Jen týden po návratu ze Skotska vyrážíme s tradiční partičkou na (cyklo)turistický pobyt u Macochy. Tady je pár obrázků a několik postřehů, tentokrát z časových důvodů trochu méně systematicky, než obvykle.
Prvním zážitkem byla samotná cesta. Hančino elektrokolo do našeho Yarisu prostě nedostaneme, kouli nemáme a na střechu je to příliš těžké. Takže musíme vlakem. V sobotu ráno nejdřív z Neratovic do Prahy, v poledne pak z Prahy do Blanska. Nikdy jsme to nezkoušeli a bojíme se, jak to dopadne (co když nestihneme nastoupit, nebo nastoupíme a zjistíme, že kola není kam dát ... podobné pochybnosti nás pronásledují už dlouho dopředu). Cesta tam nakonec dopadla celkem dobře, ČD z Prahy do Brna dokonce nasazují nízkopodlažní vlak, takže nastupování v Praze je v pohodě (v Neratovicích do Arrivy trochu těžší, ale i to jsme zvládli). Akorát to v těch vlacích mají tak zvláštně vymyšlené, že ke kolu si člověk koupí místenku, jejíž číslo dokonce souhlasí s číslem sedadla, takže by to mělo být jednoduché, ovšem nějak nepočítají s existencí elektrokol. Ta "místenka" na kolo znamená, že k jednomu kolu patří jeden hák, na který se má pověsit. Mám problém tam dostat svoje lehké trekové kolo s karbonovým rámem, elektrokolo jsme se tam rvát ani nepokoušeli. Odpočívalo opřené naproti těm hákům na místě, které sice pro kola vyhražené nebylo, ale přežilo tam bez úhony a lidi kolem taky. Cesta zpátky byla v tomto ohledu poněkud dobrodružnější.
Dorazili jsme na místo (z Blanska ještě kus na kolech, malá ochutnávka toho, co nás čeká v následujících dnech). Vychutnáváme si první letošní setkání s propastí Macochou ...
... i s chatou stejného jména, kde jsme ubytováni,
a první večeře na chatě na oslavu Hančina svátku.
A ještě malá procházka ke druhé z vyhlídek na Macochu ("Dolní můstek")
V neděli neplánujeme žádný výlet, protože prší. Další dny už má být líp. Jdeme se trochu projít po okolí a zajdeme jen tak neplánovaně do Kateřinské jeskyně. Před pár lety jsme tu poblíž byli, ale z jeskyní jsme navštívili jen Punkevní. Teď doháníme resty a zjišťujeme, že každá zdejší jeskyně je něčím jedinečná a všechny stojí za to navštívit. Znám docela dobře české jeskyně (Koněpruské, Bozkovské), ale ty se bohatstvím krápníkové výzdoby nedají s Moravským krasem srovnat. Mimochodem, v celé České republice je jen 14 trvale zpřístupněných jeskyní, z toho jedenáct na Moravě a z toho šest tady v Moravském krasu.
Červeně nasvícený výjev čarodějnice, která se opírá o hůl - měl jsem problém to rozpoznat v reálu, na fotce je to ještě těžší :-)
Nejbližší civilizace se jmenuje Skalní mlýn, jsou tu nějaké hotely a restaurace, kde jsme si dali obědovečeři. Nejdřív jsme ale okoukli ten mlýn, podle kterého se to tu jmenuje.
Po cestě zpátky potkáváme partu šílenců, co přecházejí po mokrých kmenech přes Punkvu.
a vděčný fotopoint, kde se musíme všichni vyfotit :-)
V pondělí 28.7. ráno vyrážíme na kolech směr Sloupsko-šošůvské jeskyně.
Jsme ve Sloupu před skalním útvarem, který připomíná sloup a jmenuje se Hřebenáč. Hned za ním se Sloupský potok noří pod zem a je tam vchod do jeskyní.
Výzdoba je opět úžasná, a tak fotíme jak diví. Výsledkem je milion krásných fotek a těžké chvíle při rozhodování, které jsou nejlepší.
Pokračujeme po cyklostezce do Holštejna, kde hledáme zříceninu hradu, ale moc z něho nezbylo.
Pod hradem je jeskyně, která kdysi sloužila jako hladomorna a jmenuje se Lidomorna :-)
Odsouzení se do ní prý spouštěli skalním komínem přímo z hradu.
Obr Atlas v plné síle :-)
Ve vesnici mají i "minimuzeum", ovšem s nejasnou otevírací dobou. Má to mj. fungovat i jako Balíkovna, na dveřích je ručně psaná cedulka Výdej balíků 15:00-16:00, ale jsme tu asi deset minut před čtvrtou a je zavřeno. Aspoň potraviny za rohem fungují.
Cestou zpátky jedeme přes Ostrov, zajímá nás zdejší větrný mlýn, kde by možná mělo být i občerstvení. Ale je to taky zavřené, asi už měli turistů plné zuby, tak sundali lopatky a z mlýna udělali domek na bydlení. Jak se ukáže v příštích dnech, nejsou jediní.
Máme úterý 29.7. ráno, osedlali jsme svá přibližovadla a vyrazili jsme do Rudic. Nejdřív se podíváme na místní pískový lom.
Po cestě k lomu míjíme moderní kostel
Oficiálně se to tu jmenuje Bývalý lom Seč. Prý se tu těžily keramické písky, ať je to cokoli...
Lom je částečně zatopený, ale vody moc není a je hodně kalná. Nicméně pár nadšenců se tu sluní a občas nějaké dítě zabrouzdá i do vody.
Další místní atrakcí je větrný mlýn, tentokrát i s lopatkami a fungujícím rychlým občerstvením. Prohlídku jsme ale nestihli, další je až po obědě, na to čekat nebudeme. Okoukneme to zvenku, pofotíme a pokračujeme.
Přesouváme se k prvnímu ze dvou dnešních hlavních cílů, kterým je Rudické propadání. Jsou tady zajímavé skalní útvary, na kterých zrovna trénuje nějaký dětský horolezecký oddíl. Kousek odsud mizí pod zem Jedovnický potok a vynoří se až po několika kilometrech nedaleko Býčí skály.
Druhým dnešním hlavním cílem jsou nedaleké Křtiny.
Prohlédneme si místní zámek (zvenku) a nádherný poutní kostel Jména Panny Marie i zevnitř. Jedná se o Santiniho dílo, považované za jednu z nejkrásnějších barokních staveb u nás (což se tedy dá úspěšně tvrdit asi o každém Santiniho díle).
Na zahrádce zámecké restaurace jsme si dali pozdní oběd. Jeden z návštěvníků nám říkal, že tady výborně vaří, a měl pravdu.
Z Křtin se vracíme kolem Býčí skály, což je mohutný skalní masív a pod ním rozsáhlý jeskynní komplex, bohužel jeskyně nejsou veřejně přístupné. Jsou tu zdokumentovány pozůstatky pravěkého sídliště. Několik potomků tehdejších obyvatel si tu s chutí zapózovalo.
Poslední zajímavostí po cestě je Stará huť u Adamova, významná technická památka, která tu stojí už skoro tři století.
A poslední odpočinek ve Skalním mlýně před závěrečným stoupáním k Chatě Macocha.
Středa 30.7.: vydáváme se pěšky prozkoumat okolí Macochy. Rišo nás vede ke zřícenině hradu Blansek.
Na 16:00 máme koupené lístky do Punkevní jeskyně, ale nejdřív se musíme posilnit ve Skalním mlýně.
Na dně Macochy se blbě fotí kvůli velkému kontrastu, stojíme na dně tmavé jeskyně a nad námi je ostré denní světlo. Ale na rozmazaných fotkách aspoň vypadáme mladší :-)
Macocha kdysi byla obrovská jeskyně, které se propadl strop.
Při vší úctě ke krasové výzdobě Punkevní jeskyně, hlavní atrakcí, kterou vyniká nad ostatními jeskyněmi Moravského krasu, je projížďka po Punkvě. Je doprovázena svérázným výkladem našeho průvodce/kapitána ve stylu: "Pravou stranu této chodby modelovala voda omývající vápenec desítky milionů let, levou stranu modelovaly desítky kilogramů dynamitu. Zbytek jsem domodeloval já, když jsem se tu učil projíždět."
Čtvrtek 31.7.: dnes opět jedeme na kolech. První zastávkou je rozhledna Podvrší u obce Veselice.
Kopec Podvrší má 590 m n.m., a z rozhledny je tak dobrý výhled na celý Moravský kras.
Následující zastavení se koná u zámku Rájec-Jestřebí. Dvě třetiny výpravy jdou dovnitř na prohlídku, my s Hankou se zatím nacpeme pizzou v místní kavárně, pak si ještě s ostatními dáme kafe a jsme s takovým kulturním zážitkem nadmíru spokojeni :-)
Aby nám kultura nechyběla, pokračujeme dále do Blanska a navštívíme místní zámek, tentokrát všichni společně. Je pěkný a není nijak obrovský, takže prohlídka ani příliš nenudila. Navic tu mají akci pro děti, jakousi hru na motivy Harryho Pottera, a tomu přizpůsobenou i část interiérů.
V prvním patře je expozice z dějin Blanenska, od pravěkých vykopávek po průmyslovou revoluci a výrobu železa, kterou byl zdejší kraj proslulý.
Pozor, vlevo na terase mozkomorové.
Pátek 1. 8.: vydáváme se na poslední cyklovýlet. První zastávkou má být větrný mlýn Ruprechtov.
Nejdřív ale jedno společné foto u rybníka Olšovec v Jedovnici. Zavzpomínáme si na rodinnou párty před pěti lety.
Mlýn je parádní, očividně hezky zrekonstruovaný, má sice momentálně sklopené lopatky, aby se kolo netočilo, ale aspoň se díky jakémusi "ocasnímu kormidlu" automaticky natáčí proti větru.
Bohužel dovnitř nás opět nepustí. Je tu cedule s informacemi o mlýnu a kontaktem na majitele; Rišo mu zkouší volat, že bychom si to rádi prohlédli, ale dostalo se mu odpovědi, že kdybychom měli zájem se tam ubytovat, bylo by to něco jiného, ale o obyčejné okukovače tu zájem nemají.
Pokračujeme cestou necestou (spíš necestou) kolem přehrady Opatovice, kterou ale sotva zahlédneme, protože je schovaná za hradbou divokého porostu. Ale protože její hladina je nad úrovní naší "cesty", prosakuje tu voda a jedeme poměrně značný kus cesty bahnem a divokou džunglí (kopřivy, ostružiny a bodláky dorůstající výšky dospělého člověka). Tuhle trasu navrhly Rišovi Mapy.cz jako vhodnou pro silniční kola. Všichni jsme podrápaní a špinaví od bahna, někteří mají i další bolístky (zabodnutý klacík do nohy, modřiny od pádu z kola). Kdybysem to byl věděl, tak bysem sem nechodil :-)
Ale shodli jsem se, že tento zážitek možná nebyl úplně příjemný, zato velmi silný, takže na něj hned tak nezapomeneme. A o to jde...
Dojeli jsme k dřevěnému přístřešku, kde svačíme ze zásob. Kolem mě neustále oblétá motýl, díky žlutému dresu mu asi připomínám rozkvetlou kytku.
Dojedeme až na předměstí Vyškova (Dědice-Vyškov), kde to stáčíme prudce doleva na Lhotu a Rychtářov.
Za plotem okukujeme lovecký zámeček Troyerstein, který právě prochází rekonstrukcí.
Projeli jsme vojenským újezdem Březina a dorazili do obce Krásensko, kde je samoobslužný cyklobar. Fakt se tu dají dostat nejen sladké a slané pochutiny, ale i ovoce, limonády, nanuky, a když si člověk zazvoní, pustí ho pomocí bzučáku za vrata, kde se dá načepovat pivo a odskočit si do kadibudky. Platit se dá QR kódem. Společnost mi dělala místní šelma, která zjevně měla chuť na nanuk. Zklamal jsem ji, sežral jsem ho celý sám.
Vracíme se zpátky k Macoše a po cestě ještě prolezeme jednu z mnoha zdejších volně přístupných jeskyní. Tuším se jmenuje Cigánská.
Sobota 2. 8.: Loučíme se s Rišem a Dankou, Rišovi děkujeme za průvodcovskou činnost, a vyrážíme na kolech na nádraží do Blanska. Vlado s Jarkou nám nabídli, že nám tam dovezou batohy autem, abychom je nemuseli vláčet na zádech. Podobně nám pomohli už při příjezdu. Náš vlak má více než hodinu zpoždění. Navíc Hance (která jízdenku kupovala online) přišla zpráva, že se mění naše rezervace na jiné číslo vagónu. Ukázalo se, že vypravili úplně jiný vlak, nikoli ten nízkopodlažní. Když vlak dorazil, zastavil dál, než jsme čekali, takže jsme s jazykem na vestě dobíhali k našemu vagónu. Vytáhli jsme kola ve spěchu po schodech nahoru, protože jsme se báli, aby se vlak nerozjel, než se rozhodneme, kam a jak nastoupit. Ovšem ukázalo se, že to byl nesprávný konec vagónu, takže žádné místo pro kola. Zablokovali jsme prostor přede dveřmi, takže ani průvodčí z vedlejšího vagónu neměl šanci projít. Slíbili jsme mu, že na následující stanici to napravíme. Tam jsme opravdu vystoupili, snesli kola, popošli k dalším dveřím, já se svým kolem jsem nastoupil, abych zjistil, že tam sice je prostor pro kola, ale nikoli volný. Kol už tam bylo víc, než oficiálních míst. Svoje kolo jsem provizorně vecpal tak, že opět překáželo v průchodu uličkou, a když jsem se ohlížel po Hance, nebyla nikde vidět. Ukázalo se, že ji průvodčí vyzval, ať jde s ním, že jí dá kolo do nějakého poštovního vagónu vpředu, protože věděl, že v našem vagónu není místo. Nakonec se Hanka vynořila z předního vagónu a doběhla ke dveřím, ve kterých jsem stál, a za pískotu výpravčího nastupovala do našeho vagónu. Tam jsme po troše strkanic s koly a lidmi, kteří tam seděli na provizorních sedátkách, a tvářili se, že k těm kolům vůbec nepatří, dokázali odblokovat jeden hák a slavnostně na něj pověsit mé kolo. Následně jsme ještě museli vyhodit jednoho spoluobčana, co neměl místenku a seděl na našem místě, a zbytek cesty do Prahy jsme to vydýchávali. Příště s koly do vlaku raději ne...
Nicméně na tyhle drobnosti rychle a rádi zapomeneme, celkově byl týden v Moravském krasu hodně vydařený, dokonce i počasí vyšlo výrazně lépe, než jsme čekali podle předpovědí. Budeme se těšit na další společnou akci příští rok. Tedy vlastně nás čeká ještě jedna tento rok. Ale to předbíhám.
