probíhala v roce 1986. Dalších pár týdnů domlouvání, je jasné že Zoula to dělat nebude, ale prý ukecal sestru, že se toho ujme. Paní inženýrka Zoulová se taky přišla podívat, nechala si vysvětlit co chceme, mrkla do plánů. Pak řekla, že si to rozmyslí, jestli se do toho pustí sama, nebo to postoupí někomu dalšímu, ale někdo nám to určitě namaluje. Další týden, a už víme, že ani paní Zoulová to nebude. Prý spolupracuje s nějakou další projektantkou, která je výborná, ale taky nemá čas. Ale má manžela, který je taky projektant. Sice je na invalidním lůžku a nemůže chodit, ale prý se jí podařilo ho přesvědčit, že projekt se dá malovat i vleže. Tak mu máme zavolat a dohodnout se s ním. Trochu jsme zalitovali, že jsme nezůstali u Jolany, dva měsíce jsou v tahu a nepohnuli jsme se ani trochu. Myšlenka, že si necháme namalovat projekt, a pak to třeba ten projektant i ohlídá jako stavební dozor, se nám zdá docela rozumná, navíc by se projekt dal použít jako podklad pro poptávku, když poptáme víc firem tak ušetříme. S termínem stěhování na konci prázdnin jsme se už rozloučili, ale otálet s rekonstrukcí nechceme, v zimě by bylo dobré tam bydlet, jinak se z toho stane ruina (přál bych vám vidět, jak to vypadá teď, a to je zima ještě daleko). Pokorně voláme Jolaně, že bychom ten projekt přecejen chtěli. Současně rozesíláme přes internet poptávku na stavební firmu a oslovujeme rovněž na internetu nalezeného člověka, který nabízí stavební dozor a související služby. Další schůzky v našem domečku (jedna s Jolanou, jedna se stavebním dozorem), další vysvětlování našich představ. Stavební dozor se tváří, že do týdne zpracuje podklad pro provedení výběrového řízení (chtěli jsme po něm mj. pomoci s výběrem firmy, určitě bude hromada zájemců). Podklady se nekonaly, po stavebním dozoru se země slehla. Jolana slibuje že začne s projektem za měsíc. Nebude to ale projekt na celou rekonstrukci, ale jenom na přístavbu verandy. Na ostatní věci nemá smysl projekt dělat. Konečně nám začíná svítat. Pro projektanty je to nezajímavé. Spousta koordinace a subdodávek (topení, plyn, voda, elektřina, zateplení, sanace vlhkosti, sem tam nějaká příčka, práce dost ale celkem vzato minimum stavebních úprav. Je jim blbé si za to říct tolik peněz jako za vyprojektování nového baráku, ale za málo se jim to nevyplatí dělat. Kontaktujeme dalšího člověka, který nabízí stavební dozor, další schůzka, další nezdar, prý nemá co dozorovat, když neexistuje projekt. Zároveň se ztotožňuje s názorem, že na tohle nemá smysl dělat projekt. Připadá nám to jako pohádka o kohoutkovi a slepičce.Na naši internetovou poptávku na stavební firmu jsme dostali dvě reakce. Jednu od soukromníčka z Neratovic s rusky znějícím jménem, druhou od Malé stavební firmy z Mělníka (není až tak malá, ale jmenují se tak). Mají docela hezké webové stránky, a hlavně: jsou ochotni pracovat bez projektu. Vypadá to, že pokud chceme konečně začít něco dělat, nemáme moc na výběr. Mezitím jsme totiž učinili další dvě zkušenosti: soused nám doporučil člověka z Neratovic, který pro něj staví a prý velmi kvalitně. Dopadlo to standardně: človíček přišel, popovídali jsme si co bychom chtěli, on slíbil že během pár dnů udělá nabídku, a tím jsme skončili. Na poptávku na stavební dozor se nám pak ozvala firma z Prahy, že dělá nejen dozor, ale i staví, levně, kvalitně a bez navyšování ceny. Zavolal jsem, dohodli jsme se že pošlu podklady a oni vypracují nabídku nebo se ozvou a vyžádají si upřesnění. Podklady jsem poslal a tím to rovněž skončilo. Při takto katastrofálním nezájmu stavebních firem jsme považovali za malý zázrak, když pan Žembery s Malou stavební firmou prohlásil, že do dvou měsíců udělá kompletní rekonstrukci. Chvíli jsme kolem toho přešlapovali (doufali jsme, že se přecejen najde někdo, kdo nám pomůže přesně naformulovat požadavky do smlouvy a třeba to pak i bude dozorovat, ale tenhle druh lidí asi vymřel). Pan Žembery nám vypracoval nabídku, která nebyla zrovna levná, ale byly dvě možnosti: drahá rekonstrukce, nebo žádná rekonstrukce. Problém je, že momentálně nemáme tolik peněz pohromadě. Původní myšlenka, že prodáme byt a dostaneme peníze v předstihu, což nám pomůže zaplatit rekonstrukci, je ve světle nastalých okolností nereálná. Doteď jsme nebyli schopni ani přibližně říct, kdy budeme schopni byt opustit. Máme sice zájemce, ale ti zase potřebují prodat jejich byt, aby měli na ten náš. Také už měli zájemce, ale ti na to spěchali a díky naši průtahům si to rozmysleli. Takže zájemci o náš byt mají problém najít zájemce o jejich byt, protože my jim nejsme schopni říct datum našeho vystěhování, a tudíž oni nejsou schopni určit datum jejich vystěhování. Další z rodiny kohoutků a slepiček.Žembery už tlačí, že se musíme rozhodnout, nebo vezme jinou zakázku, má jich prý mraky, čemuž věříme. Odhodláváme se tedy ke kompromisu, ořežeme naše požadavky tak, aby se udělalo jenom to nutné, abychom se mohli nastěhovat. Obnáší to sanaci proti vlhkosti, nové podlahy v přízemí, kompletní rozvody, nové topení včetně kotle, zateplení ze strany sousedky (ničíme jí zahrádku odkopáním zeminy kolem baráku a pokládáním fólie, tak aby se neničila ještě jednou, taky by s tím už nemusela souhlasit). A samozřejmě všechny vnitřní úpravy. Zateplení z dalších tří stran, střechu (při jednom z mých pracovních výletů na půdu jsem zjistil, že mi prší na záda, přes ujištění původního majitele, že střecha je v naprostém pořádku) a dostavbu verandy necháme na druhou etapu, snad příští rok na jaře.Za nezateplení tří ze čtyř stěn slevil Žembery asi 80 tisíc, ale až to budeme chtít dodělat, řekne si za ty tři stěny tři stovky. Štve nás to, ale začít už potřebujeme, takže se utěšujeme jenom tím, že až tam budeme bydlet, nebudeme na to tolik spěchat a počkáme si v klidu na víc nabídek a vybereme někoho levnějšího.Najednou jde všechno ráz na ráz, podepisujeme s Žemberym smlouvu, a než se nadějeme, hemží se to tam dělníky, kope se, vrtá se, bourá se, no a teď máme zříceninu. Jak to dopadne, na to jsme sami hodně zvědavi. Pokud to přežijeme ve zdraví, podáme zprávu.

Výlet na Sloup

2008-07-27T16:34:00.030+02:00

Máme tu zase prázdniny a s nimi tradičně další díl putování s Martinem a Vojtou. Po třech (vý)letech v okolí Berounky jsme tentokrát zamířili více na sever. Cílem je skalní hrad Sloup.

Začínáme ve čtvrtek dopoledne a protože poprchává, nespěcháme za turistikou, ale za vodou do akvaparku v Čestlicích, kde nikdo z nás ještě nebyl, a to nemůžeme nechat jen tak! Má to být největší akvapark ve střední Evropě. Zajímá nás, co je na tom pravdy, neboť loni jsme navštívili podobné zařízení na Slovensku (Tatralandia u Liptovského Mikuláše), kde o sobě tvrdí totéž. Výsledek: dětem se to líbilo (nejvíc asi divoká voda a tobogán s názvem Hypogán, který se sjíždí na gumovém kole). Nicméně tvrzení o největším akvaparku ve střední Evropě jsou pravdivá pouze za předpokladu, že za střední Evropu budeme považovat Čechy a nejbližší okolí - tak max. do 50 km od hranic. Tatralandia je větší.

Nicméně účel byl splněn, kluci se namočili, vyblbli, najedli v místní jídelně (Martin málem k prasknutí) a můžeme směle vyrazit k hlavnímu cíli. Cestou mineme opět rodnou vísku, neb z Neratovic do Čestlic to bylo přesně na opačnou stranu, ale to nám nevadí, vesele zamáváme stěrači (pořád poprchává) a pádíme na sever.

Do Sloupu přijíždíme kolem půl páté, hlavním úkolem zbytku dnešního dne je najít vhodné ubytování. Chceme chatičku, protože je pořád zamračeno a přeháňky. Projíždíme a procházíme Sloup několikrát tam a zpátky, zastavujeme se v několika kempech a ubytovnách, ale chatičky nejsou. Dokonce jsme při hledání kempu na druhé straně rybníka omylem dorazili až do Cvikova, leč kemp s volnou chatičkou jsme nenašli. Nakonec jsme se vrátili k rekreačnímu zařízení pod hradem, které jsme okukovali jako první, ale nezdálo se nám nic moc, tak jsme to tam ani nezkoušeli. Teď jsme pokorně vyhledali správce a ještě pokorněji zaškemrali, zda by nebyla volná chatička. Odpověď se dala očekávat, chatičky volné nejsou. Ale prý se máme zeptat v restauraci pod hradem, je tam turistická ubytovna a snad by mohli mít nějaké místo. Tak tohle je opravdu poslední naděje, pak už jedině postavit stan a modlit se, ať moc neprší.

Hospůdka vypadá útulně, skoro prázdně, hostinský je k zastižení, střízlivý (na rozdíl od jediných tří hostů u stolu), a má volný pokoj! Zůstáváme dole na večeři, mají dokonce i krokety, což klukům stačí ke štěstí. Před spaním se ještě jdeme projít kolem hradu a pak na kutě, tušíme že nás zítra čeká náročný den.

Ráno vstáváme v 8:00, na půl devátou máme objednanou snídani. Ovšem první a zdaleka ne posladní zrada dnešního dne je tu: personál asi ví, že může nabízet hostům snídani, ale možná jsme první, kdo tuhle možnost využil či co - ranní směna o nás neví a o půl deváté je dole mrtvo. Nikdo není ani v kuchyni. Postupně se začínají scházet hosti, jenom obsluha chybí. Ve čtvrt na deset se objevila s udiveným výrazem, jako že vůbec netušila, že tu jsou nějací hosté a že by mohli něco chtít. Snídani tedy dostáváme s hodinovým zpožděním, a já mám zlé tušení, že dnešní den bude všechno na levačku.

Jsme ovšem rozhodnuti nenechat se znechutit, jako praví Američani z Vysočan se řídíme heslem Keep Smiling, házíme na záda batůžky a vyrážíme na hrad. Z našeho pokoje to máme ke skále, na které stojí hrad, necelé dva metry, ale bez horolezeckého náčiní bychom to asi nezvládli. Dalo by se sice vypůjčit (v hospodě mají po zdech rozvěšená lana, cepíny, mačky a další jistě cenné pomůcky), ale řadíme se mezi slušné turisty a jdeme oklikou po cestičce vytesané do skály. V pokladně nám dávají na vybranou: můžeme se připojit ke skupince s průvodcem, která už vyrazila, nebo si prohlížet hrad sami. K tomu si můžeme zakoupit za 7 Kč čtyřstránkového tištěného průvodce. Poslední je správně, kluci po organizované prohlídce netouží, papírový průvodce je méně otravný než živý. Našli jsme sice jenom polovinu zde popisovaných míst, ale to nevadí, víc než historické údaje kluky zajímá, že se tu zachovala docela spletitá soustava chodeb, jeskyní, schodišť a průchodů, což je potřeba pořádně prozkoumat. Otevírá se tu i pěkný výhled do okolí, včetně naší ubytovny přímo pod námi. Pak se podívat skrz barevná sklíčka na svět v barvách ročních období, trochu nudy v hradní kapli, vytesané do skály (přecejen jsme dohnali skupinu a poslechli si kousek výkladu). A to je všechno, zdravíme sochu poustevníka, shlížejícího na okolí dalekohledem, a sestupujeme do podhradí.

Ve stánku kupujeme zmrzlinu, abychom doplnili kalorie, oběd bude dnes později. Plánujeme asi dvouhodinovou vyhlídkovou trasu po nejzajímavějších místech sloupského skalního města.

Hned na začátku trasy máme menší zdržení: našli jsme borůvky. Začínáme pastvou, aspoň máme jistotu, že v poledne nás hlad nepřepadne. Je asi půl dvanácté, když konačně vyrážíme zrychleným krokem. Ovšem jenom pár metrů, přicházíme totiž k místnímu letnímu divadlu, z větší části zabudovanému do skály, opět se spoustou jeskyní a chodbiček, a kluci okamžitě zahajují hru na schovku, túra netúra, tohle se musí využít.

Ve dvanáct jsem je vyhnal, řka že takhle bychom nikam nedošli. Jak se za chvíli ukáže, tolik by se zase nestalo.

Dorážíme k první vyhlídce, je odsud krásný pohled na sloupské údolí a hrad. Klukům ale zajímavější připadá ruina bývalé turistické chaty a zejména přední sklo nějakého historického vozidle, které tu z neznámých důvodů někdo zanechal na zemi neporušené, což naše dva malé turisty silně dráždí. Naštěstí se ukazuje, že ani softballová průprava jim nestačí k vykonání hrdinského činu rozbití volně ležícího skla. Budiž jim omluvou, že nebylo po ruce střelivo dostatečné ráže. Pokračujeme dál, ženu je oba před sebou, připadá mi jistější když je mám na očích. Ovšem zaujat sledováním jejich aktivit, zapomněl jsem sledovat turistické značení, a tak najednou zjišťujeme, že značky zmizely. Chvíli chodíme tam a zpátky a nakonec narazíme na červenou. To není úplně správně, začátek sice byl společný (náš okruh je značen šikmou zelenou), ale tady zelená chybí. Otevírám batoh, abych se podíval do mapy, kterou jsme si včera večer koupili. Hrabu, hrabu, přehrabuji, nacházím leccos, ale mapu ne. Doteď netuším, kde a za jakých okolností nás opustila, ale je jisté, že to bylo navždy. To je ale smůla, teď by se tak hodila.

Pokračujeme tedy po čevené, jsme rádi že jsme aspoň na značené cestě, ta by měla někam vést, i když nevíme přesně kam. Ušli jsme docela kus, když se připojuje šikmá modrá. Není to sice zelená, ale šikmá je vyhlídková, opouštíme tedy červenou a jdeme po modré. Kdybychom měli tu mapu, věděli bychom, že máme zabočit po modré prudce doleva, došli bychom ke skalnímu městu. Téhle odbočky jsme si ale nevšimli a místo toho jdeme rovní, díky čemuž se spolehlivě vyhneme úplně všemu, co je na téhle trase k vidění. Zase jdeme pořádný kus, a naše trasa se spojuje s šikmou zelenou, po té jsme chtěli původně jít. Zkoušíme se po ní vrátit kousek zpátky, protože tušíme, že to nejzajímavější nám uteklo, ale kluci jsou unavení, mají hlad, tak se vracíme zpátky a pokračujeme do vesnice. Končíme v místě, kde jsme se dopoledne pásli na borůvkách. Je tu roubená chaloupka s nápisem Kavárna, pár dřevěných stolů venku a malinké okýnko, u kterého se dají koupit rakvičky, kremrole a taky párky. Dali jsme si každý dvě nožičky a dvě rakvičky, aby se to nepletlo. Akorát když končíme, zvedá se vítr a z ničeho nic je tu slejvák. Máme bundy s kapucami, ale vypadá to že budeme pořádně mokří, než dojdeme na ubytovnu. V kapse mi zvoní telefon, ani se nepokouším ho vytáhnout, o vodotěsnosti se v návodu nic nepsalo. Ujdeme sto metrů a najednou je konec, už ani kapka. Kluci jsou utahaní, naštěstí ubytovna je už na dohled, vyhlašujeme odpolední klid a asi hodinku ho poctivě dodržujeme.

Klukům už otrnulo, je potřeba vymyslet plán na zbytek dne. Navrhuju že se podíváme k místnímu zámku a pak zajdeme ještě jednou k letnímu divadlu, kde se klukům tolik líbilo a já je ráno vyhnal dřív, než si stihli dostatečně zablbnout.

Zámek slouží jako domov důchodců. Je docela pěkny, ale ne zrovna skvěle udržovaný, což platí i o zámecké zakradě. Prošli jsme se kolem, obešli jsme ještě barokní kostelík naproti zámku, v obchůdku kde prodávaji všecko si kluci koupili nanuka, a tím končíme s prohlídkou místních pamětihodností. Pořád nás pronásledují přeháňky. V letním divadle už chystají pódium na večerní představení, nicméně kluci si ještě aspoň trochu zablbli, dokonce i uvažovali, že bychom mohli zůstat na představení (nějaká pohádka), ale přeháňky neustávají a nakonec nás déšť vyhnal zpátky na ubytovnu. Stejně už je čas na večeři, chvíli ještě sedíme dole, kluci se baví věštěním z karet, a pak do pelechu, vyřešíme pár zásadních otázek jako je budoucnost naší civilizace, okrajově se dotkneme i existence života jinde ve vesmíru, nesmrtelnost chrousta jsme nechali na příště.

V sobotu ráno snídáme v půl deváté. Paní tentokrát dorazila včas, ale informace z včerejšího večera, co jsme chtěli k snídani, opět nedorazila na místo určení. Až to vychytají, můžou zvednout cenovou skupinu. Ta je zatím hodně nízko, jak se ukazuje při placení: za dvě noci v trojlůžkovém pokoji platíme celých 1000 Kč. Kolem deváte jsme najedeni, sbaleni a vyrážíme. Nejdřív na poslední rozlučkovou trasu ve Sloupu: k Samuelově jeskyni. Je to skalní útvar nad Sloupem, s jeskyní ve které bydlel poustevník Samuel a s krásnou vyhlídkou. Kluci si opět zablbli ve skalách, přelézali a prolézali a já zase trnul, aby mi někde nezbuchli. To jsem netušil, že bude hůř.

Vrátili jsme se k autu, které na nás zatím čekalo pod hradem, a protože skalních hradů není nikdy dost, vyrážíme směr Svojkov, což by měla být zřícenina nedaleko odsud. Příjíždíme do vesnice, necháváme auto u cesty, ale hrad nikde nevidíme. Je tu rozcestník, klidně bychom podle značek došli třeba zpátky na Sloup, ale ke kudy ke zřícenině, to netušíme. Silnice je ve svahu, vlevo nad ní jsou skály, vpravo zalesněný svah dolů se zbytky zámecké zakrady (zámek sám tu byl do 50. let minulého století, byl tam snad domov důchodců, ale při rekonstrukci úplně vyhořel a dneska po něm není ani památky, kromě té zarostlé zahrady).

Celkem logicky jsme se vydali vlevo po cestě, která sice nebyla značená, ale vedla podél skal, a tam jsme tušili příhodné místo pro hrad. Po chvíli jsme došli k prudkému svahu s vysekanými stromy, zarostému nízkým porostem. Nahoře se tyčí skály, které by při troše fantazie mohly být zříceninou. Navrhuju že se vrátíme a zkusíme to obejít z druhé strany horem po značené cestě, ale Vojta má průkopnickou náladu a velí k čelnímu útoku. Martin nechce vypadat jako padavka, a tak po chvíli váhání i já souhlasím, že to zkusíme. Chyba, jak se ukáže v zápětí. Doštrachali jsme se asi do dvou třetin, ale zbytek je prudší. Po levé straně je to hodně zarostlé, zkoušíme víc doprava, ale tam to končí prudkým srázem. Jak tak přecházíme a vymýšlíme, kudy teď, najednou Vojta vykřikl bolestí a rozeběhl se svahem dolů. Zařval jsem na něj ať brzdí, nebo se přerazí, v lepším případě na něco nabodne. Poslechl dokonale, zastavil, sedl si a dal hlavu do klína. Teprve v tu chvíli jsem si začal uvědomovat, za asi narazil na vosí hnízdo. Vzápětí křičí podruhé. Volám na něj ať jde dolů, zvedá se a znovu se rozebíhá, naštěstí už ne tak rychle. Čapnul jsem Martina za křídlo a pádíme za Vojtou, v tu chvíli dostávám i já žihadlo do krku. Naštěstí jsme se pakovali tak rychle, že zřejmě vosí roj považoval své vítězství za dostatečně průkazné a dál nás nepronásledoval. Zastavili jsme se až u lavičky pod rozcestníkem, abychom nabrali dech, vysypali písek z bot a prohlídli štípance. Jak tak sedím na lavičce, koukám na rozcestník z druhé strany než předtím, a ejhle, šipka ke zřícenině, prý 200 metrů opačným směrem! To by nás ve snu nenapadlo, je to na druhé straně silnice ve stráni dolů, zakryté spletí stromů a houštin. Až do poslední chvíle netušíme, kde hrad je. Jdeme z kopce mezi stromy, a najednou je před námi skála a na ní kýžená zřícenina. Je hodně zpustošená, přístupné je jen přízemí vytesané do skály, do patra vede kruhový otvor stropem zhruba ve výši dvou metrů. Martina jsem tam vysadil, Vojta to oběhl a dostal se tam z druhé strany po jakémsi náznaku schodiště ve skále. Kluci mají opět průzkumnickou desetiminutovku, ale není to moc velké, za chvíli není co zkoumat. Je tu sice ještě jedno patro s věží, ale tam se vyleze jen horolezec s vybavením. Dokonce i kluci to uznali a nesnažili se tam dostat, možná pod dojmem posledních událostí. Když jsme se vrátili k autu, kluci zjistili, že už začínají mít hlad. Chvíli jsme váhali, jestli nezakotvit rovnou tady, přes silnici je upravené hospodářské stavení ve stylu zámečku s odpovídajícím názvem (penzion Zámeček). Ale ještě není tak pozdě, takže nakonec jsme se rozhodli popojet směr Nový Bor, tam určitě bude víc možností.

Za chvíli už jsme v Novém Boru, procházíme se po náměstí, přepadá nás přeháňka, ale na to už jsme zvyklí. Končíme v pizzerii, kde ale mají i leccos jiného. Martin si dává pizzu, my s Vojtou ovocné kynuté knedlíky. Dostali jsme čtyři obrovské, svádíme velký boj, nakonec slavně vítězíme. A máme před sebou poslední atrakci. Když už jsme tady, nemužeme vynechat Panskou skálu u Kamenického Šenova. Už z dálky je vidět velké parkoviště pod skálou. Mají tam bránu, dovnitř to jde bez problému, ale ven je to horší. 15 minut je zdarma, pak se musí platit asi 20 Kč za hodinu. Kdo nemá drobné, může si koupit suvenýr v místní prodejně a doufat, že mu přitom rozmění. Dobře vymyšleno.

Kluci si opět zašplhali, já standardně trochu trnul, ale přežili jsme všichni i tentokrát. Jdu k automatu zaplatit, ale ukazuje se, že je to ještě složitější. Automat sice vyžaduje drobné, ale pouze v hodnotách od 5 Kč výš. Takže moje hrst dvoukorun je mi na nic. Naštěstí Vojta má zásoby drobných a tak jsme byli propuštěni do volného oběhu. A hurá domů, bylo to zajímavé, trochu i dobrodružné, alespoň pro mě, a pro tuto chvíli nám všem stačilo.

Turnaj ECM Prague Open 2008

2008-05-03T22:03:00.006+02:00

V pátek 2.5. sice nebyl svátek (ten byl ve čtvrtek), ale my jsme si ho s Martinem udělali. Martin přišel ze školy dřív, tak jsme se rozhodli, že se podíváme do Prahy na tenisový turnaj Prague Open. Je to ženský tenisový turnaj okruhu WTA, sice ne nejvyšší kategorie, ale vždycky hodně slušně obsazený (50. hráčka světového žebříčku se tu nedostane mezi 8 nasazených, první dvě nasazené jsou z druhé světové desítky). K tomu je připojen mužský challenger, tedy turnaj nižší kategorie, kde to zkouší hlavně mladí hráči, kteří sbírají zkušenosti, a pár „veteránů“, co už hrajou spíš pro radost (jako letos Bohdan Ulihrach). Pátek byl ideální den, turnaj začal v pondělí, takže „hráči-turisti“, co chodí zkusit kvalifikaci, dostanou dvakrát 6:0 a jdou to zkusit zase jinam, už byli dávno venku, hrál se dobrý tenis, a přitom ještě nebylo moc lidí. Diváci-turisti totiž chodí jenom na semifinále nebo finále (tj. sobota-neděle), to pak v hledišti není k hnutí, a navíc není jistota, že se tam probojuje někdo z našich, komu jsme chtěli fandit.

První překvapení nás čekalo ještě dřív než jsme se dostali na kurty. Počítal jsem s tím, že zaparkuju v Holešovicích (stejně jako loni) a ten kousek na Štvanici dojdeme pěšky. Ovšem mezitím pražští radní rozhodli, že turisti neají v Praze co dělat, takže celé Holešovice jsu teď zónou kde se dá parkovat pouze s parkovací kartou, kterou si můžou koupit pouze ti, co tu mají trvalé bydliště. Moc hezky to vysvětlují, že je v zájmu Prahy, aby turisti nejezdili autem do centra. Jenom nějak zapomněli na to, že v civilizovaných zemích mají turisti možnost dát auto na odstavné parkoviště a dojet do centra hromadnou dopravou. Doprava v Praze celkem funguje, ale parkoviště nejsou. Tak jsme jezdili po Holešovicích, nakonec jsme jedno našli, docela daleko od Štvanice, s parkovacím automatem na drobné, široko daleko nikde možnost si rozměnit. Nastrkal jsem tam všechny drobné co jsem měl u sebe, vyšlo to asi na dvě a půl hodiny, přičemž cesta odtud na Štvanici trvala ještě 20 minut. Začátek nic moc.
Druhé překvapení byla pro mě divácká účast. Vstupné stálo 100 Kč a děti do 12 let měly vstup zdarma. Přesto jsem měl pocit, že jsme snad jediní platící diváci. Kolem kurtů sice postávalo pár desítek lidí, ale všichni měli na krku pořadatelské cedulky. Nechápu to, pro našince je tohle jedinečná příložitost vidět špičkový tenis. Vinu nesou určitě i pořadatelé, protože propagace turnaje je mizivá, kdo není vyložený fanda a nezajímá se o to cíleně, ten se o turnají vůbec nedozví. Ostatně že se s diváky moc nepočítá, to je vidět i v areálu samotném. Na dvou velkých tabulích tu sice mají pavouky s dosavadními výsledky dvou hlavních soutěží (dvouhry žen a mužů, čtyřhry už nikoli), ale rozpis kdo na kterém kurtě má hrát, ten se dá najít jenom na internetu. Když přijdete osobně, nezbývám vám než chodit od jednoho kurtu ke druhému a pátrat, kdo zrovna hraje a který zápas je nejzajímavější. Ovšem když sledujete jeden, nedozvíte se, že třeba na jiném kurtu se dohrálo a začal tam nový zápas, který byste viděli raději. Abych jenom nekritizoval, pro hráče je asi organizace zajištěná dobře, nevypadalo to že by někde něco vázlo.
Hned při příchodu jsme prošli kolem kurtu č. 2, kde hráli náš Hernych s Němcem Meffertem. Jsou to takové rány, že chvílemi člověk nestíhá sledovat kde je míč. Martin říká, že mu ten hráč na druhé straně připadá lepší. Já na to, že ze dvou míčů bych si netroufl usuzovat, a ukázalo se že oprávněně. Když jsme kurt obešli, přečetli jsme si na světelných tabulích, že ten vzadu byl Němec a v tu chvíli už měl prohraný první set. Nakonec Hernych vyhrál 6:3, 6:3. Ovšem my jsme do konce nečekali, protože jsme byli zvědaví, co se děje na centru (říkají tomu „ČEZ Colosseum“). Nakoukli jsme tam, hrála Ruska Zvonareva proti Italce Vinci, to nás nezajímalo, ostatně byla to hra na jednu bránu. Popošli jsme k vedlejšímu kurtu, kterému tu říkají ECM Court, jinak kurt č. 1, taky s tribunou kolem dokola, ale menší. Tady je hodně lidí kolem, takže se dá tušit česká účast. Hraje Iveta Benešová proti Slovince Katarině Srebotnikové. Právě končí první set, hodně vyrovnaný, Benešová je sice na žebříčku asi o 60 míst níž než Slovinka, ale bojuje ze všech sil. Pěkný tenis, ale mezitím je slyšet, že skončil zápas na centru, tak se vracíme, abychom zjistili, kdo hraje teď.

A byla to dvojice, na kterou jsem byl hodně zvědavý, česká juniorka Karolína Plíšková proti 3. nasazené Bulharce Azarenkové. Plíšková je jedno z dvojčat, která se účastní tohoto turnaje na divokou kartu. Sestra Kateřina vypadla už v 1. kole, ale Karolína se nečekaně dostala až do čtvrtfinále a mluví se o ní jako o největší naději českého tenisu. Ovšem zápas s Azarenkovou na to nevypadal. Nikdo nečekal, že hráčka ze sedmé stovky světového žebříčku porazí hráčku ze třetí desítky, ale po tom všem co se o Plíškové řeklo a napsalo, jsem čekal bojovnost, nasazení dravost mládí. Nic z toho se nekonalo, Plíšková to odchodila, jako by se nemohla dočkat až to bude mít za sebou. Zápas trval něco přes půl hodiny, Bulharka si lehce zatrénovala a kdyby hrála naplno, asi by si Plíškova neuhrála ani ty tři gamy. Druhý set jsme vypustili, nebylo se na co dívat, a šli jsme opět fandit Benešové, tam to bylo o hodně napínavější. Benešová prohrála první set 7:5, ve druhém tahala do stavu 3:4 za kratší konec, míče jí lítaly těsně k lajnám, ale většinou ze špatné strany. Bylo vidět že si neví moc rady. Pak jí přálo trochu štěstí, Slovinka pár míčů zkazila, a najednou byl druhý set doma v poměru 6:4. Uspokojeni dílčím úspěchem jsme zašli koupit zmrzlinu, Martin si vybral čokoládový Twix, já nějakého tvarohového nanuka, jak se pak ukázalo, tak úplně rozteklého. Mimochodem, ukrajinská mafie má občerstvení na Štvanici plně pod kontrolou, stejně jako na Václaváku. Že dokážou uplatit pražské radní, to chápu, i když mě to štve. Ale že se nechají i pořadatelé prestižního tenisového turnaje, to je docela ostuda. Prodavači neumí ani pořádně česky. Co se dá dělat, nakonec jsme jim udělali ještě další kšeft, Martin měl hroznou chuť na klobásu, a mohli jsme si vybrat, jestli ji chceme od Ukrajinců, nebo od Ukrajinců. Asi není těžké uhodnout, co jsme zvolili. Ale nejdřív jsme se zmrzlinami naklusali znovu na centr, protože to už Azarenka vyprovodila Plíškovou a nastoupila Klára Zakopalová proti Shahar Peer, izraelské turnajové dvojce, momentálně 18. na světě. Zakopalová je 53., což taky není zlé, a zdá se mi že je u nás neprávem odsunuta do pozadí na úkor Šafářové, které to kdysi chvíli šlo, ale teď nehraje vůbec nic, a nebo Kvitové, která je možná mladá a nadějná, ale když potřebujeme vyhrát baráž ve Fedcupu, měly by hrát ty nejlepší a ne ty nadějné. Když už to kouči Pálovi odřekla Vaidišová, nevím proč nepozval Zakopalovou, postup přes Izrael nemusely být takové nervy do poslední chvíle.
Každopádně na Zakopalovou jsem byl zvědavý snad nejvíc. Loni jsme ji tu viděli neskutečným způsobem otočit zápas, ve kterém prohrávala ve třetím setu 5:1 s nějakou Maďarkou. Jako by neměla nervy, pořád to pálila ze všech stran, Maďarka začala hrát opatrněji a Zakopalová ji najednou úplně rozstřílela. Tipoval jsem, že tenhle zápas, byť není favoritka, by mohla taky vyhrát. První set se s Peerovou přetahovaly až do stavu 6:6, ale v tie-breaku se opět projevila neskutečná odolnost Zakopalové. Při prvním setbolu se pokusila se zahrát opatrně, ale to je hra, která jí není vlastní, takže vyhodila úplně lehký míč. Ale za stavu 6:6 si to asi uvědomila a zahrála opět svým typicky agresívním způsobem, riskovala jako by o nic nešlo a Peerová jenom zírala. Druhý set pak vyhrála Zakopalová už pohodlně, ale na to už jsme nedokoukali, protože se nás zmocnila nervozita. Náš parkovací čas vypršel a představy, jak nám právě odtahují auto, byly tak dotěrné, že jsme nevydrželi, i když bychom ještě rádi zůstali. Stejně jsme to přetáhli skoro o půl hodiny, ale autíčko tam bylo, žádný lístek za oknem ani botička, takže to dobře dopadlo. Doma jsme pak mrkli na internet, Benešová třetí set se Srebotnikovou prohrála, ale bojovala a víc asi dělat nemohla. Aspoň Zakopalová nám udělala radost, a i když následující den prohrála v semifinále s Azarenkovou 6:3, 6:2, určitě nezklamala a ukázala, že momentálně je po Vaidišové naše druhá nejlepší tenistka.

A jeden bonus navrch: když jsme odcházeli z turnaje, Martin se nechal slyšet, že má chuť si zahrát tenis. Do druhého dne sice nadšení poněkud vyprchalo, ale zdá se že je šance, že by ho tenis mohl aspoň trochu bavit. Třeba se přecejen dožiju dne, kdy mě můj syn porazí. Roman už byl docela blízko, než toho nechal.

Hokejový zápas

2007-10-29T22:53:00.000+01:00

Aby někoho nemátl titulek, nebyl jsem to já nebo snad někdo z rodiny, kdo hrál hokej. To je sport pro ty, co umějí rozdávat rány, v naší rodině je to spíš naopak. Takže se jdeme radši jenom podívat. Přesněji řečeno, poté co jsme s Martinem asi před třemi roky navštívili zápas místní 3. ligy v Neratovicích, mě Martin celou dobu ukecával, abychom se šli podívat na pořádný stadion kde se hraje pořádný hokej, nejlíp když bude hrát Sparta. Náhoda tomu chtěla, že jsme potřebovali odvézt babičku domů do Liberce zrovna v den, kdy se hrál zápas Bílí tygři Liberec vs. HC Sparta Praha. Zkusil jsem zarezervovat lístky přes internet, ale ten hlupák tvrdošíjně odmítal, že prý je vyprodáno. Říkal jsem si, že to není možný, aby v Liberci chodilo na hokej 7 500 diváků, určitě je chyba v internetové aplikaci, nědo zase něco zmršil.

Nikoli, nezmršil. Vtrhli jsme do prosklené budky s nápisem Pokladna, u okénka bylo podezřele volno, i uhodil jsem na slečnu, jestli by nebyly nějaké lístky. Slečna na mne útrpně pohlédla a vysvětlila, že musím do těch vedlejších dveří, tady je sázková kancelář a lístky tu opravdu nemají. Neměli je ale ani vedle, bylo opravdu vyprodáno. Ovšem zas jednou se ukázalo, že není vždy potřeba rozdávat rány, někdy stačí trocha trpělivosti. Vystál jsme důlek u pokladny, zatímco jiní zájemci přišli, zeptali se, a po zjištění, že lístky nejsou, na nic nečekali a odešli. My ale tušili, že tam budou nějaké rezervace, které se úderem půl sedmé uvolní.

A tak se taky stalo. Dostali jsme lístky do 4. patra, tedy až pod střechu. Vidět bylo dobře, až na to, že si Martin zapomněl brýle (nosil je teprv týden), a tak celý zápas netušil, kde se nalézá puk.

Jak se ukázalo, nakonec to nebylo to nejpodstatnější.

Hned po vstupu do haly nás ohromila atmosféra. Někde pod námi museli mít domácí fanoušci velký buben, jehož zrychlující se dunění mělo hnát bílé tygry do boje - vzpomněl jsem si na podobný princip používaný na dračích lodích. Tam to funguje, tady to aspoň pomáhá synchronizovat potlesk a dupání fanoušků, takže zvuková kulisa je opravdu mohutná. Hokej sám je strašně rychlý, chvílemi mám i já problém sledovat kde je puk. Liberečtí se snaží, ale v přemíře snahy jim utíkají puky od hokejky, soupeř je techničtější a trestá chyby. Sparta dává rychlý první gól a do konce třetiny přidává ještě jeden. Ve druhé třetině liberečtí znovu inkasují a vypadá to na debakl. Ovšem diváci se kupodivu nepřestávají bavit, o přestávkách se konzumují klobásy a pivo, po ledě se prohánějí kluci převlečení za bílé tygry (tedy za ta zvířata, nikoli za hokejisty). Pořadatelé zorganizovali štafetový závod na šlapací čtyřkolce mezi fanoušky Sparty a Liberce, samozřejmě vyhráli liberečtí, kteří zjevně měli natrénováno a nedostávali tak často na ledové dráze hodiny. Nad ledem si poletovala velká reklamní rádiem řízená vzducholoď. Na led vedle šlapacích čtyřkolem vyjely i skutečné automobily značky Volkswagen, moc by mě zajímalo, kolik přítomných diváků to přimělo k následnému zakoupení automobilu této značky. Nás tedy ne.

Třetí třetina přinesla překvapivý obrat, liberečtí ještě přidali, zatímco sparťané se zdáli ukolébaní či snad unavení, a tak po dvou gólech ve sparťanské síti se z posledních minut zápasu stalo drama, domácí ve velkém tlaku nastřelili tyčku, ale další gól už nedali. Martin byl spokojený, ani nemusel moc křičet, čemuž jsem byl rád, neboť fandit Spartě v liberecké hale mi připadlo trochu jako dráždění chřestýše bosou nohou. Ale naštěstí v naší řadě sedělo pár fanoušků Sparty, takže když Martin dal na konci najevo radost z úspěchu svých oblíbenců, upřely se na něj pohledy spíše překvapené a pobavené, než nenávistné. Já totiž celou dobu fandil Liberci.

Nakonec asi odcházela většina diváků spokojená. Bylo to tak napínavé, že se neodbytně vtírala myšlenka, jestli to snad nebylo celé dopředu naplánované. Ale já věřím, že i když je dnešní hokej zjevně mnohem víc divadelní show než sport, pořád to ještě není jen herecký výkon podle scénáře jako přiblblý wrestling. Myslím že to by fanoušek vycítil. I když, krk bych na to asi raději nesázel.

Výstava Bodies

2007-09-10T09:39:00.000+02:00

Datum návštěvy: neděla 9.9.2007
Místo: Praha, palác Lucerna
Výstavu předcházela velká mediální publicita, z větší části negativně zabarvená. Lékařské, akademické, a nejvíc asi novinářské veřejnosti se zdál neetický způsob nakládání s těly mrtvých Číňanů. Každému vadilo něco jiného: někomu skutečnost, že jsou to Číňané (prý autoři výstavy určitě nemají souhlas zemřelých, kdoví jestli je kvůli té výstavě přímo nezavraždili!), někomu se zdál neetický způsob prezentace exponátů v nezvyklých polohách a průřezech, a někdo prostě jenom ucítil šanci zase si na něco zanadávat. Možná část těchto diskusí přiživili sami autoři výstavy, protože při takové publicitě byla návštěvnost na celou dobu velmi dobře zajištěna. Víc než o cokoli jiného jde tady samozřejmě o výnosný byznys.
Výstava je zpracována velmi profesionálně, pro laika více než vyčerpávajícím způsobem odhaluje principy fungování lidského těla, od kosternho systému přes krevní oběh, trávicí soustavu, svaly, nervovou soustavu až třeba po podrobnou dokumentaci stádií vývoje lidského plodu. Jsou tu exponáty ukazující rozdíly mezi zdravými orgány a orgány napadenými běžnými civilizačními chorobami (plíce kuřáka, nádorová onemocnění různých orgánů, tuberkulóza apod.). Kromě vysvětlivek přímo u jednotlivých exponátů jsou po stěnách nápisy vysvětlující obecnější souvislosti nebo uvádějící různé zajímavosti, třeba i humorně podané, jako např. "Pravidelná snídaně může zlepšit paměť. Maminka má vždycky pravdu." Věřím tomu, že i pro studenty medicíny tu je leccos poučného. Takto kompletní, podrobná a hlavně autentická sbírka exponátů se asi nenajde na žádné světové univerzitě. Zajímavý je i samotný postup konzervace těl a jejich částí. Z mrtvolky se nejdříve odstraní všechna voda a potom se místo ní do tkáně napumpuje silikon. Takže jednotlivé orgány jsou na pohled naprosto autentické, ale když si člověk sáhne (u normálních exponátů se to nesmí, ale u jednoho pultu byly vzorky přímo k tomu určené), zjistí, že je to vlastně všechno z gumy.
Stručné shrnutí: pro toho, koho zajímá lidské tělo, je to jedinečná příležitost poznat, jak to všechno vlastně vevnitř vypadá a funguje.
Ovšem vstupné je hodně drahé, takže kdo musí šetřit, možná si za cenu vstupenky raději koupí anatomický atlas, do kterého se přecejen může podívat víckrát než jednou. Pro ty, kterým se zdá výstava neetická, pobuřující, ponižující a nevím co ještě, je rada jednoduchá. Nikdo vás nenutí tam chodit.

Naše dovolená v Egyptě

2007-08-28T22:00:00.000+02:00

Přípravy
Začalo to v zimě výběrem zájezdu v katalozích několika cestovek. Hlavní slovo měl Martin a hlavním kritériem bylo množství a velikost tobogánů u hotelu. Vítězem byl vyhlášen hotel Aqua Blu v Hurghadě z nabídky CK Exim Tours. Pospíšili jsme si, abychom získali slevu za včasnou rezervaci, objednali přes internet, zaplatili, načež jsme se následujících několik měsíců přeli, kdo měl vlastně ten debilní nápad, že pojedeme v nejteplejším měsíci v roce na jedno z nejteplejších míst naší planety. Místo abychom se těšili, měli jsme z toho čím dál větší hrůzu. Naštěstí byly dny před odjezdem tak nabité a organizačně náročné, že jsme se nestlihli zbláznit strachy.
Cesta
Den odjezdu (čtvrtek 9.8.2007) přišel z ničeho nic, a nebyl to zrovna dobrý den. Martin byl s kamarádem Vojtou od pondělka na Kokoříně a byli jsme dohodnuti, že se pro něj zastavím v Mělníku, kam měli Vojtovi rodiče ve čtvrtek odpoledne cestu. Hodilo se to, cestou na Kokořín bych ztratil víc jak hodinu, a ta se při balení mohla hodit. Rovnou z práce jsem tedy dorazil do Mělníka, vyzvednul Martina, a hurá domů. Hned za Mělníkem zvoní mobil, volá Vojta že si u nich Martin zapomněl klobouk. Do egyptského vedra se klobouk hodí, domlouváme se s Vojtou že s ním doběhne před barák a my si ho přijedeme vyzvednout. Vyhlížím kde bych otočil, kousíček před Kelskými vinicemi vidím cestu odbočující doleva, vyhodím blinkr, přibrzdím - a prásk! Letíme autem ven ze silnice a přistáváme ve stráni mezi mladými stromky. Martin je pořádně vylekanej, naštěstí bolesti břicha, na které si stěžoval, brzy přešly. Chvíli nám trvalo, než jsme pochopili, co se stalo. Za námi jel malý autobus, viděl jsem ho v zrcátku, ale nejeli jsme moc rychle, tak mě nenapadlo, že bych měl dávat při odbočení extra pozor. Jenže silnice byla vlhká, řidič autobusu jel dost blízko, a když šlápl na brzdu, díky skvělému zařízení, zvanému ABS, pokračoval v jízdě směrem do mého kufru. Máme štěstí, že se nám nic nestalo, ovšem totéž se nedá říct o autu. Karosérie je z poloviny na odpis, nedá se nic dělat, musíme čekat na policii a doufat, že to nebude trvat víc jak dvě hodiny. Je šest, v deset máme být na letišti a ještě nemáme sbaleno. Naštěstí policajti neřešili v tu chvíli jinou bouračku, takže přijeli za chvilku, udělali pár fotek, nakreslili plánek, sepsali protokoly a za hodinku jsme byli volní. Štěstí v neštěstí. Dokonce se ukázalo, že auto je schopno pohybu, mezi stromky jsme vykličkovali na cestu, kterou jsme původně chtěli využít k otočení, a hurá domů. Bez klobouku, ale se šancí, že stihneme odlet. Hanka zatím sbalila většinu věcí, ani jsme nestihli zažít stres z balení, a už jsme byli na cestě na letiště.
Den končí líp než se vyvíjel. U přepážky Exim Tours (poznali jsme ji hned, jediná hodně dlouhá fronta v celé hale) jsme dostali letenky a pokyny, zavazadla nám odbavili, dokonce jsme uchránili i dvě láhve pití, které jsme brali s sebou na palubu. Letadlo Českých aerolinií odlétá o chvilku později (čekáme na dva opozdilce), ale jinak už je všechno v pohodě. Letr trvá něco přes 4 hodiny, maličko si pospíme, stihneme se i najíst (Martin si přál, abychom ho vzbudili, aby o něco nepřišel) a kolem čtvrté ráno přistáváme v Hurhgadě. Opět trochu čekání ve frontě na víza, pak na kufry, pak už najít ten správný autobus - průvodci z Exim Tours to mají celkem pod kontrolou. Kolem půl šesté jsme na cestě k hotelu, v autobuse dostaneme ještě pár informací a už jsme tady, hned první zastávka je Aqua Blu.
Hotel
Hotelový komplex nevypadá špatně. V hlavní budově je recepce a o patro níž jídelna. Pokoje jsou v několika měnších budovách, ta naše má číslo 10, pokoje 5427 a 5428. Komplex je společný pro dva hotely, patří se několik bazénů, kromě jiného i jeden s umělými vlnami, a taky kýžené tobogány. Moře není úplně blízko, musí se přes silnici do dalšího hotelu (Albatros Beach, ze stejné skupiny jako naše dva). Od našeho hotelu tam jezdí shuttle, ale většinou to vyjde rychleji pěšky, je to necelý kilometr. První dny střídáme ráno pláž, přes poledne se schováváme před sluníčkem na klimatizovanémpokoji, odpoledne jdeme na chvíli k bazénu. Není jednoduché najít volný
slunečník, ráno lidi chodí obsazovat lehátka ještě před snídaní, kdo přijde pozdě, těžko hledá místo ve stínu. Ke konci pobytu jsme pořadí prohodili, ráno kluše někdo z nás před snídaní k bazénu obsadit slunečník, po odpolední siestě chodíme k moři. Jsou tady dvě pláže, jedna písčitá, rychleji se svažující, vhodná na koupání; druhá mnohem mělčí, spíš kamenitá, s korálovými útesy. Máme dvoje brýle a trubky, zkoušíme šnorchlovat. Přestože je to hodně blízko břehu a jsou tu hromady turistů, jsou k vidění docela pěkné ryby. Tohle, a pak výlet do Luxoru, jsou věci, které stojí za zapamatování. Ráno je odliv, díky mělké vodě ustoupí hladina nejmíň o 50 metrů. Zůstávají izolované louže a jezírka, kde je voda úplně horká. Honí se tu malé rybky, běhají tu takové pohyblivé škeble (Martin tomu říká živé kamínky) a v zákoutích se schovávají spousty mořských hvězdic a hvězdiček. Dalších pár desítek metrů od břehu je pás korálových útesů, mezi nimiž se prohánějí ryby nejrůznějších tvarů a barev. Pokoušeli jsme se je vyfotit. Přestože díky nezkušenosti nestojí většina snímků za moc, pár ryb se podařilo zachytit.

Výlet do Luxoru
Delegát cestovky nám druhý den po příjezdu nabídl hromadu zájezdů. Nechali jsme se zlákat na Luxor (všichni) a na večeři u beduínů(bez Hanky). Nakonec jsme i do Luxoru odjeli bez Hanky, protože ji večer před odjezdem postihla "faraonova pomsta". Odjezd je v 6:50 od hotelu, kolem 7.00 se řadí kolona, neboť z Hurgady do Luxoru se nedá cetovat samostatně. Jezdí se v koloně s ozbrojeným doprovodem. V městečkách, kudy se projíždí, se na dobu průjezdu zastavuje veškerý provoz. Většina cesty je nuda: písek vpravo, písek vlevo, chvíli zpestření, když projíždíme průsmykem v horách, ale stejně jsou to jenom holé skály, a zase písek a kameny. Občas mineme malou oázu, většinou jen jedno dvě stavení a pár palem. Až když se přiblížíme k Nilu, ráz krajiny se změní a je vidět i trochu zeleně. Do Luxoru dorážíme chvilku před jedenáctou dopoledne. Prohlídka začíná Údolím králů. Stojíme frontu na lístky, pak další frontu na vláček, který nás doveze o pár stovek metrů dál a pak už následuje poněkud úmorná pochůzka mezi hrobkami. V ceně je vstup do libovolných tří hrobek z celkových asi dvaceti, ovšem do té nejznámější, Tutanchámonovy, se platí vstupné zvlášť (tuším asi 100 egyptských liber, tj. 400 Kč na osobu). Na radu průvodkyně tam nejdeme, hrobka sama prý nepatří mezi ty nejzajímavější. Je ale jediná, ve které jsou ostatky faraóna, i když v dost špatném stavu, protože hodně cestovaly, než se vrátily na původní místo. Vybíráme si Ramsese II., Thutmose IV. a ještě jednoho nevím kterého, v tom vedru je to člověku skoro jedno. Zajít do hrobky není žádná úleva, byť jsou vytesány do skály, je tam hodně dusno a vydýcháno, takže prohlídneme nástěnné malby- zajímavé, mockrát viděné na obrázcích, ale ve skutečnosti na člověka dýchne atmosféra dávných tisíciletí. Jen kdyby nebylo takové vedro. Takhle proběhneme dlouhou chodbou, kde jsou po stranách občas výklenky, v nichž není nic, dojdeme do samotné hrobky, což je nevelká místnost s vyšším stropem a kamenným sarkofágem uprostřed, obejdeme ho dokola a pádíme zpátky. V jedné hrobce nás zastaví Egypťan, začne nám ukazovat obrázky na zdi a něco vysvětlovat, jeho angličtině není moc rozumět, ale protože nás současně ovívá nějakým vějířem, je jeho motivace zřejmá: očekává se bakšiš. Ještě v autobuse jsme dostali od průvodkyně přednášku o místních zvycích, kromě jiného zmínila, že bakšiš je běžnou součástí jejich života, dávají si ho i mezi sebou za drobné úsluhy, a jeho výše je v podstatě pevná: 5 liber neboli 1 US dolar. Sáhl jsem do peněženky pro dolar, ale domorodec si žádá domorodou měnu. Zblblý horkem mu dávám místo dolaru 20 liber, tedy 4x víc než jsem chtěl. Ani nevypadal moc potěšeně, kdoví jestli jsem ho neurazil, že jsem mu dal moc. Na prohlídku jsme dostali asi 3/4 hodiny rozchod, ale po půl hodině už sedíme venku pod stříškou a těšíme se na klimatizovaný autobus. Ten nás popovezl jenom kousek, zastavujeme se v alabastrové dílně. Bokovka pro průvodce, určitě mají provizi za to, že jim vodí zákazníky. Proto nás důrazně varovali, ať nekupujeme žádné předměty od místních prodavačů, kteří pronásledují turisty na cestě mezi vchodem s pokladnami a parkovištěm. Je obtížné se mezi nimi proplést a jakmile člověk dá najevo, že by mohl přemýšlet o koupi, už se jich nezbaví. Ale ceny se dají v pohodě usmlouvat na desetinu, takže nakonec by se to tu vyplatilo víc, než přímo v dílně, kde se to vyrábí. Tam nemůžou jít tak nízko, protože odvádí onu provizi. Průvodkyně nás varovala, že sošky, co se nabízejí na ulici, jsou z napodobeniny kamene a že se hned rozbijí, ale to byly kecy, mlátili s tím před námi o zem, aby dokázali, že je to pravé. Až nám jich s Martinem bylo líto, moc kupců nenašli. V alabastrové dílně dostaneme nejdřív přednášku, jak se vyrábí alabastr, včetně praktické ukázky. Pěkná fuška, opracovat kámen (i když jenom vápenec) zvenčí i zevnitř tak, že je tlustý 1-2 mm. Po přednášce je prohlídka prostor, kterým říkají muzeum, ale všechny zdejší exponáty jsou samozřejmě na prodej. Kupujeme dvě malé kočky z černého kamene, kterému říkají bazalt. Aby nám ukázali, jak je bazalt tvrdý, pustí větší černou sošku na zem. Soška je v pořádku, dlaždice je rozbitá (ale to byla už i předtím). Největší místní atrakcí je automat s pepsikolou a záchod který můžeme použít zdarma, zatímco všude jince se za něj platí libra. Ale za ty kočky bychom mohli chodit na záchod ještě dneska. Nasedáme do autobusu a pokračujeme k chrámu bohyně Hatšepsut. Opakuje se procedura s vláčkem, chrám je veliký, jako stavba určitě zajímavý (zpoloviny vsazený do skály), ale vevnitř není nic, my nemáme v hlavě taky nic kromě touhy dostat se zpátky do chládku. Na zpáteční cestě znovu otravují prodavači, jeden nám nabízí dvě sošky za jednu libru. Už sahám po peněžence a vytahuju libru, ale on se na mě oboří, že přece říkal "Egyptian pound", a to je samozřejmě 100 liber. Schovávám peněženku zpátky, klučina na nás křičí celou cestu a snižuje nabídky, poslední co jsme slyšeli bylo 20 liber, ale křičel ještě když jsme byli v autobuse. Kdybych nebyl nechtěně štědrý k vydřiduchovi v hrobce, mohli jsme mít dvě sošky Tutanchámona. Ale hlavně že jsme přežili další zastavení, i když s bolavou hlavou. Poslední dopolední atrakce jsou Memnónovy kolosy. Jsou to dvě obrovské sochy, rozbité na spoustu kusů a znovu poskládané dohromady. Vylézáme z autobusu jen na pár cvaknutí fotoaparátem a utíkáme zpátky, vedro je k zalknutí. Následuje další atrakce, kterou si mohli odpustit: plavba na lodičkách po Nilu. Nasedáme do čtyř motorových lodí, které asi 20 minut plují po proudu Nilu. Benzínové motory smrdí, houpe to jak si loďky navzájem vyrábí vlny, na záda mi pálí slunce, hlava mi třeští a pomalu ale jistě se mi zvedá žaludek. Konečně přejedeme na druhou stranu Nilu a jdeme do hotelu na oběd. Martin s Romanem si něco nabrali, já nejsem schopen nic pozřít. Zkusím kousek melounu, ale dvakrát kousnu a stačilo. Roman se přiznal, že se sice najedl, ale pak toho litoval. Ale aspoň jsme vypili 1,5 l láhev vody, to nás zachránilo od smrti žízní. Nasedáme do autobusu, který mezitím dorazil přes most za námi, a jedeme do chrámu v Karnaku. Chvíli koketujeme s myšlenkou, že bychom zůstali v autobusu a už nikam nevylézali, je tu tak krásný chládek. Ale průvodkyně nás přesvědčuje, že tohle bude nejzajímavější z celého výletu. Asi měla pravdu, rozhodně je to nejmonumentálnější stavba, jakou kdokoli z nás kdy viděl. Sloužilo to k bohoslužbám asi 2000 let, a celou tu dobu to rozšiřovali a zvětšovali, protože každý vládnoucí faraon cítil potřebu se nenechat zahanbit těmi předchozími. Ukázali nám malby na stěnách, někde i se zachovalými barvami. Dostali jsme zasvěcený výklad k obrázku boha plodnosti na zdi. Svou sochu tu nemají jenom faraoni a jejich ženy a děti, ale taky posvátný brouk scarabeus; tenhle prý je největší na světě. Kdo jej obejde jednou, bude mít štěstí. Kdo třikrát, bude mít lásku, kdo pětkrát, bude mít peníze. A kdo sedmkrát, bude mít všechno. Martin s Romanem absolvují 7 koleček proti směru hodinových ručiček, já to dokumentuju, kdyby se třeba někdy matka příroda ptala, ať máme důkaz. Zajímavostí je, že v minulém století se Egypťané rozhodli originálním způsobem vyčistit chrám od nánosu písku, do kterého chrám po tisíce let zapadal. Navedli sem koryto Nilu, čímž skutečně vyplavili písek, ale také zničili spoustu cenných stavebních prvků a narušili statiku většiny staveb.
Poslední zastávkou je papyrusová dílna. Výklad provádí sama průvodkyně včetně demonstrace postupu při výrobě papyru. Zjevně to nedělá poprvé. Pokud by to někdo chtěl vyzkoušet, tady je návod: vezmi pár stonků papyrusu (rostina trochu podobná bambusu). Nařež je na takové kusy, jak velký chceš mít výsledný papyrus (počítá se s čtvercovým tvarem). Ze stonků oloupej kůru a nařež je podélně na pláty silné asi 2 mm. Z plátků vytluč vodu paličkou na maso. Poté z nich vylisuj zbytky vody válečkem na těsto. Teď když jsou dost placaté, nalož je do misky s vodou. Nech je tam týden až dva (po dvou týdnech plátky zhnědnou a jsou považovány za kvalitnější). Vyndej je a můžeš vyrábět list papyru tak, že pokládáš střídavě podélně a napříč jednotlivé pásky tak, že vytvoří mřížkovitou strukturu. Když je list upleten, je potřeba ho vylisovat. V dílně na to měli ruční lis, ale dřív se prý používaly i jenom těžké kameny. A to je všechno, výsledek je rovněž zdokumentován. Samořejmě hlavním bodem programu je nákup ručně malovaných papyrů, kterých tu mají vystavené stovky od malých za pár liber po velké za tisíce. Koupili jsme čtyři maličké, na smlouvání jsme neměl sílu, takže nám nakonec sami nabídli "slevu" v podobě jednoho většího papyru zdarma. A pak už jsme spěchali do autobusu, protože nás průvodkyně vystrašila, že když nestihneme kolonu v 7 večer, budeme muset čekat až do rána na další. Stihli jsme to, cestu zpátky jsme zčásti prospali a po jedenácté večer jsme byli zpátky na hotelu. Bylo to zajímavé a bylo toho dost. Což se dá říci o celé letošní dovolené. A jak dopadl náš výlet k beduínům? Nijak, pod dojmem úmorného vedla v Luxoru a stále hrozící faraonovy pomsty jsme zájezd odřekli. Hanka se z toho sice za dva dny dostala, já jsem naopak byl ve stavu zvýšené bdělosti celou druhou polovinu pobytu a Roman taky nevypadal úplně v pohodě. Tak třeba někdy příště, spolu s pyramidami, na ty jsme si tentokrát taky netroufli.

České hrady - Kunětická hora

2007-08-01T00:16:00.000+02:00

Po loňském úspěchu Řevu Řevnice (zejména vystoupení Wohnoutů) jsme si s Martinem řekli, že zkusíme zas nějaký hudební festival. Protože hlavním kritériem bylo, aby vystupovali Wohnouti a Divokej Bill, nebyla volba složitá: České hrady. Čtyři po sobě následující víkendy na čtyřech různých hradech, vždy s velmi podobným programem. Očekávaná účast kolem 20 000 návštěvníků. První zastavení proběhlo na hradu Žebrák, to jsme nestihli. Druhé na Kunětické hoře, tam jsme vyrazili v sobotu 21. července 2007 před obědem. Spěchali jsme, abychom stihli první z Martinových oblíbenců: UDG začínají na Stage A od 12:30 hod. Cesta byla pohodová, ale pod Kunětickou horou už byl docela problém zaparkovat. Pořadatelé připravili k tomuto účelu velkou louku (nikoli zadarmo), zakládali jsme třetí řadu na podkladu, který vzhledem i zápachem poněkud připomínal - hromadu hnoje. Doufali jsme, že to není předzvěst toho, do čeho se hrneme. Nebyla, když jsme se vybrodili na silnici, šlo všechno jak na drátkách. Šipky nás dovedly k areálu pod hradem, před vchodem jsme zaplatili jeden dospělý lístek (desetileté děti to mají zdarma), prošli jsme přes pořadatelské komando a rozbili stan (rozuměj: natáhli deku) před pódiem, kde byli v plné jízdě UDG. Na začátek dobrý rozjezd, kapela šlape, diváci, i když zatím nijak namačkaní u pódia, jsou spokojeni, ale co naplat, hvězdy dne teprve přijdou.
Mezitím se na druhém pódiu (Stage B) nachystali bratři Orffové. Zajímavá hudba, ale na festival až příliš komorní, trochu jazzíku, atmosféra v klubu by byla velmi příjemná, ale tady se návštěvníci, namlsaní z UDG a těšící se na Divokého Billa, Wohnouty a jiné divočáky, zjevně neodvázali. Většina se dlouho před půl třetí přesunula ke Stage A, až mi bylo Orffů trochu líto, tak špatně zase nehráli. Ale málo platné, jedním z hlavních lákadel dne je určitě Divokej Bill. Publikum docela obstojně zhoustlo, Bill zahrál svůj standard, což v pohodě stačilo, aby se posluchači u pódia rozvášnili natolik, že po hodnině se nechtěli smířit s tím, že je představení u konce. A honem zase ke Stage B, od půl čtvrté hraje Hudba Praha. Na tu se těším, většina účastníků jejich začátky nepamatuje, ale já ano, a zajímá mě jak znějí po letech. Hned po prvních taktech je jasné, že je to stará dobrá Jasná páka alias Hudba Praha. Žádné velké stylové kotrmelce, pořád je to ten melodický český punk (na rozdíl od angloamerického, tohle je měkčí, muzikantsky náročnější, ale odvázat se u toho dá taky velice dobře). Zahráli pár největších hitů i něco nového, trochu mě překvapilo, že nezazněla snad ta nejslavnější, Na Žofíně (Špinavý záda). Byl bych se vsadil, že ji dají, je to vypalovačka na festival jak dělaná, lidi by si refrén určitě vychutnali. Tak snad příště, ale na další hrad kvůli tomu za týden nepojedem.
A máme tu 16:30 a kapelu Wohnout na Stage A. To je muzika pro davy, šlape jim to neskutečně, a kdo zná texty, nebo má mimořádně odolné uši a slyší, o čem zpívají, ten si může nejen zaskákat, ale i srdečně se zasmát. Jedním z charakteristických rysů Wohnoutí tvorby je, že nikdy nevíte, kdy je to recese a kdy to myslí vážně. A kapelu to určitě taky baví, takže opět velká spokojenost.
Po Wohnoutech máme chvíli odpočinku, na Stage B hrají hiphop (Indy & Wich a PSH), Martin si je sice chtěl poslechnout, ale moc dlouho se to nedalo. Rockové publikum tuhle muziku nežere a hiphoperů na takovéto akce moc nepřijde. Někteří přítomní jen tak polehávají, jiní si čtou (MF Dnes se v areálu rozdávala zadarmo, stejně jako třeba balónky či klíčenky s logem Seznam.cz).
Další z účastníků využívají "hluché" místo k návštěvě stánků s občerstvením nebo s ukázkami starých řemesel.
Čtvrt hodiny před koncem vystoupení PSH se prakticky všichni posluchači přesunuli před Stage A, kde už ladila nástroje skupina Anety Langerové. K mému překvapení, i když tahle muzika mezi ostatní až tak nezapadala, šlo zjevně o vrchol dne, aspoň z pohledu diváků. Teď už se před pódiem nedá hnout a lidi stojí až ke stánkům, což je od pódia asi 50 m. Aneta začíná písní z nového alba, zůstáváme ještě na jednu, není to úplně špatné, kapela šlape, Aneta slušně zpívá, ale stejně blouznění fanoušků nechápu, tohle přece není ani z poloviny takovej vodvaz jako vystoupení Wohnoutů nebo Divokýho Billa. Nevadí, stejně už je pozdě, a pokud chceme být doma před úplným setměním, musíme vyrazit.
Odnášíme si (kromě reklamních předmětů od sponzorů a půllitru džusu na mém triku a kalhotech, výsledku Martinovy nevšední pozornosti) příjemný pocit ze spousty dobré muziky a těšíme se, že za rok zase na něco podobného vyrazíme.

Putování za zkamenělinami

2007-07-23T22:38:00.000+02:00

S Martinem a jeho kamarádem Vojtou už třetí rok po sobě vyrážíme o prázdninách na pár dnů k Berounce objevovat místa, kterými se inspiroval Jaroslav Foglar hned v několika románech, nejzřetelněji v Dobrodružství v Zemi nikoho. Při minulých výpravách jsme objevovali Ameriku (nikoli tu pravou, jenom Velkou a Malou, tedy zatopené lomy), vozili se vláčkem v bývalých uhelných dolech v Chrustenicích u Loděnic (a v tamním kempu se kouleli ve veliké průhledné nafukovací kouli), lezli po hradu Žebrák, hledali Šemíkův hrob, vozili se dalším vláčkem ve skanzenu Solvayovy lomy poblíž pohádkově krásného Svatého Jana pod Skalou, ale taky jsme si třeba zařvali na Řevu Řevnice. Pořád nám ale zůstalo pár - no, spíš hodně - restíků. Některé z nich jsme chtěli vymazat ve dnech 18.-21.7.2007. Vyrazili jsme v neděli navečer, abychom ráno mohli co nejdřív začít hledat zkameněliny, což byl hlavní cíl výpravy. Utábořili jsme se v kempu ve Višňové, kousíček od hradu Křivoklát. V místním stánku s občerstvením mají pár vtipných nápisů, ale jinak nic moc k jídlu, jen samé uzeniny, a ty Vojta nesmí. Vyrážíme na průzkum místních podniků, jsou tu celé dva. Ten, který nám doporučili jako lepší, právě zavírá, ale ukázali nám oknem cestu k druhému. Tam mají otevřeno, a vida, je to vlastně v areálu vodáckého tábořiště, které vypadá líp než náš kemp. Ale nevadí, tu jednu noc v chatce 2x2 metry přežijeme, stejně zítra ráno zase balíme kufry. Restaurace je samoobslužná, naštěstí má zahrádku, kde je docela příjemně. Je 9 hodin večer, ale pořád je vedro, jestli takhle bude zítra tak se máme na co těšit. Kluci se najedli, asi ani nevěděli čeho, protože když jsou spolu, otevřou pusy a už je nezavřou, ne ovšem kvůli jídlu, jak by snad naivní rodič mohl doufat. Trošičku jsme si ještě zaházeli softballovým míčem a hajdy na kutě.
Ráno obcházíme stánek s občerstvením, můžeme mít k snídani pivo, ale pečivo nevedou. Jdeme nakoupit do potravin, kolem kterých jsme včera prošli a kde měli na tabuli nabídku pečiva: rohlíky, koblihy, loupáky a další dobroty. Martin chtěl koblihu, ale ty dneska výjimečně nepřivezli. Loupáky taky ne. Dáme si rohlík, k tomu máslo (malá nemají, jen celou osminku), zkusili jsme cvičně marmeládu, ale tu právě doprodali. Ušetříme. Abych nepomlouval náš domovský stánek s občerstvením, kromě piva nám nabídli i čaj. A já si dal utopence, sbíhaly se mi na něj sliny už od včerejška. Kluci zbodli rohlík s máslem, tak zabraní do hovoru, že by se možná obešli i bez másla, a nejspíš i bez rohlíku. Pak rychle zabalit a autem vyjíždíme podle Berounky směr Skryje.

Je to vesnička vysoko nad řekou, na návsi mají velké parkoviště, ale bez kousku stínu, sluníčko už začíná pěkně pražit. Mají tu muzeum Joachima Barranda, určitě nám tam poradí, kde se nejlíp hledají zkameněliny. Ovšem chybička se vloudí, je pondělí, muzeum má zavřeno. Obracíme auto a jedeme serpentinami zpátky dolů k řece. Podle průvodce jsou naleziště zkamenělin ve stráni hned naproti mostu. To by bylo, abychom to nenašli. Vyrážíme po cestičce, která nás po chvíli chůze dovede k tábořišti. Na zkameněliny to nevypadá, ale mají tu stánek, kde si koupíme zmrzlinu, abychom se ochladili. Cestou sem nás předjel traktor s fekálním vozem, teď ho vidíme v akci. Moc to nevoní, tak se nezdržujeme a vykročíme zpátky. Tohle není zjevně ta správná cesta, ale jak kluci konstatovali, díky té zmrzlině to nebyla zbytečná zacházka. Druhý pokus je lepší, za silnicí ve stráni vidíme pěšinku, po ní lezeme do kopce a narážíme na kamennou suť. Spousta kamenů má zřetelné stopy po zkamenělinách. Trávíme tu asi hodinu, celou zkamenělinu jsme sice nenašli, ale pár kamenů s otisky nebo i s kousky zkamenělých živočichů ano. Vojtova sbírka je sice menší (my s Martinem táhneme půl igelitky šutrů), ale hezčí.

Máme poledne, sluníčko nesnesitelně praží, tak hledáme útočiště v autě, kde je nastaveno příjemných 22 stupňů. Kdyby tu podávali i oběd, klidně bychom tu vydrželi do večera. Ale děcka jsou hladová, takže jedeme do Rakovníka, kde máme vyhlídnuté ubytování v kempu u koupaliště. Nejdřív ale na náměstí hledáme podnik kde nám nalejou - oprava - kde nám usmaží krokety, nebo aspoň hranolky. To jsou pro oba kluky základní potraviny, jako pro jiné lidi chleba. Asi to není zdravější než uzeniny, ale aspoň nehrozí salámový jed. Ještě na náměstí kupuju plán Rakovníka, abychom našli kýžené koupaliště. Kupodivu to pomohlo, k areálu koupaliště a kempu dorážíme bez problémů. Ubytováváme se v posledním volném karavanu. Je tu dusno, ale jinak pro kluky zážitek. Koupání už míň, voda je špinavá, Martin tvrdí že je moc studená a tak si nakonec na tobogánu ani moc nezajezdí. Zato pijeme jak duhy, naštěstí tu mají restauraci ve veliké dřevěné stodole, potažené maskovacími sítěmi. Pití je tu dost, i něco k jídlu se najde, Vojta poslušně zavrhuje uzeniny a dává si smažený květák, samozřejmě s kroketami.
Navečer je pár přeháněk, ale mezi nimi si stihneme trochu zatrénovat softball a zahrát karty. A taky zašlapat po rybníku na šlapadle. Docela fuška, hlavně řízení, přecejen mezi joystickem a kormidlem jsou určité malé odlišnosti. Protože jsme se koupali ve špinavém rybníku, jdeme si do pokladny koupit tři žetony na teplou vodu, abychom se pořádně osprchovali. Žetony fungují, voda teče a můžeme si vybrat: buďto studenou, nebo studenější. Brali jsme studenou, ale vystačily nám dva žetony, nevím proč, ale byla to rychlovka. Třetí žeton mám schovaný na památku.

Ráno rychle balíme a opouštíme kemp, restaurace otevírá až v deset, takže musíme vymyslet jiný způsob, jak nakrmit hladové krky. Zajíždíme k Hypernově a kupujeme si pečivo a k pití džus, pár papírových tácků a Martinovi kartáček, protože ten svůj vtipně ztratil, zřejmě v naději, že si už nebude muset čistit zuby. Zajeli jsme do stínu nějakého domku, sedli si na obrubník a v "polních" podmínkách jsme posnídali. Dnešní cíl vybírali kluci, přesněji už měli vybráno dávno dopředu: musíme navštívit Dinopark v Plzni. Byli jsme tam, dinosaury viděli, včetně představení v 3D kině, a kdo chce vědět, jaké to bylo, ať se tam zajde podívat. Každopádně kluci vypadali spokojeně, i když bylo vedro jak v sauně.

Plán na odpoledne zněl: akvapark. Ovšem na můj dotaz v prodejně dinosauřích suvenýrů, kde že je tu nejbližší akvapark, mi prodavačka odvětila, že v Berouně. Poklesly nám čelisti a vyrazili jsme do Berouna. V autě kluci zjistili, že mají hlad; v dinoparku si dali k obědu zmrzlinu, a teď se ukázalo, že to bylo málo.
V Berouně bylo tedy základním úkolem najít místo, kde nám udělají krokety nebo hranolky. První podnik, kam jsme vlezli, vypadal sice pěkně, ale zrovna jim nešla elektřina, a tak nám doporučili zkusit to jinde. O kousem dál v jedné z uliček k náměstí jsme vlezli do další restaurace, objednali jsme si pití a když jsme vybírali jídlo, paní nás upozornila, že neví, jak to s tím jídlem bude, protože nejde proud. Šla se zeptat do kuchyně a vrátila se s dobrou zprávou, kuchař elektřinu nepotřebuje, umí vařit (a dokonce smažit) i na plynu. Úkol číslo jedna se tedy podařilo splnit, a teď jsme vyrazili hledat akvapark. Po chvíli tápání jsme pochopili, že se jedná o vnitřní bazén, což nakonec nebylo úplně na škodu. Měli tu spoustu zajímavých atrakcí, včetně čipových náramků, pomocí kterých se otevíraly a zavíraly skříňky a dalo se s nimi procházet turniketem, někomu to šlo dovnitř, někomu ven, šťastlivcům i oběma směry. Kluci se vyblbli na tobogánech (na tom menším se jezdilo v nafukovacích kruzích), na prudké skluzavce a v jeskyni s umělými vlnami.
Myslím že byli spokojeni, a jako bonus navíc - přežili to ve zdraví! Jenom já jsem zabodoval, když se mi podařilo ztratit brýle. Tedy spíš je někdo šlohnul z věšáku, kam jsem si je pověsil vedle ručníků. Asi to byl nějaký ubožák, který potřeboval tmavé sluneční brýle a ceny u Vietnamců na něj byly moc vysoké. Chudák, asi se podivil, když zjistil, že ty brýle mají tři dioptrie.

Navečer jsme zakotvili v kempu na Karlštejně, který už dobře známe. Bohužel neměli volnou chatku, a tak jsme postavili stan, hned vedle Holanďanů a jejich obytného auta s přístavbou. Večer jsme se ještě kousek prošli směrem k hradu, ale hlavním tahákem večera nebyl nejslavnější český hrad, nýbrž stolní fotbal. V noci si Vojta zahrál na náměsíčného, ale trefil zpátky do stanu, a tak jsme i tentokrát přežili ve zdraví a v plném počtu.
Ráno jsme zajeli do nedalekých Koněpruských jeskyní, prošli jsme se po kousku naučné stezky a spěchali jsme do Berouna na oběd, tentokrát se pánové nechali ukecat a vyměnili krokety za pizzu. Pak jsem se zase já nechal ukecat a zašli jsme ještě jednou do akvaparku (tmavé brýle se nenašly, ale aspoň se mi podařilo neztratit ty normální, další jsem už s sebou neměl).

A pak už jsme vyrazili k domovu, spokojeni že jsme živi, zdrávi, něco jsme viděli a něco jsme si ještě nechali na příště.

proč mám rád Járu Cimrmana

2007-07-01T22:13:00.001+02:00

Protože to byl pravý a nefalšovaný Čech.
Protože mu vždycky o vlásek uteklo prvenství; to my Češi dobře známe, třeba ve fotbale, i když nám ty vlásky poslední dobou nabývají na objemu jak v reklamách na nepřekonatelný šampón nejmenované značky .
Protože když už měl tu smůlu a sám se neproslavil, zanechal po sobě aspoň slavné potomky. Že nevíte o kom je řeč? Tak třeba Bob Dylan. Kdo nezná jeho skutečné jméno, ať mrkne do nějaké hudební encyklopedie. Ano, je to tak. Z dochovaných pramenů je zřejmé, že Dylanův otec byl počat za Cimrmanova pobytu na císařském dvoře ve Vídni. Proto bylo jeho jméno zapsáno německým pravopisem, ale to nás nemůže zmást.
O tom, že Cimrman patří mezi světové velikány, svědčí například i text písně Johna Lennona "God". Lennon zde vyjmenovává nejslavnější osobnosti světových dějin a říká, že v žádnou z nich nevěří, protože věří jenom sám v sebe (pak se tedy opraví, že v sebe a v Yoko, asi si uvědomil, že by doma nedostal večeři). Ve výčtu těch osobností hned vedle Hitlera, Ježíše, Kennedyho a Elvise uvádí i Cimrmana. Nevěříte? Poslechněte si to!
Ale hlavně mám Cimrmana rád proto, že nám pomáhá přijímat vážné věci s nadhledem, ba i s úsměvem, což dělá moc dobře našim pocuchaným nervům.
V tom jsou pánové Svěrák a Smoljak důstojnými pokračovateli Jaroslava Haška. Mimochodem, o Švejkovi jsme se učili ve škole, že to je jediný opravdu světově proslulý román českého spisovatele. Nevěřte tomu. V cizině se na něj neptejte, budou na vás koukat jak na vyoranou myš. Ale zkuste se poptat v Česku, kdo zná Švejka. Že ho zná každý Čech? Omyl, každý Čech ví, že tenhle román existuje, dokonce ví, kdo ho napsal a o čem je. Ale zeptejte se, kdo ho opravdu celý přečetl. Dá vám hodně práce někoho takového najít. Mně můžete věřit, já ho taky nečetl. Ale chystám se k tomu už dlouho. Zakoupil jsem ho za tím účelem asi před třiceti lety v antikvariátu. Ještě ho mám schovaný.
Pokud snad předchozí věta někomu něco připomíná, vězte, že jde o citát z Wericha.
Toho mám taky rád, ale to už je zas téma na někdy jindy...

Proč nemám rád Klause

2007-06-30T22:47:00.000+02:00

Toto je úryvek rozhovoru, který prezident Klaus poskytl Hospodářským novinám 9.2.2007.

---------------
HN: Nevěříte, že si ničíme svoji planetu?

Klaus: Budu dělat, že jsem to vůbec neslyšel. To může říkat snad jen pan Al Gore, normální člověk těžko. Žádné ničení planety nevidím, nikdy v životě jsem neviděl a nemyslím, že nějaký vážný a rozumný člověk by to mohl říci. Vy zastupujete ekonomický tisk, tak předpokládám jistou ekonomickou erudici. Na to vám odpoví ta moje knížka. Ale například víme, že existuje obrovská vazba mezi ohledem na přírodu a vyspělostí a bohatstvím lidské společnosti. Je evidentní, že čím chudší lidská společnost je, tím brutálněji se k přírodě chová, čím vyspělejší, tak to platí opačně. Zrovna tak platí, že jsou společenská uspořádání, která likvidací třeba soukromého vlastnictví a podobně ničí přírodu daleko více, než společenství svobodnější. To jsou dlouhodobé tendence a vedou jednoznačně k tomu, že příroda dnes 8. února je ochraňovaná neskonale více než osmého února před deseti, padesáti, sto lety.
----------------

Až do přečtení tohoto rozhovoru jsem se domníval, že patřím mezi celkem normální lidi. Teď jsem ale znervózněl. Utíkal jsem se zeptat pár známých, abych se ujistil, jestli jsme s Alem Gorem jediní dva na světě, co kolem sebe vidí ničení planety. Uklidnili mě. Vidí ho taky. Vypadá to, že pokud to opravdu normální lidi nevidí, pak je pan Klaus jedním z mála těch normálních. My všichni ostatní jsme mešuge, máme vidiny, jsme zpracováni nebezpečnou politickou propagandou médií, a jako takoví jsme zralí na blázinec. To aby vláda pořádně přehodnotila návrh státního rozpočtu, bude potřeba postavit hodně, hodně nových blázinců.

Nebo bychom se na to mohli podívat jinak, čistě z lásky k panu premiérovi, který chudák bude mít s tím rozpočtem i tak starostí nepočítaně. Možná to pan prezident ani tak nemyslel. Možná mu vůbec nejde o to, jak to s tou přírodou je. Třeba jenom sype z rukávu kontroverzní tvrzení, protože ví, že mu to zajistí pozornost veřejnosti, a bez té by nemohl být. Nebo je tu ještě možnost, že ten maGor(e) je on. Po tolika letech v politice, kdo ví kolik zdravého rozumu mu zbylo. Ať si to každý přebere sám.

A jak že je to s tou přírodou? Ničíme ji víc než před 10, 50, 100 lety, nebo míň? Zkuste hádat.
Nebo počítat. Počet obyvatel roste. Průmyslová výroba roste, to si žádá víc energie, víc surovin, produkuje se víc zplodin. Za pár desítek let nebude ropa a budou docházet další suroviny. Zásoby pitné vody přestávají stačit. Ledovce tají (fakt, pane prezidente, běžte se podívat). Poušti se zvětšují. Drancujeme tuto zemi a na naše potomky kašleme, ať si poradí, jak budou umět. Jestli budou umět. Tohle je typické chování pána tvorstva. Bezohlednost, touha urvat co nejvíc, teď hned, bez ohledu na budoucí následky.

V jednom se s Václavem Klausem náhodou shodnu. Řešení nemůžeme hledat u ekologických aktivistů. Ale spokojit se s tím, že problém neexistuje? Vážený pane prezidente, držte radši klapačku, škodíte víc než ti zelení. Když přijmeme tezi, že problém není, nebudeme ho řešit. Když ho nebudeme řešit, budou ho mít naše děti, ještě větší jejich děti, a kdoví, jestli nějaké další děti ještě budou. Ale jedno vím: nechtěl bych být tím, kdo těm dětem bude vysvětlovat, že kdysi dávno žil byl jeden malý český prezident, který veřejně hlásal: Lidičky, naše příroda je ve skvělé kondici a je to čím dál lepší! Takže vesele drancujte, pleňte, vysávejte, berte si, co hrdlo ráčí!

Což mi připomělo jiného klasika, ale o tom zase příště.

Proč nemám rád ekologické aktivisty

2007-06-28T23:06:00.000+02:00

Protože jsou řvoucí menšinou, která si myslí, že má právo mluvit za mlčící většinu (ale já si je jako své mluvčí nevybral, co vy?). Protože protestují proti všemu: proti uhelným elektrárnám, proti vodním elektrárnám, proti atomovým elektrárnám, dokonce proti větrným elektrárnám. Protože kritizují jednání jiných, ale sami neumějí nabídnout rozumnou alternativu.
Protože svítí, vaří, pracují na počítači, jezdí autem, lítají letadlem stejně jako my ostatní, ale vytvářejí dojem, že my bychom se za to měli stydět, protože tím ničíme planetu (oni se nestydí ani trochu, protože asi mletím hubou a pořádáním blokád a demonstrací to planetě dostatečně vracejí). Protože ničemu opravdu pořádně nerozumí, ale to jim nebrání, aby se vyjadřovali úplně ke všemu. Protože vytrhují z kontextu fakta a překrucují je s cílem manipulovat veřejným povědomím. V čemž si nezadají s jinými řvoucími menšinami, ale to už je zase téma na jindy.