Zámky č. 56 a 57

 V rámci časové úspory slučuji dvě akce do jednoho zápisu, i když je od sebe dělí čtrnáct dní.

Zámek č. 56 (tvrz Čelákovice, 9. 10. 2022)

Vzdálenost od domova: 26 km

GPS: N 50°9.96615', E 14°45.10203'

Dovolil jsem si trochu přiohnout pravidla a prohlásit za zámek tvrz, která se oficiálně zámkem nenazývá, ale historicky prošla stejným vývojem jako řada zámků dříve navštívených: od gotické tvrze, postavené kolem roku 1300, přes renesanční sídlo (rozšířil a upravil Jan Habartický z Habartic r. 1579) po hospodářské stavení a nakonec v 19. století hostinec. Zdevastovaná budova byla naštěstí v 70. letech 20. století zrekonstruována zpět do podoby ze 16. století. Návštěvník může sám posoudit, zda mu v současné podobě připomíná více středověkou tvrz, nebo renesanční zámeček.

Ale zpět na začátek trasy. Vyrážíme o slunečném podzimním nedělním dopoledni, asi jednom z posledních tento rok. Jedeme oblíbenou cyklostezkou podél Labe z Kostelce nad Labem přes Brandýs až do Čelákovic. Doprovázejí nás krásné podzimní barvičky, zrcadlící se na hladině řeky.

Středověkou branou projíždíme do areálu tvrze, kde se dnes nachází městské muzeum.

Na zdi za branou jsou pamětní desky, připomínající zdejší významné rodáky. Např. Jana Zacha, hudebního skladatele přelomu baroka a klasicismu. Mimochodem, Wikipedia uvádí jako místo jeho narození Dehtáry, dnes součást obce Jenštejn u Prahy (o ní se zmiňuji v příspěvku o zámku č. 51, kdy jsme cestou navštívili jenštejnský hrad a světničku léčitele Jana Mikoláška). Autor příspěvku na Wikipedii by si to měl s čelákovickými vyříkat, kde se tedy vlastně Zach narodil... Já hlasuji pro Čelákovice, jak ostatně uvádím na Czechmusic.net.

Na opačné straně nádvoří je další brána, kterou se dá vyjít směrem ke kostelu Nanebevzetí Panna Marie, což je stavba původně ze 13. století, byť následně několikrát přestavěná a dostavěná.

Po obhlídce jsme se ještě zastavili na oběd v pizzerii Antonio, která se nachází na opačném konci ulice, vedoucí od kostela do centra (s nepřekvapivým názvem Kostelní). Měli sice už zavřenou zahrádku, ale ochotně nám otevřeli dveře do průjezdu, abychom mohli zaparkovat svá drahá kola mimo dosah potenciálních nenechavců; hospůdka útulná a jídlo výborné, můžeme doporučit.

Zámek č. 57 (Roudnice nad Labem, 23. 10. 2022)

Vzdálenost od domova: 31,5 km

GPS: N 50°25.53822', E 14°15.69722'

Náš poslední letošní zámek jsme vlastně navštívili z nouze. Původním cílem včerejšího výletu měla být hora Říp. Vyrazili jsme asi v půl jedenácté dopoledne v naprosté mlze a doufali jsme, že se postupně mlha zvedne. Když jsme dorazili do obce Krabčice, která se nachází na úpatí Řípu, a z kopce jsme nezahlédli ani obrys (normálně je vidět i z Neratovic), rozhodli jsme se, že výhled na medvědy v mlze už známe a zvolili jsme nedalekou Roudnici jako náhradní cíl. Nejdříve jsme si ovšem dali oběd v restauraci Na střelnici. Po 30 km šlapání ve vlhku a zimě jsme si to zasloužili :-)

Pár minut po obědě už jsme u roudnického zámku.

Zámek má poměrně zajímavou historii. Původní středověký hrad postavil koncem 12. století pražský biskup a pozdější kníže Jindřich Břetislav z dynastie Přemyslovců. Hrad patřil církvi až do doby husitské. Na počátku husitských válek byl v držení arcibiskupa Konráda z Vechty, který zde vyhlásit čtyři pražské artikuly. Přestože se tím fakticky přidal na stranu husitů a světil jejich kněze, jeho hrad stejně neušel dvojímu pokusu husitů o dobytí, v obou případech však marnému. Mimochodem, Mistr Jan Hus zde prý byl o století dříve vysvěcen na kněze.

Když se Konrád z Vechty dostal do finančních potíží, prodal hrad r. 1431 Janu Smiřickému ze Smiřic;  následně se měnili vlastníci poměrně často. Významné bylo především období, po r. 1577,  kdy ho získali Rožmberkové, kteří ho přestavěli a rozšířili do podoby zámku. Na počátku 17. století se zámek dostal do rukou Lobkoviců, v jejich držení byl až do r. 1948, kdy byl zestátněn. Ti provedli hlavní přestavbu do barokní podoby v letech 1652-84. V druhé polovině 20. byl v majetku armády, sídlila zde Vojenská konzervatoř Víta Nejedlého a také místní vojenská správa. Roku 1989 jej získali v restituci zpět Lobkovicové, ale dále jej pronajímali armádě až do roku 2006, kdy vojenská konzervatoř zanikla.

Zámek je dnes přístupný, částečně opravený, ale velká část je v nepříliš dobrém stavu. Kompletní oprava by byla finančně velmi náročná; podle Wikipedie se jedná o čtvrtý největší zámek v Čechách a má celkem asi 180 místností.

Pohled z náměstí, kde jsme si dali kafe na terase cukrárny Cukroš :-)

A pak jsme šupajdili zpátky domů v mlze, která se už kolem Řípu začínala malinko zvedat, takže jsme rozpoznali aspoň náznak úpatí. A když jsme po čtvrté odpoledne dorazili domů, svítilo sluníčko a po mlze ani památky...

Zámek č. 55 (Jenerálka)

 Vzdálenost od domova: 28 km

GPS: N 50°6.37040', E 14°21.08585'

Ještě nám zbývá pár zámků, které jsou do 30 km od domova; většina z nich se nachází na území hlavního města Prahy. Jedním z nich je Jenerálka, náš včerejší cíl číslo 55.

Původně hospodářský dvůr na cestě od severu na Prahu; v 18. století zde prý sídlila část rakouského generálního štábu, odtud pochází název Jenerálka. Na začátku 20. století byl přestavěn do podoby zámku v novobarokním stylu. Od roku 1922 tu byl domov vysloužilých legionářů, za 2. světové války tu byly internovány děti, kterým nacisté popravili rodiče. Po válce tu sídlil národní podnik Tesla (bohužel nikoli ten Muskův). Značně zchátralý zámeček po roce 1989 odkoupila baptistická církev opravila ho a zřídila zde Mezinárodní baptistický teologický seminář.

Když jsme k zámku dorazili, mokří jak myši (včera bylo fakt vedro), vykoukl nějaký pán z okna a ptal jsem, jestli jsme přijeli na návštěvu. Trochu nechápavě jsme na něj koukali, já jsem něco zakoktal že si to tady chceme jenom prohlídnout. Pán se omlouval, že bohužel nemůžeme dovnitř, protože mají plný zámek Ukrajinců a z bezpečnostních důvodů dovnitř nikdo nepovolaný nesmí.

V to jsme ani nedoufali, ale vypadá to, že v normálnějších časech by se dalo i nakouknout dovnitř. Takhle jsem se odvážil akorát na nádvoří, kde jsem pokecal s malým Ukrajincem, co šel vysypat koš s odpadky. Řekl mi "Ahoj", ale pak přešel do ruštiny. Prý tam mají školu a školku. Snad o něco lepší než ve stanovém městečku...

Zámek č. 54 (Benátky nad Jizerou)

 Vzdálenost od domova: 29 km

GPS: N 50°17.45453', E 14°49.35502'

Na zámku v Benátkách nad Jizerou jsme již kdysi byli s dětmi, protože je tu muzeum hraček. Dnes jsme se sem odvážili na kole. Je to jen 29 kilometrů, ale bylo dost teplo a po cestě je pár nepříjemných stoupání, ve kterých člověk začíná přemýšlet o elektrokolu. Nakonec to nejvíc odnesl můj mobil, viz komentář u fotek níže.

Zámek sám má zajímavou minulost. Na jeho místě stál původně klášter, který založil r. 1349  Jan V. z Dražic, synovec pražského biskupa. O sto let později ale klášter přestal být udržován, zchátral a byl nahrazen pevností. Důvodem, proč přestal být udržován, byla pohnutá historie jeho tehdejšího majitele, Aleše Škopka z Dubé. Jeho hrad v nedalekých Dražicích, kde měl sídlo, byl r. 1420 vypálen husity, protože majitel byl katolík. Škopek tedy nelenil a o rok později přestoupil ke kališníkům. Roku 1424 bylo jeho sídlo vypáleno znovu, tentokráte katolíky. Není divu, že rod Škopků přestal mít motivaci podporovat jakoukoli církev... Od té doby se také v Dražicích nevyrábějí škopky, ale bojlery :-))

Pevnost, kterou na místě kláštera postavili pánové z Donína, nechal kolem roku 1525 Bedřich z Donína přestavět na zámek. Zámek pak, jak to tehdy bývalo, mnohokrát změnil majitele a byl několikrát přestavěn. Důležitější než osoby majitelů byly však jiné významné osobnosti, které tu pobývaly, nebo byly se zámkem nějak svázány. V letech 1599-1600 tu pobýval hvězdář Tycho de Brahe. V první polovině 18. století ve zdejší zámecké kapele začínali svou kariéru světově významní hudebníci a skladatelé bratři Bendové. V letech 1844–1848 na zámku působil jako učitel hudby mladý Bedřich Smetana.

Od roku 1920 patří zámek městu Benátky, které jej odkoupilo od rodu Kinských. Zámek byl využíván jako sídlo městské správy (část areálu je takto využita dodnes), od r. 1955 je tu muzeum s pamětními síněmi slavných osobností, které zde pobývaly. Přízemí zámku je dnes pronajato soukromé firmě, která tu provozuje muzeum hraček.

Okolí zámku je obklopeno stromy, takže vyfotit celý areál zblízka je nemožné. Nejvýraznější součástí, dobře viditelnou i zblízka, je kostel Narození Panny Marie, pravděpodobně pozůstatek původního kláštera.

Zámecké nádvoří je hezky zachovalé, včetně renesanční sgrafitové výzdoby.

Průchod na nádvoří, nahoře pamětní deska B.Smetany

Na cestě zpátky jsem se zastavil, že si vyfotím zámek z dálky, protože je to jediná možnost, jak ho zachytit nezakrytý stromy (hezký pohled je i z druhé strany od dálnice). Udělal jsem dva snímky a pak se mobil odporoučel. Kombinace pražícího sluníčka a spuštěné navigace z Mapy.cz byla na něj moc, chudák se přehřál. Doma jsem pak zjistil, že ty dva poslední snímky se před vypnutím neuložily správně. Fotografická aplikace se je sice pokusila obnovit, ale podařilo se to pouze ve velmi malém rozlišení. Nic lepšího se z toho vydolovat nedalo. Tak třeba někdy příště...

Zámek č. 53 (Slavín, Tupadly)

 GPS: N 50°26.73523', E 14°28.58638'

Vzdálenost od domova: 25 km

Podle serveru Hrady.cz jeden ze zámků v dojezdové vzdálenosti, který vypadá zajímavě. Vyrazili jsme v neděli 8.5., podle předpovědi mělo být hezky. Cesta celou dobu po asfaltce, čekal jsem, že v neděli mezi 10:00 a 15:00 bude na silnicích minimum aut, ale opak byl pravdou. Benzín je pořád ještě dostatečně levný, aby každý majitel 20 let staré plechovky jen tak pro radost brázdil české silnice. O motorkářích nemluvě. Viděli jsme i konvoj vojenských vozidel, nojo, 8. května...

Cesta až do obce Tupadly byla celkem v pohodě, až na místě čekalo pár (tj. dvě) méně příjemných překvapení. Za prvé, zámecká věž se skví nad Tupadly ve značné výšce, to nějak z fotek na internetu nebylo vidět. 

A za druhé, když už jsme dofuněli až k areálu (část cesty jsme tlačili, byl to přesně takový krpál, jak to z dálky vypadalo), ukázalo se, že je to celé oplocené a uzamčené. 

Navíc většina areálu je obrostlá hustým křovím a stromy, takže ani na rozumnou fotku to nevypadalo. Uvnitř jsme zahlédli nějaké děti a auto s ukrajinskou značkou. Obešel jsem to podél plotu, udělal jsem pár ubohých fotek s kouskem věže mezi stromy, popošel jsem asi 100 metrů do kopečka po louce nad areálem, abych udělal aspoň ještě fotku věžičky z druhé strany, a na zpáteční cestě jsme se ještě zastavili u hlavní brány, jestli se nám nepodaří zjistit něco víc. 

Zrovna se přištrachala ještě další skupinka turistů, kteří vypadali rovněž rozladěně, že se dovnitř nedostanou. Jak jsme tam stáli u brány, v dálce uvnitř areálu se objevil nějaký človíček, a jeden z kolegů turistů na něj zahalekal. Po chvíli si nás človíček povšimnul a zamával na nás, že jako máme jít dovnitř. Nejdřív jsme nechápali, ale pak jeden z nás zkusil trochu větší silou strčit do vrátek, která se jevila jako zabouchnutá (zvenku na nich byla koule místo kliky), a vrátka povolila.

Ukázalo se, že areál slouží jako všechno možné: buddhistická modlitebna, ubytovna pro leckoho, včetně 24 ukrajinských žen a dětí, a asi i bydlení pro majitele, který to nedávno koupil od nějakého buddhistického magora a snaží se to rekonstruovat. Ale buddhisty nevyhodil, ten človíček, co nás pozval dovnitř, byl toho příkladem. Mluvil jen anglicky (s jen lehce americkým přízvukem), vypadal asi tak na pětadvacet, a nadšeně nám vykládal, jak je to skvělé místo s pozitivními vibracemi. Prý předchozí majitel nepouštěl dovnitř jen tak někoho, protože se bál znečištění místa "špatnými duchy" (ať už tím myslel cokoli), ale on se toho nebojí, protože světlo vždycky vyhraje nad tmou. Ještě mnohem víc toho napovídal, my jsme mu ze zdvořilosti přikyvovali. Ty spiritistické věci nás nezajímaly (bylo to jak z příručky pro buddhistické začátečníky), ale byli jsme mu vděčni za to, že nás pustil dovnitř a provedl nás po části areálu.

Věž zámku v minulosti sloužila jako rozhledna, ale v současném stavu to už není bezpečné.

Nicméně do budoucna to prý chce majitel zase opravit, tak budeme držet palce.

Jako správní mniši si tady pěstují vlastní zeleninu ve skleníku.

Tenhle domek sloužil jako ubytovna pro mnichy, teď tam jsou hlavně Ukrajinci.

A nakonec to nejlepší, tj. oběd v restauraci v Želízech na zpáteční cestě. Aby nám ten nahoře připomněl, že není všechno jenom příjemné, pustil pak na nás na úseku od Liběchova k Mělníku takovou průtrž, že nám nepomohly ani "nepromokavé" bundy. Říkali jsme si, že všechno špatné je pro něco dobré, a že aspoň nebudeme muset zalívat zahrádku. Ale když jsme dorazili k Neratovicím, déšť ustal a cesty byly prašné stejně jako naše záhonky, v Neratovicích zjevně nespadla ani kapka. Chtěl bych mu vzkázat tam nahoru, že je pěknej hajzl zlomyslnej, ale to on musí vědět, když je vševědoucí...

Ještě pár historických údajů: zámeček v maurském slohu tady začal stavět r. 1840 Antonín Veith, majitel liběchovského panství. Měl sloužit jako památník na oslavu národních hrdinů (odtud pojmenování Slavín), a Veith zde plánoval umístit 24 soch významných osobností české historie. Sochy byly objednány u známého bavorského sochaře Ludwiga Schwanthalera. Vzniklo jich však pouze 8, pak Schwanthaler zemřel. Navíc se po roce 1848 Veith dostal do finančních problémů a zámeček nedokončil. Dnes tak stojí jediná z původně projektovaných čtyř věží. Sochy byly věnovány Národnímu muzeu.