Hotel Grawand, Dolomity 20-27. 9. 2025

  Chceme trochu přivyknout pobytu a pohybu ve vyšší nadmořské výšce. Proto jsme si našli nejvýše položený hotel v Evropě. Jmenuje se Grawand, je v Jižním Tyrolsku a postavili ho na kopečku vysokém 3200 m nad mořem. Pobyt je objednaný od neděle 21. 9. do soboty 27. 9.; nahoru se dá dostat jedině lanovkou (resp. jak jsme později vyzkoušeli, jde to i pěšky, ale je to minimálně čtyřhodinová túra a s velkými bágly na zádech bychom to jít nechtěli). Protože lanovka jezdí jen do 16:00 a z domova je to asi devět hodin jízdy, vyrazili jsme o den dřív a zvolili přespání v horském městečku San Leonardo in Passiria, pár kilometrů od Merana. Jeli jsme sem serpentinami nahoru a dolů přes dvoutisícové kopečky. Kupodivu jsme potkávali hodně cyklistů, valná většina z nich jela na silničních kolech na vlastní pohon. Já si u nás stěžuju, když musím překonat 200m převýšení, ale ti šílenci tady jezdí do kopců s převýšením klidně 1200 metrů. Klobouk dolů.

Ubytovali jsme se v kempu Zögghof, který je uzpůsoben hlavně pro obytná auta, ale mají tu i pěkné zděné apartmány. Přijeli jsme k recepci, paní si nás zaznamenala a pak nám řekla, že máme sednout do auta, jet zpátky na kruháč v centru městečka a přijet ke kempu z druhé strany, tam že můžeme zaparkovat a v baru nám dají klíče. Kemp je ve stráni, jak je patrné z obrázku, z recepce v dolní části kempu se k našemu apartmánu dá vyjít po schodech, ale autem se tam opravdu dostat nedá a dole není kde parkovat. Překvapivě ve druhé polovině září je většina míst pro přívěsy a obytná auta zaplněná.

Po ubytování v kempu jsme se šli projít po městečku, je sice malé, ale neuvěřitelně členité, postavené terasovitě v kopcích a několika údolíčkách, která se tu potkávají. Městečko stojí na soutoku řeky Passer (Passirio) a říčky Walterbach (Rio Valtina). Je tu kostel, pár obchodů, pár restaurací a spousta hotelů, hotýlků, penzionů a apartmánových domů. A vedle kempu sportovní areál s krásným travnatým fotbalovým hřištěm s velkou zděnou tribunou. Městečko má prosím asi 3600 stálých obyvatel. Takovéhle hřiště u nás nemají ani dvacetitisícová města. Inu, Itálie.

    Večer jsme si chtěli dát ve městě pizzu, ale v pizzerii v centru jsme si sedli venku a nikdo si nás nevšímal, v další pizzerii nás vypoklonkovali, že nemáme rezervaci, takže jsme nakonec skončili v baru našeho kempu, kde jsme se snažili domluvit s paní, co neuměla anglicky, že bychom chtěli něco k jídlu. Nabídla jakési prý typické jihotyrolské toasty, s trochou nedůvěry jsme to přijali a bylo to nečekaně dobré.

V neděli ráno vyrážíme do Val Senales / Schnalstal. Je to dlouhé údolí, silnička nepřetržitě stoupá do kopce až končí v obci jménem Maso Corto / Kurzras. Je to malinké, pár hotýlků, pár obchodů a pár dolních stanic lanovek. Ta největší vede k našemu hotelu. Dolní stanice je ve výšce 2011 m n.m., horní ve výšce 3212 m n.m.. Zajeli jsme autem k dolní stanici a šli jsme k pokladně vyzvídat, kde máme zaparkovat. Ukázalo se, že přes ulici naproti stanici je podzemní garáž, která patří přímo hotelu, a tam si můžeme zaparkovat, kde chceme a jak chceme. Paní na pokladně nám navíc dala zdarma lístky na lanovku na dobré slovo, že jsme noví hosté hotelu Grawand. Ani nechtěla naše jména, žádné doklady, nic.

U dolní stanice bylo ještě docela teplo a chvílemi vysvitlo sluníčko. Překvapilo nás proto, když se z vagónu právě dorazivší lanovky vyhrnula hromada lyžařů. Věděli jsme, že jedeme na ledovec, ale slyšel jsem zvěsti, že brzké podzimní lyžování, které tu bývalo zvykem, už se nekoná, protože ledovec taje. Zdá se, že to byly jenom zvěsti. Tedy ne to, že ledovec taje, to jsme viděli na vlastní oči. Ale lyžuje se tu pořád.

Fotíme z kabinky lanovky a netušíme, že to je jedna z mála šancí na rozumné záběry.

Tohle už je záběr nikoli z lanovky, ale z okna našeho hotelu.

Hned nad hotelem je vrcholek jménem Ötzi Peak, kde je rozhledna a tabulky s připomínkou slavného nálezu člověka z doby bronzové, který tu zemřel cca 3000 let před naším letopočtem a jeho tělo se zachovalo téměř nedotčené, zakonzervované v ledovci.

To už se nám hotel halí do mlhy, přestože jsme asi 50 metrů od něj (resp. nad ním).

Z vyhlídky je vidět sjezdovka, sníh je zatím jenom na ledovci. To se za pár dní změní.

Jdeme se podívat i na druhou stranu hotelu (který se nedá obejít, musí se projít hotelem a vyjít dveřmi na opačné straně). Tady je turistická cesta do údolí a ještě na hřebenu malá odbočka k jakémusi uměleckému dílu.

Protože jsme dorazili už kolem poledne a v recepci nás překvapivě hned ubytovali, máme čas na delší procházku. Zkoušíme to po turistické cestě, která vede do údolí k ledovcovému jezírku, a pak se vině dál dolů až do Maso Corto. Dnes odpoledne to stihneme akorát k tomu jezírku.

Jezírko je asi 2750 m n.m.

Nad jezírkem z druhé strany údolí je horská chata jménem Reffugio Bellavista / Schöne Aussicht Hütte.

Jediné, co zůstalo z krásné vyhlídky, je ten název. Všude kolem je mlha. A z té se už do konce pobytu skoro nikdy nevyhrabeme. Ale mají tu zajímavý totem :-)

Kromě krásné vyhlídky a totemu tu mají venkovní saunu v sudech,

a jakousi technickou budovu obloženou zrcadly, zřejmě opět umělecké dílo.

Vracíme se zpět k hotelu. Tohle je dolní stanice sedačky, která vozí lyžaře nahoru k hotelu na vršek ledovce. Je to na opačném svahu, než je ta velká lanovka do Maso Corto.

Blížíme se k hotelu, místy je to docela prudce do kopce a nad 3000 metry nadmořské výšky už se docela dobře zadýcháváme.

Umělecké dílko v hotelovém baru

V lobby už nikdo není. Dopoledne se to tu hemží lyžaři, ale lyžuje se jen do oběda, pak zřejmě sníh už hodně měkne, takže dokud není dostatečná zima a ochranná vrstva nového sněhu, bylo by odpolední lyžování pro ledovec příliš velkou zátěží.

Velká většina lyžařů sem jezdí denně lanovkou. Přes noc jsme v hotelu skoro sami (soudě podle strávníků u snídaně a večeře jsou tu vedle nás další dva až tři páry). Nutno podotknout, že sezóna se teprve rozjíždí, hotel měl do předvčerejška letní přestávku.

Je pondělí; rozhodli jsme se, že sjedeme dolů lanovkou až do Maso Corto a zkusíme vyjít pěšky zpátky nahoru. Převýšení je to brutální, ale hlavně se bojíme, jak vyjde počasí, a tentokrát jsou obavy oprávněné.

Z lanovky pohled na Maso Corto ještě tak zle nevypadá...

Ovšem když se vydáme od dolní stanice lanovky po cestě nahoru, začíná pomalu ale jistě poprchávat, pak pršet, přidávají se poryvy větru, s rostoucí výškou se snižuje teplota, začíná hustá mlha, takže pak už ani nefotím, protože není co. 

Nakonec jsem hodně rád, když dorazíme na pokoj, kde se do mě pustí taková zimnice, že si musím dát horkou sprchu. Trochu jsem podcenil oblečení, tři vrstvy byly málo, a v tom dešti se mi pak nechtělo lovit v ruksaku něco dalšího a převlíkat se. Ponaučení pro příště, od zítřka chodím v péřovce. Hanka měla o vrstvu víc a hlavně nepromokavé kalhoty (ty moje se daly ždímat), takže to přežila trochu líp.

V úterý jdeme do údolí s ledovcovým jezírkem a uvažujeme o cestě někam dál směrem k rakouským hranicím. ale znovu máme trochu obavy z počasí, takže se budeme rozhodovat operativně podle situace, kdy to otočíme.

Vydáváme se od hotelu po cestě k jezírku.

Zatím je docela dobrá viditelnost, i lyžaři si to zjevně užívají

Došli jsme k již známé chatě Rifugio Bella Vista. Odtud jsme se vydali po značce směrem na západ až k hranicím s Rakouskem.

Ten kamenný domek je prý bývalá celnice.

Ledovcové jezírko, co vídáme z druhé strany údolí už od hotelu, se vlastně taky nachází v Rakousku.

Po cestě se začalo rychle zatahovat a pomalu se spouštěl déšť, takže jsme to zbaběle zabalili a odkráčeli jsme zase zpátky do hotelu. Hlavní úkol byl splněn, i dnes jsme potrénovali chůzi do kopce ve vyšších polohách, načítané převýšení cca 700 metrů.

Na hotelu jsme si dali k pozdnímu obědu gulášovku a pak jsme si ještě cvičně vyšli na Ötzi Peak vedle hotelu. Je to sice jen kousek, převýšení jen asi 40 metrů, ale část do prudkého kopce a část do schodů, takže dobrý aerobní trénink. Nahoře - jak jinak - byla totální mlha.

Za normálních okolností by všude kolem byly vidět alpské štíty.

Ve středu 24.9. je kolem hotelu 10 cm čerstvého sněhu. Fotka z okna hotelu ukazuje proměnu okolní krajiny.

Chceme jít po obvyklé cestě do údolí k jezeru, ale dveře, kterými se vychází z hotelu k cestě, jsou zavřené. Vyptáváme se personálu, jak to udělat, když chceme ven. Jeden z nich nám vysvětluje, že to zavřeli, protože je tam sníh, aby si náhodou někdo neublížil. A že můžeme jít ven těmi dveřmi, co vedou k lanovkám a lyžařské sjezdovce. Což se sice dá, ale nejde odsud projít na druhou stranu, odkud vede cesta dolů do údolí. Bez lyží můžeme tak akorát na vyhlídku Ötzi Peak a zpátky. Pro jistotu jsme chvíli obcházeli hotel ze strany sjezdovky, jestli náhodou neotevřeli nějaký průchod kolem hotelu, kterého jsme si nevšimli, ale ne. Vrátili jsme se zpátky a šli jsme se zeptat do recepce, jestli to tedy znamená, že máme zůstat celý den na pokoji, když nelyžujeme a na turistickou cestu nás nepustí. Chvíli jsme se dohadovali, recepční někam volala, aby zjistila, jestli ta turistická cesta není zavřená, a pak nám řekla, že tedy je to na naši vlastní zodpovědnost a že nás varovala, ale jestli to tak moc chceme, že nám prozradí fígl, jak se dostat z hotelu ven na tu stranu, kde vede cesta dolů. Prý máme vyjet výtahem (na kterém je cedulka Staff only) na terasu na střeše hotelu a odtud se po železných venkovních schodech dá sestoupat na druhou stranu hotelu k turistické cestě. Ale máme dát pozor, abychom nezabloudili, protože cesta je sice značená, ale červenobílé značky jsou namalované na kamenech podél cesty, které jsou ve většině případů pod sněhem. Poděkujeme a jdeme to zkusit.

Úspěšně sejdeme až k jezeru. Prvních 200 výškových metrů prošlapáváme cestu v asi 10 cm pokrývce čerstvého sněhu. Od dolní stanice lyžařské sedačky směrem dolů jsou už projeté koleje od terénních aut, která sem ráno vyjela až z Maso Corto.

Vyjdeme do protějšího svahu k chatě Bella Vista. I tady jsou naše stopy kolem chaty zatím osamocené.

Vzhledem k obtížnější cestě sněhem už nic dalšího nevymýšlíme, jdeme zpátky na hotel, kde si stihneme dát opět polévku k pozdnímu obědu a poté ještě sladkou odměnu.

Po oběde opět již tradičně vystoupáme na Ötzi Peak. opět do totální mlhy. Na cestě zpátky jsme svědky tankování rolby, to jsem ještě nikdy neviděl.

Máme čtvrtek 25. 9.. probouzíme se opět do zimního počasí. Na rozdíl od včerejška dnes projela rolba celou turistickou cestu až k hotelu, takže věříme, že minimálně k ledovcovému jezírku dojdeme bez problémů. Cestu přes střechu už známe. 

Akorát na střechu se ta rolba nedostala a sněhu je tolik, že se musím chopit lopaty, odložené v budce u výlezu z výtahu, a ke schodům z terasy nám proházuji cestičku.

Tady se otáčela rolba, v mlžném oparu je vidět ono venkovní schodiště, po kterém jsme sestoupali.

Dvaceticentimetrová pokrývka za dva dny zjevně není dost, sněžná děla tu běží naplno

Sešli jsme již obvyklou cestou k jezírku a zase zpátky. K poledni mlha ještě houstne, jsme rádi, že trefíme zpátky na hotel.

Pátek 26. 9. - dnes rolba cestu neprotáhla. Je zima a opravdu hustá mlha, jak zjišťujeme letmým pohledem z okna.

Opět se vydáváme přes střešní terasu, ale tentokrát je to opravdu o strach. Statečně vyrazíme dolů a opatrně nakračujeme a napínáme zrak, abychom nesešli z cesty. Dolů se ještě celkem daří udržet na cestě, i když zase prošlapáváme čerstvé stopy v nově napadaném sněhu. Tentokrát to otáčíme ještě kousek před jezírkem, děsíme se neustále houstnoucí mlhy. Poslední kilometr nahoru k hotelu je docela kritický. Mlha je tak hustá, že často opravdu netuším, jestli jsem ještě na cestě a kde je její okraj. Píchám kolem sebe hůlkou jako slepeckou holí, abychom nezahučeli ze svahu dolů. Naše stopy, které jsme prošlapali po cestě dolů, jsou už zaváté. Několikrát vytahuju navigaci, abych se podíval, jestli jsme nesešli z cesty a kterým směrem máme pokračovat. Nakonec jsme zvítězili, ale chvílemi jsme si připadali jak na polární výpravě místo podzimní procházky.

Dorážíme k hotelu, zahaleném do sněhu a ledu.

Navečer jsme objevili, že je tu i místnost s pingpongovým stolem, takže jsme si ještě na rozloučenou  zahráli pinčes v nadmořské výšce 3200 m, to se taky hned tak nezažije.

V sobotu ráno sjíždíme lanovkou do Maso Corto a upalujeme domů, tentokrát bez přespání na jeden zátah. Bylo to pěkné, ale stačilo.