Den 1. (středa 18.4.2018) odlétáme ráno v 8:50 z Prahy s KLM přes Amsterodam do Limy. Samotný let z Amsterodamu do Limy trvá 12,5 hodiny, takže i přes časový posun -7 hodin dorážíme k našemu Airbnb hostiteli Carlosovi až za tmy. Původně zamýšlená večerní procházka se nekoná, chvíli sedíme s Carlosem (je sdílný a umí anglicky, protože několik let pracoval v Americe) a jdeme spát.
Den 2. (čtvrtek 19.4.) Na odpoledne máme koupenou letenku do Cusca, takže ráno posedíme ještě chvilku s hostiteli a pak si chceme prohlédnout pyramidu, která je přes ulici. Protože jsme posunutí, budíme se dost brzy, a tak se před otevřením pyramidy (9:00) ještě chvíli procházíme po zdejší čtvrti jménem Pueblo Libre.
Potkali jsme třeba takhle zaparkovanou starou Ladu
pohled na pyramidu Mateo Salado z okna našeho hostitele
a pohled z pyramidy na dům našeho hostitele (vyšší prosklený uprostřed)
jedná se o předincké naleziště, které je pěkně rozsáhlé
tímhle letadélkem odpoledne odlétáme z Limy do Cusca
a o hodinku později vystupujeme na letišti v Cuscu, což je 3400 m.n.m.
mají tu krásné rozlehlé koloniální náměstí se dvěma kostely
a na kopcích nad městem dvě sochy Ježíše
v noci je náměstí ještě působivější
po cestě domů potkáváme i Baťu
Den 3. (pátek 20.4.) potřebujeme si zvykat na chození ve větší nadmořské výšce, pročež dnes budeme chodit po Cuscu nahoru dolů.
šplháme do kopce jednou z mnoha zdejších úzkých strmých uliček;
tahle se jmenuje Cuesta Santa Ana
při pohledu zpátky se už ukazuje docela zajímavý výhled
seběhli jsme zpátky dolů a nyní šplháme po dalších schodech
a po chvilce rozhlížení pokračujeme nahoru
až k vyhlídce u kostela San Cristobal
a zase zpátky dole, prohlížíme si jednu z mnoha zdejších tržnic
maketa chrámu Santo Domingo,
postaveného na základech nejdůležitějšího inckého chrámu Korikancha
pohled na zahrady pod chrámem Santo Domingo; jsou tu ještě patrné základy původního inckého chrámu. V dobách největší slávy (tj. před vpádem Španělů) byly prý zdi pokryté souvislou vrstvou zlata.
Den 4. (sobota 21.4.) rozhodli jsme se vylézt na kopec ke kamenné soše Ježíše (neboli Cristo blanco, jak mu tady říkají)
ráno vydatně posnídáme, nesmí chybět kokový čaj
stoupáme po schodech, které jsou ještě strmější, než včera;
za zády se nám otevírá horské panorama
a jsme u něj, udýchaní, ale spokojení
(potají doufáme, že zítřejší trek nebude o moc náročnější);
ukazuje se, že socha není z kamene, ale z betonu
panoramatický pohled na Cusco pod námi
nedaleko sochy je další významné archeologické naleziště - incká pevnost Sacsayhuaman, jejíž základy však pocházejí z předincké doby (kultura Killke, kolem r. 1100 n.l.)
Některé balvany ve zdi jsou tak obrovské, že musí vážit desítky tun. Nikdo netuší, jak sem stavitelé ty kameny dopravili a jak je dokázali tak přesně opracovat, že do sebe zapadají bez jakékoli viditelné škvírky...
k večeri si Roman na rozloučenou s Cuscem dává pečené morče, zdejší pochoutku. Neposlechl doporučení z průvodců, že před trekem je dobré nejíst neznámá či těžká jídla, naštěstí to přežil bez pohromy :-)
po cestě se zastavujeme v městečku Calca, mají tu velkou tržnici a je to poslední místo, kde se dá něco koupit; průvodce doporučuje, abychom koupili pytlík cukru a pytlík rýže, prý jsou to vítané dárky pro obyvatele horské vesnice, které máme v plánu navštívit
jedeme po překvapivě kvalitní horské silnici, občas nám řidič zastaví, abychom si udělali nějaký obrázek, a fotit je co
trek začíná netradičně - koupáním v termálních lázních ve vesničce Lares. Následuje snídaně přímo na koupališti (náš staff nám připraví židličky, stoleček, a pak nosí na stůl - prostě VIP :-)
Po snídani ještě popojedeme kousek údolím Lares, a pak už vyrážíme pěšky, samozřejmě do kopce
v poledne naše osádka staví stany v malé vesničce jménem Hatun Queuna; jeden stan slouží jako kuchyně, druhý jako jídelna. A ještě jeden maličký se suchým záchodem.
kamenné zídky ohrazují noční útočiště pro stáda lam a alpak, ty tady jsou všude
naše polední menu
po obědě pokračujeme dál do kopce
po cestě potkáváme malou pasačku ovcí
vodopády, které jsme dlouho viděli v dálce před sebou, ale trvalo asi dvě hodiny, než jsme k nim došli; kousek za nimi už je jezero, u kterého budeme nocovat
předjiždí nás naše družina - tohle všechno jenom kvůli nám třem!
jsme u jezera, které je ale momentálně v mlze
na břehu jezera už jsou pro nás nachystané stany
po chvíli se mlha zvedá a ze stanu máme krásný výhled na jezero;
je tu ale pěkná zima, a v noci bude hůř, koneckonců jsme 4100 metrů nad mořem
Den 6. (pondělí 23.4.) před námi je nejtěžší den, stoupání k průsmyku Pasa El Condor, 4650 m.n.m. Vyrážíme brzy po svítání, počasí je jako na houpačce, chvíli trochu prší, chvíli víc, chvíli nic, chvíli je mlha, občas se zvedne, k poledni dojde i na kroupy.
obcházíme jezero, u kterého jsme spali, a pokračujeme pořád vzhůru
po cestě potkáváme další jezírka
Hanka si zajezdila i na koni, prý že si to chce vyzkoušet,
a kde je to lepší než ve výšce 4500 m?
i v těchto výškách potkáváme lamy a alpaky
blížíme se ke Condor Pass, nejvyššímu místu celého treku. Zrovna v tu chvíli je taková mlha, že není co fotit. A taky není moc co dýchat, každých 10 kroků musím zastavit, abych popadl dech. Nakonec jsem si nechal naložit svůj ruksak na koně, abych ostatní tolik nezdržoval. Ale průvodce nás uklidnil, změřil nám obsah kyslíku v krvi takovým přístrojem s trubičkou, která se navlékne na prst (dodnes nevíme, jestli to opravdu měřilo, nebo to byla atrapa), a prý jsme všichni v pohodě.
a další jezírka, tentokrát už na cestě dolů.
přicházíme do vesničky Cancha Cancha, kde budeme nocovat.
Život je tu stejný jako před tisíci lety, a stejně vypadají i domky, ve kterých místní bydlí.
most přes říčku tvoří pár větví oplácaných hlínou
stanujeme v ohradě pro lamy;
za zídkou je domek, do kterého jdeme večer na návštěvu
uvnitř domku je jedna velká tmavá místnost (okna tu nejsou),
bydlí tu asi 70letý děda s manželkou, která je ale zrovna ve městě; na tomhle spí
v kamenném ohništi hoří oheň, po zemi pobíhají morčata,
kočky to všechno pozorují a jsou v klidu
děda nás navlíkl do místních krojů a vybavil nás ručně vyrobenými zemědělskými nástroji
(také nám ukázal, jak s nimi ryje v zemi řádky, kam sází brambory)
Den 7. (úterý 24.4.) dnešní cesta bude celá z kopce dolů až do Posvátného údolí k říčce Urubamba, ale nejdříve máme před sebou ještě jednu návštěvu
ráno po probuzení nás obklopují lamy
patří dědovi, kterého jsme včera navštívili;
vybízí Romana, aby si pochoval alpačí mládě
ještě jdeme navštívit další domek, který vypadá stejně jako ten včerejší. Žije tu stařenka, úplně sama, jen občas ji prý přijedou navštívit dcery, které žijí ve městě. Dostali jsme přednášku s názornou ukázkou, jak se ručně mele (spíš drtí) kukuřice na mouku. Po zemi běhají morčata, stejně jako včera, a na šňůře se suší kusy prádla a mezi nimi kusy lamího masa.
mezitím náš děda vyhání lamy na pastvu
o chvíli později vyrážíme podél říčky a za chvíli znovu potkáváme
naše známé lamy, které se už spokojeně pasou
dostali jsme od průvodce přednášku, jak Inkové pletli z trávy lana , která používali na visuté mosty přes širší řeky (kdy už nešel použít k přemostění kmen stromu) Součástí přednášky byla praktická ukázka pletení provazu. Výsledný produkt jsem dostal na památku, dovezl jsem ho až domů, bohužel po cestě trošku zplesnivěl :-(
pokračujeme stále dolů údolím podél říčky
s klesající nadmořskou výškou se radikálně proměňuje vegetace,
tohle už je regulérní džungle
přicházíme do vesničky Puente Charan, tady se naše říčka vlévá do Urubamby. Máme tu poslední zastávku s naším doprovodem, poslední oběd (včetně slavnostního dortu), loučíme se s nosiči a kuchaři a mikrobusem odjíždíme na prohlídku solných dolů u městečka Maras.
Lares Trek má být kromě vysokohorské turistiky hlavně o poznávání tradičního způsobu života, který se nezměnil od dob Inků. Proto jsme nechápali, jak do toho zapadají solné doly. Ale ukázalo se, že zapadají. Jedná se totiž o čistě ruční práci, stejně jako třeba pěstování brambor na horských políčkách. Solné doly jsou na místě přírodního slaného pramene, který už prý znali lidé předincké kultury Chanapata (200-900 n.l.) a už tehdy tady sůl těžili. Akorát těch jezírek měli pár desítek, zatímco teď jich tu jsou tisíce. Způsob těžby se ale nezměnil. Bazének se napustí slanou vodou, nechá se pomalu vysychat a průběžně se voda doplňuje. Po několika doplněních zůstane v bazénku cca 20 cm silná vrstva soli, kterou majitel bazénku ručně rozbije motyčkou a nahází do pytlů.
Po prohlídce solných dolů nás mikrobus odváží Posvátným údolím do městečka Ollantaytambo, odkud zítra vyrážíme vlakem na dvoudenní Inca Trail. Městečko samotné vypadá velmi zajímavě, je tu i rozsáhlé incké naleziště, ale stihli jsme akorát s průvodcem zajít na večeři, projít se po místním náměstí, a šli jsme si lehnout, protože jsme unaveni a ráno vstáváme před svítáním.
Den 8. (středa 25.4.) První den dvoudenního treku na Machu Picchu (tzv. Short Inca Trail)
náš hotel je přímo na nádraží, takže nemusíme nikam chodit, i tak vstáváme hodně brzy, protože jdeme ještě na snídani. Jsou tu na to zvyklí, snídaně se podává od pěti. V šest nastupujeme do vláčku směr Aguas Calientes.
Vystupujeme uprostřed ničeho. Původně jsme měli začínat trek na 104. kilometru trati (Ollantaytambo je 68.km), ale po deštích tam došlo k sesuvům půdy, a tak vystupujeme na 107.km, cesta bude prý o trošku kratší, ale strmější.
Urubamba tady není široká, ale je docela prudká.
přešli jsme přes most a jsme na vstupní kontrole na Inca Trail. Počet turistů je regulován pomocí rezervačního systému, na Inca Trail není vpuštěno více než 500 lidí denně, takže tady probíhá důkladná kontrola pasů.
jakmile popojdeme trochu výš, otevírá se před námi kouzelný pohled na údolí řeky Urubamby
cestu si Inkové pěkně vydláždili
někdy musí pomoci dřevěný chodníček se zábradlím
a poslední úsek před Sluneční branou je vlhký a hodně prudký,
pročež se mu říká Schody smrti.
Průvodce radí v nejprudších místech klesnout na všechny čtyři, a většina lidí ho poslechne.
cedule oznamuje, že jsme u Sluneční brány - to je konec Inca Trailu, místo odkud za letního slunovratu vychází slunce tak, že jeho paprsky dopadají na Machu Picchu
teď by se nám mělo ukázat Machu Picchu v celé své kráse, ale místo toho vidíme jen mlhu; průvodce nás konejší, ať neklesáme na mysli, že se možná za chvíli mlha zvedne
a skutečně, po chvíli se začínají vynořovat obrysy okolních kopců
a za dalších pár minut už se nám naskýtá pohled, jaký jsme zatím znali jen z obrázků
a po další chvilce je to úplně dokonalé. Navíc díky tomu, že už je pozdní odpoledne a ještě před chvílí byla hustá mlha, nezbyli tu skoro žádní turisté, a takovýhle pohled skoro bez turistů je v dnešní době docela neobvyklý.
po chvíli procházení po Machu Picchu sjíždíme autobusem dolů do Aguas Callentes. Tady máme společnou večeři a jdeme spát, protože ráno opět vstáváme hodně brzy, abychom se mohli vrátit autobusem na Machu Picchu a měli dost času si všechno pořádně prohlédnout. My navíc jako jediní z naší devítičlenné výpravy máme objednaný výstup na ten kopec, co se tyčí nad nalezištěm (Huayna Picchu, nebo též Wayna Picchu).
Den 9. (čtvrtek 26.4.) druhý den Short Inca Trail
ráno za tmy vyrážíme do fronty na autobus, je tu pěkná fronta, takové u nás nemáme (ale je to známka světovosti, podobné jsou v Paříži na Eiffelovku nebo do Louvru, v Londýmě do muzea Madame Tussaud, nebo ve Washingtonu D.C. na prohlídku Bílého domu).
nahoře je zase mlha, ale po včerejší zkušenosti nezoufáme
a skutečně, po chvíli se začíná trhat
velká většina staveb tohoto inckého sídliště je velmi dobře zachovalá, jenom na jednom místě ujíždělo podloží a hrozilo, že se zeď úplně zřítí. Ale už prý se to podařilo stabilizovat, a tak se turisté nemusejí obávat, že by jim kus zdiva spadl na hlavu...
Huayna Picchu - tam za chvíli polezeme
terasy jsou místy v neuvěřitelně strmém svahu; je těžké si představit, jak to tehdy stavěli,
bez jakékoli techniky...
pod námi se klikatí Urubamba, jeden z přítoků Amazonky
lezeme na Huayna Picchu, cesta je pěkně strmá
a jsme nahoře!
pohled na ruiny Machu Picchu pod námi; po té klikaté silničce jezdí autobusy do Aguas Callentes, a to oběma směry, i když na větší části silničky se dva autobusy vedle sebe nevejdou; vyhýbací manévry nás trochu znervózňovaly, ale autobusy tu ze svahu prý padají jen výjimečně :-))
Odpoledne se vracíme autobudem do Aguas Callentes, odtud jedem vláčkem zpátky do Ollantaytamba, a tam na nás už čeká mikrobus, který nás odveze zpátky do Cusca.
Den 10. (pátek 27.5.) Cesta na jih: hned ráno vyrážíme autobusem do Puna. Je to autobus pro turisty, takže s průvodcem a s několika zastávkami po cestě.
Jedna ze zastávek: vesnička San Pedro de Cacha s archeologickým nalezištěm Raqchi. Na návsi kostelík postavený podle tradičního španělského dobyvatelského receptu: zbourej incký chrám, kameny z něho roztluč na menší, protože kdo by se s těmi obrovskými balvany tahal, a postav kostel. Tím pomůžeš šířit křesťanství a Bůh ti odpustí, žes zdecimoval jednu z nejúžasnějších kultur, jaká kdy na tomto světě existovala.
a zde pozůstatky onoho inckého chrámu (byl prý zasvěcený inckému nejvyššímu bohu jménem Wiracocha a má jít o největší částečně dochovanou zastřešenou inckou stavbu). Zachovala se pouze prostřední zeď a části podpůrných sloupů po obou stranách.
další zastávka byla v restauraci na oběd,
a tady si Hanka může pohladit alpačí mládě - úplně zdarma :-)
další zastávka ve výšce 4 335 m s vyhlídkou na několik pětitisícovek se zasněženými vrcholky. My jsme projeli bez problému, ale australský pár, se kterým jsme se seznámili později na výletu po jezeře Titicaca, nám vyprávěl, že když tu pár dnů před námi projížděli, zastihla je sněhová bouře. Najednou prý bylo všechno pokryto 10 cm vrstvou sněhu (dokonce i lamy, které tady samozřejmě mají pro turisty na focení, spolu se spoustou hromady hadrů z alpačí vlny).
poslední zastávka v městečku Pucara;
v místním muzeu mají řadu sošek a předmětů z období Inků i jim předcházejících kultur.
a nezbytný kamenný kostel...
blížíme se k cíli cesty, ale nejdříve musíme projet průmyslovým městem jménem Juliaca
- větší chaos, špínu a nepořádek jsem v životě neviděl...
...ale i to je součást zdejší kultury, na kterou nás průvodce hrdě upozorňuje :-)
na kraji města najednou jiný svět: moderní univerzitní komplex
a již přijíždíme do Puna
Den 11. (sobota 28.4.) Puno
tady bydlíme
hlavní náměstí, které se stejně jako v jiných městech jmenuje Plaza de Armas
taky tady mají uličky do kopce
a na kopci vyhlídku, tentokrát v podobě kondora
pohled z kondora na město a zátoku jezera Titicaca
Den 12. (neděle 29.4.) Výlet na jezero Titicaca
chystáme se vyplout lodí na jezero, chvilku to vypadalo, že nám cestu bude zpříjemňovat autentický peruánský muzikant, ale bohužel zahrál jen dvě skladby, obešel nás s kloboukem a vypadl z lodi dříve, než jsme zvedli kotvy
první zastávka: plovoucí ostrovy Uros
všechno je tu z rákosu: ostrov sám, domečky na něm, lavice, na které jsme seděli,
dokonce ho tu i prý i jedí
a není divu, když jim těchle pár dnes ulovených rybiček má stačit k obědu pro celý ostrov...
konečně vyplouváme ze zátoky na širé jezero, před námi je náš dnešní konečný cíl:
ostrov Amantaní
po přistání stoupáme do kopce, jak jinak, celý ostrov je jeden velký kopec se dvěma vrcholky.
Vzhledem k tomu že hladina jezera je 3820 m nad mořem, není divu, že jsme zase dobře zadýchaní.
ubytovali jsme se u místní rodiny a po obědě máme sraz u místního fotbalového hřiště. Je to jediná větší moderní stavba na ostrově, i když svému účelu asi moc často neslouží, pokud tady nemají nějakou speciální odnož fotbalu, která se hraje po kolena v blátě. Od hřiště se naše skupina vydává dál do kopce, na vrcholku je stará svatyně (a na druhém z vrcholků taky, jedna se jmenuje Pachamama, druhá Pachatata). Šplháme na Pachatatu, což je ten bližší vrcholek zhruba uprostřed ostrova, asi 4100 m.n.m. (Pachamama je ještě o trošku vyšší). Prý se díky těmto vrcholkům jedná o nejvyšší vnitrozemský ostrov na světě.
už jsme nahoře u svatyně, což je místo obehnané kamennou zdí, kam se normálně lidi nepouští. Prý se otevírá jednou za rok 20. ledna pro procesí místních obyvatel, přinášejících oběti dávným bohům. Procesí se dělí na dvě části, první šplhá na Pachatatu a druhá na Pachamamu. Průvodci nám doporučili najít po cestě nějaký pěkný kamínek, nahoře pak třikrát obejít svatyni proti směru hodinových ručiček, a kamínek položit na zídku jako oběť. A pak už vyhlížíme západ slunce, který tu prý je mimořádně malebný...
...o čemž jsme se brzy přesvědčili
po cestě zpátky vidíme na opačné straně ostrova vycházet měsíc v úplňku
večer nás naši hostitelé navlíkli do místního tradičního oblečení,
a jdeme na vesnickou tancovačku
k poslechu a k tanci hraje místní kapela, na poslech skvělé, s tancem je to trošku náročnější. Chvíli si pohrávám s myšlenkou, že na ty peruánské rytmy by se dala vystřihnout polka, ale když vidím, že Hanka má problém dýchat i když sedí (asi ji stáhli tím kusem látky kolem pasu víc, než bylo nutné), raději to nechám být.
Den 13. (pondělí 30.4.) Jezero Titicaca den 2.
ranní výhled na jezero z balkónu našeho pokoje; ta bílá budka je záchod, který je vybaven podobně jako v Evropě: normální mísa s prkýnkem, páčka na splachování, je tam i umyvadlo s kohoutkem; jediným problémem je, že tam není zavedena voda. Takže se používá malý kyblík, kterým se nabírá voda z většího kyblíku. Chodí se pro ni zřejmě do jezera, tj. 15 minut svižné chůze.
poslední pohled na jezero z ostrova Amantaní
tohle už je vedlejší ostrov Taquile; na zdejším náměstí mají budovu, které říkají "muzeum", ale je to v podstatě tržnice s místními vlněnými textíliemi, díky kterým je Taquile na seznamu nehmotného kulturního dědictví Unesco. Má to prý ale háček, protože díky zápisu na seznamu Unesco nesmí místní obyvatelé vymýšlet na svých produktech nové vzory, musejí si vystačit asi s 8 motivy a jejich kombinacemi. Pletou tu prý víc muži než ženy, ty spíš předou a barví vlnu, a pak pletou tzv. Chumpis (široké ozdobené pásy, co se omotávají kolem pasu). Když se muž se ženou berou, vzájemně se obdarují svými výtvory, a krása vzoru prý odráží intenzitu vztahu...
ze střechy "muzea" je krásný výhled na ostrov a jezero
náměstí je asi 3950 m n.m., vrcholek ostrova je ještě o 100 m výš
,
z náměstí sejdeme na chodníček, po kterém obejdeme půl ostrova po obvodu;
v dálce je vidět ostrov Amantaní
na druhé straně ostrova jsme dostali oběd a vyzvedla si nás tam naše loď,
se kterou jsme zamířili zpět do Puna
v přístavu v Punu jsme potkali ptáka, který se nejdřív tvářil jako socha, ale pak se ukázalo, že občas pohne hlavou. Snad to pochytil od lidských kolegů, co hrají sochy a dostávají za to peníze do klobouku, ale jestli doufal v nějakou almužnu, tak se chudák spletl :-(
ráno opouštíme Puno tímhle autobusem
ještě jeden obrázek z města Juliaca, které nás nepřestalo fascinovat
a pár dalších fotek z autobusu...
blížíme se k cíli (v dálce je vidět sopka El Misti). Nejprve nás ovšem vyhnali z autobusu, museli jsme nechat projít příruční zavazadla kontrolou jako na letišti. U Hanky objevili dva pomeranče a chtěli jí je zabavit, že se s citrusovými plody do Arequipy nesmí. Hanka bojovala jako lev, a nakonec aspoň jeden vybojovala zpátky a na místě ho snědla.
konečně je tu Arequipa, mystické město na úpatí El Misti
v noci je možná ještě působivější než ve dne,
jenom máme smůlu, že se zrovna rekonstruuje kašna uprostřed náměstí
Den 15. (středa 2.5.) Arequipa
ráno se procházíme po městě a objednáme si zájezd do kaňonu Colca; původní plány na nějaký trek berou za své, protože jsme s Romanem chytli u jezera Titicaca nějakého vira, a teď nám není moc dobře.
S Hankou jsme se pak vydali do místního parku,
zatímco Roman zůstává na pokoji ve snaze vyležet rýmičku.
Hanka a děravý strom
Hanka a lama (prskající)
Hanka a kaktusy
Odpoledne jsme měli ze včerejška koupený lístek na workshop k výrobě čokolády.
Tak teď jsme experti, žádná Milka už nás neoblbne :-)
večeříme v restauraci, kde mají samé brambory. Mají tu vlaječky snad všech zemí světa, po chvíli hledání jsme vyhrabali tu naši a dali ji tam, kam patří.
Den 16. (čtvrtek 3.5.) výlet do kaňonu Colca
ráno vyrážíme na autobusový výlet do kaňonu Colca; prý je hlubší než Grand Canyon, ale protože stěny nejsou tak strmé, celkový dojem není tak ohromující. Jediným hlubším kaňonem na světě je údajně nedaleký Cotahuasi Canyon, tam jsme se bohužel nedostali - třeba někdy příště...
Největší atrakcí jsou tu kondoři. Na místě, kterému se říká Cruz del Condor, se dají celkem spolehlivě (alespoň v období sucha, tj. od května do října) zastihnout každý den dopoledne, kdy se tu tvoří vzestupné vzdušné proudy, na kterých se nechávají vynést nad kaňon, aby si vyhlédli místo, kam se vydají za potravou. Říká se, že domorodci jim tady občas nechají nějaké mrtvé dobytče, aby je udrželi na místě, kde je z toho dobrý byznys. Turistům to vyhovuje, ale kondorů je čím dál míň, a tohle jim asi úplně nepomáhá.
Po vyhlídce na kondory nás autobus odváží za další atrakcí - světe div se, jsou to opět horké prameny. Na rozdíl od Laresu, tady je jediný bazén, kde se dá vydržet, a to ještě se sebezapřením. Další tři bazénky jsou tak horké, že se tam dají namočit maximálně nohy po kolena.
poslední zastávka je na Mirador de los volcanos, tedy vyhlídka na sopky,
které jsou všude kolem. Z některých i stoupá kouř.
Hanka je svědkem, že zboku je na kameni napsána nadmořská výška naší vyhlídky: 4910 m.
a na zpáteční cestě hned kousek za vyhlídkou na sopky nás průvodce vyhání znovu z autobusu, prý ať si ještě prohlédneme lamy, co se tu pasou.
Když jsme nastupovali zpátky do autobusu, stál u dveří takový otrhaný místní dědula a domáhal se autorského poplatku, že jsme si prý fotili jeho lamy. Neuspěl.
Den 17. (pátek 4.5.) Nazca a Ica: Ve čtvrtek večer nasedáme v Arequipě do autobusu a absolvujeme noční přesun do městečka Nazca, abychom si hned ráno mohli prohlédnout zdejší slavné obrazce (tzv. geoglyfy), o kterých Erich von Däniken tvrdí, že s jejich tvorbou museli pomáhat mimozemšťani. Pravdou je, že obrazy po sobě zanechali indiáni kultury Nazca, kteří tu žili v období 200 let př. n.l. až 800 n.l., ale nikdo neví, jaký byl jejich účel a proč se s tím tak trápili, když to je vidět až z výšky stovek metrů nad zemí. Odtud teorie o mimozemšťanech. Jiné teorie říkají, že možná zdejší indiáni uměli vyrobit jednoduchý balón, nebo draka, který by unesl člověka. My máme naštěstí k dispozici Cesnu:-)
Na místním letišti je několik společností, které provozují vyhlídková letadla.
Mají k dispozici dva typy letadel, letíme tím menším, v plně obsazeném letadle je nás šest turistů a dva piloti. Dostaneme do ruky letáček, ve kterém je vyobrazeno 12 nejznámějších obrázků, na které nás bude za letu do sluchátek upozorňovat pilot. Celkem je tu ale přes 300 obrazců, některé identifikujeme až doma při studiu fotek (a po úpravě kontrastu).
Astronaut (délka 35 m)
Opice (93 m)
Pes (50 m)
Kolibřík (93 m)
Kondor (135 m)
Pavouk (46 m)
Papoušek (230 m)
jakási potvora rohatá, která na letáčku nebyla (a ani na webu jsem k ní nenašel pojmenování)
silnice, protínající pláň Nazca, a u ní vyhlídková věž pro ty, kteří se bojí létat. Mohou odsud pozorovat tři nejbližší obrazce: Ještěrku, jejíž ocas přetíná silnice, Strom (70m) a Ruce (50 m)
a teď nová zkušenost, dosud jsme jezdili jenom turistickými autobusy, tohle je linkový autobus pro domorodce. Trochu ošuntělý, ale jinak v pohodě. Cíl: pouštní město Ica.
ubytovali jsme se v penziónku na kraji města, přímo z okna koukáme na dunu, tak jsme se rozhodli, že se podíváme, co je na druhé straně.
A vida, je tu oáza (samozřejmě kecám, není to žádné překvapení, podle mapy jsme to věděli dopředu)
Mají tu půjčovny lyží a snowboardů, na nichž se dají sjíždět duny
a čtyřkolky, které se tu používají místo vleků
Zpátky jdeme po silnici, po cestě se zastavujeme (opět po konzultaci s Googlem) v jedné z místních vyhlášených restaurací. Už mám chuť na něco evropského, tak si dávám kombinaci dvou evropských jídel, řízku a špaget se špenátem.
Naopak Roman se rozhodl experimentovat.
Den 18. (sobota 5.5.) přesun do Pisca
ranní pohled z našeho pokoje na dunu
a ještě lepší výhled z terasy. Teprve takhle zdálky vidíme nápis, který mnohé vysvětluje. Včera jsme se ptali majitele, jestli se dá duna přelézt, a on přitakal a připojil radu: "ale nesmíte jít moc doleva, tam jsou policajti, ani moc doprava, tam jsou psi." Asi jsme se víc báli psů než policajtů, protože jsme pod nohama našli spousty ostrých vystřelených projektilů z pistole ráže 9 mm. Zjevně místní policie používá dunu pro trénink ostré střelby.
Paní domácí nám dělá snídani a pak se vydáváme autobusem do Pisca.
A už jsme v Piscu, u radnice na místním náměstí, které, ač zjevné centrum města, nemá žádný název (kdo by ho chtěl najít, nechť hledá Templo San Clemente). Místní mu podle očekávání říkají Plaza de Armas, ale na mapě jméno není, a naopak pod názvem Plaza de Armas de San Andrés najdeme úplně jiné náměstí na jižním předměstí Pisca.
Je to pěkné a celkem klidné městečko na břehu Tichého oceánu, centrum provincie, známé pěstováním vína a výrobou destilátů, které se jmenují ... Pisco. Ovšem přestože toto místo je kolébkou výroby pisca, dnes se ho výrazně víc vyrábí v Chile, a vedou se tu vášnivé spory o právo užívání názvu. Abychom si nemysleli, že jenom EU blbne s másly-nemásly a rumy-umy.
Jedna věc nám tu přijde divná: je tu spousta různých proluk, zjevně po zbořených domech, a některé domy (jako modrobíle pruhovaná radnice na snímku nahoře) sice stojí, ale mají popraskané zdi.
Teprve porada s mámou Wiki vnáší trochu světla: v roce 2007 bylo v Peru velké zemětřesení, a nejvíce poškozeným městem bylo právě Pisco.
odneslo to i místní dřevěné molo...
...kde je chůze na vlastní nebezpečí...
...a kus ho úplně chybí. Což se líbí místním ptákům, kteří nepřístupný zbytek obsadili.
Večerní procházka kousíček od našeho hotýlku.
Slunce zapadá nad Pacifikem, Hanka zkouší vodu
(díky Humboldtovu proudu není moc teplá), v dálce jsou vidět trosky mola.
Večer si ještě na hotelu kupujeme zájezd na zítra na ostrovy Islas Ballestas
Den 19. (neděle 6.5.) Paracas, výlet na Islas Ballestas
Ráno si nás v recepci vyzvedl nějaký dědula, že má za úkol nás dovézt do Paracasu. To je městečko asi 20 km na jih, odkud se pořádají výlety motorovými čluny na Islas Ballestas - několik malých ostrůvků nedaleko pobřeží, kterým se někdy pro jejich bohatou faunu říká "Galapágy pro chudé"
po cestě k ostrůvkům míjíme poloostrov, na jehož severní části je další slavný geoglyf, nazývaný El candelabro. Opět nikdo neví kdo ho tu vytvořil, z jakého důvodu, ani jak je starý. Archeologové odkazují na tzv. paracaskou kulturu, která obývala toto území již asi 200 let př.n.l., ale nikdo neumí určit, jestli obrazec skutečně vznikl v té době.
Blížíme se k ostrůvkům
potkáváme partu tučňáků
i tuleňů
jsou tu obrovské škeble, mořští krabi, a spousty druhů ptáků
z moře vystupují bizarní skalní útvary, na nichž sídlí mj. hejna kormoránů
jedna letka v akci
po návratu z ostrovů ještě absolvujeme jeden kombinovaný autobusovo-pěší výlet po paracaském poloostrově, prohlížíme si nějaké zkameněliny v písku, mohutné skalní útesy, končíme obědem v restauraci v zátoce na druhé (jižní) straně poloostrova, kde kotví spousta loděk místních rybářů
Den 20. (pondělí 7.5.) Odjezd do Limy
dnes se vracíme autobusem zpátky do Limy;
cesta vede podél pobřeží a střídají se tu kusy vyprahlé písečné pouště s oázami a městečky
tohle už je Lima, ubytovali jsme se přes Airbnb v moderní čtvrti jménem Miraflores,
tohle je pohled od místního nákupního centra na moře
tohle je pohled od místního nákupního centra na moře
a ještě pohled z téhož místa opačným směrem, je to skutečně supermoderní čtvrť, jaká by mohla být ve kterémkoli jiném světovém velkoměstě
Náš hostitel je lékař a zřejmě bývalý muzikant, alespoň podle výzdoby bytu. Bohužel na rozdíl od našeho prvního hostitele v Limě tenhle není tak komunikativní, takže jsme se toho od něj moc nedozvěděli.
Den 21. (úterý 8.5.) Lima, návštěva centra
Peruánci jsou hraví a výtvarně nadaní, což se tady projevuje všude,
od pomalovaných domů (zvenku i zevnitř) po úpravu zahrádek a parků.
do centra jsme popojeli autobusem (na který jsme čekali tak dlouho, že jsme se zařekli, že už to příště zkoušet nebudeme); pak nás Roman vedl cestou-necestou, až jsme si nebyli jistí, jestli naše představa o centru Limy nebyla mylná...
Chvílemi jsme si připadali jako na nějakém asijském tržišti
po chvíli prodírání se přelidněnými uličkami ghetta, sousedícího těsně s hlavním limským náměstím, jsme se ocitli v China Townu (což, jak se ukázalo, byl od počátku Romanův cíl)
pak jsme prošli jednou ulicí, oddělující dva zcela odlišné světy, a ocitli jsme se na hlavním náměstí
(pozorný čtenář už zajisté ví, jak se tohle náměstí ve skutečnosti jmenuje)
o kousek dál je další hezké náměstí, po cestě potkáváme i tenhle zdevastovaný barák,
nutno říci, že v těchto místech ojedinělý
tohle náměstí se jmenuje Plaza de San Martín a je na seznamu Unesco.
Je tu svatý Martin na černém koni.
Jedná se o argentinského generála, který na počátku 19. století osvobodil Peru od nadvlády Španělů.
Den 22. (středa 9.5.) Lima, pyramida Huaca Pucllana
tahle pyramida je celá z cihel z nepálené hlíny, a byla postavena asi před 1600 lety příslušníky předincké tzv. limské kultury. Jednalo se o jakési městečko ve městě, které bylo obehnané vysokou zdí. Uvnitř bylo jednak obětiště, jednak jakési administrativní centrum. Bylo tu i jezírko a z něho vybíhající soustava zavlažovacích kanálů.
kontrast starého a nového...
uvnitř areálu jsou i exponáty přibližující tehdejší způsob života, s typickými domácími zvířaty a ukázkami rostlin. Morčata a alpaky samozřejmě nesmí chybět.
domek tentokrát nikoli pomalovaný, ale zarostlý, a ukázka typické limské mlhy, díky které dva bloky od nás už není vidět na krok. Přestože v Limě neprší (proto se dochovaly pyramidy z nepálených cihel), mlha je tady prý hodně často.
Den 23. (čtvrtek 10.5.) Lima, Barranco
ráno vyrážíme opět v mlze, naštěstí se postupně zvedá
Barranco je čtvrť umělců. Kromě pomalovaných zdí se to pozná i podle posedávajících a postávajících lidiček, kteří tady na místě malují, vyrábějí drátěné modely jízdních kol, a spousty dalších blbinek. Čekal jsem i nějaké hudebníky, ale asi se jim nechce, když ještě není hlavní turistická sezóna...
Mají tu Muzeum elektřiny; jedním z hlavních exponátů je tramvaj, která dokumentuje zvláštní historii limské hromadné dopravy. Kdysi (na počátku 20. století) měla Lima elektrické tramvaje.
Pak se tady rozhodli nahradit tramvaje trolejbusy. Potom se rozhodli, že tramvaje nebyly tak špatné, a přestavěli trolejbusy na tramvaje (jediný takový případ v historii světové hromadné dopravy). Nakonec tramvaje i trolejbusy zrušili, zůstaly pouze autobusy, a začalo se budovat metro (první linka byla otevřena r. 2011)
další veřejné umělecké dílo
park na místním náměstí (Plaza Barranco)
areál muzea moderního umění;
bohužel zrovna neměli žádnou výstavu, ale exteriéry jsou tu taky umělecké :-)
jeden z limských kontrastů, domeček mezi mrakodrapy
Den 24. (pátek 11.5.) Loučení s Limou, odlet
ráno jsme se prošli po Park Central Miraflores, vypadalo to tu trošku jako na blešáku; po bližším ohledání se zjistilo, že to je burza sběratelských kartiček s motivy mistrovství světa ve fotbale 2018 (pro Peru velká sláva, protože se po dlouhé době kvalifikovalo)
v nedaleké kavárničce jsme si dali poslední umělecky nazdobené kafe...
a ještě poslední procházka podél pobřeží a poslední limská mlha
ti mravenečkové ve vodě vpravo od mola jsou ve skutečnosti surfaři; voda není sice dost teplá na koupání, ale pro surfaře je to asi dobré místo
v poledne jsme ještě zaskočili na poslední oběd do restaurace Madam Tusan hned vedle našeho bytu; prý tady jsou slavní tím, že kombinují peruánskou a čínskou kuchyni, nám to, co jsme si dali, přišlo jako standardní čína. ale možná je to tím, že česká čína, na kterou jsme zvyklí, je ve skutečnosti kombinací pravé číny a peruánské kuchyně (?)
a poslední peruánský Uber, se kterým se klasickou limskou dopravní zácpou prodíráme na letiště.
Letadlo odlétá v 19:15 (opět přes Amsterodam); díky časovému posunu dorážíme domů až v sobotu 12. 5. v 16:20.