čtvrtek 18. května 2017

Mrtvé moře

Tady je pár informací a obrázků z naší krátké, ale vydařené jarní dovolené.

termín: 28. 4. – 5. 5. 2017

Destinace: hotel David, Ein Bokek, Izrael
cestovka: Kareta Tour (zakoupeno prostřednictvím Student Agency)

Vyrážíme v pátek 28.4. v 6:10 ráno - tedy to je oficiální čas odletu. V materiálech cestovky stojí, že máme být na místě 3 hodiny před odletem. Tomu jsme nevěřili, řekli jsme si, že dvě hodiny předem stačí. Stačila by i hodina. Nakonec jsme startovali asi s 20 minutovým zpožděním, už pěkně za světla.

 Přelétáme nad Rhodosem, z okýnka je vidět severní cíp ostrova se stejnojmenným městem
(to jsme si měli možnost prohlédnout před 5 lety...viz září 2012).

Z letiště v Tel Avivu nás veze do hotelu mikrobus společně s pár ruskými turisty, cesta trvá asi 2,5 hodiny, protože objíždíme obloukem palestinské území.
Na předměstí Tel Avivu mají paneláčky skoro jako u nás doma.

Cestou z Tel Avivu na jih vidíme pečlivě obdělávaná políčka, sem tam nějaký kibuc, občas městečko, často jsou podél cesty vidět armatury zavlažovacích rozvodů

Jako se u nás na loukách pasou krávy a ovce, tady mají velbloudy.

Projíždíme městem Arad, to už jsou místa vyrvaná ze spárů pouště (nacházíme se na rozhraní Negevské a Judské pouště). Město je nové, bylo vybudováno v roce 1961, ale jmenuje se podle starověkého biblického města, jehož zbytky jsou nedaleko odsud. Jsme teď asi 570 m nad mořem, a zhruba 20 km odsud už je Mrtvé moře s hladinou pod 400 m pod úrovní moře. Čeká nás cesta pouští a pěkně z kopečka.

Vpravo vzadu už vykukuje Mrtvé moře, a protože jsme si to hezky objeli, přijíždíme od jihu, tedy k jižní části Mrtvého moře (severní část je díky klesající hladině od té jižní úplně oddělena, takže ve skutečnosti jsou od 80. let minulého století Mrtvá moře dvě).

V Rudém moři mají korálové útesy, tady jsou zase "útesy" z krystalické soli. V některých místech vystupují na povrch a tvoří bílé ostrůvky.

Už jsme se ubytovali (v 10. patře), tohle je výhled z našeho balkónu 
(výhled na Mrtvé moře tady mají úplně všechny pokoje).

večerní procházka - moc to tu nežije...

nad skalním masívem nám vyšel měsíc…

Pohled z vody na hotel, Hanka nesedí na dně, jak by se mohlo zdát, ale takhle tu nadnáší voda. Bral jsem si s sebou Kindle na čtení, abych se nenudil, protože plavat se moc nedá. Ovšem je tu nebezpečí, že když se člověk příliš nehýbe, tak se za chvíli pěkně spálí. A taky že jo :-(

Jedeme na výlet do Jeruzaléma; tohle je kanál mezi severní a jižní částí (kdysi, když rychle vysychala jižní část, měl sloužit k přečerpání vody ze severní do jížní části, ale dneska by to nefungovalo, hladina severního jezera je o 30 m níž - k tomu se ještě dostaneme).

Vezeme se autobusem s ruskou výpravou, takže po cestě máme výklad v ruštině; z průvodce to padá jak z kulometu, rozumím každé třetí slovo, ale mám pocit, že za tu hodinu a půl vyložil celý obsah bible a ještě si k tomu i něco domyslel.

Příjíždíme ze severu přes horu Skopus, na jejímž jižním svahu zastavujeme, abychom se pokochali prvním pohledem na Jeruzalém ze západní vyhlídky v zahradě Tabachnik
Zeď se jmény studentů Hebrejské univerzity v Jeruzalémě, kteří padli při obraně vlasti (univerzitní campus je vidět za zdí přes ulici, vyhlídku teď máme za zády)

Olivová (nebo též Olivetská) hora s ruským pravoslavným kostelem (67 m vysoká zvonice)

Staré město s Chrámovou horou a v pozadí nová zástavba v západní části Jeruzaléma

Zoom na Chrámovou horu (se zlatou kupolí Skalní dóm, za ním vlevo s šedivou kupolí Al-Aksá)

legenda k panoramatu vyhlídky

Kostel všech národů v Getsemanské zahradě (postaven na úpatí Olivové hory v novobyzantském slohu r. 1924 na základech byzantské baziliky ze 4. století a křižácké kaple ze 12. století)

Pohled od Getsemanské zahrady přes údolí Kidron na zeď starého města; Kidron je ve skutečností vádí, tj. vyschlé řečiště, které se zaplňovalo vodou v období dešťů a odvádělo ji do Mrtvého moře, vzdáleného odsud cca 20 km)

Davy turistů procházející Getsemanskou zahradou ke Kostelu všech národů

Staré olivovníky v Getsemanské zahradě (těm nejstarším prý je přes 1000 let); po cestičkách si tu pobíhají leguáni, ale rozumnou fotku se mi nepodařilo udělat, potvory nechtěly postát :-(
Tady pod olivami prý odpočíval Ježíš poslední noc před svým ukřižováním.

Hrob panny Marie – tak se nazývá tato podzemní pravoslavná bazilika; pravoslavní křesťané věří, že právě tady zemřela panna Marie (ale podobně jako Ježíš svůj hrob po třech dnech opustila a odešla neznámo kam); jak uvidíme později, katolíci si tuto událost umístili jinam...

Vnitřek baziliky typický pro pravoslavné kostely – tmavý, ze stropu visí spousty lucerniček, na stěnách ikony, ovšem tady je navíc (mimo záběr, vpravo za rohem) vystavena kamenná lavice, na kterou prý panna Marie ulehla. Zvláštní je i vchod, běžně se vchází do kostela po schodech nahoru, tady je to opačně.

Vstupujeme do zdí obehnaného starého města Lví branou (celkem je tu 8 bran, z nichž ale jedna - Zlatá, kterou by se dalo vejít přímo na Chrámovou horu - je  trvale uzavřena)

Vykopávky byzantského chrámu v areálu Baziliky sv. Anny (měly se tu též nacházet vodní nádrže Bethesda, kde se snad omývali zaneřádění obětní beránci, aby v nedalekém hlavním židovském chrámu nedělali ostudu); celý areál patří Francii, a přesto že jsme v muslimské čtvrti, bazilika, stojící tu od roku 1138, je křesťanská

Chrám je ceněný pro skvělou akustiku, proto se sem sjíždějí pěvecké soubory, aby si tu zazpívaly, jako tihle Korejci (?)

V Izraeli se právě slaví Den nezávislosti, a dopravní letadlo, doprovázení třemi stíhačkami, je zjevně jednou z forem oslav. Ulička, po které kráčíme už od Lví brány, se nazývá Via Dolorosa a je na ní křížová cesta (první svého druhu, i když i tato je čistě symbolická, podle historiků Ježíš se svým křížem kráčel úplně jinudy)

Kaple bičování a soudu – první zastavení Křížové cesty. Zdejší františkánský klášter tu stojí od r. 1838 a františkáni organizují pravidelná procesí, která odsud vyráží každý pátek odpoledne po trase Křížové cesty k Chrámu Božího hrobu.

V areálu františkánského kláštera potkáváme slovenskou výpravu a chvilku posloucháme výklad; průvodce právě popisuje původní židovský chrám, zachycený na nástěnné keramické mapě; napravo od chrámu jsou zmíněné vodní nádrže Bethesda.

Bazilika Ecce Homo (od ní vede oblouk přes ulici, odkud domněle Pilát pronášel svou řeč)

Zastavujeme se u Rakouského domu, nazývaného též Hospic u Sv. rodiny. Stojí tu od r. 1863 a měl sloužit k ubytování krajanů (tedy i Čechů), kteří se vydali na pouť do Jeruzaléma. Dnes je to něco jako rakouské kulturní středisko, vedle ubytovny je tu vídeňská kavárna, kaple, pořádají se tu výstavy, a na střeše je vyhlídka, což jsme si nenechali ujít, i když se tu platí vstupné.

Panoramatické video-kromě nádherné vyhlídky je zajímavá i akustická stránka, muezíni v arabské čtvrti právě svolávají k modlitbě

Od Rakouského hospicu si odskočíme typickou arabskou uličkou k Damašské bráně

pohled na Damašskou bránu zvenku

polská katolická kaple s 3. zastavením Křížové cesty (viz obraz - Kristus poprvé padá pod křížem)

V suterénu je v mozaikové podlaze vyznačeno místo, kde měl Ježíš během křížové cesty potkat svou matku, což už je čtvrté zastavení


Kaple Šimona Cyrenejského, 5. zastavení. Na vnější zdi kaple je místo, kde se údajně Ježíš opřel rukou, a tak teď na to místo sahá každý…ctihodný občan :-)


Uličky starého města fungují jako jeden velký bazar - a žádné EET pokladny (ty mají jenom ve vyspělých zemích, jako je Česko a Chorvatsko; Izrael se ještě má co učit)

9. zastavení u Kaple sv. Heleny, vpředu už vidíme areál Chrámu božího hrobu. Svatá Helena byla matka císaře Konstantina, a podle legendy právě ona našla místo, kde se nacházel Ježíšův hrob a kříž. Proto dal na tomto místě Konstantin postavit v letech 326-335 postavit Chrám božího hrobu. Později byl kostel několikrát poničen a zrekonstruován, ale část rotundy kolem Ježíšova hrobu je prý původní.
Do chrámu se vchází z nádvoří, které nepůsobí zrovna honosně; navíc tu probíhá rekonstrukce, půlka chrámu je pod lešením. Celá stavba je neskutečně členitá, jsou to spousty výklenků a přístaveb, samostatných kaplí a krypt, člověk by tu mohl docela úspěšně zabloudit.
Tzv. Nehybný žebřík – symbol složitosti vlastnických vztahů k chrámu, který je ve správě šesti různých křesťanských církví, jež mají problém se dohodnout na čemkoli. S každou změnou v chrámu musí souhlasit všechny dotčené církve. Římsa, na které žebřík stojí, je spravována Řeckou pravoslavnou církví, zatímco okno, pod kterým stojí, spravuje Arménská apoštolská církev.
Aby se nehádali, kdo bude mít klíče od chrámu, je klíčníkem muslim (jeho rodina tuto funkci prý dědí už po desítky generací). Zvláštní povolání: ráno odemkne vrata, sedne si na lavičku a sedí tam až do večera, kdy se zvedne a vrata zavře.

pravoslavný Oltář ukřižování

Ježíšův hrob v nejstarší části baziliky

Tenhle kousek skály prý označuje polohu původní Golgoty (jinak též Hora Kalvárie), 
kde byl Ježíš ukřižován

Nová synagoga Churva; jméno má po synagoze, kterou tu stavěli již na začátku 18. století polští přistěhovalci. Na stavbu si půjčili, ale následně se zmenšil počet členů komunity a ta nebyla schopna půjčku splácet. Arabští věřitelé r. 1721 rozestavěnou stavbu podpálili, a dalších 140 let tu byly pouze ruiny. Po mnoha peripetiích tu byla r. 1864 postavena nová synagoga, která byla pokládána za nejkrásnější a nejdůležitější synagogu v tehdejší zemi izraelské.  Roku 1948 v arabsko-izraelské válce se proto stala terčem jordánských legionářů, kteří ji srovnali se zemí. Teprve roku 2005 se podařilo zahájit obnovu synagogy v podobě, jakou měla v 19. století. Zasvěcena byla r. 2010. Název Churva (= zřícenina) už jí ale nikdo neodpáře…


Hned vedle chrámu Churva jsou vykopávky, odkrývající část tzv. Cardo - hlavní ulice židovské čtvrti Jeruzaléma z 6. stol. n. l.; na tomto místě je kousek ulice se sloupovím zpřístupněný veřejnosti a zakončený obrazem, který dokumentuje atmosféru starověkého města; autor si ovšem neodpustil žertík a do pravého dolního rohu umístil chlapečka s kšiltovkou  a ruksakem, ze kterého čouhá plastová láhev. Prý to má symbolizovat spojení starého a nového světa


Spolu s naším průvodcem procházíme uličkou k dalšímu významné, tentokrát křesťanské stavbě: klášteru Zesnutí panny Marie na hoře Sion.

Po cestě se zastavujeme v domě, kde se údajně měla uskutečnit poslední večeře páně; česká Wikipedie to místo označuje jako „večeřadlo“. Tohle slovo snad museli vymyslet puristé v době Národního obrození!

klášter Zesnutí panny Marie
(v anglických zdrojích nazýván Dormition Abbey nebo  Hagia Maria Sion Abbey)

vnitřek chrámu

Na rozdíl od pravoslavných, katoličtí věřící tvrdí, že panna Marie zemřela (či usnula) právě tady; jedni i druzí mají smůlu, že z hrobu odešla, a tudíž po sobě nezanechala ostatky, podle kterých by bylo možno rozsoudit, kdo má pravdu. Tady si aspoň vyřezali ze dřeva její repliku, aby místo jejího spočinutí nebylo tak prázdné.

Nad sochou panny Marie jsou svícny, jeden sem doputoval z Moravy roku 1910
(celý nápis je Druhá moravská lidová pouť)

Davidova věž – citadela na západním okraji starého města vedle Jaffské brány, s vyhlídkou na opevnění starého města

Prostranství před Zdí nářků (též označována jako Západní zeď). Za zdí se nachází Chrámová hora, která je sice nejposvátnějším místem Judaismu, ale je pod muslimskou správou a nemuslimové sem mají omezený přístup (7:30-11:00 a 13:30-14:30, jen jednou bránou, a nesmí se tam nijak nábožensky projevovat ani mít u sebe náboženské předměty a symboly). Visutá lávka v pravé části obrázku je ono místo, kudy je zpřístupněna Chrámová hora nemuslimům. My jsme se tam kvůli časovému omezení ani nepokoušeli dostat. Možná jednou, až bude volně přístupná všem…


Zeď nářků je považována za synagogu pod širým nebem (i když postranní části jsou zastřešené a fungují i jako půjčovny modlitebních knížek). Jako ve většině synagog se tu nesmí modlit muži a ženy společně, takže levá část zdi je vyhrazena pro muže, pravá (za lávkou) je ženská. Mezery mezi kameny jsou vyplněny psaníčky s přáními poutníků, kteří věří tomu, že co si napíší, to se jim splní. Nemůžeme potvrdit ani vyvrátit, nezkoušeli jsme to. Proč bychom tomu nahoře přidělávali starosti, když nám nic nechybí :-)

náhled do zastřešených prostor u Zdi nářků

Roh na konci Zdi nářků by snad mohl být v budoucnu místem, kdy by se mohli modlit muži i ženy společně (snad už to tak i částečně funguje, ale momentálně je tam omezený přístup).

Pohled na vykopávky Davidova města (v popředí), což je nejstarší část Jeruzaléma, i když je mimo brány starého města; v pozadí nová arabská čtvrť.

Zpátky u Mrtvého moře;
předposlední den ráno před snídaní jsme se rozhodli vyšplhat na skály za hotelem
Zjistili jsme, že je tam regulérní značená turistická cesta, pravděpodobně až nahoru, což ale považujeme skoro za nadlidský výkon (už kolem deváté ráno se teploty šplhají přes třicítku)

Po cestě míjíme jakousi zřícenou stavbu, jejíž stáří nedokážeme uhodnout – můj rozptyl se pohybuje mezi 50 a 500 lety

Stavba má čtvercový půdorys a v každém rohu je vchod do nějaké věžičky (?)

Výhled z kopce na náš hotel a jezero; násep vprostřed jezera je hranicí mezi Izraelem a Jordánskem

Pohled na severní cíp jižní části jezera; vlevo je vidět kanál, který byl původně vybudován proto, aby přiváděl vodu ze severní do jižní části, která téměř vyschla. Nicméně nyní hladina jižní části stoupá (ne že by tam přibývalo vody, ale v důsledku činnosti firem, které tu z vody těží draslík a hořčík, dochází ke zvýšenému usazování solí na dně jezera, čímž se zvedá hladina prý asi o 20 cm ročně. Takže nyní je hladina jižního jezera asi o 30 metrů výš než hladina severního, která naopak o 70 cm ročně klesá)

tady je „důkaz“: vodní hladina je tu 388,95 m pod hladinou moře (severní část je asi -420 m)

Ještě jeden pohled o hotelového bazénu na kopec, do kterého jsme předtím lezli

A na závěr ještě jedna – nyní již úsměvná – historka spojená s naším odjezdem. Podle informací, které jsme dostali v obálce den před odjezdem, jsme měli čekat v pátek ráno v 6:00 na recepci, kde si nás měl vyzvednout řidič autobusu. Byli jsme tam raději v 5:45. V šest hodin ale nikde nikdo. V 6:15 stále nikdo. V 6:30 přijel mikrobus, z něho vylezl Arab, zašel do lobby a sháněl se po nás. Prý ať si nastoupíme, on že si ještě odskočí. Vlezli jsme do mikrobusu, který byl úplně prázdný. Po dalších deseti minutách se Arab vrátil, usedl za volant a vyrazil směr Palestina (tedy po břehu Mrtvého moře na sever, nikoli na jih, odkud jsme před týdnem přijížděli). V autobuse jsme stále s Hankou sami, žádné další turisty cestou nepřibíráme. Míjíme pevnost Massada, jedeme kolem severního jezera, a najednou sjedeme z hlavní silnice k nějakému areálu, obehnanému plotem. Řidič před branou divoce troubí, ale nikdo neotevírá. Po chvíli vyleze ven, něco kutí u vrat, a po chvíli se vrata otevírají. Vjiždíme dovnitř a vrata se za námi zavírají. Řidič znovu vylézá z autobusu a zachází do budovy. Pak se dlouho nic neděje, my už tak napůl očekáváme, že vyběhnou bojovníci Islámského státu se samopaly a zaženou nás do nějakého sklepa a budou za nás chtít výkupné. Za chvíli se objeví řidič  a nějaký další človíček s vysokozdvižným vozíkem, a doveze k zadním dveřím mikrobusu dvě přepravky, které náš řidič naloží. Pak se vrata otevírají a my vyjíždíme zpátky na výpadovku směrem na Jeruzalém. A kupodivu, jedeme dál a nakonec bez dalších zastávek dorážíme na letiště v Tel Avivu. Ještě trochu tápání na letišti mezi několikerými kontrolami, ale máme dostatečnou časovou rezervu. A na rozdíl od Ruzyně Hanka v pohodě pronesla na palubu letadla půllitrovou plastovou láhev s vodou :-)