neděle 23. listopadu 2008

Dodělávky

Poměr hotových a nehotových věcí se pomaličku mění, i když není vždycky zřejmé, kterým směrem. Za poslední týden se pohnulo několik věcí. Dohnali jsme instalatéra. Už jsme měli kontakt na náhradního; minulé pondělí jsem si řekl, že mu ještě dám poslední šanci (asi dvacátou v pořadí), kupodivu jakoby to vytušil, slíbil že přijde v úterý odpoledne a opravdu přišel. Odvzdušnit topení sice odmítl, že to prý zvládnu sám, ale namontoval baterii v kuchyni (mezitím si odběhl nakoupit nějaké hadičky, že prý tam nemáme dost dlouhé), a jal se sestavovat odpad z dřezu a z myčky. Čekali jsme, že to celé bude záležitost na půl hodiny, včetně toho odvzdušnění, ale člověk míní... Hanka nakonec nevydržela a vzdálila se, abychom nenechávali Martina pořád samotného. Já jsem tam trčel, nic pořádného jsem nedělal, protože jsem pořád měl pocit, že už to musí být každou chvíli hotové a že nestojí za to něco většího začínat.
Po dvou hodinách mi zvědavost nedala a šel jsem se podívat blíž, co to tam ten pán kutí. Když mě viděl, hned se do mě pustil, co jsme to koupili za dřez, že z těch dílů, co u toho byly, se odpad nedá poskládat. Bylo to legrační, těch součástek bylo asi 10 a strejda je postupně bral do ruky v náhodném pořadí, brumlal si něco pod fousy a pokoušel se najít kombinaci, která by tam pasovala. Z pohledu kombinatoriky zajímavá úloha. Podle obrázku v návodu sice měly být použity všechny díly, každý právě jednou a v pevně daném pořadí, takže by nemělo být co řešit. Jenže on tvrdil, že podle návodu to nejde, že jsou tam proti sobě prvky s kónickým zakončením, které měly být spojeny převlečnou maticí s těsněním, ale že to těsnění tam nebude držet a bude to protékat. Možná měl pravdu, ale zjevně nebyl schopen nic jiného vymyslet. Protože návodu nevěřil a očividně nebyl přesvědčen, že použije všechny díly, které jsou k dispozici, měl docela těžkou úlohu: zkoušel vlastně variace od pětičlenných skupin z 10 prvků až po desetičlenné, tj. po permutaci nad 10 prvky, která samotná skýtá 10! možností, což je bratru víc jak tři milióny. Jako zkušený řešitel rovnou eliminoval ty, které nedávaly smysl, a těch pár tisíc, co se opravdu daly smontovat, už měl za ty tři hodiny práce vyzkoušené každou hned několikrát. A pořád nic. Donutil jsem ho ať to složí podle návodu, což udělal, zanadával, že to takhle nejde, a hned to znovu rozebral. Znovu jsem ho donutil, aby to složil, že chci vidět proč to nejde. Dostával se na pokraj záchvatu zuřivosti, prý to nepůjde, protože je to moc vysoké a když zapojí odtok z myčky do odtoku z dřezu podle plánku, bude si to přisávat vzduch a poteče to, blablabla, vůbec jsem nepochopil, jestli to fakt má zmáknuté, nebo jenom něco blábolí, aby neztratil kredit. Během pár vteřin to celé sešrouboval, vychrlil hromadu nadávek a zase to roušrouboval, a jak se dostával do varu, popadl náhodně pár trubek co mu zrovna padly do ruky, sešrouboval je, ponořil se pod dřez a najednou to bylo připojené - po třech a půl hodinách beznaděje mu na to stačilo 30 vteřin. Z čehož plyne poučení, že vztek může být někdy užitečným pomocníkem.

Ve čtvrtek nám přišli dodělat vnitřní parapety a žaluzie. Ne že by bylo jednoduché je k nám dostat. Původně, když nám dělali okna, říkal jejich šéf (jak už jsem onehdy zmínil, má příznačné jméno: Job), že stačí zavolat tak 2-3 dny dopředu, je to práce na 2 hodinky, takže se to lehko někam vmáčkne. Hanka mu zavolala, ale prý zrovna nemohl a slíbil, že večer zavolá zpátky a domluví se. Samozřejmě nezavolal. A tak se to opakovalo i podruhé, potřetí, až nakonec se Hanka odmítla nechat odbýt a podařilo se jí z něho vymáčknout termín. Ve čtvrtek kolem druhé opravdu přijeli. Sice ne pan Job osobně, ale dva klučinové, kteří skoro neuměli česky. Hanka tipovala Ukrajince, já bych spíš hádal nějaké Makedonce nebo Bulhary, to čím se dohadovali spolu, znělo hodně exoticky. Byli slušní, když viděli že už máme položené plovoucí podlahy, zuli si boty. To ale neměli dělat, v tu chvíli to bylo v celém domě jak v plynové komoře. Začal jsem otvírat okna abych vyvětral, bylo mi to sice trochu trapné, ale smrt udušením by byla větší zlo. Kluci se do toho pustili s vervou, ale asi toho zatím moc nenamontovali, protože jim chyběl ten správný grif. Po dvou hodinách ještě neměli všechny žaluzie, na parapety zatím vůbec nesáhli. Když v půl páté skončili s žaluziemi, oznámili že jdou "na pět chvilek" ven. Nevěděl jsem, jakou časovou jednotku představuje chvilka, jenom jsem doufal, že to není den. Naštěstí se ukázalo, že jde zřejmě o ekvivalent minuty, takže dvacet minut před pátou se znovu chutě pustili do díla. Kolem šesté byli hotovi s parapety, akorát mě dostali, když po mně chtěli nějaké cihly. Prý že se parapety musí zatížit, aby se neprohnuly. Vysvětloval to spíš rukama a nohama, než slovy. Když jsem řekl, že cihly opravdu nemám, napadlo je, jestli nemám "lažbu". Hrdý na své překladatelské schopnosti, odvětil jsem, že dlažbu mám, a nanosil jsem jim hromadu dlaždic. Tam, kde nevystačily dlaždice, šikovně použili kyblík naplněný vodou. Už se chystali k odchodu, když jsem jim připomněl ještě sítě proti hmyzu. Zatvářili se znechuceně, ale nic neřekli a začali sítě vybalovat. Pár jich zasadili (jak se ukázalo, zvládli bychom to sami, ale to jsme předem nevěděli), a pak mě zavolali, ať se přijdu podívat. Síť, co měl jeden z nich v ruce, byla asi o 20 cm vyšší, než příslušné okno. Ukázalo se, že 6 sítí vůbec nepasuje do našich oken. Asi abychom si nemysleli, že svět je příliš jednoduchý. Kluci se dekovali, že s tím nechtějí mít nic společného. Oznámili jsme to telefonicky panu Jobovi, prý se na to přijde příští týden podívat osobně. Tak schválně.
Do třetice tento týden pracovali také montéři kuchyňští. Pan Hercík se sám ozval v sobotu v poledne, že by tak za 20 minut přijel dodělat ten barový pult a lišty. Fakt přišel a máme hotovo.
Aby to nevypadalo tento týden na samá pozitiva, pár věcí se taky nepodařilo. Lenc slíbil, že do pátku udělá v ložnici vestavnou skříň, ale kde nic tu nic. Elektrikář slíbil, že se zastaví ve čtvrtek a dodělá datové rozvody, ale kde nic tu nic. Volal jsem mu (nikoli poprvé), hrozně se omlouval že mu to nevyšlo a že přijde v sobotu. Výsledek stejný, kde nikdo tu nikdo. Pustil jsem se do dokončení datových rozvodů sám (na půdě volně visící kabely nacvakávám do zásuvek, ze kterých to půjde do routeru), ale jde mi to jak psovi pastva. Ještě to bude napínavý, jestli do stěhování budeme mít funkční internet.
Zítra měli podle smlouvy nastoupit na střechu, ale to by mě překvapilo, kdyby něco začalo podle dohodnutého termínu. Zdá se, že čeští podnikatelé, alespoň ti z oboru stavebictví, chodí včas a dodržují termíny pouze před podpisem smlouvy, případně před úhradou první zálohové faktury. Pak už to není potřeba. Ale nevadí, stejně je venku hnusně - sněží, občas prší, fouká vítr, moc by se nám nelíbilo, kdyby teď někdo přišel, že nám jde rozebrat střechu.
Uvidíme, příští týden bude vydatný, do úterka by měla být ta skříň, v úterý by měli přijít instalovat dveře, možná se ozve i pokrývač, a v neděli se stěhujeme! Odřekli jsme původně dohodnutou stěhovací firmu, co byla domluvená na sobotu. Zdála se nám drahá, tak Hanka zkusila přes internet zadat poptávku, našla se jedna z Kojetic, o dva tisíce levnější, ale museli jsme to posunout ze soboty na neděli. Martin byl zklamanej, tak jsem mu slíbil, že pokud bude fit (teď zrovna moc není), může tam ze soboty na neděli přespat ve spacáku.
Konec reportáže, ta příští už bude závěrečná, aspoň doufám.

čtvrtek 13. listopadu 2008

Tady je pár fotek...

... a postupně sem ještě něco přidám

pracně dovlečená krbová kamna



zatím jediný kus nábytku - vybavení "tělocvičny"


kuchyň těsně před dokončením


průhled z obýváku na zahradu, vlevo zazděný nový komínový průduch



pohled z ulice (z téhle strany to už vypadá hotově)

pátek 7. listopadu 2008

Blížíme se ke konci!

a to hlavně se silami :-)
Domek sice už nabývá rysy obyvatelnosti, ale čím víc je hotovo, tím víc se ukazuje, co ještě všechno chybí. Postupně přehodnocujeme, co zvládneme sami, a doobjednáváme další služby, abychom stihli termín konec listopadu (malování, podlahy).
Pro představu, co už je:
zvenku zateplení ze dvou stran (zbytek se bude řešit až příští rok s přístavbou verandy-snad...), vykopaná jáma kolem ze 3 stran, obloženo nopovou fólií a zasypáno štěrkem. Uvnitř vybourané podlahy v přízemí, položeny fólie proti vlhkosti, zateplení 5 cm polystyrénu a beton. V podlahách a stěnách jsou kompletně nové rozvody vody, plynu, topení, elektřiny a i nějaké televizní a datové kabely, nakolik funkční, to se teprve ukáže. Dole na chodbě, v kuchyni, v koupelně sprcháči a na záchodech je dlažba a (kromě kuchyně) i obklady na stěnách. Jsou osazená umyvadla, vany, baterie a odpady. Je smontovaná kuchyňská linka, i když ne úplně (k barovému pultu měla být noha, ale v dodávce byla jenom trubka, která se nedala nijak upevnit - prý chyba dodavatele, předáno k reklamaci, pultík čeká opřený o zeď; mimochodem, linku nám montoval předchozí majitel domku, jaká náhodička :-))
Dnes bude i vymalováno (kuchyň a koupelny vlastnoručně, zbytek od profíka - včera začal a dneska to dokončuje, mně ta kuchyň s koupelnami trvala dva víkendy).
A co ještě chybí:
podlahy (máme slíbeno na příští týden), dokončení kuchyně (dokachlíkování, osazení baterie, odpady, zapojení myčky, zapojení varné desky, osvětlení, barový pultík a lišty kolem pracovní desky), osvětlení (kromě koupelen nám všude trčí ze zdi jen dráty s žárovkami), přivedení TV signálu a internetu ("rozvodna" bude na půdě - taková změť kabelů se hned tak nevidí, tak nevím, strukturovaná kabeláž by byla dražší než nová střechy, tak asi radši skousneme ten bordel). Když jsme u střechy, možná se taky ještě letos stihne vyměnit, ale asi až po našem nastěhování, snad nám nenaprší ani nenasněží na hlavu. Se střechou samozřejmě okapy, pak i hromosvod (teď máme na střeše takový železný stožár pro upevnění antény, široko daleko nejvyšší bod, ideální jako terč pro blesk. Uzemněné to není, a až od toho povedou dráty do počítačů a televizí, nechtěl bych vidět co by to udělalo, kdyby tam ten blesk prásknul.
Dále budeme po umytí oken volat firmu, co nám montovala okna, aby přišli dodělat parapety, žaluzie a sítě proti hmyzu. A když to dobře půjde, na konci listopadu nám přijdou udělat vnitřní dveře (zatím máme všude jenom díry).
Vynořují se hromady dalších problémů a problémků - třeba předevčírem volali podlaháři (ještě před malířem si stěrkovali podlahy, aby ty čisté stěny zase nezašpinili), že prý nám někde teče voda. Protože jsme to měli zprostředkovaně přes jejich šéfa, který tam sám nebyl, nedokázali jsme určit místo, kde to viděli. Večer jsme tam napustili vanu a pak vypustili, roztočili jsme kohoutky u umyvadel, několikrát jsme spláchli všechny tři záchody, ale voda nikde. Tak doufáme, že to byl planý poplach, i když pochybnosti pořád hlodají. Další problém nastal s kotlem, topenář ho původně zprovoznil napřímo (má na sobě jednoduchý ovládací panel), ale prý nám elektrikář dá na zeď termostat, který umožní komforntější ovládání. Elektrikář termostat namontoval, ale nezapojil, že to musí topenář. Ten ho taky nezapojil, že to musí udělat revizní technik, který stejně musí přijít udělat revizi kotle a potvrdit záruční list. Po dvou týdnech slibování (asi šestkrát obligántní "dneska večer se zastavím") se technik opravdu ukázal, zapojil termostat, chvíli kotel testoval s nějakým přístrojem, pak tam něco namačkal a něco k tomu povídal, mluvil snad česky ale vůbec jsem mu nerozuměl. Druhý den mi volala Hanka, že je v domečku a že je tam zima. Kotel ne a ne topit. Já jsem zrovna musel do práce, tak jsem to nechal na ní. Volala toho revizáka, ale dovolala se jeho tátovi. Ten jí slíbil, že se jí ozve syn, tak tam chudák čekala a čekala a nic se nedělo. Nakonec zavolala znovu starému pánovi, že tam čeká jak pitomec, a starý pán kupodivu neporadil, aby čekala jinak, ale slíbil že tedy přijede z Mělníka osobně. Po další hodině dorazil, hrabal se v tom, několikrát volal synovi, a nakonec sundal ze zdi ten termostat že si ho odnese a vymění ho za jiný a ten náš pošle k reklamaci. Hanka přišla úplně zničená, postávala tam v zimě asi 4 hodiny, ani si tam není kam sednout. Dlužno říci, že po dvou týdnech termostat stále nemáme, ale kotel funguje bez něj a bez problémů, tak se ani nesnažíme to urgovat. Třeba to je takhle lepší, moc techniky najednou může být na škodu.
Tak takhle nějak si stojíme, určitě by se daly přidat ještě další body do seznamu problémů (jako třeba: jak dostat krbová kamna z garáže do obýváku, když váží 180 kg a do garáže nám to táhli 4 lidi), ale to by bylo na hodně dlouho.
Podstatné je, že na 29.11. máme domluvené stěhováky, takže chca něchca, tento den proběhne definitivní přesun veškerého živého i neživého materiálu - co stihneme, to stihneme.
Časem doplním pár fotek a dám vědět, co jsme stihli.

pátek 17. října 2008

Jak jsme našli kominíka

Po oknech byli kominíci naše druhá noční můra. Bez kominíků nebude vyvložkovaný komín, bez komínu nebude fungovat kotel, bez kotle nebude teplo. A zima se blíží... Chvilku to vypadalo nadějně, Hanka našla na internetu pražskou firmu, která nabízela vložkování rychle a levně. Zavolala tam, paní jí řekla, že potřebuje vědět typ kotle, pro jaký se to bude vložkovat, ale jinak že by do dvou dnů mohli přijít a hned to udělat. To vypadalo jak z pohádky. Dohodly se, že druhý den se ozveme, upřesníme typ kotle a dohodneme podrobnosti realizace. Hanka mi předala číslo, ať tam brnknu, že už je všecko dohodnuté, jenom stačí říct typ kotle. Druhý den jsem tedy zavolal, paní pravila že to nebude problém a že by ve čtvrtek mohli přijet. Zeptala se na adresu, já řekl Neratovice, a tím jsme skončili. Paní mi sdělila, že dělají jenom po Praze, a stejně nestíhají, takže mimo Prahu vůbec nevyjíždějí. Už to vypadalo, že snad budeme muset absolvovat rekvalifikační kurz na kominíky a vyvložkovat si to sami. Možná by se to hodilo, mohli jsme rejžovat. Lidí co se motají kolem informatiky a stejně jí nerozumí, takových je hromada. Ale kominík, to je profese, která se očividně platí zlatem.

Zachránil nás pan Žembery. Poslal jsem mu cenovou nabídku těch vydřiduchů z Dolních Beřkovic a připomněl mu, že slíbil oslovit nějaké další kominíky. Za pár dnů se ozval, že našel jednoho kominíka z Prahy, který by to za 50 tisíc zmáknul. Řekl jsem mu, že 50 se mi zdá pořád dost, ti Pražáci, co nám to odmítli, by to zvládli pod 30. Tedy kdybychom ten domek přestěhovali do Prahy. Žembery vysvětloval, že to bylo myšleno jako horní odhad, a že se počítalo se složitým řešením pro turbokotel, který jak se ukazuje máme v nabídce omylem, pan topenář se spletl a celou dobu počítá s normálním kotlem, Dohodli jsme se, že my zkusíme poptat ještě jednou pány z Beřkovic a on zjistí, jestli by pražský kominík nešel dolů. Pánům z Dolních Beřkovic jsem napsal, že potřebuju rychle aspoň jeden komín pro ten kotel, a kolik by to stálo když to nebude turbo, které jsem původně uváděl. Odpověď jsem dostal celkem rychle, stačila jednom jedna urgence. Ne že bych to nečekal, ale stejně mě to pobavilo. Prý za padesát to můžeme mít z fleku. Žemberyho stačilo taky jednou upomenout, a přišel s aktualizovanou nabídkou z Prahy: ten jeho kominík udělá oba komíny za 34 000. Jenom to bude asi 3 týdny trvat, ale byl ochoten přesně dopředu určit termín: 14. října. Navíc se dohodli na rozumnějším řešení s tím průduchem co končí v patře: místo toho, aby se vedlo od kamen odkouření trubkou do patra, Žembery probourá pokračování průduchu ve zdi až dolů, kominík tam natáhne trubku a pak se to zazdí, takže budou dva regulérní průduchy až do přízemí.
A teď s napětím očekávané finále: kominík 14.10. skutečně přišel, za dopoledne vytáhl starou vložku, instaloval novou nerezovou, udělal odbočku pro kotel, do druhého napůl průduchu a napůl díry natáhl druhou vložku (dole to ponastavoval flexitrubkou, protože to nebylo ideálně rovné), udělal vývod pro krbová kamna a skříňku pro vybírání popela, zametl si po sobě, bordel nasypal do pytlů, které si za tímto účelem přinesl (3 velké pytle plné vybouraného zdiva a omítky), pytle si odnesl do auta, vzal si 34 000 na ruku a odfrčel. Samozřejmě bez faktury, stát přijde o daně, ale on by je stejně nějaký ministerský úředník zpronevěřil.
Takhle vypadala ta díra ve zdi před návštěvou kominíka a po ní:




neděle 28. září 2008

Máme okna !!

První radostná zpráva po dlouhé době. V pondělí 22. září jsem opět volal do firmy ArtOkna, tentokrát připraven pohrozit odstoupením od smlouvy. Paní asi vycítila mé dohodlání a rovnou mi nabídla jesti nechci zavolat majiteli firmy panu Petrželkovi, že mi dá jeho číslo.
Zavolal jsem, samozřejmě že mi to pan Petrželka nebral. Tak jsem mu aspoň nahrál vzkaz, že pokud do zítřka nedostanu konkrétní a závazný termín montáže, okamžitě odstoupím od smlouvy a budu vymáhat zpět zaplacenou zálohu.
Nevím, jestli to bylo přesně to, co pomohlo, ale během půl hodinky mi volala znovu paní z pražské pobočky, že dohodla s šéfem techniků montáž našich oken na pátek ráno. Prý jestli se to hodí. Ujistil jsem ji, že na to čekáme jako na smilování, takže hodit se to musí.
Protože jsem ve středu odpoledne vyrážel na dvoudenní firemní konferenci na Křivoklát, domluvili jsme se s Hankou, že ještě zkusí na pobočku zavolat a zjistit číslo na vedoucího techniků, abychom se ujistili, že opravdu přijedou. Její zjištění nás poněkud zarazilo. Pan Job (tak se ten vrchní technik opravdu jmenuje!) tvrdil, že ten pátek samozřejmě platí, a že prý tou už asi před třemi dny dohodl se mnou. Zmocňuje se nás zoufalství: pan Job si to určitě popletl, a přijede buďto s našimi okny do jiné domácnosti, a nebo k nám s cizími okny. Naštěstí se katastrofický scénář nenaplnil. V pátek ráno přijeli tři montéři vyložili okna a naši zedníci jim pomohli vyndat půvondí rámy, takže v poledne byla okna zasazená.
Považujeme to za historické vítězství, ale všechno tak jednoduché není. Chybí nám venkovní parapety, a jsme tu opět jako u kohoutka a slepičky. Abychom mohli parapety objednat, potřebujeme přesné rozměry okna po obložení polystyrénem a omítnutí. Současně ale výrobce říkám že říká, že není vhodné montovat parapety až po dokončení stavebních úprav jako je zateplení. Zase nevíme, jak z toho ven. Snad to nějak dopadne.

středa 17. září 2008

Jak pečujeme o zříceninu

Být vlastníkem zříceniny u nás není jednoduché, zvlášť když člověk má v úmyslu tam jednou i bydlet. Vyjmenovat všechny strasti, nástrahy a překvapení, kterými jsme zatím prošli, by vydalo na román, za který by se nestyděl ani známý autor bestsellerů Lev Nikolajevič Tlustý. Formát blogu nutí ke stručnosti, takže uvedu jen pár historek za všechny.

Jak jsme prodávali topení

V rámci rekonstrukce měníme stará litinová tělesa za nová, menší, lehčí a plechovější. Naši rádcové doporučili, abychom zkusili stará tělesa prodat, že jsou pořád funkční a podobná se stále prodávají za dost velké peníze. Zveřejnil jsem inzerát na Aukru, nabídl jsem do aukce 9 kusů litinových radiátorů od 1 koruny. Během týdne vyšplhala cena na 4 500 Kč. Vyhrála to mladá rodinka někde od Příbrami. Hned po skončení aukce volali, jak se dohodneme s předáním (dal jsem si podmínku že kupující si sám zajistí odvoz). Prý by si přijeli a jak že je to vlastně těžké. Trochu jsem znejistěl, zdálo jako by nevěděli co to vlastně koupili. Ubezpečil jsem je, že je to hodně velké a těžké, ty větší kusy možná dva lidi nedokážou ani zvednout. A že těch kusů bude deset místo devíti, protože jsem to blbě spočítal.

Pán se tvářil že chápe a domluvili jsme se, že se hned následující den pro to zastaví. Jak řekli, tak udělali. Ve smluvenou hodinu dokodrcala k našemu domečku stařičká dodávka velikosti Škody 1203. Z ní se vyklátil člověk vysoký asi dva metry a vážící odhadem 50 až 60 kg. Za ním se vykulila paní vysoká 150 cm a vážící tak asi 70-80 kg. Posledním pomocníkem bylo dítě ve věku asi 6 let, které tatínek skoro pořád nosil, protože prý mělo srdeční vadu a čekala ho operace. Očekával jsem nějaké vysvětlení typu: "Další tři kamarádi jednou za námi náklaďákem, za chviličku jsou tady". Nic takového, tohle bylo opravdu všechno, v tomhle složení a s tím vehiklem chtěli naložit a odvézt deset v průměru dvěstěkilových radiátorů.

A prý kde to je, že bychom začali nakládat. Když viděli, jak se tvářím, souhlasili, že si to pán nejdřív půjde omrknout. Když jsem mu ukázal ty největší třicetižebrové radiátory a vyzval ho, ať si zkusí nějaký zvednout, vypadal že mu to teprve teď došlo. I uradili se, že půjdou po Neratovicích a budou hledat nějakého dopravce, který by jim to do Příbrami dovezl. Nejlepší prý bude, když zajdou do nějaké internetové kavárny a tam si v klidu vyhledají toho nejvhodnějšího. Ujistil jsem je, že u nás v Neratovicích jsme k internetovým kavárnám ještě nedospěli, a s tím dopravcem to může být taky problém. Nicméně jsem začal obcházet sousedy a vyptávat se, jestli někde poblíž není někdo, kdy by odvezl deset litinových radiátorů do Příbrami. Jednoho nám poradili, bydlí o dvě ulice níž, ale nebyl doma. Zavolal jsem Hance (byla ještě v práci), aby zkusila na internetu najít nějakého přepravce v Neratovicích. Kupodivu se podařilo najít blízko ještě jednoho (nějaký pan Svoboda, stejně se jmenoval i ten, co jsme u něj před chvilkou byli, ale tohle je jiný, Svobodů je snad ještě víc než Kučerů), bere nám telefon a souhlasí, že asi za půl hodiny přijede a odveze to. Myslíme si, že máme vyhráno, ale netušíme, že máme za sebou teprve tu jednodušší část. Vyvstává otázka, jak to panu Svobodovi naložíme. Pár radiátorů už je vyhozených před domkem, protože zedníkům překážely v bourání. Ale některé jsou ještě vevnitř, a to dokonce v patře! Dostat to ve dvou s tím pánem dolů, to při našich tělesných dispozicích vypadá jako utopie. Obcházím postupně zedníky, kteří tu ještě pracují (nebo to aspoň úspěšně předstírají). Všichni se mi vysmáli, že to nemají v popisu práce, a co kdyby si přitom ublížili, to že nepřipadá v úvahu. Nakonec jsme získali jediného (ten se zeptal na rovinu: "Máte peníze? Jo? Tak v tom případě není problém"). Velké štěstí, že i dopravce pan Svoboda byl ochoten přiložit ruku k dílu, a tak tedy ve čtyřech jsme byli schopni všechno vytahat a naložit. Pro představu, co jsme tahali z patra po schodech, přikládám fotku jednoho radiátoru.

Nakonec tedy humorná scénka s úspěšným koncem, ale v některých chvílích nám do smíchu fakt nebylo.



Jak hledáme kominíky

Přítomný čas je tu správě, ještě stále hledáme. Začali jsme před třemi měsíci. Pan stavitel Žembery přivedl kominíka, aby omrknul jak vypadají komíny co je s nimi potřeba udělat. Kominík přišel, omrknul a vyslovil verdikt: jeden komín je dobrý, ale je z něj potřeba vytáhnout starou vložku (pozinkovanou). Pro krbová kamna může být i bez vložky. Do druhého komína, který by měl sloužit pro plynový kotel, je třeba dát vložku (nerez nebo hliník). Tím se s námi rozloučil a strčil mi do ruky vizitku řka, že to sice není jeho vizitka, ale s tímhle pánem spolupracuje, tak mu můžeme zavolat. Na vizitce stálo Jaroslav Turyna - stavby krbů.
Krb jsme sice stavět nechtěli, spíš někde koupit levná krbová kamna, ale panu Turynovi jsem tedy zavolal, že potřebujeme vyvložkovat komín, jestli to po něm můžeme chtít. Tvářil se, že dělá i tohle, ale samozřejmě měl sugestivní otázky, jaký tam chceme krb, a když nechceme krb, že bychom od něj mohli koupit aspoň krbová kamna. Dohodli jsme se, že pošlu mailem specifikaci, co bychom přesně potřebovali, a on nám do konce týdne pošle cenovou nabídku. Mail jsem poslal ještě ten den, odpověď nepřišla do dneška. Pravda, neřekl do konce kterého týdne, zatím jich uplynulo teprve asi dvanáct. První pokus se zjevně nepodařil, po týdnu čekání jsme si řekli, že to zkusíme jinde. S pár kominíky jsme mluvili po telefonu, někteří slíbili, že pošlou nabídku a neposlali, někteří rovnou řekli že v námi požadovaném termínu to nestíhají. Jedna firma z nedalekých Dolních Beřkovic vypadala nadějně, přišli se podívat osobně a dospěli k názoru, že to chce sondu, aby se lépe zjistil stav komínů. Prý se příští týden někdo ozve a domluví se na návštěvě. Když se nikdo neozval, zavolal jsem sám (poučen, že kominíci jsou nedostatková čeládka a je třeba se doprošovat, nikoli se naštvat a jít za jinými, protože ti se budou chovat úplně stejně, a čas utíká). Prý to nestihli, ale příští týden se určitě ozvou. Tohle proběhlo ještě dvakrát, načež jsem jim zavolal, že potřebuju vědět na rovinu, jestli přijdou a kdy přesně, protože se nám kvůli nedořešenému komínu zastaví celá rekonstrukce. Pán byl ochotný, říkal že během deseti minut mi zavolá zpátky, a že by možná ještě ten den přišli s tou sondou. Bylo to v pátek ráno, zavolal kolem čtvrté odpoledne, že to dřív nestihl, ale že v pondělí odpoledne se mi ozvou a přijdou s tou sondou. V pondělí opravdu přišli, sonda byla taková obyčejná webová kamerka na kusu provázku, natočili si video z obou komínů a jejich nález nás moc nepotěšil: jeden z těch komínů není použitelný, protože je na několika místech zúžený a uhnutý a vyvložkovat se nedá.
Druhý má sice dva průduchy, ale jeden z nich končí v patře a není tedy použitelný ani pro kotel, ani pro krbová kamna. Prý výsledky šetření předají kolegům ve firmě, kteří se mi ozvou, navrhnou co s tím a pošlou cenovou nabídku.
Po týdnu jsem znovu zavolal, jestli už se na to někdo díval, že bych rád tu nabídku. Ujistili mě, že jsem v pořadí, a za další týden jsem opravdu dostal nabídku. Navrhli prorazit strop, prostup vyztužit speciální žáruvzdornou vložkou a od krbových kamen vyvést touto dírou odkouření do patra, kde se napojí do komína. Druhý průduch, který je až dolů, vyvložkovat speciální vložkou pro turbokotel (dal jsem jim specifikaci, co nám topenář navrhl za kotel). Celé to přijde na 80 tisíc a není v tom zahrnuto napojení odkouření na komín v patře, to se dořeší až na místě.
Trochu nás to zaskočilo, za 80 tisíc nám pan Žembery je schopen postavit dva úplně nové vyvložkované komíny. Dohodli jsme se s ním, že kontaktuje ještě další kominíky a zkusí získat konkurenční nabídky, protože tohle jsou vydřiduši kteří počítají s tím, že už na to tak pospícháme, že vysolíme cokoli. Už uplynuly další dva týdny, na konkurenční nabídky čekáme, schválně, kdo uhodne s jakým výsledkem?

Jak jsme si objednali okna

Zadali jsme si poptávku na internetu na dodávku plastových oken. Dostali jsme hromadu nabídek (odhadem asi 15). Po pečlivém vyhodnocení jsme došli k názoru, že firma ArtOkna nabízí okna nekvalitnější, a ještě navíc nejlevnější. Webové stránky mají docela ucházející, funkční a aktualizované, tak to snad nebudou žádní podvodníci. Nebylo co řešit, zavolali jsme tam, přišel od nich člověk zaměřit stará okna, dostali jsme aktualizovanou nabídku a návrh smlouvy, který jsme podepsali a zaplatili jsme asi 41 000 zálohu. To vše na přelomu července a srpna. Podle smlouvy mají 5-7 týdnů na dodání oken a nástup k montáži. Celá procedura byla dost náročná, takže jsme víc jak týden ztratili oproti plánu, ale pořád ještě by se to dalo snést, pokud dodrží termín. Týden po zaplacení tam Hanka zavolala, jestli dostali peníze a jestli už to je ve výrobě. Dozvěděla se, že peníze dorazily včera (zvláštní, ještě nikdy se nám nestalo, že by peníze cestovaly z účtu na účet víc jak dva dny) a smlouva prý ještě nedorazila. Hanka tu paní přesvědčovala, že už tam smlouva musí být, déle jak týden ani Česká pošta nedoručuje. Tedy pokud se zásilka neztratí. Ale paní povídá, že to se jim prý nestává, a že tedy po tom zapátrají. Hanka volá druhý den znovu, a hle: smlouva se našla, jenom si ji nějak nepředaly mezi sebou brněnská centrála s pražskou pobočkou. Zahlodal v nás červík, když mají takový bordel v papírech, jak dopadne výroba jedenácti oken?
Nyní se můžeme směle přenést o šest týdnů dál, za tuto dobu se nestalo (alespoň co se týče oken) nic zajímavého. Nepočítáme-li telefonát, kdy se Hanka asi po 4 týdnech pokoušela zjistit aktuální stav, abychom věděli, kdy s tím můžeme počítat. Paní jí sdělila, že v počítači žádnou novou informaci nemá a že máme čekat, 7 týdnů přece ještě neuplynulo. Po 6 týdnech už začíná být problém na stavbě, zedníci nemůžou skoro nic dělat, protože takové věc jako vnější a vnitřní omítky a podlahy čekají na výměnu oken, a na tyhle věci zase čekají další věci, a tak nám okna vlastně zastavila rekonstrukci. Nedá mi to a rozjedu se do Prahy osobně. Sídlo je na Thámově ulici, dobrá adresa, mají tam cedulku a zvonek, ale dům je zavřený, zvoním a nikdo neotvírá. Asi po 10 minutách nakonec přikvačí paní, že si musela odskočit. Vysvětluji o co mi jde, paní se mnou soucítí a volá šéfovi. Ten jí - zcela nečekaně - nebere telefon. Volá někomu jinému do výroby, a dozvídá se docela jednoduše předvídatelnou informaci: ještě mají jeden týden, tak mám počkat, okna určitě dorazí. Vidím, že tu nic nepořídím, tak aspoň prosím paní, aby se ozvali ihned jak to bude, abych pak ještě nečekal další týden na montáž. Paní slibuje, že to někam zapíše. Kam, to jsem se raději neptal, abych si nepřivodil srdeční slabost.
Již silně nahlodán ve své víře v serióznost firmy, zkusil jsem vyhledat na internetu nějaké informace o člověku, který podepsal smlouvu (na webových stránkách firmy nejsou uvedeny žádné osoby s výjimkou webmastera, což je, soudě podle jména, podnikatelův syn). Teprve teď zjišťuji, že firma ArtOkna vůbec neexistuje. Ten člověk to provozuje jako živnost, není to ani obyčejné s.r.o. Navíc když jsem vyhledal v obchodním rejstříku firmy, ve kterých vystupuje osoba tohoto jména, ukazuje se, že před časem skutečně jedno s.r.o. na výrobu plastových oken vlastnil, ale ta skončila v likvidaci. To ještě pořád nemusí znamenat, že je to podvodník, zkrachovat může každý, utěšujeme se. Ale na klidu nám to nepřidalo. Chcete znát konec? My taky. V úterý 23. září to bude přesně 7 týdnů od data, kdy mají zapsáno přijetí podepsané smlouvy. Což znamená, že pokud tento den nenastoupí k montáži, porušili smlouvu. Ale tu už vlastně porušili, protože 5 dnů předem se nám měli ozvat a domluvit termín montáže, což se samozřejmě nestalo. Může nás utěšovat, že podle smlouvy máme nárok na smluvní pokutu v případě prodlení, a to 0,01% z ceny zakázky za každý den prodlení. Takže stačí počkat nějakých 8 let a máme zpátky zálohu, kterou jsem jim už poslali. Tedy pokud tu pokutu zaplatí.
O dalším vývoji budu informovat, pokud zůstanu při smyslech.

A aby to nevypadalo jenom jako černá komedie (možná o dost víc černá než komedie), musím říct, že rekonstrukce i přes veškeré překážky docela dost pokročila, tady je pár fotek:

takhle vypadá koupelna 17.9.2008 - už se dláždí!



stěna do sousedčiny zahrádky už je omítnutá - barvu vybírala Hanka

z dalších dvou stran se zatím neomítá ani nezatepluje - společně se střechou a s verandou to bude 2. etapa, snad příští rok na jaře

pátek 22. srpna 2008

Náš dům

Můj dům, můj hrad, říkají hrdě Angličané. I my teď můžeme hrdě hlásat: náš dům, naše zřícenina. Ale my máme zříceniny rádi. Jak je patrno z našich cestopisů, dáváme jim přednost před zachovalými hrady, takže je vlastně všechno v pořádku.Pro pořádek zrekapituluji, jak se to všechno seběhlo.
Loni jsme usoudili, že inflace začíná být tak nepříjemná, že nemá smysl držet peníze na účtech. Ani ty nejlepší úroky z termínovaných vkladů zdaleka nepokrývají inflaci, takže platí paradoxní, leč v Čechách zatím obligátní: čím déle máš peníze na účtě, tím jich máš míň.
Protože nejsme žádní burzovní hráči, řekli jsme si, že nejlepší investicí bude pořízení nemovitosti. Začali jsme pokukovat po pozemcích v našem okolí, kde by se dalo něco postavit. Kritéria byla dost přísná: mělo by to být blízko centra Neratovic, aby Martin mohl pěšky dojít do školy. Jiné město jsme vůbec neřešili, kromě Martina by musela složitě dojíždět za prací i Hanka.
Ovšem ukázalo se, že naše požadavky jsou v podstatě nesplnitelné. Volné pozemky v Neratovicích prostě nejsou. Těch pár, co jsou zatím nezastavěné, drží v rukou spekulanti a čekají, že ceny dál porostou. Asi mají pravdu, určitě je to lepší než peníze na účtě.Dokonce jsme vážně uvažovali, že se zúčastníme veřejné dražby na dům, který stojí na slušném místě, ale je v hrozném stavu, takže se to dá jedině zbourat a postavit na tom místě něco nového. Původní vyvolávací cena byla asi 2,8 milionu, ale za tuhle cenu se nenašel žádný zájemce. Dražba se opakovala s vyvolávací cenou 1,4 mil. To už vypadalo rozumněji. Nechali jsme si zpracovat odhad, kolik by stálo zbourání a likvidace sutin. Ukázalo se, že je to dost drahá záležitost, takže v součtu s cenou domu bychom se dostali o dost výš, než kolik jsme byli ochotni dát za pozemek. Aukce jsme se nezúčastnili, pak jsme se doslechli, že to nakonec bylo vydraženo asi za 2 mil. Kč. To by měl zajímalo, co s tím ten člověk bude dělat. V té chvíli jsme ještě pořád věřili, že se něco rozumného v blízkém okolí přece musí najít. Postupem času naše víra slábla, až jsme nakonec pochopili, že pokud nechceme čekat třeba několik let na náhodnou příležitost, nezbývá než koupit starší domek a přestavět ho.
Pár jsme jich viděli, vesměs drahých a ještě dražších. Ty drahé byly hodně špatné, některé z těch dražších byly lepší, ale cenou už nad naše poměry. Při brouzdání po internetových nabídkách realitek Hanka narazila na jeden, který se nám oběma zdál v rozumném stavu, za cenu něco mezi drahou a dražší. Zavolali jsme makléři a zjistili jsme, že na nejbližší sobotu je naplánována prohlídka. Zájemců je víc, takže jsou návštěvy rozplánovány po čtvrthodině. Kuk sem, kuk tam, pokud máš otázky tak se ptej hned, nebo mlč navždy, a v pondělí zavolej, jestli máš zájem. Kdo dřív zavolá, ten to dostane. Zdálo se nám to docela slušné, makléř samozřejmě vychvaloval, jak je to perfektní, stačí trochu vyluxovat a můžeme se stěhovat. Navíc o dva domy vedle bydlí Vojta, Martinův kamarád. Zavolal jsem v pondělí ráno v 8 hodin, asi jsem makléře zastihl ještě v posteli.Ale byli jsme první a domek byl náš. Tedy ještě ne, následovaly týdny sepisování smluv o smlouvách, smluv o hypotékách, smluv pojišťovacích, a nakonec smluv o kterých byly ty smlouvy o smlouvách. Zdálo se nám to náročné, ale nakonec se všechno podařilo a stali jsme se majiteli domku v Neratovicích v ulici Jungmannově. Trochu jsme tušili, že to náročnější máme teprve před sebou, ale zatím jsme netušili o kolik.Plán byl následující: domek převezmeme někdy koncem května, v půlce června začneme rekonstruovat a na konci prázdnin se budeme stěhovat. Mezitím prodáme náš panelákový byt, dostaneme peníze předem, což nám pomůže zaplatit rekonstrukci a ještě splatit část hypotéky. Skvěle vymyšleno, ale to jsme si mysleli, že žijeme v tržní společnosti, kde je kupující pánem a dodavatelé se o něj perou. Omyl, který jsme poznali hned při pokusu o domluvu se stavební firmou, o které jsme si celou dobu mysleli, že nám tu rekonstrukci rádi udělají.Pozvali jsme si šéfa, aby se přišel podívat jak to vypadá, čekali jsme že nám poradí, co je v dobrém stavu a dá se ponechat, a co se musí zrekonstruovat, navrhne jak, případně zajistí projekt a udělá cenovou nabídku. Šéfík přišel, byť neochotně, žádné rady z něho nevypadly, prý co budeme chtít, to nám udělají, a až budeme vědět co tedy chceme, tak se máme ozvat. Zkusili jsme tedy sepsat a namalovat naše představy a znovu jsme mu zavolali, že už bychom to tedy chtěli rozjet, nějakou představu že už máme. Šéfík už ani nepřišel, jenom do telefonu řekl, že to asi bude problém, protože projektanti jsou teď hodně zaneprázdnění, ale bude dělat co se dá, a v pondělí se ozve. V úterý jsem mu volal, jak to vypadá. Prý to zjišťoval, paní inženýrka Váňová toho má moc a projekt udělá tak do dvou měsíců. Náhodou paní inženýrku znám, je to manželka kamaráda, se kterým chodím každou středu hrát tenis. Říkám si, že to bude brnkačka, Jolana nám to z protekce namaluje za pár dnů a můžeme začít. Zkouším to opatrně prošlapávat přes manžela Vláďu. Vláďa reaguje obratem, Jolana to pro nás ráda udělá, ale má toho teď strašně moc, tak to bude chvíli trvat. Už tušíme, že náš časový plán dostává trhliny. Naděje svitla, když Hanka přišla z práce s tipem na dobrého projektanta, bývalého pracovníka Spolany, tedy vlastně kolegu. Známe se dobře s pár lidmi, co se dobře znají s ním; nějaká te přímluva a třeba se dostaneme dopředu v pořadníku. Projektant Ing. Zoula se tvářil ochotně, přišel se podívat, popovídali jsme co si představujeme. Prý toho má strašně moc, ale když už jsme se na něj obrátili, tak nás v tom nenechá. Buďto to namaluje sám, nebo to přehodí na svou sestru, která taky projektuje, a dokonce je autorkou projektu předchozí přestavby a dostavby našeho domku, jež probíhala v roce 1986. Dalších pár týdnů domlouvání, je jasné že Zoula to dělat nebude, ale prý ukecal sestru, že se toho ujme. Paní inženýrka Zoulová se taky přišla podívat, nechala si vysvětlit co chceme, mrkla do plánů. Pak řekla, že si to rozmyslí, jestli se do toho pustí sama, nebo to postoupí někomu dalšímu, ale někdo nám to určitě namaluje. Další týden, a už víme, že ani paní Zoulová to nebude. Prý spolupracuje s nějakou další projektantkou, která je výborná, ale taky nemá čas. Ale má manžela, který je taky projektant. Sice je na invalidním lůžku a nemůže chodit, ale prý se jí podařilo ho přesvědčit, že projekt se dá malovat i vleže. Tak mu máme zavolat a dohodnout se s ním. Trochu jsme zalitovali, že jsme nezůstali u Jolany, dva měsíce jsou v tahu a nepohnuli jsme se ani trochu. Myšlenka, že si necháme namalovat projekt, a pak to třeba ten projektant i ohlídá jako stavební dozor, se nám zdá docela rozumná, navíc by se projekt dal použít jako podklad pro poptávku, když poptáme víc firem tak ušetříme. S termínem stěhování na konci prázdnin jsme se už rozloučili, ale otálet s rekonstrukcí nechceme, v zimě by bylo dobré tam bydlet, jinak se z toho stane ruina (přál bych vám vidět, jak to vypadá teď, a to je zima ještě daleko). Pokorně voláme Jolaně, že bychom ten projekt přecejen chtěli. Současně rozesíláme přes internet poptávku na stavební firmu a oslovujeme rovněž na internetu nalezeného člověka, který nabízí stavební dozor a související služby. Další schůzky v našem domečku (jedna s Jolanou, jedna se stavebním dozorem), další vysvětlování našich představ. Stavební dozor se tváří, že do týdne zpracuje podklad pro provedení výběrového řízení (chtěli jsme po něm mj. pomoci s výběrem firmy, určitě bude hromada zájemců). Podklady se nekonaly, po stavebním dozoru se země slehla. Jolana slibuje že začne s projektem za měsíc. Nebude to ale projekt na celou rekonstrukci, ale jenom na přístavbu verandy. Na ostatní věci nemá smysl projekt dělat. Konečně nám začíná svítat. Pro projektanty je to nezajímavé. Spousta koordinace a subdodávek (topení, plyn, voda, elektřina, zateplení, sanace vlhkosti, sem tam nějaká příčka, práce dost ale celkem vzato minimum stavebních úprav. Je jim blbé si za to říct tolik peněz jako za vyprojektování nového baráku, ale za málo se jim to nevyplatí dělat. Kontaktujeme dalšího člověka, který nabízí stavební dozor, další schůzka, další nezdar, prý nemá co dozorovat, když neexistuje projekt. Zároveň se ztotožňuje s názorem, že na tohle nemá smysl dělat projekt. Připadá nám to jako pohádka o kohoutkovi a slepičce.Na naši internetovou poptávku na stavební firmu jsme dostali dvě reakce. Jednu od soukromníčka z Neratovic s rusky znějícím jménem, druhou od Malé stavební firmy z Mělníka (není až tak malá, ale jmenují se tak). Mají docela hezké webové stránky, a hlavně: jsou ochotni pracovat bez projektu. Vypadá to, že pokud chceme konečně začít něco dělat, nemáme moc na výběr. Mezitím jsme totiž učinili další dvě zkušenosti: soused nám doporučil člověka z Neratovic, který pro něj staví a prý velmi kvalitně. Dopadlo to standardně: človíček přišel, popovídali jsme si co bychom chtěli, on slíbil že během pár dnů udělá nabídku, a tím jsme skončili. Na poptávku na stavební dozor se nám pak ozvala firma z Prahy, že dělá nejen dozor, ale i staví, levně, kvalitně a bez navyšování ceny. Zavolal jsem, dohodli jsme se že pošlu podklady a oni vypracují nabídku nebo se ozvou a vyžádají si upřesnění. Podklady jsem poslal a tím to rovněž skončilo. Při takto katastrofálním nezájmu stavebních firem jsme považovali za malý zázrak, když pan Žembery s Malou stavební firmou prohlásil, že do dvou měsíců udělá kompletní rekonstrukci. Chvíli jsme kolem toho přešlapovali (doufali jsme, že se přecejen najde někdo, kdo nám pomůže přesně naformulovat požadavky do smlouvy a třeba to pak i bude dozorovat, ale tenhle druh lidí asi vymřel). Pan Žembery nám vypracoval nabídku, která nebyla zrovna levná, ale byly dvě možnosti: drahá rekonstrukce, nebo žádná rekonstrukce. Problém je, že momentálně nemáme tolik peněz pohromadě. Původní myšlenka, že prodáme byt a dostaneme peníze v předstihu, což nám pomůže zaplatit rekonstrukci, je ve světle nastalých okolností nereálná. Doteď jsme nebyli schopni ani přibližně říct, kdy budeme schopni byt opustit. Máme sice zájemce, ale ti zase potřebují prodat jejich byt, aby měli na ten náš. Také už měli zájemce, ale ti na to spěchali a díky naši průtahům si to rozmysleli. Takže zájemci o náš byt mají problém najít zájemce o jejich byt, protože my jim nejsme schopni říct datum našeho vystěhování, a tudíž oni nejsou schopni určit datum jejich vystěhování. Další z rodiny kohoutků a slepiček.Žembery už tlačí, že se musíme rozhodnout, nebo vezme jinou zakázku, má jich prý mraky, čemuž věříme. Odhodláváme se tedy ke kompromisu, ořežeme naše požadavky tak, aby se udělalo jenom to nutné, abychom se mohli nastěhovat. Obnáší to sanaci proti vlhkosti, nové podlahy v přízemí, kompletní rozvody, nové topení včetně kotle, zateplení ze strany sousedky (ničíme jí zahrádku odkopáním zeminy kolem baráku a pokládáním fólie, tak aby se neničila ještě jednou, taky by s tím už nemusela souhlasit). A samozřejmě všechny vnitřní úpravy. Zateplení z dalších tří stran, střechu (při jednom z mých pracovních výletů na půdu jsem zjistil, že mi prší na záda, přes ujištění původního majitele, že střecha je v naprostém pořádku) a dostavbu verandy necháme na druhou etapu, snad příští rok na jaře.Za nezateplení tří ze čtyř stěn slevil Žembery asi 80 tisíc, ale až to budeme chtít dodělat, řekne si za ty tři stěny tři stovky. Štve nás to, ale začít už potřebujeme, takže se utěšujeme jenom tím, že až tam budeme bydlet, nebudeme na to tolik spěchat a počkáme si v klidu na víc nabídek a vybereme někoho levnějšího.Najednou jde všechno ráz na ráz, podepisujeme s Žemberym smlouvu, a než se nadějeme, hemží se to tam dělníky, kope se, vrtá se, bourá se, no a teď máme zříceninu. Jak to dopadne, na to jsme sami hodně zvědavi. Pokud to přežijeme ve zdraví, podáme zprávu.

neděle 27. července 2008

Výlet na Sloup


Máme tu zase prázdniny a s nimi tradičně další díl putování s Martinem a Vojtou. Po třech (vý)letech v okolí Berounky jsme tentokrát zamířili více na sever. Cílem je skalní hrad Sloup.
Začínáme ve čtvrtek dopoledne a protože poprchává, nespěcháme za turistikou, ale za vodou do akvaparku v Čestlicích, kde nikdo z nás ještě nebyl, a to nemůžeme nechat jen tak! Má to být největší akvapark ve střední Evropě. Zajímá nás, co je na tom pravdy, neboť loni jsme navštívili podobné zařízení na Slovensku (Tatralandia u Liptovského Mikuláše), kde o sobě tvrdí totéž. Výsledek: dětem se to líbilo (nejvíc asi divoká voda a tobogán s názvem Hypogán, který se sjíždí na gumovém kole). Nicméně tvrzení o největším akvaparku ve střední Evropě jsou pravdivá pouze za předpokladu, že za střední Evropu budeme považovat Čechy a nejbližší okolí - tak max. do 50 km od hranic. Tatralandia je větší.
Nicméně účel byl splněn, kluci se namočili, vyblbli, najedli v místní jídelně (Martin málem k prasknutí) a můžeme směle vyrazit k hlavnímu cíli. Cestou mineme opět rodnou vísku, neb z Neratovic do Čestlic to bylo přesně na opačnou stranu, ale to nám nevadí, vesele zamáváme stěrači (pořád poprchává) a pádíme na sever.

Do Sloupu přijíždíme kolem půl páté, hlavním úkolem zbytku dnešního dne je najít vhodné ubytování. Chceme chatičku, protože je pořád zamračeno a přeháňky. Projíždíme a procházíme Sloup několikrát tam a zpátky, zastavujeme se v několika kempech a ubytovnách, ale chatičky nejsou. Dokonce jsme při hledání kempu na druhé straně rybníka omylem dorazili až do Cvikova, leč kemp s volnou chatičkou jsme nenašli. Nakonec jsme se vrátili k rekreačnímu zařízení pod hradem, které jsme okukovali jako první, ale nezdálo se nám nic moc, tak jsme to tam ani nezkoušeli. Teď jsme pokorně vyhledali správce a ještě pokorněji zaškemrali, zda by nebyla volná chatička. Odpověď se dala očekávat, chatičky volné nejsou. Ale prý se máme zeptat v restauraci pod hradem, je tam turistická ubytovna a snad by mohli mít nějaké místo. Tak tohle je opravdu poslední naděje, pak už jedině postavit stan a modlit se, ať moc neprší.

Hospůdka vypadá útulně, skoro prázdně, hostinský je k zastižení, střízlivý (na rozdíl od jediných tří hostů u stolu), a má volný pokoj! Zůstáváme dole na večeři, mají dokonce i krokety, což klukům stačí ke štěstí. Před spaním se ještě jdeme projít kolem hradu a pak na kutě, tušíme že nás zítra čeká náročný den.
Ráno vstáváme v 8:00, na půl devátou máme objednanou snídani. Ovšem první a zdaleka ne posladní zrada dnešního dne je tu: personál asi ví, že může nabízet hostům snídani, ale možná jsme první, kdo tuhle možnost využil či co - ranní směna o nás neví a o půl deváté je dole mrtvo. Nikdo není ani v kuchyni. Postupně se začínají scházet hosti, jenom obsluha chybí. Ve čtvrt na deset se objevila s udiveným výrazem, jako že vůbec netušila, že tu jsou nějací hosté a že by mohli něco chtít. Snídani tedy dostáváme s hodinovým zpožděním, a já mám zlé tušení, že dnešní den bude všechno na levačku.
Jsme ovšem rozhodnuti nenechat se znechutit, jako praví Američani z Vysočan se řídíme heslem Keep Smiling, házíme na záda batůžky a vyrážíme na hrad. Z našeho pokoje to máme ke skále, na které stojí hrad, necelé dva metry, ale bez horolezeckého náčiní bychom to asi nezvládli. Dalo by se sice vypůjčit (v hospodě mají po zdech rozvěšená lana, cepíny, mačky a další jistě cenné pomůcky), ale řadíme se mezi slušné turisty a jdeme oklikou po cestičce vytesané do skály. V pokladně nám dávají na vybranou: můžeme se připojit ke skupince s průvodcem, která už vyrazila, nebo si prohlížet hrad sami. K tomu si můžeme zakoupit za 7 Kč čtyřstránkového tištěného průvodce. Poslední je správně, kluci po organizované prohlídce netouží, papírový průvodce je méně otravný než živý. Našli jsme sice jenom polovinu zde popisovaných míst, ale to nevadí, víc než historické údaje kluky zajímá, že se tu zachovala docela spletitá soustava chodeb, jeskyní, schodišť a průchodů, což je potřeba pořádně prozkoumat. Otevírá se tu i pěkný výhled do okolí, včetně naší ubytovny přímo pod námi. Pak se podívat skrz barevná sklíčka na svět v barvách ročních období, trochu nudy v hradní kapli, vytesané do skály (přecejen jsme dohnali skupinu a poslechli si kousek výkladu). A to je všechno, zdravíme sochu poustevníka, shlížejícího na okolí dalekohledem, a sestupujeme do podhradí.

Ve stánku kupujeme zmrzlinu, abychom doplnili kalorie, oběd bude dnes později. Plánujeme asi dvouhodinovou vyhlídkovou trasu po nejzajímavějších místech sloupského skalního města.
Hned na začátku trasy máme menší zdržení: našli jsme borůvky. Začínáme pastvou, aspoň máme jistotu, že v poledne nás hlad nepřepadne. Je asi půl dvanácté, když konačně vyrážíme zrychleným krokem. Ovšem jenom pár metrů, přicházíme totiž k místnímu letnímu divadlu, z větší části zabudovanému do skály, opět se spoustou jeskyní a chodbiček, a kluci okamžitě zahajují hru na schovku, túra netúra, tohle se musí využít.


Ve dvanáct jsem je vyhnal, řka že takhle bychom nikam nedošli. Jak se za chvíli ukáže, tolik by se zase nestalo.
Dorážíme k první vyhlídce, je odsud krásný pohled na sloupské údolí a hrad. Klukům ale zajímavější připadá ruina bývalé turistické chaty a zejména přední sklo nějakého historického vozidle, které tu z neznámých důvodů někdo zanechal na zemi neporušené, což naše dva malé turisty silně dráždí. Naštěstí se ukazuje, že ani softballová průprava jim nestačí k vykonání hrdinského činu rozbití volně ležícího skla. Budiž jim omluvou, že nebylo po ruce střelivo dostatečné ráže. Pokračujeme dál, ženu je oba před sebou, připadá mi jistější když je mám na očích. Ovšem zaujat sledováním jejich aktivit, zapomněl jsem sledovat turistické značení, a tak najednou zjišťujeme, že značky zmizely. Chvíli chodíme tam a zpátky a nakonec narazíme na červenou. To není úplně správně, začátek sice byl společný (náš okruh je značen šikmou zelenou), ale tady zelená chybí. Otevírám batoh, abych se podíval do mapy, kterou jsme si včera večer koupili. Hrabu, hrabu, přehrabuji, nacházím leccos, ale mapu ne. Doteď netuším, kde a za jakých okolností nás opustila, ale je jisté, že to bylo navždy. To je ale smůla, teď by se tak hodila.


Pokračujeme tedy po čevené, jsme rádi že jsme aspoň na značené cestě, ta by měla někam vést, i když nevíme přesně kam. Ušli jsme docela kus, když se připojuje šikmá modrá. Není to sice zelená, ale šikmá je vyhlídková, opouštíme tedy červenou a jdeme po modré. Kdybychom měli tu mapu, věděli bychom, že máme zabočit po modré prudce doleva, došli bychom ke skalnímu městu. Téhle odbočky jsme si ale nevšimli a místo toho jdeme rovní, díky čemuž se spolehlivě vyhneme úplně všemu, co je na téhle trase k vidění. Zase jdeme pořádný kus, a naše trasa se spojuje s šikmou zelenou, po té jsme chtěli původně jít. Zkoušíme se po ní vrátit kousek zpátky, protože tušíme, že to nejzajímavější nám uteklo, ale kluci jsou unavení, mají hlad, tak se vracíme zpátky a pokračujeme do vesnice. Končíme v místě, kde jsme se dopoledne pásli na borůvkách. Je tu roubená chaloupka s nápisem Kavárna, pár dřevěných stolů venku a malinké okýnko, u kterého se dají koupit rakvičky, kremrole a taky párky. Dali jsme si každý dvě nožičky a dvě rakvičky, aby se to nepletlo. Akorát když končíme, zvedá se vítr a z ničeho nic je tu slejvák. Máme bundy s kapucami, ale vypadá to že budeme pořádně mokří, než dojdeme na ubytovnu. V kapse mi zvoní telefon, ani se nepokouším ho vytáhnout, o vodotěsnosti se v návodu nic nepsalo. Ujdeme sto metrů a najednou je konec, už ani kapka. Kluci jsou utahaní, naštěstí ubytovna je už na dohled, vyhlašujeme odpolední klid a asi hodinku ho poctivě dodržujeme.

Klukům už otrnulo, je potřeba vymyslet plán na zbytek dne. Navrhuju že se podíváme k místnímu zámku a pak zajdeme ještě jednou k letnímu divadlu, kde se klukům tolik líbilo a já je ráno vyhnal dřív, než si stihli dostatečně zablbnout.

Zámek slouží jako domov důchodců. Je docela pěkny, ale ne zrovna skvěle udržovaný, což platí i o zámecké zakradě. Prošli jsme se kolem, obešli jsme ještě barokní kostelík naproti zámku, v obchůdku kde prodávaji všecko si kluci koupili nanuka, a tím končíme s prohlídkou místních pamětihodností. Pořád nás pronásledují přeháňky. V letním divadle už chystají pódium na večerní představení, nicméně kluci si ještě aspoň trochu zablbli, dokonce i uvažovali, že bychom mohli zůstat na představení (nějaká pohádka), ale přeháňky neustávají a nakonec nás déšť vyhnal zpátky na ubytovnu. Stejně už je čas na večeři, chvíli ještě sedíme dole, kluci se baví věštěním z karet, a pak do pelechu, vyřešíme pár zásadních otázek jako je budoucnost naší civilizace, okrajově se dotkneme i existence života jinde ve vesmíru, nesmrtelnost chrousta jsme nechali na příště.

V sobotu ráno snídáme v půl deváté. Paní tentokrát dorazila včas, ale informace z včerejšího večera, co jsme chtěli k snídani, opět nedorazila na místo určení. Až to vychytají, můžou zvednout cenovou skupinu. Ta je zatím hodně nízko, jak se ukazuje při placení: za dvě noci v trojlůžkovém pokoji platíme celých 1000 Kč. Kolem deváte jsme najedeni, sbaleni a vyrážíme. Nejdřív na poslední rozlučkovou trasu ve Sloupu: k Samuelově jeskyni. Je to skalní útvar nad Sloupem, s jeskyní ve které bydlel poustevník Samuel a s krásnou vyhlídkou. Kluci si opět zablbli ve skalách, přelézali a prolézali a já zase trnul, aby mi někde nezbuchli. To jsem netušil, že bude hůř.
Vrátili jsme se k autu, které na nás zatím čekalo pod hradem, a protože skalních hradů není nikdy dost, vyrážíme směr Svojkov, což by měla být zřícenina nedaleko odsud. Příjíždíme do vesnice, necháváme auto u cesty, ale hrad nikde nevidíme. Je tu rozcestník, klidně bychom podle značek došli třeba zpátky na Sloup, ale ke kudy ke zřícenině, to netušíme. Silnice je ve svahu, vlevo nad ní jsou skály, vpravo zalesněný svah dolů se zbytky zámecké zakrady (zámek sám tu byl do 50. let minulého století, byl tam snad domov důchodců, ale při rekonstrukci úplně vyhořel a dneska po něm není ani památky, kromě té zarostlé zahrady).

Celkem logicky jsme se vydali vlevo po cestě, která sice nebyla značená, ale vedla podél skal, a tam jsme tušili příhodné místo pro hrad. Po chvíli jsme došli k prudkému svahu s vysekanými stromy, zarostému nízkým porostem. Nahoře se tyčí skály, které by při troše fantazie mohly být zříceninou. Navrhuju že se vrátíme a zkusíme to obejít z druhé strany horem po značené cestě, ale Vojta má průkopnickou náladu a velí k čelnímu útoku. Martin nechce vypadat jako padavka, a tak po chvíli váhání i já souhlasím, že to zkusíme. Chyba, jak se ukáže v zápětí. Doštrachali jsme se asi do dvou třetin, ale zbytek je prudší. Po levé straně je to hodně zarostlé, zkoušíme víc doprava, ale tam to končí prudkým srázem. Jak tak přecházíme a vymýšlíme, kudy teď, najednou Vojta vykřikl bolestí a rozeběhl se svahem dolů. Zařval jsem na něj ať brzdí, nebo se přerazí, v lepším případě na něco nabodne. Poslechl dokonale, zastavil, sedl si a dal hlavu do klína. Teprve v tu chvíli jsem si začal uvědomovat, za asi narazil na vosí hnízdo. Vzápětí křičí podruhé. Volám na něj ať jde dolů, zvedá se a znovu se rozebíhá, naštěstí už ne tak rychle. Čapnul jsem Martina za křídlo a pádíme za Vojtou, v tu chvíli dostávám i já žihadlo do krku. Naštěstí jsme se pakovali tak rychle, že zřejmě vosí roj považoval své vítězství za dostatečně průkazné a dál nás nepronásledoval. Zastavili jsme se až u lavičky pod rozcestníkem, abychom nabrali dech, vysypali písek z bot a prohlídli štípance. Jak tak sedím na lavičce, koukám na rozcestník z druhé strany než předtím, a ejhle, šipka ke zřícenině, prý 200 metrů opačným směrem! To by nás ve snu nenapadlo, je to na druhé straně silnice ve stráni dolů, zakryté spletí stromů a houštin. Až do poslední chvíle netušíme, kde hrad je. Jdeme z kopce mezi stromy, a najednou je před námi skála a na ní kýžená zřícenina. Je hodně zpustošená, přístupné je jen přízemí vytesané do skály, do patra vede kruhový otvor stropem zhruba ve výši dvou metrů. Martina jsem tam vysadil, Vojta to oběhl a dostal se tam z druhé strany po jakémsi náznaku schodiště ve skále. Kluci mají opět průzkumnickou desetiminutovku, ale není to moc velké, za chvíli není co zkoumat. Je tu sice ještě jedno patro s věží, ale tam se vyleze jen horolezec s vybavením. Dokonce i kluci to uznali a nesnažili se tam dostat, možná pod dojmem posledních událostí. Když jsme se vrátili k autu, kluci zjistili, že už začínají mít hlad. Chvíli jsme váhali, jestli nezakotvit rovnou tady, přes silnici je upravené hospodářské stavení ve stylu zámečku s odpovídajícím názvem (penzion Zámeček). Ale ještě není tak pozdě, takže nakonec jsme se rozhodli popojet směr Nový Bor, tam určitě bude víc možností.
Za chvíli už jsme v Novém Boru, procházíme se po náměstí, přepadá nás přeháňka, ale na to už jsme zvyklí. Končíme v pizzerii, kde ale mají i leccos jiného. Martin si dává pizzu, my s Vojtou ovocné kynuté knedlíky. Dostali jsme čtyři obrovské, svádíme velký boj, nakonec slavně vítězíme. A máme před sebou poslední atrakci. Když už jsme tady, nemužeme vynechat Panskou skálu u Kamenického Šenova. Už z dálky je vidět velké parkoviště pod skálou. Mají tam bránu, dovnitř to jde bez problému, ale ven je to horší. 15 minut je zdarma, pak se musí platit asi 20 Kč za hodinu. Kdo nemá drobné, může si koupit suvenýr v místní prodejně a doufat, že mu přitom rozmění. Dobře vymyšleno.
Kluci si opět zašplhali, já standardně trochu trnul, ale přežili jsme všichni i tentokrát. Jdu k automatu zaplatit, ale ukazuje se, že je to ještě složitější. Automat sice vyžaduje drobné, ale pouze v hodnotách od 5 Kč výš. Takže moje hrst dvoukorun je mi na nic. Naštěstí Vojta má zásoby drobných a tak jsme byli propuštěni do volného oběhu. A hurá domů, bylo to zajímavé, trochu i dobrodružné, alespoň pro mě, a pro tuto chvíli nám všem stačilo.

sobota 3. května 2008

Turnaj ECM Prague Open 2008

V pátek 2.5. sice nebyl svátek (ten byl ve čtvrtek), ale my jsme si ho s Martinem udělali. Martin přišel ze školy dřív, tak jsme se rozhodli, že se podíváme do Prahy na tenisový turnaj Prague Open. Je to ženský tenisový turnaj okruhu WTA, sice ne nejvyšší kategorie, ale vždycky hodně slušně obsazený (50. hráčka světového žebříčku se tu nedostane mezi 8 nasazených, první dvě nasazené jsou z druhé světové desítky). K tomu je připojen mužský challenger, tedy turnaj nižší kategorie, kde to zkouší hlavně mladí hráči, kteří sbírají zkušenosti, a pár „veteránů“, co už hrajou spíš pro radost (jako letos Bohdan Ulihrach). Pátek byl ideální den, turnaj začal v pondělí, takže „hráči-turisti“, co chodí zkusit kvalifikaci, dostanou dvakrát 6:0 a jdou to zkusit zase jinam, už byli dávno venku, hrál se dobrý tenis, a přitom ještě nebylo moc lidí. Diváci-turisti totiž chodí jenom na semifinále nebo finále (tj. sobota-neděle), to pak v hledišti není k hnutí, a navíc není jistota, že se tam probojuje někdo z našich, komu jsme chtěli fandit.
První překvapení nás čekalo ještě dřív než jsme se dostali na kurty. Počítal jsem s tím, že zaparkuju v Holešovicích (stejně jako loni) a ten kousek na Štvanici dojdeme pěšky. Ovšem mezitím pražští radní rozhodli, že turisti neají v Praze co dělat, takže celé Holešovice jsu teď zónou kde se dá parkovat pouze s parkovací kartou, kterou si můžou koupit pouze ti, co tu mají trvalé bydliště. Moc hezky to vysvětlují, že je v zájmu Prahy, aby turisti nejezdili autem do centra. Jenom nějak zapomněli na to, že v civilizovaných zemích mají turisti možnost dát auto na odstavné parkoviště a dojet do centra hromadnou dopravou. Doprava v Praze celkem funguje, ale parkoviště nejsou. Tak jsme jezdili po Holešovicích, nakonec jsme jedno našli, docela daleko od Štvanice, s parkovacím automatem na drobné, široko daleko nikde možnost si rozměnit. Nastrkal jsem tam všechny drobné co jsem měl u sebe, vyšlo to asi na dvě a půl hodiny, přičemž cesta odtud na Štvanici trvala ještě 20 minut. Začátek nic moc.
Druhé překvapení byla pro mě divácká účast. Vstupné stálo 100 Kč a děti do 12 let měly vstup zdarma. Přesto jsem měl pocit, že jsme snad jediní platící diváci. Kolem kurtů sice postávalo pár desítek lidí, ale všichni měli na krku pořadatelské cedulky. Nechápu to, pro našince je tohle jedinečná příložitost vidět špičkový tenis. Vinu nesou určitě i pořadatelé, protože propagace turnaje je mizivá, kdo není vyložený fanda a nezajímá se o to cíleně, ten se o turnají vůbec nedozví. Ostatně že se s diváky moc nepočítá, to je vidět i v areálu samotném. Na dvou velkých tabulích tu sice mají pavouky s dosavadními výsledky dvou hlavních soutěží (dvouhry žen a mužů, čtyřhry už nikoli), ale rozpis kdo na kterém kurtě má hrát, ten se dá najít jenom na internetu. Když přijdete osobně, nezbývám vám než chodit od jednoho kurtu ke druhému a pátrat, kdo zrovna hraje a který zápas je nejzajímavější. Ovšem když sledujete jeden, nedozvíte se, že třeba na jiném kurtu se dohrálo a začal tam nový zápas, který byste viděli raději. Abych jenom nekritizoval, pro hráče je asi organizace zajištěná dobře, nevypadalo to že by někde něco vázlo.
Hned při příchodu jsme prošli kolem kurtu č. 2, kde hráli náš Hernych s Němcem Meffertem. Jsou to takové rány, že chvílemi člověk nestíhá sledovat kde je míč. Martin říká, že mu ten hráč na druhé straně připadá lepší. Já na to, že ze dvou míčů bych si netroufl usuzovat, a ukázalo se že oprávněně. Když jsme kurt obešli, přečetli jsme si na světelných tabulích, že ten vzadu byl Němec a v tu chvíli už měl prohraný první set. Nakonec Hernych vyhrál 6:3, 6:3. Ovšem my jsme do konce nečekali, protože jsme byli zvědaví, co se děje na centru (říkají tomu „ČEZ Colosseum“). Nakoukli jsme tam, hrála Ruska Zvonareva proti Italce Vinci, to nás nezajímalo, ostatně byla to hra na jednu bránu. Popošli jsme k vedlejšímu kurtu, kterému tu říkají ECM Court, jinak kurt č. 1, taky s tribunou kolem dokola, ale menší. Tady je hodně lidí kolem, takže se dá tušit česká účast. Hraje Iveta Benešová proti Slovince Katarině Srebotnikové. Právě končí první set, hodně vyrovnaný, Benešová je sice na žebříčku asi o 60 míst níž než Slovinka, ale bojuje ze všech sil. Pěkný tenis, ale mezitím je slyšet, že skončil zápas na centru, tak se vracíme, abychom zjistili, kdo hraje teď.
A byla to dvojice, na kterou jsem byl hodně zvědavý, česká juniorka Karolína Plíšková proti 3. nasazené Bulharce Azarenkové. Plíšková je jedno z dvojčat, která se účastní tohoto turnaje na divokou kartu. Sestra Kateřina vypadla už v 1. kole, ale Karolína se nečekaně dostala až do čtvrtfinále a mluví se o ní jako o největší naději českého tenisu. Ovšem zápas s Azarenkovou na to nevypadal. Nikdo nečekal, že hráčka ze sedmé stovky světového žebříčku porazí hráčku ze třetí desítky, ale po tom všem co se o Plíškové řeklo a napsalo, jsem čekal bojovnost, nasazení dravost mládí. Nic z toho se nekonalo, Plíšková to odchodila, jako by se nemohla dočkat až to bude mít za sebou. Zápas trval něco přes půl hodiny, Bulharka si lehce zatrénovala a kdyby hrála naplno, asi by si Plíškova neuhrála ani ty tři gamy. Druhý set jsme vypustili, nebylo se na co dívat, a šli jsme opět fandit Benešové, tam to bylo o hodně napínavější. Benešová prohrála první set 7:5, ve druhém tahala do stavu 3:4 za kratší konec, míče jí lítaly těsně k lajnám, ale většinou ze špatné strany. Bylo vidět že si neví moc rady. Pak jí přálo trochu štěstí, Slovinka pár míčů zkazila, a najednou byl druhý set doma v poměru 6:4. Uspokojeni dílčím úspěchem jsme zašli koupit zmrzlinu, Martin si vybral čokoládový Twix, já nějakého tvarohového nanuka, jak se pak ukázalo, tak úplně rozteklého. Mimochodem, ukrajinská mafie má občerstvení na Štvanici plně pod kontrolou, stejně jako na Václaváku. Že dokážou uplatit pražské radní, to chápu, i když mě to štve. Ale že se nechají i pořadatelé prestižního tenisového turnaje, to je docela ostuda. Prodavači neumí ani pořádně česky. Co se dá dělat, nakonec jsme jim udělali ještě další kšeft, Martin měl hroznou chuť na klobásu, a mohli jsme si vybrat, jestli ji chceme od Ukrajinců, nebo od Ukrajinců. Asi není těžké uhodnout, co jsme zvolili. Ale nejdřív jsme se zmrzlinami naklusali znovu na centr, protože to už Azarenka vyprovodila Plíškovou a nastoupila Klára Zakopalová proti Shahar Peer, izraelské turnajové dvojce, momentálně 18. na světě. Zakopalová je 53., což taky není zlé, a zdá se mi že je u nás neprávem odsunuta do pozadí na úkor Šafářové, které to kdysi chvíli šlo, ale teď nehraje vůbec nic, a nebo Kvitové, která je možná mladá a nadějná, ale když potřebujeme vyhrát baráž ve Fedcupu, měly by hrát ty nejlepší a ne ty nadějné. Když už to kouči Pálovi odřekla Vaidišová, nevím proč nepozval Zakopalovou, postup přes Izrael nemusely být takové nervy do poslední chvíle.
Každopádně na Zakopalovou jsem byl zvědavý snad nejvíc. Loni jsme ji tu viděli neskutečným způsobem otočit zápas, ve kterém prohrávala ve třetím setu 5:1 s nějakou Maďarkou. Jako by neměla nervy, pořád to pálila ze všech stran, Maďarka začala hrát opatrněji a Zakopalová ji najednou úplně rozstřílela. Tipoval jsem, že tenhle zápas, byť není favoritka, by mohla taky vyhrát. První set se s Peerovou přetahovaly až do stavu 6:6, ale v tie-breaku se opět projevila neskutečná odolnost Zakopalové. Při prvním setbolu se pokusila se zahrát opatrně, ale to je hra, která jí není vlastní, takže vyhodila úplně lehký míč. Ale za stavu 6:6 si to asi uvědomila a zahrála opět svým typicky agresívním způsobem, riskovala jako by o nic nešlo a Peerová jenom zírala. Druhý set pak vyhrála Zakopalová už pohodlně, ale na to už jsme nedokoukali, protože se nás zmocnila nervozita. Náš parkovací čas vypršel a představy, jak nám právě odtahují auto, byly tak dotěrné, že jsme nevydrželi, i když bychom ještě rádi zůstali. Stejně jsme to přetáhli skoro o půl hodiny, ale autíčko tam bylo, žádný lístek za oknem ani botička, takže to dobře dopadlo. Doma jsme pak mrkli na internet, Benešová třetí set se Srebotnikovou prohrála, ale bojovala a víc asi dělat nemohla. Aspoň Zakopalová nám udělala radost, a i když následující den prohrála v semifinále s Azarenkovou 6:3, 6:2, určitě nezklamala a ukázala, že momentálně je po Vaidišové naše druhá nejlepší tenistka.
A jeden bonus navrch: když jsme odcházeli z turnaje, Martin se nechal slyšet, že má chuť si zahrát tenis. Do druhého dne sice nadšení poněkud vyprchalo, ale zdá se že je šance, že by ho tenis mohl aspoň trochu bavit. Třeba se přecejen dožiju dne, kdy mě můj syn porazí. Roman už byl docela blízko, než toho nechal.