Od počátku nás provázela trochu smůla (což je krycí název pro vlastní blbost). Původně jsme chtěli absolvovat výšlap na zdejší nejvyšší horu (a zároveň nejvyšší horu Španělska) Pico del Teide. Četl jsem pár příspěvků na internetu, podle kterých se zdálo, že nebude problém, sice je potřeba povolenka, ale měla by se dát jednoduše získat buď v Santa Cruz de Tenerife, nebo na horské chatě Refugio Altavista, kde se dá i přespat před finální částí výstupu. Bohužel až když jsme koupili letenky a začali řešit ubytování, ukázalo se, že ta chata je zaplněná do posledního místečka na dva měsíce dopředu. Pojali jsme podezření, že něco není v pořádku, a skutečně, ani povolenky už se nevydávají jako dřív osobně v Santa Cruz, ale pouze přes internet, a nejbližší volný termín je na konci listopadu. Tím padl původní plán; trochu jsme ještě doufali, že to třeba na místě nějak ukecáme, a tak jsme si na dva dny uprostřed pobytu zarezervovali hotel přímo v národním parku Teide. Když to nepůjde až na ten nejvyšší kopec, zkusíme ten vedlejší, to je taky třítisícovka.
Plán byl tedy následující: odlet z Prahy přes Madrid na Tenerife Norte (letiště na severu ostrova), dvě noci v Santa Cruz (hlavní město ostrova kousíček od letiště), pak si pronajmeme auto, zajedeme do hor, kde přespíme dvě noci, načež budeme pokračovat na jih do městečka Medano hned vedle druhého z místních letišť Tenerife Sur. Tam odevzdáme auto, přespíme 5 nocí v hotelu na břehu oceánu, a odletíme z jižního letiště zpátky přes Madrid do Prahy.
letištní hala v Madridu (tady zatím všechno v pohodě)
Nakonec se celá věc v zásadě podařila, jenom s několika nečekanými zádrhely. První nás čekal hned po příletu na Tenerife. Měli jsme přiletět v pátek večer kolem 11. hod., takže jsme si ještě psali s naším hostitelem, aby s tím počítal (apartmá jsme rezervovali přes Booking.com, ale byl to soukromníček, co pronajímá jeden byt v centru Santa Cruz, asi by to šlo i přes Airbnb a levněji, ale nebyl čas dělat nějaká složitá porovnání). Ovšem po příletu jsme marně čekali na zavazadlo (za jehož odbavení jsme si připlatili, protože Iberia je nízkonákladovka a v ceně letenky je jen příruční zavazadlo). Protože se nám to ještě nikdy nestalo, a protože jsme balili narychlo, měli jsme v kufru pár docela důležitých věcí, bez kterých je život těžký, od kartáčku na zuby až třeba po letní sandály a ponožky - letěli jsme v pohorách, protože ty by v zavazadle zabraly moc místa. Když už se pás na výdeji zavazadel přestal točit a náš kufr nikde, šli jsme k okénku, kde nás ujistili, že nám to přivezou druhý den ráno. Dali jsme jim adresu a pro jistotu číslo na našeho hostitele, aby se s ním mohli domluvit na předání. V sobotu ráno se nic nedělo, a protože nám bylo líto strávit drahocenný čas na Kanárech čekáním na kufr, vyrazili jsme do města, doufajíce, že až se vrátíme, kufr na nás bude čekat. Ale trochu jsme se báli, co bude, když kufr nedorazí, a začínali jsme plánovat, co všechno budeme muset dokoupit, abychom vůbec ten týden přežili (u moře by to ještě šlo, ale co na horách bez teplého oblečení, bez nepromokavé bundy a dalších vychytávek, které jsme si tak pečlivě připravili?). Rozhodli jsme se, že pro jistotu musíme koupit aspoň kartáček s pastou, a pokud možno USB-C kabel na nabití mého mobilu, protože mi docházela šťáva, a náš hostitel s námi komunikoval přes můj WhatsApp účet. Takže první krátká ranní vycházka směřovala do supermarketu, kde jsme koupili i něco k snědku, vrátili se zpátky, najedli se, vyčistili si zuby (kufry zatím samozřejmě nikde), a pak jsme se vydali na druhou výpravu, já ve stejném triku, ve kterém jsem včera přijel a ve kterém jsem v noci spal, a oba v pohorách, ve kterých jsme tady u moře v 25 stupních ve stínu vypadali jako exoti. Ale nechtěli jsme si nechat úplně zkazit náladu, koneckonců na Kanárech jsme poprvé a možná naposledy.
v parčíku kousek od našeho bydliště nás zaujaly stromy s mohutnými kořeny
a kousek vedle na náměstí zajímavé umělecké dílo; nápis říká zhruba toto:
"Jak velký musím být, aby sis uvědomil, že mě máš zvednout..."
Na Plaza de España mají obří kašnu s vodotryskem, v pozadí nádherné horské panorama
kolem přístavu je to trochu staveniště, ale ty kopce na obzoru vylepšují umělecký dojem
procházka po molu
molo končí skoro až u Auditorio de Tenerife, koncertní haly,
kterou projektoval proslulý španělský architekt Santiago Calatrava
V jedné z místních uliček nás zaujalo logo firmy Banana Computer.
Kromě banánů tu očividně nabízejí i jablka.
Navečer jsme poprosili našeho hostitele, aby zavolal na letiště. O to jsme se předtím snažili sami, ale dovolali jsme se na automat, který nám říkal něco jako že když chceme mluvit anglicky, máme stisknout osmičku. Když jsme stiskli osmičku, hovor se ukončil. Když jsme vyčkali na operátora, který mluvil španělsky, pokoušeli jsme se ho přesvědčit, že potřebujeme mluvit s někým anglicky, načež nás poučil, že musíme stisknout osmičku, a zavěsil. Po několikerém opakování jsme to vzdali a poprosili jsme o pomoc hostitele. Naštěstí byl ochotný, na letiště se dovolal, ukázalo se, že snad s tím kufrem opravdu přijeli už ráno, ale nedozvonili se, takže zase odjeli. Teď už se domluvili líp a kufr za chvíli skutečně dorazil, Dost jsme si oddechli.Už jsme byli docela vystresovaní, protože když jsme se domácího ptali, kde bychom si mohli koupit nějaké oblečení, pokud kufr nedorazí, odpověděl lakonicky: zítra je neděle, to tady nenakoupíte nic.
A máme neděli, ráno ještě před svítáním vyrážíme znovu na autobusové nádraží, odkud se zavezeme na letiště, kde si v půjčovně půjčíme auto. Včera večer nám pan domácí řekl, že nejkrásnější část Tenerife není vysokohorský masív uprostřed, ale přírodní rezervace Anaga úplně na severu ostrova, kde jsou sice nižší kopečky, ale je tu klima deštného pralesa a kombinace kopců a divoké vegetace je prý zcela unikátní. Upravili jsme tedy program a místo na jih se nejdříve vydáváme na sever.
Šplháme úzkými silničkami do kopce, pak nám to nedá a zastavíme na jedné z vyhlídek. Všude kolem jsou kopečky, v dáli je vidět vulkán Teide (pokud není zrovna v mlze, je viditelný ze kteréhokoli místa na pobřeží, aby taky ne, mluvíme o převýšení 3718 metrů)
Naším dopoledním cílem je vyhlídka Cruz Del Carmen s parkovištěm a informačním střediskem. Jsou tu rádcové, kteří turistům ochotně a zdarma pomůžou. Stačí říct, jak dlouho chceme chodit, a vyberou nám trasu, která se pro nás hodí nejlíp. Chtěli jsme tu strávit asi dvě hodiny; ukázalo se, že dvouhodinové trasy nejsou k mání, ale byla by jedna na hodinu a půl. A tak jsme dostali mapku a hodinu a půl jsme se toulali po pěšinkách uprostřed pralesa.
odpoledne jsme se vydali do skutečných hor
zastavili jsme u vyhlídky, ze které sice byl výhled akorát na neproniknutelnou mlhu, ale i samotné svahy kolem silnice tvoří velmi zajímavou kulisu
tohle už je náš hotel
... a na druhé straně se vypíná Pico Del Teide; vlevo skála nazývaná Boží prst
Právě když jsme dokončili okruh, začalo zapadat slunce;
díky vysokým horským hřebenům všude kolem to tady jde dost rychle.
V pondělí ráno bychom rádi na tůru, ale zase se na nás lepí ta smůla (tentokrát jsem v tom opravdu nevinně). Na hotelové recepci nás upozorňují, že v pondělí (a taky ve středu a v pátek) je většina značených tras v okolí pro turisty uzavřena. Zdejší správa národního parku tu organizuje odstřel muflonů, kteří se prý přemnožili (ne, že bychom nějakého potkali, ale následující den jsme viděli nějaké bobky, asi se po... z toho, že se po nich střílí). Kampaň se koná od poloviny října do poloviny listopadu, prostě jsme si zvolili blbý termín. Nemáme tak moc na výběr; jedna z mála tras, které nejsou zavřené, vede k dolní stanici lanovky na Pico del Teide. Takže ráno vyrážíme tím směrem, měla by to být asi hodina a půl cesty, a pak se uvidí...
a jsme přímo pod stanicí
cesta k lanovce je lemována stovkami aut, takže to vypadá na dlouho
Nakonec jsme si z nedostatku jiné činnosti počkali; při koupi lístku nám rovnou řekli čas, ve kterém budeme vpuštěni na lanovku, čekali jsme 3 hodiny. Tady už je horní stanice.
Pohled na severní část ostrova je bohužel z větší části v mlze.
Pohled na jih; pod námi je údolí, ve kterém je náš hotel; v dálce je pobřeží s kopečkem jménem Montaña Roja; s tím se blíže seznámíme v následujících dnech
Asi kilometrová cestička jihozápadním směrem nás zavedla k vyhlídce na kráter Pico Viejo; tam se pokusíme zítra vyšplhat po svých.
Večer z hotelového okna zkouším zvěčnit zapadajícím sluncem do ruda zbarvený vrcholek Pico del Teide
Většinu cesty nás provází pohled na Pico del Teide. Významně se ovšem mění podloží, chvíli jdeme po písku, chvíli po lávovém štěrku, občas máme pod nohama pevné lávové pláty, a potom zase velké balvany, Občas máme problém poznat, kudy vede cesta, asi dvakrát z ní sejdu, ale rychle poznáváme omyl a vracíme se zpátky na cestu, sporadicky značenou malými kovovými cedulkami.
Jsme těsně pod kráterem, odsud vede cestička na Pico del Teide (asi 2 km k vyhlídce, ze které jsme včera pozorovali kráter Pico Viejo)
pohled do kráteru
a ještě s Hankou-důkaz, že jsme tu opravdu byli :-)
a jeden společný obrázek s Pico del Teide v pozadí
cestou zpátky fotíme jeden z balvanů, některé mají tvar (i když ne velikost) vejce
Ve čtvrtek má být podle předpovědi zataženo a chvílemi pršet,
ideální čas na výlet na vršek Montaña Roja
pohled z mola na zátoku s horami v pozadí
Cestou od lanovky k hotelu Hanka fotila místní vegetaci
V úterý ráno se hned po snídani odhlašujeme z hotelu, naložíme věci do auta, přejedeme na parkoviště u Roques de Garcia a vyrážíme směr Pico Viejo. Cestička se odděluje od okruhu kolem skalního města, ukazatel hlásá, že k rozcestí pod Pico Viejo jsou to 4 hodiny cesty.
pohled do kráteru
Po sestupu skočíme do auta a po hodince jízdy jsme na jižním pobřeží ostrova v městečku El Médano; ubytováváme se v hotelu na břehu oceánu. Z balkónu máme pohled na staré známé Pico del Teide, teď večer ovšem v mracích. Při pohledu na zátoku vidíme kopeček Montaña Roja, který byl vidět včera z Pico del Teide. Dosahuje úctyhodné výšky 171 m n.m. :-)
ideální čas na výlet na vršek Montaña Roja
pobřežní zátiší s Hankou, v pozadí náš hotel
v sobotu ráno jsme se šli před snídaní podívat na východ slunce
na molu jsme potkali kraba
