Zámek č. 85 (Statenice)

 Potřeboval jsem vyzkoušet novou odpruženou sedlovku, kterou jsem si minulý týden pořídil, protože neutěšený stav některých středočeských komunikací (včetně cyklostezek) se přestával snášet s mými zády. Dnes jsme to plnohodnotně otestovali na cestě do Statenic přes Bohnice, Troju a Lysolaje (a zpět jinou cestou přes Říčany a přívoz do Klecánek). Cyklostezka vedoucí Čimickým hájem je neuvěřitelně hrbolatá, takže tam vždycky dostávala moje záda zabrat. Dnes jsem byl sice vytřesený jak z masážního přístroje (bezplatný bonus), ale záda v pohodě.

Vybraný zámek patří do kategorie podobné jako většina těch posledních: pomalu se rozpadající ruina. Snad se ještě někdy podaří narazit i na pěkný a veřejnosti přístupný zámek. Naděje umírá poslední.

Zámek č. 85: Statenice
Vzdálenost od domova: 30 km (Mapy.cz volí delší cestu přes Troju, nikoli přes Klecany a přívozem).
Skutečně ujetá vzdálenost: 55 km (zpět kratší cesta přívozem)
GPS: N 50°8.55773', E 14°19.05060'

Zámek tradičně vznikl na místě bývalé středověké tvrze. Ta byla vypálena za třicetileté války (tj. v době pobělohorské). Se stavbou v barokním stylu začali kolem roku 1660 potomci katolíka Fridricha z Talmberka, který zdejší panství získal za věrné služby (katoličtí soudruzi tehdy dostávali majetky zabavené protestantským soudruhům). Ještě nedostavěný zámek se r. 1665 stal dočasně majetkem církve. Majitelé se pak měnili, za zmínku stojí hrabě Rudolf Špork. Po 2. světové válce připadl zemědělskému podniku, opět velmi častý osud zámků po nástupu komunismu. Včetně nezbytných důsledků. Po roce 1990 byl ve zuboženém stavu prodán italským majitelům. Tedy podobně jako nedaleký zámek v Sedlci, který také vlastní Italové. Vlastníci jsou ale různé firmy s různými jednateli, takže možná konkurenční mafiánský klan (?). Jeden padre vlastní zámek v Česku, tak ho musí mít i druhý padre... Možná přišli na to, že rozpadající se zámek je dobrá pračka na špinavé peníze...

Cestou zpátky jsme si aspoň spravili chuť obědem v Únětickém pivovaru :-)

Zámek č. 84 (Zvoleněves)

Poslední dny je počasí jako na houpačce, chvíli paří slunce , chvíli je zataženo a fouká vítr, občas zabouří a strhne se liják. V pátek jsem v Mělníku zažil i kroupovou - nikoli polévku, ale průtrž, během chvilky byla silnice pokrytá deseticentimetrovou vrstvou ledu, na střeše auta to bubnovalo tak, že jsem se bál, aby něco neprolétlo skrz. Proto jsme byli trochu nervózní, když jsme se dnes vydali opět kus za Kralupy, ale tentokrát jsme měli štěstí, nebylo ani přehnané vedro, ani kroupy, dokonce ani voda. Vybral jsem další ze zámků v rozumné dojezdové vzdálenosti, bohužel do 30 km už prakticky žádné rozumné zámky nejsou. Pár jich ještě zbývá, ale když pominu ty pražské, kam se nám moc nechce, tak jsou vesměs buď zdálky oplocené a nepřístupné, nebo napůl rozpadlé, případně obojí. Což byl dnešní případ.

Zámek č. 84: Zvoleněves
Vzdálenost od domova podle mapy: 30 km
Skutečně najetá vzdálenost tam a zpět: 62 km

GPS: N 50°13.77170', E 14°11.08172'

Historie zámku sahá do středověku, kdy tu byla tvrz. Již v 17. století tam přestala bydlet šlechta a tvrz plnila roli správní budovy. Za tímto účelem byla na počátku 18. století byla barokně přestavěna, a pak znovu na konci 18. století v duchu klasicismu. Budova spolu s místním velkostatkem měla postupně řadu významných majitelů, posledním šlechtickým vlastníkem byl císař František Josef I., kterému spolu s velkostatkem patřila až do roku 1918. Po 2. světové válce tu bylo sídlo státního statku, a tedy došlo zákonitě k naprosté devastaci.

Když jsme se sem chystali, neměli jsme velká očekávání, i když satelitní fotka na Mapách.cz vypadala docela nadějně. Ale další dostupné informace shodně říkaly, že je to hodně zanedbané. A skutečně, zámek je prakticky těsně před samovolným rozpadnutím, jen z nějakého důvodu někdo asi docela nedávno udělal novou střechu (nejspíš dotace, jak jinak). Nicméně šlo o zbytečně vyhozené peníze, jak dokládá fotodokumentace.

Hned vedle zámku je kostel, který je trochu lépe opraven, ale taky jen částečně. Podařilo se mi oblézt po zídce zamčenou branku (kdo zamyká branku ke kostelu, zvlášť, když je u něj i hřbitov??), abych si udělal fotku zámku od výše položeného kostela, a místa, kam není ze silnice vidět, vypadají podobně jako ten zámek. A to církve rozhodně nemohou tvrdit, že nemají prostředky na opravy, nicméně zjevně jsou podobnou černou dírou na peníze, jako státní správa.

Ale jedno pozitivní zjištění si z výletu odnášíme: po cestě kousíček za Kralupami v obci Olovnice mají docela pěkný zoopark.

A ještě výstřižek satelitního snímku ze serveru Mapy.cz - shora to vypadá docela hezky, ne?

Zámek č. 83 (Jirny)

 Po týdnu jsme učinili další pokus, tentokrát ne zcela dokonaný. Dnes bylo krásně, vybral jsem zámek, který není daleko, a vlastně jsem jeho návštěvu oddaloval jen proto, že o jeho přístupnosti není nikde mnoho informací. Přesněji jsou informace, že není veřejnosti přístupný, ale zda se k němu dá přiblížit aspoň natolik, aby byl rozumně vidět, to jsem nikde nezjistil. Jak by řekl lektor na hodině angličtiny, there's only one way to find out.

Zámek č. 83: Jirny
Vzdálenost od domova podle navigace: 25 km
Skutečně ujetá vzdálenost: 57 km (zvolili jsme delší cestu po cyklostezce)
GPS: N 50°7.01778', E 14°41.41337'

Na tomto místě stála středověká tvrz, pravděpodobně později přestavěná na zámek, snad renesanční nebo barokní, o jehož podobě se však nedochovaly žádné informace. Ví se jen tolik, že r. 1805 koupil starý zámek bohatý velkostatkář a podnikatel Jakub Veith a jako věno ho daroval své dceři Kláře, která se provdala za pražského měšťana Martina Wagnera. Novomanželé, kterým zjevně nechyběly peníze, se tu vyřádili, a na místě původního zámku nechali postavit úplně nový ve stylu romantické pseudogotiky. Pak si ještě přisadilo (rozuměj: přistavělo) svou troškou do mlýna několik dalších majitelů, takže na počátku 20. století byl zámek zvláštní slátaninou pseudogotiky a pseudorenesance. Nicméně byl většinou v bohatých rukou, takže nouzí netrpěl, ovšem až do nástupu komunismu. Dlouhá léta tu pak byl depozitář Akademie věd ČR, což znamená skladiště bez jakékoli údržby. R. 1991 byl totálně zdevastovaný zámek vrácen v restituci potomkům posledního vlastníka. Samozřejmě noví vlastníci neměli prostředky ani chuť řešit nějakou rekonstrukci, takže zámek byl prázdný a dál chátral až do roku 2003, kdy jej koupila firma Lettenmayer & Partner, která jej kompletně zrekonstruovala a zřídila tu svoje sídlo. Na jedné straně dobrá zpráva, že se zámek samovolně nerozpadl, jako řada jemu podobných, na druhé straně je to vlastně jedno, protože slouží jen hrstce vyvolených a veřejnost může tak maximálně tušit jeho obrysy za vysokou zdí, která se táhne kolem celého areálu. Jedná se o památku chráněnou státem, takže se naskýtá otázka, pro koho ji vlastně stát chce chránit...

Zde je fotodokumentace, bez násilného vniknuté na cizí soukromý pozemek toho víc vyfotit nešlo.

Zámek č. 82 (Koleč)

Po delší době se sešly potřebné podmínky (zejména časové a povětrnostní) k návštěvě dalšího zámku. Hezký výlet, hlavně díky dobrému obědu v Kralupech a kafi se zákuskem v Obříství, ale dojem ze samotného zámku byl poněkud rozpačitý...

Zámek č. 82: Koleč
Vzdálenost od domova podle navigace: 28,5 km
Skutečně ujetá vzdálenost tam a zpět: 62 Km (včetně zajížďky do Obříství).
GPS: N 50°11.79893', E 14°13.36407'

Zámek (a stejnojmenná obec) stojí v příjemné venkovské krajině nedaleko hradu Okoř. Byl postaven na místě starší tvrze v letech 1711-1713 v barokním stylu. Postavili jej Ubelliové ze Siegburgu a na rozdíl od majitelů jiných zámků jej dlouhodobě udrželi ve svém vlastnictví snad až do roku 1919, kdy se stal majetkem státu. Po nástupu komunistických soudruhů tu sídlil státní statek a jak bývalo v podobných případech zvykem, nechal ho trestuhodně zchátrat. Po roce 1989 se dostal do rukou zlatokopů, kteří v tomto ohledu nebyli o nic lepší, než komančové. Nemovitost použili k zajištění nějakých hypoték, snad se dokonce pokusili to zapálit a doufali, že pak dostanou povolení to zlikvidovat a prodat pozemky. Nakonec asi před 16 lety v nucené likvidaci koupil ruinu spolek místních nadšenců (Nadační fond Koleč), který dokázal získat nějaké peníze z norských fondů a snaží se zrekonstruovat aspoň část zámku a zřídit zde muzeum včelařství. Chválihodná snaha, ale je na sto honů cítit, jak to drhne. Z těch fondů dostali nízké desítky milionů, ale na pořádnou rekonstrukci by bylo potřeba minimálně desetinásobek. Aby nemuseli přidělené peníze vracet, na chvilku tady otevřeli slibované muzeum, na které zněla dotace, ale muselo být předem jasné, že si to nevydělá ani na provoz, takže to hned zase zavřeli a na vývěsku u vrat dali cedulku, že od 1. 4. 2022 je muzeum dočasně uzavřeno kvůli rekonstrukci. Trochu se obávám, že peníze došly a další nebudou. Větší část zámku je už teď na spadnutí, a ta zrekonstruovaná bude po pár letech následovat. Smutný osud. Kdyby nebyla naše státní správa zkorumpovaná a stát nebyl černou dírou na peníze, mohlo by se v rozpočtu najít i něco na obnovu památek, ale to v naší pokroucené demokracii nehrozí. Zatím všechny vládní strany vždycky před volbami velkohubě slibovaly, jak zatočí s korupcí, ale po volbách skutek utek. A to platí pro ty stávající i minulé, nejvíc pak asi o babišovcích, kteří (mj. v osobě pana přescenta Havlíčka) s korupci nejen nebojovali, ale aktivně ji podpořili v očividně zmanipulovaných výběrových řízeních (systém na prodej dálničních známek apod.). Asi to sem nepatří, ale když vidím, jak podobné osudy má spousta zajímavých architektonických památek, je mi smutno a mám vztek a pořádnou chuť někomu nakopat zadek...