Zámky číslo 58 a 59 (Lysá nad Labem a Lobeč)

Kvůli práci na dlouhé reportáži ze Švýcarska jsem odkládal příspěvek o zámku č. 58, až jsme stihli navštívit i č. 59, pročež je spojuji do jednoho příspěvku.

Zámek č. 58 (Lysá nad Labem, 8. 5. 2023)

Vzdálenost od domova: 32 km

GPS: N 50°12.20090', E 14°50.03065'

Pondělní státní svátek jsme oslavili cyklovýletem. Protože jsme se nechtěli spoléhat, že tento významný den najdeme po cestě otevřenou restauraci, dali jsme si brzký oběd doma a vyrazili jsme až po něm. Naštěstí dny jsou už dlouhé, takže je dost času, abychom se vrátili za světla.

Část cesty jsme jeli po nám známé cyklostezce z Kostelce nad Labem do Brandýsa. Je tu nezvykle malý provoz. Možná to souvisí s tím, že v Kostelci je tolik uzavírek, že se bez porušení předpisů prakticky nedá dojet autem k parkovišti na začátku cyklostezky, které obvykle za pěkného počasí bývá plné výletníků s inline bruslemi (i když kvalita cyklostezky je rok od roku horší, takže možná těch výletníků ubývá i z tohoto důvodu). Každopádně parkoviště je úplně prázdné, což je pro nás dobré znamení, že se nebudeme muset vyhýbat dvojicím nebo trojicím bruslařů, kteří běžně zabírají celou šířku stezky a diví se, když na ně zvoníme, že bychom je rádi objeli.

Počasí je krásné, po zastávce na kafe u stánku a několika kratších pauzách kvůli nepříliš spolehlivě fungující navigaci (mapy.cz už by konečně mohly zaměstnat nějaké slušnější programátory) vjíždíme po dvou a půl hodinách do Lysé nad Labem. Nikdy jsme tu nebyli, a tak hned fotím impozantní panorama se zámkem na kopci. Tedy domnívám se, že to je zámek, ale po chvilce se ukáže, že toto je budova kláštera (v současnosti státní okresní archív), zámek je schovaný až za klášterem.

Zámek vznikl r. 1560 renesanční přestavbou původního gotického hradu, patřícího Habsburkům. Císař Rudolf II. ho využíval jako lovecký zámeček. Následně ho získali Šporkové a provedli barokní úpravy, a později ho další generace Šporků přestavěla v klasicistním slohu. Tedy celkem obvyklý životopis zámku v rukou marnivé šlechty, která musí za každou cenu "jít s dobou". Nicméně pro dnešní podobu většiny českých zámků je důležité, co se s nimi dělo v době nedávné. Spousta z nich nepřežila komunistickou "péči". V tomto ohledu měla Lysá štěstí, protože od r. 1960 tady je (až dodnes) domov seniorů, a i když je vidět, že peněz není nazbyt a některé části areálu by si zasloužily častější opravy, celkově je v dobré kondici. Bohužel se nelze dostat dovnitř, kde mají být zachovalé cenné nástěnné a stropní malby. Zato zahrada je úžasná, veliká a hezky udržovaná. Severní část je v anglickém stylu, zatímco východní část má francouzskou úpravu, je tu i přírodní bludiště a hlavně unikátní soubor alegorických soch. Autorem části z nich je Matyáš Bernard Braun. Více podrobností se dá najít na Wikipedii.

Pohled od jihozápadu

Pohled od severu

Východní část zahrady se sochami

Pohled na zámek od severovýchodu

Zámek č. 59 (Lobeč, 20. 5. 2023)

Vzdálenost od domova: 34 km

GPS: N 50°27.57375', E 14°40.06045'

V sobotu mělo být hezky a teplo (ale trochu menší teplo než v neděli), takže ideální příležitost k dalšímu cyklovýletu. Tentokrát jsme to pojali jako celodenní výlet a spolehli jsme se, že někde poblíž dnešního cíle bude možnost se naobědvat. Což se nakonec ukázalo jako odvážný předpoklad, ale nebudeme předbíhat.

Cesta proběhla v pohodě, jen jsme si znovu ověřili, že se jede blbě proti větru, ještě blběji do kopce, a nejblběji proti větru do kopce :-) Tedy blbě se jede mně, Hanka si zapne motorek a jede jakoby nic...

Zámek stojí v místě, kde v minulosti byl statek a tvrz. Má poměrně pohnutou historii. Nemovitost patřila Valdštejnům, r. 1638 ji získal irský podplukovník Robert Geraldin jako odměnu za účast na vraždě Albrechta z Valdštejna (na císařovu objednávku). Geraldin v polovině 17. století nechal na základech tvrze postavit barokní zámek. Vlastnictví přecházelo z jednoho šlechtického rodu na druhý, a jak to bývá, každý si trochu zboural a trochu přistavěl. Zajímavější než šlechtické rody však byla pozdější historie, která dobře dokumentuje nástup kapitalismu a postupný úpadek významu šlechty. V první polovině 19. století zámek přešel do vlastnictví rodiny Vaňků, z nichž advokát Václav Vaňka byl pražským primátorem. Dalším majitelem byl Rudolf Cicvárek, advokát a podnikatel, který zmodernizoval zdejší pivovar, dodnes fungující. Roku 1928 koupil zámek generální ředitel Škodových závodů Josef Šimonek. Ten zde r. 1934 zemřel. Stát jeho potomkům zámek vyvlastnil roku 1948. Chvíli sloužil státnímu statku, ale naštěstí brzy začal být využíván jako rehabilitační léčebna psychiatrické kliniky pražské fakultní nemocnice na Karlově náměstí, což ho zachránilo před téměř jistým zpustnutím. Dnes zámek díky restituci vlastní potomek Josefa Šimonka, Ing. Jaromír Šimonek, který jej zrekonstruoval a provozuje tu penzion.

O tom, že tu je penzion, jsme věděli z Google map, a doufali jsme, že tu bude i restaurace, kde si dáme oběd a tím pádem i nahlédneme do interiéru zámku. Leč restaurace pro veřejnost tu není, a tak jsem se jen rozhlédl kolem a udělal pár fotek. Nádvoří a přilehlé hospodářské budovy skrývají nejeden poklad a celkově to tu vypadá jako pobočka technického muzea :-)

Majitel byl právě na zahradě a když viděl, že mlsně obcházím kolem, zeptal se, jestli mi může nějak pomoci. Na můj dotaz, jestli se tu nedá najíst, odvětil, že  nedá, ale doporučil blízký pivovar. Byl velice přívětivý a omlouval se, že tu restauraci nemají, ale kdybychom měli zájem, rád nás tu ubytuje. Dělají tu i svatby a jiné akce, tak ho třeba někomu doporučíme. Na rozdíl od toho pivovaru.

Pohled od pivovaru k zámku

Pohled od zámku k pivovaru (žlutá budova uprostřed).

Parostrojní pivovar Lobeč je technickou památkou; o tom, že je tu restaurace, víme rovněž z map, a byla to naše záložní varianta pro případ oběda. Jenže to úplně nedopadlo. Je hezky, a tak je tu spousta lidí (hlavně cyklistů jako my). Na zahradě před restaurací je řada stolů, ale všechny jsou obsazené, až na jeden, na který praží slunce tak, že je tu k nevydržení. Uvnitř je to malé, největší stůl je prázdný a má cedulku s rezervací. Chvíli váháme, sedíme u toho stolu venku a teče z nás pot. Až po nějaké době se od člověka u vedlejšího stolu dozvídáme, že se tu neobsluhuje. Jídlo jsme sice viděli roznášet, ale objednávku je potřeba udělat uvnitř. Znamená to vystát frontu na objednávku, a pak čekat, nejspíš hodně dlouho a na prudkém slunci. Vzdáváme to a doufáme, že se chytneme ve Mšeně, přes které jsme sem jeli. Je to sice díra, ale najíst jsme tam dostali. U Vietnamce, který sice ochotou neoplýval, ale měl prázdnou restauraci a udělal nám kuřecí gyros s nudlemi. A pak jsme si dali kafe a zákusek na náměstí v cukrárně U Živných a Měšťáků. Tady to mají moc pěkné, jsou ochotní, a je tu i místo k sezení uvnitř. Jenom škoda, že mě neúspěch v pivovarské restauraci rozhodil tak, že jsem zapomněl, že jsem si chtěl během oběda v Lobči zadat do navigace ještě malou odbočku do nedalekého Vrátna, kde mají hezky zachovalý větrný mlýn. Tak snad příště. Kousek odsud je ještě zámek Stránka, třeba to bude číslo 60.

Švýcarsko 22.-29. 4. 2023

 Náš Martin studoval tři roky ve Švýcarsku a celou dobu jsme se domlouvali, že ho přijedeme navštívit. Nakonec se to podařilo v tom úplně nejzazším termínu, po ukončení studia, poslední týden, kdy mu končil pronájem bydlení v Lausanne (tady strávil poslední půlrok kvůli diplomce, předtím byl v Curychu). Nakonec jsme moc rádi, že se to podařilo, sice už jsme kdysi ve Švýcarsku byli, ale tohle byl úplně jiný zážitek, než tehdejší cesta z Francie domů se zastávkou v Ženevě. Fotek je asi tisíc, sám jsem zvědav, na kolik se mi to podaří zredukovat, abych nic důležitého nevynechal :-)

Sobota 22. 4.  Cesta z Neratovic do Curychu

Vyrážíme ráno po deváté směrem Rozvadov. Před hranicemi chceme doplnit benzín, protože očekáváme v Německu vyšší ceny. Benzina u Kladrub kousek před Rozvadovem má asi nejvyšší ceny, za jaké se u nás dá benzín i nafta nakoupit (litr benzínu i nafty za 39,90 Kč), ale my máme díky Hančině zaměstnavateli Unipetrolu, členu skupiny Orlen, zaměstnaneckou bonusovou kartu, takže by nás to mělo vyjít minimálně o dvě koruny na litr levněji. Teoreticky. Bohužel když se snažím zaplatit u stojanu pomocí mobilní aplikace a čárového kódu, dostávám opakovanou hlášku, že transakce se nezdařila a že to mám zkusit později. Nakonec nezbývá, než zaplatit plnou palbu normální kartou, o pár hodin později pak dostaneme omluvný email od Benziny, že  jejich systém postihl výpadek a na jeho odstranění se usilovně pracuje...

Pokračujeme dál směrem na Stuttgart, do Curychu chceme přijet ze severu. Google mapy nám tuto cestu dnes nabídly jako nejrychlejší, a navíc se vyhneme Rakousku, kde bychom museli za pár kilometrů po rakouské dálnici zaplatit výpalné. Snažím se jet podle Google map, ale najednou s Hankou koukáme, že místo na Stuttgart jedeme na Mnichov. Tedy přes Rakousko. S pomocí Hanky a navigace v jejím mobilu to korigujeme na dalším dálničním křížení a přece jen přijedeme do Švýcarska ze severu, jak jsme chtěli. Nejdřív ale nabereme ještě v Německu benzín a dáme si gulášovku v Serways Raststätte Neckarburg West, asi 100 km před hranicí se Švýcarskem. Název odpočívadla uvádím záměrně, byť je to uprostřed ničeho. Když jsme totiž dorazili až k hranicím, požádal jsem Hanku, ať pro jistotu připraví pasy, kdyby je chtěla švýcarská hraniční kontrola vidět. Ukazuje se, že pas máme, ale jen Hančin. Můj byl v takové malé taštičce společně s peněženkou, řidičákem, kreditkami a kdoví čím ještě. Taštička zůstala viset přes židli na výše zmíněné Raststätte Neckarburg West. Nenápadně se otáčíme přímo před zraky švýcarských celníků, tváříme se že fakt nejsme pašeráci, kteří se lekli, že těm utečencům, které pašujeme v kufru, vykukují hlavy, a frčíme zpátky. Samozřejmě ještě o něco víc než 100 km, protože se potřebujeme na dálnici otočit a přijet k našemu odpočívadlu ze správného směru. Vtrhneme do restaurace, která byla před dvěma hodinami skoro prázdná, což se nezměnilo. Rychlý pohled na opěradlo židle, kde jsem seděl, taštička nikde. Snažíme se domluvit s obsluhou, postarší Němka umí anglicky ještě o něco hůř než já německy. Zezadu se přitočí mladší kluk tmavší pleti, který umí o pár anglických slov víc, a říká: "Ah, die Tasche!" V tu chvíli nám padá kámen ze srdce, taška je zjevně na světě. Ukazuje se, že když ji našli, odnesli ji obsluze na čerpačce. Připravuji se na křížový výslech, abych anglicko-německy obhájil, že jde skutečně o mou tašku a mé doklady, ale Němka je milá, sama dojde na čerpačku průchodem pro zaměstnance, a s úsměvem a bez dalšího dohadování mi tašku podá s přáním šťastné cesty. Stálo nás to dvě hodiny a půl nádrže benzínu, ale vzhledem k tomu, že už jsem se viděl, jak místo dovolené ve Švýcarsku trávím příští týden obíháním úřadů kvůli ztraceným dokladům, můžeme být spokojeni.

Hraniční kontrola na německo-švýcarských hranicích si nás ani nevšimla, a kolem sedmé večer přijíždíme do Curychu. Martin nám poslal adresu hotelu, kde rezervoval tři následující noci (takový rezidenční dům, kde se pronajímají jednotlivé pokoje). Čeká nás na ulici, vyneseme z auta věci a pak sedá k nám a kroužíme po okolí, abychom našli místo k zaparkování. Máme koupenu povolenku k parkování na modré zóně, ale v nejbližším okolí není ani jedno místo volné. Nakonec parkujeme asi o dva kilometry dál, v ulici, kde Martin předtím dva a půl roku bydlel.

Po celodenním sezení v autě nám nevadí trochu se projít. Jdeme směrem do centra podél řeky Limmat. 

Je sobota večer a kolem řeky to docela žije, je tu spousta kavárniček, zahrádek, klubů, hřišť, kde se baví mládež; tohle je zrekonstruovaná budova bývalého nádraží, vypadá líp, než to neratovické, které není bývalé.

Martin nám ukazuje budovu své Alma Mater ETH; pokoušíme se neúspěšně proniknout na střechu (je tu terasa, ze které by mohl být pěkný výhled na město, ale už je večer a vstup na terasu je zamčený).

Ze střechy ETH by byl vidět větší kus nočního Curychu, včetně jezera, ale na lepší pohled si musíme počkat až do pozítří. Na večeři nás Martin zavedl do vegetariánské restaurace, trochu jsme z toho měli strach, ale bylo to překvapivě dobré.

Neděle 23. 4. Výlet na Rigi

Ráno zajdeme do nedaleké pekárny a posnídáme preclíky. Opět překvapivě dobré, Martin nám poradil variantu plněnou máslem. Pak dojdeme k autu a vyrážíme do městečka Weggis na břehu Vierwaldstättersee. To je jezero, u kterého se mj. nachází Luzern, kam plánujeme odpoledne odskočit, pokud se nám podaří výlet na kopec a zpět absolvovat živí, zdraví a v rozumném čase.

Zaparkovali jsme u jezera v nadmořské výšce cca 490 m. Dnešní cíl je 1797 metrů nad mořem, čeká nás tedy převýšení přes 1300 metrů.

Zpočátku stoupáme pozvolna po asfaltce mezi domky a pastvinami.

Pomalu se otevírá čím dál zajímavější pohled na jezero a okolní hory.

Občas potkáme nějaký ten vodopád...

Většinu cesty se pohybujeme v blízkosti zubačky, která vede až skoro na vrchol Rigi.

Přicházíme do turistické vesničky jménem Rigi-Kaltbad. Jsme asi v půlce cesty. Kromě stanice zubačky je tu i konečná lanovky, která začíná dole u parkoviště, kde máme auto.

Je tu i hotel s bazénem a prodávají tu nanuky, kterými s Martinem nepohrdneme. Netušíme, že za chvilku se sami budeme cítit jako nanuci.

Cesta teď vede těsně podél kolejí zubačky, noříme se do mlhy a postupně i do sněhu.

Jsme u předposlední zastávky zubačky jménem Rigi-Staffel, prý 1604 m n.m. Blížíme se k vrcholu.

Konečná stanice zubačky se jmenuje Rigi-Kulm. Ukazatel říká, že senioři s hůlkou mají jít na vrchol oklikou a bude jim to trvat 15 minut, zatímco junioři s hůlkou mohou jít přímo a budou tam za 5 minut. Nevíme, kterou cestou se dát, když nemáme hůlku, ale nakonec volíme kratší cestu.

A jsme tu! Normálně asi je možnost vylézt na věž, která slouží jako vysílač i rozhledna, ale dnes je tu zavřeno.

Mapa, co jsem si vyfotil na stanici Rigi-Staffel, ukazuje, jak je tenhle kopec ze všech stran obklopen jezery. A z vrcholku je to opravdu vidět, i když v té mlze se část vody dá spíš jen tušit.

Odstavený vagónek zubačky slouží jako rychlé občerstvení.

Aby se něčím odlišili od spousty ostatních vrcholů, mají tu kámen z "partnerského" kopce v Číně.

Cestou dolů jsme se zastavili v malé dřevěné chaloupce, slibující místní speciality. Jejich povahu jsme pochopili, jen jsme otevřeli dveře. Seděla tu parta několika štamgastů, kteří do sebe obraceli jednoho panáka za druhým. My s Martinem jsme si dali párek s chlebem, Hanka koláč a já s Hankou ještě kafe. Na víc jsme neměli, protože nás pan vedoucí (zřejmě i kuchař, číšník a majitel hospůdky v jedné osobě) upozornil, že se tu platí pouze keš.

Cestou dolů se postupně stále více zatahuje, občas se i zableskne a zahřmí. Zrychlujeme krok.

Spustil se déšť a my vyměkli a v Rigi-Kaltbad jsme skočili do lanovky a nechali jsme se dovézt hezky až na parkoviště do Weggisu. Ušetřili jsme hodinu času a jsme lehčí o 85 franků, lanovky tu zrovna levné nejsou. A to má Martin průkazku, díky které jezdí za polovinu. Tedy on tu průkazku má asi každý Švýcar, takže ty šílené pálky platí jen turisti, kteří o té možnosti buď nevědí, nebo jsou tu příliš krátce, aby se jim ta průkazka vyplatila. Elegantní způsob, jak vyměřit cizincům vyšší ceny než domácím, aniž by to bylo napadnutelné jako neférové zvýhodňování domorodců.

Díky rychlému sestupu za pomoci lanovky máme čas se podívat ještě do Lucernu. Je to pěkné rázovité městečko, rozkládající se při ústí řeky Reuss do jezera Vierwaldstättersee. Procházíme se kolem řeky a podíváme se na městské hradby.

Museggmauer je zachovalá část historického městského opevnění s tuším asi devíti věžemi, na jednu z nich jsme vylezli, fungovalo to jako rozhledna a byly tam vidět funkční věžní hodiny.

Návštěvu Luzernu jsme zakončili v hospůdce další dávkou specialit slaných i sladkých.

Pondělí 24. 4. Curych

Původně byla v plánu návštěva muzea čokolády firmy Lindt, ale nepodařilo se ji včas zarezervovat. A protože je pondělí, i další muzea mají zavřeno. Do muzea s námi měla jít Martinova německá kamarádka Denise, nakonec se potkáváme v centru Curychu na snídani, a pak se chvíli společně procházíme po městě. Popojdeme kolem jezera k curyšské opeře a pak se s námi Denise loučí a my ještě chvíli couráme po C(o)urychu.

Budova místní opery trochu připomíná naše Národní divadlo nebo Divadlo F. X. Šaldy v Liberci.

Po procházce v centru sedneme na tramvaj a dojedeme na ubytovnu udělat si oběd. Jíst ve Švýcarsku třikrát denně v restauraci je jen pro otrlé :-)

Tenhle plácek je poblíž naší ubytovny, a zdá se, že v té budově se stavějí lodě, i když široko daleko není žádná voda...

Odpoledne se jdeme trochu vyvětrat na pahorek nad Curychem. Dojedeme na konečnou tramvaje Triemli, a odsud jdeme po značeném turistickém chodníku na kopec jménem Üetliberg. Je to asi 3,5 km s převýšením 380 metrů.

Dole jsou pastviny s pasoucími se plyšáky.

Blížíme se k vrcholu, cestu hlídají jakési stylizované "sfingy".

Ještě pár stovek schodů na rozhlednu. Mají to dobře vymyšlené, první třetina schodiště je volně přístupná, a pak je najednou turniket a platí se 2 franky za osobu. Většina lidí si tak jako my řekne, že přece nelezla tu třetinu pro nic za nic, a dva franky zaplatí. Ale asi bychom zaplatili stejně, tušíme, že shora bude pěkný výhled, a to se potvrzuje.

Pokocháme se pohledem, pak seběhneme dolů zpátky do Triemli trochu jinou trasou a autobusem (s jedním přestupem) nás ještě Martin zavede na jeden menší pahorek, na kterém stojí druh kampus ETH. Prý se odsud dají pozorovat krásné západy slunce. My jsme úplně až do západu nevydrželi, ale pohled na město byl hezký.

Večeře byla originální: mají tu aplikaci (celošvýcarskou), kde si člověk může za nějakou na zdejší poměry směšnou sumu (tuším něco jako 4,90 franku) objednat v pozdějších hodinách balíček (nebo i jídlo na místě, tam kde to jde), sestavený z toho, co zbylo. Tedy takové překvapení, ale Martin to má vyzkoušené a prý toho bývá hodně a většinou je to dobré. Objednáváme dva balíčky u preclíkového krále, kterého máme vyzkoušeného od včerejška. Opravdu dostaneme takovou hromadu jídla (tři pytle preclíků a baget), že kromě večeře zbyde i na zítřejší snídani.

Úterý 25. 4. Přesun z Curychu do Lausanne

Ráno balíme a opouštíme Curych. Jedeme do Lausanne s povinnou zastávkou v hlavním městě.

I v Bernu mají svůj orloj. Jmenuje se Zytglogge a je jen o pár desítek let mladší než Staroměstský orloj. Věž sama je ale starší než Staroměstská radnice. Procházíme kolem něj do Kramgasse, což je asi hlavní turistická tepna Bernu. Je tu mj. Einsteinův dům. Albert Einstein tu bydlel v letech 1903-1905. Teď je tu muzeum, které návštěvníka seznamuje s Einsteinovým životem a dílem. Informací je tolik, že toho člověk většinu hned zase zapomene, ale některé věci mi uvízly v paměti, protože mě překvapily. Třeba že Einstein, ač se narodil v německém Ulmu a v Německu prožil dětství, v šestnácti letech odešel do Švýcarska a pokoušel se dostat na curyšskou techniku, aniž dokončil střední školu. Složil úspěšně přijímací zkoušky z matematiky a fyziky, ale propadl z všeobecného přehledu. Dodělal si tedy ve Švýcarsku střední školu a o rok později (1896) se hlásil na ETH znovu, tentokrát už úspěšně. V témže roce se zřekl německého státního občanství a r. 1901 získal občanství švýcarské.  Po dokončení studia na ETH měl problém sehnat rozumné místo, aby se uživil, mj. se neúspěšně snažil získat doktorandské místo na ETH. Nakonec našel s pomocí kamarádova otce zaměstnání na patentovém úřadě v Bernu, kde posuzoval patenty, k jejichž porozumění byla nutná znalost fyziky nebo matematiky, a prý popisy patentů občas opravoval, když tam našel chybu. Einsteinův život rozhodně nebyl nudný, což je patrné i z dokumentárního filmu, který tady v muzeu běží v nekonečné smyčce. Dost zajímavé.

Samozřejmě tu mají i giftshop.

Stejnou ulicí pak jdeme dál, až dojdeme k řece Aare, která tu tvoří meandr. Díky tomu jsou tu domečky natěsnané jeden na druhém, podobně jako třeba v Českém Krumlově nebo v Lokti nad Ohří.

Po mostě přejdeme řeku, na druhé straně pod mostem se nachází stanoviště místních medvědů. Ti k Bernu patří, neb se podle nich jmenuje.

Vracíme se zpět po druhé straně řeky a přes následující most přejdeme k budově parlamentu.

Architektura se vždycky nejlíp posoudí na zmenšeném modelu...

Obejdeme budovu parlamentu a končíme prohlídku Bernu, bylo to krátké a nedostatečné, je to evidentně moc hezké město, třeba se nám ještě někdy poštěstí se sem vrátit.

Míříme do Lausanne; na břehu Ženevského jezera uděláme ještě jednu zastávku v městečku Vevey. Jedná se o malebné přímořské letovisko, akorát u jezera, takže spíš "příjezerní"(?)

Ve své rezidenci v kopcích nad Vevey strávil posledních 25 let svého života i kámoš Charlie Chaplin.

Vracíme se k autu a míříme do Lausanne, už je to jen malý kousek. Přesněji tedy do Pully, to je městečko těsně sousedící s Lausanne, tady má Martin pronajatý pokoj ve sdíleném bytě.

Středa 26. 4. (Ne)uskutečněný výstup na Tour d’Ai

Chceme si trochu užít ty krásné kopce. Autem jedeme do městečka Leysin. Martin našel na mapě parkoviště nad městečkem. Je to opuštěný lom, parkují tu dvě auta a všude jsou takové divné značky, které naznačují zákaz stání, ale možná to platí jen pro karavany a obytná auta. Chvíli váháme, ale nakonec se odhodláme auto ponechat svému osudu a doufáme, že ho tu po návratu ještě najdeme.

První část cesty jdeme po asfaltovém chodníčku, chvíli pozorujeme paraglidisty, jak se marně snaží v pofukujícím větru rozložit padák.

Asi po hodině se podklad dramaticky mění.

Ta skála za Martinem, co vypadá trochu jako pyramida, je Tour de Mayen (2326 m); vlevo od ní za kopcem nesměle vykukuje Tour d’Ai (2330 m n.m.).

Pohled zpátky do údolí Ženevského jezera.

Teď už se brodíme neporušenou sněhovou pokrývkou. Jsme u horní stanice jedné z místních lanovek, (stanice se jmenuje Mayen podle hory, jejíž vrchol je přímo nad námi; z cesty by mělo být vidět i jezero Lac de Mayen, ale asi je zamrzlé a zasněžené). Nikde ani živáčka.

Ještě chvíli stoupáme a pak zase chvíli klesáme.

Sestupujeme k jezeru Lac d’Ai, které by mělo být v sedle pod Tour d’Ai. Míjíme jakési turistické městečko (několik srubů, které asi v sezóně slouží jako stánky s občerstvením, některé možná i jako ubytovny, ale teď je tu úplně mrtvo). Jezírko ani nevidíme, podobně jako předchozí Lac de Mayen. Jen doufáme, že se nám nepodaří omylem vstoupit na jeho hladinu a propadnout se, protože sněhu je tu sice dost, ale teploty jsou aspoň přes den určitě nad nulou.

Jsme v sedle a rozhodujeme se, co dál. Značená trasa na Tour d’Ai je pod sněhem; tu méně náročnou odbočku už jsme dávno přešli, ani jsme si jí nevšimli. Ta náročnější se dá vytušit, protože vede cik cak podél lanovky, která končí těsně vedle Tour d’Ai na vrcholku Chaux de Mont, vzdušnou čarou asi 200m vzdáleného. Ale i kdybychom se dobrodili sněhem až nahoru, poslední část výstupu má být via ferratou po prakticky svislé stěně, to bychom určitě nedali, ani kdybychom měli potřebné vybavení.

Po chvíli váhání měníme plán a rozhodneme se vystoupat na Berneuse (2048 m), který je nad sedlem přímo naproti Tour d’Ai. Je tam taky konečná lanovky.

Pohled na Tour d’Ai nás doprovází celou cestu, kdykoli se ohlédneme za sebe.

Jsme (téměř) nahoře, vítají nás cedule místního snow parku, ale to je jediné, co nás tu vítá, jinak je to stejné jako u ostatních lanovek, pusto a prázdno. Ale výhledy jsou luxusní.

Trochu jsme doufali, že by se mohlo dát sjet dolů lanovkou, ale když jsme viděli, jak je tu pusto, rychle jsme změnili názor. I když jednoho člověka jsme tu nakonec přece jen potkali, byl to asi nějaký zaměstnanec, který vylezl z hotýlku vedle stanice lanovky, pozdravil nás (zrovna jsme dávali piknik na lavicích v takovém přístřešku pod hotelem) a pak zmizel někde za stanicí lanovky.

Posilněni z vlastních zásob jsme se vydali zpátky ve vlastních stopách (aspoň jsme nemuseli prošlapávat úplně novou cestu sněhem).

Cestou dolů jsme ještě poseděli na obří židli a pokochali se vyhlídkou.

Večer jsme se ještě chvilku procházeli po Pully, je tu pěkný kostel, asi součást bývalého klášterního areálu. Martin tomu říká hrad, možná proto, že v areálu je sídlo městského úřadu :-)

Čtvrtek 27. 4. Procházka kolem jezera z Montreux do Le Bouveret

Ráno popojedeme kousek po břehu jezera do Montreux. Je to jedno z řady malebných letovisek, rozsetých podél celého jezera. Hned nás vítá Freddie Mercury v nadživotní velikosti. O té soše jsme věděli, ale důvod, proč ji tu mají, jsme neznali. Nedozvíme se ho ani dnes, nechceme se tu zdržovat, protože nás čeká kus cesty. Ale (spoiler!) v sobotu se sem ještě na skok vrátíme a leccos se vyjasní.

Úchvatné výhledy lákají k focení.

Aby to nebylo fádní, místní se rozhodli ty výhledy zpestřit všemožnými uměleckými díly.

Pokračujeme po břehu jezera směrem na východ. Po cestě máme zámek jménem Chateau de Chillon.

Jak se blížíme východnímu cípu jezera, přibližují se i hory.

Zastavujeme se v městečku Villeneuve (česky by to bylo Nové Město), v supermarketu nakupujeme potřeby na piknik. Architektura zdejší střední školy připomíná liberecké Liebiegovo městečko (nebo spíš naopak, tady se asi Libercem neinspirovali).

Dalším ze slavných návštěvníků zdejšího pobřeží byl Hans Christian Andersen. Prý navštívil Švýcarsko celkem třináctkrát, většina jeho návštěv směřovala právě na pobřeží Ženevského jezera.

Procházíme místní přírodní rezervací (bažiny, kterými se dá projít po dřevěných chodníčcích). Na některých místech řvou žáby tak silně, že neslyšíme vlastního slova.

Podél umělého kanálu se vzdalujeme od jezera, abychom se dostali k nejbližšímu mostu.

Další vodní překážkou je řeka Rhona, která pramení v nedalekých Alpách (odtává z ledovce jménem Rhonegletscher). Kousek odsud se vlévá do Ženevského jezera, vytéká na druhé straně jezera kousek od Ženevy a pokračuje směrem do Francie.

Švýcaři s oblibou využívají biologické sekačky na trávu.

V městečku Le Bouveret mají zábavní park s miniaturní železnicí, která objíždí miniaturní budovy. Některé lokomotivy jsou parní.

Ve zdejším přístavišti si počkáme na loď, abychom dopluli zpět do Montreux.

Můžeme si prohlédnout Chateau de Chillon i z druhé strany.

Jsme zpět v Montreux a můžeme obdivovat další umělecká díla na nábřeží.

Pátek 28. 4. Sýry a čokolády

Dnes nám Martin připravil ochutnávku (doslova) dalších pokladů Švýcarska, mimo těch přírodních.

Když se řekne Švýcarsko, většině lidí se vybaví Alpy, hodinky, čokolády a sýry. Někomu možná ještě Roger Federer, ale ten už pověsil raketu na hřebík. Hodinky nás moc nezajímají, Alpy jsme už trochu ochutnali, takže zbývají ty čokolády a sýry.

Prvním cílem je město Gruyéres, známé výrobou stejnojmenného sýra. Ale nejdřív omrkneme nedaleký hrad. Je to taková pevnost na kopečku, za jejímiž hradbami se skrývá celé samostatné městečko. Trochu to připomíná francouzské Carcassone, jen v menším měřítku. Ale zato s malebnějším pozadím.

Z hradního návrší je to do samotného Gruyéres asi 2 km a je to jiný svět.

První budova, kterou vidíme už z dálky, nás zaujala kravami na střeše. Náhodou se jedná o továrnu na výrobu sýrů, do které máme namířeno. Je tu expozice seznamující návštěvníky podrobně s výrobou sýra. Ušetříme na vstupném. Martin má studentskou slevu a my seniorskou. Zeptali jsme se, podle jakých kritérií se stanoví, kdo je senior, a dozvídáme se, že senior je ten, kdo pobírá starobní důchod. Ale stejně to nemají jak zkontrolovat, takže kdo si řekne, ten to dostane. Ve Švýcarsku totiž (skoro) nikdo nepodvádí, tak proč by to kontrolovali.

Součástí expozice je i náhled přímo do výrobny (samozřejmě za sklem).

O patro níž se dá podívat i do sklepa, kde sýry zrají (tady prý 6-12 měsíců, ale v obchodech jsme si všimli i sýrů typu Gruyére, u nichž je uvedena doba zrání 18 měsíců).

Ke vstupence jsme dostali i malý balíček se třemi kousky sýra s různou dobou zrání (6-9-12 měsíců).

Po prohlídce jsme se prošli po městě, nakoupili jsme v místním supermarketu a co jsme nakoupili, to jsme hned snědli u piknikového stolečku. 

Po "obědě" jsme zamířili k městečku Broc, které leží jen pár kilometrů na sever odsud.

Tady je sídlo firmy Cailler, nejstarší dosud fungující švýcarské (a možná světové) továrny na čokoládu.

Mají tu opět i muzeum s multimediální expozicí o historii výroby čokolády. Dostali jsme elektronického průvodce. Vypadá to trochu jako mobil, má to design tabulky čokolády, a ozývá se z toho výklad k tomu, co právě vidíme.

Začínáme v místnosti, která vypadá jako džungle, a dozvídáme se, jak staří Mayové a po nich Aztékové vařili čokoládu, kterou považovali za posvátný nápoj. Postupně se propracováváme dějinami ke španělskému a francouzskému dvoru, až se dostaneme do Švýcarska na počátku 19. století. Tady v okolí Lausanne několik podnikatelů (původně vesměs obchodníků s cukrovinkami) začíná vyrábět vlastní čokoládu; přitom inovují dosud známé výrobní procesy a rozšiřují nabídku o další druhy čokolád. Za zmínku stojí čtyři. Francois-Louis Cailler z Vevey založil firmu na výrobu čokolády v roce 1819. Bratři Kohlerové z Lausanne založili firmu roku 1830 a vyráběli tam první oříškovou čokoládu. Daniel Peter z Vevey vymyslel kolem roku 1875 mléčnou čokoládu, k čemuž mu pomohl kamarád a soused z Vevey Henri Nestlé, který vymyslel kondenzované mléko. Všichni měli vlastní úspěšné firmy, které se dědily z otce na syna a postupně se propojovaly. Roku 1904 se spojili Peter a Kohler a vznikla firma Peter Kohler. Roku 1911 se spojili s firmou Cailler a vznikl Peter Cailler Kohler. Roku 1929 se pod tíhou světové ekonomické krize všichni nechali spolknout tehdy již potravinovým gigantem Nestlé. Byť patří do koncernu Nestlé, zachovává si firma Cailler kontinuitu výrobního  programu a vyrábí své čokolády ve stejné továrně v Brocu, kam roku 1898 přesunul z Vevey výrobu vnuk Francois-Louise Caillera.

Hanka vypadá, jako by telefonovala, ale to jen poslouchá elektronického průvodce.

Zlatým hřebem programu je ochutnávka produktů zdejší továrny. Nic se nesmí vynášet ven, ale není žádné omezení, kolik toho sníme v rámci ochutnávky. Snědli jsme toho dost :-)

Před vchodem mají krávu-trenažér, kde můžeme potrénovat dojení.

Večer ještě vyrazíme podél jezera na procházku alespoň na kraj Lausanne.

Sobota 29. 4. Rochers de Naye

Dnes je poslední plnohodnotný den, zítra ráno odjíždíme domů. Martin si vyhradil celý den na uklízení a balení, takže si musíme s Hankou vystačit sami. Počasí je nejisté, a tak máme nachystané dvě varianty: když bude pršet, půjdeme do olympijského muzea v Lausanne a pak se případně trochu projdeme po městě. Když bude hezky, zkusíme ještě jeden kopec přímo nad Montreux, a přímo v Montreux navštívíme ještě muzeum skupiny Queen.

Samozřejmě počasí je obojaké, takže se nemůžeme rozhodnout. Ráno docela vytrvale prší, vydáváme se tedy pěšky jen podél jezera do Lausanne. 

K muzeu je to asi dva a půl kilometru. Došli jsme k parku kousíček před muzeem a vyfotili jsme si thajský pavilón. Je to dárek thajského krále Bhumibola Adulyadeje městu Lausanne z roku 2005, kdy se slavilo 60. výročí jeho nástupu na trůn a 75. výročí thajsko-švýcarských diplomatických vztahů.

Během cesty přestává pršet, a tak nakonec měníme plán a místo k olympijskému muzeu jdeme zpátky k autu a vyrážíme do Montreux.

Tuhle sochu už známe, ale po předchozí návštěvě jsem zapátral, abych zjistil, proč ji mají právě v Montreux. Zjistil jsem, že Queen tady trávili hodně času a počínaje albem Jazz ve zdejším studiu Mountain nahrávali všechny své desky, včetně Made In Heaven, kterou už Freddie nestihl dokončit, a dotáčela se tady po jeho smrti. Queen tohle studio dokonce od roku 1979 vlastnili a poskytovali tu nahrávací prostor i jiným kapelám (nahrávali tu třeba AC/DC, Rolling Stones, David Bowie, Yes, Status Quo, Chris Rea, Emerson, Lake&Palmer...). Od roku 2013 je tady muzeum skupiny Queen. Mimo jiné tu běží videopořad v nekonečné smyčce, ve kterém se střídají záběry z vystoupení Queen a rozhovory se zbylými členy skupiny, kteří vzpomínají na poslední měsíce života Freddie Mercuryho.

Studio se nachází v budově kasína.

Jsou tu originální pozůstatky z nahrávacích session skupiny Queen, včetně jejich nástrojů.

Budova kasína zvenku.

Po návštěvě studia jsme si dali oběd v typicky švýcarském rychlém občerstvení jménem McDonald's.

Pak jsme vyjeli autem kousek do kopce nad Montreux, odkud se vydáváme na náš poslední švýcarský trek.

Chvilkami je kolem nás mlha, ale občas se protrhá a vznikají zajímavá "okna", kterými jsou vidět okolní hory.

Jedna z vyhlídek po cestě

S výškou příbývá sněhu, na to už jsme zvyklí.

Těsně pod vrcholem je opět stanice zubačky, nepřekvapivě zcela opuštěná.

Z vrcholu je podle očekávání krásný výhled na všechny strany.

Tady někde pod námi je Montreux

Pomalu sestupujeme dolů a kocháme se posledními luxusními výhledy.

Neděle 30. 4. Cesta domů (prosím nezaměňovat s bohulibou neziskovou organizací stejného jména)

Ráno ještě rychle pár fotek domácích kočiček (rozuměj: kočiček paní domácí). 

Hlavně ale musíme nacpat všechno do auta, což je oříšek. Martin za dobu magisterského studia ve Švýcarsku nastřádal docela slušnou hromadu věcí, které nám je líto vyhodit, a tak je auto naplněné doslova až po střechu, a stejně jsme pár věcí nepobrali. Slyšeli jsme, že ve Švýcarsku je zakázáno vozit uvnitř auta předměty, které nejsou dostatečně zajištěné proti pohybu. Modlíme se, aby nás někdo nezkontroloval, protože i když jsme použili hromadu gumicuků, ta spousta věcí uvnitř se prostě zajistit nedá. Naštěstí cesta proběhla bez problémů, byť ve značném nepohodlí, zejména pro spolujezdce vedle řidiče. Pravé přední sedadlo bylo doražené úplně dopředu, takže spolujezdec seděl s nohama pod bradou. Ani Hanka vzadu na tom nebyla o moc líp, seděla asi na 20 cm pruhu levé zadní sedačky, víc místa nezbylo. Většinu cesty jsem řídil já (kromě asi 200 km úseku, který odřídil Martin), takže jsem to měl ze všech nejpohodlnější :-)