Jak vyhrát pekařskou soutěž bez pečení

Martin tohle pololetí navštěvoval kroužek angličtiny s rodilou mluvčí. Minulou středu měli na rozloučenou přinést všichni nějaké vánoční cukroví, ale takové, co sami upečou. Chudák z toho měl mindráky, jak to uděláme, když žádné cukroví péct neumí. Hance se ho zželelo a nabídla, že spolu něco vytvoří. Aby to nebylo moc složité, "upekli" dva druhy cukroví: vosí hnízda (rozemleté piškoty s cukrem a kakaem, prohnětené se žloutkem a vytvarované do formiček) a ovocné jednohubky (dole piškot, nahoře piškot, mezi tím ovoce - jahody, kiwi nebo ananas, celé zalité čokoládou). Na angličtině všichni ochutnávali a hlasovali, kdo přinesl nejlepší cukroví. A světe div se, vítězem se stal --- Martin Kučera! Hurá!! Nevěříte? Tady je důkaz:

Prázdninová cesta na Slovensko

Martin strávil skoro polovinu prázdnin na táborech, my část dovolené na maltě a v písku, Roman poctivě doháněl co zameškal ve školním roce - tak poctivě, že si raději prodloužil studium o rok, aby mohl ještě více, lépe a radostněji prokazovat svou pracovitost. A tak jsme nakonec byli rádi, když se nám podařilo spolu strávit celých 10 dnů, a to na Slovensku. Vyrazili jsme ve čtvrtek 13.8. do Martina, vraceli jsme se zpátky přes Bratislavu, kde jsme strávili noc z neděle na pondělí 24.8.Mezitím jsme stihli leccos. Dvakrát tenis-jednou s Mirem, jednou sami. Roman na rozdíl od

Martina nedržel raketu v ruce pěkných pár let, ale docela mu to šlo. V sobotu jsme zajeli do

Rosiny, Vlado nachystal grilovačku, olizovali jsme se až za ušima. V neděli jsme s Vladem a s Mirem vyrazili do kopců. Vlado se ptal, jestli dokážeme vylézt na Malý Rozsutec. Nevěřil jsem

tomu, už jsme to v minulosti dvakrát zkoušeli a nepovedlo se. Ale Martin už přecejen není takové mimino jako dřív, a tak se to k mému překvapení povedlo.

Trasa byla následující: z Terchové pod Rozsutce po modré, pak na Malý Rozsutec a zpátky do Terchové po zelené.

a tohle je dokumentace z cesty:

tady už máme Rozsutec (tedy ten Malý) na dohled:

a tohle je vrcholová fotografie. Tedy ne že by byla tak špicová, ale je z vrcholu.

Cesta dolů byla docela náročná, někteří z nás (přiznávám se dobrovolně, ale nebyl jsem sám!) pak dva dny chodili jako by měli místo nohou protézy.

Ve čtvrtek jsme se jeli společně s Didim (který se vrátil ze Sezamka poštípaný od štěnic) zrekreovat do Tatralandie. Bylo tam strašně lidí, z nichž většina trávila čas čekáním ve frontách na tobogány. Přidali jsme se k nim, aby nám něco neuniklo. Většinu těch venkovních jsme zvládli,

vnitřní jsou přístupné i v zimě, a to je tam o hodně míň lidí...

Při odchodu jsme měli problém najít auto, pořadatelé rozšiřovali provizorní parkoviště po

okolních loukách. Didi měl ještě na ten samý den dohodnutý s Bachratými plážový volejbal, tak jsme ho tam dovezli. Nakonec si zahrál trochu i Roman. Martin si lezl po horolezecké stěně a pak

si s mámou zahráli minigolf. Mezitím dorazil i Vlado a ukecal mě na kolečkové brusle kolem přehrady. Byla to pěkná štreka, na zpáteční cestě už jsem měl pocit, že mám půjčené nejen brusle, ale i nohy.

V sobotu jsme si všichni (tj. i babička, Vlado, Didi - akorát Miro se ulejval v Bratislavě) udělali výlet do Ružomberka. Všichni se tak těšili na guláš, že jsme nakonec ani

nevylezli ze zahrady. Navíc se ukázalo, že jsme vlastně v malé zoologické zahradě. Kluci se mazlili s maličkým králíčkem, který vypadal jako plyšový, až na to, že se hýbal. Byl tam i veliký králík, jehož jedno ucho bylo větší než celý ten malinký králíček. Pak tam bylo roztomilé koťátko, jeho maminka, a pejsek, který se s tím koťátkem legračně kočkoval (nebo pejskoval, jak chcete).

Martin o něm říkal, že je hyperaktivní, a asi na tom něco bylo:

Každý si vybral svého mazlíčka:

Kotě mělo zjevně pochybnosti, jestli to malé bílé není myška, a jestli by se s tím nemělo něco dělat. Ale asi usoudilo, že tahle myš je pro něj přecejen ještě moc velké sousto:

V neděli ráno jsme ještě zajeli k Vladovi, poseděli jsme u kafe, a pak vyrazili směr Bratislava.

Prvním cílem byl byl Hadriových, k nimž byla pozvaná babička. Díky víceméně funkční GPS jsme to našli bez problémů (akorát se nás to pořád snažilo vyhnat z dálnice, nakonec se ukázalo, že v parametrech plánování trasy byly dálnice zakázány). U Hadriovců na nás čekali s obědem. Pak jsme se šli s Katkou na (Hančina sestřenička, nikoli jediná tohoto jména :-)) trochu vyvenčit.

Hned nad sídlištěm je kopec a na něm televizní vysílač s rozhlednou:

na kopec jsme vylezli, na rozhlednu naštěstí jezdil výtah (i když Martin se tvářil, že by si to raději vyběhnul). Nahoře je sice otáčivé patro s restaurací, ale sedět v hospodě jsme nechtěli. O patro výš je vyhlídka - sice ne otáčivá, ale vidět odtud je opravdu dobře. Má tu být něco jako kavárna, ale kafe si tu nikdo nedává, možná proto, že tu není žádná obsluha. Nebo tu není obsluha, protože si tu kafe stejně nikdo nedává, kdoví.

Pokochali jsme se pohledem na Bratislavu a široké okolí (za nejlepší viditelnosti prý jsou vidět i Alpy, což se nám nepoštěstilo, ale i tak bylo vidět dost: Bratislava jako na dlani, kousek dál už je Rakousko s hromadou větrných elektrátren.

Večer jsme dorazili k tetě Bertě, kde jsme měli domluvené přespání (u Hadriovců mají sice krásně zrekonstruovaný panelákový byt, ale zapomněli ho udělat nafukovací).

Chviličku jsme popovídali, ale byli jsme všichni docela unavení, takže jsme se rychle uklidili do postýlek. Ráno jsme měli v plánu procházku po Bratislavě a odpoledne odjezd.

Procházka začala hledáním cesty na Slavín. Viděli jsme ho nad sebou, ale ukázalo se, že trefit cestu ve spleti slepých uliček není úplně jednoduché. Ale nakonec našli, rádcové, našli...

Pokoušel jsem se vyfotit rodinku s celým pomníkem, ale dostat tam aspoň hlavy tak, aby bylo vidět až na špičku, to byl těžký úkol. Nejvíc se tomu blížilo tohle, ale to už jsem jim ležel u nohou:

opačný pokus-dojít tak daleko, až bude vidět celý památník, dopadl takhle:

i ze Slavína byl krásný výhled:

pak jsme seběhli z kopce dolů a pohltilo nás staré město s novým mostem, my jsme zase pohltili pár kopečků zmrzliny.

na jedné z ulic starého města právě vylézala z kanálu socha partyzána, druhý už byl celý venku a nehybně na nás civěl. Martin tvrdil, že je živý, já ho přesvědčoval, že to musí být taky socha. Chvilku jsme se dohadovali, a nakonec to socha nevydržela a zamávala nám. Zasmáli jsme se, Martin mu hodil do klobouku pár drobných a podal si s ním ruku.

Skoro hotovo

Původně jsem uvažoval o názvech jako Nekonečné dokončování či Světlo na začátku tunelu. Ale abych nevypadal jako pesimista, budu mluvit o napůl plné místo o napůl prázdné sklenici. Opravdu, nezaujatému pozorovateli náš domek může přijít jako dokončený. Ve skutečnosti dál jedeme jak motorové myši a konce nevidíme. Takhle se jeví náš domek externímu pozorovateli:

Pozorovatel-internista (to je ten, kterého pozveme dál), uvidí nedodělky hned jak překročí práh. Veranda není vymalovaná, chybí svítidla, skříně, tedy jinými slovy, nic tam není.

Ovšem ani nejvšetečnější pozorovatel nepronikne tam, kam chodím trávit všechny volné víkendy. Můj pokus o zateplení střechy před časem vypadal takhle:

Teď je to trochu lepší, je hotová třetina podlahy a třetina krovu. Podlaha je tam strašně hrubá a nerovná, takže to nejdřív rovnám stěrkou. To rozmíchám v kyblíku asi půl pytle maltové směsi v trošce vody (dělám to před domem takovým nástavcem na vrtačku). Potom s tím vyšplhám na půdu (po schodech do patra a pak po žebříku úzkým otvorem, je to docela topologický oříšek, jak tam provlíknout sebe i s kyblíkem, nevylít to, nepraštit se a nesletět z žebříku). Nahoře to vyleju a snažím se to honit po podlaze hrablem na sníh a pak špachtlí, aby se to rozlilo pokud možno rovnoměrně. Na první třetinu podlahy jsem spotřeboval asi 8 pytlů, tj. 16 horolezeckých výprav. Ale výsledek nic moc. Po zaschnutí jsem to zakryl parozábranou, 8 mm tlustými deskami hobry a nakonec jsem na to položil lino, ale stejně je to křivý jako prase. Počítám že minimálně dalších 20 pytlů tam ještě zahučí,vprostřed chci položit plovoucí podlahu a ta se nerovnostem nepřizpůsobí jako lino. Všechno je to komplikované tím, že půda je straště nízká, v krajích musím ležet, když tam chci něco dělat, a ani v prostředku se nemůžu narovnat. Na že bych se o to nepokoušel. Pravidelně na to zapomínám, zkusím se narovnat - ale hlavou střechu neprorazím! Akorát se vždycky leknu a strašně zařvu. Dřív se Martin s Hankou lekali, co se mi to stalo, ale teď už vědí svoje a mají z toho prču. Já moc ne, já z toho mám boule a modřiny na všech možných i nemožných místech. Úspěch je, že to zatím nevypadá na žádné trvalé následky. Jestli to takhle půjde dál a vydržím celý a zdravý až do konce, budu muset sám sebe pochválit. Protože to za mě nikdo jiný neudělá :-)

Konec první etapy perestrojky

Od chvíle, kdy jsme se přestěhovali, totálně nestíhám. Stěhování bylo jediné, co proběhlo v plánovaném termínu a zhruba s plánovaným výsledkem (poslední víkend v listopadu). V sobotu jsem vozil sám v našem autě věci, které jsem nechtěl svěřit do rukou stěhovákům (tj. počítače a další domácí elektroniku). V neděli přijeli stěhováci s jedním velikým kamionem a jednou dodávkou, kam dávali drobnější a křehčí věci. Kmitalo jich asi 5 nahoru a dolů, a my jsme mezitím dokončovali vyprazdňování skříní, co se nepodařilo stihnout v sobotu. Majitel stěhovací firmy to odhadoval na půl dne, ale ve tři hodiny odpoledne jsme ještě pořád nakládali. Původní záměr byl, že si většinu nábytku necháme postavit rovnou tam, kam patří, a snad aspoň částečně i smontovat, ale nakonec jsme byli rádi, že to nanosili - už za tmy - kam to šlo.
Nutno dodat, že všechno poctivě balili do fólie, takže nic nerozbili, a peněz si vzali přesně tolik, kolik řekli předem, i když jim to trvalo určitě déle, než čekali.
No a od té doby tu bydlíme.
A od té doby pořád ještě uklízíme a zdaleka nejsme u konce.

Od té doby se událo ještě leccos, co si zasloužilo býti zaznamenáno, ale nejsou lidi.

Tak aspoň stručný přehled.

Epizoda první-výměna střechy.

Původně to bylo dohodnuto tak, že se to mělo stihnout ještě než se nastěhujeme. Ovšem jako všichni ostatní, i tenhle podnikatel výrazně přibrzdil, když mu na účet dorazila záloha. Nejdřív tvrdil, že se dodavatel spozdil s dodávkou krytiny. Pak jednoho dne přijel před náš dům náklaďák a řidič se ptá, kde mám lidi, že mi veze střechu. Já na to, že lidi nemám, a že jsem si myslel, že na to je dodavatel připraven, že to musí složit i na stavbě, kde nikdo není. Chvíli na mě koukal, a pak řekl, že to teda složíme spolu. Ani spolujezdce neměl, takže jsme ve dvou tahali asi 20 plechových plátů velikosti 2x7 metrů. Měl jsem z toho ruce jako šimpanz. Pak jsem zavolal našemu pokrývači, že přivezli střechu, a on se divil, že jsem mu nezavolal hned, že by si to přijeli odtahat. Ani nevím, jestli to myslel vážně, nebo to říkal jen proto, že už to nehrozilo. Pak jednoho dne přišli dva maníci a za den sházeli dolů staré tašky. A prý že do týdne bude střecha hotová. Jenže další dny se ukázali vždycky na chvilku, nebo vůbec, a tak když v půlce prosince začal padat sníh, a my byli pořád bez střechy, začali jsme se docela bát. Začal jsem mu vyhrožovat, že si najdu někoho jiného, kdo to dodělá, a na něm budu vymáhat už zaplacenou zálohu zpátky. Tvářil se, že vůbec nechápe, proč jsem tak nervózní, když se nic neděje. Nicméně mu to asi přecejen bylo nepříjemné, takže to nakonec dodělali, těsně předtím, než jsme odjeli na vánoční prázdniny na Slovensko. Ovšem výsledek - jako vždy s heslem "dodělej si sám". Jednak se jim podařilo udělat hnusné rezavé fleky na naší krásné nové zelené omítce (když sundávali starý okap). Sousedovi poškrábali novou omítku v průjezdu, když nosili materiál. A když už to prohlásili za hotové, všude po okrajích střechy volně plandala textilní fólie. Ptám se, jestli to takhle zůstane. Mistr pokrývač dí, že to tedy může zastřihnout, ale že by bylo dobré to podbít, takže to je škoda stříhat. Ptám se, proč to nepodbil. Říká, že jsem to nechtěl. Já na to, že to nenabízel, tak jsem nevěděl, že to je něco, co mám chtít zvlášť. On mě uklidnil, že to nenabízel schválně, protože nemá lešení, takže by to vlastně ani udělat nemohl. A tak nám dodneška ve větru pleská plachta kolem domku tak nahlas, že si připadáme jako v plachetnici za vichřice na otevřeném moři.

Epizoda druhá - unikající plyn.

Když v lednu nastaly mrazy, v ložnici začal být cítit plyn. Zjistili jsme, že utíká kolem hodin, které jsou ve skříni ve zdi zvenku, ale zjevně se to mistrům zednickým nepodařilo dost utěsnit (ne že by se o to snažili), takže plyn pronikal kolem trubek i dovnitř. Volal jsem plynaře, a kupodivu druhý den to přijeli zkontrolovat. Ovšem ne opravit. Pojezdili kolem hodin nejakým detektorem, konstatovali že je špatný uzávěr, ale to už dávno víme, máme dokonce objednanou opravu, ale ta firma, co to smluvně pro planárny dělá, nestíhá, A navíc teď je zmrzlá země, tak se nedá kopat. A vůbec, o nic nejde, to je normální, že když jsou mrazy, smršťují se kovové trubkly a vznikají netěsnosti, stačí nechat skříň s hodinami otevřenou, aby to větralo. Asi týden na to polevily mrazy a u dveří nám zazvonili dva spoluobčané tmavší pleti. Že prý zítra přijdou opraváři, a oni pro ně mají vykopat jámu. I vykopali jámu velikou, převelikou, všichni bychom se do ní vešli a ještě i sousedy bychom mohli pozvat. Druhý den přišli opraváři, na trubku navařili takový nástavec, skrz který ji pak navrtali a uzavřeli. pak rozmontovali vedení před hodinami, vyměnili uzávěr, všechno omotali takovým černým podehtovaným obinadlem, a odešli, s tím že kolegové nám přijdou jámu zase zaházet. Fakt druhý den přišli, jámu zaházeli, akorát jim zbyly takové ty veliké děravé zatravňovací dlaždice. Prý je tam nedali schálně, protože si to musí nejdřív sednout, a oni si potřebují přivézt takový ten stroj, kterým se to udusá. Prý během dvou až tří dnů přijdou a dodělají to. Uplynuly dva až tři měsíce, dlaždice máme v průjezdu odložené a zatím se jim úspěšně vyhýbáme, když kolem nich zajíždíme a vyjíždíme s autem. Při troše štěstí to spláchneme s druhou etapou rekonstrukce. Když se to nepodaří, tak se asi na stará kolena stanu i dlaždičem. Zatím trénuju klení, myslím že mi to celkem jde.

Epizoda třetí - interiérové dveře.
Vybírali jsme v pražské pobočce roudnické firmy Antinari. Poslali k nám dva maníky, aby přeměřili stavební otvory, aby byla jistota, že to, co objednáme, tam bude pasovat. Soudruzi to přeměřili, pokývali moudře hlavami a odsouhlasili, že můžeme potvrdit objednávku a podepsat smlouvu. Zaplatili jsme zálohu a trpělivě čekali. když uplynula doba, kterou na to podle smlouvy měli, začali jsme se pídit, jaký je stav. Ukázalo se, že paní, co to so námi sepisovala, neumí počítat, takže se se mnou hádala, že když ve smlouvě je 5 týdnů a uplynulo teprve 40 dnů, tak přece mají ještě čas. Po těžkém boji se dala přesvědčit a s týdenním zpožděním přijeli dveře namontovat.
Nastalo teatrální vystoupení, jak nemůžou pracovat, protože ti před nimi (myšleno zedníci) to úplně zmršili. Na mou připomínku, že si to byli osobně přeměřit, odvětili, že to sice ano, ale měřili jenom šířku a výšku otvorů. Nenapadlo je prý změřit tloušťku na více místech. Teď prý zjistili, že tloušťka zdi nahoře je u některých otvorů skoro o 2 cm jiná než dole.
Nakonec jsem je prosil málem vkleče, aby neodjížděli a laskavě to namontovali, i když to nebude úplně ideální. A taky že nebylo. Skoro všude nechali škvíru mezi rámem a stěnou na dva prsty, dokonce i tam, kde byly zdi úplně v pořádku. Nejvíc mě dojali v Martinově pokojíku. Přišli za mnu, že tam jim to vůbec nejde, a že to budou muset zasekat. I řekl jsem, ať dělají, co je třeba. Měl jsem představu, že vytáhnou kladivo a majzlík, naměří kolik je potřeba odseknout, a opatrně to vysekají. Vyvedli mě z omylu, Jeden z nich vzal obrovsou palici a několika mocnými údery zvětšil stavební otvor (už pečlivě zahlazený, zaštukovaný a omítnutý) asi o 30 cm do výšky, i když by bývaly stačily tak 2 cm. Všude kolem lítaly kusy omítky a cihel. A prý ať řeknu zedníkům, aby to po nich zase zazdili, oni jsou truhláři a takovéhle věci neřeší. Říkal jsem, že už žádní zedníci nepřijdou, protože firma Antinari nás výslovně upozorňovala, že je to práce, která se dělá úplně nakonec, když je všechno ostatní dokončené.
Dívali se na mě soucitně, jako by si říkali: to máš teda smůlu chlapče, budeš si muset zazedničit sám, s tím my nic nenaděláme.
Zedničím dodnes. Velké díry už jsou zazdné, ale ty malé zdaleka ne všechny. Člověk by nevěřil, kde po zasazení rámu do zdi může všude vzniknout díra.
A abychom si jich užili trochu víc, jedny dveře nezasadili. Prý výrobce spletl velikost, musejí je odvézt a až budou mít ty správné, zase přijedou a dokončí to.
Celá akce se z pěti týdnů protáhla na víc jak dva měsíce, ale jsme to přežili ve zdraví, dům skoro taky, a ty dveře nevypadají špatně, když se člověk nedívá moc zblízka.

Dodělávky

Poměr hotových a nehotových věcí se pomaličku mění, i když není vždycky zřejmé, kterým směrem. Za poslední týden se pohnulo několik věcí. Dohnali jsme instalatéra. Už jsme měli kontakt na náhradního; minulé pondělí jsem si řekl, že mu ještě dám poslední šanci (asi dvacátou v pořadí), kupodivu jakoby to vytušil, slíbil že přijde v úterý odpoledne a opravdu přišel. Odvzdušnit topení sice odmítl, že to prý zvládnu sám, ale namontoval baterii v kuchyni (mezitím si odběhl nakoupit nějaké hadičky, že prý tam nemáme dost dlouhé), a jal se sestavovat odpad z dřezu a z myčky. Čekali jsme, že to celé bude záležitost na půl hodiny, včetně toho odvzdušnění, ale člověk míní... Hanka nakonec nevydržela a vzdálila se, abychom nenechávali Martina pořád samotného. Já jsem tam trčel, nic pořádného jsem nedělal, protože jsem pořád měl pocit, že už to musí být každou chvíli hotové a že nestojí za to něco většího začínat.
Po dvou hodinách mi zvědavost nedala a šel jsem se podívat blíž, co to tam ten pán kutí. Když mě viděl, hned se do mě pustil, co jsme to koupili za dřez, že z těch dílů, co u toho byly, se odpad nedá poskládat. Bylo to legrační, těch součástek bylo asi 10 a strejda je postupně bral do ruky v náhodném pořadí, brumlal si něco pod fousy a pokoušel se najít kombinaci, která by tam pasovala. Z pohledu kombinatoriky zajímavá úloha. Podle obrázku v návodu sice měly být použity všechny díly, každý právě jednou a v pevně daném pořadí, takže by nemělo být co řešit. Jenže on tvrdil, že podle návodu to nejde, že jsou tam proti sobě prvky s kónickým zakončením, které měly být spojeny převlečnou maticí s těsněním, ale že to těsnění tam nebude držet a bude to protékat. Možná měl pravdu, ale zjevně nebyl schopen nic jiného vymyslet. Protože návodu nevěřil a očividně nebyl přesvědčen, že použije všechny díly, které jsou k dispozici, měl docela těžkou úlohu: zkoušel vlastně variace od pětičlenných skupin z 10 prvků až po desetičlenné, tj. po permutaci nad 10 prvky, která samotná skýtá 10! možností, což je bratru víc jak tři milióny. Jako zkušený řešitel rovnou eliminoval ty, které nedávaly smysl, a těch pár tisíc, co se opravdu daly smontovat, už měl za ty tři hodiny práce vyzkoušené každou hned několikrát. A pořád nic. Donutil jsem ho ať to složí podle návodu, což udělal, zanadával, že to takhle nejde, a hned to znovu rozebral. Znovu jsem ho donutil, aby to složil, že chci vidět proč to nejde. Dostával se na pokraj záchvatu zuřivosti, prý to nepůjde, protože je to moc vysoké a když zapojí odtok z myčky do odtoku z dřezu podle plánku, bude si to přisávat vzduch a poteče to, blablabla, vůbec jsem nepochopil, jestli to fakt má zmáknuté, nebo jenom něco blábolí, aby neztratil kredit. Během pár vteřin to celé sešrouboval, vychrlil hromadu nadávek a zase to roušrouboval, a jak se dostával do varu, popadl náhodně pár trubek co mu zrovna padly do ruky, sešrouboval je, ponořil se pod dřez a najednou to bylo připojené - po třech a půl hodinách beznaděje mu na to stačilo 30 vteřin. Z čehož plyne poučení, že vztek může být někdy užitečným pomocníkem.

Ve čtvrtek nám přišli dodělat vnitřní parapety a žaluzie. Ne že by bylo jednoduché je k nám dostat. Původně, když nám dělali okna, říkal jejich šéf (jak už jsem onehdy zmínil, má příznačné jméno: Job), že stačí zavolat tak 2-3 dny dopředu, je to práce na 2 hodinky, takže se to lehko někam vmáčkne. Hanka mu zavolala, ale prý zrovna nemohl a slíbil, že večer zavolá zpátky a domluví se. Samozřejmě nezavolal. A tak se to opakovalo i podruhé, potřetí, až nakonec se Hanka odmítla nechat odbýt a podařilo se jí z něho vymáčknout termín. Ve čtvrtek kolem druhé opravdu přijeli. Sice ne pan Job osobně, ale dva klučinové, kteří skoro neuměli česky. Hanka tipovala Ukrajince, já bych spíš hádal nějaké Makedonce nebo Bulhary, to čím se dohadovali spolu, znělo hodně exoticky. Byli slušní, když viděli že už máme položené plovoucí podlahy, zuli si boty. To ale neměli dělat, v tu chvíli to bylo v celém domě jak v plynové komoře. Začal jsem otvírat okna abych vyvětral, bylo mi to sice trochu trapné, ale smrt udušením by byla větší zlo. Kluci se do toho pustili s vervou, ale asi toho zatím moc nenamontovali, protože jim chyběl ten správný grif. Po dvou hodinách ještě neměli všechny žaluzie, na parapety zatím vůbec nesáhli. Když v půl páté skončili s žaluziemi, oznámili že jdou "na pět chvilek" ven. Nevěděl jsem, jakou časovou jednotku představuje chvilka, jenom jsem doufal, že to není den. Naštěstí se ukázalo, že jde zřejmě o ekvivalent minuty, takže dvacet minut před pátou se znovu chutě pustili do díla. Kolem šesté byli hotovi s parapety, akorát mě dostali, když po mně chtěli nějaké cihly. Prý že se parapety musí zatížit, aby se neprohnuly. Vysvětloval to spíš rukama a nohama, než slovy. Když jsem řekl, že cihly opravdu nemám, napadlo je, jestli nemám "lažbu". Hrdý na své překladatelské schopnosti, odvětil jsem, že dlažbu mám, a nanosil jsem jim hromadu dlaždic. Tam, kde nevystačily dlaždice, šikovně použili kyblík naplněný vodou. Už se chystali k odchodu, když jsem jim připomněl ještě sítě proti hmyzu. Zatvářili se znechuceně, ale nic neřekli a začali sítě vybalovat. Pár jich zasadili (jak se ukázalo, zvládli bychom to sami, ale to jsme předem nevěděli), a pak mě zavolali, ať se přijdu podívat. Síť, co měl jeden z nich v ruce, byla asi o 20 cm vyšší, než příslušné okno. Ukázalo se, že 6 sítí vůbec nepasuje do našich oken. Asi abychom si nemysleli, že svět je příliš jednoduchý. Kluci se dekovali, že s tím nechtějí mít nic společného. Oznámili jsme to telefonicky panu Jobovi, prý se na to přijde příští týden podívat osobně. Tak schválně.
Do třetice tento týden pracovali také montéři kuchyňští. Pan Hercík se sám ozval v sobotu v poledne, že by tak za 20 minut přijel dodělat ten barový pult a lišty. Fakt přišel a máme hotovo.
Aby to nevypadalo tento týden na samá pozitiva, pár věcí se taky nepodařilo. Lenc slíbil, že do pátku udělá v ložnici vestavnou skříň, ale kde nic tu nic. Elektrikář slíbil, že se zastaví ve čtvrtek a dodělá datové rozvody, ale kde nic tu nic. Volal jsem mu (nikoli poprvé), hrozně se omlouval že mu to nevyšlo a že přijde v sobotu. Výsledek stejný, kde nikdo tu nikdo. Pustil jsem se do dokončení datových rozvodů sám (na půdě volně visící kabely nacvakávám do zásuvek, ze kterých to půjde do routeru), ale jde mi to jak psovi pastva. Ještě to bude napínavý, jestli do stěhování budeme mít funkční internet.
Zítra měli podle smlouvy nastoupit na střechu, ale to by mě překvapilo, kdyby něco začalo podle dohodnutého termínu. Zdá se, že čeští podnikatelé, alespoň ti z oboru stavebictví, chodí včas a dodržují termíny pouze před podpisem smlouvy, případně před úhradou první zálohové faktury. Pak už to není potřeba. Ale nevadí, stejně je venku hnusně - sněží, občas prší, fouká vítr, moc by se nám nelíbilo, kdyby teď někdo přišel, že nám jde rozebrat střechu.
Uvidíme, příští týden bude vydatný, do úterka by měla být ta skříň, v úterý by měli přijít instalovat dveře, možná se ozve i pokrývač, a v neděli se stěhujeme! Odřekli jsme původně dohodnutou stěhovací firmu, co byla domluvená na sobotu. Zdála se nám drahá, tak Hanka zkusila přes internet zadat poptávku, našla se jedna z Kojetic, o dva tisíce levnější, ale museli jsme to posunout ze soboty na neděli. Martin byl zklamanej, tak jsem mu slíbil, že pokud bude fit (teď zrovna moc není), může tam ze soboty na neděli přespat ve spacáku.
Konec reportáže, ta příští už bude závěrečná, aspoň doufám.