Zámek č. 94 (Buštěhrad)

Při letošním způsobu léta je potřeba využít příležitost k cyklovýletu, když se nabízí, a dneska se nabídla. Pročež po týdnu přidáváme zápis číslo 94. Jeli jsme přes Kralupy, až do Zákolan jsme vlastně kopírovali loňskou cestu k zámku Koleč. Jen jsme si pak přidali ještě asi 7 km navíc přes Libochovičky a těsně jsme tak minuli hrad Okoř (až nám jednou dojdou zámky, možná si přidáme ještě hrady).

Zámek č. 94: Buštěhrad
Vzdálenost podle mapy: 36 km
Skutečně najetá vzdálenost tam a zpět: 74 km
GPS: 50.1551403N, 14.1915114E

Podle fotek, které jsem viděl na internetu, jsem očekával, že uvidíme jeden z těch hezčích zámků. Skutečnost byla někde uprostřed. Viděli jsme dost horších, ale taky dost lepších. Zámek se opravuje, část vypadá slušně, část je pod lešením, a další část je velice zubožená. Snad se podaří ho jednou opravit úplně. Bylo by trestuhodné, kdyby se to nepodařilo, stavěl ho Kilián Ignác Dientzenhofer, což je vedle Santiniho náš nejznámější barokní architekt. Přesněji řečeno, zárodek nechala postavit vévodkyně toskánská Anna Marie Františka r. 1699-1705, původní architekt není znám. R. 1747-1754 pak proběhla přestavba podle návrhu K. I. Dientzenhofera a Anselma Luraga. Potom ještě v letech 1814-16 byla přistavěna dvě křídla v klasicistním slohu. Od 2. poloviny 19. století přestal zámek plnit reprezentativní funkci a sloužil pro administrativní účely, později též jako sídlo velkostatku. Jakožto součást císařských velkostatků přešel r. 1918 do majetku Československé republiky. Další osud budovy byl velmi pestrý, byl tu sirotčinec, kanceláře státního statku a pivovaru, byty pro jejich zaměstnance, archív, škola, mateřská škola, knihovna, hudební škola a dokonce četnická škola. Během 2. světové války ho užíval wehrmacht. Po válce se vrátil státu a postupně chátral. Po roce 1990 byl nepodařeně zprivatizován, soukromí majitelé ho nechali dál chátrat, až jej r. 2003 v dražbě získalo od zkrachovalého vlastníka město Buštěhrad. A teď to teprve začíná být zajímavé. Město investovalo do nové střechy a statického zajištění objektu, ale celková rekonstrukce byla nad jeho možnosti. V roce 2010 přišel návrh od Středočeského kraje, že zámek převezme, provede kompletní rekonstrukci a vytvoří tu reprezentativní kulturně-společenské zařízení. Pamětníci už asi tuší, jak to dopadlo. Vedení kraje v čele se sociálně-demokratickým soudruhem MUDr. Davidem Rathem vypsalo výběrové řízení, vyhrála ho Rathem předem vybraná firma, a pak už následovalo mediálně známě zatčení, doprovázené scénkou s krabicí od vína, ve které k Rathově údivu nebylo víno, ale hromada peněz. Chudák, musel to pro něj být šok. Každopádně po jeho zatčení se Středočeský kraj rozhodl většinu Rathem započatých projektů zrušit, včetně rekonstrukce buštěhradského zámku. A tak má město zámek zpátky a asi úplně neví, co s ním. Zjevně se ho po kouskách snaží rekonstruovat, ale jde to ztuha. Není divu, Buštěhrad má asi 4000 obyvatel a jeho rozpočet asi na takovéto sousto nemůže stačit, ani při využití dotací, protože valná většina dotačních titulů se vypisuje s podmínkou částečné spoluúčastí investora. Budeme držet palce.

Pod zámkem je park, který býval asi velmi pěkný, ale zjevně i tady chybí peníze na údržbu.

Další zajímavostí v Buštěhradu je Muzeum Oty Pavla, jehož rodiče se sem přestěhovali r. 1939 (když bylo malému Otovi 9 let) a on tu vychodil měšťanskou školu. To auto by mohlo někoho svádět k dojmu, že jsme podváděli a dojeli sem nepovoleným typem vozidla, ale není tomu tak, podobnost s naším autem je čistě náhodná. Naše dopravní prostředky jsou vidět vpravo :-)

Zámek č. 92 (Veleslavín)

Včera byl prostředek prodlouženého víkendu, troufl jsem si tedy naplánovat ještě jednu (asi už poslední) cestu do Prahy. Předpoklad byl takový, že většina lidí vypadne na víkend z Prahy a nebude tu takový ruch. Byl to předpoklad správný, v Praze samotné aut nebylo tolik, jako obvykle. Trochu nás ale překvapil čilý ruch po cestě do Prahy; asi si dost lidí z Neratovic a okolí řeklo, že je výborný nápad strávit sobotní den v pražských nákupních centrech. Zpátky jsme se proto rozhodli pro trošku klidnější trasu po cyklostezce z Troji podél Vltavy do Klecan, kde jsme si dali už tradičně kafe ve zdejší kavárně zvané Klícka. Jinak vše proběhlo podle plánu s jedním menším zádrhelem, na zpáteční cestě (po obědě v čínské restauraci Cai Shen v Dejvicích) jsem měl opět prázdné přední kolo, takže jsem znovu měnil duši. Ještě párkrát, a už to budu dělat poslepu :-)

Zámek č. 92: Veleslavín
Vzdálenost od domova podle mapy: 27,5 km
Skutečně ujetá vzdálenost tam a zpět: 58 km
GPS: N 50°5.59662', E 14°21.05262'

Zámek byl postaven někdy v letech 1730-1750. Již předtím tu bylo šlechtické sídlo, které v 16. století vlastnil Štěpán Adam z Veleslavína. Narodil se tu jeho syn Daniel Adam z Veleslavína, spisovatel, historik, tiskař a nakladatel. Stavbu nového zámku v barokním stylu pravděpodobně objednala na počátku 18. století tehdejší vlastnice usedlosti, císařovna  Alžběta Kristýna Brunšvicko-Wolfenbüttelská, matka Marie Terezie. Architektem byl nejspíš Kilián Ignác Dientzenhofer. Roku 1910 zakoupili zámeček od tehdejší majitelky, baronky Oesterénové, dva bratranci-lékaři a zřídili zde soukromé sanatorium pro nervové a plicní choroby. Pobývala tu mj. i  Charlotta Garrigue-Masaryková a z toho důvodu tu měl zřízenu dočasnou pracovnu i T. G. Masaryk. Během 2. světové války války byli oba majitelé, lékaři židovského původu, deportováni do koncentračních táborů. Jeden z nich zemřel v Terezíně, druhý v Osvětimi. Po válce byl zámek samozřejmě zestátněn a sloužil jako zdravotnické zařízení až do roku 2018. Nyní je stále v rukou státu, který se jej opakovaně neúspěšně snaží prodat. Letos proběhla už pátá aukce s vyvolávací cenou 303,45 mil. Kč, do které se překvapivě již popáté nikdo nepřihlásil. Městská část Praha 6 měla zájem zámek převzít a provozovat, ale byla ochotna zaplatit za něj maximálně třetinu z uvedené vyvolávací ceny. To se nenažraným úředníkům z Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových zdálo málo, takže zámek bude raději chátrat. Zatím není v katastrofálním stavu (což se bohužel nedá říct o dalších stavbách v areálu, později přistavěná historizující budova sanatoria už se stává regulérní ruinou). Ale vše je otázkou času. Smutným svědectvím neschopnosti státních úředníků je i jakási venkovní výstava s informacemi o zámku na velkých plechových tabulích. Je tu mj. i informace, že se stát dohodl s Prahou na převodu zámku a že tu brzy začne probíhat rekonstrukce. Bohužel je to informace z roku 2022. Momentálně je přístupný alespoň venkovní areál, což je lepší než nic, ale pokud se o něj nikdo nebude starat, brzy to zase zavřou, aby tu někdo nepřišel k úrazu. Držíme palce...

Zámek č. 91 (Blahotice)

Dnešní výlet byl trochu dobrodružnější než obvykle. Cílem byl zámek Blahotice kousíček od Slaného. Měl jsem to hezky naplánované včetně oběda v nedalekém motorestu. Dosud nenavštívené mimopražské zámky jsou už všechny více než 35 km daleko, takže už to nějaké plánování vyžaduje. Na žádný z pražských zámků jsme si tentokrát netroufli, protože dnes probíhal pražský maraton a půlka Prahy byla kvůli tomu uzavřená, pročež ta druhá půlka byla ucpaná.

Do Blahotic jsme dojeli v pohodě, studený vítr byl sice protivný, ale občas vysvitlo sluníčko, takže jsme po chvíli mrznutí vždycky zase rozmrzli. Zámek samotný nepřinesl žádné překvapení, patří mezi tu většinu, která je v soukromých rukou, majitel pobral dotace na rekonstrukci, aby následně zámek pečlivě oplotil a zatarasil tak, aby tam zbytečně nečuměli cizí lidé, z jejichž daní rekonstrukce proběhla. Pár dalších podrobností níže. Zamotávat se nám to začalo na zpáteční cestě. Motorest, kde jsme chtěli obědvat, měl zavřeno (na silnici, po které jsme přijeli, byla o kus dál před Slaným uzavírka, takže z jindy frekventované silnice mezi Velvary a Slaným se stala slepá ulice bez provozu, pročež se provozovatelům motorestu nelze divit, že to po dobu uzavírky odpískali). Široko daleko tu žádná jiná restaurace není, takže jsme zamířili do Velvar, kde máme už ověřenou hospůdku U Václava. Ani tentokrát nezklamala, i když jsme dorazili až o půl druhé a jídelní lístek byl značně prořídlý. Další plán byl kafe po cestě domů, nejspíš někde ve Veltrusech. Kousíček za Velvary jsem zjistil, že mám měkké přední kolo. Dofoukl jsem ho (miniaturní pumpičkou, kterou s sebou vozím, je to docela náročný sportovní výkon) a doufal jsem, že byl jenom málo utažený ventilek a že to po dotažení bude dobré, Nebylo. Do Veltrus jsem ještě dvakrát dofukoval, duše pořád pomalu, ale spolehlivě ucházela. Ve Veltrusech jsme si dali kafe a výborný zákusek v kavárně jménem Kafe z ruky, která se nachází hned u brány do zámeckého areálu. Posilněn kávou a obrovským punčovým řezem jsem pak radši vyměnil duši. Naštěstí se jednalo o přední kolo, to se sundává líp, takže jsem to nakonec zvládl, i když jsem tenhle úkon naposledy dělal asi tak před padesáti lety. Doufám, že teď budu mít dalších padesát let klid :-)

Zámek č. 91: Blahotice
Vzdálenost od domova podle mapy: 36,2 km
Celkově ujetá vzdálenost tam i zpět: 73 km (tam přes Kralupy, zpět přes Velvary a Veltrusy)
GPS: N 50°14.21980', E 14°7.24292'

Zámecký areál se nachází vedle Blahotického rybníka asi dva kilometry před Slaným. Zámek stojí přibližně na místě bývalé tvrze ze 14. století, která v 16. století zpustla. Současný zámek tu postavil r. 1870 baron Werner Friedrich von Riese-Stallburg v novorenesančním slohu. Moc dalších podrobností se nedá dohledat. Jak jsem zmínil výše, aktuálně je zámek v soukromých rukou, konkrétně ho vlastní jistý Kašpar (on se tak jmenuje, fakt!) a pravděpodobně ho (minimálně část) pronajímá společnosti Ekofrukt Slaný, spol. s r.o.

Pootevřenou brankou jsem si troufl udělat rychlou fotku, i když kolem brány jsou z obou stran velké cedule s varováním, že vstup je obyčejným smrtelníkům přísně zakázán.

A ještě jedna pirátská fotka přes zeď od silnice. Na rozdíl od Chrenkova zámku v Kolodějích, který jsme viděli před týdnem, tady je účel areálu zjevně zcela jiný. Pro čtenáře, kterého zajímá předmět zdejšího podnikání, uvádím překlad názvu společnosti: Ekofrukt = lihovar.

Zámek č. 89 (Koloděje) a 90 (bývalá tvrz Horní Počernice)

První letošní zámecký výlet patřil k těm méně úspěšným. Ne že bychom udělali něco špatně. Počasí vyšlo přesně podle předpovědi, tj. sluníčko, ale ne moc velké vedro. Cesta podle navigace proběhla bez problému, tedy když pominu zlomyslné zakončení, kdy nás navigace donutila nejdříve sjet z prudkého kopce a následně do podobně prudkého kopce vyšlapat, zatímco se dalo jet kolem téměř bez převýšení. Co se nepovedlo byla možnost zámek si rozumně prohlédnout. Z tohoto pohledu se jednalo možná o nejméně úspěšnou misi za celou dobu našich cyklovýletů. Zámek je soukromý, přístup k němu je jen z jedné strany, a přestože se dá tušit, jak vypadá nádvoří, vidět není prakticky nic. Kolem je zeď; brána je sice z kovových mříží, ale je propletena jakousi průsvitnou, ale neprůhlednou látkou, díky čemuž prostě není nic vidět. Když jsem okukoval bránu zblízka, jestli bych nezahlédl něco drobnými skulinkami kolem mříží, hned se ozval domácí telefon, instalovaný u brány, prý jestli něco chci. Neměl jsem tu drzost říct, že bych rád, aby mi otevřeli bránu, že si to tam potřebuju vyfotit. Předpokládám, že bych asi neuspěl. Takže fotodokumentace je tentokrát velmi slabá, jen zpovzdálí kousek budovy, vyčnívající nad plotem.

Zámek č. 89: Koloděje
Vzdálenost od domova podle mapy: 30,5 km
Skutečně ujetá vzdálenost tam a zpět: 68 km (zpátky jsme jeli delší trasou přes lázně Toušeň a Brandýs).
GPS: N 50°3.64713', E 14°38.09117'

Zámek vznikl renesanční přestavbou původně gotického hradu v 2. polovině 16. století. Pak samozřejmě následovaly další přestavby, v 18. století barokní a počátkem 19. století klasicistní. Zajímavostí je, že r. 1919 byl dočasným sídlem prezidenta Masaryka. V letech 1955-2009 jej využívala Vláda ČR ke svým zasedáním a pro reprezentativní účely. Pak se nějakým zázračným způsobem dostal do soukromých a blíže nespecifikovaných rukou a výsledek jsem popsal výše. Jakožto oficiální kulturní památka, na jejíž rekonstrukci jistě majitel pobral dotaci, by si zasloužil aspoň možnost prohlédnutí zvenku. Dotace je pobrána, kulturní památka zachována. Otázkou je pro koho. Pohled do obchodního rejstříku napoví. Zámek patří společnosti Zámek Koloděje a.s., za kterou stojí podnikatel Tomáš Chrenek. Wikipedie v příspěvku o Chrenkovi uvádí jako jeho bydliště - světe div se - zámek Koloděje.

Zasloužené občerstvení v nedaleké restauraci jménem Restaurant No. 110

Neplánovaný zámeček č. 90, který jsme potkali po cestě zpátky. Na Wikipedii jsme dohledali, že budova se sice označuje jako "bývalá tvrz", ale fakticky jde o zámeček, postavený na místě bývalé tvrze zřejmě někdy v 15. století.

Zámky č. 87 a 88 (Malešice a Jiráskova vila)

Včera jsme vyrazili možná na poslední letošní cyklovýlet. Ráno bylo docela zima (kolem 6 stupňů), oblékli jsme se víc než obvykle s tím, že budeme postupně sundávat vrstvy. Hanka jednu sundala (měla o jednu víc než já), já jsem celý den vydržel v cyklodresu a mikině. Když sluníčko vykouklo a jeli jsme do kopce, bylo teplo dost, ale většinu času bylo pod mrakem a pořádné kopce byly "jen" dva. Ale ty stály za to. Vydali jsme se do neoblíbené Prahy (tedy z pohledu cyklistů, jako pěší turisté máme samozřejmě matičku Prahu rádi), protože tady máme ještě pár zámků v pohodové vzdálenosti. A protože jsme vyráželi až po desáté, aby se stihlo aspoň trochu oteplit, na nějaký dlouhatánský výlet se nám nechtělo.

Po cestě jsme jednou zabloudili (na rozhraní Kobylis, Proseku a Libně, když se zbláznily Mapy.cz) a na Jarově jsme se připletli do uzavírky, protože se právě běžel silniční závod Běchovice-Praha, jehož větší část vede po Českobrodské, po které jsme původně chtěli jet. Nakonec jsme si dali pár kilometrů navíc, ale dojeli jsme v časové normě, abychom po prohlídce malešického zámku stihli oběd v restauraci Malešická tvrz. Tam jsme se nacpali tak, že jsme se sotva odvalili. Ještě že nás napadlo si udělat přestávku v botanické zahradě malešického učiliště, protože kdybychom jeli rovnou domů, tak bych ve stoupání na vrch Třešňovka ten oběd určitě zase vyklopil :-)

Zámek č. 87: Malešice
Vzdálenost od domova podle mapy: 24 km
GPS: N 50°5.05840', E 14°30.70918'

Zámek byl postaven ve druhé polovině 17. století na místě původní středověké tvrze druhé polovině 17. století podle návrhu italského architekta Giacoma Antonia Canevalleho. Na přelomu 17. a 18. století patřil rodu Vratislavů z Mitrovic, kteří jej r. 1727 prodali pražské univerzitě. Ta zdejší hospodářství připojila k michelskému statku a r. 1755 provedla přestavbu zámečku do dnešní podoby, pravděpodobně tak, aby sloužila spíše administrativním účelům, nežli k nějaké honosné reprezentaci. Kolem zámku byl hospodářský dvůr s barokní sýpkou. Ta je dnes pěkně rekonstruovaná a slouží zčásti jako odloučené pracoviště (depozitář?) Národního muzea. Zámek sám a přilehlé hospodářské budovy nejsou v nejlepším stavu, jak je vidět z fotodokumentace, a slouží jako skladiště a provozovny několika drobným soukromým firmám.

Zámek č. 88: Jiráskova vila
Vzdálenost od domova podle mapy: 24 km
Skutečně ujetá vzdálenost (Neratovice-zámek Malešice-Jiráskova vila-Neratovice): 51 km
GPS: N 50°5.35208', E 14°30.90953'

Když jsme projížděli ulicí Pod Táborem kolem botanické zahrady zdejšího SOŠ, všimli jsme si, že jsou pootevřená vrata. Ukázalo se, že celý areál botanické zahrady je volně přístupný veřejnosti. Je to skoro zázrak mezi průmyslovými Malešicemi a Jarovem:  krásný kousek přírody na úbočí vrchu Tábor s terasovitými záhony a skalkami, v údolí rybníček s okrasnými rybami. Nad zahradou stojí ve stráni budova, která na první pohled vypadá jako zámeček, i když podle mapy tu má být jen vila. Původně jsem s tím nepočítal, ale když jsem si přečetl cedulku na domě a později i příspěvek na Wikipedii, usoudil jsem, že mohu Jiráskovu vilu s čistým svědomím zařadit mezi zámky.

Pseudorenesanční zámeček v úbočí nad údolím Malé Rokytky nechal r. 1889 postavit majitel zdejší honitby Rudolf Engbert. Od něj ho na počátku 20. století koupil komorní rada a průmyslník Antonín Jirásko. Ten r. 1920  pověřil významného zahradního architekta Františka Thomayera, aby v údolí kolem zámečku založil park. Koncepce parku včetně části dřevin se zachovala dodnes. Komu je jméno Thomayer povědomé, není to náhoda. František Thomayer je jedním z dvojice slavných sourozenců. Jeho bratr Josef Thomayer byl známým lékařem, podle něhož se dnes jmenuje nemocnice v Krči. Po Františku Thomayerovi se zase jmenují Thomayerovy sady nad Libeňským zámkem, ale projektoval např. i parkovou úpravu Karlova náměstí a řadu dalších významných parků a zahrad u nás i v zahraničí.

Kdo to místo nezná, určitě doporučuji, je to velmi příjemné místo a je tam klídek. Lidi, které jsme tu během asi půlhodinové procházky potkali, by se dali spočítat na prstech.

Zámek č. 86 (Hospozín)

Dnes jsme podnikli na nějakou dobu poslední výlet. Počasí skoro dobré - nebylo příliš dusno a nepršelo. Aby to nebylo úplně dokonalé, vál docela silný vítr. Samozřejmě jako obvykle větší část cesty proti nám. Na rovné silnici, kde normálně jezdíme 20-25 km/h, jsem funěl sotva 14. Podle mapy to chvíli vypadalo, že se cíl spíše vzdaluje, než přibližuje, ale nakonec se podařilo a viděli jsme další z nepřehledné sbírky těch smutných příběhů. Podle průvodního textu na Mapách.cz to vypadalo, že zámek by měl být nepřístupný a sloužit k bytovým účelům. Ta první část se ukázala pravdivá, druhá byla možná poněkud staršího data, momentálně tam ubytováni maximálně hlodavci, lidi těžko. A obávám se, že není jisté, jestli ještě někdy budou.

Zámek č. 86: Hospozín
Vzdálenost od domova podle mapy: 32 km
Skutečně najetá vzdálenost tam a zpět: 67 km
GPS: N 50°18.38222', E 14°10.36362'

Zámek v současné podobě pochází z roku 1836, kdy ho majitelé z rodu Kinských nechali postavit na místě původně barokního zámku ze 17. století (který zase stál na místě ještě starší tvrze). Zdejší panství patřilo Kinským od roku 1764 až do roku 1924. Z původního zámku byly pro stavbu nové budovy využity jen některé části. Budova pak sloužila spíše jako sídlo správy místního statku. Po 2. světové válce se pak celkem logicky dostala do vlastnictví zdejšího Státního statku. Jak jsem uvedl na začátku, teoreticky by dnes měla být v soukromých rukou a sloužit k bydlení, ale podle toho, co jsme dnes viděli, zjevně neslouží. V katastru je vedena jako rodinný dům se dvěma spoluvlastníky-fyzickými osobami (dvě dámy, které obě bydlí v Praze, do Hospozína se možná někdy přijedou podívat, možná ani to ne, ale posekat trávu kolem domu už je očividně nad jejich síly).

Na zpáteční cestě jsme se zastavili na oběd ve Velvarech. Pěkné městečko se spoustou historických budov, ale chcípl tady pes. S velkým úsilím jsme našli asi jedinou fungující restauraci a pak jsme si na náměstí dali kafe v jedné skoro prázdné cukrárně. Přitom jsme v uličkách městečka viděli několik zřejmě donedávna fungujících restaurací, které možná nepřežily covid...

Zámek č. 85 (Statenice)

 Potřeboval jsem vyzkoušet novou odpruženou sedlovku, kterou jsem si minulý týden pořídil, protože neutěšený stav některých středočeských komunikací (včetně cyklostezek) se přestával snášet s mými zády. Dnes jsme to plnohodnotně otestovali na cestě do Statenic přes Bohnice, Troju a Lysolaje (a zpět jinou cestou přes Říčany a přívoz do Klecánek). Cyklostezka vedoucí Čimickým hájem je neuvěřitelně hrbolatá, takže tam vždycky dostávala moje záda zabrat. Dnes jsem byl sice vytřesený jak z masážního přístroje (bezplatný bonus), ale záda v pohodě.

Vybraný zámek patří do kategorie podobné jako většina těch posledních: pomalu se rozpadající ruina. Snad se ještě někdy podaří narazit i na pěkný a veřejnosti přístupný zámek. Naděje umírá poslední.

Zámek č. 85: Statenice
Vzdálenost od domova: 30 km (Mapy.cz volí delší cestu přes Troju, nikoli přes Klecany a přívozem).
Skutečně ujetá vzdálenost: 55 km (zpět kratší cesta přívozem)
GPS: N 50°8.55773', E 14°19.05060'

Zámek tradičně vznikl na místě bývalé středověké tvrze. Ta byla vypálena za třicetileté války (tj. v době pobělohorské). Se stavbou v barokním stylu začali kolem roku 1660 potomci katolíka Fridricha z Talmberka, který zdejší panství získal za věrné služby (katoličtí soudruzi tehdy dostávali majetky zabavené protestantským soudruhům). Ještě nedostavěný zámek se r. 1665 stal dočasně majetkem církve. Majitelé se pak měnili, za zmínku stojí hrabě Rudolf Špork. Po 2. světové válce připadl zemědělskému podniku, opět velmi častý osud zámků po nástupu komunismu. Včetně nezbytných důsledků. Po roce 1990 byl ve zuboženém stavu prodán italským majitelům. Tedy podobně jako nedaleký zámek v Sedlci, který také vlastní Italové. Vlastníci jsou ale různé firmy s různými jednateli, takže možná konkurenční mafiánský klan (?). Jeden padre vlastní zámek v Česku, tak ho musí mít i druhý padre... Možná přišli na to, že rozpadající se zámek je dobrá pračka na špinavé peníze...

Cestou zpátky jsme si aspoň spravili chuť obědem v Únětickém pivovaru :-)

Zámek č. 84 (Zvoleněves)

Poslední dny je počasí jako na houpačce, chvíli paří slunce , chvíli je zataženo a fouká vítr, občas zabouří a strhne se liják. V pátek jsem v Mělníku zažil i kroupovou - nikoli polévku, ale průtrž, během chvilky byla silnice pokrytá deseticentimetrovou vrstvou ledu, na střeše auta to bubnovalo tak, že jsem se bál, aby něco neprolétlo skrz. Proto jsme byli trochu nervózní, když jsme se dnes vydali opět kus za Kralupy, ale tentokrát jsme měli štěstí, nebylo ani přehnané vedro, ani kroupy, dokonce ani voda. Vybral jsem další ze zámků v rozumné dojezdové vzdálenosti, bohužel do 30 km už prakticky žádné rozumné zámky nejsou. Pár jich ještě zbývá, ale když pominu ty pražské, kam se nám moc nechce, tak jsou vesměs buď zdálky oplocené a nepřístupné, nebo napůl rozpadlé, případně obojí. Což byl dnešní případ.

Zámek č. 84: Zvoleněves
Vzdálenost od domova podle mapy: 30 km
Skutečně najetá vzdálenost tam a zpět: 62 km

GPS: N 50°13.77170', E 14°11.08172'

Historie zámku sahá do středověku, kdy tu byla tvrz. Již v 17. století tam přestala bydlet šlechta a tvrz plnila roli správní budovy. Za tímto účelem byla na počátku 18. století byla barokně přestavěna, a pak znovu na konci 18. století v duchu klasicismu. Budova spolu s místním velkostatkem měla postupně řadu významných majitelů, posledním šlechtickým vlastníkem byl císař František Josef I., kterému spolu s velkostatkem patřila až do roku 1918. Po 2. světové válce tu bylo sídlo státního statku, a tedy došlo zákonitě k naprosté devastaci.

Když jsme se sem chystali, neměli jsme velká očekávání, i když satelitní fotka na Mapách.cz vypadala docela nadějně. Ale další dostupné informace shodně říkaly, že je to hodně zanedbané. A skutečně, zámek je prakticky těsně před samovolným rozpadnutím, jen z nějakého důvodu někdo asi docela nedávno udělal novou střechu (nejspíš dotace, jak jinak). Nicméně šlo o zbytečně vyhozené peníze, jak dokládá fotodokumentace.

Hned vedle zámku je kostel, který je trochu lépe opraven, ale taky jen částečně. Podařilo se mi oblézt po zídce zamčenou branku (kdo zamyká branku ke kostelu, zvlášť, když je u něj i hřbitov??), abych si udělal fotku zámku od výše položeného kostela, a místa, kam není ze silnice vidět, vypadají podobně jako ten zámek. A to církve rozhodně nemohou tvrdit, že nemají prostředky na opravy, nicméně zjevně jsou podobnou černou dírou na peníze, jako státní správa.

Ale jedno pozitivní zjištění si z výletu odnášíme: po cestě kousíček za Kralupami v obci Olovnice mají docela pěkný zoopark.

A ještě výstřižek satelitního snímku ze serveru Mapy.cz - shora to vypadá docela hezky, ne?

Zámek č. 83 (Jirny)

 Po týdnu jsme učinili další pokus, tentokrát ne zcela dokonaný. Dnes bylo krásně, vybral jsem zámek, který není daleko, a vlastně jsem jeho návštěvu oddaloval jen proto, že o jeho přístupnosti není nikde mnoho informací. Přesněji jsou informace, že není veřejnosti přístupný, ale zda se k němu dá přiblížit aspoň natolik, aby byl rozumně vidět, to jsem nikde nezjistil. Jak by řekl lektor na hodině angličtiny, there's only one way to find out.

Zámek č. 83: Jirny
Vzdálenost od domova podle navigace: 25 km
Skutečně ujetá vzdálenost: 57 km (zvolili jsme delší cestu po cyklostezce)
GPS: N 50°7.01778', E 14°41.41337'

Na tomto místě stála středověká tvrz, pravděpodobně později přestavěná na zámek, snad renesanční nebo barokní, o jehož podobě se však nedochovaly žádné informace. Ví se jen tolik, že r. 1805 koupil starý zámek bohatý velkostatkář a podnikatel Jakub Veith a jako věno ho daroval své dceři Kláře, která se provdala za pražského měšťana Martina Wagnera. Novomanželé, kterým zjevně nechyběly peníze, se tu vyřádili, a na místě původního zámku nechali postavit úplně nový ve stylu romantické pseudogotiky. Pak si ještě přisadilo (rozuměj: přistavělo) svou troškou do mlýna několik dalších majitelů, takže na počátku 20. století byl zámek zvláštní slátaninou pseudogotiky a pseudorenesance. Nicméně byl většinou v bohatých rukou, takže nouzí netrpěl, ovšem až do nástupu komunismu. Dlouhá léta tu pak byl depozitář Akademie věd ČR, což znamená skladiště bez jakékoli údržby. R. 1991 byl totálně zdevastovaný zámek vrácen v restituci potomkům posledního vlastníka. Samozřejmě noví vlastníci neměli prostředky ani chuť řešit nějakou rekonstrukci, takže zámek byl prázdný a dál chátral až do roku 2003, kdy jej koupila firma Lettenmayer & Partner, která jej kompletně zrekonstruovala a zřídila tu svoje sídlo. Na jedné straně dobrá zpráva, že se zámek samovolně nerozpadl, jako řada jemu podobných, na druhé straně je to vlastně jedno, protože slouží jen hrstce vyvolených a veřejnost může tak maximálně tušit jeho obrysy za vysokou zdí, která se táhne kolem celého areálu. Jedná se o památku chráněnou státem, takže se naskýtá otázka, pro koho ji vlastně stát chce chránit...

Zde je fotodokumentace, bez násilného vniknuté na cizí soukromý pozemek toho víc vyfotit nešlo.

Zámek č. 82 (Koleč)

Po delší době se sešly potřebné podmínky (zejména časové a povětrnostní) k návštěvě dalšího zámku. Hezký výlet, hlavně díky dobrému obědu v Kralupech a kafi se zákuskem v Obříství, ale dojem ze samotného zámku byl poněkud rozpačitý...

Zámek č. 82: Koleč
Vzdálenost od domova podle navigace: 28,5 km
Skutečně ujetá vzdálenost tam a zpět: 62 Km (včetně zajížďky do Obříství).
GPS: N 50°11.79893', E 14°13.36407'

Zámek (a stejnojmenná obec) stojí v příjemné venkovské krajině nedaleko hradu Okoř. Byl postaven na místě starší tvrze v letech 1711-1713 v barokním stylu. Postavili jej Ubelliové ze Siegburgu a na rozdíl od majitelů jiných zámků jej dlouhodobě udrželi ve svém vlastnictví snad až do roku 1919, kdy se stal majetkem státu. Po nástupu komunistických soudruhů tu sídlil státní statek a jak bývalo v podobných případech zvykem, nechal ho trestuhodně zchátrat. Po roce 1989 se dostal do rukou zlatokopů, kteří v tomto ohledu nebyli o nic lepší, než komančové. Nemovitost použili k zajištění nějakých hypoték, snad se dokonce pokusili to zapálit a doufali, že pak dostanou povolení to zlikvidovat a prodat pozemky. Nakonec asi před 16 lety v nucené likvidaci koupil ruinu spolek místních nadšenců (Nadační fond Koleč), který dokázal získat nějaké peníze z norských fondů a snaží se zrekonstruovat aspoň část zámku a zřídit zde muzeum včelařství. Chválihodná snaha, ale je na sto honů cítit, jak to drhne. Z těch fondů dostali nízké desítky milionů, ale na pořádnou rekonstrukci by bylo potřeba minimálně desetinásobek. Aby nemuseli přidělené peníze vracet, na chvilku tady otevřeli slibované muzeum, na které zněla dotace, ale muselo být předem jasné, že si to nevydělá ani na provoz, takže to hned zase zavřeli a na vývěsku u vrat dali cedulku, že od 1. 4. 2022 je muzeum dočasně uzavřeno kvůli rekonstrukci. Trochu se obávám, že peníze došly a další nebudou. Větší část zámku je už teď na spadnutí, a ta zrekonstruovaná bude po pár letech následovat. Smutný osud. Kdyby nebyla naše státní správa zkorumpovaná a stát nebyl černou dírou na peníze, mohlo by se v rozpočtu najít i něco na obnovu památek, ale to v naší pokroucené demokracii nehrozí. Zatím všechny vládní strany vždycky před volbami velkohubě slibovaly, jak zatočí s korupcí, ale po volbách skutek utek. A to platí pro ty stávající i minulé, nejvíc pak asi o babišovcích, kteří (mj. v osobě pana přescenta Havlíčka) s korupci nejen nebojovali, ale aktivně ji podpořili v očividně zmanipulovaných výběrových řízeních (systém na prodej dálničních známek apod.). Asi to sem nepatří, ale když vidím, jak podobné osudy má spousta zajímavých architektonických památek, je mi smutno a mám vztek a pořádnou chuť někomu nakopat zadek...