pondělí 24. října 2022

Zámky č. 56 a 57

 V rámci časové úspory slučuji dvě akce do jednoho zápisu, i když je od sebe dělí čtrnáct dní.

Zámek č. 56 (tvrz Čelákovice, 9. 10. 2022)

Vzdálenost od domova: 26 km

GPS: N 50°9.96615', E 14°45.10203'

Dovolil jsem si trochu přiohnout pravidla a prohlásit za zámek tvrz, která se oficiálně zámkem nenazývá, ale historicky prošla stejným vývojem jako řada zámků dříve navštívených: od gotické tvrze, postavené kolem roku 1300, přes renesanční sídlo (rozšířil a upravil Jan Habartický z Habartic r. 1579) po hospodářské stavení a nakonec v 19. století hostinec. Zdevastovaná budova byla naštěstí v 70. letech 20. století zrekonstruována zpět do podoby ze 16. století. Návštěvník může sám posoudit, zda mu v současné podobě připomíná více středověkou tvrz, nebo renesanční zámeček.


Ale zpět na začátek trasy. Vyrážíme o slunečném podzimním nedělním dopoledni, asi jednom z posledních tento rok. Jedeme oblíbenou cyklostezkou podél Labe z Kostelce nad Labem přes Brandýs až do Čelákovic. Doprovázejí nás krásné podzimní barvičky, zrcadlící se na hladině řeky.


Středověkou branou projíždíme do areálu tvrze, kde se dnes nachází městské muzeum.


Na zdi za branou jsou pamětní desky, připomínající zdejší významné rodáky. Např. Jana Zacha, hudebního skladatele přelomu baroka a klasicismu. Mimochodem, Wikipedia uvádí jako místo jeho narození Dehtáry, dnes součást obce Jenštejn u Prahy (o ní se zmiňuji v příspěvku o zámku č. 51, kdy jsme cestou navštívili jenštejnský hrad a světničku léčitele Jana Mikoláška). Autor příspěvku na Wikipedii by si to měl s čelákovickými vyříkat, kde se tedy vlastně Zach narodil... Já hlasuji pro Čelákovice, jak ostatně uvádím na Czechmusic.net.


Na opačné straně nádvoří je další brána, kterou se dá vyjít směrem ke kostelu Nanebevzetí Panna Marie, což je stavba původně ze 13. století, byť následně několikrát přestavěná a dostavěná.

Po obhlídce jsme se ještě zastavili na oběd v pizzerii Antonio, která se nachází na opačném konci ulice, vedoucí od kostela do centra (s nepřekvapivým názvem Kostelní). Měli sice už zavřenou zahrádku, ale ochotně nám otevřeli dveře do průjezdu, abychom mohli zaparkovat svá drahá kola mimo dosah potenciálních nenechavců; hospůdka útulná a jídlo výborné, můžeme doporučit.


Zámek č. 57 (Roudnice nad Labem, 23. 10. 2022)

Vzdálenost od domova: 31,5 km

GPS: N 50°25.53822', E 14°15.69722'

Náš poslední letošní zámek jsme vlastně navštívili z nouze. Původním cílem včerejšího výletu měla být hora Říp. Vyrazili jsme asi v půl jedenácté dopoledne v naprosté mlze a doufali jsme, že se postupně mlha zvedne. Když jsme dorazili do obce Krabčice, která se nachází na úpatí Řípu, a z kopce jsme nezahlédli ani obrys (normálně je vidět i z Neratovic), rozhodli jsme se, že výhled na medvědy v mlze už známe a zvolili jsme nedalekou Roudnici jako náhradní cíl. Nejdříve jsme si ovšem dali oběd v restauraci Na střelnici. Po 30 km šlapání ve vlhku a zimě jsme si to zasloužili :-)


Pár minut po obědě už jsme u roudnického zámku.

Zámek má poměrně zajímavou historii. Původní středověký hrad postavil koncem 12. století pražský biskup a pozdější kníže Jindřich Břetislav z dynastie Přemyslovců. Hrad patřil církvi až do doby husitské. Na počátku husitských válek byl v držení arcibiskupa Konráda z Vechty, který zde vyhlásit čtyři pražské artikuly. Přestože se tím fakticky přidal na stranu husitů a světil jejich kněze, jeho hrad stejně neušel dvojímu pokusu husitů o dobytí, v obou případech však marnému. Mimochodem, Mistr Jan Hus zde prý byl o století dříve vysvěcen na kněze.
Když se Konrád z Vechty dostal do finančních potíží, prodal hrad r. 1431 Janu Smiřickému ze Smiřic;  následně se měnili vlastníci poměrně často. Významné bylo především období, po r. 1577,  kdy ho získali Rožmberkové, kteří ho přestavěli a rozšířili do podoby zámku. Na počátku 17. století se zámek dostal do rukou Lobkoviců, v jejich držení byl až do r. 1948, kdy byl zestátněn. Ti provedli hlavní přestavbu do barokní podoby v letech 1652-84. V druhé polovině 20. byl v majetku armády, sídlila zde Vojenská konzervatoř Víta Nejedlého a také místní vojenská správa. Roku 1989 jej získali v restituci zpět Lobkovicové, ale dále jej pronajímali armádě až do roku 2006, kdy vojenská konzervatoř zanikla.
Zámek je dnes přístupný, částečně opravený, ale velká část je v nepříliš dobrém stavu. Kompletní oprava by byla finančně velmi náročná; podle Wikipedie se jedná o čtvrtý největší zámek v Čechách a má celkem asi 180 místností.





Pohled z náměstí, kde jsme si dali kafe na terase cukrárny Cukroš :-)
A pak jsme šupajdili zpátky domů v mlze, která se už kolem Řípu začínala malinko zvedat, takže jsme rozpoznali aspoň náznak úpatí. A když jsme po čtvrté odpoledne dorazili domů, svítilo sluníčko a po mlze ani památky...


pondělí 13. června 2022

Zámek č. 55 (Jenerálka)

 Vzdálenost od domova: 28 km

GPS: N 50°6.37040', E 14°21.08585'

Ještě nám zbývá pár zámků, které jsou do 30 km od domova; většina z nich se nachází na území hlavního města Prahy. Jedním z nich je Jenerálka, náš včerejší cíl číslo 55.

Původně hospodářský dvůr na cestě od severu na Prahu; v 18. století zde prý sídlila část rakouského generálního štábu, odtud pochází název Jenerálka. Na začátku 20. století byl přestavěn do podoby zámku v novobarokním stylu. Od roku 1922 tu byl domov vysloužilých legionářů, za 2. světové války tu byly internovány děti, kterým nacisté popravili rodiče. Po válce tu sídlil národní podnik Tesla (bohužel nikoli ten Muskův). Značně zchátralý zámeček po roce 1989 odkoupila baptistická církev opravila ho a zřídila zde Mezinárodní baptistický teologický seminář.

Když jsme k zámku dorazili, mokří jak myši (včera bylo fakt vedro), vykoukl nějaký pán z okna a ptal jsem, jestli jsme přijeli na návštěvu. Trochu nechápavě jsme na něj koukali, já jsem něco zakoktal že si to tady chceme jenom prohlídnout. Pán se omlouval, že bohužel nemůžeme dovnitř, protože mají plný zámek Ukrajinců a z bezpečnostních důvodů dovnitř nikdo nepovolaný nesmí.

V to jsme ani nedoufali, ale vypadá to, že v normálnějších časech by se dalo i nakouknout dovnitř. Takhle jsem se odvážil akorát na nádvoří, kde jsem pokecal s malým Ukrajincem, co šel vysypat koš s odpadky. Řekl mi "Ahoj", ale pak přešel do ruštiny. Prý tam mají školu a školku. Snad o něco lepší než ve stanovém městečku...








neděle 5. června 2022

Zámek č. 54 (Benátky nad Jizerou)

 Vzdálenost od domova: 29 km

GPS: N 50°17.45453', E 14°49.35502'

Na zámku v Benátkách nad Jizerou jsme již kdysi byli s dětmi, protože je tu muzeum hraček. Dnes jsme se sem odvážili na kole. Je to jen 29 kilometrů, ale bylo dost teplo a po cestě je pár nepříjemných stoupání, ve kterých člověk začíná přemýšlet o elektrokolu. Nakonec to nejvíc odnesl můj mobil, viz komentář u fotek níže.

Zámek sám má zajímavou minulost. Na jeho místě stál původně klášter, který založil r. 1349  Jan V. z Dražic, synovec pražského biskupa. O sto let později ale klášter přestal být udržován, zchátral a byl nahrazen pevností. Důvodem, proč přestal být udržován, byla pohnutá historie jeho tehdejšího majitele, Aleše Škopka z Dubé. Jeho hrad v nedalekých Dražicích, kde měl sídlo, byl r. 1420 vypálen husity, protože majitel byl katolík. Škopek tedy nelenil a o rok později přestoupil ke kališníkům. Roku 1424 bylo jeho sídlo vypáleno znovu, tentokráte katolíky. Není divu, že rod Škopků přestal mít motivaci podporovat jakoukoli církev... Od té doby se také v Dražicích nevyrábějí škopky, ale bojlery :-))

Pevnost, kterou na místě kláštera postavili pánové z Donína, nechal kolem roku 1525 Bedřich z Donína přestavět na zámek. Zámek pak, jak to tehdy bývalo, mnohokrát změnil majitele a byl několikrát přestavěn. Důležitější než osoby majitelů byly však jiné významné osobnosti, které tu pobývaly, nebo byly se zámkem nějak svázány. V letech 1599-1600 tu pobýval hvězdář Tycho de Brahe. V první polovině 18. století ve zdejší zámecké kapele začínali svou kariéru světově významní hudebníci a skladatelé bratři Bendové. V letech 1844–1848 na zámku působil jako učitel hudby mladý Bedřich Smetana.

Od roku 1920 patří zámek městu Benátky, které jej odkoupilo od rodu Kinských. Zámek byl využíván jako sídlo městské správy (část areálu je takto využita dodnes), od r. 1955 je tu muzeum s pamětními síněmi slavných osobností, které zde pobývaly. Přízemí zámku je dnes pronajato soukromé firmě, která tu provozuje muzeum hraček.

Okolí zámku je obklopeno stromy, takže vyfotit celý areál zblízka je nemožné. Nejvýraznější součástí, dobře viditelnou i zblízka, je kostel Narození Panny Marie, pravděpodobně pozůstatek původního kláštera.

Zámecké nádvoří je hezky zachovalé, včetně renesanční sgrafitové výzdoby.

Průchod na nádvoří, nahoře pamětní deska B.Smetany


Na cestě zpátky jsem se zastavil, že si vyfotím zámek z dálky, protože je to jediná možnost, jak ho zachytit nezakrytý stromy (hezký pohled je i z druhé strany od dálnice). Udělal jsem dva snímky a pak se mobil odporoučel. Kombinace pražícího sluníčka a spuštěné navigace z Mapy.cz byla na něj moc, chudák se přehřál. Doma jsem pak zjistil, že ty dva poslední snímky se před vypnutím neuložily správně. Fotografická aplikace se je sice pokusila obnovit, ale podařilo se to pouze ve velmi malém rozlišení. Nic lepšího se z toho vydolovat nedalo. Tak třeba někdy příště...




pondělí 9. května 2022

Zámek č. 53 (Slavín, Tupadly)

 GPS: N 50°26.73523', E 14°28.58638'

Vzdálenost od domova: 25 km

Podle serveru Hrady.cz jeden ze zámků v dojezdové vzdálenosti, který vypadá zajímavě. Vyrazili jsme v neděli 8.5., podle předpovědi mělo být hezky. Cesta celou dobu po asfaltce, čekal jsem, že v neděli mezi 10:00 a 15:00 bude na silnicích minimum aut, ale opak byl pravdou. Benzín je pořád ještě dostatečně levný, aby každý majitel 20 let staré plechovky jen tak pro radost brázdil české silnice. O motorkářích nemluvě. Viděli jsme i konvoj vojenských vozidel, nojo, 8. května...

Cesta až do obce Tupadly byla celkem v pohodě, až na místě čekalo pár (tj. dvě) méně příjemných překvapení. Za prvé, zámecká věž se skví nad Tupadly ve značné výšce, to nějak z fotek na internetu nebylo vidět. 

A za druhé, když už jsme dofuněli až k areálu (část cesty jsme tlačili, byl to přesně takový krpál, jak to z dálky vypadalo), ukázalo se, že je to celé oplocené a uzamčené. 





Navíc většina areálu je obrostlá hustým křovím a stromy, takže ani na rozumnou fotku to nevypadalo. Uvnitř jsme zahlédli nějaké děti a auto s ukrajinskou značkou. Obešel jsem to podél plotu, udělal jsem pár ubohých fotek s kouskem věže mezi stromy, popošel jsem asi 100 metrů do kopečka po louce nad areálem, abych udělal aspoň ještě fotku věžičky z druhé strany, a na zpáteční cestě jsme se ještě zastavili u hlavní brány, jestli se nám nepodaří zjistit něco víc. 

Zrovna se přištrachala ještě další skupinka turistů, kteří vypadali rovněž rozladěně, že se dovnitř nedostanou. Jak jsme tam stáli u brány, v dálce uvnitř areálu se objevil nějaký človíček, a jeden z kolegů turistů na něj zahalekal. Po chvíli si nás človíček povšimnul a zamával na nás, že jako máme jít dovnitř. Nejdřív jsme nechápali, ale pak jeden z nás zkusil trochu větší silou strčit do vrátek, která se jevila jako zabouchnutá (zvenku na nich byla koule místo kliky), a vrátka povolila.

Ukázalo se, že areál slouží jako všechno možné: buddhistická modlitebna, ubytovna pro leckoho, včetně 24 ukrajinských žen a dětí, a asi i bydlení pro majitele, který to nedávno koupil od nějakého buddhistického magora a snaží se to rekonstruovat. Ale buddhisty nevyhodil, ten človíček, co nás pozval dovnitř, byl toho příkladem. Mluvil jen anglicky (s jen lehce americkým přízvukem), vypadal asi tak na pětadvacet, a nadšeně nám vykládal, jak je to skvělé místo s pozitivními vibracemi. Prý předchozí majitel nepouštěl dovnitř jen tak někoho, protože se bál znečištění místa "špatnými duchy" (ať už tím myslel cokoli), ale on se toho nebojí, protože světlo vždycky vyhraje nad tmou. Ještě mnohem víc toho napovídal, my jsme mu ze zdvořilosti přikyvovali. Ty spiritistické věci nás nezajímaly (bylo to jak z příručky pro buddhistické začátečníky), ale byli jsme mu vděčni za to, že nás pustil dovnitř a provedl nás po části areálu.






Věž zámku v minulosti sloužila jako rozhledna, ale v současném stavu to už není bezpečné.
Nicméně do budoucna to prý chce majitel zase opravit, tak budeme držet palce.

Jako správní mniši si tady pěstují vlastní zeleninu ve skleníku.

Tenhle domek sloužil jako ubytovna pro mnichy, teď tam jsou hlavně Ukrajinci.

A nakonec to nejlepší, tj. oběd v restauraci v Želízech na zpáteční cestě. Aby nám ten nahoře připomněl, že není všechno jenom příjemné, pustil pak na nás na úseku od Liběchova k Mělníku takovou průtrž, že nám nepomohly ani "nepromokavé" bundy. Říkali jsme si, že všechno špatné je pro něco dobré, a že aspoň nebudeme muset zalívat zahrádku. Ale když jsme dorazili k Neratovicím, déšť ustal a cesty byly prašné stejně jako naše záhonky, v Neratovicích zjevně nespadla ani kapka. Chtěl bych mu vzkázat tam nahoru, že je pěknej hajzl zlomyslnej, ale to on musí vědět, když je vševědoucí...

Ještě pár historických údajů: zámeček v maurském slohu tady začal stavět r. 1840 Antonín Veith, majitel liběchovského panství. Měl sloužit jako památník na oslavu národních hrdinů (odtud pojmenování Slavín), a Veith zde plánoval umístit 24 soch významných osobností české historie. Sochy byly objednány u známého bavorského sochaře Ludwiga Schwanthalera. Vzniklo jich však pouze 8, pak Schwanthaler zemřel. Navíc se po roce 1848 Veith dostal do finančních problémů a zámeček nedokončil. Dnes tak stojí jediná z původně projektovaných čtyř věží. Sochy byly věnovány Národnímu muzeu.

pátek 29. dubna 2022

Zámek č. 52 (Sazená)

GPS: N 50°18.36157', E 14°17.38952'

Vzdálenost od domova: 24 km

Letošní první, ale celkem už padesátý druhý! Počasí super, jen ta navigace v Mapách.cz kdyby fungovala trochu líp... Naplánoval jsem okruh do Sazené jednou cestou tam a jinou zpátky, ale zrovna když jsme se vydali na zpáteční cestu, navigace přestala zobrazovat trasu, a pak už se za žádnou cenu nechtěla nechat přesvědčit, že bychom měli jet jinudy, než kudy jsme přijeli :-) Ale hlavní cíl byl splněn.

Zámek nechal postavit pravděpodobně koncem 16. století Florián Gryspek z Gryspachu, který byl též majitelem panství v Nelahozevsi. Dokončen byl roku 1606 za jeho syna Blažeje. Informace o původní podobě se nedochovaly. Roku 1757 bylo panství Sazená se zámkem prodáno klášteru premonstrátek v Doksanech. Zámek byl opraven, ale již roku 1782 císař Josef II. klášter v Doksanech zrušil a zámek byl prodán Oldřichu Kinskému. Rod Kinských spravoval zámek až do vzniku samostatného Československa. Během 2. světové války zámek zcela zpustl a vyhořel. V letech 1947-48 byl opraven a přeměněn v "kulturní dům". Dnes je tu obecní úřad, hostinec s tanečním sálem a prodejna. Po řadě přestaveb už budova připomíná zámek jen velmi vzdáleně. Ze zámeckého parku je sportovní areál s několika hřišti včetně fotbalového.






Pohostinnost zdejšího pohostinství "U sazenské jedenáctky" jsme vyzkoušeli a výsledek byl lepší, než jsme čekali :-)


sobota 23. dubna 2022

Madeira 18.-25.3.2022

Nabuzeni po koronavirové pauze jsme naplánovali cestu trochu do tepla, ale hlavně do hor. Na Madeiře ještě není plná sezóna, takže doufáme v menší davy. Sice je tam touhle dobou proměnlivé počasí, ale my víme, že neexistuje špatné počasí, jen špatné oblečení :-)

Letíme se Smartwings, odlet z Prahy 18.3.12:20, přílet do Funchalu 15:55 (na Madeiře je o hodinu míň).

Den první (pátek 18.3.2022)

Do Funchalu přilétáme podle plánu. Přesunujeme se autobusem do hotelu Duas Torres, což je asi 3 km na západ od centra Funchalu (letiště je naopak pár kilometrů od Funchalu směrem na východ).
Jdeme prozkoumat nejbližší okolí hotelu.





Den druhý (sobota 19.3.2022)
Z domova mám v mapách vyznačenou náhodně vybranou levádu, která je poblíž hotelu. Neměla by být časově ani fyzicky náročná, proto jsme ji dnes zvolili, abychom se stihli vrátit do 14:00, máme mít na hotelu schůzku s delegátem cestovky - s Čedokem za hranice všedních dnů :-)

Vyrážíme od hotelu na východ po jakési promenádě, která se táhne podél pobřeží.

Po chvíli opouštíme pobřeží a začínáme stoupat do kopce mezi banánovými plantážemi.
Jdeme po úbočí hlubokého údolí. Na Madeiře je to normální. Pokud vybereme dva body vzdálené od sebe aspoň dva kilometry, dá se spolehnout, že mezi nimi nevede žádná přímá cesta. Musí se buď po mostě, tunelem, nebo velkou oklikou.

Zatím jsme šli do kopce po asfaltové silničce (Caminho da Lombada), byť značené jako turistická trasa. Teď jsme se dostali na křižovatku s levádou Dos Piornais, po které pokračujeme dál proti proudu, už ne do tak strmého kopce, ale podél jeho úbočí. Pro upřesnění, leváda je místní pojem označující zavlažovací kanál. Jsou jich tu snad stovky, v celkové délce přes dva tisíce kilometrů. Svádějí vodu z vyšších poloh v centrální části Madeiry, kde je skoro pořád mlha a často tam prší, do nižších poloh, kde je úrodná půda, ale především v letních měsících není dost vláhy.
Tady se napojujeme na levádu

Místní hlídači vítají turisty
Dolní část levády zavlažuje banánové plantáže
Leváda prochází horským kaňonem; jak postupujeme výš, je sráz pod námi čím dál příkřejší.
Jdeme po okraji skalnaté rokle...

...občas i tunelem...

Tady voda křižuje vodu

Zábradlí mizí zrovna v úseku, kde je pod námi sráz nejhlubší, odhadem 150-200 m.

Tady někde podle mapy končí turistický chodník. Podle nás už skončil dávno, ale v tom nejhorším úseku jsme se báli otočit :-) Mapa ukazuje, že tu je někde turistický přístřešek, ale nic podobného jsme nepotkali, jen tu je takové malé rozšíření, kde jsou nějaké hodně staré zbytky ohniště. Tahle místa zjevně moc turistů nenavštěvuje.
Balíme to a vracíme se.

Místy musíme po čtyřech, ale v těchto místech jsme z nejhoršího venku, maximálně se praštíme do hlavy, ale už nehrozí volný pád ze skály.
Je to radost, když se člověk může normálně narovnat, a navíc se ještě přidržet zábradlí!

Pokračujeme levádou i za křižovatkou, kde jsme se k ní původně připojili. Měla by nás přivést od severu skoro až k hotelu. Tohle je nejtypičtější pohled na okolí dolní části levády.




V dálce už je vidět poloostrov s naším hotelem.
Takhle náš výlet vypadá na Mapy.cz.

Odpoledne se jdeme projít směrem do centra Funchalu.
Jak se ukáže ještě i v dalších dnech, docela často tu prší a zároveň svítí sluníčko. Zde je výsledek.
Kachlová fontána (nebo spíš veřejná umývárna?) z roku 1867
Přístav ve Funchalu. Každý den ráno sem připlují dvě obrovské turistické lodě a večer zase odplují.

Den třetí (neděle 20.3.2022)
Vzhledem k neuvěřitelné členitosti ostrova jsme vzdali myšlenku, že si ho projedeme sami (původně jsme uvažovali o půjčení auta, případně elektrokol). Místo toho jsme si vybrali několik fakultativních výletů, pomůže nám to Madeiru lépe poznat. Dnes nás čeká tzv. Východní okruh.

První zastávkou je městečko Ribeira Brava. Je tu zbytek jakési pevnosti na skále nad městem a kostel, ke kterému se váže místní legenda (když se rozvodnila zdejší říčka, která momentálně vypadá jako vyschlý potok, pastor vzal biskupskou berlu ze sochy sv. Benedikta a hodil ji do rozbouřené vody. Říčka se uklidnila a berlu našli na dvoře kostela. Od té doby se tu na počest tohoto "zázraku" koná každoročně procesí). Říčka se jmenuje stejně jako město, Ribeira Brava, což znamená něco jako Divoký proud.





Jdeme kousek pěšky jednou z levád, překvapivě jsou tu banánové plantáže.
Očividně místní milují banány a věnují jim hodně úsilí. Nicméně vyvážet banány do zemí EU nemůžou, protože zdejší odrůdy nejsou dost velké. EU prý uzákonila, že banán musí mít minimální délku 14 cm, což větší část místních plodů nesplňuje. Místní úroda se tedy spotřebuje dílem tady, dílem v Portugalsku. Fuck EU.


Popojedeme autobusem do centrální části Madeiry na náhorní plošinu s přírodní rezervací Fanal, proslulou rozlehlým vavřínovým hájem.



Mezi stromy se pasou krávy, takže je potřeba dávat pozor, kam člověk šlape. Často okupují i silnici a občas vytvářejí dopravní zácpy. Tenhle býk šel po silnici proti nám, už to vypadalo, že se budeme muset odklidit, abychom nepřišli k úrazu, ale těsně před námi si to zamířil na cestičku mezi stromy.

Další zastávka je už na severním pobřeží ostrova, vyhlídka Ribeira da Janela

Ještě jeden tunel a budeme v Porto Moniz, které je vidět v dálce

Porto Moniz je městečko v nejsevernějším cípu Madeiry. Mají tu lávová jezírka, ve kterých se dá koupat. Tedy někdy, když není příliš divoký oceán. Dneska by to nešlo...



Mají tu také akvárium v bývalé pevnosti (tam jsme nebyli) a přednáškovou a výstavní síň (Centro de Ciência Viva).
Tyhle roztomilé želvičky (ta větší je dlouhá asi půl metru) byly vystavené venku, vedle nich byl plakát zvoucí do výstavní síně na výstavu k evoluci zvířat. Nechali jsme se zlákat, zaplatili 2x8 Euro, a byli jsme odesláni do suterénu výstavní síně. Tam bylo ještě pár menších suchozemských i vodních želviček a několik panelů, objasňujících základy Darwinovy evoluční teorie. Za deset minut jsme byli venku. Až sem přijedeme příště, navštívíme radši akvárium...

Míříme na oběd do městečka Seixal kousek na východ od Porto Moniz. Nejdřív ale povinné okouknutí vodopádu Cascata do Veu da Noiva. A když jsme se jen tak mimochodem otočili od moře k horskému masívu, uviděli jsme další vodopády, až doma podle mapy identifikované jako Cascatas dos Lombos.
A ještě vpravo vbok, nyní v dálce vidíme Seixal

Autobusem přejíždíme zpět k jižnímu pobřeží. Nyní je to po dálnici tunelem otázka pár desítek minut, ale kdysi se muselo jezdil podél pobřeží klikatými silničkami, a cesta ze severu na jih prý trvala asi 8 hodin. Tady z okna autobusu vidíme kousek té staré silnice.

Předposlední zastávka dnešní cesty: útes Cabo Girao, s výškou 580 m prý druhý nejvyšší v evropských zemích (za norským  Preikestolenem, vysokým 604 m). Je tu vyhlídka s prosklenou podlahou, nic pro lidi, kterým se motá hlava z výšek :-)

Za Hankou je na pobřeží vidět městečko Camara de Lobos, a poloostrov úplně vzadu už je Funchal

Přiznám se, že z toho pohledu se mi hlava trošku zatočila...

Pěkné turistické městečko Camara de Lobos. Tady je osazenstvo zájezdu lákáno do hospůdky na ochutnávku místního léku zvaného poncha (míchanina silného alkoholického destilátu z cukrové třtiny, medu a citrusové šťávy). Vypadá to na dlouho, a protože po pobřeží je do Funchalu jen pár kilometrů, loučíme se s účastníky zájezdu a vydáváme se do hotelu pěšky.


Tenhle pohled už známe z druhé strany, je to sklad cementu, který sem přiváží lodě z pevniny.
Včera jsme sem došli z druhé strany a u toho mola jsme odbočovali z pobřeží k levádě. Dnes je ale situace jiná. Pravděpodobně kvůli silnému větru je cesta po pobřeží oficiálně zavřená a na několika místech je zatarasená kovovými zábranami a plastovými páskami. Když rozpačitě postáváme před první zábranou, všimne si nás nějaká místní paní a mává na nás, ať to přeskočíme nebo přelezeme. Slovnímu doprovodu nerozumíme, možná říká, že můžeme i podlézt, ale pak se máme zase narovnat. Zachovali jsme se podle pokynů, stejně jako na dalších dvou nebo třech místech, kde to bylo zatarasené, a nakonec jsme šťastně dorazili do Funchalu. Ještě jsme si po cestě stihli vymáchat nohy v oceánu a seznámit se se starším párem, co na opuštěné pláži dělal totéž. Ukázalo se, že mluví česky, byli to v Německu žijící čeští emigranti. Pán se snažil vyzvědět, proč my Češi tak nemáme rádi Putina, ale paní ho okřikovala, ať toho nechá; asi tušila, že by diskuse na toto téma nemusela dopadnout dobře.

Den čtvrtý (pondělí 21.3.)
Máme v plánu dojít do Funchalu a vyvézt se kabinkovou lanovkou na kopec jménem Monte k botanické zahradě, což nám doporučoval průvodce jako skvělou místní atrakci.

Po cestě míjíme zvláštní strom, průvodce nám tuším říkal, že se jmenuje vatovník, ale měli jsme podezření, že si názvy některých rostlin vymýšlí :-)
Došli jsme k přístavu ve Funchalu; kotví tu dvě veliké výletní lodě, což se za chvilku ukáže jako problém. Kousek od přístavu je totiž dolní stanice lanovky, kam jsme mířili, ale už zdálky vidíme obrovskou frontu. Zdá se, že všichni pasažéři obou výletních lodí zatoužili po stejné atrakci jako my. Dovolená strávená čekáním ve frontě není přesně podle našeho gusta, a tak docházíme k závěru, že ten čas raději strávíme chůzí a do botanické se dopravíme po svých.

Kousek za přístavem je pevnost Forte de Sao Tiago ze 17. století. Dnes je tu muzeum současného portugalského umění, ale dovnitř nejdeme. Nechceme se zdržovat, čeká nás pořádný výšlap.

Od pevnosti jdeme zpět směrem k centru Funchalu vyhlášenou gastronomickou uličkou Rua de Santa Maria. Ještě ale není čas oběda, takže je tu zatím klid.

Nabíráme směr od přístavu do kopce. Jdeme kolem kdysi honosného paláce (je to na dolním konci ulice Rua de Santa Luzia). Zahrada je ještě docela hezky upravená, ale dům už vypadá hodně vybydleně. Takových je tady docela dost, asi není vzácná situace, že někdo, komu se daří dobře, najednou zjistí, že už se mu dobře nedaří. Dva roky s koronavirem určitě nikomu nepomohly.
Jakousi myší dírou se dostaneme na Rua do Comboio, která vede pořád do strmého kopce až k botanické. Procházíme kolem základní školy; děti, co sem chodí denně pěšky z centra, musí být dobře vytrénované. Na fotce to není tak patrné, ale je to opravdu hodně prudký krpál, auta jezdí nahoru na dvojku.

 Blížíme se k botanické zahradě, po překonání cca 560 výškových metrů značně schváceni. Proti nám jezdí lidi na saních. Je to místní slavná historická atrakce, kterou prý obdivoval i Ernest Hemingway. Opravdu jsou to saně, a opravdu to klouže po asfaltu. To je možné jednak proto, že je to takový krpál, a jednak proto, že se spodek maže jakýmsi balzámem, aby to lépe klouzalo. V proutěných saních sedí většinou dva turisti a za nimi stojí dva maníci v bílém obleku, kteří saně řídí a  roztlačují nebo přibržďují podle potřeby. Podrážky bot mají prý z automobilových pneumatik, aby se jim hned neošoupaly.

Saně pak tahají nahoru náklaďáčkem s přívěsem, zrovna jdeme kolem když vykládají.
Jdeme do botanické, kde nejdřív navštívíme rychlé občerstvení, abychom doplnili energii, vydanou při výšlapu. Pak bloumáme po areálu, je to strašně rozlehlé. V jednom pavilonu je zajímavá výstava polodrahokamů (hlavně obrovské ametysty a acháty, většinou z Brazílie). Dal by se tu strávit celý den, jsou tu jezírka s rybičkami, samozřejmě spousty stromů a keřů, které jsme nikdy neviděli a jejichž jména nám nic neříkají. A také vyhlídky na pobřeží pod námi.




Teoreticky byla možnost sjet dolů do Funchalu na saních, ale všichni ti turisté, co dole vytvořili frontu na lanovku, se pak nahoře postavili do fronty na saně, takže jdeme dolů pro změnu pěšky. Vybrali jsme jinou cestu (Caminho da Torinha), je to celkem očekávaně stejný krpál opačným směrem :-)

Sešli jsme do centra a prošli se po krásné dlažbě zdejšího hlavního náměstí (Praça do Munícipio).

Den pátý (úterý 22.3.)
Podle původního programu dnes byla v plánu hřebenová túra mezi Pico do Arieiro (1818m) a Pico Ruivo (1862 m), tedy třetím nejvyšším a nejvyšším vrcholem Madeiry. Na to jsme se hodně těšili, ale člověk míní... Před dvěma týdny tady v horách napadl sníh a horskou silničku k Pico do Arieiro silničáři raději uzavřeli. Dohoda s delegátem byla taková, že pokud bude silnice v pondělí otevřená, tak se v úterý uskuteční přechod, jinak že nám vymyslí náhradní program. V pondělí to ještě bylo uzavřené, takže dnes se místo hřebenovky jede na nejvýchodnější cíp Madeiry, Ponta de Sao Lourenzo. Během dne jsme se pak dozvěděli sladkou novinu, že právě dnes byla silnice slavnostně otevřena. Na Pico Arieiro se stihneme podívat aspoň ve čtvrtek v rámci východního okruhu, ale bude to jen hop z autobusu, pohled do husté mlhy a hop zpátky...

Autobus nás vyklopí na parkovišti, dál se dá jen pěšky, je to asi 4 km po cestičce mezi útesy, je to tu hodně členité a místy jdeme po šíji jen pár metrů široké, z obou stran obklopeni vodou.





Narazili jsme na racky, co se chovají jako filmové hvězdy, na požádání zapózují z profilu, a když jim někdo hodí kousek chleba, chytí ho v letu do zobáku.
Po cestě je i občerstvovací stanice "Casa do Sardinho"- jakási osamělá rodinná farma, kde si pěstují nějaké plodiny na přilehlém políčku, elektřinu vyrábějí solární elektrárnou a zásoby do bufetu dopravují loďkou (po zemi to jde jen pěšky s ruksakem). Taky nabízejí těm, co už se jim nechce šlapat zpátky pěšky, že je tou loďkou dovezou k autobusu, oficiálně tomu říkají "Sea Observation Tour", aby to znělo vznešeněji.



Tohle je nejvýchodnější člověku přístupný bod Madeiry. Za námi jsou ještě dva ostrovy (Ilhéu da Cevada, též nazývaný Ilhéu dos Desembarcadouros) a Ilhéu do Farol, na němž je maják.

Nebyla to sice plnohodnotná náhrada za horskou hřebenovou túru, i s posezením v bufetu a zastávkami na focení jsme byli za necelé tři hoďky zpátky u autobusu, ale určitě to stálo za to.

Protože jsme se vrátili kolem druhé, využili jsme čas k pěšímu výletu do Funchalu a dali jsme si oběd v náhodně po cestě vybrané restauraci. Bylo nezbytné ochutnat místní specialitu jménem Espetada, což jsou kousky bifteku napíchnuté na vavřínové větvičce (jestli ta špejle byla opravdu vavřínová jsme nedokázali ověřit, ale v jídelním lístku to tvrdili: "Espetada Regional em pau de louro"). K tomu místní pivo, v dobré víře označené jako pilsner :-)

Den šestý (středa 22.3.)
Na dnešek jsme měli objednaný výlet po levádě, průvodce upravil trasu tak, aby bylo méně levády a více chození po kopcích, což nebylo na škodu.

První část jdeme podél levády do Canical, pár kilometrů pořád do mírného kopečka.



V nejsevernějším ohybu jsme opustili levádu a pokračovali jsme do kopce na sever, až jsme se napojili na Vereda do Larano.




... a po chvíli jsme se ocitli na severním pobřeží ostrova, na vyhlídce jménem Boca do Risco

Pokračujeme na západ po útesu podél pobřeží,
všude kolem skály, rokle, a sem tam vodopád




míjíme žebřík pro obry (vůbec netušíme, k čemu to může sloužit) a jsme u poslední vyhlídky:
pohled  na Porto da Cruz a Orlí skálu (Penha De Águia)

Kousek odsud se nasáčkujeme do autobusu a jedeme zpátky na jih, poslední zastávka je kousek na východ od Funchalu, u vesničky Garajau (která je součástí městečka Caniço). Mají tu sochu Ježíše, je sice na útesu nad mořem, ale Caniço samotné je ještě výš, takže na rozdíl od Rio de Janeira, tady je Kristus pod městem. Kdo ho chce vidět nad sebou, musí sejít dolu na samotné pobřeží, dá se to absolvovat po dlouhém schodišti, nebo lanovkou. Schodiště končí pořád ještě na útesu dost vysoko nad vodou, ale i tak je odsud výhled parádní. Lanovka vede až dolů přímo k moři, ale je to bokem, takže socha bude zdola vidět spíš z profilu (neotestovali jsme).



Kdo chce nejlepší výhled na sochu, musí pod schodištěm ještě vylézt na skálu.


Po návratu z výletu máme hlad, navštívíme tedy něco, co z ulice vypadá jako anglická nebo irská hospoda. Jmenuje se to Hole In One, inzerují že mají Guinesse, my jsme si dali typické britské špagety a místní pivo, které známe ze včerejška :-)

Den sedmý (čtvrtek)
Poslední plnohodnotný den je v plánu tzv. Východní okruh.

Vyrážíme na východ podél pobřeží, po cestě sledujeme další duhu, zde zjevně běžný jev.
Protože tímto směrem je letiště, zastavujeme a chvíli sledujeme, jak tu přistávají letadla. 
Dokonce jsme svědky jednoho nepovedeného přistání, letadlo už skoro dosedlo, ale pak zase vzlétlo a zalétlo si kolečko navíc, aby to mohlo zkusit znovu. Asi dosedalo příliš pozdě a nestihlo by dobrzdit.
Zdejší letiště patří mezi obtížná, piloti musejí mít speciální certifikát, aby tu mohli přistávat. Přistávací manévr je složitý tím, že letadlo musí poměrně prudce točit nad mořem a současně už klesat, aby se trefilo na přistávací dráhu.

Další zastávkou je Miradouro da Ponta do Rosto, což je na východním cípu ostrova, jen malý kousek od míst, kudy jsme prošli během úterního výletu.







Popojedeme kousek na západ do Porto da Cruz, kde se vyrábí rum. Včera jsme tohle městečko viděli shora z útesu, ale rum nebyl vidět ani cítit :-)
Rum se tu dělá z čerstvé šťávy z cukrové třtiny, kterou tu lisují pomocí prastarých strojů poháněných párou.
Právě dorazila zásilka hlavní suroviny.

Továrna je na poloostrově, který se dá asi za 20 minut obejít kolem dokola.



Ještě pár kilometrů na západ leží vesnička Santana, kde mají pár načinčaných domků s doškovými střechami. Prý jsou to původně pastevecké domky, které se daly přestěhovat, když dobytek vypásl všechnu trávu a bylo potřeba se přemístit o kus dál. Dnes se tu prodávají suvenýry, od keramiky přes květiny po místní pečivo (např. Bolo do mel, kulatý medový koláč) a alkohol (rum, poncha, madeirské víno)

popojedeme kousek do kopce, v místní hospůdce máme oběd. Jmenuje se to tady Casa de cha do Faial, což by mělo znamenat, že je to čajovna, ale čaj jsme nedostali :-)

Po obědě obcházíme restauraci, kromě zmenšeniny pasteveckého domku je tu i pěkný výhled do okolních hor a roklin

Lucerna se asi napila zdejšího 50% rumu...

Po obědě přejíždíme do Ribeiro Frío, kde omrkneme pstruhovou farmu a popojdeme odsud po turistické stezce jménem Vereda dos Balcões, jejímž cílem je stejnojmenná vyhlídka.



Výše zmíněná balkónová vyhlídka s nečekaným bonusem, speciálně pro nás se pod mraky otevřelo okénko na Orlí skálu.
O kousek níž sejdeme zpátky na silnici v dolní části Ribeiro Frío a pokračujeme autobusem směrem do hor.

Rychlá návštěva třetího nejvyššího vrcholu Madeiry, Pico do Arieiro (1818 m)


Máme i důkaz, že tu před časem opravdu sněžilo. Ostatně i teď to vypadá na teplotu blízko bodu mrazu. Těšíme se, až sjedeme o 1800 metrů níž...
Ukazatel na slíbenou a nerealizovanou hřebenovku...

Den osmý a poslední (pátek 25.3.)
Dopoledne se můžeme ještě pocourat kolem, ale ve 13:45 musíme být nastoupeni před hotelem. Letadlo sice odlétá až 16:40, ale jsme první hotel, který náš "sběrný autobus" navštíví.

Poslední ranní výhled z okna hotelu, právě připlouvá jedna loď do přístavu.

Kousek od hotelu je socha spoluobjevitele Madeiry a zakladatele Funchalu (socha z roku 2008 připomíná 500. výročí založení města)
cesta od hotelu na východ směrem k veřejné pláži, ...
... kam se ovšem nedá projít, protože cesta vede tunelem, který je už dva roky zavřený, údajně kvůli covidu;
cesta tak končí u útesu s vodopádem.



Ještě se pokochat neznámým kvítkem (průvodce by jej nazval štětkovníkem červeným)...

... a výhledem na oceán z lavičky u hotelu,

a po odbavení zavazadla můžeme chvilku z terasy pozorovat ruch na letišti.