Neděle 17.2.2018, cesta z Neratovic do Jeseníku se zastávkou v Žamberku
v Žamberku na náměstí jsme obědvali v restauraci Imrvere (vlevo), pak jsme se prošli po městečku
Část místního zámku využívají České vinařské závody
Po ubytování v hotelu Křížový Vrch (na hřebenu nad městem) jsme si šli obhlídnout Jeseník
všude je spousta pramenů, pamětních desek a soch, připomínajících zdejšího slavného rodáka a zakladatele lázní Vincence Priessnitze
radnice na místním náměstí
historická vodní pevnost, dnes muzeum
vracíme se zpátky k hotelu; cesta z Jeseníku vede lesem do prudkého kopce a není úplně jednoduché se udržet na značené (modré) trase. V lese je spousta popadaných stromů, které se nedají přelézt, a při obcházení jednoho člověk často narazí na další a další ležící kmeny, takže nakonec už neví, jakým směrem je původní značka. Jediná jistota je, že je třeba jít pořád do kopce, což většinou pomáhá :-)
Oddychli jsme si, když se podařilo dorazit nahoru dříve, než se setmělo...
pohled z hotelového okna
a pohled z balkónu
Pondělí 18.2.2019
Vyjeli jsme autem do Červenohorského sedla, a od místního parkoviště jsme vyrazili na běžkách směr Praděd
Po cestě se kocháme výhledem na hřebeny a údolí Jeseníků. Kopec s uříznutým vrškem jsou Dlouhé stráně - přečerpávací elektrárna s jednou nádrží na kopci a jednou pod kopcem
Chata Švýcárna, už jsme se těšili na oběd! (vzadu Praděd s TV vysílačem)
Po obědě je třeba spálit přebytečné kalorie, takže hurá na Praděd!
zpátky v Červenohorském sedle, pohled na jednu z místních sjezdovek
Jdeme na výlet po okolních značených trasách, vzhledem k jarním teplotám a v nižších polohách rychle tajícímu sněhu dnes raději pěšky.
od hotelu jdeme po modré na rozhlednu Zlatý Chlum
jak se dalo očekávat, rozhledna je v zimě zavřená, a tak pokračujeme po modré dále na Čertovy kameny
Tady je skalní vyhlídka, která se naštěstí na zimu zavřít nedá
výhled na údolí říčky Bělé od Jeseníku přes Českou Ves po Písečnou a Mikulovice (ty už jsou na hranici s Polskem, na polské straně jsou Glucholazy)
pohled zpátky na rozhlednu Zlatý Chlum
Pokračujeme dál dolů po modré přes Českou Ves na opačnou stranu údolí, a pak zase prudce do kopce (po cestě si v Coopu kupujeme housku se salámem, protože chata s teplým jídlem na dnešní trase nehrozí). Cesta nahoru vede kolem výběhu pro ovce, které projevují eminentní zájem o naše housky se salámem :-)
Modrá značka nás vede na kopec jménem Krajník a dál nahoru a dolů chvílemi spíše necestou než cestou, ale občas jsme odměněni krásnou vyhlídkou.
V dálce už vidíme Lázně Jeseník...
... a tady už je zblízka Priessnitzovo sanatorium
Odsud již seběhneme dva kilometry dolů do Jeseníku, tady si dáme večeři ve stylovém podniku jménem Legend Bar, a už za šera se vydáváme nahoru k hotelu. Dnes měl být úplněk, tak jsme doufali, že nebude úplná tma, ale měsíc byl nízko a schovával se za hřebenem. Naštěstí Hanka měla s sebou svítilnu, díky čemuž jsme se dokázali většinu cesty udržet na značené cestě, i když se značným úsilím. Kromě popadaných stromů bylo docela nepříjemné i náledí, takže nakonec těch hloupých posledních 1500 metrů bylo asi nejnáročnější pasáží dnešního výletu.
Středa 20. 2. 2019
Nejméně vydařený den. Rozhodli jsme se opět pro běžky z osvědčeného Červenohorského sedla, které je dostatečně vysoko, aby odsud vedoucí hřebenové trasy netrpěly nedostatkem sněhu. Předpoklad se splnil, ovšem kvalita sněhu byla dost hrozná (ráno většinu trasy ledová krusta, odpoledne naštěstí zčásti povolila, takže jsme mohli aspoň část zpáteční cesty jet bez obav, že se přizabijeme). Navíc byla taková mlha, že nebýt na hřebenu tyčí podél cesty, asi bychom tam bloudili ještě dnes :-)
Vydali jsme se na opačnou stranu Červenohorského sedla a vystoupali jsme postupně na Červenou Horu, a následně na Keprník. Polovinu cesty jsme nesli běžky v ruce, protože to bylo buďto moc do kopce, nebo moc z kopce, a navíc umrzlé a v mlze.
Protože se podmínky nelepšily, na Keprníku jsme se otočili a mazali jsme zpátky.
Náladu jsme si vylepšili procházkou po Jeseníku, je tu pěkný bývalý klášterní areál, nyní sloužící jako základní škola (a také ZUŠ a hvězdárna).
Zašli jsme i do muzea na výstavu o čarodějnických procesech v 16. století
Tohle je nádvoří vodní tvrze, kde se muzeum nachází.
Čtvrtek 21.2.2019
Máme to na střídačku, takže dnes opět pěší den. Měla to být spíš relaxační procházka, nakonec se to trochu zvrhlo.
Za výchozí stanoviště trasy jsme zvolili parkoviště u jeskyní Na Pomezí. Vede odsud modrá trasa na hřeben. Čistě náhodou se ukázalo, že je otevřená pokladna, protože nějaká skupina si na dnešek zamluvila prohlídku (normálně jsou v zimě prohlídky jenom ve středu, jinak pouze po telefonické dohodě). Tak jsme se připojili a začali jsme den neplánovanou prohlídkou krápníkových jeskyní.
Mají tu krápník ve tvaru srdce, a jako na jediný je povoleno si na něj sáhnout. Samozřejmě je třeba si přitom něco přát, protože se to určitě splní :-)
Po prohlídce vyrážíme na túru. Zpočátku je cesta suchá, později blátivá, a se stoupající výškou se objevuje sníh. Všude je spousta pokácených stromů; není žádným tajemstvím, že v Jeseníkách řádí kůrovec.
Ne že by se nějak dramaticky odlišovala od neprošlapaného sněhu, kterým jsme se dosud brodili, ale aspoň jsme měli dobrý pocit, že už zase jdeme po značce.
Pár lidí už před námi šlo, ale ne dost, aby cestu prošlapali. Aspoň nás mohlo těšit, že nejsme sami, kdo tu zapadal do sněhu, někdy po kotníky, jindy po kolena.
Už jsme na hřebeni
a po více než tříhodinovém plahočení jsme v Lázních Jeseník, kde hned vedle hlavní budovy léčebny stojí kavárna Wiener Kafeehaus, kam jsme zapadli na oběd, který jsme si osladili (skoro) pravým Sachr dortem.
Po pozdním obědě pak skoro klušeme k autu, je to ještě asi 4 kilometry, ale naštěstí už po slušné cestě (žlutá je vždycky nejlepší).
A to je konec našich cest po Jeseníkách. Ještě obrázek hotelu z druhé strany, od Hančiny kaple (sv. Anny). A jedna legrační historka: při dnešním výletu se mi podařilo ztratit klíč od hotelu. Měl jsem ho v bundě v kapse na zip. Jenže jak se ukázalo, kapsa byla děravá, klíč byl na masívním cínovém přívěsku, který nejspíš pomohl díru zvětšit do správného rozměru, aby svazek mohl nerušeně zapadnout kdesi na hřebenu do sněhové závěje... Recepční byl ochotný, půjčil nám klíček od uklízeček a chvíli to vypadalo, že to tím je vyřešeno. Bohužel pak nám zabušil na dveře a s omluvami nám sdělil, že mluvil telefonicky s majitelkou hotelu, a že nás ztráta klíčů bude stát 2000. Utěšil mě aspoň tím, že to můžu zaplatit kartou :-)
Takže vedle spousty pozitivních zážitků z putování po zdejších krásných horách si odnášíme jedno životní ponaučení: příště je třeba pohlídat, jestli kapsa, do které dávám klíče, není děravá. K tomuto moudru jsem se, prosím, dopracoval v šedesátém roce svého života...