Začínáme s pozvolnou přípravou na Nepál. Původním záměrem bylo běžkování ve vysoké nadmořské výšce, ale to se ukázalo jako hodně složité a extrémně nákladné, takže jsme postupně snižovali nároky, až z toho byl kompromis: pobyt v Ramsau cca 1200 m n.m., kombinace pěší turistiky po okolních kopcích s případným využitím sněžnic a běžkování (na to je Ramsau opravdu velice vhodné místo). Sjezdové lyžování jsme si odpustili, i když jsem měl trochu cukání, když jsem viděl ty prázdné sjezdovky a lanovky.
Tady jsou chronologicky řazené zápisky s obrázky.
Den 1. (sobota 18.1.)
Vyrážíme ráno autem přes Dolní Dvořiště, v Rakousku zastavujeme za Linzem u dálnice na odpočívadle a dáváme si oběd. Je tu taková obsluha-neobsluha. Když chceme objednat jídlo, obsluha má práci u kasy, když chceme platit, obsluha má práci u objednávajících zákazníků. Najedli jsme se, ale kafe jsme si tu už nedali. Chvíli jsme sice postávali u opuštěného kávového baru, jestli si nás někdo nevšimne, ale pak jsme to vzdali a šli jsme se postavit k prázdné pokladně a čekat, až si nás někdo všimne (tedy on by si nevšiml, ale byl tam zvoneček a po zazvonění přišel človíček, co předtím postával u kávového baru, dokud jsme se nepřišli zajímat o kafe). Kousek za Linzem už začínají kopečky, u městečka Spital am Pyhrn sjíždíme z dálnice, čímž si zkrátíme cestu a vyhneme se zpoplatněnému tunelu. Jedeme po horské silnici kolem lyžařských středisek, je sice kopcovitá a hadovitě se vinoucí, nicméně dobře udržovaná a bez problému sjízdná. Do Ramsau dorážíme chvilku po třetí hodině, a protože jsem ráno majitelům penzionu přes Booking.com vzkázal, že dorazíme zhruba kolem páté, jdeme si ještě sednout do kavárny (a bioprodejny) v centru Ramsau. Později jsme zjistili, že jsme vlastně měli štěstí, protože vychytat tady místo k sezení se rovnalo výhře v loterii. Kafe tu mají dobré a zákusky taky a je to vlastně jediná fungující kavárna v celém Ramsau. Na hlavní ulici mají ještě něco, co se podle vývěsních štítů tváří jako pekárna a cukrárna, ale po podrobnějším zkoumání se ukazuje, že je to jen stylizovaný vývěsní štít penzionu, kde jsou falešné výlohy s falešnými dveřmi, a na skutečných dveřích je nápis, že tady opravdu žádná pekárna není. Moc jsme nepochopili, čeho tím chtěli majitelé dosáhnout, kromě snad dobrého pocitu z toho, kolik turistů se jim podařilo zmást.
Po čtvrté hodině dorážíme k penzionu, je to asi 3 km od centra Ramsau v kopci přímo pod masívem Dachsteinu.
Pohled od penzionu, samotný Dachstein je někde za tím stromem vlevo.
Ubytovali jsme se a šli se projít nahoru po silničce, která vede kolem penzionu do kopce k několika horským chatám, které jsou ještě nad námi. Dole vlevo od silničky je náš penzion, Haus Friedeck.
Za touhle chatou končí silnice, ale je tam cestička pro pěší nahoru do lesa k rozcestí, odkud se dá víceméně po vrstevnici dojít přímo pod Dachstein. Zítra to zkusíme.
Den 2. (neděle 19.1.)
Jdeme prozkoumat cestu pod Dachstein. Bereme pro jistotu sněžnice. Podle ukazatele bychom měli dojít k dolní stanici lanovky na Dachstein asi za hodinu a čtvrt.
Jdeme po cestě táhnoucí se téměř podél vrstevnice pomalu do kopečka nad údolím. V těsném sousedství našeho penzionu je krátká (cca 300m) sjezdovka se starým kotvovým vlekem. Vlek je spuštěný, ale nikdo na něm nejezdí.
Po deseti minutách míjíme chatu jménem Dachsteinhaus, 1440 m n.m. Hanka stojí u bufetu, který je zavřený, ale za námi je hlavní budova, kde se odpoledne zastavíme na obědovečeři.
To je ona.
Jak postupujeme do kopce, přibývá sněhu.
Asi po půl hodině přicházíme k chatě Brand Alm (1600 m. n. m.)
A po další půlhodině jsme u dolní stanice lanovky na Dachstein. Dá se sem dojet po silnici autem nebo autobusem. Nějaký týpek, který vidí, jak se tu rozhlížíme, se nás ptá, jestli hledáme, kde zaplatit parkoviště. Asi často nepotkává turisty, co sem dojdou pěšky. I když je pravda, že po cestě nás předjeli asi dva skialpinisté, takže nejsme úplně jediní, co tu trasu šli po vlastních.
Povzbuzeni tím, že jsme bez problémů v očekávaném čase dorazili k lanovce, najdeme si na mapě cestičku, která by nás měla zavést kus nad dolní stanici lanovky k chatě jménem Dachstein Südwandhütte. Je to značeno jako turistická cesta, samozřejmě myšleno pro letní turistiku, ale podle zimní mapy by to mělo jít zdolat se sněžnicemi. Podle ukazatele u lanovky je to asi 35 minut chůze. V létě. Kousíček nad stanicí lanovky nazouváme sněžnice. Je tu dost sněhu, zpočátku je sice cestička trochu prošlapaná od turistů, ale postupně je sníh čím dál hlubší a lidské stopy mizí. Je tu sice projetá stopa od nějakých šílených skialpinistů, ale chvílemi se to dost boří, takže sněžnice přijdou vhod.
Po zvětšení obrázku se náš cíl dá najít úplně vlevo vprostřed.
Osaháváme si terén i sněžnice, stojíme na nich poprvé.
Lanovka na Dachstein láká k focení...
...stejně jako výhledy na okolní hory.
Dachstein je před námi vprostřed.
Jak jdeme po vrstevnici šikmo ke svahu, začíná to být dost nepříjemné. Chvílemi je na sněhu ledová krusta, která se někdy proboří a někdy ne, ale když ano, mohl by člověk začít klouzat i pár set metrů dolů do údolí. Tomu se snažíme vyhnout, naštěstí víceméně úspěšně (občasný pád končí maximálně pár metrů pod cestou).
A jsme tady. Podle mapy asi 1880 mn.m., podle některých zdrojů 1910, ale víc bych věřil mapě. Jak se dalo čekat, je tu úplně mrtvo. V létě tu snad funguje občerstvení, ale teď jsme tu úplně sami. Cesta nám trvala přes hodinu. Posilníme se energetickými tyčinkami a kocháme se krásným výhledem.
Po chvíli se vydáváme dál, chceme sejít do údolí z opačné strany. Těsně pod chatou potkáváme dva skiaplinisty v protisměru. Myslím, že dnes o moc víc návštěvníků takhle chata nepřivítá.
Focení kousek pod chatou, když jsme si uvědomili, že jsme vlastně nahoře chatu nevyfotili.
Povinná přestávka na fotopointu
Sešli jsme prudkou strání do údolí pod stanicí lanovky. Tady je opravdu hodně sněhu. Následně se drápeme zpátky protější prudkou strání nahoru k silnici, vedoucí ke stanici lanovky.
U silnice jsme sundali sněžnice, hned za ní už začíná turistická cesta, po níž se za chvilku napojíme na tu naši, po které jsme přišli. Tady už sněžnice potřebovat nebudeme. Chodí tu lidi pěšky, jiní jezdí na lyžích i na sáňkách.
Po hodině chůze dorážíme znovu k chatě Dachsteinhaus. Dáme si zasloužené občerstvení. Ale nejdřív focení, je tu opět krásný výhled na opačnou stranu údolí.
Číšník (a zřejmě majitel chaty) se nabídl, že nás vyfotí spolu.
Dávám si gulášovku (jako později tento týden ještě několikrát) a potom oba s Hankou bramboráčky se slaninou a zelím. Olizujeme se až za ušima.
Den 3. (pondělí 20.1.)Na dnešek a zítřek jsme si koupili vstupenku na běžecké tratě (ano, to je tu povinné, na dva dny to stojí 26,50 EUR na osobu se slevou na Wintercard, kterou nám zdarma vystavili v penzionu). Tedy mysleli jsme si, že ji kupujeme na dnešek a zítřek, ale nebudeme předbíhat, problém nastane až zítra.
Vyrážíme na stopu kousíček pod naším penzionem, jedeme po upravené trase na východ (trať má název Sonnenloipe), objíždíme Ramsau ze severu a asi po 5 kilometrech se trasa stáčí na jih přes silnici a vrací se zpět na západ do Ramsau (je tu souběh tratí Sonnenloipe a Standardloipe Ost).
V centru Ramsau je velký sportovní areál, odkud se jednak rozbíhají všemi směry spousty běžeckých tras, jednak je tu upravený běžkařský stadion, kde se konají kurzy běžkování, a také je tu skokanské středisko. Mají tu můstek s kritickým bodem 90m a několik menších tréninkových můstků. Za celý týden jsme neviděli jediného skokana, i když nájezdové tratě se evidentně denně upravují. Hanka aspoň zdokumentovala stav největšího můstku.
Mají tu i mimoúrovňové křížení běžeckých tratí :-)
Zastavujeme na oběd v jedné z restaurací v centru u běžkařské tratě. Dáváme si oba obligátní gulášovku a pak společně jednu pizzu. S plnými břichy se pak sotva vlečeme dál...
Z jižní strany pak znovu objíždíme Ramsau a jedeme až nejvíc na západ, kam nás pustí modrá trasa (tady pod názvem Standardloipe West), po ní se otočíme zpátky (neb je to loipe, tedy smyčka), a vracíme se k dětskému lyžařskému centru jménem Ramsau Beach, které jsme už minuli po cestě tam. Je tu takový plácek s dětskou sjezdovou školičkou a restaurace. Beach proto, že jsou tu taková dvě malá jezírka, kde je možná v létě i pláž. Kousíček odsud je také dolní stanice lanovky na kopec Rittisberg, který je přímo na protějším svahu nad údolím proti našemu penzionu. Je tu docela prudká asi kilometrová sjezdovka, horní půlka červená, dolní černá, ale krásně upravená, trochu mě svrbí nohy. Ale sjezdové lyže jsme nebrali, daly by se půjčit, ale samotnému se mi nechce a Hanka se bojí o svá kolena a další partie, takže jen se zájmem pozorujeme, jak tu jezdí lanovka s prázdnými kabinkami a na sjezdovce není ani živáčka. Lanovka je zajímavá tím, že je kombinovaná, jsou tam vždycky asi 4 sedačky za sebou a pak jedna zavřená kabinka. Na tomhle místě jsme sundali lyže a zamířili jsme po silnici k našemu penzionu, který je odsud asi 500 m, samozřejmě pořád do kopce, to je dobré na zahřátí. Navečer jsme pak ještě dali pěší procházku do Ramsau a zpět.
Den 4. (úterý 21.1.)
Druhý běžkovací den. Při plánování ativit je třeba brát v úvahu, že vícedenní běžkové lístky vycházejí na den levněji než jednodenní, ale musí to být dny po sobě následující bez přerušení. Proto máme běžkování dva dny po sobě. Včera jsme nabyli dojmu, že zakoupení vstupenky je formalita, protože to nikdo nekontroluje. Ale dnes jsme se přesvědčili o opaku. Plán je podobný jako včera, modrý okruh byl vyhovující, mají tu i červené a černé, ale ty jsou víc nahoru a dolů a to na běžkách není moc příjemné :-) Tentokrát jsme vyrazili trochu dřív a asi i vyšší rychlostí, takže jsme stihli objet Ramsau a dojet zpátky do centra ještě před obědem.
Ráno po cestě k běžkařské trati vidíme nad údolím několik vyhlídkových balónů.
Dál na trase pak vidíme další a další, v různých fázích letu, tady jeden právě přistál.
Po cestě jsme zdokumentovali chov koní (zvířecích farem jsou tu spousty, hlavně krávy a koně).
Během cesty centrální části Ramsau (při sundávání a nandávání lyží při přecházení silnice u místní Billy) nás oslovil mladík s optickou čtečkou v ruce, ať předložíme platnou jízdenku. Hanka našla potvrzovací e-mail, který jsme dostali, když to v neděli večer kupovala na pondělí a úterý. Byly tam QR kódy, mladík je naskenoval, ale ověření neprošlo. Když jsme to blíž zkoumali, ukázalo se, že naše lístky byly platné na neděli a pondělí. Po dlouhé a vzrušené diskusi jsme to ukecali, protože v mailu bylo vidět, že jsme potvrzení dostali někdy po osmé hodině večer, a to se už fakt běžkovat nedá (večerní lyžování na sjezdovkách funguje, ale běžecké tratě osvětlené nejsou a po šesté už je tma jak v pytli). Když jsme o tom pak přemýšleli, Hanka asi přišla na to, kde se stala chyba: když to objednávala, v kalendáři vybrala první dva dny následujícího týdne v domnění, že to je pondělí a úterý, ale neuvědomila si, že týden v Rakousku zřejmě začíná nedělí. Že jí to systém vůbec umožnil, to je smutná realita dokladující kvalitu programového vybavení, navrhovaného a realizovaného polovzdělanci. Možná navrženo polovzdělancem v Rakousku a realizováno nemyslícím programátorem v Indii.
Když se podařilo ukecat, že to je určitě chyba softwaru (což kontrolor jako možnost připustil), pokračovali jsme po včerejší trase směrem zpátky na západ a pak zase na východ, abychom dokončili smyčku tam, kde jsme končili včera. Dnes ale máme lepší čas, protože jsme spěchali a nebyli jsme v centru na obědě. Ten si dáváme až tady v Ramsau Beach (chata se jmenuje Beach Pizzeria). Po obědě vyrážíme po již prověřené trase zpátky do centrální části Ramsau, Tam si dáme kafe a zákusek v restauraci a kavárně Waldschenke hned vedle běžkové tratě. Zákusky vypadají dobře, ale jsou asi třikrát větší, než bývá běžné v našich kavárnách. Já si dávám Sachr řez a Hanka Linecký řez. Po zákusku už se opět sotva valíme, jedeme zase zpátky k Ramsau Beach, kde hodláme dnešní pouť zakončit.
Asi po kilometru nás při přecházení silnice oslovuje další kontrolor, tentokrát starší pán. Opět stejná diskuse, naštěstí se stejným výsledkem. Pán dal najevo, že s námi soucítí a svěřil se, že on taky neumí pracovat s tou dnešní technikou, tady musí používat dokonce tři různé elektronické přístroje a má z toho depku. Rozloučili jsme se v srdečném tónu a pokračovali dál západním směrem k Ramsau Beach. Na penzion už dorážíme za šera.
Den 5. (středa 22.1.)
Dnes chceme vyjet lanovkou nahoru na Dachstein. Cestu k dolní stanici už máme nacvičenou, vyrážíme před devátou a kolem desáté jsme u lanovky. Jízdenka není levná, stojí 54 EUR na osobu (nahoru a dolů), nebo 64,50 včetně atrakcí (viz dále). Původně jsme koketovali s možností vzít nahoru běžky (třeba i opakovaně) a zajezdit si nahoře na ledovci, ale to bychom museli připlatit ještě dalších 56 EUR za osobu a den. To nám přišlo docela dost, takže bude jen jedna návštěva s atrakcemi a pěší procházkou.
Cesta nahoru je docela rychlá (cca 6 minut) na to, že lanovka překonává asi kilometrové převýšení (dolní stanice je kolem 1700 m n.m., ta horní asi 2700 m n.m.)
Po výstupu z lanovky se ocitáme na obrovské železné platformě, kde je kromě konečné stanice i dvoupatrová restaurace a kolem dokola terasy s vyhlídkami. Prý by odsud za slunečného počasí mělo být vidět jižním směrem až do Slovinska, opačným směrem až do Čech.
I v téhle výšce čile poletuje nám známé kavče žlutozobé (potkali jsme se už před sedmi lety v bavorských Alpách)
Tohle je jedna z atrakcí, za kterou se připlácí 10 éček k jízdence na lanovku. Visutý most, ze kterého je dechberoucí výhled, a současně slouží jako přístupová cesta do ledového paláce. Ten je další z atrakcí za zmíněný příplatek.
Tunelem se vchází do ledového paláce.
Tady je důkaz, že i v téhle zimě se dají pěstovat rostliny...
...hlavně je tu ale spousta ledových soch znázorňujících vše možné i nemožné, od zvířat po Friedricha Simonyho, alpského výzkumníka, který se zaměřil právě na masív Dachsteinu a mj. r. 1862 spoluzaložil rakouský horolezecký svaz (Alpenverein).
Taky tu je ledový trůn, který je potřeba otestovat.
Po výlezu z ledového paláce se jdeme projít. Vede odsud poměrně prudká cestička asi o 150 výškových metrů dolů, a pak asi kilometrové táhlé stoupání kolem 200 výškových metrů nahoru až k "mezivrcholku" tzv. Dachsteinwarte (2741), těsně pod kterým je nově postavená futuristicky vypadající chata Seethalerhütte. Tady se nacházíme těsně pod vrcholem Dachsteinu (chybí ještě nějakých 250 výškových metrů, které se dají zdolat ferratou, a nějací šílenci se o to opravdu před našima očima snaží). Nutno podotknout, že teď před polednem je tu -9 stupňů a i chůze po sněhu je náročná, protože je umrzlý a dost to klouže.
Vracíme se zpátky k lanovce; tohle je jedna ze dvou ledovcových běžkařských tratí. Jak je vidět, výší poplatku za její použití tu úspěšně regulují počet zájemců. Nutno přiznat, že na té druhé (dál od stanice) jsme zaznamenali asi 5 běžkařů, takže úplně všechny ty ceny neodradily.
Na vyhlídce u stanice lanovky mají takové zvláštní skleněné průhledy s náčrtky, které při správném úhlu pohledu připomínají koncept mobilní "augmented reality". Nám se ten úhel zrovna nepovedl (v prudkém sluníčku moc nebylo vidět, co přesně fotíme). Ale aspoň pro ilustraci...
Po vyčerpání výhledů do všech světových stran a nacvakání stovek obrázků, z nichž pak bude problém vybrat ty nejhezčí, jsme sjeli lanovkou zase dolů. Po cestě jsme se zastavili v chatě Brandalm na pozdní oběd resp. brzkou večeři. Jako v ostatních chatách, které jsme tu navštívili, je tu ochotná a hbitá obsluha, dobře vaří, a jako bonus dole v suterénu mají velkou dětskou hernu a luxusní toalety :-)
Den 6. (čtvrtek 23.1.)
Poslední dva dny našeho pobytu plánujeme pěší turistiku. Dnes se vydáváme dolů od penzionu směrem k již známému Ramsau Beach, odtud zleva obejdeme kopec se sjezdovkou a směřujeme dále na jih od Ramsau kolem obce Vorberg, po turistické cestě jménem Kulmbergrundweg na východ k obci Kulm.
Po cestě potkáváme vleky a sjezdovky, koně, krávy a jiná zvířata živá i neživá.
Od Kulmu se stáčíme zpět na západ a míříme do centra Ramsau. Tady v hlavní velkovýkrmně dáme oběd. Já jsem si objednal Wiener Schnitzel, říkal jsem si, že aspoň jednou za pobyt v Rakousku se to sluší. Ale nevšiml jsem si venku reklam, na které mě pak až dodatečně upozornila Hanka. Nabízejí tu totiž XL řízky. Což znamená, že když mi to přinesli na větším než běžném talíři, nebyl ten talíř vůbec vidět, protože byl celý zakrytý řízkem. Bojoval jsem dlouho a statečně, nakonec jsem ho udolal. Hanka si dala nějakou zapečenou ciabatu s tuňákem a vychytala to líp, aspoň co se týče velikosti. Když jsem naznačil číšníkovi, že chceme zaplatit, řekl nám, že si za ten výkon zasloužíme bonus v podobě dvou panáků šnapsu zdarma. Z toho jsme úplně radost neměli, ale nechtěli jsme urazit, pročež jsme to do sebe kopli a vyrazili jsme nejistým krokem směrem k domovu. Dobře, že jsme nebyli na lyžích, mohli jsme být nebezpeční nejen sami sobě, ale i širokému okolí. Ale domů jsme naštěstí dorazili v jednom kuse a bez nehody.
Hanka aspoň na chvilku spočinula před zmíněným podnikem na houpací lavičce.
Den 7. (pátek 24.1.)
Poslední den pobytu. Vybrali jsme trošku náročnější trasu, která ani nebyla (v zimě) určena pro pěší. Problém je, že existuje několik zimních map Ramsau a okolí, které jsou zaměřené na sjezdové lyžování, běžkování, skialpinismus i chůzi (včetně sněžnic), ale jednotlivé mapy se dost liší v tom, co zobrazují jako trasu pro pěší, a realita také ne vždy odpovídá mapám (záleží, kde to zrovna protáhnou rolbou, nebo kde to lidi prošlapou). Takže se vydáváme nejdřív na západ od penzionu po cestě značené pro pěší, která vede údolím podél silnice a poté podchodem pod ní.
Potkáváme opět lecjaké potvory
Tady kromě draka v popředí také na stráni stádo srnek, pro změnu živých
...pár koní,...
...a samozřejmě nás neúnavně provází malebné výhledy na Dachstein.
Dál na západ pak už vede jen cesta sice v létě turistická, v zimě však upravená pro klasické lyžování. Chceme obejít ten kopec (Rittisberg), na němž je sjezdovka, kterou pozorujeme každý den od našeho penzionu. Na některých zimních mapách je ta cesta označená jako Rittisloipe. Nemám z toho úplně dobrý pocit, že jdeme po běžecké trati, ale snažíme se jít po kraji, abychom trať neničili a nepřekáželi. To druhé moc nehrozilo, za celou dobu kolem nás projelo asi pět lyžařů. Ovšem setkání s prvním bylo hned výživné. Jel proti nám a už z dálky se do nás pustil, že tady nemáme co dělat, že to je cesta pro lyžaře a že ničíme dráhu. Já se nejdřív lekl, jestli to třeba není nějaká oficiální osoba, která by nám mohla dát pokutu. Ale uvědomil jsem si, že mluví anglicky bez přízvuku, takže to téměř jistě nebude Rakušan. I sdělil jsem mu, že trasu neničíme, protože jdeme po kraji, a pokud chce tvrdit, že tam nemáme co dělat, tak on taky ne, protože bruslí na trati, která je podle map určena pro klasický styl. Zjevně to nechtěl pochopit, ještě dvakrát opakoval to samé a já na to rovněž odpovídal to samé. Nakonec to vzdal a odbruslil. Až pak mi Hanka připomněla, že kromě toho, že bruslil na trati určené pro klasiku, tak ještě jel v protisměru, protože se jedná o jednosměrnou okružní trasu. Dost mě mrzelo, že jsem si to neuvědomil dřív, mohl jsem si ho vychutnat :-) Setkání s těmi několika dalšími lyžaři už byla v pohodě, jeli správným směrem, slušně nás pozdravili a ničemu se nedivili. V druhé půlce toho okruhu už chodily oběma směry hromady pěšáků, takže tu zřejmě panují nějaké nepsané zvyklosti, o kterých nevíme. Nebo prostě jen turisty lákalo těch několik horských chat, které se nacházely ve druhé polovině trasy a kde se dobře vaří.
Pohled na sousední údolí, ve kterém se kousek na jih od Ramsau nachází další významné alpské středisko Schladming.
Ve druhé polovině okružní trasy začíná civilizace :-)
V této chatě (tedy vlastně před ní) jsme si dali oběd. Jmenuje se Halseralm a prý ten dům a přilehlé hospodářství jsou tu už 400 let. Po týdnu v Alpách jsme pochopili, že gulášovka je tady plnohodnotné jídlo a není třeba si dávat ještě druhý chod, zejména pokud se chceme po obědě ještě chvíli pohybovat.
Okruh jsme dokončili v Ramsau, kde jsme si chtěli dát kafe v již známé prodejně bioproduktů. Nebyli jsme sami, bylo tam tak narváno, že jsme to vzdali. Zašli jsme ještě něco malého koupit naproti do Sparu a pak jsme tam zkusili nakouknout ještě jednou, se stejným výsledkem. Do penzionu dorážíme za šera a musíme se sbalit, zítra ráno odjíždíme.
Den 8. (sobota 25.1.)
Loučíme se s Ramsau a jedeme směr Linz, chceme se tam na chvilku zastavit, když ho máme po cestě.
Linz je pěkné historické město, ale teď v zimě trochu ospalé. Spousta provozoven rychlého občerstvení má v sobotu v poledne zavřeno, což nás překvapilo.
Moderní pomník udržitelné energetice :-)
Na náměstí mají bludiště z přebytečných vánočních stromků
Popojdeme k mostu přes Dunaj
V tomto domě prý žil Johannes Kepler.
Trocha umění nikdy nezaškodí...
Oběd jsme si nakonec dali až ve Vyšším Brodě. Mysleli jsme, že už jsme doma, ale všude jsou tu nápisy v němčině a ceny v eurech. Ale v pizzerii s námi komunikovali česky a dokonce donesli jídelní lístek v češtině s cenami v korunách :-)
Po obědě jsme se ještě prošli ke zdejšímu cisterciáckému klášteru...
...a pak jsme si ještě zašli na kafe a výborný zákusek. Což byla sladká tečka za pobytem v Alpách.
Vracíme se k hotelu U můstků. V 80. letech sloužil k ubytování sportovců, kteří si přijeli zaskákat na tehdy nově zbudovaných skokanských můstcích. Teď už sem jezdí trénovat jenom mládež a ta stejně nespí, takže z ubytovny je hotel.
