středa 8. května 2019

Zámek č. 47 (Úholičky)

GPS: N 50°9.67713', E 14°19.99083'
Vzdálenost od bydliště: 24 km

Druhá volná středa po sobě znamená druhý letošní zámek.

Tenhle to ale nebyl - to nás jenom cesta vedla kolem již dříve navštíveného zámku v Klecanech, takže jsme zkontrolovali, v jakém je stavu, a můžeme konstatovat, že v mimořádně dobrém, byť stále pozorovatelném pouze zavřenou branou.

 Dalším významným orientačním bodem na cestě je Ústav jaderného výzkumu v Řeži.

 A připomínka, že evropské peníze nás činí šťastnějšími a bohatšími. Alespoň některé z nás.

Pohled na krásné údolí Vltavy s připomínkou malého paradoxu: obec se nachází na pravém břehu řeky, zatímco vlaková trať se zastávkou Řež je na levém. Je to trochu nešikovné, tak si místní pomohli lávkou (kterou jsme využili i my). A zdá se, že se přitom obešli i bez evropských peněz.

Podle mapy po této straně řeky měla od lávky vést cesta do Úholiček.
Něco na způsob cesty tu je, ale na kole je to o strach, na ten nejhorší úsek jsme raději sesedli.

Tady jsem zkusil zdokumentovat souboj techniky s přírodou. Rychločlun vyplašil hejno labutí, které se mírumilovně pohupovaly na hladině, když se na ně najednou vyřítila tahle řvoucí obluda. Prvních dvacet vteřin zoufale plácaly křídly do vody a ne a ne se zvednout (byly to takové rány, že to bylo slyšet na půl kilometru daleko). V tu chvíli to vypadalo, že má člun navrch. Ale pak se jedna po druhé vznesly, a během chvilky nechaly člun daleko za sebou.

 A tohle je náš dnešní cíl, zámeček v Úholičkách. Patří soukromníkovi a je to jeden z těch smutnějších případů. Nejenže se lidi nemůžou podívat k zámku ani do rozsáhlé zahrady, ale majitel zjevně nemá zájem o nějaké zvelebení, spíš to vypadá, že budova poslouží jako skladiště, a až samovolně spadne, tak jako sousední hospodářská budova, tak bude mít smůlu... Tenhle pohled se naskytne kolemjdoucímu kovanou branou na příjezdové cestě, jinak je celý areál obehnán zdí.

Díky výklopnému displeji můj foťák vidí víc než naše oči, takže se dá udělat i fotka přes zeď.

Zámek není z nejstarších, postavil ho na konci 19. století hrabě Waldštejn. Roku 1901 jej koupil agrární podnikatel a politik Josef Wohanka a následně jej zrekonstruoval a přestavěl. Po roce 1948 byl, jak jinak, znárodněn a připadl zemědělskému družstvu, které jeho prostory využívalo jako sklady, kanceláře a byty. Podle portálu Hrady.cz (odkud přebírám většinu informací) se po roce 1989 dostal do soukromého vlastnictví a majitel měl zahájit rekonstrukci. Informace je zjevně postaršího data, možná kdysi byl nějaký chabý pokus o zahájení rekonstrukce (ano, ta zamčená vstupní brána je čerstvě omítnutá), ale očividně se to moc nepodařilo. Majitel prý v areálu chová koně, ale z toho, co jsme viděli, to tak nevypadá. Spíše bych to tipoval na pronájem skladovacích prostor.

 Ještě částečný pohled z druhé strany

 A opět přes zeď na druhé straně pohled do zámecké "zahrady".

Na zpáteční cestě jsme si spravili náladu trochou současné architektury.
Tohle jsou řadové rodinné domky v Řeži u Prahy.

A tady jsme si dali kafe. Sportovní hala v Líbeznicích patří mezi nejzajímavější stavby široko daleko. Je to dvoupatrová dřevostavba, a protože byl rozpočet omezený, je postavena úsporně. Např. nemá žádné schodiště ani chodby, takže vnitřní prostory jsou využity na maximum. Je tady chytře využito nerovnosti terénu, takže přístup do horního patra je z druhé strany, která je výš. Ze strany od fotbalového hřiště je přístup do dolního patra, kde je i zmíněná kavárna. Vzhledem k tomu, že kousíček odsud je další velmi zajímavá kruhová budova základní školy, člověka napadá, jak to v těch dvoutisícových Líbeznicích dělají. V osmkrát větších Neratovicích nic podobně zajímavého není a hned tak nebude. Že by Líbeznice řídila nějaká hrstka podivínů, kteří myslí na blaho obyvatel své obce? Nezbývá než tiše závidět a doufat, že se podobní nadšenci jednou najdou i u nás...

středa 1. května 2019

Zámek č. 46 (Místodržitelský letohrádek, Praha 6)

GPS: N 50°6.27650', E 14°24.85317'
Vzdálenost od bydliště: 22,5 km

Ještě nám zbývá pár zámků do 30 km od domova, většina z nich je v Praze. Řekli jsme si, že na oslavu prvního máje navštívíme pražskou Stromovku, podíváme se na zdejší Místodržitelský letohrádek, a zajdeme taky na tenis, na Spartě se právě hraje docela dobře obsazený turnaj WTA.
Nakonec to bylo trochu jinak, ale výlet to byl i tak vydařený :-)

Cesta vedla přes Trojský most do Stromovky, nad kterou vévodí Místodržitelský letohrádek, původně gotický královský lovecký zámeček postavený v letech 1495-1502, tj. za panování Vladislava Jagellonského. Stojí na místě staršího královského hrádku asi z doby Přemysla Otakara II., který byl významně poničen za husitských válek. Jak už tomu bývá, i tento zámeček prošel řadou přestaveb, ta nejvýznamnější byla renesanční koncem 16. století. Od roku 1849 byl zámeček propůjčován královským místodržícím jako letní sídlo; odtud pochází jeho název. Dnes v něm sídlí oddělení novin a časopisů knihovny Národního muzea.


Po povinném focení a chvilce vyhlížení do kraje (ze zahrady je pěkný výhled na Stromovku, bohužel vzdálenější panorama není úplně dechberoucí,  architekti panelákových Bohnic takové ambice očividně nikdy neměli.

Další zastávka u tenisových dvorců TK Sparta Praha neproběhla úplně podle plánu. Byly tu davy lidí, tribuna na centrkurtu obsazená a pod ní stometrová fronta čekatelů na občas uvolněné místečko. Zkoušeli jsme chvíli špiónit za plotem dírami mezi plachtami, které zakrývají pohled na kurty neplatícím divákům (pokud se zrovna platí, což se stává jednou do roka, a to v den finále právě tohoto turnaje). Ale moc pohodlné to nebylo, tak jsme to po chvilce vzdali a pokračovali jsme směrem na Podbabu. Původně jsme plánovali, že si dáme nějakého buřta na kurtech, ale teď jsme museli najít náhradní řešení. Tím se stal malinký turecký fastfood (Doner Kebab) na Podbabské. Najedli jsme se k prasknutí, bylo to rychlé a chutné, jenom jsme byli trochu nervózní z toho, že jsme nechali venku nehlídaná kola a nebylo na ně vidět. Ale dobře to dopadlo. Až doma jsem se podíval na hodnocení v Google mapách a koukám, že tenhle podnik má 2,5 hvězdičky, kdybych si toho všiml, tak bychom si tam netroufli zajít. Ale pár totálně negativních recenzí je úplně mimo mísu takže buď se tady změnil majitel, nebo šli do sebe, vaří chutněji a větší porce, a nebo jim někdo od konkurence udělal na Google mapách negativní reklamu. To je bohužel docela snadné, daň za naši "digitální svobodu".
Po obědě jsme se dovalili k nedalekému hotelu International, který mě vždycky fascinoval, takže jsem si udělal pár fotek. Je to jediný český příbuzný moskevské Lomonosovovy univerzity, i když proporcionálně k velikosti národa je méně pompézní. Ne že by nebyl vůbec...
Tahle stavba se mezi ovšem zámky nepočítá, je to jen takový bonus nakonec :-)

sobota 2. března 2019

Jeseník 02/2019

Pár fotek z krátké lyžařsko-turistické dovolené v Jeseníkách:
Neděle 17.2.2018, cesta z Neratovic do Jeseníku se zastávkou v Žamberku
v Žamberku na náměstí jsme obědvali v restauraci Imrvere (vlevo), pak jsme se prošli po městečku
 Část místního zámku využívají České vinařské závody

Po ubytování v hotelu Křížový Vrch (na hřebenu nad městem) jsme si šli obhlídnout Jeseník
 všude je spousta pramenů, pamětních desek a soch, připomínajících zdejšího slavného rodáka a zakladatele lázní Vincence Priessnitze

 radnice na místním náměstí
historická vodní pevnost, dnes muzeum
vracíme se zpátky k hotelu; cesta z Jeseníku vede lesem do prudkého kopce a není úplně jednoduché se udržet na značené (modré) trase. V lese je spousta popadaných stromů, které se nedají přelézt, a při obcházení jednoho člověk často narazí na další a další ležící kmeny, takže nakonec už neví, jakým směrem je původní značka. Jediná jistota je, že je třeba jít pořád do kopce, což většinou pomáhá :-)
Oddychli jsme si, když se podařilo dorazit nahoru dříve, než se setmělo...

pohled z hotelového okna

a pohled z balkónu

Pondělí 18.2.2019
Vyjeli jsme autem do Červenohorského sedla, a od místního parkoviště jsme vyrazili na běžkách směr Praděd

Po cestě se kocháme výhledem na hřebeny a údolí Jeseníků. Kopec s uříznutým vrškem jsou Dlouhé stráně - přečerpávací elektrárna s jednou nádrží na kopci a jednou pod kopcem

Chata Švýcárna, už jsme se těšili na oběd! (vzadu Praděd s TV vysílačem)

Po obědě je třeba spálit přebytečné kalorie, takže hurá na Praděd!


zpátky v Červenohorském sedle, pohled na jednu z místních sjezdovek


Úterý 19. 2. 2019
Jdeme na výlet po okolních značených trasách, vzhledem k jarním teplotám a v nižších polohách rychle tajícímu sněhu dnes raději pěšky.

 od hotelu jdeme po modré na rozhlednu Zlatý Chlum


 jak se dalo očekávat, rozhledna je v zimě zavřená, a tak pokračujeme po modré dále na Čertovy kameny
 Tady je skalní vyhlídka, která se naštěstí na zimu zavřít nedá


výhled na údolí říčky Bělé od Jeseníku přes Českou Ves po Písečnou a Mikulovice (ty už jsou na hranici s Polskem, na polské straně jsou Glucholazy)

pohled zpátky na rozhlednu Zlatý Chlum


Pokračujeme dál dolů po modré přes Českou Ves na opačnou stranu údolí, a pak zase prudce do kopce (po cestě si v Coopu kupujeme housku se salámem, protože chata s teplým jídlem na dnešní trase nehrozí). Cesta nahoru vede kolem výběhu pro ovce, které projevují eminentní zájem o naše housky se salámem :-)
Modrá značka nás vede na kopec jménem Krajník a dál nahoru a dolů chvílemi spíše necestou než cestou, ale občas jsme odměněni krásnou vyhlídkou.

  
 V dálce už vidíme Lázně Jeseník...


... a tady už je zblízka Priessnitzovo sanatorium

Odsud již seběhneme dva kilometry dolů do Jeseníku, tady si dáme večeři ve stylovém podniku jménem Legend Bar, a už za šera se vydáváme nahoru k hotelu. Dnes měl být úplněk, tak jsme doufali, že nebude úplná tma, ale měsíc byl nízko a schovával se za hřebenem. Naštěstí Hanka měla s sebou svítilnu, díky čemuž jsme se dokázali většinu cesty udržet na značené cestě, i když se značným úsilím. Kromě popadaných stromů bylo docela nepříjemné i náledí, takže nakonec těch hloupých posledních 1500 metrů bylo asi nejnáročnější pasáží dnešního výletu.

Středa 20. 2. 2019
Nejméně vydařený den. Rozhodli jsme se opět pro běžky z osvědčeného Červenohorského sedla, které je dostatečně vysoko, aby odsud vedoucí hřebenové trasy netrpěly nedostatkem sněhu. Předpoklad se splnil, ovšem kvalita sněhu byla dost hrozná (ráno většinu trasy ledová krusta, odpoledne naštěstí zčásti povolila, takže jsme mohli aspoň část zpáteční cesty jet bez obav, že se přizabijeme). Navíc byla taková mlha, že nebýt na hřebenu  tyčí podél cesty, asi bychom tam bloudili ještě dnes :-)


Vydali jsme se na opačnou stranu Červenohorského sedla a vystoupali jsme postupně na Červenou Horu, a následně na Keprník. Polovinu cesty jsme nesli běžky v ruce, protože to bylo buďto moc do kopce, nebo moc z kopce, a navíc umrzlé a v mlze.

 Protože se podmínky nelepšily, na Keprníku jsme se otočili a mazali jsme zpátky.

 Náladu jsme si vylepšili procházkou po Jeseníku, je tu pěkný bývalý klášterní areál, nyní sloužící jako základní škola (a také ZUŠ a hvězdárna).


Zašli jsme i do muzea na výstavu o čarodějnických procesech v 16. století
Tohle je nádvoří vodní tvrze, kde se muzeum nachází.

Čtvrtek 21.2.2019
Máme to na střídačku, takže dnes opět pěší den. Měla to být spíš relaxační procházka, nakonec se to trochu zvrhlo.
Za výchozí stanoviště trasy jsme zvolili parkoviště u jeskyní Na Pomezí. Vede odsud modrá trasa na hřeben. Čistě náhodou se ukázalo, že je otevřená pokladna, protože nějaká skupina si na dnešek zamluvila prohlídku (normálně jsou v zimě prohlídky jenom ve středu, jinak pouze po telefonické dohodě). Tak jsme se připojili a začali jsme den neplánovanou prohlídkou krápníkových jeskyní.




 Mají tu i netopýry, tady si jeden visí u stropu a vůbec mu nevadí, že si ho návštěvníci fotí s blesky.


Mají tu krápník ve tvaru srdce, a jako na jediný je povoleno si na něj sáhnout. Samozřejmě je třeba si přitom něco přát, protože se to určitě splní :-)

 Po prohlídce vyrážíme na túru. Zpočátku je cesta suchá, později blátivá, a se stoupající výškou se objevuje sníh. Všude je spousta pokácených stromů; není žádným tajemstvím, že v Jeseníkách řádí kůrovec.
 Postupně je sněhu čím dál víc. Po chvíli značená trasa opouští lesní cestu a vine se do kopce mezi stromy. Díky kalamitě je ale místy tak dokonale zatarasena popadanými stromy, že jsme ji na nějakou dobu úplně ztratili a brodili jsme se po kolena ve sněhu do prudkého kopce mezi stromy. Sešli jsme se tu ještě s jedním párem, který se ztratil úplně stejně. Nabídli se, že pošlapou první, protože jsou líp vybaveni na chůzi sněhem (vůbec nás nenapadlo, že bychom na procházku mohli potřebovat návleky). Věděli jsme, že když půjdeme pořád do kopce, musíme dojít na hřeben, po kterém vede značená cesta. A skutečně, po půl hodině brodění ve sněhu jsme se doplahočili na hřebenovku.
Ne že by se nějak dramaticky odlišovala od neprošlapaného sněhu, kterým jsme se dosud brodili, ale aspoň jsme měli dobrý pocit, že už zase jdeme po značce.

 Pár lidí už před námi šlo, ale ne dost, aby cestu prošlapali. Aspoň nás mohlo těšit, že nejsme sami, kdo tu zapadal do sněhu, někdy po kotníky, jindy po kolena.
 Už jsme na hřebeni

a po více než tříhodinovém plahočení jsme v Lázních Jeseník, kde hned vedle hlavní budovy léčebny stojí kavárna Wiener Kafeehaus, kam jsme zapadli na oběd, který jsme si osladili (skoro) pravým Sachr dortem.
Po pozdním obědě pak skoro klušeme k autu, je to ještě asi 4 kilometry, ale naštěstí už po slušné cestě (žlutá je vždycky nejlepší).

A to je konec našich cest po Jeseníkách. Ještě obrázek hotelu z druhé strany, od Hančiny kaple (sv. Anny). A jedna legrační historka: při dnešním výletu se mi podařilo ztratit klíč od hotelu. Měl jsem ho v bundě v kapse na zip. Jenže jak se ukázalo, kapsa byla děravá, klíč byl na masívním cínovém přívěsku, který nejspíš pomohl díru zvětšit do správného rozměru, aby svazek mohl nerušeně zapadnout kdesi na hřebenu do sněhové závěje... Recepční byl ochotný, půjčil nám klíček od uklízeček a chvíli to vypadalo, že to tím je vyřešeno. Bohužel pak nám zabušil na dveře a s omluvami nám sdělil, že mluvil telefonicky s majitelkou hotelu, a že nás ztráta klíčů bude stát 2000. Utěšil mě aspoň tím, že to můžu zaplatit kartou :-)
Takže vedle spousty pozitivních zážitků z putování po zdejších krásných horách si odnášíme jedno životní ponaučení: příště je třeba pohlídat, jestli kapsa, do které dávám klíče, není děravá. K tomuto moudru jsem se, prosím, dopracoval v šedesátém roce svého života...