Indonésie 18.5.-6.6. 2019 Díl 1.: Bali

Namlsaní loňskou návštěvou Peru jsme letos hledali opět něco zajímavého, ovšem s vědomím, že laťka je hodně vysoko. Protože Martin v květnu končil semestr výměnného studijního pobytu na univerzitě NTU v Singapuru, padlo rozhodnutí na Indonésii, konkrétně Bali, Jávu a Sumatru. S Martinem bylo domluveno, že se potkáme na Bali a přeskáčeme částečně letecky a částečně jiným dopředu neupřesněným způsobem přes Jávu a Sumatru až do Singapuru, aby nám trochu blíže ukázal místo, kde půl roku studoval. Skoro všechno vyšlo perfektně, až na ten konec, ale o tom až nakonec :-)
   Aby toho nebylo moc najednou, rozdělíme reportáž na tři části, a začneme hezky na začátku, tedy na Bali.

Odlétali jsme v sobotu 18.5.2019 v 9:15 z Prahy - Ruzyně s Quatar Airways do Denpasaru s přestupem v Dauhá.

Legrační příhoda z letadla: ptali se nás co si dáme k pití, řekli jsme si o pivo (kdybychom si řekli o cokoli jiného, dostali bychom malý kelímek, zatímco piva je většinou celá plechovka). Letuška nám k našemu překvapení dala kelímek, do kterého pivo z plechovky nalila, a omlouvala se nám, že nám nemůže dát plechovku, protože je Ramadán. Vzápětí ale dodala, že jelikož je v plechovce víc piva, než co nám nalila, tak nám dá každému ještě jeden kelímek. Úplně jsme to nepochopili, ale nestěžovali jsme si...

Po necelých 4 hodinách jsme někde poblíž hranic Turecka, Íránu a Arménie, a pohled z okýnka říká, že krajina je zde poněkud hornatá

Po dalších dvou hodinách se chystáme na přistání v Kataru, pod námi je moře a spousta umělých ostrůvků s hotely.
Na přestup máme asi hodinu, takže si letiště v Dauhá moc nevychutnáme, spěcháme na letadlo do Denpasaru. Odlétáme podle plánu v 17:30 místního času.

Asi po 8 hodinách letu ukazuje interaktivní mapa, že už jsme nad Indonésií, konkrétně někde mezi Sumatrou a Borneem.

 O chvilku později přelétáme nad Javou, kopce v dálce jsou asi už na Bali (ten nejvyšší bude sopka Gunung Agung, 3031 m)

V neděli v 8:10 ráno přistáváme v Denpasaru. Vítá nás moderní letištní budova, před kterou je tradiční brána; podobné jsou tu na každém kroku.
Ubytujeme se v malém rodinném penziónku Kira House v úzkých uličkách čtvrti Kuta hned u letiště.
Protože je ráno a naše pokoje ještě nejsou připravené, odkládáme zavazadla a jdeme prozkoumat okolí.

Hned přes ulici máme nějakou školu nebo něco takového, děti si tady hrají na hudební nástroje (hlavně bubínky a jiné rytmické nástroje, ale mají tu i klavír).

Kousíček odsud je pláž, samozřejmě vodu je třeba vyzkoušet.

Vracíme se zpátky do penzionu, kde už máme připravený pokoj. Na dvorku mají takový ten jejich typický sloupek, který každý den obloží oběťmi svým bohům, nikdo přesně neví, kterým (mám podezření, že i oni sami v tom musí mít guláš, mísí se tu jejich stará náboženství s hinduismem a budhismem, a samozřejmě se sem plíživě ale nezadržitelně vkrádá islám)

Odpoledne se procházíme po hlavních turistických ulicích Kuty, a všude jsou ty oběti, tady je dokonce konzumuje myš, což je určitě nějaká reinkarnace některého z těch bohů, takže oběti nacházejí svůj cíl...

 Večer se místní i turisté scházejí kolem pláže, kde je hromada hospůdek a provozuje se tu i nějaký ten lokální taneček. Pokusili jsme si v jedné z hospůdek dát večeři; ukázalo se, že obsluha vůbec neumí anglicky (tedy oni horlivě na všechno kývali, ale pak nám přinesli něco jiného, než jsme objednali, a pak ještě chtěli zaplatit něco jiného, než nám přinesli).

Tanečníci byli obleženi turisty, tak jsem zachytil na video aspoň kousek zvukové složky.

V pondělí ráno jedeme na výlet (ten jsme včera dojednali s jedním z místních řidičů, co tu postávají na každém rohu, a nabízejí, že vás odvezou kdykoli a kamkoli se vám zachce). Cílem je jezero Beratan a jeden z těch slavnějších místních chrámů (je jich tu nepočítaně a není lehké se orientovat, který stojí za prohlédnutí a který ne). Dále chceme k vodopádům, s těmi je to podobné: je jich tu spousta a všechny se navštívit nedají; jedny vybíráme podle obrázků na internetu, ale nakonec nás řidič zaveze k jiným. Běžné zdejší nedorozumění, a to i přesto, že řidič celkem anglicky zvládá.

 
Po cestě se zastavujeme na kávové farmě, kde si sami pěstují i praží několik druhů kávy, a i spousty dalších ingrediencí, které do ní dávají, jako citronovou trávu, zázvor, ženšen atd.

a taky tu mají kokosové palmy

 tohle vypadá jako růžové banány

 i když zblízka to připomíná nějaký avantgardní umělecký výtvor

vanilka, kterou tu s oblibou přidávají do kávových směsí

cibetka, která funguje jako předzpracovatel kávových zrníček pro zdejší oblíbenou cibetkovou kávu

 Dostáváme podrobný výklad s názornými ukázkami, jak cibetka žere kávová zrnka, pak je vykadí, hovínka se sbírají, perou, praží a melou, všecko ručně tady na místě.

A nakonec to hlavní - ochutnávka zde vypěstovaných druhů kávy a čaje. Tohle je všechno zdarma. Jenom kdybychom chtěli cibetkovou kávu, za tu musíme zaplatit 40 tis. rupií (tj. asi 60 Kč). Což si samozřejmě nemůžeme nechat ujít.

Další zastávkou (a první plánovanou) na dnešní cestě je chrám Ulun Danu Beratan. Je to hinduistický chrám (podle Wikipedie přesněji šivaistický, ale jak je na Bali zvykem, všechno je relativní, najde se tu i socha Buddhy), postavený r. 1633. Byl a dodnes je obětním místem pro balijskou bohyni vody Dewi Danu. Tolik ohledně toho šivaismu (který se zabývá ze všech hinduistických bohů pouze Šivou).

Celý areál je pečlivě udržovaný, do místních parků se chodí projít a odpočinout si nejen turisté, ale i místní. Rozdíl je v tom, že místní sem jdou zadarmo, zatímco cizinec zaplatí 50 tis. rupií za osobu. To je cca 80 Kč, takže nic strašného, ale v EU by taková diskriminace neprošla. Indonésani nevědí, jak se mají, že nemají EU :-)

Jezero Beratan, na jehož břehu klášter leží, je 1200 m nad mořem, a díky tomu je tu o něco příjemnější podnebí, než na pobřeží. To je asi důvod, proč zrovna tady byl vybudován klášter, a proč i dnes sem přijíždí řada turistů, včetně místních, jen tak se projít po místních parcích, posedět a odpočinout si od denního shonu. Protože jsme na Bali, kde je turistický ruch hlavním zdrojem příjmů, zdejší podnikavci se rychle přizpůsobili a nabízejí řadu "atrakcí", např. toto netradiční ubytovací zařízení, nebo umělou kamennou bránu (kam se hrabe Pravčická!).

Pokračujeme ještě kousek dále na sever k jezerům Buyan a Tamblingan, kolem nichž je spousta vodopádů. Vybrali jsme si jedny, co se nám líbily na fotkách, a řidič nás dovezl k jiným, ale co, vodopád jako vodopád, tady jich jsou mraky, a jeden od druhého je těžko poznat.

Cesta vede do kopců nad jezerem Buyan, je tu řada míst, odkud jsou krásné vyhlídky na jezero. Některé z nich jsou placené (zastavíme autem, přiběhne podnikavec, že je potřeba okamžitě zaplatit parkovné. Vylezeme z auta, popojdeme dvacet kroků, a už nám další podnikavci ukazují na cedulku, že pokud bychom se snad chtěli pokochat vyhlídkou na jezero, zaplatíme 80 tisíc rupií. Tak jsme šli zpátky do auta, parkovné nám samozřejmě nevrátili. O kus dál bylo parkování i vyhlídka zdarma.

Jezera Buyan a Tamblingan těsně sousedí, dříve to prý bylo jedno jezero. Společně s jezerem Beratan se nacházejí na dně starodávné kaldery.

 Kousek od jezera Tamblingan je provincie a městečko Munduk, poblíž něho jsou tyto vodopády.

Na zpáteční cestě se ještě zastavujeme v chrámu Pura Taman Ayun, který už sice není na břehu jezera, ale je protkán vodními kanály, takže je stejně označován za vodní chrám (jeho název znamená prý něco jako "zahradní chrám na vodě"). Nechal ho postavit král dynastie Mengwi kolem r. 1630 a kromě typicky balijských prvků byl prý inspirován i čínskou architekturou.

Nápis přísně zakazuje vstup ženám v menstruaci. Nevím, jak to kontrolují. Možná na to mají nějakého speciálního boha...

Je úterý 21.5. kolem druhé hodiny ranní a nacházíme se na jakési turistické základně u jezera Batur, odkud vyráží výpravy na sopku stejného jména (1717 m). Je to asi dvouhodinový výšlap, jdeme s průvodcem a kromě Hanky a mě jde s námi ještě Kanaďanka Mariam (původem ze Saudské Arábie). Skupinek jako jsme my je tu několik, každá má svého průvodce, všichni vyfasují baterky a za chvíli se po úbočí hory rýsuje dobře viditelný světelný had, který se pomalu sune vzhůru k vrcholu. Cílem je samozřejmě dostat se na vrchol před svítáním, abychom mohli své foťáky zahltit stovkami snímků východu slunce nad jezerem Batur.

Těsně za jezerem je pohoří s vrcholky nad 2000 m, a o kus dál je sopka Agung, která je sice nejvyšším vrcholem na Bali (vzhledem k častým erupcím výška kolísá, poslední měření říká 3031 m n.m.), ale za těmi dvoutisícovkami jen tak nesměle vykukuje.

 Ještě jeden pohled na pohoří nad jezerem s Mt. Agung v zákrytu .

Na některých místech jsou ve skále průduchy, kterými uniká horká pára. Důkaz, že jsme také na aktivní sopce, i když ne tak hyperaktivní a tak nebezpečné, jako je výše  zmíněný Agung.

Naše skupinka sestupuje zpátky dolů k jezeru

Středa 22.5.: vyrážíme na jih ostrova už i s Martinem, který dorazil včera večer.

Použili jsme Grab, zdejší obdobu Uberu. V plánu na dopoledne je jeskynní pláž Suluban Beach, odpoledne chceme navštívit nedaleký chrám Pura Luhur Uluwatu.

Pláž vypadá zajímavě, jsou tu různé výklenky průlezy a díry, kterými občas vystříkne gejzír vody.

Jsou tu docela silné vlny, což je voda na mlýn (tedy spíš na prkno) surfařům, kterých tu je spousta.

 Na tom obrovském balvanu je restaurace, kam vyrážíme na oběd

 Je z ní pěkný výhled na moře

 Někteří z nás úplně netuší, co jedí, ale není to špatné...

 Po obědě se vydáváme k chrámu, po cestě se zastavujeme na zmrzlinu v jedné z pobřežních restaurací a obdivujeme mořské útesy.

 U vstupu do chrámu musíme - kromě úhrady nezbytného vstupného - obléci módní doplněk. Kdo má dostatečně dlouhé kalhoty, stačí jen hadřík okolo pasu, ti v kraťasech dostanou delší pléd (myslím že se tomu říká sarong), kterým si musí zahalit nohy.

Samotný chrám pochází z 11. století, je poměrně malý a architektonicky nijak zajímavý, až na to, že je postaven na skalním útesu a je odsud úchvatný pohled na moře, V chrámovém komplexu žijí spousty opic, které jsou pěkně drzé. Prý tady vědci zkoumali jejich chování a došli k závěru, že se opice jsou schopny naučit principu výměnného obchodu. Nejdřív turistům něco ukradnou, a pak očekávají, že turista nabídne něco dobrého na výměnu. Tuhle znalost prý předávají svým potomkům.

 

 Na útesu uvnitř chrámového komplexu se nachází i amfiteátr (nepůsobí zrovna historicky), kde se odehrávají pravidelná představení skupinového Kecak, který je tu jednou z největších turistických atrakcí. Je to ale taková masovka, že jsme si to nechali ujít. Raději jsme nacvakali další hromady fotek útesů v právě zapadajícím slunci.

Čtvrtek 23.5.: vyrážíme (opět s využitím Grabu) do Ubudu. Kdo prý nebyl v Ubudu, nebyl na Bali, takže nám nic jiného nezbývá. Ubytování našel Martin v příjemném penzionku v klidné části mimo centrum Ubudu.

Dorazili jsme dřív, než byl připravený pokoj, a tak odložíme ruksaky a jdeme prozkoumat okolí, možná najdeme i něco k snídani (teď už to bude spíš brunch).

Protože už nejsme přímo ve města, mají tu všude kolem rýžová políčka.

Na půl cesty do centra Ubudu jsme našli palačinkárnu s terasou, ideální místo na ten brunch.

Jako by se nám chtěli místní předvést v plné parádě, prochází kolem nás něco jako prvomájový průvod. Vůbec netušíme, o co jde, ale vypadá to zajímavě.

Vracíme se zpátky do hotýlku, procházíme "branou" (z překližky) do rezidenční čtvrtě.

Chvíli si odpočineme, vyzkoušíme vodu v bazénku, a vyrážíme znovu do centra Ubudu.

Míjíme jeden z mnoha zdejších chrámů. Ta hromádka na zemi nejsou odpadky, ale zbytky obětiny místním bohům.

 Martin pro začátek vybral procházku po turistické cestě nazývané Campuhan Ridge Walk. Cesta vede chvilku do kopce nad město a pokračuje po hřebenu, po obou stranách údolí zarostlá bujnou pralesní vegetací.

Protože bylo dost vedro a na hřebenu nebylo kde se schovat před sluníčkem, po chvilce jsme se vrátili zpátky, abychom navštívili jeden ze dvou hlavních dnešních cílů: tzv. Posvátný opičí prales, což je chrámový komplex uprostřed pralesa, který střeží horda opic - dlouhoocasých makaků. Komplex sestává ze tří chrámů, z nichž nejstarší, Dalem Agung Padangtegal Temple, byl postaven kolem roku 1350.

Opice tady pravidelně krmí batátami; všude jsou nápisy, že návštěvníci by je krmit neměli.
Neříká se ale nic o tom, zda to platí i naopak

 mají tu i barevné rybičky

Mrňatům jako je tohle bychom se prý měli vyhýbat, protože jejich mámy je úzkostlivě hlídají a kdyby měly pocit, že jejich mazlíčka ohrožujeme, bylo by zle

Po prohlídce opičího pralesa si dáme oběd v místní hospůdce, spolustolovníkem je i tato chlupatá potvora; nemůžeme se shodnout, jestli je to cibetka, nebo nějaká jiná šelmička

Po obědě se vydáváme (s využitím Grabu, není to úplně blízko) na zdejší vyhlášená rýžová pole (asi jediná na celém Bali, kde se platí vstupné)

 ale mají to tu pěkné, a kdybychom chtěli, mohli bychom se i pohoupat na obří houpačce :-)

Řidič, který nás sem dovezl, na nás počkal, až si to tu prohlídneme, a pak nás dovezl zpátky k hotelu.
Rovnou si domlouváme, že druhý den (pátek 24.5.) ráno nás přijede vyzvednout a doveze nás na letiště do Denpasaru, odkud máme letenku do Yogyakarty.

Pátek 24.5.2019: Ráno nás opravdu řidič čeká, dokonce přijede asi o 10 minut dřív, než bylo domluveno. V průvodcích straší turisty, že místní jsou šíleně nedochvilní, ale naše zkušenosti jsou zatím úplně jiné. Cesta do Denpasaru proběhne bez problémů (pokud za problém nepočítáme zácpy, které jsou tu normální). Necháme se vyhodit před letištěm, ale ještě máme chvíli čas, takže se ještě naposledy projdeme po Kutě, a ve 14:35 odlétáme na Javu, naštěstí bez komplikací.
Až později se z novinek na internetu dozvídám, že pár hodin po našem odletu byl na několik hodin přerušen na letišti v Denpasaru provoz kvůli silné erupci sopky Gunung Agung (video viz např. zde). A my jsme na ni původně chtěli lézt! Teď je jasné, proč žádná cestovka výstupy nenabízela. Na Youtube jsou i záznamy dalších erupcí, jedna o 6 dní dřív (18.5.2019, tedy den předtím, než jsme přistáli v Denpasaru), další o týden později (31.5.2019). Nevědět, že je to tady normální, mohli bychom si myslet, že jsme jim přivezli smůlu...