Prodloužený víkend v Jizerkách 20.-22.6.2025

    V rámci testování vybavení a fyzičky jsme vyrazili na dva dny do Jizerek. V pátek dopoledne jsme měli nějaké zařizování ohledně babiččina hrobu na libereckém hřbitově, tak jsme to spojili, po obědě a návštěvě prodejny Nalehko.cz (jen o patro výš než jsme obědvali) jsme vyrazili do Desné. Protože jsme to zvládli nečekaně rychle, ještě jsme se zastavili v Tanvaldu v příjemné kavárně a pizzerii jménem Ledo a dali jsme si kávu a výborný borůvkový koláč. Kdo trochu zná Tanvaldsko, ví, že z Tanvaldu do Desné je to 0 km (kde končí Tanvald, začíná Desná, na opačném konci Tanvaldu je to podobně se Smržovkou). Takže jsme se ocitli v Desné ve dvě odpoledne, což bylo pořád ještě hodinu před otvírací dobou hotelu (který funguje jen od pátku do neděle). Nezbylo, než udělat jeden krátký výlet od skokanských můstků nahoru podél Bílé Desné uličkou Na Malé Straně.

Míjíme domek železničářského kutila, po chvilce jsme nuceni přejít po můstku přes Bílou Desnou do ulice Údolní, kterou dojdeme až na konec světa.

To ale není všechno, cesta kupodivu pokračuje ještě dál. Přecházíme opět na druhou stranu říčky a lesem pokračujeme proti proudu kolem řady jezů.

Odpočineme si na dřevěném trůně

Po půlhodině chůze do kopce se otáčíme, vracíme se na konec světa a pak již pořád po pravém břehu říčky míříme zpět k můstkům.

Z informační tabule se dozvídáme, že šlapeme po cyklostezce Járy Cimrmana.

Míjíme umělecky využitou lžíci od bagru...

...a dvě lamy na procházce.

Vracíme se k hotelu U můstků. V 80. letech sloužil k ubytování sportovců, kteří si přijeli zaskákat na tehdy nově zbudovaných skokanských můstcích. Teď už sem jezdí trénovat jenom mládež a ta stejně nespí, takže z ubytovny je hotel.

Můstky jsou v překvapivě dobrém stavu, asi se i využívají, i když je soudruzi situovali na jihozápadní svah, kde asi nebývá sníh tak dlouho, jako třeba na severním svahu nedalekého Tanvaldského Špičáku.

Po vyřízení formalit a zabydlení se v obyčejném, ale funkčním pokoji, máme ještě dostatek času, abychom vyrazili na další výlet, tentokrát zkusíme výše vzpomenutý Špičák.

Jdeme po zelené tzv. Tanvaldským okruhem přes Albrechtice, kde svérázným způsobem bojují proti psím exkrementům. Jsme připraveni se pro jistotu v okolí vyhnout nabídkám grilovaného masa.

Z Albrechtic kousek po modré, posledních 300m opět po zelené a jsme tam. Máme dobrý čas, je 16:40, to by měla ještě být otevřená rozhledna.

Čeká nás zklamání, vchod do rozhledny a bufetu sice nese nápis s otevírací dobou úterý až neděle 10-17, totéž je napsáno před vchodem křídou na tabuli, ale je zavřeno. Chvíli obcházíme kolem, pak to vzdáváme a jdeme alespoň omrknout vyhlídku z nedalekého balvanu.

Zpátky jsme to vzali z Albrechtic po modré a napojili se na Údolní ulici pod Mariánskými schody, tam už jsme dneska jednou prošli. Na to, že jsme měli k dispozici jen odpoledne, jsme toho viděli a nachodili docela dost. K večeři jsme si dali v hotelové restauraci utopence a pivo. Nic jiného neměli, večeře vaří až od zítřka (do zítřka). 

Sobota 21.6.2025

Snídaně je od 8:00 do 9:00, takže moc brzy se vyrážet nedá. Ráno by se měla dát zamluvit večeře, ale vydává se jen od 18:00 do 18:30, nejsme si jisti, jestli to stihneme. Zeptal jsem se, jestli nám to vydají i později, kdybychom to do 18:30 nestihli. Reakce mě překvapila. Prý si to máme zařídit tak, abychom to stihli. že oni nebudou ohřívat jídlo každému zvlášť, to by nic jiného nedělali než ohřívali. To mě fakt dostalo, jinak to byli docela milí lidé (asi manželský pár), ale tohle se jim (resp. pánovi) fakt nepovedlo. I kdyby tam měli plno, tak strčit talíř na tři minuty do mikrovlnky by asi nikoho nezabilo. Nehledě na to, že jedna mikrovlnka byla i ve vestibulu, takže bychom si to mohli přinejhorším ohřát i sami. Legrační na tom bylo to, že ve zdejší restauraci byli večer včetně nás celkem čtyři hosté, kteří si dali onu předem objednanou večeři, jinak se obsluha kopala do zadku a bývala by zvládla levou zadní i několik desítek ohřátých pokrmů navíc. Nu což, přizpůsobili jsme se, byť s pocitem údivu a nesouhlasu, večeři jsme si objednali a nakonec i stihli.

Prvním dnešním cílem je protržená přehrada na Černé Desné.

Zajímavé místo s pohnutou historií, podrobnosti se dají nalézt třeba na Wikipedii

Od protržené přehrady pokračujeme kousek po žluté, následně zelené, modré a červené kolem Jizery (míněna nikoli řeka, nýbrž hora, s 1122 m druhá nejvyšší v Jizerkách) k rychlému občerstvení Na Knejpě, kde doplňujeme energii. Pokračujeme po červené kolem Jizery, po žluté si odskočíme k vrcholu a zpátky na červenou. Cesta na Jizeru je docela strmá, vede po velkých balvanech, kolem je prales (skutečný, jmenuje se to Přírodní rezervace Prales Jizera).

Už vidíme skalnatý vrcholek s vyhlídkou.

Cestou dolů jsme potkali procesí lidí v oblecích, kravatách, naleštěných polobotkách a šatičkách (dámy většinou neměly lodičky, ale tenisky, na jehlách by se tohle asi fakt zvládnout nedalo). Vypadalo to jako dobrá recese, ale v takovém vedru bych si asi tuhle příležitost nechal ujít.

Dalším postupným cílem je chata na Smědavě. Chtěli jsme si dát kafe a nějaký zákusek. Kdysi tu mívaly vyhlášené poháry, ale kde jsou ty časy. Dnes je tu samoobslužný bufet, kafe si tu dát můžeme (ze samoobslužného automatu), ale zákusek ani omylem. Vytáhli jsme ke kafi dvě prošlé energetické tyčinky. Lepší než drátem do oka.

Původní záměr byl jít zpátky kolem přehrady Souš, ale protože se bojíme, abychom nezmeškali večeři, vydáváme se zpět nejkratší cestou, tj. dokončíme okruh kolem Jizery a vracíme se po zelené až do Desné.

Cestou potkáváme studánku, kde jsme si nabírali vodu už po cestě nahoru.

A taky různá umělecká díla. Všechna mají mít nějakou souvislost s protrženou přehradou, i když někdy je jen těžko k uhodnutí.

Přicházíme k Albrechticím a vidíme severní svah Tanvaldského Špičáku se sjezdovkami

a další umělecké dílo.

Bylo to docela náročný den, nachodili jsme asi 30 km z kopce do kopce. Na hotel jsme dorazili asi v 17:40, takže večeři jsme stihli, jak už jsem naznačil na začátku, a kromě nás s Hankou a jednoho polského páru byla restaurace úplně prázdná až do pozdního večera.

Neděle 22. 6. 2025

Ráno se odhlašujeme z hotelu, sedáme do auta a popojedeme kousek na parkoviště do Horního Polubného, odkud jdeme po červené po břehu Černé Desné k vodní nádrži Souš. Je to sestřička té protržené přehrady na Bílé Desné, stavěly se zároveň, aby pomohly regulovat časté záplavy na Desné a potažmo pak i na Nise v Jablonci a Liberci. Obě přehrady byly zkolaudované v listopadu 1915, ale už v září 1916 se ta na Bílé Desné protrhla, více viz výše uvedený odkaz. Zajímavostí je, že obě přehrady byly propojeny štolou. Po protržení přehrady na Bílé Desné zůstala štola nevyužitá a stalo se z ní světově významné zimoviště netopýrů (prý celkem 11 různých druhů).

Od Souše pokračujeme neznačenou lesní cestou (v mapách označovanou Darrská cesta) a pak po žluté k bývalé sklářské osadě Jizerka. Tady si dáme oběd v restauraci Panský dům, ceny odpovídají pojmenování. Ale nakonec můžeme být rádi, že jsme dostali kus žvance, jak se ukáže později.

Po obědě míříme k poslednímu kopci naší třídenní výpravy, jímž je Bukovec (1005 m n. m.)

Opět se jedná o přírodní rezervaci, jdeme po naučné stezce žluté kolem hory a vracíme se zpět po zelené přes vrchol. Celý kopec včetně vrcholu je hustě zalesněný, takž jen občas je vidět nějakým průhledem něco málo z okolí. Na druhou stranu už je docela vedro, takže cesta lesem je příjemnější, než po rozpálené asfaltce.

Vrcholovka :-)

Pod Bukovcem se napojujeme zpět na žlutou a následně červenou, po které hodláme dojít na parkoviště Jizerka-Mořina. Po cestě míjíme hotel Jizerka, kde si chceme dát kafe, ale přestože je otevřeno, nic nám nedají. Prý řeší od rána nějaké technické problémy, nejdou jim tiskárny (což by nám nevadilo, ale jim zjevně ano). Dojdeme na uvedené parkoviště, kde je další horská chata a bufet, ale opět stejný příběh, zdá se, že se nakazily i další počítače v okolí. Nakonec můžeme být rádi, že jsme se najedli v tom Panském domě.

Z parkoviště se vydáváme po modré (Hřebenovka) na rozcestí Sedlo pod Zámky, pak po žluté (Knížecí cesta) až do Horního Polubného. Sedáme do rozpáleného auta, popojedeme do Tanvaldu a dáme si kafe a zmrzlinový pohár v naší již známé a oblíbené kavárničce Ledo, pak ještě doplníme zásoby ve zdejším Lidlu a jedeme domů.

Výlet by to byl velice vydařený, nebýt šoku po návratu. Doma nás čekalo rozbité okno a vykradený dům. Přivolaní policisté se nám svěřili, že už dlouho neviděli dům tak důkladně převrácený vzhůru nohama. Mysleli jsme si, že žijeme v bezpečné lokalitě, prý se tu nikdy nic podobného nestalo. Tak zase jednou máme primát, o který nestojíme. Místo vzpomínámí na krásné Jizerky teď řešíme úklid, opravu rozbitého okna a žaluzií a vymýšlíme nějaké zabezpečení, aby nás takové překvapení nečekalo častěji. Bezpečné lokality asi vymizely, ostatně to dnes platí nejen v lokálním měřítku.

Jeseník 02/2019

Pár fotek z krátké lyžařsko-turistické dovolené v Jeseníkách:
Neděle 17.2.2018, cesta z Neratovic do Jeseníku se zastávkou v Žamberku

v Žamberku na náměstí jsme obědvali v restauraci Imrvere (vlevo), pak jsme se prošli po městečku

 Část místního zámku využívají České vinařské závody

Po ubytování v hotelu Křížový Vrch (na hřebenu nad městem) jsme si šli obhlídnout Jeseník

 všude je spousta pramenů, pamětních desek a soch, připomínajících zdejšího slavného rodáka a zakladatele lázní Vincence Priessnitze

 radnice na místním náměstí

historická vodní pevnost, dnes muzeum

vracíme se zpátky k hotelu; cesta z Jeseníku vede lesem do prudkého kopce a není úplně jednoduché se udržet na značené (modré) trase. V lese je spousta popadaných stromů, které se nedají přelézt, a při obcházení jednoho člověk často narazí na další a další ležící kmeny, takže nakonec už neví, jakým směrem je původní značka. Jediná jistota je, že je třeba jít pořád do kopce, což většinou pomáhá :-)

Oddychli jsme si, když se podařilo dorazit nahoru dříve, než se setmělo...

pohled z hotelového okna

a pohled z balkónu

Pondělí 18.2.2019

Vyjeli jsme autem do Červenohorského sedla, a od místního parkoviště jsme vyrazili na běžkách směr Praděd

Po cestě se kocháme výhledem na hřebeny a údolí Jeseníků. Kopec s uříznutým vrškem jsou Dlouhé stráně - přečerpávací elektrárna s jednou nádrží na kopci a jednou pod kopcem

Chata Švýcárna, už jsme se těšili na oběd! (vzadu Praděd s TV vysílačem)

Po obědě je třeba spálit přebytečné kalorie, takže hurá na Praděd!

zpátky v Červenohorském sedle, pohled na jednu z místních sjezdovek

Úterý 19. 2. 2019
Jdeme na výlet po okolních značených trasách, vzhledem k jarním teplotám a v nižších polohách rychle tajícímu sněhu dnes raději pěšky.

 od hotelu jdeme po modré na rozhlednu Zlatý Chlum

 jak se dalo očekávat, rozhledna je v zimě zavřená, a tak pokračujeme po modré dále na Čertovy kameny

 Tady je skalní vyhlídka, která se naštěstí na zimu zavřít nedá

výhled na údolí říčky Bělé od Jeseníku přes Českou Ves po Písečnou a Mikulovice (ty už jsou na hranici s Polskem, na polské straně jsou Glucholazy)

pohled zpátky na rozhlednu Zlatý Chlum

Pokračujeme dál dolů po modré přes Českou Ves na opačnou stranu údolí, a pak zase prudce do kopce (po cestě si v Coopu kupujeme housku se salámem, protože chata s teplým jídlem na dnešní trase nehrozí). Cesta nahoru vede kolem výběhu pro ovce, které projevují eminentní zájem o naše housky se salámem :-)

Modrá značka nás vede na kopec jménem Krajník a dál nahoru a dolů chvílemi spíše necestou než cestou, ale občas jsme odměněni krásnou vyhlídkou.

  

 V dálce už vidíme Lázně Jeseník...

... a tady už je zblízka Priessnitzovo sanatorium

Odsud již seběhneme dva kilometry dolů do Jeseníku, tady si dáme večeři ve stylovém podniku jménem Legend Bar, a už za šera se vydáváme nahoru k hotelu. Dnes měl být úplněk, tak jsme doufali, že nebude úplná tma, ale měsíc byl nízko a schovával se za hřebenem. Naštěstí Hanka měla s sebou svítilnu, díky čemuž jsme se dokázali většinu cesty udržet na značené cestě, i když se značným úsilím. Kromě popadaných stromů bylo docela nepříjemné i náledí, takže nakonec těch hloupých posledních 1500 metrů bylo asi nejnáročnější pasáží dnešního výletu.

Středa 20. 2. 2019

Nejméně vydařený den. Rozhodli jsme se opět pro běžky z osvědčeného Červenohorského sedla, které je dostatečně vysoko, aby odsud vedoucí hřebenové trasy netrpěly nedostatkem sněhu. Předpoklad se splnil, ovšem kvalita sněhu byla dost hrozná (ráno většinu trasy ledová krusta, odpoledne naštěstí zčásti povolila, takže jsme mohli aspoň část zpáteční cesty jet bez obav, že se přizabijeme). Navíc byla taková mlha, že nebýt na hřebenu  tyčí podél cesty, asi bychom tam bloudili ještě dnes :-)

Vydali jsme se na opačnou stranu Červenohorského sedla a vystoupali jsme postupně na Červenou Horu, a následně na Keprník. Polovinu cesty jsme nesli běžky v ruce, protože to bylo buďto moc do kopce, nebo moc z kopce, a navíc umrzlé a v mlze.

 Protože se podmínky nelepšily, na Keprníku jsme se otočili a mazali jsme zpátky.

 Náladu jsme si vylepšili procházkou po Jeseníku, je tu pěkný bývalý klášterní areál, nyní sloužící jako základní škola (a také ZUŠ a hvězdárna).

Zašli jsme i do muzea na výstavu o čarodějnických procesech v 16. století

Tohle je nádvoří vodní tvrze, kde se muzeum nachází.

Čtvrtek 21.2.2019

Máme to na střídačku, takže dnes opět pěší den. Měla to být spíš relaxační procházka, nakonec se to trochu zvrhlo.

Za výchozí stanoviště trasy jsme zvolili parkoviště u jeskyní Na Pomezí. Vede odsud modrá trasa na hřeben. Čistě náhodou se ukázalo, že je otevřená pokladna, protože nějaká skupina si na dnešek zamluvila prohlídku (normálně jsou v zimě prohlídky jenom ve středu, jinak pouze po telefonické dohodě). Tak jsme se připojili a začali jsme den neplánovanou prohlídkou krápníkových jeskyní.

 Mají tu i netopýry, tady si jeden visí u stropu a vůbec mu nevadí, že si ho návštěvníci fotí s blesky.

Mají tu krápník ve tvaru srdce, a jako na jediný je povoleno si na něj sáhnout. Samozřejmě je třeba si přitom něco přát, protože se to určitě splní :-)

 Po prohlídce vyrážíme na túru. Zpočátku je cesta suchá, později blátivá, a se stoupající výškou se objevuje sníh. Všude je spousta pokácených stromů; není žádným tajemstvím, že v Jeseníkách řádí kůrovec.

 Postupně je sněhu čím dál víc. Po chvíli značená trasa opouští lesní cestu a vine se do kopce mezi stromy. Díky kalamitě je ale místy tak dokonale zatarasena popadanými stromy, že jsme ji na nějakou dobu úplně ztratili a brodili jsme se po kolena ve sněhu do prudkého kopce mezi stromy. Sešli jsme se tu ještě s jedním párem, který se ztratil úplně stejně. Nabídli se, že pošlapou první, protože jsou líp vybaveni na chůzi sněhem (vůbec nás nenapadlo, že bychom na procházku mohli potřebovat návleky). Věděli jsme, že když půjdeme pořád do kopce, musíme dojít na hřeben, po kterém vede značená cesta. A skutečně, po půl hodině brodění ve sněhu jsme se doplahočili na hřebenovku.
Ne že by se nějak dramaticky odlišovala od neprošlapaného sněhu, kterým jsme se dosud brodili, ale aspoň jsme měli dobrý pocit, že už zase jdeme po značce.

 Pár lidí už před námi šlo, ale ne dost, aby cestu prošlapali. Aspoň nás mohlo těšit, že nejsme sami, kdo tu zapadal do sněhu, někdy po kotníky, jindy po kolena.

 Už jsme na hřebeni

a po více než tříhodinovém plahočení jsme v Lázních Jeseník, kde hned vedle hlavní budovy léčebny stojí kavárna Wiener Kafeehaus, kam jsme zapadli na oběd, který jsme si osladili (skoro) pravým Sachr dortem.

Po pozdním obědě pak skoro klušeme k autu, je to ještě asi 4 kilometry, ale naštěstí už po slušné cestě (žlutá je vždycky nejlepší).

A to je konec našich cest po Jeseníkách. Ještě obrázek hotelu z druhé strany, od Hančiny kaple (sv. Anny). A jedna legrační historka: při dnešním výletu se mi podařilo ztratit klíč od hotelu. Měl jsem ho v bundě v kapse na zip. Jenže jak se ukázalo, kapsa byla děravá, klíč byl na masívním cínovém přívěsku, který nejspíš pomohl díru zvětšit do správného rozměru, aby svazek mohl nerušeně zapadnout kdesi na hřebenu do sněhové závěje... Recepční byl ochotný, půjčil nám klíček od uklízeček a chvíli to vypadalo, že to tím je vyřešeno. Bohužel pak nám zabušil na dveře a s omluvami nám sdělil, že mluvil telefonicky s majitelkou hotelu, a že nás ztráta klíčů bude stát 2000. Utěšil mě aspoň tím, že to můžu zaplatit kartou :-)

Takže vedle spousty pozitivních zážitků z putování po zdejších krásných horách si odnášíme jedno životní ponaučení: příště je třeba pohlídat, jestli kapsa, do které dávám klíče, není děravá. K tomuto moudru jsem se, prosím, dopracoval v šedesátém roce svého života...