neděle 29. června 2025

Prodloužený víkend v Jizerkách 20.-22.6.2025

    V rámci testování vybavení a fyzičky jsme vyrazili na dva dny do Jizerek. V pátek dopoledne jsme měli nějaké zařizování ohledně babiččina hrobu na libereckém hřbitově, tak jsme to spojili, po obědě a návštěvě prodejny Nalehko.cz (jen o patro výš než jsme obědvali) jsme vyrazili do Desné. Protože jsme to zvládli nečekaně rychle, ještě jsme se zastavili v Tanvaldu v příjemné kavárně a pizzerii jménem Ledo a dali jsme si kávu a výborný borůvkový koláč. Kdo trochu zná Tanvaldsko, ví, že z Tanvaldu do Desné je to 0 km (kde končí Tanvald, začíná Desná, na opačném konci Tanvaldu je to podobně se Smržovkou). Takže jsme se ocitli v Desné ve dvě odpoledne, což bylo pořád ještě hodinu před otvírací dobou hotelu (který funguje jen od pátku do neděle). Nezbylo, než udělat jeden krátký výlet od skokanských můstků nahoru podél Bílé Desné uličkou Na Malé Straně.

Míjíme domek železničářského kutila, po chvilce jsme nuceni přejít po můstku přes Bílou Desnou do ulice Údolní, kterou dojdeme až na konec světa.

To ale není všechno, cesta kupodivu pokračuje ještě dál. Přecházíme opět na druhou stranu říčky a lesem pokračujeme proti proudu kolem řady jezů.
Odpočineme si na dřevěném trůně

Po půlhodině chůze do kopce se otáčíme, vracíme se na konec světa a pak již pořád po pravém břehu říčky míříme zpět k můstkům.

Z informační tabule se dozvídáme, že šlapeme po cyklostezce Járy Cimrmana.

Míjíme umělecky využitou lžíci od bagru...

...a dvě lamy na procházce.

Vracíme se k hotelu U můstků. V 80. letech sloužil k ubytování sportovců, kteří si přijeli zaskákat na tehdy nově zbudovaných skokanských můstcích. Teď už sem jezdí trénovat jenom mládež a ta stejně nespí, takže z ubytovny je hotel.

Můstky jsou v překvapivě dobrém stavu, asi se i využívají, i když je soudruzi situovali na jihozápadní svah, kde asi nebývá sníh tak dlouho, jako třeba na severním svahu nedalekého Tanvaldského Špičáku.

Po vyřízení formalit a zabydlení se v obyčejném, ale funkčním pokoji, máme ještě dostatek času, abychom vyrazili na další výlet, tentokrát zkusíme výše vzpomenutý Špičák.

Jdeme po zelené tzv. Tanvaldským okruhem přes Albrechtice, kde svérázným způsobem bojují proti psím exkrementům. Jsme připraveni se pro jistotu v okolí vyhnout nabídkám grilovaného masa.

Z Albrechtic kousek po modré, posledních 300m opět po zelené a jsme tam. Máme dobrý čas, je 16:40, to by měla ještě být otevřená rozhledna.

Čeká nás zklamání, vchod do rozhledny a bufetu sice nese nápis s otevírací dobou úterý až neděle 10-17, totéž je napsáno před vchodem křídou na tabuli, ale je zavřeno. Chvíli obcházíme kolem, pak to vzdáváme a jdeme alespoň omrknout vyhlídku z nedalekého balvanu.





Zpátky jsme to vzali z Albrechtic po modré a napojili se na Údolní ulici pod Mariánskými schody, tam už jsme dneska jednou prošli. Na to, že jsme měli k dispozici jen odpoledne, jsme toho viděli a nachodili docela dost. K večeři jsme si dali v hotelové restauraci utopence a pivo. Nic jiného neměli, večeře vaří až od zítřka (do zítřka). 

Sobota 21.6.2025
Snídaně je od 8:00 do 9:00, takže moc brzy se vyrážet nedá. Ráno by se měla dát zamluvit večeře, ale vydává se jen od 18:00 do 18:30, nejsme si jisti, jestli to stihneme. Zeptal jsem se, jestli nám to vydají i později, kdybychom to do 18:30 nestihli. Reakce mě překvapila. Prý si to máme zařídit tak, abychom to stihli. že oni nebudou ohřívat jídlo každému zvlášť, to by nic jiného nedělali než ohřívali. To mě fakt dostalo, jinak to byli docela milí lidé (asi manželský pár), ale tohle se jim (resp. pánovi) fakt nepovedlo. I kdyby tam měli plno, tak strčit talíř na tři minuty do mikrovlnky by asi nikoho nezabilo. Nehledě na to, že jedna mikrovlnka byla i ve vestibulu, takže bychom si to mohli přinejhorším ohřát i sami. Legrační na tom bylo to, že ve zdejší restauraci byli večer včetně nás celkem čtyři hosté, kteří si dali onu předem objednanou večeři, jinak se obsluha kopala do zadku a bývala by zvládla levou zadní i několik desítek ohřátých pokrmů navíc. Nu což, přizpůsobili jsme se, byť s pocitem údivu a nesouhlasu, večeři jsme si objednali a nakonec i stihli.

Prvním dnešním cílem je protržená přehrada na Černé Desné.
Zajímavé místo s pohnutou historií, podrobnosti se dají nalézt třeba na Wikipedii

Od protržené přehrady pokračujeme kousek po žluté, následně zelené, modré a červené kolem Jizery (míněna nikoli řeka, nýbrž hora, s 1122 m druhá nejvyšší v Jizerkách) k rychlému občerstvení Na Knejpě, kde doplňujeme energii. Pokračujeme po červené kolem Jizery, po žluté si odskočíme k vrcholu a zpátky na červenou. Cesta na Jizeru je docela strmá, vede po velkých balvanech, kolem je prales (skutečný, jmenuje se to Přírodní rezervace Prales Jizera).


Už vidíme skalnatý vrcholek s vyhlídkou.



Cestou dolů jsme potkali procesí lidí v oblecích, kravatách, naleštěných polobotkách a šatičkách (dámy většinou neměly lodičky, ale tenisky, na jehlách by se tohle asi fakt zvládnout nedalo). Vypadalo to jako dobrá recese, ale v takovém vedru bych si asi tuhle příležitost nechal ujít.

Dalším postupným cílem je chata na Smědavě. Chtěli jsme si dát kafe a nějaký zákusek. Kdysi tu mívaly vyhlášené poháry, ale kde jsou ty časy. Dnes je tu samoobslužný bufet, kafe si tu dát můžeme (ze samoobslužného automatu), ale zákusek ani omylem. Vytáhli jsme ke kafi dvě prošlé energetické tyčinky. Lepší než drátem do oka.
Původní záměr byl jít zpátky kolem přehrady Souš, ale protože se bojíme, abychom nezmeškali večeři, vydáváme se zpět nejkratší cestou, tj. dokončíme okruh kolem Jizery a vracíme se po zelené až do Desné.

Cestou potkáváme studánku, kde jsme si nabírali vodu už po cestě nahoru.

A taky různá umělecká díla. Všechna mají mít nějakou souvislost s protrženou přehradou, i když někdy je jen těžko k uhodnutí.

Přicházíme k Albrechticím a vidíme severní svah Tanvaldského Špičáku se sjezdovkami

a další umělecké dílo.

Bylo to docela náročný den, nachodili jsme asi 30 km z kopce do kopce. Na hotel jsme dorazili asi v 17:40, takže večeři jsme stihli, jak už jsem naznačil na začátku, a kromě nás s Hankou a jednoho polského páru byla restaurace úplně prázdná až do pozdního večera.

Neděle 22. 6. 2025
Ráno se odhlašujeme z hotelu, sedáme do auta a popojedeme kousek na parkoviště do Horního Polubného, odkud jdeme po červené po břehu Černé Desné k vodní nádrži Souš. Je to sestřička té protržené přehrady na Bílé Desné, stavěly se zároveň, aby pomohly regulovat časté záplavy na Desné a potažmo pak i na Nise v Jablonci a Liberci. Obě přehrady byly zkolaudované v listopadu 1915, ale už v září 1916 se ta na Bílé Desné protrhla, více viz výše uvedený odkaz. Zajímavostí je, že obě přehrady byly propojeny štolou. Po protržení přehrady na Bílé Desné zůstala štola nevyužitá a stalo se z ní světově významné zimoviště netopýrů (prý celkem 11 různých druhů).



Od Souše pokračujeme neznačenou lesní cestou (v mapách označovanou Darrská cesta) a pak po žluté k bývalé sklářské osadě Jizerka. Tady si dáme oběd v restauraci Panský dům, ceny odpovídají pojmenování. Ale nakonec můžeme být rádi, že jsme dostali kus žvance, jak se ukáže později.
Po obědě míříme k poslednímu kopci naší třídenní výpravy, jímž je Bukovec (1005 m n. m.)

Opět se jedná o přírodní rezervaci, jdeme po naučné stezce žluté kolem hory a vracíme se zpět po zelené přes vrchol. Celý kopec včetně vrcholu je hustě zalesněný, takž jen občas je vidět nějakým průhledem něco málo z okolí. Na druhou stranu už je docela vedro, takže cesta lesem je příjemnější, než po rozpálené asfaltce.

Vrcholovka :-)



Pod Bukovcem se napojujeme zpět na žlutou a následně červenou, po které hodláme dojít na parkoviště Jizerka-Mořina. Po cestě míjíme hotel Jizerka, kde si chceme dát kafe, ale přestože je otevřeno, nic nám nedají. Prý řeší od rána nějaké technické problémy, nejdou jim tiskárny (což by nám nevadilo, ale jim zjevně ano). Dojdeme na uvedené parkoviště, kde je další horská chata a bufet, ale opět stejný příběh, zdá se, že se nakazily i další počítače v okolí. Nakonec můžeme být rádi, že jsme se najedli v tom Panském domě.
Z parkoviště se vydáváme po modré (Hřebenovka) na rozcestí Sedlo pod Zámky, pak po žluté (Knížecí cesta) až do Horního Polubného. Sedáme do rozpáleného auta, popojedeme do Tanvaldu a dáme si kafe a zmrzlinový pohár v naší již známé a oblíbené kavárničce Ledo, pak ještě doplníme zásoby ve zdejším Lidlu a jedeme domů.
Výlet by to byl velice vydařený, nebýt šoku po návratu. Doma nás čekalo rozbité okno a vykradený dům. Přivolaní policisté se nám svěřili, že už dlouho neviděli dům tak důkladně převrácený vzhůru nohama. Mysleli jsme si, že žijeme v bezpečné lokalitě, prý se tu nikdy nic podobného nestalo. Tak zase jednou máme primát, o který nestojíme. Místo vzpomínámí na krásné Jizerky teď řešíme úklid, opravu rozbitého okna a žaluzií a vymýšlíme nějaké zabezpečení, aby nás takové překvapení nečekalo častěji. Bezpečné lokality asi vymizely, ostatně to dnes platí nejen v lokálním měřítku.

neděle 11. května 2025

Zámek č. 92 (Veleslavín)

Včera byl prostředek prodlouženého víkendu, troufl jsem si tedy naplánovat ještě jednu (asi už poslední) cestu do Prahy. Předpoklad byl takový, že většina lidí vypadne na víkend z Prahy a nebude tu takový ruch. Byl to předpoklad správný, v Praze samotné aut nebylo tolik, jako obvykle. Trochu nás ale překvapil čilý ruch po cestě do Prahy; asi si dost lidí z Neratovic a okolí řeklo, že je výborný nápad strávit sobotní den v pražských nákupních centrech. Zpátky jsme se proto rozhodli pro trošku klidnější trasu po cyklostezce z Troji podél Vltavy do Klecan, kde jsme si dali už tradičně kafe ve zdejší kavárně zvané Klícka. Jinak vše proběhlo podle plánu s jedním menším zádrhelem, na zpáteční cestě (po obědě v čínské restauraci Cai Shen v Dejvicích) jsem měl opět prázdné přední kolo, takže jsem znovu měnil duši. Ještě párkrát, a už to budu dělat poslepu :-)

Zámek č. 92: Veleslavín
Vzdálenost od domova podle mapy: 27,5 km
Skutečně ujetá vzdálenost tam a zpět: 58 km
GPS: N 50°5.59662', E 14°21.05262'

Zámek byl postaven někdy v letech 1730-1750. Již předtím tu bylo šlechtické sídlo, které v 16. století vlastnil Štěpán Adam z Veleslavína. Narodil se tu jeho syn Daniel Adam z Veleslavína, spisovatel, historik, tiskař a nakladatel. Stavbu nového zámku v barokním stylu pravděpodobně objednala na počátku 18. století tehdejší vlastnice usedlosti, císařovna  Alžběta Kristýna Brunšvicko-Wolfenbüttelská, matka Marie Terezie. Architektem byl nejspíš Kilián Ignác Dientzenhofer. Roku 1910 zakoupili zámeček od tehdejší majitelky, baronky Oesterénové, dva bratranci-lékaři a zřídili zde soukromé sanatorium pro nervové a plicní choroby. Pobývala tu mj. i  Charlotta Garrigue-Masaryková a z toho důvodu tu měl zřízenu dočasnou pracovnu i T. G. Masaryk. Během 2. světové války války byli oba majitelé, lékaři židovského původu, deportováni do koncentračních táborů. Jeden z nich zemřel v Terezíně, druhý v Osvětimi. Po válce byl zámek samozřejmě zestátněn a sloužil jako zdravotnické zařízení až do roku 2018. Nyní je stále v rukou státu, který se jej opakovaně neúspěšně snaží prodat. Letos proběhla už pátá aukce s vyvolávací cenou 303,45 mil. Kč, do které se překvapivě již popáté nikdo nepřihlásil. Městská část Praha 6 měla zájem zámek převzít a provozovat, ale byla ochotna zaplatit za něj maximálně třetinu z uvedené vyvolávací ceny. To se nenažraným úředníkům z Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových zdálo málo, takže zámek bude raději chátrat. Zatím není v katastrofálním stavu (což se bohužel nedá říct o dalších stavbách v areálu, později přistavěná historizující budova sanatoria už se stává regulérní ruinou). Ale vše je otázkou času. Smutným svědectvím neschopnosti státních úředníků je i jakási venkovní výstava s informacemi o zámku na velkých plechových tabulích. Je tu mj. i informace, že se stát dohodl s Prahou na převodu zámku a že tu brzy začne probíhat rekonstrukce. Bohužel je to informace z roku 2022. Momentálně je přístupný alespoň venkovní areál, což je lepší než nic, ale pokud se o něj nikdo nebude starat, brzy to zase zavřou, aby tu někdo nepřišel k úrazu. Držíme palce...









neděle 4. května 2025

Zámek č. 91 (Blahotice)

Dnešní výlet byl trochu dobrodružnější než obvykle. Cílem byl zámek Blahotice kousíček od Slaného. Měl jsem to hezky naplánované včetně oběda v nedalekém motorestu. Dosud nenavštívené mimopražské zámky jsou už všechny více než 35 km daleko, takže už to nějaké plánování vyžaduje. Na žádný z pražských zámků jsme si tentokrát netroufli, protože dnes probíhal pražský maraton a půlka Prahy byla kvůli tomu uzavřená, pročež ta druhá půlka byla ucpaná.

Do Blahotic jsme dojeli v pohodě, studený vítr byl sice protivný, ale občas vysvitlo sluníčko, takže jsme po chvíli mrznutí vždycky zase rozmrzli. Zámek samotný nepřinesl žádné překvapení, patří mezi tu většinu, která je v soukromých rukou, majitel pobral dotace na rekonstrukci, aby následně zámek pečlivě oplotil a zatarasil tak, aby tam zbytečně nečuměli cizí lidé, z jejichž daní rekonstrukce proběhla. Pár dalších podrobností níže. Zamotávat se nám to začalo na zpáteční cestě. Motorest, kde jsme chtěli obědvat, měl zavřeno (na silnici, po které jsme přijeli, byla o kus dál před Slaným uzavírka, takže z jindy frekventované silnice mezi Velvary a Slaným se stala slepá ulice bez provozu, pročež se provozovatelům motorestu nelze divit, že to po dobu uzavírky odpískali). Široko daleko tu žádná jiná restaurace není, takže jsme zamířili do Velvar, kde máme už ověřenou hospůdku U Václava. Ani tentokrát nezklamala, i když jsme dorazili až o půl druhé a jídelní lístek byl značně prořídlý. Další plán byl kafe po cestě domů, nejspíš někde ve Veltrusech. Kousíček za Velvary jsem zjistil, že mám měkké přední kolo. Dofoukl jsem ho (miniaturní pumpičkou, kterou s sebou vozím, je to docela náročný sportovní výkon) a doufal jsem, že byl jenom málo utažený ventilek a že to po dotažení bude dobré, Nebylo. Do Veltrus jsem ještě dvakrát dofukoval, duše pořád pomalu, ale spolehlivě ucházela. Ve Veltrusech jsme si dali kafe a výborný zákusek v kavárně jménem Kafe z ruky, která se nachází hned u brány do zámeckého areálu. Posilněn kávou a obrovským punčovým řezem jsem pak radši vyměnil duši. Naštěstí se jednalo o přední kolo, to se sundává líp, takže jsem to nakonec zvládl, i když jsem tenhle úkon naposledy dělal asi tak před padesáti lety. Doufám, že teď budu mít dalších padesát let klid :-)

Zámek č. 91: Blahotice
Vzdálenost od domova podle mapy: 36,2 km
Celkově ujetá vzdálenost tam i zpět: 73 km (tam přes Kralupy, zpět přes Velvary a Veltrusy)
GPS: N 50°14.21980', E 14°7.24292'

Zámecký areál se nachází vedle Blahotického rybníka asi dva kilometry před Slaným. Zámek stojí přibližně na místě bývalé tvrze ze 14. století, která v 16. století zpustla. Současný zámek tu postavil r. 1870 baron Werner Friedrich von Riese-Stallburg v novorenesančním slohu. Moc dalších podrobností se nedá dohledat. Jak jsem zmínil výše, aktuálně je zámek v soukromých rukou, konkrétně ho vlastní jistý Kašpar (on se tak jmenuje, fakt!) a pravděpodobně ho (minimálně část) pronajímá společnosti Ekofrukt Slaný, spol. s r.o.


Pootevřenou brankou jsem si troufl udělat rychlou fotku, i když kolem brány jsou z obou stran velké cedule s varováním, že vstup je obyčejným smrtelníkům přísně zakázán.

A ještě jedna pirátská fotka přes zeď od silnice. Na rozdíl od Chrenkova zámku v Kolodějích, který jsme viděli před týdnem, tady je účel areálu zjevně zcela jiný. Pro čtenáře, kterého zajímá předmět zdejšího podnikání, uvádím překlad názvu společnosti: Ekofrukt = lihovar.


neděle 27. dubna 2025

Zámek č. 89 (Koloděje) a 90 (bývalá tvrz Horní Počernice)

První letošní zámecký výlet patřil k těm méně úspěšným. Ne že bychom udělali něco špatně. Počasí vyšlo přesně podle předpovědi, tj. sluníčko, ale ne moc velké vedro. Cesta podle navigace proběhla bez problému, tedy když pominu zlomyslné zakončení, kdy nás navigace donutila nejdříve sjet z prudkého kopce a následně do podobně prudkého kopce vyšlapat, zatímco se dalo jet kolem téměř bez převýšení. Co se nepovedlo byla možnost zámek si rozumně prohlédnout. Z tohoto pohledu se jednalo možná o nejméně úspěšnou misi za celou dobu našich cyklovýletů. Zámek je soukromý, přístup k němu je jen z jedné strany, a přestože se dá tušit, jak vypadá nádvoří, vidět není prakticky nic. Kolem je zeď; brána je sice z kovových mříží, ale je propletena jakousi průsvitnou, ale neprůhlednou látkou, díky čemuž prostě není nic vidět. Když jsem okukoval bránu zblízka, jestli bych nezahlédl něco drobnými skulinkami kolem mříží, hned se ozval domácí telefon, instalovaný u brány, prý jestli něco chci. Neměl jsem tu drzost říct, že bych rád, aby mi otevřeli bránu, že si to tam potřebuju vyfotit. Předpokládám, že bych asi neuspěl. Takže fotodokumentace je tentokrát velmi slabá, jen zpovzdálí kousek budovy, vyčnívající nad plotem.

Zámek č. 89: Koloděje
Vzdálenost od domova podle mapy: 30,5 km
Skutečně ujetá vzdálenost tam a zpět: 68 km (zpátky jsme jeli delší trasou přes lázně Toušeň a Brandýs).
GPS: N 50°3.64713', E 14°38.09117'

Zámek vznikl renesanční přestavbou původně gotického hradu v 2. polovině 16. století. Pak samozřejmě následovaly další přestavby, v 18. století barokní a počátkem 19. století klasicistní. Zajímavostí je, že r. 1919 byl dočasným sídlem prezidenta Masaryka. V letech 1955-2009 jej využívala Vláda ČR ke svým zasedáním a pro reprezentativní účely. Pak se nějakým zázračným způsobem dostal do soukromých a blíže nespecifikovaných rukou a výsledek jsem popsal výše. Jakožto oficiální kulturní památka, na jejíž rekonstrukci jistě majitel pobral dotaci, by si zasloužil aspoň možnost prohlédnutí zvenku. Dotace je pobrána, kulturní památka zachována. Otázkou je pro koho. Pohled do obchodního rejstříku napoví. Zámek patří společnosti Zámek Koloděje a.s., za kterou stojí podnikatel Tomáš Chrenek. Wikipedie v příspěvku o Chrenkovi uvádí jako jeho bydliště - světe div se - zámek Koloděje.





Zasloužené občerstvení v nedaleké restauraci jménem Restaurant No. 110


Neplánovaný zámeček č. 90, který jsme potkali po cestě zpátky. Na Wikipedii jsme dohledali, že budova se sice označuje jako "bývalá tvrz", ale fakticky jde o zámeček, postavený na místě bývalé tvrze zřejmě někdy v 15. století.