Čtvrtek 30.5.2019 19:30: odlétáme z Jakarty do Medanu. Přistáváme v 21:55, na letišti nás čeká řidič, který nás odveze do vesničky jménem Gotong Royong, kde máme domluvené přenocování u cestovky, se kterou máme zítra vyrážet do džungle. Není to od Medanu tak daleko, odhadem asi 90 km, ale po chvíli chápeme, proč Adi (majitel cestovky, se kterým jsme komunikovali mailem) odhadoval, že nám cesta potrvá 2,5 až 3,5 hodiny. Většina cesty je totiž bývalá asfaltka, kde ovšem už zbývají jenom žalostné zbytky asfaltu, jinak je to jedna díra za druhou. Nedá se jet o moc víc jak 20 km/hod. Když se řidič rozjede na 40, během pár vteřin prudce brzdí, protože aby se vyhnul jedné díře, musí vjet do druhé. Ale nakonec to zvládáme pod 3 hodiny. Adi nás čeká před nečekaně civilizovaně vypadající budovou, na které je napsáno Learning Centre Bukit Lawang. Představuje nám svou sestru, která se o to celé stará. Ukazují nám naši místnost, máme každý svou postel, a dokonce i vlastní toaletu se sprchou, takže luxus.
Pátek 31.5.2019 Ráno nám Adiho sestra připraví snídani a pak nás někdo veze do Bukit Lawangu (je to odsud asi 2 km). Po Jakartě jsme trochu v jiném světě...
Chvilku čekáme v kanceláři, než se objeví Adi a představí nám průvodce, který s námi půjde do džungle. Už poněkolikáté zažíváme podobný scénář: máme pocit, že se hlásíme na nějakou akci, kde bude kromě nás ještě minimálně 4-6 dalších lidí, ale ukáže se, že to bude soukromý výlet jenom pro nás.
Adiho kancelář je plná obrázků z treků, a mají tu i basu. Až během treku se dozvídáme, že náš průvodce je absolvent hudební konzervatoře, ale hudbou se tu prý uživit nedá, tak se nechá od Adiho najímat a vodí turisty do džungle.
Přejdeme spolu přes místní říčku po visutém mostě a najednou jsme v džungli.
Na orangutany si musíme ještě chvíli počkat, ale k vidění je tu leccos...
Přestávka na svačinu. Ovoce je čerstvé a chutná skvěle. Situace je trochu ztížená tím, že chvílemi docela dost prší. Průvodci se smějí a říkají: "Welcome in the rainforest".
Naše první setkání s orangutanem, tedy vlastně s orangutanicí. Až po chvilce si uvědomujeme, že to, co se jí schovává pod pravou paží, je malé orangutaňátko, které se jí drží jako klíště.
Potkáváme i jiné obyvatele pralesa...
Tohle prý je samice, která prožila dětství v útulku v Bukit Lawangu. S průvodci se zná a ví, že ji budou uplácet nějakým pamlskem, aby přišla až k nám.
A ještě jednou orangutaní máma s mrnětem, tentokrát v pohybu.
Po cestě občas musíme přebrodit nějaký potok, tady jsme zaznamenali neúspěšný pokus sladkovodní želvy o horský výstup proti proudu. Po chvíli to ale zkusila znovu a napodruhé se podařilo.
Blížíme se k cíli dnešního pochodu, ale nejdříve musíme přebrodit tuhle říčku.
Zítra odsud odplujeme na raftu, ale teď se musíme soustředit, abychom se toho dožili :-)
Od říčky jsme ještě vystoupali pár set metrů do prudkého kopce, a jsme na místě. Tenhle přístřešek tady vybudovala Adiho cestovka, a jsou na to náležitě pyšní. Ostatní cestovky podobný komfort nenabízí, spí se na zemi pod širákem. Průvodce nám vysvětluje, že dřív to taky tak dělali, ale měli problém, že se k nim v noci stahovaly z okolí krysy, a to některým turistům nedělalo dobře. Tak postavili přístřešek ve stráni na kůlech, kam se krysy nedostanou. Zaplať příroda.
Je to luxus, 2+kk i s matracemi :-) (tedy to kk je dole pod přístřeškem, chystá se tam večeře na otevřeném ohýnku. Tiše doufáme, že od ohýnku nechytne celý přístřešek, ale asi pomáhá všudypřítomná vlhkost.
Po večeři si chvíli povídáme s průvodcem, učí nás pár karetních triků, a pak se jde spát, na čerstvém vzduchu po náročném dni usínáme hned jak zavřeme oči.
Sobota 1.6.2019
Ráno průvodci vstávají brzy a chystají nám snídaní, zatímco my dospáváme.
Průvodci nás už včera upozorňovali, že kolem jsou hejna opic a budou pěkně drzé, tak ať si dáme pozor na věci. Někdo si dal ven na dřevěnou římsu sušit boty; jeden makak vypadal, že přemýšlí, jestli by mohly být k něčemu dobré. Asi usoudil, že jsou příliš špinavé, a nechal je být.
Ovšem zbytky od snídaně, to je třeba ochutnat!
Po snídani balíme, průvodci dávají odpadky do velkého plastového pytle, který zavážou provázkem. Pak na chvíli zmizí, a toho využijí makakové, v nestřeženém okamžiku se přikradou k pytli, jeden z nich ho popadne a upaluje z dohledu. I s pytlem vyšplhá na strom, usadí se ve větvích, a začne systematicky pytel cupovat na kousky. Odpadky poletují po širokém okolí. Tolik k ekologii v nedotčené přírodě severní Sumatry.
Sejdeme (klouže to, takže někteří z nás spíš sjedou po zadku) zpátky k říčce, co jsme včera přebrodili, a tam na nás čeká "raft" (ve skutečnosti to vypadá jako několik duší od traktorových kol, svázaných dohromady provazy. Kupodivu je to docela stabilní, akorát dost děravé. Každý z nás vleze zadkem do jedné díry, a po dosednutí si ho máchá ve vodě. Je docela studená, ale za chvilku si zvykneme. Co jiného nám zbývá. Jedou s námi dva průvodci, kteří dlouhými tyčemi odstrkují raft, abychom se vyhnuli překážkám. Po cestě jsou i peřeje, takže je to docela adrenalin, ale nakonec kolem poledne slavnostně přistáváme v Bukit Lawangu.
Pozdravíme se s Adim, který nás odveze zpátky na ubytovnu.
Tady rozvěsíme prádlo, kde se dá, aby se do zítřka usušilo. Ano, to všechno je naše :-)
A jde se na oběd do Bukit Lawangu.
Odpoledne procházíme Gotong Royong, koukáme jak tu lidi žijí. Je tu něco jako sídliště, spousta domků na malém prostoru, mezi nimi asfaltové uličky, na kraji sídliště teče říčka, která je zábavou pro mladé a koupelnou pod širým nebem pro všechny. Viděli jsme nějakého pána, jak vykonává očistu, ale to mi bylo blbé fotit. Zato děti zjevně stály o focení a náležitě se předváděly.
Mezi domky tu občas chovají nějaká zvířata, tady v přístřešku na nožičkách mají kozy.
Jedna z místních uliček. Domky vypadají docela použitelně; mají tady jednu velkou výhodu: není třeba řešit topení. Koneckonců jsme skoro přesně na rovníku.
Neděle 2.6.2019
S Adim jsme se domluvili, že nám zajistí cestu k jezeru Toba (původně byla v domluvené ceně zahrnuta cesta zpět na letiště do Medanu, tak jsme něco připlatili a byli jsme spokojeni všichni).
Ráno nás před ubytovnou čeká řidič, máme před sebou několikahodinovou cestu, takže se snažíme vyrazit co nejdřív.
Po cestě nás řidič upozorňuje na sopku, kolem které projiždíme. Dokonce nám nabídne, že nám zastaví a vyfotí nás s ní. Mluví o ní skoro s nábožnou úctou. Až později jsem pochopil proč. Je to Gunung Sinabung, jedna z místních nejaktivnějších sopek. Zrovna v tomto období se začala probouzet, a přesně o týden později pěkně zazlobila.
Na webu lze najít několik videí z této erupce, třeba tady
na youtube.
Pomalu se přibližujeme k jezeru Toba, a je na místě vysvětlit, proč jsme chtěli pobyt na Sumatře a v celé Indonésii zakončit právě na tomto místě. Zaujme už svým tvarem na mapě, posuďte sami:
Jezero je vlastně pozůstatkem dávné sopky, která vybuchla, propadla se do země, zůstala po ní mohutná díra (tzv. kaldera), která se zalila vodou. Protože zaniklé sopky mají tendenci znovu růst, jak jsme se přesvědčili u Krakatoy, není nic divného, že uprostřed jezera začal růst ostrov, a vyrostl docela veliký. Západní pobřeží jezera je hornaté (nedaleký hřeben má přes 2000 m n.m.), stejně tak i ostrov Samosir (střední část ostrova je ve výšce přes 1600 m, zatímco hladina jezera je asi 900 m n.m.). Pobřeží jezera i ostrova je členité, je tu spousta zátok, poloostrovů, na několika místech jsou vysoké skalnaté útesy, ze kterých padají do jezera vodopády. Kromě přírodních zajímavostí má ostrov i svá historická tajemství. Původními obyvateli ostrova jsou kmeny kultury Batak, která je mj. známa tím, že pěstovala rituální kanibalismus. Případy kanibalismu tu byly zaznamenány ještě na počátku minulého století. Je tu muzeum a skanzen s původními staveními těchto domorodců. To bychom chtěli navštívit, není to daleko od místa, kde máme zajištěno ubytování. Nakonec bude všechno jinak, ale o tom až za chvíli.
U severního cípu jezera Toba zastavujeme na odpočívadle s vyhlídkou. Jedním směrem je vidět vodopád, na druhé straně už vidíme jezero.
Objíždíme jezero z východní strany, ještě to chvíli zabere, než se dostaneme k městečku Parapat, odkud jezdí každou hodinu přívoz na ostrov do městečka Tuktuk.
Plavba trvá skoro hodinu...
... a už se blížíme k přístavu na ostrově Samosir.
Vystupujeme z přívozu a hledáme náš hotýlek. Později zjistíme, že jsme vystoupili předčasně, Martin vybral ubytování přímo u přístavu, ale u jiného, ke kterému přívoz zajíždí následně. Naštěstí to není víc jak 20 minut chůze, a poznáváme zajímavosti městečka Tuktuk.
Třeba takovýhle obchůdek, copak tam asi nabízejí?
Spousta domků má tvar kopírující stavby původních obyvatelů ostrova, příslušníků kultury Batak.
V patře tohoto domku máme pokoj. Před domkem je zahrada s houpací sítí, Hanka nemůže odolat.
Výhled od našeho domku přes zahradu na jezero. Je tu hezky, spřádáme plány, ale už tušíme, že z nich moc nebude. Martinovi je zle, cítí se malátný, ani s námi nechce na večeři. Je celý rozpálený, určitě má horečku, nevíme přesně jak vysokou; v recepci se marně snažíme doptat, jestli nemají teploměr. Buď nerozumí, nebo takové věci nepoužívají. Necháváme Martina ležet, trochu ho nadopujeme Ibalginem, a jdeme se porozhlédnout, jestli v městečku není něco jako nemocnice (měl jsem dojem, že jsem po cestě sem něco zahlédl, ale to jsem tomu ještě nevěnoval pozornost).
Skutečně jsme asi 10 minut cesty zpět narazili na něco, co si říká Health Center. Jdeme zpátky a domlouváme se s Martinem, jestli se cítí na to, aby tam došel s námi. Vypadá to, že se moc necítí, a hlavně se bojí, aby si ho tam nechtěli nechat, a nedej bože ho snad i léčit. Zkoušíme zavolat pojišťovnu. Kupodivu jsou docela ochotní, snaží se nám najít nějaké nemocniční zařízení v okolí, ale to se jim nedaří. Doporučují co nejrychleji vyrazit do nejbližšího většího města, což je Medan. Říkáme, že tam stejně míříme, protože odtud máme letenku do Singapuru. Na to nás důrazně upozorňují, že s horečkou do letadla nesmíme. Domlouváme se, že se ozveme, až budeme v civilizaci.
Pondělí 3.6.
Za uvedených okolností nemá smysl zůstávat na ostrově, přestože jsme tu původně plánovali strávit další den a noc. Hned ráno se jdeme podívat k přístavišti za hotelem, abychom zjistili, jak odsud jezdí přívoz. Hned jak vylezeme z hotelu na nás mává človíček, jestli něco nepotřebujeme. Sedí u domku, kde je podle nápisu "cestovní kancelář" (to tady mají skoro všude). Říkáme, že jdeme k přístavu. Ukazuje nám cestičku mezi domky, kudy je to nejkratší. A hned dodává, že kdybychom potřebovali, může nám zajistit dopravu kam potřebujeme. Ptáme se, kolik by stála cesta do Medanu. Cena vypadá rozumně, domlouváme se, že se poradíme, a přijdeme mu říct. Na pokoji ještě zjišťujeme ceny dopravy, co se nabízí na internetu, ale nic lepšího nenajdeme, tak se vracíme do naší "cestovky" a plácneme si. Jenom nás trochu znervózňuje, že jsme museli zaplatit předem a nedostali jsme do ruky nic, než lísteček s ručně napsaným telefonním číslem, kdyby prý bylo něco potřeba. Jinak ale prý je všechno zařízené, přejedeme přívozem do Parapatu a tam na nás už bude čekat taxík. Vrtá nám hlavou, jestli to není nějaký podvod, ale usuzujeme, že ten človíček tady má svoje živobytí a kdyby takhle podváděl, dlouho by mu nevydrželo. Tak budeme doufat, že nejsme ti první, na které to zkusil.
Kupodivu všechno proběhlo jak mělo, auto na nás v Parapatu skutečně čeká, nasedáme a jedeme do Medanu, je to pěkný kus cesty.
Do Medanu je to asi 170 km, cesta trvá skoro 4 hodiny, a po cestě je spousta měst, městeček, vesnic a vesniček. Vypadá to, že v Indonésii když už je někde silnice, vzniká kolem ní spontánně osídlení, takže až na výjimky se nestává, že by člověk jel delší dobu otevřenou krajinou. Aspoň sledujeme dění kolem sebe. Tady máme čtyřčlennou rodinku na skútru.
Medan je dvoumilionové město, největší na Sumatře. Máme tu zarezervovaný hotel přes Booking.com, který se tváří mezinárodně, ale ukazuje se, že recepční znalost angličtiny spíše předstírá. Docela dlouho nás nechávají čekat, než nás pustí do pokoje. Dostaneme klíč a recepční říká, že je to na pátém poschodí. Přitočí se k nám zřízenec, že nám ukáže cestu. Nejdřív chceme odmítnout, že do 5. patra výtahem trefíme, ale nakonec jsme rádi, že jsme ho nechali. Pokoj je na 4. patře, recepční si zjevně plete anglické číslovky.
Martin je pořád malátný, takže vyrážíme sami do města ukořistit něco k jídlu. Ve výtahu se s námi dává do řeči indonéská rodina, dokonce nás zvou, že se jdou projít po městě, abychom šli s nimi. Zdvořile odmítáme, že máme na pokoji maroda, kterému musíme přinést něco k jídlu.
Hned vedle hotelu je rozlehlý hřbitov. Projdeme kolem něj k nejbližší široké ulici, která vypadá civilizovaně. Původní záměr byl, že si dáme nějakou večeři a pak zkusíme koupit něco dietního, co by dokázal pozřít Martin. S jídlem je ale problém, pořád je ještě Ramadán. Už se sice pomalu stmívá, ale asi jsme trefili tu blbou dobu, kdy už muslimové můžou, protože jediná restaurace, která vypadá, že bychom věděli, co jíme (na obrázku mají kuřata), je vyjedená. Když se ptáme, jestli si můžeme dát kuře, omluvně zakroutí hlavou a odpoví: "Chicken is empty."
Na jídlo z pouličních stánků nemáme odvahu, nakonec zapadneme do supermarketu a nakoupíme nějaké instantní polívky, jogurty a pečivo, a jdeme to sníst do hotelu.
Úterý 4.6.2019
Martinovi je líp, a tak jsme se definitivně rozhodli, že odpoledne odletíme do Singapuru podle plánu.
Na letišti si Martin kupuje roušku na obličej, a takto vyzbrojeni odlétáme v 16:00 do Singapuru přes Kuala Lumpur. Tam si ještě zažijeme trochu adrenalinu, protože navazující let startuje z jiného terminálu. Mezi terminály jezdí vláček, jsou tu dvě koleje, ptáme se nějakého zřízence, který použít, abychom se dostali na náš terminál. Mávne na jednu stranu, tak nastoupíme, vláček chvíli jede a pak zastaví. Hlášení říká čísla terminálů, ale náš mezi nimi není. Myslíme si tedy, že to bude až další zastávka, ale vláček se rozjede opačným směrem a zaveze nás zpátky, odkud jsme přijeli. Zkusíme tedy nastoupit na vláček na druhé koleji, a situace se opakuje jako přes kopírák. Na třetí pokus pochopíme, že jsme na té první a jediné zastávce měli vystoupit, i když tam náš terminál nebyl zmíněn. Ale to už máme co dělat, protože na přestup jsme měli necelou hodinu. Stíháme to s odřenýma ušima, na bránu dorážíme asi 10 minut před odletem, jsme úplně poslední, ale ještě nás pustili. Let z Kuala Lumpuru je kratičký, za hodinku dosedáme v Singapuru. Je půl deváté, Martin nás vede nejdřív do nějakého místního pouličního kulinářského centra, kde je spousta stánků a okýnek a u každého se nabízí něco jiného. Trochu se najíme, ale Martinovi už se asi zase vrátila horečka, protože ho přešla chuť k jídlu a je očividně malátný. Naštěstí nás ještě zvládá nasměrovat na správný autobus a kolem desáté dorazíme do místa našeho ubytování, zprostředkovaného přes Airbnb. Je to dvoupatrový byt v činžáku, má to asi 8 pokojů, jsou tu společné tři toalety a dvě sprchy, žádný velký luxus, ale je to použitelné a jsme rádi, že máme kde složit hlavu. Ubytování v Singapuru je prý dost problém, takže můžeme být rádi, že máme použitelné bydlení za rozumné peníze.
Nadopujeme Martina dalšími Ibalginy a jde se spát. Na zítřek je program jasný: musíme do nemocnice.
Středa 5.6.2019
Voláme opět Martinovu pojišťovnu, dává nám na výběr ze dvou nemocnic, Martin si vybírá tu s lepším hodnocením. Singapur vidíme jen z autobusu a pak okolí nemocnice. Fotíme si kudy chodíme, je znát, že jsme v jednom z nejbohatších měst na světě.
Tady jsme v těsné blízkosti nemocnice, která se schovává za tím věžákem vpravo. V nemocnici čekáme (docela dlouho), až na nás přijde řada v recepci. Pak se dlouho domlouváme se sestřičkou, s Martinem vyplňují nějaké dotazníky, a zase čekáme. Nakonec si Martina zavolají, odeberou mu krev, a řeknou, že výsledky budou asi za dvě hodiny. Jdeme tedy zatím na oběd.
Hned na protější straně křižovatky je ulička (Bali Lane) s hospůdkami, u jedné z nich zakotvíme na zahrádce. Je to rohový dům, tohle je ulička za rohem.
Po obědě se vracíme, zase chvíli čekáme v recepci, pak si Martina vyzvedne doktor. Po chvíli se Martin vrací s následujícím verdiktem: má horečku Dengue, prozatím krevní obraz není úplně tragický, ale je třeba to sledovat, takže zítra máme přijít na další vyšetření. Na sražení horečky dostal koňské dávky paracetamolu.
Cestou zpátky koukáme po okolí, občas jsou tu zajímavé kontrasty tradiční a hypermoderní architektury.
Míjíme takový zašlý a zanedbaný hřbitůvek, uprostřed toho všeho skla a betonu působí tak nějak nepatřičně.
Vracíme se na ubytovnu a protože je Martinovi po těch spoustách paracetamolu zase líp, vydáme se na noční prohlídku Singapuru prostřednictvím jedné ze zdejších věhlasných turistických atrakcí: ruského kola, které tady nazývají Singapore Flyer.
Dovnitř se jde rozsáhlou třípatrovou budovou, která funguje částečně jako technické muzeum i jako umělecká galerie s technologickou tematikou, zde jeden z exponátů.
A jedeme nahoru, už vidíme zátoku Marina Bay a obrovský skleník botanické zahrady (Gardens by the Bay).
Výhled na zátoku (Marina Bay); po levé straně se ve tmě rýsuje další slavná singapurská stavba, hotel Marina Bay Sands. Jsou to tři mrakodrapy, přes které je nahoře položeno něco, co připomíná křížence lodního trupu a japonského vlaku Shinkansen. Trochu nám ve výhledu překáží sousední kabinka, ale zase máme zdokumentováno, jak ty kabinky vypadají.
Cvakáme jednu fotku za druhou, i když víme, že doma pak u většiny nebudeme tušit, co jsme to vlastně fotili. Takže: bezejmenné panorama s mrakodrapy :-)
Dostáváme se do nejvyššího bodu, ještě jednou pohled na zátoku s hotelem Marina Bay Sands. Ta betonová květina vpředu je ArtScience Museum (muzeum, které se podle vlastního vyjádření zaměřuje na zkoumání, jak se vzájemně potkávají a ovlivňují věda, umění, kultura a technologie).
A jsme zase dole, ještě pár fotek, jak to celé vypadá zvenku, a voláme si Grab abychom se co nejrychleji dostali domů.
Ještě po cestě z okna taxíku jeden obrázek Marina Bay Sands a ArtScience Museum zdola.
Čtvrtek 6.6.2019
Jedeme autobusem zpátky do nemocnice. Včera nám poradili, že můžeme na urgentní příjem, abychom se vyhnuli dlouhému čekání na recepci. Funguje to, ne že by to bylo bez čekání, ale jde to mnohem rychleji. Martinovi dělají další testy a pak znovu čekáme na výsledky. Jdeme se podívat, jestli se v okolí nenajde nějaká směnárna, kde by se daly vyměnit indonéské rupie na eura nebo dolary, protože díky překotnému odsunu ze Sumatry nám zbylo pár milionů rupií (tj. pár tisíc korun). Zároveň hledáme něco k jídlu; v blízkém nákupním centru jsme doufali v obojí, ale nakonec jsme neuspěli (tedy jídla tu je dost, ale Martin nemá na nic chuť, což je normální). Nakonec se vracíme zpátky do nemocnice a dáváme si nějakou polívku ve zdejší kantýně. Já se ještě pokusím najít směnárnu, která by podle mapy měla v být v Parkview Square hned naproti přes ulici, ale to je šílený mrakodrap, kde jsou kanceláře, galerie, kavárny, bary, ale žádná směnárna. Aspoň si z nádvoří před mrakodrapem vyfotím Martinovu nemocnici.
Po návratu už Martina v čekárně nezastihnu. Přišly výsledky z rozboru, krevní obraz se zhoršil, tak ho rovnou položili na lůžko a dali mu kapačku. Tenhle obrázek nám poslal přes Whatsapp:
Je jasné, že si tu pár dnů pobude. Nastává dohadování se sestřičkou na příjmu, jak to budeme hradit. Marně vysvětlujeme, že nás sem poslala pojišťovna a že by si to měli dojednat s ní. Nakonec se smíříme s tím, že to zaplatíme sami a následně to budeme uplatňovat na pojišťovně my. Souhlasili jsme, že uhradíme zálohu asi na 4 dny pobytu, a pokud tu Martin bude déle, musí to doplatit.
Mezitím mu nachystali lůžko v pokoji. V papírech, co jsme vyplňovali, bylo zaškrtávátko, jestli chceme pokoj pro dva, pro tři, nebo pro čtyři. Zaškrtli jsme pro čtyři, protože jsme se obávali, že budeme mít problém dát dohromady dostatek peněz na tu zálohu, a taky jsme nevěděli, jestli by dražší variantu pojišťovna proplatila. Pokoj, do kterého Martina zavezli, je pro dva, a lůžka jsou oddělená plentou. Říkáme sestře, že jsme zaškrtli pokoj pro čtyři, a ona na to, že je to OK. Hned jak Martina uloží, začne s ním sestřička vyplňovat objednávku jídla. Má jídelní lístek v tabletu, výběr připomíná spíše restauraci, než nemocnici. Martin akorát lituje, že v tomhle stavu vůbec nemá chuť k jídlu, takže si to moc neužije...
Nastává chvíle loučení, musíme se vydat na letiště, na večer máme letenky zpátky domů. Martin "na štěstí" letenku nemá, původně tu chtěl ještě zůstat a cestovat po Malajsii, takže vlastně žádná zásadní změna plánu, jen místo chození po Malajsii bude leháro v singapurské nemocnici.
Vyrážíme z nemocnice s posledními instrukcemi od Martina. Máme čipové karty do metra, které se dají dobíjet. Máme na každé asi 2,90 dolaru, což by mělo stačit na jednosměrnou cestu na letiště. Jenže ouha, automat nás nechce pustit, prý si musíme kartu dobít. Ukazuje se, že jakmile je tam míň než 5 dolarů, tak to člověka dovnitř nepustí. Nejmenší částka dobití je přitom 5 dolarů. Takže karty vyhodíme a koupíme si papírové jízdenky. Tady udělali soudruzi ze Singapuru nějakou chybu. Nebo naopak?
Ještě nás čeká jedna atrakce, na kterou nás Martin upozornil. Umělý vodopád na letišti. Po chvíli bloudění jsme ho našli:
Tady ještě v pohybu.
A už jsme ve vzduchu, pod námi moře se stovkami světýlek - lodí, čekajících na povolení ke vplutí do singapurské zátoky.
A tohle je noční Dauhá, kde přistáváme o půlnoci místního času.
V Praze vystavují na letišti škodovky, tady mají Aston Martin.
Cesta z Dauhá do Prahy proběhne bez komplikací, a tím definitivně končí naše putování po Indonésii.
Pro úplnost, Martin dorazil o týden později a jak se zdá, přežil to bez komplikací. I když si musí dávat pozor, sice možná získal imunitu na jeden konkrétní kmen viru Dengue, ale onemocnění kterýmkoli ze tří ostatních kmenů by prý s velkou pravděpodobností přineslo vážnější komplikace.
Takže příští cesta bude možná raději někam na sever (?)
