V rámci testování vybavení a fyzičky jsme vyrazili na dva dny do Jizerek. V pátek dopoledne jsme měli nějaké zařizování ohledně babiččina hrobu na libereckém hřbitově, tak jsme to spojili, po obědě a návštěvě prodejny Nalehko.cz (jen o patro výš než jsme obědvali) jsme vyrazili do Desné. Protože jsme to zvládli nečekaně rychle, ještě jsme se zastavili v Tanvaldu v příjemné kavárně a pizzerii jménem Ledo a dali jsme si kávu a výborný borůvkový koláč. Kdo trochu zná Tanvaldsko, ví, že z Tanvaldu do Desné je to 0 km (kde končí Tanvald, začíná Desná, na opačném konci Tanvaldu je to podobně se Smržovkou). Takže jsme se ocitli v Desné ve dvě odpoledne, což bylo pořád ještě hodinu před otvírací dobou hotelu (který funguje jen od pátku do neděle). Nezbylo, než udělat jeden krátký výlet od skokanských můstků nahoru podél Bílé Desné uličkou Na Malé Straně.
Míjíme domek železničářského kutila, po chvilce jsme nuceni přejít po můstku přes Bílou Desnou do ulice Údolní, kterou dojdeme až na konec světa.
To ale není všechno, cesta kupodivu pokračuje ještě dál. Přecházíme opět na druhou stranu říčky a lesem pokračujeme proti proudu kolem řady jezů.
Odpočineme si na dřevěném trůně
Po půlhodině chůze do kopce se otáčíme, vracíme se na konec světa a pak již pořád po pravém břehu říčky míříme zpět k můstkům.
Z informační tabule se dozvídáme, že šlapeme po cyklostezce Járy Cimrmana.
Míjíme umělecky využitou lžíci od bagru...
...a dvě lamy na procházce.
Vracíme se k hotelu U můstků. V 80. letech sloužil k ubytování sportovců, kteří si přijeli zaskákat na tehdy nově zbudovaných skokanských můstcích. Teď už sem jezdí trénovat jenom mládež a ta stejně nespí, takže z ubytovny je hotel.
Můstky jsou v překvapivě dobrém stavu, asi se i využívají, i když je soudruzi situovali na jihozápadní svah, kde asi nebývá sníh tak dlouho, jako třeba na severním svahu nedalekého Tanvaldského Špičáku.
Po vyřízení formalit a zabydlení se v obyčejném, ale funkčním pokoji, máme ještě dostatek času, abychom vyrazili na další výlet, tentokrát zkusíme výše vzpomenutý Špičák.
Jdeme po zelené tzv. Tanvaldským okruhem přes Albrechtice, kde svérázným způsobem bojují proti psím exkrementům. Jsme připraveni se pro jistotu v okolí vyhnout nabídkám grilovaného masa.
Z Albrechtic kousek po modré, posledních 300m opět po zelené a jsme tam. Máme dobrý čas, je 16:40, to by měla ještě být otevřená rozhledna.
Čeká nás zklamání, vchod do rozhledny a bufetu sice nese nápis s otevírací dobou úterý až neděle 10-17, totéž je napsáno před vchodem křídou na tabuli, ale je zavřeno. Chvíli obcházíme kolem, pak to vzdáváme a jdeme alespoň omrknout vyhlídku z nedalekého balvanu.
Zpátky jsme to vzali z Albrechtic po modré a napojili se na Údolní ulici pod Mariánskými schody, tam už jsme dneska jednou prošli. Na to, že jsme měli k dispozici jen odpoledne, jsme toho viděli a nachodili docela dost. K večeři jsme si dali v hotelové restauraci utopence a pivo. Nic jiného neměli, večeře vaří až od zítřka (do zítřka).
Sobota 21.6.2025
Snídaně je od 8:00 do 9:00, takže moc brzy se vyrážet nedá. Ráno by se měla dát zamluvit večeře, ale vydává se jen od 18:00 do 18:30, nejsme si jisti, jestli to stihneme. Zeptal jsem se, jestli nám to vydají i později, kdybychom to do 18:30 nestihli. Reakce mě překvapila. Prý si to máme zařídit tak, abychom to stihli. že oni nebudou ohřívat jídlo každému zvlášť, to by nic jiného nedělali než ohřívali. To mě fakt dostalo, jinak to byli docela milí lidé (asi manželský pár), ale tohle se jim (resp. pánovi) fakt nepovedlo. I kdyby tam měli plno, tak strčit talíř na tři minuty do mikrovlnky by asi nikoho nezabilo. Nehledě na to, že jedna mikrovlnka byla i ve vestibulu, takže bychom si to mohli přinejhorším ohřát i sami. Legrační na tom bylo to, že ve zdejší restauraci byli večer včetně nás celkem čtyři hosté, kteří si dali onu předem objednanou večeři, jinak se obsluha kopala do zadku a bývala by zvládla levou zadní i několik desítek ohřátých pokrmů navíc. Nu což, přizpůsobili jsme se, byť s pocitem údivu a nesouhlasu, večeři jsme si objednali a nakonec i stihli.
Prvním dnešním cílem je protržená přehrada na Černé Desné.
Zajímavé místo s pohnutou historií, podrobnosti se dají nalézt třeba na Wikipedii
Od protržené přehrady pokračujeme kousek po žluté, následně zelené, modré a červené kolem Jizery (míněna nikoli řeka, nýbrž hora, s 1122 m druhá nejvyšší v Jizerkách) k rychlému občerstvení Na Knejpě, kde doplňujeme energii. Pokračujeme po červené kolem Jizery, po žluté si odskočíme k vrcholu a zpátky na červenou. Cesta na Jizeru je docela strmá, vede po velkých balvanech, kolem je prales (skutečný, jmenuje se to Přírodní rezervace Prales Jizera).
Už vidíme skalnatý vrcholek s vyhlídkou.
Cestou dolů jsme potkali procesí lidí v oblecích, kravatách, naleštěných polobotkách a šatičkách (dámy většinou neměly lodičky, ale tenisky, na jehlách by se tohle asi fakt zvládnout nedalo). Vypadalo to jako dobrá recese, ale v takovém vedru bych si asi tuhle příležitost nechal ujít.
Původní záměr byl jít zpátky kolem přehrady Souš, ale protože se bojíme, abychom nezmeškali večeři, vydáváme se zpět nejkratší cestou, tj. dokončíme okruh kolem Jizery a vracíme se po zelené až do Desné.
Cestou potkáváme studánku, kde jsme si nabírali vodu už po cestě nahoru.
A taky různá umělecká díla. Všechna mají mít nějakou souvislost s protrženou přehradou, i když někdy je jen těžko k uhodnutí.
Přicházíme k Albrechticím a vidíme severní svah Tanvaldského Špičáku se sjezdovkami
a další umělecké dílo.
Bylo to docela náročný den, nachodili jsme asi 30 km z kopce do kopce. Na hotel jsme dorazili asi v 17:40, takže večeři jsme stihli, jak už jsem naznačil na začátku, a kromě nás s Hankou a jednoho polského páru byla restaurace úplně prázdná až do pozdního večera.
Neděle 22. 6. 2025
Ráno se odhlašujeme z hotelu, sedáme do auta a popojedeme kousek na parkoviště do Horního Polubného, odkud jdeme po červené po břehu Černé Desné k vodní nádrži Souš. Je to sestřička té protržené přehrady na Bílé Desné, stavěly se zároveň, aby pomohly regulovat časté záplavy na Desné a potažmo pak i na Nise v Jablonci a Liberci. Obě přehrady byly zkolaudované v listopadu 1915, ale už v září 1916 se ta na Bílé Desné protrhla, více viz výše uvedený odkaz. Zajímavostí je, že obě přehrady byly propojeny štolou. Po protržení přehrady na Bílé Desné zůstala štola nevyužitá a stalo se z ní světově významné zimoviště netopýrů (prý celkem 11 různých druhů).
Od Souše pokračujeme neznačenou lesní cestou (v mapách označovanou Darrská cesta) a pak po žluté k bývalé sklářské osadě Jizerka. Tady si dáme oběd v restauraci Panský dům, ceny odpovídají pojmenování. Ale nakonec můžeme být rádi, že jsme dostali kus žvance, jak se ukáže později.
Po obědě míříme k poslednímu kopci naší třídenní výpravy, jímž je Bukovec (1005 m n. m.)
Opět se jedná o přírodní rezervaci, jdeme po naučné stezce žluté kolem hory a vracíme se zpět po zelené přes vrchol. Celý kopec včetně vrcholu je hustě zalesněný, takž jen občas je vidět nějakým průhledem něco málo z okolí. Na druhou stranu už je docela vedro, takže cesta lesem je příjemnější, než po rozpálené asfaltce.
Vrcholovka :-)
Pod Bukovcem se napojujeme zpět na žlutou a následně červenou, po které hodláme dojít na parkoviště Jizerka-Mořina. Po cestě míjíme hotel Jizerka, kde si chceme dát kafe, ale přestože je otevřeno, nic nám nedají. Prý řeší od rána nějaké technické problémy, nejdou jim tiskárny (což by nám nevadilo, ale jim zjevně ano). Dojdeme na uvedené parkoviště, kde je další horská chata a bufet, ale opět stejný příběh, zdá se, že se nakazily i další počítače v okolí. Nakonec můžeme být rádi, že jsme se najedli v tom Panském domě.
Z parkoviště se vydáváme po modré (Hřebenovka) na rozcestí Sedlo pod Zámky, pak po žluté (Knížecí cesta) až do Horního Polubného. Sedáme do rozpáleného auta, popojedeme do Tanvaldu a dáme si kafe a zmrzlinový pohár v naší již známé a oblíbené kavárničce Ledo, pak ještě doplníme zásoby ve zdejším Lidlu a jedeme domů.
Výlet by to byl velice vydařený, nebýt šoku po návratu. Doma nás čekalo rozbité okno a vykradený dům. Přivolaní policisté se nám svěřili, že už dlouho neviděli dům tak důkladně převrácený vzhůru nohama. Mysleli jsme si, že žijeme v bezpečné lokalitě, prý se tu nikdy nic podobného nestalo. Tak zase jednou máme primát, o který nestojíme. Místo vzpomínámí na krásné Jizerky teď řešíme úklid, opravu rozbitého okna a žaluzií a vymýšlíme nějaké zabezpečení, aby nás takové překvapení nečekalo častěji. Bezpečné lokality asi vymizely, ostatně to dnes platí nejen v lokálním měřítku.
