Zámek č. 51 (Čertousy)

 

GPS: N 50°7.17950', E 14°37.93295'

Vzdálenost od bydliště: 24 km

Včera jsme využil jeden z posledních krásných víkendových dní v tomto roce a absolvovali jsme zatím asi nejdobrodružnější zámeckou výpravu. Cílem byl zámeček, který jsme vlastně už v minulosti dvakrát těsně minuli - Čertousy v Horních Počernicích. Podle příspěvku na Hrady.cz už před nějakou dobou není v dobrém stavu, takže vlastně není jisté, jestli vůbec ještě stojí.

Obavy byly na místě, Mapy.cz nás zavedly do nějaké slepé uličky, kde jsou dva rodinné domky a pak už jen divočina. Paní u jednoho z domků říká, že tudy neprojdeme, ať se vrátíme a zkusíme zabočit o kousek dál. Ale nepřímo tím potvrzuje existenci zámku. Asi po 10 minutách hledání v pralesní vegetaci probleskne nějaká střecha, zdá se, že jsme to našli!

Zámecká budova je ještě v horším stavu, než jsme čekali. Do samovolného zřícení nemá daleko.

Na Hrady.cz se píše, že majetkové poměry nelze dohledat. Není se co divit. Tenhle zámek vypadá, že by ho ani pár set milionů na nohy nepostavilo...

Přitom na druhé straně cesty u rybníka je důkaz, že to jde. Budova bývalého hospodářského dvora asi kdysi patřila k zámeckému komplexu (před barokním zámečkem tu snad bývala středověká tvrz). Na rozdíl od zámku je dvůr krásně zrekonstruovaný.

Je tu hotel s pěknou restaurací, kterou jsme na vlastní chuťové buňky vyzkoušeli. Bylo to dobré a bylo toho dost :-)

Zpáteční cestu jsme si zpestřili zastávkou v nedalekém Jenštejně, kde je částečně zrekonstruovaná zřícenina hradu.

Z původního vodního hradu se dochovala vlastně jenom věž, ale ta je přístupná, pročež odstavíme kola do připravených stojanů a jdeme to omrknout.

V přistavěném domku je malá expozice, jedna místnost je věnovaná historii hradu a druhá lidovému léčiteli Janu Mikoláškovi, který v Jenštejně asi 12 let provozoval svou praxi. Za první republiky léčil mnoho významných osobností-herců (Olga Scheinpflugová, Saša Rašilov), výtvarníků (Max Švabinský), podnikatelů (rodina Ringhofferů), ale také třeba tajemníka Adolfa Hitlera Martina Bormanna, nebo po válce prezidenta Antonína Zápotockého. Ten držel nad Mikoláškem ochrannou ruku až do své smrti v r. 1957. Jeho nástupce Antonín Novotný ho naopak nemohl ani cítit, nazýval ho šarlatánem, zjevně mu záviděl jeho vzkvétající živnost. Nechal Mikoláška obvinit z krácení daní, korupce a z předražování balíčků s bylinkami, posadit do vězení a sebrat mu veškerý majetek. Mikoláškovy životní osudy se staly předlohou k filmu Šarlatán režisérky Agnieszky Holland s Ivanem Trojanem v hlavní roli.

Hlavní atrakcí je ale věž, z jejíhož vrcholku je výhled do širokého okolí. Střední Čechy jsou placka, ale na obzoru je vidět Říp i Bezděz a Ralsko. A samozřejmě naše milé Neratovice a elektrárna Mělník a komíny papíren ve Štětí :-) Bohužel obzor je trošku v mlžném oparu, takže na fotce toho moc rozeznat nejde.

V úvodu jsem naznačil cosi o dobrodružné povaze dnešního výletu. Až do této chvíle bylo všechno super. Když jsme sestoupili z věže zpátky ke kolům, vzpomněli jsme si na naši ranní konverzaci. Hanka říkala, že její kolega z práce se ptal, jestli si s sebou vozí sadu na opravu duší a jestli ji umí použít. Hanka ho ujistila, že to nemá zapotřebí, protože s sebou nosí telefon. Srdečně jsme se tomu zasmáli, a já jsem konstatoval, že v tomto případě by jí telefon moc nepomohl, protože já s sebou sice mám nářadí, abych dokázal sundat duši, ale ta souprava na opravu (neřku-li náhradní duše) jaksi chybí. Domluvili jsme se, že budeme doufat, že ještě tentokrát nám štěstěna zůstane nakloněna a příště si radši doplníme zásoby. Nezůstala. Po návratu z věže jsem měl zadní kolo úplně vyfouklé. Dokonce i pumpičku jsem měl, ale vzduch utíkal z duše rychleji, než jsem stíhal pumpovat. Nechci se pouštět do spekulací, zda mohla duše tak najednou kompletně vyfučet sama, nebo jí někdo pomohl, každopádně jsme to ráno zakřikli a dočkali jsme se rázného ponaučení. Chvíli jsme počítali, v kolik asi dorazíme domů, když půjdeme pěšky (z Jenštějna 20 km, domů bychom došli za tmy), a nakonec jsme se domluvili, že si Hanka lehne na louku vedle silnice a já na jejím kole vyrazím domů, vezmu auto a vrátím se pro ni a pro své kolo. Vyrazil jsem jak namydlený blesk a po kilometru jsem sbíral po silnici rozesetou zadní blikačku, která se uvolnila během jízdy na rozbité asfaltce, a rozpadla se na součástky, bylo jich asi dvacet. Ale posbíral jsem je všechny a doma jsem pak blikačku zase poskládal :-)

Konec dobrý, všechno dobré-za 50 minut jsem dojel domů, dalších 25 mi trvala cesta autem zpět, naložil jsem Hanku (na přední sedadlo) a po troše přemlouvání i kolo (do kufru po sklopení zadních sedadel) a domů jsme dorazili jen asi o hodinu později, než byl předpokládaný návrat. Takže jsme z toho nakonec vyvázli ještě docela dobře. Příští týden jdu shánět náhradní duše.