Aby někoho nemátl titulek, nebyl jsem to já nebo snad někdo z rodiny, kdo hrál hokej. To je sport pro ty, co umějí rozdávat rány, v naší rodině je to spíš naopak. Takže se jdeme radši jenom podívat. Přesněji řečeno, poté co jsme s Martinem asi před třemi roky navštívili zápas místní 3. ligy v Neratovicích, mě Martin celou dobu ukecával, abychom se šli podívat na pořádný stadion kde se hraje pořádný hokej, nejlíp když bude hrát Sparta. Náhoda tomu chtěla, že jsme potřebovali odvézt babičku domů do Liberce zrovna v den, kdy se hrál zápas Bílí tygři Liberec vs. HC Sparta Praha. Zkusil jsem zarezervovat lístky přes internet, ale ten hlupák tvrdošíjně odmítal, že prý je vyprodáno. Říkal jsem si, že to není možný, aby v Liberci chodilo na hokej 7 500 diváků, určitě je chyba v internetové aplikaci, někdo zase něco zmršil.
Nikoli, nezmršil. Vtrhli jsme do prosklené budky s nápisem Pokladna, u okénka bylo podezřele volno, i uhodil jsem na slečnu, jestli by nebyly nějaké lístky. Slečna na mne útrpně pohlédla a vysvětlila, že musím do těch vedlejších dveří, tady je sázková kancelář a lístky tu opravdu nemají. Neměli je ale ani vedle, bylo opravdu vyprodáno. Ovšem zas jednou se ukázalo, že není vždy potřeba rozdávat rány, někdy stačí trocha trpělivosti. Vystál jsme důlek u pokladny, zatímco jiní zájemci přišli, zeptali se, a po zjištění, že lístky nejsou, na nic nečekali a odešli. My ale tušili, že tam budou nějaké rezervace, které se úderem půl sedmé uvolní.
A tak se taky stalo. Dostali jsme lístky do 4. patra, tedy až pod střechu. Vidět bylo dobře, až na to, že si Martin zapomněl brýle (nosil je teprv týden), a tak celý zápas netušil, kde se nalézá puk.
Jak se ukázalo, nakonec to nebylo to nejpodstatnější.
Hned po vstupu do haly nás ohromila atmosféra. Někde pod námi museli mít domácí fanoušci velký buben, jehož zrychlující se dunění mělo hnát bílé tygry do boje - vzpomněl jsem si na podobný princip používaný na dračích lodích. Tam to funguje, tady to aspoň pomáhá synchronizovat potlesk a dupání fanoušků, takže zvuková kulisa je opravdu mohutná. Hokej sám je strašně rychlý, chvílemi mám i já problém sledovat kde je puk. Liberečtí se snaží, ale v přemíře snahy jim utíkají puky od hokejky, soupeř je techničtější a trestá chyby. Sparta dává rychlý první gól a do konce třetiny přidává ještě jeden. Ve druhé třetině liberečtí znovu inkasují a vypadá to na debakl. Ovšem diváci se kupodivu nepřestávají bavit, o přestávkách se konzumují klobásy a pivo, po ledě se prohánějí kluci převlečení za bílé tygry (tedy za ta zvířata, nikoli za hokejisty). Pořadatelé zorganizovali štafetový závod na šlapací čtyřkolce mezi fanoušky Sparty a Liberce, samozřejmě vyhráli liberečtí, kteří zjevně měli natrénováno a nedostávali tak často na ledové dráze hodiny. Nad ledem si poletovala velká reklamní rádiem řízená vzducholoď. Na led vedle šlapacích čtyřkolek vyjely i skutečné automobily značky Volkswagen, moc by mě zajímalo, kolik přítomných diváků to přimělo k následnému zakoupení automobilu této značky. Nás tedy ne.
Třetí třetina přinesla překvapivý obrat, liberečtí ještě přidali, zatímco sparťané se zdáli ukolébaní či snad unavení, a tak po dvou gólech ve sparťanské síti se z posledních minut zápasu stalo drama, domácí ve velkém tlaku nastřelili tyčku, ale další gól už nedali. Martin byl spokojený, ani nemusel moc křičet, čemuž jsem byl rád, neboť fandit Spartě v liberecké hale mi připadlo trochu jako dráždění chřestýše bosou nohou. Ale naštěstí v naší řadě sedělo pár fanoušků Sparty, takže když Martin dal na konci najevo radost z úspěchu svých oblíbenců, upřely se na něj pohledy spíše překvapené a pobavené, než nenávistné. Já totiž celou dobu fandil Liberci.
Nakonec asi odcházela většina diváků spokojená. Bylo to tak napínavé, že se neodbytně vtírala myšlenka, jestli to snad nebylo celé dopředu naplánované. Ale já věřím, že i když je dnešní hokej zjevně mnohem víc divadelní show než sport, pořád to ještě není jen herecký výkon podle scénáře jako přiblblý wrestling. Myslím že to by fanoušek vycítil. I když, krk bych na to asi raději nesázel.
Druhé překvapení byla pro mě divácká účast. Vstupné stálo 100 Kč a děti do 12 let měly vstup zdarma. Přesto jsem měl pocit, že jsme snad jediní platící diváci. Kolem kurtů sice postávalo pár desítek lidí, ale všichni měli na krku pořadatelské cedulky. Nechápu to, pro našince je tohle jedinečná příložitost vidět špičkový tenis. Vinu nesou určitě i pořadatelé, protože propagace turnaje je mizivá, kdo není vyložený fanda a nezajímá se o to cíleně, ten se o turnají vůbec nedozví. Ostatně že se s diváky moc nepočítá, to je vidět i v areálu samotném. Na dvou velkých tabulích tu sice mají pavouky s dosavadními výsledky dvou hlavních soutěží (dvouhry žen a mužů, čtyřhry už nikoli), ale rozpis kdo na kterém kurtě má hrát, ten se dá najít jenom na internetu. Když přijdete osobně, nezbývám vám než chodit od jednoho kurtu ke druhému a pátrat, kdo zrovna hraje a který zápas je nejzajímavější. Ovšem když sledujete jeden, nedozvíte se, že třeba na jiném kurtu se dohrálo a začal tam nový zápas, který byste viděli raději. Abych jenom nekritizoval, pro hráče je asi organizace zajištěná dobře, nevypadalo to že by někde něco vázlo.
Pak jí přálo trochu štěstí, Slovinka pár míčů zkazila, a najednou byl druhý set doma v poměru 6:4. Uspokojeni dílčím úspěchem jsme zašli koupit zmrzlinu, Martin si vybral čokoládový Twix, já nějakého tvarohového nanuka, jak se pak ukázalo, tak úplně rozteklého. Mimochodem, ukrajinská mafie má občerstvení na Štvanici plně pod kontrolou, stejně jako na Václaváku. Že dokážou uplatit pražské radní, to chápu, i když mě to štve. Ale že se nechají i pořadatelé prestižního tenisového turnaje, to je docela ostuda. Prodavači neumí ani pořádně česky. Co se dá dělat, nakonec jsme jim udělali ještě další kšeft, Martin měl hroznou chuť na klobásu, a mohli jsme si vybrat, jestli ji chceme od Ukrajinců, nebo od Ukrajinců. Asi není těžké uhodnout, co jsme zvolili. Ale nejdřív jsme se zmrzlinami naklusali znovu na centr, protože to už Azarenka vyprovodila Plíškovou a nastoupila Klára Zakopalová proti Shahar Peer, izraelské turnajové dvojce, momentálně 18. na světě. Zakopalová je 53., což taky není zlé, a zdá se mi že je u nás neprávem odsunuta do pozadí na úkor Šafářové, které to kdysi chvíli šlo, ale teď nehraje vůbec nic, a nebo Kvitové, která je možná mladá a nadějná, ale když potřebujeme vyhrát baráž ve Fedcupu, měly by hrát ty nejlepší a ne ty nadějné. Když už to kouči Pálovi odřekla Vaidišová, nevím proč nepozval Zakopalovou, postup přes Izrael nemusely být takové nervy do poslední chvíle. 
