Věk nezastavíme a pokud jsme chtěli v životě zkusit ještě jeden náročnější trek, bylo jasné, že není co odkládat. Chystali jsme se na to skoro rok. Nakonec i předchozí příspěvek z Itálie se týkal širší přípravy na pobyt ve vyšších nadmořských výškách.
Původně jsem uvažoval o Kilimanžáru, ale nenašel se nikdo, kdo by tam chtěl jít se mnou. Nakonec se Hanka nechala přesvědčit na himálajský trek, ušitý na míru. Inspirovali jsme se rozšířenou variantou Everest Basecamp Treku, ale místo abychom došli až k basecampu (kde stejně není nic moc k vidění), naplánovali jsme tři noci u jezera Gokyo. Jednak proto, že to tam je hezké, jednak kvůli co nejlepší aklimatizaci před přechodem sedla Cho La Pass, což je největší strašák celého treku. Domluvili jsme se na zajištění cesty s CK Alpy, na kterou jsme měli dobrou referenci. Plánovali jsme to jako individuální cestu, jen my dva, jeden nosič a jeden průvodce. Nakonec zafungovla tichá pošta mezi příbuznými a z dvojice se stala šestice. Tady je podrobná reportáž o průběhu celé akce.
Den 1. (sobota 11. 10. 2025) - odlet z Prahy
Odlet je 21:15 z Prahy-Ruzyně přes Dubaj se společností FlyDubai. Vlado s Mišem přijeli za námi do Neratovic na oběd, nechali si u nás pár věcí včetně notebooků (hned po návratu mají naplánované nějaké videokonference). Navečer se přesouváme na letiště s pomocí Uberu, tam se potkáváme s Dankou a Rišem. Let probíhá víceméně podle plánu (nějaké to zpoždění je celkem samozřejmé, ovšemže letadlo vypravené z Ruzyně nemůže odlétat tak přesně, jako odjíždí každý osobní vlak z bezejmenné švýcarské obce A do obce B). Trochu dobrodružný je přestup v Dubaji, odlétáme z jiného terminálu, než ke kterému přiletíme. To v praxi znamená, že letadlo s námi zastaví uprostřed nekonečné betonové plochy, odkud jedeme asi půl hodiny autobusem kamsi k terminálu. Tady projdeme postupně dvěma osobními prohlídkami (přestože jsme v transferu a je jasné, že jednou jsme prošli už na výchozím letišti). Pak najdeme podle šipek cestu k našemu terminálu, což znamená vystát frontu na další autobus, který nás povozí další hodinu po letišti. Hodí nás k tomu "správnému" terminálu, ale odtud opět jedeme autobusem, už po několikáté tam a zpátky po té samé nekonečné betonové ploše, než se konečně dostaneme k našemu letadlu. Naštěstí jsme měli více než dvě hodiny na přestup, takže jsme to zvládli, ale moc velká rezerva tam nebyla.
Den 2. (neděle 12. 10. 2025) Kathmandu
Letadlo s mírným zpožděním dosedlo na letišti v Kathmandu chvilku před třetí hodinou odpoledne (plánovaný přílet 14:35). Zavazadla dorazila chválabohu také. Časový posun je plus 3 3/4 hodiny.
Před příletovou halou na nás čeká človíček s cedulí s mým jménem a názvem agentury Asian Trekking, s níž spolupracuje CK Alpy na zajištění našeho treku. Vezeme se dvěma auty do hotelu Manang ve čtvrti Thamel, což je prakticky centrum Kathmandu.
V hotelu na nás čeká jeden z manažerů agentury jménem Amar Pradhan (známe se už prostřednictvím mailu). Prý si potřebuje s námi promluvit. Považovali jsme to za uvítací formalitu, ale ukazuje se, že se nám rýsuje změna programu. Zítřek jsme chtěli celý věnovat prohlídce Kathmandu, pozítří brzy ráno nás měl mikrobus odvézt do Ramechapu, odkud létají letadla do Lukly. Situace se však změnila díky tomu, že nedávno tuto oblast postihly záplavy (což se děje každý rok, ale tentokrát byly vážnější než obvykle). Pročež ještě předevčírem byla silnice z Kathmandu do Ramechapu úplně uzavřena, nyní se už dá jezdit, ale pouze ve dne, v noci je to příliš nebezpečné. Později jsme pochopili proč. Dostáváme na výběr: buď zírta vysmahneme z hotelu v poledne, pak nás mikrobus převeze do Ramechapu, kde přespíme, nebo budeme zítra tady na hotelu až do večera a pak nás mikrobus vezme jinou cestou, která trvá ještě déle, takže pojedeme celou noc a ráno nás vyklopí rovnou na letišti v Ramechapu. Je zjevné, že nabídka je formulována tak, abychom zvolili tu první možnost. Že existuje ještě další možnost, a totiž letět rovnou z Kathmandu do Lukly, v tu chvíli netušíme; jak CK Alpy, tak Asian Trekking shodně říkají, že žádná přímá linka mezi Kathmandu a Luklou nefunguje. To asi donedávna platilo, ale poté, co jsme v Lukle na letišti potkali několik lidí, kteří měli letenku přímo do Kathmandu, zapátrali jsme na internetu a našli jsme, že přímou letenku lze skutečně zakoupit, i když je o něco dražší a asi toho létá míň, takže může být problém sehnat let na konkrétní termín. Nicméně teď jsme postaveni před hotovou věc a volíme na Amarovo doporučení menší zlo, tj. odjezd do Ramechapu zítra v poledne. Zkrátí se nám tedy čas na poznávání Kathmandu. Amar je očividně s naší volbou spokojen, asi je to i pro něj jednodušší, a zve nás do kanceláře Asian Trekking, která je kousek od našeho hotelu. Mají tu restauraci i lezeckou stěnu, Amar nám nabízí čaj a jako kompenzaci za nepříjemnost každý z nás dostává mapu treku, na dvojici jednu mapu Kathmandu, každý kšiltovku Asian Trekking a k tomu buff rovněž s logem Asian Trekking.
Obtěžkáni dary se vracíme na hotel, vede nás jeden zaměstnanec Asian Trekking, abychom nezabloudili (což by ve zdejších křivolakých uličkách bylo velmi snadné, bez mapy téměř jisté). Po cestě ještě měníme v doporučené směnárně eura na rupie. Na hotelu si odložíme a vydáme se na malou večerní procházku spojenou s hledáním místa na večeři. Volba padne na restauraci Czech Pub, kterou provozuje český horolezec Honza "Tráva" Trávníček. Je asi 50 metrů od našeho hotelu. Musíme vystoupat tři patra, než se dostaneme do restaurace. Později zjistíme, že nad námi je ještě další patro se střešní terasou.
Objednáme si - někteří nepálské jídlo, někteří raději řízeček, od zítřka už bude jen a jen nepálská kuchyně. Tráva se občas mihne u pultu, i včetně své drahé polovičky (na obrázku oba dva vpravo nahoře). Na jídlo čekáme hodně dlouho, Tráva se nám přijde osobně omluvit, že mají dneska mimořádně napilno, a jako odškodnění nabízí, abychom si na jeho účet dali panáka. Danka s Rišem to ukecají na pivo, my ostatní s díky odmítáme.
Pohled z terasy Czech Pubu na noční město
Den 3. (pondělí 13. 10. 2025) Kathmandu - Ramechap
Ráno po snídani v hotelu vyrážíme na krátkou prohlídku nejbližšího okolí. Vedu naši výpravu po trase, předem vytipované na Mapy.cz, čtvrtí Thamel směrem na jih od hotelu, kde má být spousta buddhistických stúp a klášterů.
Jedna z klidnějších ulic. Většina je ještě užší, zato plná aut (v obou směrech), skútrů a chodců.
V roce 2015 bylo v Kathmandu silné zemětřesení, jehož následky jsou místy patrné dodnes.
Tahle je větší a je tu neuvěřitelné množství holubů (místní je tu krmí). Prý se jedná o zmenšenou repliku (postavenou v 17. století) významného poutního místa a stúpy Swayambhunath, kterou navštívíme poslední den před návratem domů. Poutníci, kteří mají problém se dostat k té originální, mohou prý klidně místo toho využít tuto repliku. Hned vedle je i buddhistický klášter.
Pomalu se proplétáme směrem k náměstí Kathmandu Durbar Square
Typická dopravní situace na zdejší křižovatce. Nejsou tu semafory, nikdo to neřídí, přesto se všichni sice pomalu, ale celkem plynule pohybují požadovaným směrem.
Tady za tržnicí se rozkládá Durbar Square, náměstí s bývalým královským palácem, jedním ze tří v okolí (všechny se jmenují Durbar Square a všechny jsou na seznamu památek UNESCO).
Vzhledem k časovému omezení dnes ale jen nakukujeme. Když jsem dělal tuhle fotku, oslovil mě nějaký zřízenec, jestli mám koupenou vstupenku. Teprve teď si uvědomujeme, že opodál je pokladna a my už jsme vkročili do placeného prostoru. Vstupné 1000 rupií ale teď nechceme platit, protože je čas se otočit a hledat cestu zpátky.
.jpg)
Pomalu se začínáme proplétat uličkami zpět k hotelu. Po cestě nás téměř neustále oslovují prodejci všeho možného, od hudebních nástrojů přes dřevěné cestovní šachy po vlaječky, ponožky a čepice z jačí vlny, modlitební mlýnky, koření a vonné tyčinky.
Strukturovaná kabeláž v nepálském provedení :-)
V poledne se v hotelu potkáváme ještě jednou s Amarem. Ten se s námi loučí před trekem a usadí nás do mikrobusu, kterým vyrážíme na dlouhou cestu z Kathmandu do Ramechapu. Měla trvat asi čtyři až pět hodin, nakonec to bylo víc než šest.
Asi po dvou hodinách jízdy řidič zastavil u něčeho, co vypadalo jako čerpačka, ale nenabízeli tu benzín, jen dobíjení elektroaut, kterých tu zase až tak moc nejezdí. Ale jsou tu toalety. A taky něco, co vypadá jako rychlé občerstvení. U pultíku mají jen nějaké limonády a pak je tu takové malé okénko, nikde žádné vysvětlení, co se nabízí, jen občas přijde nějaký domorodec a něco nafasuje. My si netroufáme. Řidič pochopil, že to je na nás moc punk, a slíbil, že zastaví u nějakého lepšího podniku. Po chvíli opravdu zajel kamsi, kde měli i jídelní lístky, ale stejně jsme si netroufali dát normální jídlo, tak jsme si objednali akorát kafe a čaj.
Druhá polovina cesty je dobrodružná. Silnice, která vedle podél řeky, je úplně pryč, vzala ji velká voda. Jede se po provizorní cestě z udusané hlíny, písku a kamenů, často i desítky minut čekáme v zácpě. Průměrná rychlost nebude vyšší než svižná chůze.
Neobvyklá zrcadlová dekorace kamenné stěny podél silnice
Dorazili jsme do Ramechapu a dáváme si večeři
Společné foto před hotelem
Pohled z hotelové terasy na ulici. Za normálních okolností bychom se šli ještě projít, ale zítra vstáváme brzy (v pět pro nás má přijet mikrobus a odvézt nás na letiště), takže jdeme na kutě.
Den 4. (úterý 14. 10. 2025) Ramechap - Lukla (2860 m) - Phakding (2620 m)
Ráno v pět nás mikrobus převáží na letiště, což jsou asi dvě minuty jízdy. Delegát Asian Trekking nás postaví k brance, kde čekáme na otevření letiště. Pak ještě pomůže s odbavením. Domluví to tak, že nám zváží všech šest zavazadel najednou a kontrolují, zda jsme v součtu v limitu, což pro některé z nás je dobrá zpráva, protože individuálně by v limitu do 10 kg neprošli. Ale jiní z nás se do 10 kg vešli s rezervou, takže v součtu to vychází. O fous. Stejně proběhlo i vážení příručních zavazadel, kde je limit 5 kg; v součtu nám to vyšlo na 31 kg, což je zřejmě v rámci tolerance, protože obsluha nijak neprotestuje.
Na letištní ploše jsou nachystána nějaká letadýlka, ale žádné nestartuje, protože je mlha. To zelené patří společnosti Tara a má letět do Kathmandu. My potřebujeme červenomodrobílé s oranžovým znakem.
Asi po dvou hodinách se začíná létat, ale my čekáme ještě další dvě hodiny, než na nás přijde řada.
V CK Alpy jsem dostal radu: v letadýlku do Lukly je nejlepší výhled ze sedadel úplně vpředu. Tak jsem se tam natlačil a když jsem zjistil, že mám takovýhle výhled, všechna ostatní sedadla už byla obsazená. V duchu si slibuju, že si to vynahradím při cestě zpátky. Asi letíme jiným typem letadla, než je běžné.
Kontrola připravenosti, jsme všichni, můžeme letět!
Letiště v Lukle je unikát. Protože tu není dost místa na potřebnou délku dráhy, přistává se do kopce a startuje se z kopce. Úlevu, že se náročná akce podařila a nakonec jsme bez úhony přistáli, trochu kazí skutečnost, že Mišovi nedorazilo zavazadlo. Však se taky pořádně rozčílil, až chudák šerpa, který tam na nás čekal, kulil oči. Ale všechno dobře dopadlo, zašli jsme do nedaleké restaurace na oběd a bágl mezitím dorazil dalším letadlem.
Po obědě vyrážíme na první část treku (asi 7 km) do Phakdingu.
První setkání se zdejšími běžnými dopravními prostředky - mulami. Další přepravní technikou může být jak (to není tázací příslovce, ale turovitý sudokopytník), případně v nižších polohách kříženec jaka a krávy, a v neposlední řadě nosič z čeledi homo sapiens.
První visutý most. Takových si ještě užijeme dost a dost.
Den 5. (středa 15. 10. 2025) Phakding (2620 m) - Namche Bazar (3400 m)
Je před námi další nepříliš dlouhý pochod, asi 10 km. Ale výškový profil už bude náročnější. Zatímco včerejší převýšení bylo asi -240m, tj. více jsme klesali, než stoupali, dnes to bude cca +800 m.
Celou trasu nás budou doprovázet různé drobné svatyně, často jen skály pomalované nápisy s mantrami, a nezbytné modlitební mlýnky. Je potřeba si pamatovat, že pokud to jde, svatyně se obcházejí ve směru hodinových ručiček. Stejně tak se točí mlýnky. Nedodržení tohoto pravidla prý přináší smůlu.
První checkpoint. Tady se kontrolují permity do národního parku Sagarmatha. Očividně nebudeme na treku sami.
Cesta údolím říčky vypadá idylicky. Ale za chvilku nás čeká docela prudký výstup, první z dlouhé řady, jakých si v příštích dnech užijeme dost a dost.
Přicházíme do Namche Bazaru, největšího turistického střediska široko daleko.
Mají tu všechno: kavárny, směnárny, upomínkové předměty, outdoorové vybavení, rychlé občerstvení...
Po ubytovaní a nezbytném čaji jsme se byli na chvilku projít, ale už se stmívalo a jakmile zajde sluníčko, rychle se ochlazuje. Jsme i tak dost nastydlí (to nás bude provázet celým trekem), takže se rychle vracíme do hotelu a do večeře přečkáme pod dekou. Na pokojích totiž není o moc tepleji než venku.
Den 6. (čtvrtek 16. 10. 2025) Namche Bazar (3400 m) - Kumjung (3800 m)
Pokračujeme v nenáročném pomalém stoupání do vyšších nadmořských výšek. Tělo si potřebuje zvyknout na nedostatek kyslíku, proto se nikam neženeme. Dnešní etapa má cca 6 km a převýšení nějakých 400 m. První příznaky vysoké nadmořské výšky pociťujeme do nějaké míry všichni. Hůř se nám dýchá (hlavně v noci, některé z nás to překvapí, jiní s tím už počítali). Někoho bolí hlava, někteří z nás mají průjem a jiní zácpu, já obojí současně (střídá se to asi tak po dvou hodinách). Mišovi se udělalo blbě při prohlídce Kumjungu; Nejdřív mu Lhakpa dal na bolest hlavy dvě tabletky Paralenu, ale to nezabralo. Následně pak dostal tabletku Diluranu (Lhakpa tomu říká Diamox, je to sice lék určený původně na šedý zákal, ale běžně se užívá na zmírnění příznaků výškové nemoci, protože pomáhá zvyšovat saturaci kyslíku v krvi). Možná trochu zafungoval i efekt placeba, protože už hodinu po první dávce Mišo očividně pookřál. Šerpa večer nabízí stejný doping i Vladovi a mně, vzhledem k tomu, jak funíme při každém prudším stoupání. Já s díky odmítám, protože doufám, že si na výšku postupně zvyknu a kromě předem očekávaného funění by mě nic horšího trápit nemuselo. Pro všechny případy mám v lékárničce Dexametazon, který by měl fungovat na závažnější projevy výškové nemoci (je sice na předpis, ale měl jsem ho doma z dob covidu, tenkrát mě odvezla rychlá dřív, než jsem ho stihl spotřebovat). Naštěstí se mé očekávání potvrdilo a kromě toho, že jsem do kopce funěl jako lokomotiva, mě během treku nic horšího nepotkalo, a vlastně ani nikoho dalšího z naší výpravy.
Z Namche stoupáme do kopce
Tady prý je jakési zařízení, kde se recykluje plastový odpad. Shodou okolností se k nám přitočil nějaký Švéd, který prý je šéfem celého projektu, a podal nám k tomu odborný výklad. Prý se snaží naučit místní zodpovědnému nakládání s odpady. K tomu zřejmě získali nějakou švédskou dotaci a postavili tady tyhle domky, kde je nějaká expozice o recyklaci odpadů a pro inspiraci, co se dá dělat s plastovými odpady, sem zvou pravidelně umělce, kteří přeměňují odpady na umělecká díla, viz ta obří dlaň plná plastových lahví na obrázku. Nevím, jestli to je ten správný způsob, jak naučit Nepálce recyklovat, ale třeba švédské peníze aspoň pomohou zaměstnat pár místních lidí, práce tu je hlavně pro průvodce a nosiče a to nemůže dělat každý. Jo a prý aby to nebyla úplná nuda, je součástí expozice i nějaká virtuální realita, prý si tam člověk s 3D brýlemi může za deset minut virtuálně vylézt na Mt. Everest. Ptali jsme se Lhakpy, jestli to zkusíme, ale ten jen kroutil hlavou, že na takové blbiny nemáme čas.
Tady jsme se zastavili na čaj. Nad chatou je další nádherná vyhlídka.
Již klasický pohled na himálajské velikány. Nad Hančinou pravou rukou (tj. z pohledu čtenáře vlevo) Everest a Lhotse, nad levou Ama Dablam. Úplně vlevo opět Nuptse, tady vypadá hodně mohutně, protože je blíž. Až se na zpáteční cestě dostaneme do Tengboche, prakticky úplně nám zakryje pohled na Everest.
Všichni fotí všechny a všechno
Nad akátovým porostem už se vynořuje Kumjung.
Lhakpa nás zve do své rodné vísky. Má tu i dům, kde bydlí jeho osmaosmdesátiletá matka. Kumjung je prý považován za hlavní město Šerpů. I když...spíš hlavní vesnici.
Tady budeme dnes spát. Ale po obědě máme ještě naplánovánu prohlídku místních pamětihodností: základní školy, kterou tu založil Hillary, buddhistického kláštera a také domu, kde žije náš průvodce.
Osazenstvo místního kláštera tvoří jeden mnich. Asi se musí dost otáčet.
Jak již bylo řečeno, školu tady založil již v roce 1961 Sir Edmund Hilary. Místní jsou mu za to tak vděční, že mu za to postavili zlatou sochu.
Tohle je prý originální plechová budova, ve které původně škola sídlila. Dnes jsou třídy ve zděných budovách, v té plechové je návštěvnické centrum se stálou expozicí, popisující historii vzniku školy (a Hillaryho nadace Himalayan Trust, která následně postavila i další školy v regionu) a dokumentující významné zdejší absolventy. Patří mezi ně i zakladatel Asian Trekking a jeho syn, který této cestovce dnes šéfuje. Do školy tu samozřejmě chodil i náš průvodce Lhakpa.
Za naší lodží se pasou jaci a jáčata, která vypadají jako zvětšené plyšové hračky.
Navečer v lodži zalézáme do postele, protože je zima. Najednou nám někdo klepe na dveře. Za dveřmi stojí Rišo s Dankou, oblečeni každý jen v ručníku. Šli se vysprchovat do sprchy, která je na chodbě (to nás ostatní ani nenapadlo, voda je studená a nám je už tak dost zima). Nechali klíče na pokoji, který nechali nezamknutý. Ovšem je to zrádný patent, taková ta kulatá klika z obou stran, co se otevírá otočením koule. Na odemčení je potřeba klíč, ale jak se ukazuje, zamknout to umí samo. Nám to naopak při několika předchozích pokusech nešlo zamknout, i když jsme se snažili. Nějak to souvisí s polohou čudlíku, který je zevnitř na té kouli, ale intuitivní to není a blbuvzdorné taky ne. Takže zatímco my jsme to předtím nedokázali zamknout vůbec, Rišovi s Dankou se to teď zamklo bez ptaní samo. Aby nemuseli čekat na studené chodbě, pozvali jsme je dovnitř (ne že by na pokoji bylo o moc tepleji) a já jdu o patro výš do recepce (a kuchyně v jednom) domluvit, jestli mají náhradní klíč. Je tam jenom mladý pomocník, možná syn paní, co nás ubytovala, ale zatímco paní umí aspoň trochu anglicky, mladý skoro vůbec. Domlouváme se rukama nohama, paní tu teď není, prý přijde za chvíli a pomůže nám. Aspoň tak to chápu. Jdu zpátky na pokoj, po čtvrthodině se vracím, jestli už paní přišla. Prý za chvilku. Po další čtvrthodině tak jdu znovu, už tam konečně je. Vysvětluju jí, co máme za problém, paní vezme svazek klíčů a jde se mnou dolů. Zkouší jeden po druhém, trvá jí docela dlouho. Všichni jsme napnutí, jestli vůbec ten správný klíč najde. Nakonec se podaří a Rišo s Dankou můžou zpátky na pokoj.
Dnes přidáme dalších 400 metrů nadmořské výšky. S Lhakpou si vysvětlujeme, že sice dnešní cíl je Dole, ale ve skutečnosti to bude Nahoře (slovenská část naší výpravy říká, že Hore).
Vyrážíme se zpožděním, protože Rišo nemůže najít mobil. Nakonec to vzdává a pokračuje dál bez něj. To je asi největší neštěstí, které naši šestici za celý trek potkalo. Což je vlastně docela štěstí. Aspoň pro nás pět ostatních.
Ráno se vydáváme směrem za vznešenou siluetou Ama Dablam.
Právě nás předběhli naši nosiči, i když tady si ještě vykračujeme celkem svižně.
Po chvíli už funíme do prudkého kopce.
Vítaná přestávka na vydýchání...
...a znovu vzhůru do výšin...
Otevírají se před námi neskutečná panoramata. Vlevo na té plošině je Phortse, zcela speciální šerpovská osada. Žije tu prý více než 70 Šerpů, kteří zdolali Mt. Everest. Tedy prakticky veškerá zdejší dospělá mužská populace.
A už jsme hore v Dole. Společenská místnost je stejná jako ve všech lodžích, uprostřed kamna, kde se topí sušeným jačím trusem, kolem po obvodu stoly a okna na všechny strany s výhledy na himálajské velikány.
Den 8. (sobota 18. 10. 2025) Dole (4200) - Machermo (4400 m)
Další nepříliš náročný den, jehož hlavním cílem je postupná aklimatizace. Délka trasy cca 5 km s převýšením necelých 200 m z toho dělají záležitost ani ne na půl dne. Po obědě si tedy můžeme ještě udělat výlet na přilehlý hřebínek nad vesnicí a zkusit si poprvé výšku nad 4500 m.
Ranní nástup, dnes nemusíme příliš spěchat.
Hned nás čeká stoupání a tak necháváme Dole definitivně dole.
Konečně zase nějaká společnost...cesta údolím Gokyo je méně frekventovaná, takže už jsme delší dobu nepotkali žádné turisty ani jiné dopravní prostředky.
Už jen sejít dolů, přejít potok a vyjít zase kousek nahoru a jsme tam.
Naše lodž v Machermu.
Odpoledne cvičně stoupáme na nedaleký hřebínek. Stejnou cestou se vydáme i zítra k jezeru Gokyo.
Pořádně jsme se zadýchali, ale jsme 4500 metrů vysoko. A teď zase dolů, ať si odpočineme, zítra půjdeme ještě výš.
Den 9. (neděle 19. 10. 2025) Machermo (4400) - jezero Gokyo (4760 m)
Dnešní trasa opět není nijak náročná, půjdeme asi 7 km s převýšením nějakých 350 metrů. Ovšem musíme počítat s tím, že v této výšce se už budeme v každém i menším kopci zadýchávat.
V údolí Gokyo se nachází několik jezer, které se označují čísly. Tohle je první. Nejvýznamnější z nich je třetí, náš dnešní cíl.
U druhého jsem se nechal vyfotit, abych měl důkaz, že to nepíšu jen od stolu.
Tohle už je třetí, kterému se pro zjednodušení říká Gokyo Lake. Ta nenápadná hrouda hlíny vpravo vzadu je Gokyo Ri.
Už jsme se ubytovali, ostatní se šli slunit ven a my je sledujeme z okna. Jsou otočeni k sluníčku zády, protože i když je docela zima (přes den do 5 stupňů, v noci pod nulou), jakákoli část těla, vystavená slunci déle než minutu, je v ohrožení. Naše loupající se nosy a hřbety rukou jsou toho důkazem.
Den 10. (pondělí 20. 10. 2025) Výstup na Gokyo Ri (5357 m)
Čeká nás druhý nejobávanější den celého treku (po přechodu Cho La Pass, který je plánován o tři dny později), a současně první seznámení s nadmořskou výškou nad 5000 m. Což je samozřejmě hlavní důvod obav, nikdo netuší, jak na tu výšku naše postarší plíce a další orgány zareagují.
Vyrážíme v půl sedmé ráno. Cestou potkáváme šílence, co už jdou zpátky. Ty samé, co nás v noci budili, protože vyráželi na výstup kolem čtvrté, aby byli nahoře na východ slunce. To jsme si nechali ujít.
Vycházející slunce teď osvětluje půlku jezera, druhá je ještě ve stínu.
Hned na začátku výstupu zažíváme malé drama. Od lodže je třeba přejít po nízkém kamenném náspu přes severní cíp jezera. Právě když se nacházím na náspu, křičí na mě Šerpa, že mám dát pozor na vrtulník. Ten už je slyšet, ale to není nic divného, vrtulníky tady létají každou chvíli. Jenže tenhle nalétá přímo na mne, evidentně se rozhodl přistát těsně za náspem, i za tu cenu, že smete pár turistů do vody. Úplně jsem nevěděl, jak interpretovat Šerpovo upozornění, vrtulník se blížil příliš rychle, než abych stihl přejít celý násep. Pokusil jsem se rychlým krokem ještě kus popojít, ale ničemu to nepomohlo. Během pár vteřin byl vrtulník přímo nade mnou, odhadem max. 10 metrů vysoko. Jak jsem stál na té hrázi, musel jsem se rozkročit, předklonit a opřít o hůlky, aby mě vítr od vrtule nesmetl do jezera. Kdybych v tu chvíli šlápl na kluzký nebo vratký kámen, tak poznám na vlastní kůži teplotu zdejší vody. To bych měl dvojí problém, protože jednak bych namočil oblečení, které bych těžko sušil, jednak bych rozhněval místní bohy, neboť zdejší jezera jsou považována za posvátná a nesmí se v nich koupat. Nevím, jestli by si nechali vysvětlit, že to nebylo schválně.
Pomaličku stoupáme, převýšení je brutální: 600 výškových metrů na trase v délce 1,8 km.
S rostoucí výškou přibývá sněhu.
... a vrchol stále v nedohlednu
Konečně ho vidíme :-)
Po dvou hodinách a čtyřiceti minutách jsme konečně nahoře. Nejdřív se musíme vydýchat...
A jde se na focení :-)
Na téhle straně vidíme Everest (nad Hančinou dlaní), kousíček Lhotse (jen nesměle vykukuje za Nuptse, které je součástí stejného masívu) a Makalu (nad mou hlavou)
Na druhé straně Cho Oyu (8201, na obrázku za mnou)
Výškoměr na hodinkách mi ukazuje výšku s přesností plus mínus 40 metrů, většinou spíš mínus. To není úplně zlé, i když Mišovy Apple Watch jsou většinou ještě o něco přesnější.
Sestup proběhl bez problémů a nepřekvapivě výrazně rychleji. Fotky jsme dělali i na zpáteční cestě, nicméně, opět nepřekvapivě, na nich nebylo nic, co bychom už nevyfotili po cestě nahoru.
Den 11. (úterý 21. 10. 2025) Výlet k Pátému jezeru
Dnešní výlet by měl být teoreticky celkem nenáročný, i když poměrně dlouhý (tam a zpět cca 20 km, převýšení kolem 200 m). Nestihneme to zpátky na oběd, takže nám Šerpa rozdá "svačinové balíčky" - každému jedno balení prošlých sušenek Oreo a jednu krabičku mangového džusu, rovněž pár měsíců prošlého. Tady takové věci asi nikdo neřeší, ostatně v té zimě se asi jídlo moc nekazí a hlad je nejlepší kuchař.
Měli jsme vyrážet v půl sedmé, abychom měli rezervu a nemuseli se obávat, že se setmí, než se stihneme vrátit. Bohužel ne všichni to správně pochopili, takže čtyři z nás poctivě vylezli ven hned po snídani v půl sedmé a klepali půl hodiny kosu, než se objevili zbylí dva. Poprvé vidím Lhakpu, že vypadá trochu netrpělivě.
Většinu cesty půjdeme na sever a budeme sledovat přibližující se Cho Oyu.
Míjíme Čtvrté jezero, které je jen asi dva kilometry od třetího, vlastně jen na opačné straně hory Gokyo Ri. Prošlapáváme si cestu panenským sněhem. Pokud tady někdo během posledních pár dnů šel, tak to byli nosiči české expedice Máry Holečka a Radka Groha, kteří asi před čtyřmi dny zbudovali u Šestého jezera základní tábor pod Cho Oyu, kam se chystají vystoupit nějakou novou, co možná nejobtížnější cestou. Snažím se sledovat zprávy o jejich aktivitě v českých médiích a vypadá to dost strašidelně. Dvakrát museli základní tábor opustit kvůli nepříznivému počasí, po návratu našli stany zavalené sněhem a poškozené, vybavení promočené. Přesto se nevzdali, prodloužili si pobyt (což obnáší mj. doplacení pěkně drahého pojištění) a někdy 7. listopadu učinili pokus o prvovýstup jihovýchodní stěnou. Dvanáctého listopadu jsem zachytil zprávu, že jim počasí tak dramaticky nepřálo, že to na druhém bivaku vzdali. Holečkův popis, jaké měli problémy vůbec dojít k basecampu, odpovídal naší zkušenosti, i když na počasí jsme měli štěstí, zkazilo se až o pár dní později. Ale chůze po přimrzlém sněhu byla přesně tak nepříjemná, jak to popisoval na facebooku. V některých místech udělám tři kroky po přimrzlé krustě, při čtvrtém se krusta nečekaně proboří a zahučím po kolena do sněhu. Je to vysilující a postupujeme pomalu.
My a Cho Oyu :-)
Kousek před 5. jezerem nám Lhakpa dává na vybranou. Buď budeme pokračovat až k jezeru, ale cesta bude čím dál horší, nebo vyjdeme z ledovcového koryta kousek do kopce a tam bude pěkná vyhlídka. Hlasujeme pro vyhlídku.
Hanka ukazuje na něco, co si v tu chvíli myslíme, že je Cho Oyu, ale směr nesedí, podle mapy to později identifikuji jako téměř osmitisícovku Gyachung Kang (7952). Cho Oyu je víc vlevo, na tomhle záběru vidět není.
Lhakpa nabízí, že si tady můžeme dát něco k jídlu. Namítáme, že je teprve čtvrt na jedenáct a že ještě nemáme hlad. A že bychom mohli sejít dolů a přece jen popojít k Pátému jezeru. Moc nadšeně se netváří, ale náš zákazník, náš pán, takže souhlasí a natáhne krok, zjevně v obavách, abychom se stihli včas vrátit. Je pravdou, že až odpoledne sníh změkne, bude cesta ještě náročnější.
Přiblížili jsme se na dohled Pátému jezeru. Šerpa nám dává jasně najevo, že dál už nejdeme, je čas na návrat. Cesta zpátky je podle očekávání celkem náročná, sníh je měkčí a víc se boří. Trochu mě mrzí, že nemám fotku, jak je někdo zabořený do sněhu, nebo aspoň díry, co po něm zbyla. Ale v těch místech, kde byl sníh hlubší, jsem prostě měl plné kecky, abych se pohyboval směrem dopředu, a sahat po mobilu mě ani nenapadlo. V jednu chvíli mě vystrašila Hanka. Pomocný průvodce, který šel vzadu těsně za Hankou, najednou zakřičel. Já jsem šel kousek před nimi, a když jsem se ohlédl, Hanka ležela na zemi. Lekl jsem se, že upadla a je v bezvědomí. Když jsem doběhl blíž, zjistil jsem, že má batohem podloženou hlavu a hezky si tam ve sněhu odpočívá. Šerpa vepředu totiž nasadil rychlejší tempo a jak se ho v tom těžkém terénu všichni snažili udržet, Hance vyskočila tepová frekvence někam ke 200 tepům/min. Z minulosti už ví, že v takové situaci začne mít problémy s dýcháním a musí si odpočinout a počkat, až se tep zpomalí (na duně v Peruánské Ice možná mají dodnes vyrytou brázdu, jak jsme ji z podobného důvodu vsedě stahovali dolů). Normálně si to umí ohlídat, takže když jsme včera šplhali na Gokyo Ri, prostě raději zůstala víc pozadu, aby se vydýchala a uklidnila bušící srdce. Dnes to ale nevypadalo tak strašidelně, nešli jsme do kopce, takže ji nenapadlo, že při pokusu o svižnější chůzi v tom hlubokém sněhu jí vyskočí tep takhle vysoko. Když to nastalo, lehla si na zem a chvíli odpočívala. Pak normálně vstala a pokračovala dál. Lhakpa se polepšil a už tolik nehnal, takže jsme zdárně došli zpátky do Gokya, a stihli jsme to i v rozumném čase (snímek níže u jezera Gokyo je vyfocený ve 14:30)
Voda v jezeře je sice posvátná a lidi se tam nesmí koupat (nevím, který šílenec by to zkoušel, ale kdo ví); jaci ale očividně můžou.
Dokumentuji krabičku od mangové šťávy, kterou jsme ráno dostali od Lhakpy a v poledne vypili na cestě zpátky. Jednak je to důkaz, že jsem ji poctivě přinesl zpátky (na rozdíl od idiotů, kteří vypijí coca-colu a láhev od ní pohodí do sněhu, i takoví se na treku najdou), jednak stojí za povšimnutí název, případně datum spotřeby. Ale v té zimě by asi v pohodě vydržela ještě několik let.
Den 12. (středa 22. 10. 2025) Gokyo (4780 m) - Dragnag (4700 m)
Kratičká etapa, ve které se přesuneme přes ledovec Ngozumba a přiblížíme se sedlu Cho La Pass, abychom ho zítra mohli přejít. Oficiálně to dnes má být jen asi 4 km, ale jak nám vysvětlil Ondřej Jirásko na konzultaci v CK Alpy a potvrdil Lhakpa, vlivem teplotních změn se povrch ledovce mění a pokaždé je potřeba improvizovat a hledat novou trasu. Odhaduji, že dnes to bylo možná něco přes pět kilometrů. Ráno nespěcháme, vyrážíme až kolem půl deváté, dnešní trasa by měla být opravdu krátká a nenáročná.
Ráno se ovšem navlékneme, protože je kosa.
Loučíme se s jezerem Gokyo a stoupáme k ledovci.
Když pominu spoustu ledovcových jezírek, není na první pohled poznat, že jsme na ledovci, jelikož ten je zakrytý nánosy kamenné sutě.
Hledání vhodné cesty není vždycky úplně jednoduché.
Jezírka mají různou barvu, asi podle hloubky a převládajícího skupenství. Některá jsou zamrzlá, na jiných není po ledu ani památky.
Až tady u toho jezera s jeskynním útvarem je vidět, že ta špinavá šedá masa, na povrchu pokrytá kamením, je skutečně jeden obrovský ledovec.
Blížíme se k druhému okraji ledovce
V půl šesté ještě z okna fotím hory v zapadajícím slunci.
Na první pohled trasa s mírným převýšením. Ve skutečnosti zabiják, protože nás čeká výstup do sedla Cho La ve výšce 5420 m (tak to uvádí mj. Wikipedie a další zdroje; jiné zdroje uvádějí nižší výšku, většinou 5368 m; ať tak, nebo tak, je to vysoko). Navíc ve vyšších polohách je sníh, místy zledovatělý, takže přijdou vhod nesmeky.
Hádanka: objev, co je na těch šutrech zajímavého. Nápověda: je to živé a má to maskovací zbarvení, takže je to velmi nenápadné. Šerpa tomu říká Tibetan Snowcock, česky (podle mámy Wiki) Velekur tibetský.
Odpočíváme při každé příležitosti, takže skoro pořád :-)
Dnes je skoro zataženo, což je velká úleva, protože kdyby pálilo sluníčko, šlo by se mnohem hůř.
Stoupání k vrcholu sedla se zdá nekonečné. Vždycky když máme pocit, že už je vrcholek na dohled, objeví se za horizontem další stoupání k dalšímu potenciálnímu vrcholku. Připomíná to trochu výstup v Tatrách od Popradského plesa na Ostrvu. To se nám taky zdálo nekonečné, akorát to bylo o nějakých 3000 metrů níž.
Konečně jsme nahoře!
Teď nás čeká docela nepříjemné strmé klesání, ale aspoň už při každém kroku nelapáme po dechu :-)
Den 14. (pátek 24. 10. 2025) Dzonghla (4830) - Tengboche (3860)
Solární ohřev vody na čaj
Tady vznikají mandaly. Prý na jedné pracuje současně asi dvacet mnichů.
Výzdoba je na náš evropský vkus možná až příliš pestrá, ale atmosféra je působivá
Druhá velká chrámová budova patří učedníkům mnišského řemesla, potkáváme tu děti odhadem mezi dvanácti a patnácti lety.
Loučíme se s klášterem a vydáváme se na cestu dolů do Namche Bazaru. Tengboche je roztahané na několik kilometrů; zhruba v polovině cesty se máme zastavit v restauraci, kterou provozuje Lhakpova manželka. To bude v osadě Lawi Schyasa, která se pořád ještě považuje za součást Tengboche.
Tohle prostě musím fotit, i když je to nezdvořilé. Myslím, že je to nový rekord v délce nákladu.
Odpočívadlo s přístřeškem na tříděný odpad. Takových je tady v nižších polohách docela hodně a kupodivu nepřetékají odpadky, jako některé veřejné kontejnery u nás.
Ama Dablam se nám začíná vzdalovat.
Startujeme v 7:45, takže tentokrát jen s drobným zpožděním :-)
Užívám si, že se mi tentokrát poštěstilo sedět u okna, a dokonce na té straně, kde jsou vidět hory.
Už klesáme na přistání, let trvá jen asi 20 minut.
V Ramechapu nás čeká delegát Asian Trekking, usazuje nás do mikrobusu a posílá nás (tentokrát s najatým řidičem) směr Kathmandu.
Stav "silnice" se od předchozí cesty o něco zlepšil, bagry to trochu zkultivovaly a auta ujezdila, ale pořád je to z velké části nezpevněná cesta, na které se nedá jet víc než 20-30 km/h. Aspoň už nestojíme v zácpách a stíháme to tentokrát pod pět hodin.
Hodně prostoru ve vnitřní expozici je věnováno historii Nepálu a další velká část architektuře a specifikům jednotlivých architektonických prvků, které se tu vyskytují.
Ptali jsme se, jestli se tu královská rodina i koupala; průvodkyně si nebyla úplně jistá, ale spíš tipovala že ne, že to sloužilo jenom pro okrasu.
Protože stále poprchává, je tu mokro a nahoru až těsně ke stúpě je samozřejmě zakázán přístup v botách. Ponožky by byly okamžitě promáčené, takže kdo chce až ke stúpě, musí bos. Někteří z nás zbaběle zůstali dole, Rišo s Dankou se zuli a šli si to pořádně prohlédnout.
Náměstí obklopuje stúpu dost těsně kolem dokola, takže se zdola těžko fotí. Lépe se fotí opačným směrem, jak dokládají záběry od Danky.
Hromadné foto před stúpou s typickým rukopisem naší průvodkyně.
Ráno vyrážíme bez zbytečného otálení, čeká nás asi dvacetikilometrová trasa, i když převážně z kopce.
Ama Dablam je pořád před námi, takže v pořádku :-) Před námi přistává a po chvilce zase vzlétá vrtulník; buď turisté, kterým se nechce chodit, nebo měl někdo problém s výškovou nemocí.
Jezero Chola Tsho.
Přestože nás Lhakpa upozornil, že není slušné si fotit nosiče bez jejich souhlasu, nemůžu odolat. Tady si nosič na chvíli odpočinul, ale pak měl problém si náklad nahodit zpátky, podařilo se mu to až na třetí pokus. Nechci hádat, jak bych dopadl, kdybych se takovou hrůzu pokusil poponést já...
Blížíme se k Pheriche, kde si chceme dát oběd. Je to první osada poté, co jsme se napojili na tzv. Coca-cola Highway (standardní trasa k Everest Basecamp Treku údolím Khumbu). Kupodivu zatím tu nejsou takové davy, jaké jsme čekali.
Jak sestupujeme do nižších poloh, začíná se postupně objevovat vegetace a barvy jsou veselejší.
Ještě jeden most a asi po kilometru chůze lesním porostem jsme v Tengboche. Pochodující balíky na mostě pod sebou skrývají nosiče, který na první pohled není vidět.
V téhle lodži bydlíme. Je to luxus, už zase máme pokoje i se sociálním zařízením. Lhakpa nám ráno říkal, že pokud dorazíme před čtvrtou, můžeme se podívat na obřad ve zdejším klášteře. Dorazili jsme chvilku po čtvrté, takže obřad nebude a do kláštera se jde až zítra.
Den 15. (sobota 25. 10. 2025) Tengboche (3860) - Namche Bazar (3400 m)
Ráno se jdeme podívat do kláštera. Prý se jedná o největší budhistický klášter mimo Tibet. A stojí za podívání.
Po zaplacení vstupného 300 rupií (cca 50 korun) nás Lhakpa vede do hlavní budovy kláštera. Samozřejmě přede dveřmi je nutné zout boty, to platí stejně ve všech buddhistických klášterech.
Venku na nás ze všech stran dohlížejí himálajští velikáni.
Přímo z areálu kláštera je krásný pohled na ikonický Ama Dablam. Vlevo od něj je Lhotse, od něj dopředu doleva vede dlouhý hřeben sedmitisícovky Nuptse s několika vrcholy, vlevo vzadu je asi vidět kousíček Everestu, který je skoro celý schovaný za Nuptse.
Zdoláváme divokou říčku Dudh Koshi po dalším visutém mostě
Na druhé straně údolí nás Lhakpa vede do lodge s restaurací, kterou provozuje jeho manželka. Nikoli náhodou se tedy na oběd zastavujeme právě tady. Dostáváme jako pozornost podniku po sklenici "rýžového piva". Tak to nazývá Lhakpa a dodává, že je to homemade. Když říkáme, že známe rýžové víno, kterému Japonci říkají saké, Lhakpa tvrdí, že tohle není víno, ale pivo. Nám to připadá podobné tomu saké. Když pak doma googlím, co je přesně saké, zjišťuji, že tak Japonci říkají v podstatě každému alkoholickému nápoji. Ale výroba toho tradičního rýžového probíhá několikanásobnou fermentací a tím se prý podobá výrobě piva. Tak vlastně nevím, jestli jsme pili spíš víno nebo pivo. Ale pít se to dalo.
Po další hodině a půl scházíme dolů do Namche Bazaru. Těšíme se na odpočinek před zítřejší poslední etapou do Lukly, která bude dlouhá asi 20 km, a jak už víme, nebude pořád jenom z kopce.
Den 16. (neděle 26. 10. 2025) Namche Bazar (3400 m) - Lukla (2860 m)
Poslední ohlédnutí a poslední focení Namche Bazaru
Kousek pod Namche je kontrolní checkpoint, kde se kontroluje průchod turistů a jejich povolení k vstupu do národního parku. Lhakpa nás upozorňuje, že můžeme udělat záslužnou věc a vzít s sebou kilový pytlík s odpadky (asi slisované PET lahve), který odevzdáme v Lukle. Někteří z nás se pochlapili (i když nevím, jestli se to tak dá říct v případě Danky), Ten jeden pytlík bylo vlastně žalostně málo, určitě jsme nahoře během treku vygenerovali odpadu mnohem víc. Pak mě mrzelo, že jsem vzal jenom jeden, po cestě jsme potkávali i lidi, co nesli dva. Ale zase větší část nenesla nic. Raději jsem se ještě ujistil, že nám pak Lhakpa ukáže, kde se to odevzdává, abychom si to neodvezli na památku až domů.
Poslední den na treku se ještě odehraje malé drama, aspoň pro nás. Po cestě potkáváme jednoho z našich nosičů, jak leží u cesty a nehýbe se. Šerpa se nad ním sklání a šťouchá do něj, nosič se pořád moc nehýbe, ale zdá se, že něco nezřetelně mumlá. Šerpa nás popožene, ať jdeme, že se to nějak vyřeší. Když se vyptáváme, co se děje, říká nám, že si nosič asi v poledne dal nějaký alkoholický nápoj a po pobytu ve vysokých nadmořských výškách se alkohol vstřebává do krve rychleji než normálně. A že se z toho za chvilku vzpamatuje. Úplně nás to neuklidnilo, ale pokračujeme tedy dál. Ovšem asi po čtvrt hodině potkáváme druhého z našich tří nosičů, jak leží nehybně u cesty. To už nás docela vyleká. Šerpa se ho snaží budit, nosič se pokouší vstát, ale okamžitě se znovu poroučí k zemi. To už nám nepřijde normální, aby se dva ze tří nosičů ztřískali do němoty, vypadali, že jsou docela zkušení. Až během večeře se pak od Lhakpy dozvídáme, co jsme předtím bohužel netušili. Nosiči pocházejí z nuzných poměrů a jsou mizerně placení (proto je běžné jim dávat spropitné, většinou cca 10 USD za den). Kromě mzdy (nedozvěděli jsme se, jak vysoké, ale hádám že to bude míň než to spropitné) ale nemají na treku zajištěno nic. V lodžích je nechávají zadarmo přespat někde v kuchyni nebo v jídelně, když se večer vylidní. Jídlo si musejí platit sami. Jenže čím výš se jde, tím je jídlo dražší a mzda ani spropitné by tam nestačily na tři jídla denně. Protože se snaží něco ušetřit, v těch vyšších polohách jsou hlady a čekají, až se dostanou níž, kde je to levnější. My jsme jim to ještě znesnadnili tím, že jsme na rozdíl od běžných treků zůstali tři noci u jezera Gokyo, kde jsou zrovna ceny nejvyšší. Ti chudáci většinu cesty měli půst, a pak někde kolem Phakdingu, kde je z celého treku nejlevněji, se nadlábli tak, že se jim z toho udělalo zle. Prý se to stává docela často. Kdybychom to byli věděli, tak bychom jim dali něco ze svých zásob a občas je třeba pozvali na večeři.
Procházíme Phakdingem, tentokrát bez noclehu, a s nostalgickou vzpomínkou míjíme lodž, kde jsme strávili první noc na treku.
Když jsme šli na začátku treku opačným směrem, vedle různých stánků s občerstvením a suvenýry jsme narazili na stolek, kde byly vyložené knížky. Byl tu nápis, že jedna stojí 5 dolarů a můžeme ji mít i s podpisem autora. Ten se k nám také hned přitočil, jestli jdeme kupovat. Slíbili jsme mu, že se zastavíme na cestě zpátky. Na rozdíl od Kathmandu, kde jsme neodbytným prodejcům slibovali totéž (a jeden z nich nám argumentoval, že tohle říkají všichni a pak už se neukážou), tady jsme slovo dodrželi a s Vladem jsme si koupili každý jednu knížku o kultuře různých nepálských etnik. Autor se zeptal Vlada, jak se jmenuje, ten odpověděl, že Vladimír, a autor mu tam vepsal věnování. Pak jsem kupoval já, autor se mě zeptal, jak se jmenuju. Řekl jsem mu, že když už se tak hezky naučil toho Vladimíra, tak ať to tam napíše znovu. Koukal na mě trochu rozpačitě, ale napsal. Ty klikyháky pod jménem jsou prý Vladimír v nepálské abecedě.
U checkpointu před Luklou odevzdáváme pytlíky s odpadky. Každý za svůj pytlík dostane plastový žetonek na památku. Tuhle fotku pořídila Hanka na začátku treku na cestě z Lukly do Phakdingu. Zdálo se nám vtipné, že tu mají "Pollution Control Committee" (tedy něco jako Výbor pro kontrolu znečištění životního prostředí). Až teď nám dochází, o co jde.
Úspěšně jsme dorazili do Lukly. Bydlíme ve stejné lodži, ve které jsme první den obědvali. Zajímavostí je, že místo čísel pokojů tady mají jednotlivé pokoje pojmenované podle slavných horolezců.
Lhakpa měl pro nás přichystané překvapení: obdrželi jsme dort za to, že jsme to přežili ve zdraví a on s námi. Z nějakého důvodu jsem byl pověřen čestnou funkcí porcovače. Samozřejmě jsem to nedokázal nakrájet rovnoměrně, takže ten nejmenší kousek, co se mi povedl, zbyl na mě. Trochu mě zamrzelo, že se mi ten jeden povedl tak malý, protože po tom týdnu (téměř) půstu jsme se všichni olizovali až za ušima :-)
Vedle nás u stolu seděla nějaká čínská výprava a když viděli, že se nese dort, začali všichni zpívat Happy Birthday, protože si mysleli, že někdo z nás má narozeniny.
Den 17. (pondělí 27. 10. 2025) Lukla - Ramechap - Kathmandu
Měli bychom letět asi v 7:00, takže v šest vyrážíme na letiště. Je to hned vedle hotelu.
V letištní hale (velikosti asi tak dvou obýváků)
Tohle je naše letadlo. Summit Air je poměrně nová letecká společnost, vznikla r. 2017. Tedy tak úplně nová není. Existovala už dávno předtím, ale jmenovala se Goma Air. Protože jim v Lukle havarovalo pár letadel a lidi s nimi nechtěli lítat, přejmenovali se na Summit Air, přemalovali letadla a bylo - no, vymalováno.
Asi 13 km před Kathmandu je starobylé město Bhaktapur, které je rovněž na seznamu Unesco a nachází se tu třetí z komplexů královských paláců (Durbar Square) a spousta dalších chrámů a památek. Tak tam jsme nebyli, jen jsme kolem projížděli a v dálce zahlédli nějaké chrámy. Ale nedaleko odsud je pamětihodnost, která je dobře vidět i z autobusu: socha Kailashnath Mahadev. Je docela nová (dostavěli ji roku 2011), vysoká 43,5 m a prý se jedná o největší sochu hinduistického boha Shivy na světě.
Řidič nás vyklopí před hotelem a jdeme se znovu ubytovat. Čekal jsem, že nás bude čekat někdo z cestovky, nebo budeme mít nějaký vzkaz v recepci, ale není tomu tak. Nicméně tu o nás vědí (bylo by blbé, kdyby ne, protože jsme si tu nechali v úschově dvě tašky). Za chviličku jsme ubytováni, všichni se těšíme na teplou sprchu, pak se domlouváme, že půjdeme ven. Nakonec ani nejdeme všichni spolu, protože cílem je nakoupit nějaké suvenýry, a k tomu není potřeba organizovaná šestičlenná skupina. My s Hankou jdeme nejdřív do kanceláře Asian Trekking, protože máme pro Amara Pradhana velkou obálku od Lhakpy (cestou do Lukly jsme podobnou obálku vezli od Amara pro Lhakpu, nemám tušení, co tam vlastně bylo). Už před kanceláři Asian Trekking nás oslovil nějaký recepční, jestli něco hledáme, tak jsem mu řekl dvě jména, která jsem znal z emailů: Amar Pradhan, nebo Bimal Khatri. Ukázalo se, Amar není k zastižení, přišel človíček, který se představil, ale já jsem to jméno celkem pochopitelně nezachytil, takže si nejsem jistý, jestli to byl Bimal. Ale říkal nám, že je z Kumjungu a že chodil několik let do stejné třídy s Lhakpou. Vyměnili jsme si pár zdvořilostí, odevzdali obálku a vypadli jsme. Po cestě nás odchytil děsně asertivní človíček z nějaké cestovky, kolem které jsme šli. Normálně bych si ho nevšímal, ale my jsme se sami zastavili u výlohy, protože jsme na zítřek hledali nějakou nabídku prohlídek Kathmandu s průvodcem. Človíček vyběhl, strašně nás zdravil, jako bychom byli nějací dobří známí, a zval nás dovnitř. Tedy přesněji řečeno, zval mě. Hanku nějak přehlížel, ale když jsme mu řekl, že my tedy půjdeme dovnitř oba, neprotestoval. Kancelářička byla tak malinká, že jsme se tam sotva vešli. Majitel, šéf a možná i jediný zaměstnanec cestovky se jmenuje Basu. Když jsem mu řekl, co chceme, spustil salvu chvály a sebechvály. Prý jsem velice chytrý, protože jsem vybral cestovku, která poskytuje nejlepší služby na světě. A to, co chceme, je pro něj piece of cake. Hned nám na kus papírku napsal čtyři památky, které musíme navštívit, a za tím účelem že nám zajistí průvodce a auto, všechno sakumprásk za 75 USD. Dokonce neměl ani problém s tím, že nás na jedno auto bude možná šest, přinejmenším pět (tj. s průvodcem a řidičem 7; Mišo totiž už avizoval, že má na zítřek vlastní plány). Prý nám pošle mikrobus a je mu jedno, kolik nás bude. Poděkovali jsme a vzali jsme si ten papírek s výčtem památek, kam připnul ještě svou vizitku. Domluvili jsme se, že to projednáme s ostatními, a když budou souhlasit, stačí mu poslat zprávu na Whatsapp nejpozději do deseti do večera a ráno budeme mít mikrobus před hotelem. Vypadal tak flexibilně, až mi to přišlo podezřelé, ale nedokázal jsem přijít na to, kde by mohl být háček. Nakonec se ukázalo, že nikde.
S papírkem v kapse jsme se vydali s Hankou naslepo kamsi, kde tušíme obchody (tedy ty jsou tu všude, ale my hledáme péřové bundičky pro vnoučata a nechceme to koupit v prvním obchodě, kde je mají). Po chvíli procházení zapadneme do jednoho obchodu, kde mají pěkné dětské bundičky, ale chtějí za ně 3000 rupií za kus. Možná čekají, že budeme smlouvat, ale my jdeme raději jinam. V obchodě přes ulici nám stejné nabízejí po 1500 rupiích za kus. Chvíli řešíme barvy a velikosti a kupujeme dvě mrňavé bundičky. Hned vedle prodávají různé koření a čaj, takže ještě koupíme tři různé pytlíky čaje. Tím jsme splnili svou kvótu a jdeme zpátky na hotel. Chvilku na to dorazí i ostatní a domlouváme se, že zajdeme někam na večeři. A že mám mezitím Basuovi potvrdit objednávku zítřejší prohlídky Kathmandu; uvidíme, jestli se ráno opravdu někdo ukáže.
Tentokrát zkusíme místní podnik, jen pár kroků od české restaurace. Je tu docela nabito, chtěli jsme se usadit u jediného většího volného stolu, ale obsluha nás vypoklonkovala, že ten je rezervovaný. Tak jsme se zvedli, že půjdeme jinam, ale číšníci nás začali přesvědčovat, ať nechodíme, že se to vyřeší. Opravdu se hodně snažili, pobíhali chvilku sem a tam a nakonec nás usadili k části toho rezervovaného stolu. Za chvilku nás ještě požádali, jestli bychom se nemohli přesunout k jinému stolu, který se mezitím uvolnil. Pak už bylo všechno v pohodě. Hned vedle našeho stolu hráli čtyři maníci nějakou místní hudbu na dva bubínky a dva strunné nástroje, bylo to chvilku zajímavé, ale potom už trochu otravné, protože hráli pořád to samé a dost nahlas. Ale jídlo bylo skvělé, díky čemuž bylo vše ostatní odpuštěno. Jak odhaluje obrázek, většina z nás si dala k pití mango nebo banana lassi, to je takové to indické smoothie (přesněji rozmixované ovoce s jogurtem). Jo a ten velký stůl byl rezervovaný pro hordu Rusů. Chvíli jsem si pohvizdoval Červenou kalinu, ale bohužel to zaniklo v rámusu, co produkovali dílem hudebníci, dílem ti Rusové. Možná spíš bohudík.
Den 18. (úterý 28. 10. 2025) Prohlídka Kathmandu
V devět ráno máme opravdu mikrobus před hotelem, Basu nám přišel osobně představit průvodkyni, která se jmenuje Laxmi a má hnědou tečku na čele, což je neklamné znamení, že je hinduistka. Vyrážíme čínským mikrobusem na prohlídku Kathmandu. Chvílemi jedeme uličkami, kam bych si netroufl ani se Smartem, ale řidič je naprosto v pohodě.
Dnes je poslední den našeho pobytu a první den, kdy zažíváme méně vlídné počasí. Je zamračeno a chvílemi poprchává.
První zastávkou je tzv. Monkey Temple neboli Swayambhunath, což je starobylý chrámový komplex na kopečku na západním okraji Kathmandu. Zdejší obrovská stúpa je prý jedním z nejdůležitějších buddhistických poutních míst na světě. Ale totéž o sobě tvrdí i Boudhanath, který dnes navštívíme na závěr. Obojí může být pravdou, ostatně obě památky jsou na seznamu Unesco.
Naše průvodkyně je milá a ochotná, ale fotit neumí. Ochotně se několikrát nabídla, že nám udělá společnou fotku, ale jednak zásadně fotí na výšku a jednak si záběr většinou přiblíží tak, abychom zaplnili celou obrazovku, což znamená, že není vidět skoro nic z těch zajímavých věcí kolem a většinou máme useknuté nohy.
Tady se podařila jedna, kde máme i nohy :-)
Takzvaná Socha míru (Statue of Peace). Průvodkyně nám vypráví nějakou legendu, která se k ní váže, ale tu jsem zapomněl a Google kupodivu nic nenabízí.
Tohle je náš mikrobus. Typicky čínský design, ale funguje to. Ještě by se pár pasažérů vešlo na střechu :-) Právě jsme přejeli k další památce, Patan Durbar Square. Je to jeden ze tří zdejších královských palácových komplexů, které jsou společně na seznamu Unesco.
Vstup do areálu stojí 1000 rupií. Je tu jeden chrám vedle druhého a mezi nimi budovy, ve kterých sídlily do 18. století zdejší vládnoucí královské dynastie. Vnitřek je přeměněný v muzeum.
Na zahradě mají i banány
a kamenného hlídače u bazénu
Tady to už asi sloužilo i na mytí.
Přejíždíme k další památce, tentokrát komplexu hinduistických chrámů Pashupatinath, vybudovaném kolem posvátní řeky Bagmati. Průvodkyně viditelně pookřála a nadšeně vykládá, že tohle je nejdůležitější místo pro všechny nepálské hinduisty, a že každý chce být pohřben ve zdejší řece. I ona až umře, bude určitě spálena tady na břehu řeky a její popel pak bude vhozen do řeky. Tento proces prý pomáhá osvobodit z těla ducha, který se pak při reinkarnaci může dostat do jiného těla.
Tady všude se odehrávají náboženské kremace.
Bílý kouř je pro náboženskou kremaci typický. Tělo zemřelého je zahaleno do bílé látky a těsně před zapálením na něj pozůstalí naházejí vlhkou slámu, aby byl po zapálení z dálky vidět bílý kouř. U hořícího těla pak vydrží několik hodin, než úplně shoří. Popel potom vhodí do posvátné řeky. Průvodkyně přiznává, že řeka je sice posvátná, ale dost špinavá. Žádný div.
Posvátné jsou pro hinduisty i krávy.
Poslední zastávkou je největší buddhistická stúpa v Nepálu a jedna z největších na světě, zvaná Boudhanath, nacházející se na severovýchodním předměstí Kathmandu. Opět se jedná o památku na seznamu světového dědictví Unesco.
Nejdříve se ale jdeme naobědvat. Průvodkyně nás vede na náměstí se stúpou; vstupné se platí tentokrát už před náměstím, asi proto, že i náměstí samotné je zajímavé a je tu opět několik chrámů, spousta obchůdků se suvenýry a samozřejmě restaurací. Jdeme do nějaké na místní poměry lepší, je tam docela plno a jen těžko hledáme místo pro šest lidí (průvodkyně nakonec sedí u vedlejšího stolu s nějakou cizí paní).
Dávám si kuře Tikka Masala, protože mi včera na večeři náramně chutnalo. Tentokrát je ale jiné, víc kořeněné, ne že by mi nechutnalo, ale mému žaludku se to úplně nelíbí. Ovšem z okna restaurace je luxusní pohled na Boudhanath.
Protože stále poprchává, je tu mokro a nahoru až těsně ke stúpě je samozřejmě zakázán přístup v botách. Ponožky by byly okamžitě promáčené, takže kdo chce až ke stúpě, musí bos. Někteří z nás zbaběle zůstali dole, Rišo s Dankou se zuli a šli si to pořádně prohlédnout.
Domluvili jsme se, že to nahoře vyfotí, abychom věděli, jak to tam vypadá.
Jeden z mnoha klášterů v okolí
Kolem čtvrté hodiny nás řidič vyklopil zpátky u hotelu. Loučíme se s průvodkyní, předávám jí 75 USD v pětidolarovkách (zůstaly Vladovi a potřeboval se jich zbavit); netváří se úplně nadšeně, ale když přihodím 2000 rupií spropitného, vypadá o dost spokojeněji.
V recepci nám oznamují, že s námi chce mluvit někdo z Asian Trekking a poprosil je, aby mu dali zprávu hned, jak se vrátíme na hotel, že za námi přijde. Za deset minut nám skutečně volají na pokoj, že už je ve vestibulu. Jdeme tam všichni, je to náš známý Amar a chce se rozloučit. Omlouvá se, že včera nemohl přijít, protože se účastnil nějaké akce. Děkujeme si navzájem a po několika zdvořilostních větách se loučíme. Pak ještě na chvíli vyrážíme do města, všichni chtějí utratit poslední rupie a nakoupit poslední dárky.
Večer se sejdeme na hotelu a jdeme společně ven najít něco k večeři. Jdeme s Hankou také, ale já už cítím, že si asi na večeři netroufnu. Můj žaludek se pořád ještě pořád úplně nesmířil s dnešním obědem. Mišo navrhuje nějakou pizzerii poblíž, my se s Hankou odpojujeme a míříme zpátky na hotel. Pak toho trochu lituju, protože jsem přišel o scénku jako z francouzské komedie. Mišo nám ráno před odjezdem na letiště povypráví, jak nakonec pizzerii opustili, protože se jim úplně nelíbila, a skončili zase v českém pubu u Trávy. Ovšem zase to tam trvalo dlouho, a pak donesli jídlo jen Vladovi a Mišovi, zatímco na Riša s Dankou nějak zapomněli (vybrali si společně nějaké jídlo pro dva). Když to po šílené době nakonec přinesli, bylo to prý úplně studené. Rišo se prý děsně rozčílil, nabodl studenou hranolku na vidličku a pronásledoval na place číšníka (který na rozdíl od části personálu neuměl česky) a snažil se mu tu hranolku nacpat do pusy. Tuhle scénku bych opravdu rád viděl a ideálně i nahrál. Nezbývá, než si to jen barvitě představovat. (Dodatečně doplňuji informaci od Riša: večeře nakonec dopadla podobně jako ta první - omluvou Trávníčka a pivem zdarma.)
Den 19. (středa 29. 10. 2025) Loučení
Ráno nafasujeme snídaňové balíčky, protože opouštíme hotel před šestou a snídaně se podává až od půl sedmé. Čekají na nás dva řidiči, stejně jako před třemi týdny při příjezdu jedeme na letiště dvěma auty, z čehož jeden je pickup, kam naházíme všechny bágly.
Když se hrneme z hotelových dveří, ještě nás brzdí, ať chvilku počkáme. Přitáhli balík smotaných širokých pásů bílé látky; každého z nás jedním tím kusem omotají a pak nám v tom udělají hromadnou fotku.
A potom už definitivně opouštíme hotel, po dvaceti minutách už jsme na letišti a bez dalších zádrhelů odlétáme směr Dubaj. Tam je to tentokrát jednodušší, protože odlétáme od stejného terminálu, ke kterému jsme přilétli, takže nemusíme běhat sem a tam, a navíc máme na přestup celé čtyři hodiny, takže si ještě stihneme nakoupit v duty free shopu a dát si něco k jídlu. Pak se loučíme i s dubajským letištěm, nastupujeme do letadla a po asi pětihodinovém letu končíme naši dobrodružnou pouť tam, kde jsme před dvaceti dny začali.