Bad Reichenhall 5.-9. 7. 2017

Tady je pár obrázků z našeho prodlouženého minulého víkendu v Alpách.

Středa 5.7.2017 - příjezd do Bad Reichenhall, akvapark

všude kolem jsou hory, ale před akvaparkem mají pro podhůří Alp nepříliš typické palmy

 ve vnitřních i venkovních bazénech je termální slaná voda

(funguje to samozřejmě i v zimě, určitě skvělé pro vymrzlé lyžaře...)

Čtvrtek 6.7.2017 - výlet na Hochstaufen

 z města se musíme dostat přes řeku Saalach po pěší lávce

 Tady jsou na našich tvářích ještě úsměvy. Postupně nás opustí; rozdíl mezi výchozí a cílovou nadmořskou výškou je asi 1320 m.

 po cestě jsou odpočívadla s nádherným výhledem

 už asi hodinu máme pocit, že už jsme skoro nahoře, ale postupně se ten vrcholek nějak přestává přibližovat

Konečně se nad námi objevuje Reichenhaller Haus, chata těsně pod vrcholem. Jak tady řeší zásobování? Asi podobně jako na Téryho chatě v Tatrách...

Dali jsme si tady polívku, já gulášovku, Hanka hovězí vývar s jedním obrovským játrovým knedlíkem. Na terase žebrají ptáci o něco dobrého. Podle strejdy Googla se jedná o Kavče žlutozobé z čeledi krkavcovitých, tedy příbuzné vrány nebo havrana.

Většina vrcholků tady nemá nějakou informační ceduli s nadmořskou výškou, ale zato mají kříž...

 Společná selfie na úplném vršku...

...a kocháme se pohádkovým výhledem

Pátek 7.7. 2017 - výlet na Predigstuhl a Hochschlegel

Protože nás pořádně bolí nohy z včerejšího výstupu,
vyrážíme lanovkou na kopec na protější straně údolí (Predigstuhl, 1613 m)

Z vrcholku Predigstuhlu je vidět Salzburk

 vedlejší hora s lyžařským vlekem je Hochschlegel (1688 m)

 a naproti přes údolí je náš včerejší kopec, Hochstaufen (1771 m)

 Z Predigstuhlu nejdřív sejdeme po cestičce dolů do sedla, kde je i hospoda (a vytoužený oběd, ale až jako odměna po zdolání protějšího vrcholku); pak šplháme na Hochschlegel, trochu to připomíná cestu z Horního Hanychova na Ještěd...

 A už jsme nahoře; abychom to poznali je tu opět kříž ...

... a fascinující pohled na hory, tímhle směrem jsou vrcholky přes 2500 m.n.m.

 jedeme zpátky...

Protože jsme dnes dorazili poměrně brzy, jdeme na procházku do městečka;

tohle je tzv. Gradierenhaus - vypadá to trochu jako kolonáda, ale uprostřed je stěna skládající se z obrovských polic, do kterých jsou nastrkané balíky nějakého roští, a od střechy na to stéká voda (předpokládám, že ta místní slaná); prý to je zdravé pro duši i tělo...

 na místním náměstíčku Aegidi Platz s gotickým kostelem se koná představení Lazebníka Sevillského

 Poblíž je Alte Saline, starý závod na výrobu soli, ze kterého je dnes muzeum

Sobota 8.7. 2017 - okružní cesta po vysokohorských pastvinách

 Popojíždíme autem na jih k nedalekému Taubensee, odkud vychází značená turistická cesta, seznamující návštěvníky se zdejšími vysokohorskými pastvinami a hospodářstvími. Bohužel v půli cesty se ukazuje, že cesta k Taubensee je zavřená, bez jakékoli značené objížďky, takže se vracíme zpátky a objíždíme to druhou stranou, místo 15 km najedeme asi 60, než se dostaneme k výchozímu místu trasy. Jsou tu krávy, tak jsme tu asi správně.

 První pastvina a chata s názvem Mordaualm, trochu moc turistické, tak jdeme dál

 Po cestě jsme zažili deštík i kácení vzrostlého stromu s kmenem min. 2 metry v průměru, lesáci nás kvůli tomu zastavili, že nesmíme pokračovat, dokud strom nespadne. Takže jsme na vlastní oči viděli, jak šel k zemi. Pak jsme vylezli na kopec, a je tu zase ten kouzelný výhled...

 Tohle je ta správná pastvina, jmenuje se Moosenalm, a mají tu domek jako před 200 lety. Vpředu krávy, pak lidi, a malá kuchyňka, kde se jsou v policích vyrovnané čerstě vyrobené sýry.

Dali jsme si mlíko a chleba se sýrem, to je náš dnešní oběd.

 "Počkej, vyfotím tě s tím krásným údolím v pozadí" ...

 ..."Koukej mě radši vyfotit s támhletím kopcem!

 "Jak je libo :-)"

 Celý 12 km okruh jsme stihli celkem rychle (převýšení bylo poloviční oproti čtvrtku), a tak využíváme zbylý čas a jedeme aspoň na chvilku nakouknout na zdejší perlu, jezero Königssee.

 Je tu pár krásných míst, kam se ale nedá dostat jinak, než na lodi, tak snad někdy příště. Mimochodem, kousíček odtud v kopcích je pověstné Hitlerovo Orlí hnízdo, z něhož je Königssee vidět.

 Po cestě do hotelu potkáváme tuhle Ameriku. Je tu nějaký sraz autoveteránů, protože jsme tu takových krasavců viděli víc.

A tohle je náš hotýlek jménem Erika

9.7.2017 - cesta domů

trochu jsem koketoval s myšlenkou, že bychom se zastavili v nedalekém Salzburku, ale byla by to taková rychlovka, že bychom z toho moc neměli. Nechali jsme to na jindy, a místo toho jsme udělali polední pauzu v Českém Krumlově. Musím přiznat, že jsem tu ještě nebyl, a už jsem se za to styděl. Moc hezké městečko, ještě hezčí, než jsem očekával!

Zámky č. 39 a 40 (Bosyně, Kokořín)

Dnešní trasa na sever (cca 55 km) měla za cíl zámek Kokořín, a po cestě trochu detektivní pátrání po utajeném zámku v Bosyni.

Zámek č. 39: Bosyně
GPS: N 50°24.83288', E 14°32.82310'

Jeden z těch zámků, které sice nestihl ten nejhorší osud a neskončily jako hromada suti (viz  Brnky), ale ten druhý nejhorší, tj. postupem času změnil nejen účel, ale i podobu, a dnes je těžké poznat, že to kdysi bývalo honosné šlechtické sídlo.
Jedná se o původně gotickou tvrz, kterou ve 2. polovině 17. století koupili od Lobkoviců Pachtové z Rájova a přestavěli ji na jednoduchý barokní zámek. Tento rod zámek užíval až do poloviny 19. století. Za komunismu zde byl státní statek, což znamenalo počátek devastační přeměny zámku na užitkovou budovu. V současné době je budova v soukromých rukou, sídlí zde firma INET s.r.o., která dodává bazénové technologie. Díky tomu není zámek zbouraný, ale je veřejnosti nepřístupný (na vratech do areálu je nápis, že se jedná o soukromý pozemek a vstup je sem zakázán). Samozřejmě stav budovy odpovídá způsobu využití, pravděpodobně jsou tu nějaké kanceláře a skladovací prostory, podobně jako v dalších hospodářských staveních uvnitř areálu. K odpuzení zvědavců, jako jsme my, tu mají volně pobíhajícího a zuřivě štěkajícího psa. Proto jen jedna fotka zpovzdálí...

Zámek č. 40: Kokořín
GPS: N 50°25.79813', E 14°34.12418'

Kokořín je všeobecně známý jako pohádkový hrad, ke kterému ročně směřují kroky tisíců turistů. Ve stejnojmenné obci je však i zámeček, bohužel opět nepřístupný, sice ještě jakž takž zachovalý, ale momentálně neudržovaný, a tedy jeden z těch akutně ohrožených.
Byl postaven v 18. století šlechtickou rodinou Sweerts-Šporků. Zámek vystřídal několik majitelů, posledním známým s šlechtickým titulem byl velkoobchodník Václav Špaček ze Starburgu. Po roce 1945 se stal majetkem místního JZD (pro nepamětníky, JZD=Jednotné zemědělské družstvo).
Podle některých pramenů by měl být dnes v užívání Akademie výtvarných umění, ale obávám se, že to už nebude pravda. Podle nápisů na vratech i na okolních ukazatelích tady asi donedávna byl nějaký penzion, ale momentálně budova vypadá opuštěně a jsou tu známky počínající devastace, takže pokud se rychle nenajde nějaký uživatel s jasným plánem a hlavně finančním zázemím, za pár let tu bude podobná kupa kamení, jako jsme viděli v Brnkách.
Jinak ta spousta aut, parkujících před zámkem, nepatří návštěvníkům zámku, ale nedalekého hradu; ti využívají toho, že se tu dá docela dobře a hlavně zdarma zaparkovat. K hradu je odsud asi 1,5 km po turistické cestě. A ještě gastronomický zážitek: chtěli jsme se najíst v místní restauraci Truhlárna; podle vývěsky měla být otevřená, dveře skutečně nebyly zamčené, ale vevnitř pusto a temno. Venku jsme potkali nějakou paní, která kolem uklízela, a ta nám sdělila, že majitele čeká od 10 hodin, a doteď (bylo kolem poledne) se neukázali. Takže jídlo nebude. Zachránila nás druhá zdejší restaurace U koně. Kromě pop-artové sochy koně v životní velikosti tu mají docela dobré jídlo; sice jsme byli trochu překvapeni malými porcemi, ale zase jinde nadáváme, že jsou porce moc velké a zbytečně se přejídáme. Takže vlastně tady to bylo tak, jak to má správně být (i podle plešouna Pohlreicha).