Proč nemám rád PayU

Pro ty, kdo to nevědí: PayU je platební brána.  Tedy služba, kterou používají e-shopy a další webové aplikace k realizaci plateb od klientů pomocí platebních karet a případně dalších platebních metod (třeba pomocí mobilů, sms aj.). Nejznámější poskytovatelé této služby u nás jsou americký PayPal a český GoPay. Existuje samozřejmě řada dalších, mezi nimi i PayU. Podobně jako historie systému PAyPal je těsně svázána s aukčním systémem eBay, PayU patřila do skupiny Allegro, která je provozovatelem Aukra, tedy polské napodobeniny amerického eBay.
Když jsem se před dvěma lety rozhodoval, jakou platební bránu použít pro svůj obchůdek s elektronickými knihami (www.mojeknihy.eu), porovnal jsem podmínky jednotlivých poskytovatelů a jako nejvýhodnější mi vyšlo právě PayU. Sice je tam poměrně vysoký registrační poplatek 3900 Kč a měsíční poplatek za používání brány 199 Kč, ale za jednotlivé platby si PayU brala nejnižší poplatky ze všech (u platebních karet 2,9% a 2 Kč, u většiny dalších metod 1,9% a 2 Kč).
Bral jsem to jako investici do budoucnosti, věděl jsem, že zpočátku jim budu platit víc, než mi prodeje vynesou, ale doufal jsem, že během pár let se budou prodávat desítky až stovky knížek měsíčně v průměrné ceně kolem 100 Kč, a pak se mi to začne vracet. Samozřejmě impolementace platební brány taky nebyla zadarmo, protože se to musí propojit s rozhraním toho e-shopu, musí se to pořádně odladit a otestovat. Zhruba po roce a půl se podařilo vychytat většinu problémů; nutno přiznat, že na můj obchod zavítalo mnohem méně zákazníků, než jsem doufal, a někteří z nich mě zase rychle opustili, protože platby přes bránu PayU někdy fungovaly a někdy ně. Ale bral jsem to jako porodní bolesti a doufal jsem, že se postupně vyladí k dokonalosti jak můj obchůdek, tak platební brána.
Bohužel uplynulo jen pár měsíců, a dostal jsem zdvořilý email od PayU, že si mě jako věrného klienta velmi váží, a proto s účinností od 1. července tohoto roku zvyšují měsíční poplatek na 499 Kč měsíčně. Samozřejmě za to budou poskytovat ještě kvalitnější služby (jako kdyby dosavadní služby byly kvalitní) a všichni budeme happy až do smrti (nebo do dalšího zvýšení cen).
Nepotřebuji moc počítat, zda se mi to vyplatí; prodám v průměru jednu knížku za měsíc, z průměrně inkasovaných 100 Kč zaplatím 21% DPH a licenční poplatek nakladateli nebo honorář autorovi, takže s tím poplatkem mi bude vycházet měsíční zisk kolem mínus 490 Kč. A tak po necelých dvou letech vypiplávání e-shopu zahazuji investici zhruba 15 000 Kč a poníženě prosím svého webdesignéra, aby mi rychle předělal rozhraní na bránu GoPay. Další náklady, další testování a dalších pár zákazníků, které odradí chybky, jež se za pochodu určitě vyskytnou.
Takže název tohoto článku je vlastně hodně zdrženlivý. Já totiž nenávidím PayU. Ne kvůli těm pár desítkám tisíc, ani kvůli pár ztraceným zákazníkům (i když ti mě hodně mrzí), ale kvůli aroganci, se kterou přistupují k malým klientům. Samozřejmě ty velké tohle opatření bolet nebude, při statisícových obratech je navýšení o tři stovky měsíčně zanedbatelná režie. Ale stovky malých obchůdků, jako je ten můj, se najednou ocitnou v problémech, protože jim hajzlové z PayU dne 9.6. 2015 suše oznámí, že mají dvacet dnů na to, aby uzavřeli dodatek ke smlouvě s vyššími poplatky, a když to neučiní, dostanou k výpověď a  brána jim prostě za další dva měsíce přestane fungovat, a s ní samozřejmě celý e-shop. Nabízejí sice zprostředkování uzavření smlouvy za stávajících podmínek s českým provozovatelem platební brány ComGate Payments, ale to je řešení s malým počtem zákazníků, tudíž málo prověřené, které bych si sám nikdy svobodně nevybral, a nevyberu si ho ani pod nátlakem.

Celá akce zjevně souvisí se změnou vlastnické struktury, protože před pár dny bylo oznámeno, že polská skupina Allegro prodala 100% podíl holandské společnosti PayU Group (zjevně v tu chvíli za tím účelem založené). Přesně to odpovídá holandskému způsobu myšlení (něco o tom vím): měsíční poplatek 199 Kč ? To je nějakých 7 Euro, za to si v Amsterodamu nedám ani polívku k večeři! Čechy je potřeba trošku přiždímat!

Nezbývá než popřát holandským soudruhům, aby jejich velká investice odešla do kopru , tam, kam odešla jejich přičiněním ta moje malá. Jdu to teď zkusit s GoPay a doufám, že je zase za pár měsíců nekoupí nějaký bludný Holanďan a situace se nebude opakovat...

Proč nemám rád Facebook

Aby bylo jasno, nemám nic proti sociálním sítím. Facebook jsem vždycky považoval za průkopníka v tomto oboru, a byť mi připadal trochu přeceňovaný (jak vlastními uživateli, tak investory na burze), bral jsem ho za představitele těch progresívních firem, co posunují vývoj informačních technologií dopředu a tím činí svět lepším. Těch, kterým říkám "the good ones" (ostatní jsou "the bad ones", případně "the ugly ones").
Z názvu příspěvku je asi zřejmé, že se můj názor změnil. Založil jsem si totiž "firemní" FB stránku, kde jsem se rozhodl propagovat svůj e-shopík Mojeknihy.eu. Facebook člověka vybízí na každém kroku, aby pustil nějaký ten chlup (čti: dolar) a zajistil si tak větší sledovanost příspěvků, více lajků a fanoušků, vyšší návštěvnost webových stránek, atd. atd.
Řekl jsem si, že to je přesně to, co potřebuju, aby se o mých stránkách dozvědělo co nejvíc lidí. Navíc Facebook láká na unikátní možnost cílit reklamy na ty správné skupiny uživatelů. Tedy chci-li prodávat knihy, nechám zobrazovat reklamu pouze lidem, kteří jako jednoho ze svých koníčků uvádějí četbu. Chci-li propagovat Duškova Čaroděje, zacílím jen na čtenáře Fantasy. Geniální. Fakt přesně to, co potřebuju.

Od té doby jsem zkusil spustit asi desítku reklam. Je to opravdu jednoduché, stačí napsat příspěvek a kliknout na tlačítko Propagovat. Jenže... Jedním z přímých důsledků Murphyho zákonů je skutečnost, že nic není tak skvělé, jak se na první pohled zdá. Mé pokusy zůstávaly (a dodnes většinou zůstávají) ve stádiu pokusů. Scénář je pokaždé stejný. Chci propagovat své stránky, takže napíšu příspěvek, který se jich týká (třeba o nově vydané knize), uvedu odkaz na stránky, FB automaticky přidá link a ze stránek si sám stáhne náhled obrázku. Sám si obrázek ořízne a umístí ho do příspěvku. Poté, co kliknu na tlačítko Propagovat, příspěvek se zařadí do fronty ke schválení. Není totiž možné propagovat cokoli, FB má jakási kritéria, která musí příspěvek splňovat, aby mohl být propagován. Takže chvíle napětí (většinou několik hodin). A ejhle, příspěvek byl zamítnut. FB totiž  zatím nedokázal vymyslet mechanizmus, jak správně zkontrolovat dodržení těchto kritérií. Posuzuje to nějaký algoritmus, který naprogramoval nějaký Ind (nebo to posuzuje přímo živý Ind?), ale americký inženýr mu zapomněl vysvětlit, jak ta kritéria posoudit.

Tak třeba první kritérium: použitý obrázek nesmí obsahovat více než 20% plochy pokryté textem. Pominu stupiditu tohoto kritéria (text kolem obrázku nevadí, text v obrázku ano); kdyby bylo spolehlivě posouditelné, dokážu s tím žít. Budu si obrázky vybírat sám, a ohlídám si, aby neměly příliš textu. Ovšem Ind neví, jak má změřit, kolik procent text v obrázku zabírá (možná ani neví, co je procento). Tak pro jistotu kritérium interpretuje po svém: jsou-li v textu nějaká písmena, příspěvek se zamítne. Dobrá, ale jak poznám, co je písmeno? Indická interpretace: když je v obrázku nějaká zakroucená čára, považuj ji za písmeno. Nojo, ale většina obrázků obsahuje alespoň sem tam nějakou zakroucenou čáru, že ano? Bingo! Chceš obrázek? Máš smůlu! Ještě tak jsi-li zastáncem moderního umění, mohl by projít obrázek s názvem Velké nic (tj. prázdné plátno, signované Velkým Mistrem). Možná by prošel i Picasso, ten dělá většinou čáry rovné, ale nemám vyzkoušeno.

Většina mých příspěvků tedy zatím skončila na kritériu 20% obsahu textu v obrázku (připomínám, že obrázek si z mých stránek vybral Facebook sám, a sám provedl jeho oříznutí na požadovaný rozměr). Po těchto zkušenostech jsem si myslel, že už na něj dokážu vyzrát. Dnes byl Den knihy, tak jsem si ráno zadal příspěvek s obrázkem, který jsem vyříznul z oficiálního banneru Svazu knihkupců. Text tam fakt není, jen dopravní značka symbolizující 15% slevu. Sem tam rovná čára, spousta prázdného místa. To musí projít i přes indického inkvizitora.
Nemýlím se, obrázek prošel. Ne tak inzerát. Hoďku po zadání reklamy dostávám oznámení z Facebooku, že můj příspěvek byl zamítnut. Prý obsahuje vulgární nebo hanlivá slova nebo podněcování k rasové nenávisti, nebo něco takového. Cože? Pátrám po možných skrytých významech, ale nic takového ve svém příspěvku nenacházím. Ostatně, opravdu umí Ind česky?
V mailu se mj. píše, že pokud si myslím, že reklama byla zamítnuta neoprávněně, mám kliknout na odkaz, pomocí kterého mohu vyjádřit svůj nesouhlas. I učinil jsem tak, zdvořile se jsem se dotázal, jak to soudruzi myslí, že jsem tam žádné porušení ničeho nenašel. A hurá, večer ve 20:50 dostávám zprávu, že jak se zdá, byla má reklama chybně posouzena, a proto byla uvolněna a mohu si ji znovu aktivovat. Podepsán nějaký Maurice z Facebooku.
Odpovídám Mauricovi, že je mi líto, že mi svou chybou znemožnili propagovat web, na kterém mám slevy právě tento jeden den. Samozřejmě Maurice je jenom program, který vytvořili Indové. Takže mi po dvou hodinách přichází odpověď, obsahující doslova to samé, co předchozí mail, nyní ovšem přeloženo z angličtiny do češtiny. Vida, Maurice je vícejazyčný.

Pokud by snad někdo chtěl nabýt dojmu, že vedle Facebooku mám také něco proti Indům, musím to rázně dementovat. Indové jsou stále více využíváni západními technologickými firmami jako levná síla k hrubým programátorským (i jiným) pracem, ale když nejsou dostatečně vyškoleni a nedostanou kvalitní podklady, nemůže být výsledek jejich práce kvalitní. Facebook přitom platí za jednoho z nejskvělejších zaměstnavatelů v oblasti IT, který láká skvělé mozky z celého světa. Nevím, co ty skvělé mozky vymýšlí, ale jsem přesvědčen, že ta hrubá práce nakonec i tady skončí u Indů.A ty skvělé mozky jsou tak vysoko v oblacích, že je jim zatěžko zamyslet se nad tím, zda 1. jejich vlastní kritéria nejsou nesmyslná, a 2. jak definovat algoritmus k jejich spolehlivému ověření.

Jenom nevím, když už i Facebook, tak je vůbec nějaká firma na světě, která funguje dobře? Google? A zkusili jste někdo použít Google Documents? Microsoft, co zaspal dobu, a teď dohání Google s ještě méně povedenými , zato pěkně drahými Office 365?
Pokud někdo víte o firmě, která by mě kvalitou svých produktů přesvědčila, že naše společnost ještě tak úplně definitivně nedegeneruje, prosím dejte mi vědět. Čekám jak na smilování...

Tady je trocha dokumentace.

(tohle je výsledek mých pokusů o publikování reklam na FB za poslední dva týdny)

 (takhle vypadá jeden z příspěvků, který nebyl schválen z toho důvodu, že obrázek prý obsahuje více než 20% plochy textu; na mou námitku, že obrázek neobsahuje ŽÁDNÝ text, mi později soudruzi reklamu odblokovali, takže tahle nakonec běžela více než týden a shlédlo ji přes 57 000 uživatelů)

(tenhle mi zablokovali pro nevhodný obsah, a poté, když uplynul den, ke kterému se vztahuje, mi ho s omluvou odblokovali)

Jak Česká pošta zaspala dobu

  Nebudu se zabývat tristní kvalitou základních služeb České pošty. Všichni jsme si zvykli na to, že pošta je pošta. Balíček na domácí adresu doručí spolehlivě v pracovní době, kdy většina z nás dlí v práci a nikoli doma. U přepážek sedí deset úřednic, ale všech pět klientů, kteří v tu chvíli jsou na pobočce, čeká na odbavení u jediného okénka, takže jedna úřednice kmitá, zatímco ostatních devět čumí do blba. A tak dále, to všichni známe. Já jsem dnes narazil na českou poštu coby provozovatele systému datových schránek. Proč tu zakázku dostala právě tato dinosauří organizace, nemám tušení. Ale rozhodně je to dobrý tunýlek, mizí tady stovky milionů z našich daní, které pomáhají poště přežít, i když díky kvalitě svých služeb už by dávno měla být mrtvá.

Nemám rozhodně žádné iluze, ale stejně mě zase jednou dokázali překvapit.

Dneska jsem se totiž snažil vyplnit formulář Přehled o příjmech a výdajích OSVČ. Aby to živnostník neměl moc jednoduché, kromě daňového přiznání musí tatáž čísla plus něco navíc vyplnit ještě do formulářů pro zdravotní pojišťovnu a pro správu sociálního zabezpečení. Naštěstí moje zdravotní pojišťovna na to má aplikaci přímo na webu, takže podání proběhlo bez problémů. Sociálka na to má formulář, který se dá vyplnit pomocí skvělého FormFilleru od Software602. Samotné vyplnění je v pohodě, dokonce je tam tlačítko na odeslání přes datovou schránku. Ale ať tlačím jak tlačím, tlačítko nic neodesílá. Po několika pokusech jsem rezignoval, uložil jsem formulář do xml a rozhodl se přihlásit do datové schránky a ručně ho odeslat. Jaké bylo mé překvapení, když na mě vykoukla stránka, která mě poslala kamsi, viz níže. Nevěřím vlastním očím.

Co to je, plánovaná údržba systému?? Už si vzpomínám, to se dělalo v sedmdesátých letech minulého století! Tehdejší sálové počítače měly feritové paměti, kterým oxidovaly kontakty. Tak se musel jednou týdně na půl dne odstavit počítač, nastoupili technici s vatičkou a lahví lihu, a čistili kontakty. Soudruzi z pošty asi pozapomněli, že teď máme rok 2014...
Žádná rozumně napsaná aplikace nepotřebuje pravidelné odstávky z důvodu "údržby", to jenom někdo byl líný trochu víc programovat, a proč taky, když jde jenom o klienty  - uživatele datových schránek, z nich většina o ně vlastně ani moc nestojí, ale má jejich používání nařízeno ze zákona...

A když už mám aplikaci, kterou jsem naprogramoval prasácky a potřebuju ji čas od času odstavit, tak to jakožto normálně myslící člověk naplánuju na noc, třeba ze soboty na neděli. Jasně, v sobotu po obědě není normální pracovní doba, ale živnostník přes týden pracuje, papírování si nechává na víkend. Nepočítá s tím, že software soudruhů z České pošty si vybírá pracovní volno.
A ta hláška, že plánované termíny údržby jsou vždy s dostatečným předstihem zveřejňovány, ta mi tedy opravdu pomohla! Hned se cítím líp, když vím, že si za to můžu sám, protože jsem se s dostatečným předstihem měl podívat někam, nevím kam, a dočetl bych se něco, nevím  co. Že by soudruzi zároveň k tomu oznámení přidali informaci, do kdy že to tedy ta plánovaná odstávka bude, to je pod jejich úroveň. Nebo že by sem aspoň dali odkaz na to tajemné místo, kde to s dostatečným předstihem zveřejňují. Rád bych věděl, jestli budu čekat minuty, hodiny, nebo dny. Týdny snad ne, já jim pořád ještě věřím!

Napadá mě, jestli Douglas Adams neměl nějaké zkušenosti s Českou poštou, když psal Stopařova průvodce po Galaxii. Nebo že by v Anglii měli podobně fungující úřady? Pozor, konkurence!

Ale naše milá pošta teď má nového soudruha ředitele, který má plán, jak vše napravit a vylepšit. Už se těším.

Proč nemám rád soudce

Od malička mám úctu k autoritám. Byl jsem tak vychován a vydrželo mi to dlouho. Až v dospělém věku jsem o některých začal pochybovat. O prezidentovi, který krade pera. O poslancích, kteří kradou o hodně víc. O premiérovi, který lže, kudy chodí. Ale nejdřív ze všeho jsem začal pochybovat o soudcích.

             Ne že bych k soudcům někdy cítil nějakou náklonnost, nikdy jsem žádného sympatického nepotkal. Ale úctu jsem k nim měl, to ano. Jsou to přece znalci a vykladači zákona, jejichž jediným posláním je spravedlivě trestat zločince, kteří zákon porušují. Není důležité, že na člověka působí dojmem osiny v zadku, to musí souviset s tím, že v zájmu zachování spravedlnosti si nesmějí nikoho pouštět moc k tělu.

             Mé první „živé“ seznámení se soudní praxí proběhlo na vojně, a v základech otřáslo mou důvěrou v naše právní prostředí (tehdy ještě socialistické, ale nebojte nic, ti nejlepší přetrvali a jsou tam dodnes).

            Svou roční porci vojenské služby jsem si odsloužil v Písku, u spojařů. Protože jsem o spojařině nevěděl nic, vykonával jsem funkci „výkoňáka“, tj. výkonného praporčíka. To byla taková děvečka pro všechno, co byla k ruce veliteli roty a dělala za něj všechno, co se jemu nechtělo. Což bylo skoro všechno. Kromě jiného bylo mou povinností jednou týdně sebrat od vojáků pyžama, košile a spodní prádlo, odnést to do plukovního skladu k vyprání a nafasovat stejný počet čistých kusů. Když v tom člověk neuměl moc chodit, mohl tady prodělat kalhoty, doslova. Někteří vojáci byli zkušení, dokázali z jednoho kusu umně nastříhat a naskládat dva, aby za to získali dva kusy nové nepoškozené. Někdy to prošlo, ale většinou plukovní skladník věděl, která bije, a při počítání poznal, že je ten kousek moc tenký, vytáhl ho, rozložil, a podvod byl odhalen. Naštěstí jsem se rychle poučil a při přebírání od svých vojáků jsem si dával pozor, abych to nebyl já, u koho zůstane černý petr. Jednou jsem ale blbě spočítal košile a ve skladu jsem nahlásil o jednu míň, než jsem jich skutečně odevzdal. Skladník to samozřejmě vždycky přepočítával, věděl, co mu hrozí. Kupodivu, tenhle byl mimořádně poctivý, upozornil mě, že jsem se spletl ve svůj neprospěch a vydal mi správný počet. To jsem na vojně do té doby nezažil, každý se tam snažil každého oblbnout, ošulit, neboli, po vojensku řečeno, ochcat. Samozřejmě to nebyl voják z povolání. Ti nikdy nepracovali. Velitel plukovního skladu byl poručík. Ten delegoval svou práci na svého zástupce, nějakého rotmistra, rovněž vojáka z povolání. No a ten na to měl několik pomocníků z řad obyčejných záklaďáků. Ti pracovali, vojáci z povolání byli od toho, aby na ně řvali. Ale i mezi vojáky základní služby byly rozdíly, dané zejména číslem - tj. počtem dnů do ukončení vojenské služby. Ti starší už taky nepracovali, všechno museli odřít ti s číslem > 365 (pro neznalé: normální záklaďák měl v den příchodu číslo 730). Nicméně i ti mladší se rychle přizpůsobovali a „ochcávali“, jak to jen šlo. Za chvíli už jsem věděl, na které z pomocníků ve skladu si mám dát pozor, protože mi za bezvadný kus dají krásně vypranou, nažehlenou a pečlivě naskládanou půlku košile. Ale tenhle mi to neudělal nikdy. Byl poctivý. Ke své smůle, jak se později ukázalo.

            Jednoho dne zaburácelo chodbami hlášení velitele plukovního štábu, že se všichni výkonní praporčíci mají neprodleně dostavit do zasedací místnosti. Naklusali jsme celí nervózní, jestli někdo z nás něco neprovedl. Ukázalo se, že nás poctil návštěvou vojenský prokurátor, nějaký plukovník, na první pohled osina v zadku, jak jinak. Velitel štábu, pako jménem major Vaverka, přednesl plamenný proslov k nám všem výkonným praporčíkům (bylo nás dost - tolik, kolik bylo ve spojovacím pluku rot; přesný počet už si nepamatuju, a i kdyby, možná je to ještě pořád vojenské tajemství). Prý se dnes bude konat soudní řízení s několika vojáky, obžalovanými z krádeží pohonných hmot. Máme dávat dobrý pozor a odnést si ponaučení, že krást se nesmí. Měl pravdu, odnesl jsem si ponaučení. Voják základní služby krást nesmí, a i když nekrade, ještě pořád nemá vyhráno. Krade-li v jeho okolí voják z povolání, není třeba dlouho hádat, kdo to odsere (pardon, ale vojenská terminologie je chudá, jiný výraz pro tuto situaci nenabízí).

            Soud probíhal asi následovně: prokurátor si postupně předvolával obžalované od nejvyšší šarže. Nejdřív byl předvolán poručík-velitel plukovního skladu. Prokurátor se ho zeptal: „Kradl jste ze skladu pohonné hmoty? Poručík: „Nekradl, souduhu plukovníku“. Prokurátor: „Ale věděl jste o tom, že se vám ztrácejí?“ Poručík: „Nevěděl, soudruhu plukovníku. Inventury měl na starosti můj zástupce, a ten mě neinformoval, že něco chybí“. Prokurátor: „A máte na někoho podezření, kdo to mohl udělat?“ Poručík: „Nejspíš někdo z pomocníků“.

            Poté byl předvolán rotmistr-zástupce vedoucího skladu. Prokurátor se ptá: „Kradl jste ze skladu pohonné hmoty?“ Rotmistr: „Nekradl, soudruhu plukovníku“. Prokurátor: „Ale když jste dělal inventuru, musel jste přijít na to, že vám něco chybí, nebo ne?“ Rotmistr: „To ano, ale proč to chybělo, to nevím. Ani jsem si nebyl jistý, jestli jsem to spočítal správně.“ Prokurátor: „A proč jste to nenahlásil svému nadřízenému?“ Rotmistr mlčky krčí rameny. V tu chvíli vypadá, že opravdu neumí do pěti počítat. Prokurátor: „A máte aspoň tušení, kdo to mohl udělat?“ Rotmistr:„To mám, soudruhu plukovníku. Musel to být vojín XY.“ Prokurátor: „Proč si to myslíte?“ Rotmistr: „Protože vždycky zůstával ve skladu nejdéle ze všech a tvářil se, že pracuje. Vždycky mi to připadalo podezřelé.“

            Nakonec byl předvolán pomocník ze skladu, vojín XY-voják základní služby. Nevěřil jsem svým očím. Byl to můj známý, snad jediný poctivý pomocník, který kdy v tom skladu pracoval. Prokurátor se ho zeptal: „Kradl jste pohonné hmoty?“ Voják: „Nekradl, soudruhu plukovníku“. Prokurátor: „Ale přístup do skladu jste měl, nebo ne?“ Voják: „To měli i všichni ostatní, kdo ve skladu pracovali.“ Prokurátor: „Odpovídejte mi na to, na co se vás ptám. Mě nezajímají ostatní. Měl jste klíče od skladu, ano nebo ne?“ Voják: „Ano“. Prokurátor: „A stávalo se, že jste zůstal ve skladu sám, když už tam nikdo jiný nebyl?“ Voják: „Ano“. Prokurátor: „Takže asi nemáte někoho, kdo by dosvědčil, že jste odtamtud nikdy nic neodnesl?“ Voják: „Ne“. Prokurátor (zatvářil se spokojeně): „To mi stačí“.

Pak byla chvíli přestávka, prokurátor se musel asi poradit sám se sebou. To byla „výhoda“ vojenského soudu, žádná porota, žádná obhajoba, prokurátor je všeznalý a všemocný, druhý hned za pánembohem (tedy vlastně tehdy až třetí, za Marxem a Leninem).

            My všichni už jsme tušili, k čemu se schyluje, i když jsme se pořád ještě zdráhali uvěřit. Ale brzy se naše tušení potvrdilo. Soudruh plukovník slavnostně předstoupil a vynesl rozsudek. Poručík-velitel skladu se zprošťuje obžaloby, protože o ničem nevěděl. Rotmistr-zástupce vedoucího skladu se odsuzuje na 6 měsíců odnětí svobody podmíněně se zkušební dobou jeden rok, protože o krádežích věděl a neučinil žádná opatření, aby jim zabránil. Vojín XY se odsuzuje na dva roky odnětí svobody nepodmíněně ve vojenském nápravném zařízení v Sabinově, protože sám o své vlastní vůli a opakovaně kradl pohonné hmoty, jak vyplývá z výpovědí svědků.

            Chudák vojáček málem zkolaboval, když rozsudek vyslechl. Asi do poslední chvíle netušil, co se na něj šije. Nevím, jestli z něj dva roky v Sabinově udělaly lepšího člověka, ale vím určitě, že prokurátorovi a pár dalším důstojníkům by pár let v nápravném zařízení prospělo mnohem, mnohem víc.

            Od té doby vím, že spravedlnost je slepá, hluchá a chromá. Přesvědčil jsem se o tom ještě mockrát a podobně jako v soudce, ztratil jsem důvěru i v další orgány zaručující vymahatelnost práva – policii a státní zastupitelství. Třeba když zástupce ředitele pražské policie Zdeněk Janíček byl roku 2005 nalezen oběšený s 29 bodnými a řeznými ranami. Tedy aby bylo jasno, nejdřív se pobodal a pořezal, pak se oběsil, nikoli naopak. Policie neshledala cizí zavinění a případ uzavřela jako sebevraždu. Že se plukovník Janíček v té době intenzívně zabýval aktivitami mafiána Radovana Krejčíře a jeho možným napojením na orgány státní správy, to je jistě jen náhoda. Nebo když r. 2004 určitá mafiánská skupina (opět se silnou Krejčířovou stopou) podala žalobu na Čepro, v níž si žalující strana nárokovala fingovanou pohledávku v hodnotě tří miliard Kč. Podařilo se jim podplatit dámu v podatelně Čepra, aby obálku s předvoláním ztratila, takže v Čepru o celém případu nikdo netušil (přesněji, nikdo kromě těch, kteří na tom s danou skupinou tajně spolupracovali). Panu soudci Hovorkovi nepřišlo vůbec divné, že se z Čepra k soudnímu jednání nikdo nedostavil, když se jednalo o 3 miliardy, a za pár minut byl hotov s vynesením rozsudku. Samozřejmě ve prospěch žalující strany. Zajímalo by mě, kolik z těch 3 miliard mu slíbili. Člověk by měl být v obraze, co kdyby někdy potřeboval služby nějakého soudce, že ano. Tedy ten Hovorka bude asi drahý, ale možná by se našel někdo levnější, kdo by mi helfnul, až na mě přijde exekutor, že jsem před 10 lety při splátce hypotéky zaplatil o 10 halířů míň a můj dluh včetně penále a poplatků za vymáhání narostl za tu dobu na 987 659,80 Kč. Vím, že se takové věci dějí, tak chci být připraven. Koneckonců, jsme v tržní společnosti, soudce poskytuje službu, a komu by měl vyhovět, když ne tomu, kdo víc zaplatí, že ano. To je přece normální. Nebo ne?

Pussy Riot, náboženství a těžká cesta (nejen) Ruska k demokracii

 Nikdy jsem se netajil tím, že považuji náboženství za největší podvod v dějinách lidstva. Církve pak za instituce, využívající tohoto podvodu k manipulaci s masami (těmi lidskými; manipulovat se zvířaty je složitější: těžko se jim něco nalhává).

Hrstka samozvaných vyvolených tvrdí, že oni jediní mají certifikát na komunikaci s tisíce let starým, účelově vybájeným a z vědeckého pohledu dětinsky směšným mýtem, zvaným Bůh (název se liší dle místního vkusu a tradic, princip je vždy stejný). Miliardy lidí na světě jim to žerou, a co víc, ve jménu tohoto mýtu jsou schopni upalovat své bližní na hranicích, vraždit je ve válkách, nebo aspoň věznit a mučit hlady, ano, ty samé bližní, které jim onen mýtus přikazuje milovat. Univerzální odpovědí pochybovačům o humánnosti podobných projevů lásky jest ponaučení, že cesty boží jsou nevyzpytatelné; ti se smyslem pro černý humor pak mohou doplnit, že láska bývá slepá.

Není pochyb, že Rusko je země, ve které je církev velmi mocnou institucí. Soudruh Putin promine, ale i on dobře ví, že přes obrovskou moc, kterou v této zbědované, úřednickou zvůlí a korupcí prolezlé zemi dokázal ve svých rukou koncentrovat, je patriarcha jedním z mála lidí, které by si opravdu nechtěl rozhněvat.

Na dvojjediný konglomerát církve a státní moci neplatí zákony tržní ekonomiky, neplatí tu vlastně zákony vůbec žádné, kromě zákonu silnějšího. Tak, jak se církev dokáže v novodobém honu na čarodějnice vypořádat s těmi, co by snad chtěli kostely využít k něčemu jinému než chvále božího mýtu a jeho samozvaných vykladačů, tak se státní moc umí vypořádat s tím, kdo by kapitál, nashromážděný podnikáním, chtěl použít k podpoře něčeho, co by snad vzdáleně mohlo připomínat demokratickou opozici. Moc je v tomto státě pevně a spravedlivě rozdělena. Podnikat může ten, kdo platí desátky a drží hubu. V kostele se může zpívat, když se pěje chvála nejvyššímu. Punkové zpěvačky z Pussy Riot, stejně jako podnikatel Michail Chodorkovskij a tisíce dalších bezejmenných Rusů, kteří se nechali napálit kecy o ruské demokracii, se na vlastní kůži dnes a denně přesvědčují o tom, že mýtus Boha a mýtus Demokracie mají jedno společné: všichni o tom mluví, ale nikdo neví, jak to vypadá.

Nechci vyvolat dojem, že mám něco proti Rusům. Pussy Riot by ve většině "demokratických" zemí určitě za mřížemi neseděli. To však neznamená, že v těchto zemích jsou pojmy Boha a Demokracie menším mýtem než v Rusku. Rozdílné jsou jen způsoby, jakými jsou ony mýty lidem předkládány a jimi přijímány. Běžný Američan ani na vteřinu nepřipustí, že by jeho Bůh mohl být mýtem. Pokud se však naskytne možnost pohádkově zbohatnout na úkor tisíců či milionů jiných lidí, zapomene na desatero přikázání - namísto "Nepokradeš" mu na mysli okamžitě vytane jiný pojem: "Investiční příležitost". 

Naše země je, na rozdíl od Ameriky, převážně ateistická. Je to dobře, nejsme takoví pokrytci. Nemusíme naoko dodržovat jakési závazné Desatero a zastírat ostatním i sami sobě, že ho denně porušujeme. Bez Desatera je to jednodušší, víme na čem jsme, ani naši demokraticky zvolení zástupci před námi nemusejí nic skrývat: krást je přece normální!

Denně se všichni přesvědčujeme, že demokracie nefunguje. Všichni všem vládnout nemohou. Jakmile vložíme svou důvěru (a své peníze) do rukou úzké skupiny lidí, začnou mít dotyční pocit, že jsou lepší, důležitější, významnější než ostatní, a proto si zaslouží více peněz, více moci, více slávy, a protože jsou v postavení, kdy si k tomu všemu mohou dopomoci, tak to udělají. Nezabrání tomu mýtus zvaný Demokracie, ani mýtus zvaný Bůh.

Naskýtá se otázka, zda je vůbec nějaká obrana, nějaký mechanismus, který by fungoval ve prospěch většiny místo prospěchu úzké vládnoucí elity. Kdybych znal řešení téhle tajenky, myslím že bych si zasloužil, aby mě ostatní, ti obyčejní a nevýznamní, začali nazývat Bohem. Nebo mě aspoň demokraticky zvolili prezidentem.

Tady jsem chtěl původně skončit, ale když tak nad tím přemýšlím, myšlenka zbožnění mi nedá spát (prosím slovo zbožnit nedávát do souvislosti se zbožím, ale S BOŽÍM mýtem, a slovo mýtus nezaměňovat se slovem mýto, jakkoli mýtné brány mohou v někom evokovat myšlenku na bič boží).

Mám jeden tajný recept na mýty: lidi, učte se! Já vím, není to originální, říkal to už Komenský. Ale všimli jste si, že ti největší hajzlové, korupčníci, ti nejnamyšlenější a nejchamtivější, bývají totální tupci, hlupáci a nevzdělanci (i když glejt na vzdělání často mají, třeba z plzeňské právnické fakulty)? Kdybychom byli všichni chytřejší, vzdělanější, pracovitější, možná bychom si vytvořili jiné žebříčky hodnot. Tolik k mýtu demokracie. A stejně tak k mýtu Boha. Nedávno jsem viděl v internetovém obchodě tričko s nápisem: "Too stupid to understand science? Try religion!" Chtěl jsem ho koupit, ale náš Martin projevil v patnácti letech více smyslu pro realitu než já. Co když si to na mé hrudi přečte nějaký náboženský fanatik, který náhodou umí anglicky, náhodou se ten den špatně vyspal a náhodou zrovna drží v ruce baseballovou pálku?

Nehodlám dráždit hada bosou nohou, a tak své myšlenky svěřuji pouze tomuto blogu, který má mnohem méně čtenářů, než by mělo mé triko, ve kterém bych se projel pražskou hromadnou dopravou.

Slyšte mou univerzální radu: zkuste vědu! 

Proč nemám rád Klause

Toto je úryvek rozhovoru, který prezident Klaus poskytl Hospodářským novinám 9.2.2007.

---------------
HN: Nevěříte, že si ničíme svoji planetu?

Klaus: Budu dělat, že jsem to vůbec neslyšel. To může říkat snad jen pan Al Gore, normální člověk těžko. Žádné ničení planety nevidím, nikdy v životě jsem neviděl a nemyslím, že nějaký vážný a rozumný člověk by to mohl říci. Vy zastupujete ekonomický tisk, tak předpokládám jistou ekonomickou erudici. Na to vám odpoví ta moje knížka. Ale například víme, že existuje obrovská vazba mezi ohledem na přírodu a vyspělostí a bohatstvím lidské společnosti. Je evidentní, že čím chudší lidská společnost je, tím brutálněji se k přírodě chová, čím vyspělejší, tak to platí opačně. Zrovna tak platí, že jsou společenská uspořádání, která likvidací třeba soukromého vlastnictví a podobně ničí přírodu daleko více, než společenství svobodnější. To jsou dlouhodobé tendence a vedou jednoznačně k tomu, že příroda dnes 8. února je ochraňovaná neskonale více než osmého února před deseti, padesáti, sto lety.
----------------

Až do přečtení tohoto rozhovoru jsem se domníval, že patřím mezi celkem normální lidi. Teď jsem ale znervózněl. Utíkal jsem se zeptat pár známých, abych se ujistil, jestli jsme s Alem Gorem jediní dva na světě, co kolem sebe vidí ničení planety. Uklidnili mě. Vidí ho taky. Vypadá to, že pokud to opravdu normální lidi nevidí, pak je pan Klaus jedním z mála těch normálních. My všichni ostatní jsme mešuge, máme vidiny, jsme zpracováni nebezpečnou politickou propagandou médií, a jako takoví jsme zralí na blázinec. To aby vláda pořádně přehodnotila návrh státního rozpočtu, bude potřeba postavit hodně, hodně nových blázinců.

Nebo bychom se na to mohli podívat jinak, čistě z lásky k panu premiérovi, který chudák bude mít s tím rozpočtem i tak starostí nepočítaně. Možná to pan prezident ani tak nemyslel. Možná mu vůbec nejde o to, jak to s tou přírodou je. Třeba jenom sype z rukávu kontroverzní tvrzení, protože ví, že mu to zajistí pozornost veřejnosti, a bez té by nemohl být. Nebo je tu ještě možnost, že ten maGor(e) je on. Po tolika letech v politice, kdo ví kolik zdravého rozumu mu zbylo. Ať si to každý přebere sám.

A jak že je to s tou přírodou? Ničíme ji víc než před 10, 50, 100 lety, nebo míň? Zkuste hádat.
Nebo počítat. Počet obyvatel roste. Průmyslová výroba roste, to si žádá víc energie, víc surovin, produkuje se víc zplodin. Za pár desítek let nebude ropa a budou docházet další suroviny. Zásoby pitné vody přestávají stačit. Ledovce tají (fakt, pane prezidente, běžte se podívat). Poušti se zvětšují. Drancujeme tuto zemi a na naše potomky kašleme, ať si poradí, jak budou umět. Jestli budou umět. Tohle je typické chování pána tvorstva. Bezohlednost, touha urvat co nejvíc, teď hned, bez ohledu na budoucí následky.

V jednom se s Václavem Klausem náhodou shodnu. Řešení nemůžeme hledat u ekologických aktivistů. Ale spokojit se s tím, že problém neexistuje? Vážený pane prezidente, držte radši klapačku, škodíte víc než ti zelení. Když přijmeme tezi, že problém není, nebudeme ho řešit. Když ho nebudeme řešit, budou ho mít naše děti, ještě větší jejich děti, a kdoví, jestli nějaké další děti ještě budou. Ale jedno vím: nechtěl bych být tím, kdo těm dětem bude vysvětlovat, že kdysi dávno žil byl jeden malý český prezident, který veřejně hlásal: Lidičky, naše příroda je ve skvělé kondici a je to čím dál lepší! Takže vesele drancujte, pleňte, vysávejte, berte si, co hrdlo ráčí!

Což mi připomělo jiného klasika, ale o tom zase příště.

Proč nemám rád ekologické aktivisty

Protože jsou řvoucí menšinou, která si myslí, že má právo mluvit za mlčící většinu (ale já si je jako své mluvčí nevybral, co vy?). Protože protestují proti všemu: proti uhelným elektrárnám, proti vodním elektrárnám, proti atomovým elektrárnám, dokonce proti větrným elektrárnám. Protože kritizují jednání jiných, ale sami neumějí nabídnout rozumnou alternativu.
Protože svítí, vaří, pracují na počítači, jezdí autem, lítají letadlem stejně jako my ostatní, ale vytvářejí dojem, že my bychom se za to měli stydět, protože tím ničíme planetu (oni se nestydí ani trochu, protože asi mletím hubou a pořádáním blokád a demonstrací to planetě dostatečně vracejí). Protože ničemu opravdu pořádně nerozumí, ale to jim nebrání, aby se vyjadřovali úplně ke všemu. Protože vytrhují z kontextu fakta a překrucují je s cílem manipulovat veřejným povědomím. V čemž si nezadají s jinými řvoucími menšinami, ale to už je zase téma na jindy.