Obloženo

v nadpisu není překlep, týká se to naší půdy a tentokrát výjimečně nebylo dokončování odloženo (jak se dělo víkend za víkendem už půl roku), nýbrž obkládání bylo dokončeno.

Což neznamená, že už není do čeho píchnout. Třeba na zahrádce Hanka každou chvíli něco zapíchne do země, a zase něco jiného z ní vytáhne. Když je to něco moc velké, zavolá mě, abych to vytáhl já. A když je to moc i na mě, počkáme si na Rychlou Rotu (anglicky Rescue Rangers, rozuměj Miro & Didi). Tak zrovna teď máme pokácené dva staré kdysi ovocné stromy, zatím se jen tak povalují na zemi, a kořeny čekají na vytažení. A to by ještě Hanka chtěla pokácet jabloň (poslední ovocný strom, pak už tam je jenom obrovská túje, ale tu kácet nebudu).

Čekáme, že by se Miro s Didim mohli ukázat na Velikonoce, tedy pokud si nepřečtou tenhle blog a neleknou se :-)

I na půdě je ještě práce dost, bude se tmelit kdejaká díra, lištovat, natírat, gruntovat, přenášet věci z půdy do garáže a jiné z garáže na půdu...

Ale to nejhorší máme za sebou.

Nebo ne?

Skoro hotovo

Původně jsem uvažoval o názvech jako Nekonečné dokončování či Světlo na začátku tunelu. Ale abych nevypadal jako pesimista, budu mluvit o napůl plné místo o napůl prázdné sklenici. Opravdu, nezaujatému pozorovateli náš domek může přijít jako dokončený. Ve skutečnosti dál jedeme jak motorové myši a konce nevidíme. Takhle se jeví náš domek externímu pozorovateli:

Pozorovatel-internista (to je ten, kterého pozveme dál), uvidí nedodělky hned jak překročí práh. Veranda není vymalovaná, chybí svítidla, skříně, tedy jinými slovy, nic tam není.

Ovšem ani nejvšetečnější pozorovatel nepronikne tam, kam chodím trávit všechny volné víkendy. Můj pokus o zateplení střechy před časem vypadal takhle:

Teď je to trochu lepší, je hotová třetina podlahy a třetina krovu. Podlaha je tam strašně hrubá a nerovná, takže to nejdřív rovnám stěrkou. To rozmíchám v kyblíku asi půl pytle maltové směsi v trošce vody (dělám to před domem takovým nástavcem na vrtačku). Potom s tím vyšplhám na půdu (po schodech do patra a pak po žebříku úzkým otvorem, je to docela topologický oříšek, jak tam provlíknout sebe i s kyblíkem, nevylít to, nepraštit se a nesletět z žebříku). Nahoře to vyleju a snažím se to honit po podlaze hrablem na sníh a pak špachtlí, aby se to rozlilo pokud možno rovnoměrně. Na první třetinu podlahy jsem spotřeboval asi 8 pytlů, tj. 16 horolezeckých výprav. Ale výsledek nic moc. Po zaschnutí jsem to zakryl parozábranou, 8 mm tlustými deskami hobry a nakonec jsem na to položil lino, ale stejně je to křivý jako prase. Počítám že minimálně dalších 20 pytlů tam ještě zahučí,vprostřed chci položit plovoucí podlahu a ta se nerovnostem nepřizpůsobí jako lino. Všechno je to komplikované tím, že půda je straště nízká, v krajích musím ležet, když tam chci něco dělat, a ani v prostředku se nemůžu narovnat. Na že bych se o to nepokoušel. Pravidelně na to zapomínám, zkusím se narovnat - ale hlavou střechu neprorazím! Akorát se vždycky leknu a strašně zařvu. Dřív se Martin s Hankou lekali, co se mi to stalo, ale teď už vědí svoje a mají z toho prču. Já moc ne, já z toho mám boule a modřiny na všech možných i nemožných místech. Úspěch je, že to zatím nevypadá na žádné trvalé následky. Jestli to takhle půjde dál a vydržím celý a zdravý až do konce, budu muset sám sebe pochválit. Protože to za mě nikdo jiný neudělá :-)

Konec první etapy perestrojky

Od chvíle, kdy jsme se přestěhovali, totálně nestíhám. Stěhování bylo jediné, co proběhlo v plánovaném termínu a zhruba s plánovaným výsledkem (poslední víkend v listopadu). V sobotu jsem vozil sám v našem autě věci, které jsem nechtěl svěřit do rukou stěhovákům (tj. počítače a další domácí elektroniku). V neděli přijeli stěhováci s jedním velikým kamionem a jednou dodávkou, kam dávali drobnější a křehčí věci. Kmitalo jich asi 5 nahoru a dolů, a my jsme mezitím dokončovali vyprazdňování skříní, co se nepodařilo stihnout v sobotu. Majitel stěhovací firmy to odhadoval na půl dne, ale ve tři hodiny odpoledne jsme ještě pořád nakládali. Původní záměr byl, že si většinu nábytku necháme postavit rovnou tam, kam patří, a snad aspoň částečně i smontovat, ale nakonec jsme byli rádi, že to nanosili - už za tmy - kam to šlo.
Nutno dodat, že všechno poctivě balili do fólie, takže nic nerozbili, a peněz si vzali přesně tolik, kolik řekli předem, i když jim to trvalo určitě déle, než čekali.
No a od té doby tu bydlíme.
A od té doby pořád ještě uklízíme a zdaleka nejsme u konce.

Od té doby se událo ještě leccos, co si zasloužilo býti zaznamenáno, ale nejsou lidi.

Tak aspoň stručný přehled.

Epizoda první-výměna střechy.

Původně to bylo dohodnuto tak, že se to mělo stihnout ještě než se nastěhujeme. Ovšem jako všichni ostatní, i tenhle podnikatel výrazně přibrzdil, když mu na účet dorazila záloha. Nejdřív tvrdil, že se dodavatel spozdil s dodávkou krytiny. Pak jednoho dne přijel před náš dům náklaďák a řidič se ptá, kde mám lidi, že mi veze střechu. Já na to, že lidi nemám, a že jsem si myslel, že na to je dodavatel připraven, že to musí složit i na stavbě, kde nikdo není. Chvíli na mě koukal, a pak řekl, že to teda složíme spolu. Ani spolujezdce neměl, takže jsme ve dvou tahali asi 20 plechových plátů velikosti 2x7 metrů. Měl jsem z toho ruce jako šimpanz. Pak jsem zavolal našemu pokrývači, že přivezli střechu, a on se divil, že jsem mu nezavolal hned, že by si to přijeli odtahat. Ani nevím, jestli to myslel vážně, nebo to říkal jen proto, že už to nehrozilo. Pak jednoho dne přišli dva maníci a za den sházeli dolů staré tašky. A prý že do týdne bude střecha hotová. Jenže další dny se ukázali vždycky na chvilku, nebo vůbec, a tak když v půlce prosince začal padat sníh, a my byli pořád bez střechy, začali jsme se docela bát. Začal jsem mu vyhrožovat, že si najdu někoho jiného, kdo to dodělá, a na něm budu vymáhat už zaplacenou zálohu zpátky. Tvářil se, že vůbec nechápe, proč jsem tak nervózní, když se nic neděje. Nicméně mu to asi přecejen bylo nepříjemné, takže to nakonec dodělali, těsně předtím, než jsme odjeli na vánoční prázdniny na Slovensko. Ovšem výsledek - jako vždy s heslem "dodělej si sám". Jednak se jim podařilo udělat hnusné rezavé fleky na naší krásné nové zelené omítce (když sundávali starý okap). Sousedovi poškrábali novou omítku v průjezdu, když nosili materiál. A když už to prohlásili za hotové, všude po okrajích střechy volně plandala textilní fólie. Ptám se, jestli to takhle zůstane. Mistr pokrývač dí, že to tedy může zastřihnout, ale že by bylo dobré to podbít, takže to je škoda stříhat. Ptám se, proč to nepodbil. Říká, že jsem to nechtěl. Já na to, že to nenabízel, tak jsem nevěděl, že to je něco, co mám chtít zvlášť. On mě uklidnil, že to nenabízel schválně, protože nemá lešení, takže by to vlastně ani udělat nemohl. A tak nám dodneška ve větru pleská plachta kolem domku tak nahlas, že si připadáme jako v plachetnici za vichřice na otevřeném moři.

Epizoda druhá - unikající plyn.

Když v lednu nastaly mrazy, v ložnici začal být cítit plyn. Zjistili jsme, že utíká kolem hodin, které jsou ve skříni ve zdi zvenku, ale zjevně se to mistrům zednickým nepodařilo dost utěsnit (ne že by se o to snažili), takže plyn pronikal kolem trubek i dovnitř. Volal jsem plynaře, a kupodivu druhý den to přijeli zkontrolovat. Ovšem ne opravit. Pojezdili kolem hodin nejakým detektorem, konstatovali že je špatný uzávěr, ale to už dávno víme, máme dokonce objednanou opravu, ale ta firma, co to smluvně pro planárny dělá, nestíhá, A navíc teď je zmrzlá země, tak se nedá kopat. A vůbec, o nic nejde, to je normální, že když jsou mrazy, smršťují se kovové trubkly a vznikají netěsnosti, stačí nechat skříň s hodinami otevřenou, aby to větralo. Asi týden na to polevily mrazy a u dveří nám zazvonili dva spoluobčané tmavší pleti. Že prý zítra přijdou opraváři, a oni pro ně mají vykopat jámu. I vykopali jámu velikou, převelikou, všichni bychom se do ní vešli a ještě i sousedy bychom mohli pozvat. Druhý den přišli opraváři, na trubku navařili takový nástavec, skrz který ji pak navrtali a uzavřeli. pak rozmontovali vedení před hodinami, vyměnili uzávěr, všechno omotali takovým černým podehtovaným obinadlem, a odešli, s tím že kolegové nám přijdou jámu zase zaházet. Fakt druhý den přišli, jámu zaházeli, akorát jim zbyly takové ty veliké děravé zatravňovací dlaždice. Prý je tam nedali schválně, protože si to musí nejdřív sednout, a oni si potřebují přivézt takový ten stroj, kterým se to udusá. Prý během dvou až tří dnů přijdou a dodělají to. Uplynuly dva až tři měsíce, dlaždice máme v průjezdu odložené a zatím se jim úspěšně vyhýbáme, když kolem nich zajíždíme a vyjíždíme s autem. Při troše štěstí to spláchneme s druhou etapou rekonstrukce. Když se to nepodaří, tak se asi na stará kolena stanu i dlaždičem. Zatím trénuju klení, myslím že mi to celkem jde.

Epizoda třetí - interiérové dveře.
Vybírali jsme v pražské pobočce roudnické firmy Antinari. Poslali k nám dva maníky, aby přeměřili stavební otvory, aby byla jistota, že to, co objednáme, tam bude pasovat. Soudruzi to přeměřili, pokývali moudře hlavami a odsouhlasili, že můžeme potvrdit objednávku a podepsat smlouvu. Zaplatili jsme zálohu a trpělivě čekali. když uplynula doba, kterou na to podle smlouvy měli, začali jsme se pídit, jaký je stav. Ukázalo se, že paní, co to so námi sepisovala, neumí počítat, takže se se mnou hádala, že když ve smlouvě je 5 týdnů a uplynulo teprve 40 dnů, tak přece mají ještě čas. Po těžkém boji se dala přesvědčit a s týdenním zpožděním přijeli dveře namontovat.
Nastalo teatrální vystoupení, jak nemůžou pracovat, protože ti před nimi (myšleno zedníci) to úplně zmršili. Na mou připomínku, že si to byli osobně přeměřit, odvětili, že to sice ano, ale měřili jenom šířku a výšku otvorů. Nenapadlo je prý změřit tloušťku na více místech. Teď prý zjistili, že tloušťka zdi nahoře je u některých otvorů skoro o 2 cm jiná než dole.
Nakonec jsem je prosil málem vkleče, aby neodjížděli a laskavě to namontovali, i když to nebude úplně ideální. A taky že nebylo. Skoro všude nechali škvíru mezi rámem a stěnou na dva prsty, dokonce i tam, kde byly zdi úplně v pořádku. Nejvíc mě dojali v Martinově pokojíku. Přišli za mnu, že tam jim to vůbec nejde, a že to budou muset zasekat. I řekl jsem, ať dělají, co je třeba. Měl jsem představu, že vytáhnou kladivo a majzlík, naměří kolik je potřeba odseknout, a opatrně to vysekají. Vyvedli mě z omylu, Jeden z nich vzal obrovsou palici a několika mocnými údery zvětšil stavební otvor (už pečlivě zahlazený, zaštukovaný a omítnutý) asi o 30 cm do výšky, i když by bývaly stačily tak 2 cm. Všude kolem lítaly kusy omítky a cihel. A prý ať řeknu zedníkům, aby to po nich zase zazdili, oni jsou truhláři a takovéhle věci neřeší. Říkal jsem, že už žádní zedníci nepřijdou, protože firma Antinari nás výslovně upozorňovala, že je to práce, která se dělá úplně nakonec, když je všechno ostatní dokončené.
Dívali se na mě soucitně, jako by si říkali: to máš teda smůlu chlapče, budeš si muset zazedničit sám, s tím my nic nenaděláme.
Zedničím dodnes. Velké díry už jsou zazdné, ale ty malé zdaleka ne všechny. Člověk by nevěřil, kde po zasazení rámu do zdi může všude vzniknout díra.
A abychom si jich užili trochu víc, jedny dveře nezasadili. Prý výrobce spletl velikost, musejí je odvézt a až budou mít ty správné, zase přijedou a dokončí to.
Celá akce se z pěti týdnů protáhla na víc jak dva měsíce, ale jsme to přežili ve zdraví, dům skoro taky, a ty dveře nevypadají špatně, když se člověk nedívá moc zblízka.

Dodělávky

Poměr hotových a nehotových věcí se pomaličku mění, i když není vždycky zřejmé, kterým směrem. Za poslední týden se pohnulo několik věcí. Dohnali jsme instalatéra. Už jsme měli kontakt na náhradního; minulé pondělí jsem si řekl, že mu ještě dám poslední šanci (asi dvacátou v pořadí), kupodivu jakoby to vytušil, slíbil že přijde v úterý odpoledne a opravdu přišel. Odvzdušnit topení sice odmítl, že to prý zvládnu sám, ale namontoval baterii v kuchyni (mezitím si odběhl nakoupit nějaké hadičky, že prý tam nemáme dost dlouhé), a jal se sestavovat odpad z dřezu a z myčky. Čekali jsme, že to celé bude záležitost na půl hodiny, včetně toho odvzdušnění, ale člověk míní... Hanka nakonec nevydržela a vzdálila se, abychom nenechávali Martina pořád samotného. Já jsem tam trčel, nic pořádného jsem nedělal, protože jsem pořád měl pocit, že už to musí být každou chvíli hotové a že nestojí za to něco většího začínat.
Po dvou hodinách mi zvědavost nedala a šel jsem se podívat blíž, co to tam ten pán kutí. Když mě viděl, hned se do mě pustil, co jsme to koupili za dřez, že z těch dílů, co u toho byly, se odpad nedá poskládat. Bylo to legrační, těch součástek bylo asi 10 a strejda je postupně bral do ruky v náhodném pořadí, brumlal si něco pod fousy a pokoušel se najít kombinaci, která by tam pasovala. Z pohledu kombinatoriky zajímavá úloha. Podle obrázku v návodu sice měly být použity všechny díly, každý právě jednou a v pevně daném pořadí, takže by nemělo být co řešit. Jenže on tvrdil, že podle návodu to nejde, že jsou tam proti sobě prvky s kónickým zakončením, které měly být spojeny převlečnou maticí s těsněním, ale že to těsnění tam nebude držet a bude to protékat. Možná měl pravdu, ale zjevně nebyl schopen nic jiného vymyslet. Protože návodu nevěřil a očividně nebyl přesvědčen, že použije všechny díly, které jsou k dispozici, měl docela těžkou úlohu: zkoušel vlastně variace od pětičlenných skupin z 10 prvků až po desetičlenné, tj. po permutaci nad 10 prvky, která samotná skýtá 10! možností, což je bratru víc jak tři milióny. Jako zkušený řešitel rovnou eliminoval ty, které nedávaly smysl, a těch pár tisíc, co se opravdu daly smontovat, už měl za ty tři hodiny práce vyzkoušené každou hned několikrát. A pořád nic. Donutil jsem ho ať to složí podle návodu, což udělal, zanadával, že to takhle nejde, a hned to znovu rozebral. Znovu jsem ho donutil, aby to složil, že chci vidět proč to nejde. Dostával se na pokraj záchvatu zuřivosti, prý to nepůjde, protože je to moc vysoké a když zapojí odtok z myčky do odtoku z dřezu podle plánku, bude si to přisávat vzduch a poteče to, blablabla, vůbec jsem nepochopil, jestli to fakt má zmáknuté, nebo jenom něco blábolí, aby neztratil kredit. Během pár vteřin to celé sešrouboval, vychrlil hromadu nadávek a zase to roušrouboval, a jak se dostával do varu, popadl náhodně pár trubek co mu zrovna padly do ruky, sešrouboval je, ponořil se pod dřez a najednou to bylo připojené - po třech a půl hodinách beznaděje mu na to stačilo 30 vteřin. Z čehož plyne poučení, že vztek může být někdy užitečným pomocníkem.

Ve čtvrtek nám přišli dodělat vnitřní parapety a žaluzie. Ne že by bylo jednoduché je k nám dostat. Původně, když nám dělali okna, říkal jejich šéf (jak už jsem onehdy zmínil, má příznačné jméno: Job), že stačí zavolat tak 2-3 dny dopředu, je to práce na 2 hodinky, takže se to lehko někam vmáčkne. Hanka mu zavolala, ale prý zrovna nemohl a slíbil, že večer zavolá zpátky a domluví se. Samozřejmě nezavolal. A tak se to opakovalo i podruhé, potřetí, až nakonec se Hanka odmítla nechat odbýt a podařilo se jí z něho vymáčknout termín. Ve čtvrtek kolem druhé opravdu přijeli. Sice ne pan Job osobně, ale dva klučinové, kteří skoro neuměli česky. Hanka tipovala Ukrajince, já bych spíš hádal nějaké Makedonce nebo Bulhary, to čím se dohadovali spolu, znělo hodně exoticky. Byli slušní, když viděli že už máme položené plovoucí podlahy, zuli si boty. To ale neměli dělat, v tu chvíli to bylo v celém domě jak v plynové komoře. Začal jsem otvírat okna abych vyvětral, bylo mi to sice trochu trapné, ale smrt udušením by byla větší zlo. Kluci se do toho pustili s vervou, ale asi toho zatím moc nenamontovali, protože jim chyběl ten správný grif. Po dvou hodinách ještě neměli všechny žaluzie, na parapety zatím vůbec nesáhli. Když v půl páté skončili s žaluziemi, oznámili že jdou "na pět chvilek" ven. Nevěděl jsem, jakou časovou jednotku představuje chvilka, jenom jsem doufal, že to není den. Naštěstí se ukázalo, že jde zřejmě o ekvivalent minuty, takže dvacet minut před pátou se znovu chutě pustili do díla. Kolem šesté byli hotovi s parapety, akorát mě dostali, když po mně chtěli nějaké cihly. Prý že se parapety musí zatížit, aby se neprohnuly. Vysvětloval to spíš rukama a nohama, než slovy. Když jsem řekl, že cihly opravdu nemám, napadlo je, jestli nemám "lažbu". Hrdý na své překladatelské schopnosti, odvětil jsem, že dlažbu mám, a nanosil jsem jim hromadu dlaždic. Tam, kde nevystačily dlaždice, šikovně použili kyblík naplněný vodou. Už se chystali k odchodu, když jsem jim připomněl ještě sítě proti hmyzu. Zatvářili se znechuceně, ale nic neřekli a začali sítě vybalovat. Pár jich zasadili (jak se ukázalo, zvládli bychom to sami, ale to jsme předem nevěděli), a pak mě zavolali, ať se přijdu podívat. Síť, co měl jeden z nich v ruce, byla asi o 20 cm vyšší, než příslušné okno. Ukázalo se, že 6 sítí vůbec nepasuje do našich oken. Asi abychom si nemysleli, že svět je příliš jednoduchý. Kluci se dekovali, že s tím nechtějí mít nic společného. Oznámili jsme to telefonicky panu Jobovi, prý se na to přijde příští týden podívat osobně. Tak schválně.
Do třetice tento týden pracovali také montéři kuchyňští. Pan Hercík se sám ozval v sobotu v poledne, že by tak za 20 minut přijel dodělat ten barový pult a lišty. Fakt přišel a máme hotovo.
Aby to nevypadalo tento týden na samá pozitiva, pár věcí se taky nepodařilo. Lenc slíbil, že do pátku udělá v ložnici vestavnou skříň, ale kde nic tu nic. Elektrikář slíbil, že se zastaví ve čtvrtek a dodělá datové rozvody, ale kde nic tu nic. Volal jsem mu (nikoli poprvé), hrozně se omlouval že mu to nevyšlo a že přijde v sobotu. Výsledek stejný, kde nikdo tu nikdo. Pustil jsem se do dokončení datových rozvodů sám (na půdě volně visící kabely nacvakávám do zásuvek, ze kterých to půjde do routeru), ale jde mi to jak psovi pastva. Ještě to bude napínavý, jestli do stěhování budeme mít funkční internet.
Zítra měli podle smlouvy nastoupit na střechu, ale to by mě překvapilo, kdyby něco začalo podle dohodnutého termínu. Zdá se, že čeští podnikatelé, alespoň ti z oboru stavebictví, chodí včas a dodržují termíny pouze před podpisem smlouvy, případně před úhradou první zálohové faktury. Pak už to není potřeba. Ale nevadí, stejně je venku hnusně - sněží, občas prší, fouká vítr, moc by se nám nelíbilo, kdyby teď někdo přišel, že nám jde rozebrat střechu.
Uvidíme, příští týden bude vydatný, do úterka by měla být ta skříň, v úterý by měli přijít instalovat dveře, možná se ozve i pokrývač, a v neděli se stěhujeme! Odřekli jsme původně dohodnutou stěhovací firmu, co byla domluvená na sobotu. Zdála se nám drahá, tak Hanka zkusila přes internet zadat poptávku, našla se jedna z Kojetic, o dva tisíce levnější, ale museli jsme to posunout ze soboty na neděli. Martin byl zklamanej, tak jsem mu slíbil, že pokud bude fit (teď zrovna moc není), může tam ze soboty na neděli přespat ve spacáku.
Konec reportáže, ta příští už bude závěrečná, aspoň doufám.

Tady je pár fotek...

... a postupně sem ještě něco přidám

pracně dovlečená krbová kamna

zatím jediný kus nábytku - vybavení "tělocvičny"

kuchyň těsně před dokončením

průhled z obýváku na zahradu, vlevo zazděný nový komínový průduch

pohled z ulice (z téhle strany to už vypadá hotově)

Blížíme se ke konci!

a to hlavně se silami :-)

Domek sice už nabývá rysy obyvatelnosti, ale čím víc je hotovo, tím víc se ukazuje, co ještě všechno chybí. Postupně přehodnocujeme, co zvládneme sami, a doobjednáváme další služby, abychom stihli termín konec listopadu (malování, podlahy).

Pro představu, co už je:

zvenku zateplení ze dvou stran (zbytek se bude řešit až příští rok s přístavbou verandy-snad...), vykopaná jáma kolem ze 3 stran, obloženo nopovou fólií a zasypáno štěrkem. Uvnitř vybourané podlahy v přízemí, položeny fólie proti vlhkosti, zateplení 5 cm polystyrénu a beton. V podlahách a stěnách jsou kompletně nové rozvody vody, plynu, topení, elektřiny a i nějaké televizní a datové kabely, nakolik funkční, to se teprve ukáže. Dole na chodbě, v kuchyni, v koupelně sprcháči a na záchodech je dlažba a (kromě kuchyně) i obklady na stěnách. Jsou osazená umyvadla, vany, baterie a odpady. Je smontovaná kuchyňská linka, i když ne úplně (k barovému pultu měla být noha, ale v dodávce byla jenom trubka, která se nedala nijak upevnit - prý chyba dodavatele, předáno k reklamaci, pultík čeká opřený o zeď; mimochodem, linku nám montoval předchozí majitel domku, jaká náhodička :-))

Dnes bude i vymalováno (kuchyň a koupelny vlastnoručně, zbytek od profíka - včera začal a dneska to dokončuje, mně ta kuchyň s koupelnami trvala dva víkendy).

A co ještě chybí:

podlahy (máme slíbeno na příští týden), dokončení kuchyně (dokachlíkování, osazení baterie, odpady, zapojení myčky, zapojení varné desky, osvětlení, barový pultík a lišty kolem pracovní desky), osvětlení (kromě koupelen nám všude trčí ze zdi jen dráty s žárovkami), přivedení TV signálu a internetu ("rozvodna" bude na půdě - taková změť kabelů se hned tak nevidí, tak nevím, strukturovaná kabeláž by byla dražší než nová střechy, tak asi radši skousneme ten bordel). Když jsme u střechy, možná se taky ještě letos stihne vyměnit, ale asi až po našem nastěhování, snad nám nenaprší ani nenasněží na hlavu. Se střechou samozřejmě okapy, pak i hromosvod (teď máme na střeše takový železný stožár pro upevnění antény, široko daleko nejvyšší bod, ideální jako terč pro blesk. Uzemněné to není, a až od toho povedou dráty do počítačů a televizí, nechtěl bych vidět co by to udělalo, kdyby tam ten blesk prásknul.

Dále budeme po umytí oken volat firmu, co nám montovala okna, aby přišli dodělat parapety, žaluzie a sítě proti hmyzu. A když to dobře půjde, na konci listopadu nám přijdou udělat vnitřní dveře (zatím máme všude jenom díry).

Vynořují se hromady dalších problémů a problémků - třeba předevčírem volali podlaháři (ještě před malířem si stěrkovali podlahy, aby ty čisté stěny zase nezašpinili), že prý nám někde teče voda. Protože jsme to měli zprostředkovaně přes jejich šéfa, který tam sám nebyl, nedokázali jsme určit místo, kde to viděli. Večer jsme tam napustili vanu a pak vypustili, roztočili jsme kohoutky u umyvadel, několikrát jsme spláchli všechny tři záchody, ale voda nikde. Tak doufáme, že to byl planý poplach, i když pochybnosti pořád hlodají. Další problém nastal s kotlem, topenář ho původně zprovoznil napřímo (má na sobě jednoduchý ovládací panel), ale prý nám elektrikář dá na zeď termostat, který umožní komforntější ovládání. Elektrikář termostat namontoval, ale nezapojil, že to musí topenář. Ten ho taky nezapojil, že to musí udělat revizní technik, který stejně musí přijít udělat revizi kotle a potvrdit záruční list. Po dvou týdnech slibování (asi šestkrát obligántní "dneska večer se zastavím") se technik opravdu ukázal, zapojil termostat, chvíli kotel testoval s nějakým přístrojem, pak tam něco namačkal a něco k tomu povídal, mluvil snad česky ale vůbec jsem mu nerozuměl. Druhý den mi volala Hanka, že je v domečku a že je tam zima. Kotel ne a ne topit. Já jsem zrovna musel do práce, tak jsem to nechal na ní. Volala toho revizáka, ale dovolala se jeho tátovi. Ten jí slíbil, že se jí ozve syn, tak tam chudák čekala a čekala a nic se nedělo. Nakonec zavolala znovu starému pánovi, že tam čeká jak pitomec, a starý pán kupodivu neporadil, aby čekala jinak, ale slíbil že tedy přijede z Mělníka osobně. Po další hodině dorazil, hrabal se v tom, několikrát volal synovi, a nakonec sundal ze zdi ten termostat že si ho odnese a vymění ho za jiný a ten náš pošle k reklamaci. Hanka přišla úplně zničená, postávala tam v zimě asi 4 hodiny, ani si tam není kam sednout. Dlužno říci, že po dvou týdnech termostat stále nemáme, ale kotel funguje bez něj a bez problémů, tak se ani nesnažíme to urgovat. Třeba to je takhle lepší, moc techniky najednou může být na škodu.

Tak takhle nějak si stojíme, určitě by se daly přidat ještě další body do seznamu problémů (jako třeba: jak dostat krbová kamna z garáže do obýváku, když váží 180 kg a do garáže nám to táhli 4 lidi), ale to by bylo na hodně dlouho.

Podstatné je, že na 29.11. máme domluvené stěhováky, takže chca něchca, tento den proběhne definitivní přesun veškerého živého i neživého materiálu - co stihneme, to stihneme.

Časem doplním pár fotek a dám vědět, co jsme stihli.

Jak jsme našli kominíka

Po oknech byli kominíci naše druhá noční můra. Bez kominíků nebude vyvložkovaný komín, bez komínu nebude fungovat kotel, bez kotle nebude teplo. A zima se blíží... Chvilku to vypadalo nadějně, Hanka našla na internetu pražskou firmu, která nabízela vložkování rychle a levně. Zavolala tam, paní jí řekla, že potřebuje vědět typ kotle, pro jaký se to bude vložkovat, ale jinak že by do dvou dnů mohli přijít a hned to udělat. To vypadalo jak z pohádky. Dohodly se, že druhý den se ozveme, upřesníme typ kotle a dohodneme podrobnosti realizace. Hanka mi předala číslo, ať tam brnknu, že už je všecko dohodnuté, jenom stačí říct typ kotle. Druhý den jsem tedy zavolal, paní pravila že to nebude problém a že by ve čtvrtek mohli přijet. Zeptala se na adresu, já řekl Neratovice, a tím jsme skončili. Paní mi sdělila, že dělají jenom po Praze, a stejně nestíhají, takže mimo Prahu vůbec nevyjíždějí. Už to vypadalo, že snad budeme muset absolvovat rekvalifikační kurz na kominíky a vyvložkovat si to sami. Možná by se to hodilo, mohli jsme rejžovat. Lidí co se motají kolem informatiky a stejně jí nerozumí, takových je hromada. Ale kominík, to je profese, která se očividně platí zlatem.

Zachránil nás pan Žembery. Poslal jsem mu cenovou nabídku těch vydřiduchů z Dolních Beřkovic a připomněl mu, že slíbil oslovit nějaké další kominíky. Za pár dnů se ozval, že našel jednoho kominíka z Prahy, který by to za 50 tisíc zmáknul. Řekl jsem mu, že 50 se mi zdá pořád dost, ti Pražáci, co nám to odmítli, by to zvládli pod 30. Tedy kdybychom ten domek přestěhovali do Prahy. Žembery vysvětloval, že to bylo myšleno jako horní odhad, a že se počítalo se složitým řešením pro turbokotel, který jak se ukazuje máme v nabídce omylem, pan topenář se spletl a celou dobu počítá s normálním kotlem, Dohodli jsme se, že my zkusíme poptat ještě jednou pány z Beřkovic a on zjistí, jestli by pražský kominík nešel dolů. Pánům z Dolních Beřkovic jsem napsal, že potřebuju rychle aspoň jeden komín pro ten kotel, a kolik by to stálo když to nebude turbo, které jsem původně uváděl. Odpověď jsem dostal celkem rychle, stačila jednom jedna urgence. Ne že bych to nečekal, ale stejně mě to pobavilo. Prý za padesát to můžeme mít z fleku. Žemberyho stačilo taky jednou upomenout, a přišel s aktualizovanou nabídkou z Prahy: ten jeho kominík udělá oba komíny za 34 000. Jenom to bude asi 3 týdny trvat, ale byl ochoten přesně dopředu určit termín: 14. října. Navíc se dohodli na rozumnějším řešení s tím průduchem co končí v patře: místo toho, aby se vedlo od kamen odkouření trubkou do patra, Žembery probourá pokračování průduchu ve zdi až dolů, kominík tam natáhne trubku a pak se to zazdí, takže budou dva regulérní průduchy až do přízemí.

A teď s napětím očekávané finále: kominík 14.10. skutečně přišel, za dopoledne vytáhl starou vložku, instaloval novou nerezovou, udělal odbočku pro kotel, do druhého napůl průduchu a napůl díry natáhl druhou vložku (dole to ponastavoval flexitrubkou, protože to nebylo ideálně rovné), udělal vývod pro krbová kamna a skříňku pro vybírání popela, zametl si po sobě, bordel nasypal do pytlů, které si za tímto účelem přinesl (3 velké pytle plné vybouraného zdiva a omítky), pytle si odnesl do auta, vzal si 34 000 na ruku a odfrčel. Samozřejmě bez faktury, stát přijde o daně, ale on by je stejně nějaký ministerský úředník zpronevěřil.

Takhle vypadala ta díra ve zdi před návštěvou kominíka a po ní:

Máme okna !!

První radostná zpráva po dlouhé době. V pondělí 22. září jsem opět volal do firmy ArtOkna, tentokrát připraven pohrozit odstoupením od smlouvy. Paní asi vycítila mé dohodlání a rovnou mi nabídla jesti nechci zavolat majiteli firmy panu Petrželkovi, že mi dá jeho číslo.
Zavolal jsem, samozřejmě že mi to pan Petrželka nebral. Tak jsem mu aspoň nahrál vzkaz, že pokud do zítřka nedostanu konkrétní a závazný termín montáže, okamžitě odstoupím od smlouvy a budu vymáhat zpět zaplacenou zálohu.
Nevím, jestli to bylo přesně to, co pomohlo, ale během půl hodinky mi volala znovu paní z pražské pobočky, že dohodla s šéfem techniků montáž našich oken na pátek ráno. Prý jestli se to hodí. Ujistil jsem ji, že na to čekáme jako na smilování, takže hodit se to musí.
Protože jsem ve středu odpoledne vyrážel na dvoudenní firemní konferenci na Křivoklát, domluvili jsme se s Hankou, že ještě zkusí na pobočku zavolat a zjistit číslo na vedoucího techniků, abychom se ujistili, že opravdu přijedou. Její zjištění nás poněkud zarazilo. Pan Job (tak se ten vrchní technik opravdu jmenuje!) tvrdil, že ten pátek samozřejmě platí, a že prý tou už asi před třemi dny dohodl se mnou. Zmocňuje se nás zoufalství: pan Job si to určitě popletl, a přijede buďto s našimi okny do jiné domácnosti, a nebo k nám s cizími okny. Naštěstí se katastrofický scénář nenaplnil. V pátek ráno přijeli tři montéři vyložili okna a naši zedníci jim pomohli vyndat půvondí rámy, takže v poledne byla okna zasazená.
Považujeme to za historické vítězství, ale všechno tak jednoduché není. Chybí nám venkovní parapety, a jsme tu opět jako u kohoutka a slepičky. Abychom mohli parapety objednat, potřebujeme přesné rozměry okna po obložení polystyrénem a omítnutí. Současně ale výrobce říkám že říká, že není vhodné montovat parapety až po dokončení stavebních úprav jako je zateplení. Zase nevíme, jak z toho ven. Snad to nějak dopadne.

Jak pečujeme o zříceninu

Být vlastníkem zříceniny u nás není jednoduché, zvlášť když člověk má v úmyslu tam jednou i bydlet. Vyjmenovat všechny strasti, nástrahy a překvapení, kterými jsme zatím prošli, by vydalo na román, za který by se nestyděl ani známý autor bestsellerů Lev Nikolajevič Tlustý. Formát blogu nutí ke stručnosti, takže uvedu jen pár historek za všechny.

Jak jsme prodávali topení

V rámci rekonstrukce měníme stará litinová tělesa za nová, menší, lehčí a plechovější. Naši rádcové doporučili, abychom zkusili stará tělesa prodat, že jsou pořád funkční a podobná se stále prodávají za dost velké peníze. Zveřejnil jsem inzerát na Aukru, nabídl jsem do aukce 9 kusů litinových radiátorů od 1 koruny. Během týdne vyšplhala cena na 4 500 Kč. Vyhrála to mladá rodinka někde od Příbrami. Hned po skončení aukce volali, jak se dohodneme s předáním (dal jsem si podmínku že kupující si sám zajistí odvoz). Prý by si přijeli a jak že je to vlastně těžké. Trochu jsem znejistěl, zdálo jako by nevěděli co to vlastně koupili. Ubezpečil jsem je, že je to hodně velké a těžké, ty větší kusy možná dva lidi nedokážou ani zvednout. A že těch kusů bude deset místo devíti, protože jsem to blbě spočítal.

Pán se tvářil že chápe a domluvili jsme se, že se hned následující den pro to zastaví. Jak řekli, tak udělali. Ve smluvenou hodinu dokodrcala k našemu domečku stařičká dodávka velikosti Škody 1203. Z ní se vyklátil člověk vysoký asi dva metry a vážící odhadem 50 až 60 kg. Za ním se vykulila paní vysoká 150 cm a vážící tak asi 70-80 kg. Posledním pomocníkem bylo dítě ve věku asi 6 let, které tatínek skoro pořád nosil, protože prý mělo srdeční vadu a čekala ho operace. Očekával jsem nějaké vysvětlení typu: "Další tři kamarádi jednou za námi náklaďákem, za chviličku jsou tady". Nic takového, tohle bylo opravdu všechno, v tomhle složení a s tím vehiklem chtěli naložit a odvézt deset v průměru dvěstěkilových radiátorů.

A prý kde to je, že bychom začali nakládat. Když viděli, jak se tvářím, souhlasili, že si to pán nejdřív půjde omrknout. Když jsem mu ukázal ty největší třicetižebrové radiátory a vyzval ho, ať si zkusí nějaký zvednout, vypadal že mu to teprve teď došlo. I uradili se, že půjdou po Neratovicích a budou hledat nějakého dopravce, který by jim to do Příbrami dovezl. Nejlepší prý bude, když zajdou do nějaké internetové kavárny a tam si v klidu vyhledají toho nejvhodnějšího. Ujistil jsem je, že u nás v Neratovicích jsme k internetovým kavárnám ještě nedospěli, a s tím dopravcem to může být taky problém. Nicméně jsem začal obcházet sousedy a vyptávat se, jestli někde poblíž není někdo, kdy by odvezl deset litinových radiátorů do Příbrami. Jednoho nám poradili, bydlí o dvě ulice níž, ale nebyl doma. Zavolal jsem Hance (byla ještě v práci), aby zkusila na internetu najít nějakého přepravce v Neratovicích. Kupodivu se podařilo najít blízko ještě jednoho (nějaký pan Svoboda, stejně se jmenoval i ten, co jsme u něj před chvilkou byli, ale tohle je jiný, Svobodů je snad ještě víc než Kučerů), bere nám telefon a souhlasí, že asi za půl hodiny přijede a odveze to. Myslíme si, že máme vyhráno, ale netušíme, že máme za sebou teprve tu jednodušší část. Vyvstává otázka, jak to panu Svobodovi naložíme. Pár radiátorů už je vyhozených před domkem, protože zedníkům překážely v bourání. Ale některé jsou ještě vevnitř, a to dokonce v patře! Dostat to ve dvou s tím pánem dolů, to při našich tělesných dispozicích vypadá jako utopie. Obcházím postupně zedníky, kteří tu ještě pracují (nebo to aspoň úspěšně předstírají). Všichni se mi vysmáli, že to nemají v popisu práce, a co kdyby si přitom ublížili, to že nepřipadá v úvahu. Nakonec jsme získali jediného (ten se zeptal na rovinu: "Máte peníze? Jo? Tak v tom případě není problém"). Velké štěstí, že i dopravce pan Svoboda byl ochoten přiložit ruku k dílu, a tak tedy ve čtyřech jsme byli schopni všechno vytahat a naložit. Pro představu, co jsme tahali z patra po schodech, přikládám fotku jednoho radiátoru.

Nakonec tedy humorná scénka s úspěšným koncem, ale v některých chvílích nám do smíchu fakt nebylo.



Jak hledáme kominíky

Přítomný čas je tu správě, ještě stále hledáme. Začali jsme před třemi měsíci. Pan stavitel Žembery přivedl kominíka, aby omrknul jak vypadají komíny co je s nimi potřeba udělat. Kominík přišel, omrknul a vyslovil verdikt: jeden komín je dobrý, ale je z něj potřeba vytáhnout starou vložku (pozinkovanou). Pro krbová kamna může být i bez vložky. Do druhého komína, který by měl sloužit pro plynový kotel, je třeba dát vložku (nerez nebo hliník). Tím se s námi rozloučil a strčil mi do ruky vizitku řka, že to sice není jeho vizitka, ale s tímhle pánem spolupracuje, tak mu můžeme zavolat. Na vizitce stálo Jaroslav Turyna - stavby krbů.
Krb jsme sice stavět nechtěli, spíš někde koupit levná krbová kamna, ale panu Turynovi jsem tedy zavolal, že potřebujeme vyvložkovat komín, jestli to po něm můžeme chtít. Tvářil se, že dělá i tohle, ale samozřejmě měl sugestivní otázky, jaký tam chceme krb, a když nechceme krb, že bychom od něj mohli koupit aspoň krbová kamna. Dohodli jsme se, že pošlu mailem specifikaci, co bychom přesně potřebovali, a on nám do konce týdne pošle cenovou nabídku. Mail jsem poslal ještě ten den, odpověď nepřišla do dneška. Pravda, neřekl do konce kterého týdne, zatím jich uplynulo teprve asi dvanáct. První pokus se zjevně nepodařil, po týdnu čekání jsme si řekli, že to zkusíme jinde. S pár kominíky jsme mluvili po telefonu, někteří slíbili, že pošlou nabídku a neposlali, někteří rovnou řekli že v námi požadovaném termínu to nestíhají. Jedna firma z nedalekých Dolních Beřkovic vypadala nadějně, přišli se podívat osobně a dospěli k názoru, že to chce sondu, aby se lépe zjistil stav komínů. Prý se příští týden někdo ozve a domluví se na návštěvě. Když se nikdo neozval, zavolal jsem sám (poučen, že kominíci jsou nedostatková čeládka a je třeba se doprošovat, nikoli se naštvat a jít za jinými, protože ti se budou chovat úplně stejně, a čas utíká). Prý to nestihli, ale příští týden se určitě ozvou. Tohle proběhlo ještě dvakrát, načež jsem jim zavolal, že potřebuju vědět na rovinu, jestli přijdou a kdy přesně, protože se nám kvůli nedořešenému komínu zastaví celá rekonstrukce. Pán byl ochotný, říkal že během deseti minut mi zavolá zpátky, a že by možná ještě ten den přišli s tou sondou. Bylo to v pátek ráno, zavolal kolem čtvrté odpoledne, že to dřív nestihl, ale že v pondělí odpoledne se mi ozvou a přijdou s tou sondou. V pondělí opravdu přišli, sonda byla taková obyčejná webová kamerka na kusu provázku, natočili si video z obou komínů a jejich nález nás moc nepotěšil: jeden z těch komínů není použitelný, protože je na několika místech zúžený a uhnutý a vyvložkovat se nedá.
Druhý má sice dva průduchy, ale jeden z nich končí v patře a není tedy použitelný ani pro kotel, ani pro krbová kamna. Prý výsledky šetření předají kolegům ve firmě, kteří se mi ozvou, navrhnou co s tím a pošlou cenovou nabídku.
Po týdnu jsem znovu zavolal, jestli už se na to někdo díval, že bych rád tu nabídku. Ujistili mě, že jsem v pořadí, a za další týden jsem opravdu dostal nabídku. Navrhli prorazit strop, prostup vyztužit speciální žáruvzdornou vložkou a od krbových kamen vyvést touto dírou odkouření do patra, kde se napojí do komína. Druhý průduch, který je až dolů, vyvložkovat speciální vložkou pro turbokotel (dal jsem jim specifikaci, co nám topenář navrhl za kotel). Celé to přijde na 80 tisíc a není v tom zahrnuto napojení odkouření na komín v patře, to se dořeší až na místě.
Trochu nás to zaskočilo, za 80 tisíc nám pan Žembery je schopen postavit dva úplně nové vyvložkované komíny. Dohodli jsme se s ním, že kontaktuje ještě další kominíky a zkusí získat konkurenční nabídky, protože tohle jsou vydřiduši kteří počítají s tím, že už na to tak pospícháme, že vysolíme cokoli. Už uplynuly další dva týdny, na konkurenční nabídky čekáme, schválně, kdo uhodne s jakým výsledkem?

Jak jsme si objednali okna

Zadali jsme si poptávku na internetu na dodávku plastových oken. Dostali jsme hromadu nabídek (odhadem asi 15). Po pečlivém vyhodnocení jsme došli k názoru, že firma ArtOkna nabízí okna nekvalitnější, a ještě navíc nejlevnější. Webové stránky mají docela ucházející, funkční a aktualizované, tak to snad nebudou žádní podvodníci. Nebylo co řešit, zavolali jsme tam, přišel od nich člověk zaměřit stará okna, dostali jsme aktualizovanou nabídku a návrh smlouvy, který jsme podepsali a zaplatili jsme asi 41 000 zálohu. To vše na přelomu července a srpna. Podle smlouvy mají 5-7 týdnů na dodání oken a nástup k montáži. Celá procedura byla dost náročná, takže jsme víc jak týden ztratili oproti plánu, ale pořád ještě by se to dalo snést, pokud dodrží termín. Týden po zaplacení tam Hanka zavolala, jestli dostali peníze a jestli už to je ve výrobě. Dozvěděla se, že peníze dorazily včera (zvláštní, ještě nikdy se nám nestalo, že by peníze cestovaly z účtu na účet víc jak dva dny) a smlouva prý ještě nedorazila. Hanka tu paní přesvědčovala, že už tam smlouva musí být, déle jak týden ani Česká pošta nedoručuje. Tedy pokud se zásilka neztratí. Ale paní povídá, že to se jim prý nestává, a že tedy po tom zapátrají. Hanka volá druhý den znovu, a hle: smlouva se našla, jenom si ji nějak nepředaly mezi sebou brněnská centrála s pražskou pobočkou. Zahlodal v nás červík, když mají takový bordel v papírech, jak dopadne výroba jedenácti oken?
Nyní se můžeme směle přenést o šest týdnů dál, za tuto dobu se nestalo (alespoň co se týče oken) nic zajímavého. Nepočítáme-li telefonát, kdy se Hanka asi po 4 týdnech pokoušela zjistit aktuální stav, abychom věděli, kdy s tím můžeme počítat. Paní jí sdělila, že v počítači žádnou novou informaci nemá a že máme čekat, 7 týdnů přece ještě neuplynulo. Po 6 týdnech už začíná být problém na stavbě, zedníci nemůžou skoro nic dělat, protože takové věc jako vnější a vnitřní omítky a podlahy čekají na výměnu oken, a na tyhle věci zase čekají další věci, a tak nám okna vlastně zastavila rekonstrukci. Nedá mi to a rozjedu se do Prahy osobně. Sídlo je na Thámově ulici, dobrá adresa, mají tam cedulku a zvonek, ale dům je zavřený, zvoním a nikdo neotvírá. Asi po 10 minutách nakonec přikvačí paní, že si musela odskočit. Vysvětluji o co mi jde, paní se mnou soucítí a volá šéfovi. Ten jí - zcela nečekaně - nebere telefon. Volá někomu jinému do výroby, a dozvídá se docela jednoduše předvídatelnou informaci: ještě mají jeden týden, tak mám počkat, okna určitě dorazí. Vidím, že tu nic nepořídím, tak aspoň prosím paní, aby se ozvali ihned jak to bude, abych pak ještě nečekal další týden na montáž. Paní slibuje, že to někam zapíše. Kam, to jsem se raději neptal, abych si nepřivodil srdeční slabost.
Již silně nahlodán ve své víře v serióznost firmy, zkusil jsem vyhledat na internetu nějaké informace o člověku, který podepsal smlouvu (na webových stránkách firmy nejsou uvedeny žádné osoby s výjimkou webmastera, což je, soudě podle jména, podnikatelův syn). Teprve teď zjišťuji, že firma ArtOkna vůbec neexistuje. Ten člověk to provozuje jako živnost, není to ani obyčejné s.r.o. Navíc když jsem vyhledal v obchodním rejstříku firmy, ve kterých vystupuje osoba tohoto jména, ukazuje se, že před časem skutečně jedno s.r.o. na výrobu plastových oken vlastnil, ale ta skončila v likvidaci. To ještě pořád nemusí znamenat, že je to podvodník, zkrachovat může každý, utěšujeme se. Ale na klidu nám to nepřidalo. Chcete znát konec? My taky. V úterý 23. září to bude přesně 7 týdnů od data, kdy mají zapsáno přijetí podepsané smlouvy. Což znamená, že pokud tento den nenastoupí k montáži, porušili smlouvu. Ale tu už vlastně porušili, protože 5 dnů předem se nám měli ozvat a domluvit termín montáže, což se samozřejmě nestalo. Může nás utěšovat, že podle smlouvy máme nárok na smluvní pokutu v případě prodlení, a to 0,01% z ceny zakázky za každý den prodlení. Takže stačí počkat nějakých 8 let a máme zpátky zálohu, kterou jsem jim už poslali. Tedy pokud tu pokutu zaplatí.
O dalším vývoji budu informovat, pokud zůstanu při smyslech.

A aby to nevypadalo jenom jako černá komedie (možná o dost víc černá než komedie), musím říct, že rekonstrukce i přes veškeré překážky docela dost pokročila, tady je pár fotek:

takhle vypadá koupelna 17.9.2008 - už se dláždí!

stěna do sousedčiny zahrádky už je omítnutá - barvu vybírala Hanka

z dalších dvou stran se zatím neomítá ani nezatepluje - společně se střechou a s verandou to bude 2. etapa, snad příští rok na jaře

Náš dům

Můj dům, můj hrad, říkají hrdě Angličané. I my teď můžeme hrdě hlásat: náš dům, naše zřícenina. Ale my máme zříceniny rádi. Jak je patrno z našich cestopisů, dáváme jim přednost před zachovalými hrady, takže je vlastně všechno v pořádku.Pro pořádek zrekapituluji, jak se to všechno seběhlo.
Loni jsme usoudili, že inflace začíná být tak nepříjemná, že nemá smysl držet peníze na účtech. Ani ty nejlepší úroky z termínovaných vkladů zdaleka nepokrývají inflaci, takže platí paradoxní, leč v Čechách zatím obligátní: čím déle máš peníze na účtě, tím jich máš míň.
Protože nejsme žádní burzovní hráči, řekli jsme si, že nejlepší investicí bude pořízení nemovitosti. Začali jsme pokukovat po pozemcích v našem okolí, kde by se dalo něco postavit. Kritéria byla dost přísná: mělo by to být blízko centra Neratovic, aby Martin mohl pěšky dojít do školy. Jiné město jsme vůbec neřešili, kromě Martina by musela složitě dojíždět za prací i Hanka.
Ovšem ukázalo se, že naše požadavky jsou v podstatě nesplnitelné. Volné pozemky v Neratovicích prostě nejsou. Těch pár, co jsou zatím nezastavěné, drží v rukou spekulanti a čekají, že ceny dál porostou. Asi mají pravdu, určitě je to lepší než peníze na účtě.Dokonce jsme vážně uvažovali, že se zúčastníme veřejné dražby na dům, který stojí na slušném místě, ale je v hrozném stavu, takže se to dá jedině zbourat a postavit na tom místě něco nového. Původní vyvolávací cena byla asi 2,8 milionu, ale za tuhle cenu se nenašel žádný zájemce. Dražba se opakovala s vyvolávací cenou 1,4 mil. To už vypadalo rozumněji. Nechali jsme si zpracovat odhad, kolik by stálo zbourání a likvidace sutin. Ukázalo se, že je to dost drahá záležitost, takže v součtu s cenou domu bychom se dostali o dost výš, než kolik jsme byli ochotni dát za pozemek. Aukce jsme se nezúčastnili, pak jsme se doslechli, že to nakonec bylo vydraženo asi za 2 mil. Kč. To by měl zajímalo, co s tím ten člověk bude dělat. V té chvíli jsme ještě pořád věřili, že se něco rozumného v blízkém okolí přece musí najít. Postupem času naše víra slábla, až jsme nakonec pochopili, že pokud nechceme čekat třeba několik let na náhodnou příležitost, nezbývá než koupit starší domek a přestavět ho.
Pár jsme jich viděli, vesměs drahých a ještě dražších. Ty drahé byly hodně špatné, některé z těch dražších byly lepší, ale cenou už nad naše poměry. Při brouzdání po internetových nabídkách realitek Hanka narazila na jeden, který se nám oběma zdál v rozumném stavu, za cenu něco mezi drahou a dražší. Zavolali jsme makléři a zjistili jsme, že na nejbližší sobotu je naplánována prohlídka. Zájemců je víc, takže jsou návštěvy rozplánovány po čtvrthodině. Kuk sem, kuk tam, pokud máš otázky tak se ptej hned, nebo mlč navždy, a v pondělí zavolej, jestli máš zájem. Kdo dřív zavolá, ten to dostane. Zdálo se nám to docela slušné, makléř samozřejmě vychvaloval, jak je to perfektní, stačí trochu vyluxovat a můžeme se stěhovat. Navíc o dva domy vedle bydlí Vojta, Martinův kamarád. Zavolal jsem v pondělí ráno v 8 hodin, asi jsem makléře zastihl ještě v posteli.Ale byli jsme první a domek byl náš. Tedy ještě ne, následovaly týdny sepisování smluv o smlouvách, smluv o hypotékách, smluv pojišťovacích, a nakonec smluv o kterých byly ty smlouvy o smlouvách. Zdálo se nám to náročné, ale nakonec se všechno podařilo a stali jsme se majiteli domku v Neratovicích v ulici Jungmannově. Trochu jsme tušili, že to náročnější máme teprve před sebou, ale zatím jsme netušili o kolik.Plán byl následující: domek převezmeme někdy koncem května, v půlce června začneme rekonstruovat a na konci prázdnin se budeme stěhovat. Mezitím prodáme náš panelákový byt, dostaneme peníze předem, což nám pomůže zaplatit rekonstrukci a ještě splatit část hypotéky. Skvěle vymyšleno, ale to jsme si mysleli, že žijeme v tržní společnosti, kde je kupující pánem a dodavatelé se o něj perou. Omyl, který jsme poznali hned při pokusu o domluvu se stavební firmou, o které jsme si celou dobu mysleli, že nám tu rekonstrukci rádi udělají.Pozvali jsme si šéfa, aby se přišel podívat jak to vypadá, čekali jsme že nám poradí, co je v dobrém stavu a dá se ponechat, a co se musí zrekonstruovat, navrhne jak, případně zajistí projekt a udělá cenovou nabídku. Šéfík přišel, byť neochotně, žádné rady z něho nevypadly, prý co budeme chtít, to nám udělají, a až budeme vědět co tedy chceme, tak se máme ozvat. Zkusili jsme tedy sepsat a namalovat naše představy a znovu jsme mu zavolali, že už bychom to tedy chtěli rozjet, nějakou představu že už máme. Šéfík už ani nepřišel, jenom do telefonu řekl, že to asi bude problém, protože projektanti jsou teď hodně zaneprázdnění, ale bude dělat co se dá, a v pondělí se ozve. V úterý jsem mu volal, jak to vypadá. Prý to zjišťoval, paní inženýrka Váňová toho má moc a projekt udělá tak do dvou měsíců. Náhodou paní inženýrku znám, je to manželka kamaráda, se kterým chodím každou středu hrát tenis. Říkám si, že to bude brnkačka, Jolana nám to z protekce namaluje za pár dnů a můžeme začít. Zkouším to opatrně prošlapávat přes manžela Vláďu. Vláďa reaguje obratem, Jolana to pro nás ráda udělá, ale má toho teď strašně moc, tak to bude chvíli trvat. Už tušíme, že náš časový plán dostává trhliny. Naděje svitla, když Hanka přišla z práce s tipem na dobrého projektanta, bývalého pracovníka Spolany, tedy vlastně kolegu. Známe se dobře s pár lidmi, co se dobře znají s ním; nějaká te přímluva a třeba se dostaneme dopředu v pořadníku. Projektant Ing. Zoula se tvářil ochotně, přišel se podívat, popovídali jsme co si představujeme. Prý toho má strašně moc, ale když už jsme se na něj obrátili, tak nás v tom nenechá. Buďto to namaluje sám, nebo to přehodí na svou sestru, která taky projektuje, a dokonce je autorkou projektu předchozí přestavby a dostavby našeho domku, jež probíhala v roce 1986. Dalších pár týdnů domlouvání, je jasné že Zoula to dělat nebude, ale prý ukecal sestru, že se toho ujme. Paní inženýrka Zoulová se taky přišla podívat, nechala si vysvětlit co chceme, mrkla do plánů. Pak řekla, že si to rozmyslí, jestli se do toho pustí sama, nebo to postoupí někomu dalšímu, ale někdo nám to určitě namaluje. Další týden, a už víme, že ani paní Zoulová to nebude. Prý spolupracuje s nějakou další projektantkou, která je výborná, ale taky nemá čas. Ale má manžela, který je taky projektant. Sice je na invalidním lůžku a nemůže chodit, ale prý se jí podařilo ho přesvědčit, že projekt se dá malovat i vleže. Tak mu máme zavolat a dohodnout se s ním. Trochu jsme zalitovali, že jsme nezůstali u Jolany, dva měsíce jsou v tahu a nepohnuli jsme se ani trochu. Myšlenka, že si necháme namalovat projekt, a pak to třeba ten projektant i ohlídá jako stavební dozor, se nám zdá docela rozumná, navíc by se projekt dal použít jako podklad pro poptávku, když poptáme víc firem tak ušetříme. S termínem stěhování na konci prázdnin jsme se už rozloučili, ale otálet s rekonstrukcí nechceme, v zimě by bylo dobré tam bydlet, jinak se z toho stane ruina (přál bych vám vidět, jak to vypadá teď, a to je zima ještě daleko). Pokorně voláme Jolaně, že bychom ten projekt přecejen chtěli. Současně rozesíláme přes internet poptávku na stavební firmu a oslovujeme rovněž na internetu nalezeného člověka, který nabízí stavební dozor a související služby. Další schůzky v našem domečku (jedna s Jolanou, jedna se stavebním dozorem), další vysvětlování našich představ. Stavební dozor se tváří, že do týdne zpracuje podklad pro provedení výběrového řízení (chtěli jsme po něm mj. pomoci s výběrem firmy, určitě bude hromada zájemců). Podklady se nekonaly, po stavebním dozoru se země slehla. Jolana slibuje že začne s projektem za měsíc. Nebude to ale projekt na celou rekonstrukci, ale jenom na přístavbu verandy. Na ostatní věci nemá smysl projekt dělat. Konečně nám začíná svítat. Pro projektanty je to nezajímavé. Spousta koordinace a subdodávek (topení, plyn, voda, elektřina, zateplení, sanace vlhkosti, sem tam nějaká příčka, práce dost ale celkem vzato minimum stavebních úprav. Je jim blbé si za to říct tolik peněz jako za vyprojektování nového baráku, ale za málo se jim to nevyplatí dělat. Kontaktujeme dalšího člověka, který nabízí stavební dozor, další schůzka, další nezdar, prý nemá co dozorovat, když neexistuje projekt. Zároveň se ztotožňuje s názorem, že na tohle nemá smysl dělat projekt. Připadá nám to jako pohádka o kohoutkovi a slepičce.Na naši internetovou poptávku na stavební firmu jsme dostali dvě reakce. Jednu od soukromníčka z Neratovic s rusky znějícím jménem, druhou od Malé stavební firmy z Mělníka (není až tak malá, ale jmenují se tak). Mají docela hezké webové stránky, a hlavně: jsou ochotni pracovat bez projektu. Vypadá to, že pokud chceme konečně začít něco dělat, nemáme moc na výběr. Mezitím jsme totiž učinili další dvě zkušenosti: soused nám doporučil člověka z Neratovic, který pro něj staví a prý velmi kvalitně. Dopadlo to standardně: človíček přišel, popovídali jsme si co bychom chtěli, on slíbil že během pár dnů udělá nabídku, a tím jsme skončili. Na poptávku na stavební dozor se nám pak ozvala firma z Prahy, že dělá nejen dozor, ale i staví, levně, kvalitně a bez navyšování ceny. Zavolal jsem, dohodli jsme se že pošlu podklady a oni vypracují nabídku nebo se ozvou a vyžádají si upřesnění. Podklady jsem poslal a tím to rovněž skončilo. Při takto katastrofálním nezájmu stavebních firem jsme považovali za malý zázrak, když pan Žembery s Malou stavební firmou prohlásil, že do dvou měsíců udělá kompletní rekonstrukci. Chvíli jsme kolem toho přešlapovali (doufali jsme, že se přecejen najde někdo, kdo nám pomůže přesně naformulovat požadavky do smlouvy a třeba to pak i bude dozorovat, ale tenhle druh lidí asi vymřel). Pan Žembery nám vypracoval nabídku, která nebyla zrovna levná, ale byly dvě možnosti: drahá rekonstrukce, nebo žádná rekonstrukce. Problém je, že momentálně nemáme tolik peněz pohromadě. Původní myšlenka, že prodáme byt a dostaneme peníze v předstihu, což nám pomůže zaplatit rekonstrukci, je ve světle nastalých okolností nereálná. Doteď jsme nebyli schopni ani přibližně říct, kdy budeme schopni byt opustit. Máme sice zájemce, ale ti zase potřebují prodat jejich byt, aby měli na ten náš. Také už měli zájemce, ale ti na to spěchali a díky naši průtahům si to rozmysleli. Takže zájemci o náš byt mají problém najít zájemce o jejich byt, protože my jim nejsme schopni říct datum našeho vystěhování, a tudíž oni nejsou schopni určit datum jejich vystěhování. Další z rodiny kohoutků a slepiček.Žembery už tlačí, že se musíme rozhodnout, nebo vezme jinou zakázku, má jich prý mraky, čemuž věříme. Odhodláváme se tedy ke kompromisu, ořežeme naše požadavky tak, aby se udělalo jenom to nutné, abychom se mohli nastěhovat. Obnáší to sanaci proti vlhkosti, nové podlahy v přízemí, kompletní rozvody, nové topení včetně kotle, zateplení ze strany sousedky (ničíme jí zahrádku odkopáním zeminy kolem baráku a pokládáním fólie, tak aby se neničila ještě jednou, taky by s tím už nemusela souhlasit). A samozřejmě všechny vnitřní úpravy. Zateplení z dalších tří stran, střechu (při jednom z mých pracovních výletů na půdu jsem zjistil, že mi prší na záda, přes ujištění původního majitele, že střecha je v naprostém pořádku) a dostavbu verandy necháme na druhou etapu, snad příští rok na jaře.Za nezateplení tří ze čtyř stěn slevil Žembery asi 80 tisíc, ale až to budeme chtít dodělat, řekne si za ty tři stěny tři stovky. Štve nás to, ale začít už potřebujeme, takže se utěšujeme jenom tím, že až tam budeme bydlet, nebudeme na to tolik spěchat a počkáme si v klidu na víc nabídek a vybereme někoho levnějšího.Najednou jde všechno ráz na ráz, podepisujeme s Žemberym smlouvu, a než se nadějeme, hemží se to tam dělníky, kope se, vrtá se, bourá se, no a teď máme zříceninu. Jak to dopadne, na to jsme sami hodně zvědavi. Pokud to přežijeme ve zdraví, podáme zprávu.