úterý 1. října 2024

Zámky č. 87 a 88 (Malešice a Jiráskova vila)

Včera jsme vyrazili možná na poslední letošní cyklovýlet. Ráno bylo docela zima (kolem 6 stupňů), oblékli jsme se víc než obvykle s tím, že budeme postupně sundávat vrstvy. Hanka jednu sundala (měla o jednu víc než já), já jsem celý den vydržel v cyklodresu a mikině. Když sluníčko vykouklo a jeli jsme do kopce, bylo teplo dost, ale většinu času bylo pod mrakem a pořádné kopce byly "jen" dva. Ale ty stály za to. Vydali jsme se do neoblíbené Prahy (tedy z pohledu cyklistů, jako pěší turisté máme samozřejmě matičku Prahu rádi), protože tady máme ještě pár zámků v pohodové vzdálenosti. A protože jsme vyráželi až po desáté, aby se stihlo aspoň trochu oteplit, na nějaký dlouhatánský výlet se nám nechtělo.

Po cestě jsme jednou zabloudili (na rozhraní Kobylis, Proseku a Libně, když se zbláznily Mapy.cz) a na Jarově jsme se připletli do uzavírky, protože se právě běžel silniční závod Běchovice-Praha, jehož větší část vede po Českobrodské, po které jsme původně chtěli jet. Nakonec jsme si dali pár kilometrů navíc, ale dojeli jsme v časové normě, abychom po prohlídce malešického zámku stihli oběd v restauraci Malešická tvrz. Tam jsme se nacpali tak, že jsme se sotva odvalili. Ještě že nás napadlo si udělat přestávku v botanické zahradě malešického učiliště, protože kdybychom jeli rovnou domů, tak bych ve stoupání na vrch Třešňovka ten oběd určitě zase vyklopil :-)

Zámek č. 87: Malešice
Vzdálenost od domova podle mapy: 24 km
GPS: N 50°5.05840', E 14°30.70918'

Zámek byl postaven ve druhé polovině 17. století na místě původní středověké tvrze druhé polovině 17. století podle návrhu italského architekta Giacoma Antonia Canevalleho. Na přelomu 17. a 18. století patřil rodu Vratislavů z Mitrovic, kteří jej r. 1727 prodali pražské univerzitě. Ta zdejší hospodářství připojila k michelskému statku a r. 1755 provedla přestavbu zámečku do dnešní podoby, pravděpodobně tak, aby sloužila spíše administrativním účelům, nežli k nějaké honosné reprezentaci. Kolem zámku byl hospodářský dvůr s barokní sýpkou. Ta je dnes pěkně rekonstruovaná a slouží zčásti jako odloučené pracoviště (depozitář?) Národního muzea. Zámek sám a přilehlé hospodářské budovy nejsou v nejlepším stavu, jak je vidět z fotodokumentace, a slouží jako skladiště a provozovny několika drobným soukromým firmám.






Zámek č. 88: Jiráskova vila
Vzdálenost od domova podle mapy: 24 km
Skutečně ujetá vzdálenost (Neratovice-zámek Malešice-Jiráskova vila-Neratovice): 51 km
GPS: N 50°5.35208', E 14°30.90953'

Když jsme projížděli ulicí Pod Táborem kolem botanické zahrady zdejšího SOŠ, všimli jsme si, že jsou pootevřená vrata. Ukázalo se, že celý areál botanické zahrady je volně přístupný veřejnosti. Je to skoro zázrak mezi průmyslovými Malešicemi a Jarovem:  krásný kousek přírody na úbočí vrchu Tábor s terasovitými záhony a skalkami, v údolí rybníček s okrasnými rybami. Nad zahradou stojí ve stráni budova, která na první pohled vypadá jako zámeček, i když podle mapy tu má být jen vila. Původně jsem s tím nepočítal, ale když jsem si přečetl cedulku na domě a později i příspěvek na Wikipedii, usoudil jsem, že mohu Jiráskovu vilu s čistým svědomím zařadit mezi zámky.
Pseudorenesanční zámeček v úbočí nad údolím Malé Rokytky nechal r. 1889 postavit majitel zdejší honitby Rudolf Engbert. Od něj ho na počátku 20. století koupil komorní rada a průmyslník Antonín Jirásko. Ten r. 1920  pověřil významného zahradního architekta Františka Thomayera, aby v údolí kolem zámečku založil park. Koncepce parku včetně části dřevin se zachovala dodnes. Komu je jméno Thomayer povědomé, není to náhoda. František Thomayer je jedním z dvojice slavných sourozenců. Jeho bratr Josef Thomayer byl známým lékařem, podle něhož se dnes jmenuje nemocnice v Krči. Po Františku Thomayerovi se zase jmenují Thomayerovy sady nad Libeňským zámkem, ale projektoval např. i parkovou úpravu Karlova náměstí a řadu dalších významných parků a zahrad u nás i v zahraničí.
Kdo to místo nezná, určitě doporučuji, je to velmi příjemné místo a je tam klídek. Lidi, které jsme tu během asi půlhodinové procházky potkali, by se dali spočítat na prstech.











čtvrtek 22. srpna 2024

Dolomity 3.-10. 8. 2024

 Již tradičně jsme vyrazili na týdenní prázdninové putování se slovenskými příbuznými a jejich partnery/partnerkami. Poslední dobou to bylo trochu na střídačku pěší turistika a cykloturistika, teď druhý rok po sobě jsme zvolili chození po kopcích, po loňských Vysokých Tatrách tentokrát Dolomity. Poprvé to bylo s cestovkou (CK Mayer & Crocus), Danka s Rišem s nimi byli v jiné části Dolomit už loni a byli tak spokojeni, že si letos dali nášup a vzali nás s sebou. Fotek je spousta, v té záplavě je strašně těžké vybrat jednu desetinu a nepochlubit se všemi, které vyšly dobře :-).

Jen na úvod něco k místu našeho ubytování: bydleli jsme v hotelu v Brixenu, což našinec zná jako místo nedobrovolného pobytu Karla Havlíčka Borovského, zbytek světa pak spíše jako rodiště Reinholda Messnera. ke kterému se ještě vrátíme. Moc pěkné městečko obklopené nádhernými kopečky. Tato oblast se nazývá Jižní Tyrolsko a mluví se tu víc německy než italsky. Až do roku 1918 to totiž byla součást Rakouska-Uherska. Proto se tady místní názvy uvádí dvojjazyčně, nebo někdy dokonce i jenom německy.

Den 1. (sobota 3. 8.) Vyrážíme autobusem na noc, odjezd v 11:00 od metra Stodůlky. Nejméně příjemná část dovolené. Můj drahý nafukovací polštářek zn. Naturehike uchází (je to už druhý, první jsem vyhodil před 4 roky po dvou použitích). S touhle značkou jsem skončil.

Den 2. (neděle 4. 8.) Rovnou z autobusu vyrážíme do kopců. Autobus nás zaveze do městečka St. Ulrich (italsky Ortisei) a odsud vyjedeme lanovkou do výšky 2 123 m (Bergstazion Raschötz). Jdeme víceméně po vrstevnici nejdříve na východ až k chatě Brogleshütte, pak čelem vzad na západ k vrcholku Resciesa di Fuori (Ausserraschötz, 2282 m), na kterém je "umělecky" zkroucený ukřižovaný Ježíš Kristus. Celkem nenáročná túra, asi 12 km s převýšením cca 300 m. Ale panoramata jsou dechberoucí.

St. Ulrich

U horní stanice lanovky

Brogleshütte (2053)

Skupinovka ve stráni nad Brogleshütte

Cestou k Rasciesa di Fuori

Trochu se poválíme na pastvině mezi kravkami

Stylová odpočívka před Rasciesa di Fuori

Kříž na vrcholku Resciesa di Fuori (2282)

Večer jsme se ještě chvíli procházeli po Brixenu

Den 3. (pondělí 5. 8.)  - výlet do oblasti horských pastvin Seiser Alm (Alpe di Siusi). Busem do městečka Seis am Schlern (Siusi allo Sciliar) asi 28 km na jih od Brixenu, odtud lanovkou do horského střediska Compatsch (1850 m), odsud na jih nejdřív do kopce po cestě č. 10 až na dohled chaty Laurinhütte do výšky cca 2000 m, pak prudce z kopce do údolí cca 1700 m n.m. a znovu do kopce po cestě č. 1. Ti nejzdatnější vylezli až na horu Petz (2563). Nás trochu dohnala únava z předminulé noci, strávené vsedě v autobuse, a tak jsme to na posledním rozcestí ve výšce cca 1900 m otočili na cestu č. 5 a velkým obloukem jsme se pomalu vraceli k lanovce (dále po cestách 6 a 7). Rišo s Dankou pokračovali až nahoru na kopec, výhled prý stál za to, takže jsme jim nakonec trochu záviděli, že jsme se nepřemohli, ale nebyli jsme si jisti, jestli bychom to v daném časovém limitu stihli. I tak jsme ušli kus cesty (odhadem 16 km) opakovaně z hřebenu do údolí a zpět, takže načítané převýšení bylo možná trojnásobek deklarovaného převýšení 300 m, tj. rozdílu mezi nejvyšším a nejnižším bodem na trase. Cestou zpátky jsme potkali několik vodopádů a spoustu krásných panoramat.

Vystoupali jsme na první hřeben nad Compatsch, v pozadí mohutný skalní masív Schlern

Travnaté stráně Alpe di Siusi, prý největší vysokohorské pastviny v Evropě

Spouštíme se z hřebenu dolů, abychom mohli zase vylézt do kopce (a tak dnes ještě několikrát).

U prvního z vodopádů

Přírodní stolička se musela využít

Jsme na úpatí skalního masívu, na který někde nad námi vystupují Rišo s Dankou. Pátrání po nich je neúspěšné, zato nahoře na skále vidíme siluetu krávy.

Cestou zpět potkáme ještě několik menších vodopádů (prý někdy bývají mohutnější, ale teď jsou vedra a dlouho nepršelo). Tady si někteří namočili nohy, někdo se prý dokázal smočit až po krk, ma s Hankou jsme chvilku koukali a pak jsme šli radši do hospody :-)

Kousíček od vodopádu je chata Osteria di Saltaria. Dal jsem si tady polévku se dvěma obrovskými špekovými knedlíky. Snědli jsme ji napůl s Hankou a byli jsme po obědě. Připojili se k nám Vlado s Jarkou, kteří se zdrželi rácháním ve vodopádu, dali jsme si kafe a štrůdl a vyzkoušeli jsme místní houpačky.


Pod chatou měli výběh pro prasata. Vypadala, že mají zájem o něco na zub.

Pokračujeme do kopce směrem k Laurinhütte. Je tu spousta srubů, v některých bydlí turisté, v jiných koně.

Mezi chatami Laurinhütte a Panorama jsou rozsáhlé pastviny a na obzoru nádherná panoramata. Aspoň je jasné, po čem pojmenovali tu chatu (tedy spíš hotel; tady už to je hodně turistické, dá se sem dojet autem z Compatsche a jezdí tu davy cyklistů na vypůjčených elektrokolech).

Na okraji Compatsche se ještě naposledy kocháme pohledem na Schlern, společně s námi jej obdivují i čtyřnozí kamarádi.

Den 4. (úterý 6. 8.)  Popojedeme autobusem do St. Andrä (je to jen pár kilometrů východně od Brixenu). Odtud lanovkou na Kreuztal (Val Croce, 2023 m), pak dál na východ po cestě č. 7 na Plosehütte (2446) a dále na vrcholky Grosse Pfannspitze (2545) a Grosser Gabler (2575). Odsud jsme seběhli na jih na cestu č. 14 k ikonické a trochu přeplněné chatě Rossalm (2200); na chvilku jsme se tu schovali před pálícím sluníčkem a dali jsme si někdo Radlera, někdo capuccino. Odtud se vracíme zpátky k horní stanici lanovky po tzv. Woody Walk, kde jsou různé dřevěné atrakce pro děti.

Od horní stanice lanovky je to hned prudce do kopce.

Pomalu stoupáme k Plosenhütte, která vykukuje na kopci před námi

Kolem nás jsou opět rozsáhlé pastviny a na obzoru hory kam oko dohlédne



Chvilka relaxu u Plosenhütte

Nezbytné panorama od chaty

Děti se mohou i sklouznout na klouzačce :-)

Malá odbočka k vrcholku Grosse Pfannspitze

Grosse Pfannspitze (2545m)

A závěrečné stoupání k dnešnímu cíli Grosser Gabler (2575)

Hanka se bála, aby nebyla poslední a nezdržovala, tak to nakopla a vysvištěla nahoru jako první

Zasloužený odpočinek na vrcholu

Po chvilce dorážejí ostatní členové naší skupinky

Chvíli obdivujeme panorama

Jedna skupinovka na zpáteční cestě...

Občerstvení na Rossalm

... a ještě jedna sourozenecká

Na Woody Walk je spousta dřevěných vychytávek, třeba i polohovatelná odpočívka s panoramatem...
... nebo volské spřežení

Jsme zpátky u horní stanice lanovky. Tady by se mělo dát jezdit na kole v kole, ale nikdo to radši nezkoušel. Pivo, co jsme si dali na Rossalm, by nemuselo zůstat na svém místě.

Večer jsme ještě v katedrále na náměstí v Brixenu navštívili koncert pro varhany a smyčcové kvarteto

Den 5. (středa 7. 8.) Bolzano a Zemní pyramidy
Dnešní den je odpočinkový. Dopoledne si jedeme prohlédnout Bolzano. Pěkné město s perfektně zachovalým historickým centrem. Dostali jsme rozchod na hlavním náměstí a toulali jsme se na vlastní pěst. Odpoledne jsme měli sraz u stanice lanovky, která nás vyvezla na Oberbozen a odsud jede vláček (jízdenka se dá koupit dohromady na obojí) do městečka Klobenstein (Collabo). Původně jsme odsud měli jít kousek pěšky a dojít k tzv. Zemním pyramidám (Erdpyramiden), ale začíná se kazit počasí a hrozí, že nás zastihne liják. Pročež nastoupíme do autobusu, který sem mezitím stihl přijet z Bolzana, a odvezeme se ještě kousek až k naučnému chodníku, který vede kolem pyramid. Chodník vede asi kilometr zpátky podél silnice, po které jsme přijeli, a asi ještě další kilometr směrem do centra Klobensteinu nás má čekat autobus na parkovišti u hotelu Spoegler, kde prý mají vyhlášený štrůdl. Spěchali jsme tedy, abychom si před odjezdem stihli dát kafe se štrůdlem, ale nebylo nám dopřáno. V restauraci jsme si sedli, a zatímco většina ostatních hostů si objednala, obdržela požadované a stihla to i zkonzumovat, k našemu stolu se nikdo neobtěžoval dostavit pro objednávku. Asi po dvaceti minutách jsme to vzdali, šli jsme si sednout do autobusu a někteří z nás vytáhli z ruksaku tatranky. Pak nám průvodkyně, která shodou okolností seděla u vedlejšího stolu, vyprávěla, že sotva jsme odešli, přišla k nim obsluha, dala se s nimi do řeči a pochlubila se, že u toho stolu, kde jsme neúspěšně čekali, sedává pravidelně Martina Sáblíková, která sem jezdí každoročně trénovat. V Collabu je totiž rychlobruslařská dráha. A mimochodem to vypadá, že trenér Novák prostřednictvím tohoto hotelu tak trochu tuneloval finance rychlobruslařského svazu (s hotelem se dohodl na nějaké ceně, kterou zaplatil, ale nechal si vystavit účtenku na několikanásobně vyšší částku, kterou vyúčtoval svazu). Psali o tom např. v Seznam zprávách zde.


Hlavní náměstí v Bolzanu (Waltherplatz neboli Piazza Walther)

Na náměstí je zdejší hlavní katedrála (Nanebevzetí Panny Marie, nebo jednoduše Duomo di Bolzano, původně románská z 12. století, přestavěna později v pozdně gotickém stylu)

Tahle ulička se jmenuje v němčině Ovocné náměstí (Obstplatz), v italštině Bylinkové náměstí (Piazza delle Erbe). Obojí dává smysl.

Stánkař tu nabízí houby, houby nebo houby.

Ulička se po chvilce ještě zužuje, ale pořád má v názvu náměstí


Tady už se jmenuje Via Dr. Josef Streiter a mají tu i vodu pro žíznící a upatlané turisty


Po chvilce kroužení po centru (a kávě v jedné pěkné cukrárně, kam jsme zapadli zejména kvůli návštěvě místního sociálního zařízení) se vracíme na náměstí a proklouzneme průchodem, v jehož suterénu je supermarket Coop, do malé zahrady ve vnitrobloku, kde se nachází památný strom Ginkgo biloba, který zde nechala zasadit rakouská císařovna Alžběta Bavorská, přezdívaná Sisi.

Pak už se přesouváme k lanovce, kterou vyjedeme na Oberbolzen. Hned vedle horní stanice lanovky je zastávka vláčku, který jezdí jednou za půl hodiny. Nám samozřejmě jeden těsně ujel a další byl přeplněný, ale nacpali jsme se tam a úspěšně se dovezli do Collaba alias Kobensteinu.

Pohled z naučné stezky na "zemní pyramidy", vpravo vzadu již z předvčerejška známý masív Schlern, tentokrát z opačné strany.

Ještě dva důkazy, že tam (aspoň někteří z nás) opravdu byli


Den 6. (čtvrtek 8. 8.)  Údolí Villnöss (Funes) s výhledem na Geislergruppe (Gruppo delle Odle)
Autobusem vyjíždíme kousek za městečko St. Magdalena (opět kousek jižně od Brixenu, o jedno údolí blíž než Val Gardena) ke středisku Zannes (1685 m).
Odsud na západ po trase č. 36, ta se po chvíli stáčí na jih k Dusslerhütte (1782) a dále na Geisler Alm (jsou tu dvě chaty vedle sebe, jedna ve výšce1996 m a druhá 2006 m). Odsud je nádherný výhled na masív Geisler (italsky Odle) s několika vrcholky. Jedním z nich je Sas Rigais, což je skalní stěna, na které s tátou trénoval malý Reinhold Messner. Poprvé ji údajně vylezl v pěti letech. Vrcholek je 3025 m n.m., od úpatí je převýšení asi kilometr, horní polovina skály je prakticky kolmá. Není divu, že se po takovém tréninku Reinhold stal prvním člověkem, který zdolal všechny světové osmitisícovky (a to bez použití kyslíku, což do té doby lékaři považovali za nemožné).
Od Geisler Alm pokračujeme na východ po trase č. 36 (Adolf Munkel Weg) až na Gampenalm (2062) a okruhem na sever a poté západ přes Kasenalm (1920) zpátky k autobusu do Zanes. Odtud popojedeme autobusem malý kousek do vesničky St. Magdalena, abychom si vyfotili kostelík St. Johann.

Cesta od parkoviště v Zanes

Blížíme se k Dusler Hütte


Geisler Alm je turisty nejvyhledávanější chata v údolí Funes. Okolní kopce jsou pastvou pro oči.

Ve stráni nad chatou posedávají turisté a fotí a fotí...

Jsou tady k tomu speciální polohovatelná sedolehátka, to musíme vyzkoušet. Skála vzadu uprostřed je Sas Rigais.

Jak to udělat, aby se tam vešly i ty kopce?

Pokus o částečné panorama

Cesta kolem Geisler Alm je ozdobena uměleckými výtvory s přírodní, sedláckou a pohádkovou tematikou (z žebřiňáku vykukují čepičky dvou trpaslíků)

Pokračujeme po trase číslo třicet šest a za chvíli budeme na křižovatce s třicet pětkou. Stále těsně pod skalním masívem Geisler/Odle

Už jsme na trase č. 35 a jdeme na severovýchod. Ovšem když je u cesty kus skály, na který se dá vylézt, většina z nás nemůže odolat.

Nejvzdálenější bod dnešní cesty - Gampenalm. Dáme si tu Radlera nebo kafe (a samozřejmě většina z nás je vděčná za místní toalety).

Vyrážíme na sever po 31A a pak po 32 a 33 zpět do Zanes. Kam se podíváme, všude hory.



Poslední chata (Kaserill-Alm) a poslední focení.

Ještě jedna krátká zastávka na cestě domů. Tenhle kostelík s horami v pozadí si prý všichni fotí. Nedá se nic dělat, fotíme taky. Je to svatý Johann a my mám těsně před odjezdem narozenou vnučku Johanku, takže dokumentace je nutná.

Areál kostelíka je oplocený a jsou tu vrátka s turniketem a automat, kde se dají koupit vstupenky. Nejdřív koupíme lístek v automatu a pak ho musíme naskenovat na IR skeneru, který moc dobře nefunguje, takže jediná turistka, která před námi byla, nás zdržela asi o 10 minut. Místním "podnikatelům" zjevně nejde o to, aby umožnili turistům přístup ke kostelíku, ale aby jim umožnili zaplatit. Ono se ukázalo, že to vlastně vyjde nastejno. Když jsme skener přeprali a dostali se dovnitř, zjistili jsme, že kostelík je zavřený, takže kdybychom si ho vyfotili z dálky se zoomem, měli bychom úplně stejné fotky a ušetřili bychom 5 Euro na osobu.

Den 7. (pátek 9. 8.) Masív Geislergruppe z opačné strany
Poslední den zájezdu. Včera jme chodili pod masívem Geisler/Odle ze severní strany (z údolí Funes), dnes si ho prohlédneme z jihu (z údolí Val Gardena). Autobusem dojedeme do městečka St. Christina (ještě pár kilometrů na východ od již známého St. Ulrich/Ortisei) a odtud lanovkou k horskému hotelu Col Raiser (2106 m). Odtud bychom měli jít na severozápad na vrchol Seceda a pak okruhem na východ k chatě Pieralongia a zpátky na Col Raiser. Trochu nedopatřením jsme se vydali opačným směrem, ale ukázalo se, že to možná tak bylo lepší, protože jsme se vyhnuli největším davům.

Pohled od lanovky na masív Sassolungo

V suterénu tohoto hotelu je horní stanice lanovky. Celkem dobrý business model.

Panoráma s chatou Odle

Ta zvláštní konstrukce pod námi je oficiální UNESCO vyhlídka - tzv. Dolomites UNESCO Viewpoint Mastlé

Po cestě chodí i čtyřnozí turisté. Tenhle nám zdrhnul dřív, než jsme stihli najít v zásobách kus jablka,

Za ním kráčel další, a ten už si dal říct.


U chaty Pieralongia drží čtyřnohé turisty v ohradě. Chvíli obdivujeme ty malé plyšáky, pak se vydáme ze zvědavosti ještě kousek na západ (a po necelých dvou kilometrech se zase vrátíme, protože Seceda je opačným směrem)



Občas se najde nějaká kráva, která vám zatarasí cestu, a ne a ne uhnout. Párkrát v životě už se mi to stalo, ale nikdy takhle doslova...

Dojdeme až k rozcestí uprostřed obrázku. Kousek odtud už začínají ferraty, které vedou až na hřeben masívu Geisler. Tady se otáčíme.

Po cestě od Pieralongia na Secedu jsou i nějaká jezírka, což jsme nikde jinde neviděli.

Zastavujeme se na vyhlídce kousíček před Secedou (ta je vidět v dálce, vede tam lanovka)



Vyhlídka z vrcholu Secedy

Podobného Ježíše na kříži už jsme viděli na Resciesa di Fuori, ale tenhle není tak progresívně umělecký (rozuměj: nepřirozeně zkroucený)

Snažím se zachytit tři, co se snaží zachytit dvě, jak si vyskakují.

Hanka se po nějaké době opět projela po horách na koni


Nejen v Tatrách mají medvědy

Cestou dolů ke stanici lanovky si ještě prohlédneme kamenný kostelík.


Odpoledne jsme zakončili návštěvou Ortisei, kde jsme si dali poslední pizzu. Vlado si objednal Calzone a pak nevěřícně koukal, co mu to přinesli :-)
Po večeři jsme asi na deset minut skočili do zdejšího supermarketu, pak jsme si ještě prošli centrem městečka a rozloučili se s Ortisei i celými Dolomity.