Před týdnem jsme se vrátili z válečky v teplé smradlavé vodě na jihu Maďarska, tady jsou obrázky:
Vyrážíme ve středu ráno. Je první máj, nejsme si jisti, jestli to je pro nás dobrá nebo špatná zpráva...
Za Prahou jsme se zastavili v Mekáči na malou snídani. Přejídat se není zdravé, takže hádám, že tahle byla opravdu dost zdravá. Další plán byl následující: dojet na Slovensko, v Malackách sjet z dálnice, vybrat peníze z bankomatu (naše apartmá bude nutné zaplatit v Eurech v hotovosti), možná si dát i oběd, a pak přefičet celé Maďarsko až do Harkány, což je úplně na jihu téměř na hranicích s Chorvatskem. Plán víceméně vyšel, akorát v Malackách to bylo trochu složitější, než jsme čekali. Některé restaurace a fastfoody, které jsme chtěli navštívit, byly zavřené (První máj=z tohoto pohledu ne moc dobrá zpráva). Ale našli jsme slušný kebab s tureckou obsluhou (slečna zahalená v šátku), Turci asi svátek práce neslaví, možná si to vyberou při Ramadánu. Za zmínku stojí epizoda s nákupem maďarské dálniční známky: doma jsme si zjistili, že se dá koupit online za 32 EUR. Hanka dokonce našla cenu ve forintech, která vyšla v přepočtu oficiálním kurzem jen na 26 EUR. Dohodli jsme se, že zkusíme koupit známku na hranicích ve forintech a že to při troše štěstí bude levnější, než v těch eurech. Samozřejmě opak byl pravdou. Na hranicích jsme se zeptali u prvního okýnka, kde nám paní řekla, že známka stojí 36 EUR, Ptali jsme se, jestli to nejde koupit ve forintech, a ona nás odkázala na druhé okýnko asi o 200 metrů dál na maďarské straně hranice. Popojeli jsme tedy přes čáru a zkusili to znovu. Tentokrát tam paní měla i ceník ve forintech, ale když jsme si řekli o známku, naklepala na kalkulačku 37 EUR. Ptáme se, jestli to nejde ve forintech, a prý že jde, pokud jí to dáme keš. Kartou prý nejde platit jinak než v eurech. A to v kurzu, který si sami určí a který je o nějakých 50 procent předražený. Tomu se říká daň z blbosti...
Do Harkány jsme dorazili ještě za světla, potřásli jsme si tlapkou s majitelem ubytování (o moc víc se nedalo, uměl akorát maďarsky a pár slovíček německy, z nouze jsme komunikovali přes Google Translator, ale to zrovna příjemný pokec není).
Ve čtvrtek dopoledne jsme se vydali na obhlídku městečka. Je mrňavé, takže jsme asi za hoďku viděli skoro všechno, co se tu dá vidět. V poledne jsme zašli na oběd do restaurace na ostrůvku uprostřed jezírka. Zažili jsme legrační historku s číšníkem, kterou jsem už dával na Facebook. Stručně zopakuju pro ty, kdo to nečetli: číšník nebyl žádný velký lingvista, když jsem se zkusil zeptat anglicky "What kind of beer do you have?", okamžitě mi porozuměl a zopakoval po mně: "Vodka?" Nakonec jsme to ukecali na pivo, jak je zde zdokumentováno.
Restaurace se jmenovala Szígeti Halászcsárda, což je rybářská restaurace, ale rybu jsme si radši nedali. Co kdyby byla čerstvě vylovená z té stojaté zelené bažiny, uprostřed které se restaurace nacházela?
Odpoledne jsme šli vyzkoušet termální lázně. Od 14:00 mají zlevněné vstupenky.
V pátek jsme tu pak strávili celý den a pěkně jsme nasmrádli :-)
V sobotu ráno jsme si půjčili v turistickém centru vedle vchodu do lázní kola (paní mluvila plynně slovensky). Zajeli jsme nejdřív do městečka Siklos, které je asi 5 km na východ od Harkány. Mají tu pěkný hrad.
Omrkli jsme hrad a vydali jsme se na jih po opuštěné silničce, kde jelo jedno auto za půl hodiny.
Dojeli jsme do vesničky jménem Matty (čti: Mať); na rozcestí tu mají skalku, kterou hlídají dva plyšáci. Zajímalo by mě, jestli je tu nechávají i za deště, nebo je někdo před nepřízní počasí schovává. I když tady v pustě asi moc často neprší.
Jedeme dále na jih, je to cesta do nikam a podle toho vypadá. Po cestě míjíme čtyři domy a zastávku autobusu s názvem Mattyipuszta. Je to oficiální, jsme v nejjižnějším výběžku maďarské pusty. I když tady na jihu až tak pustá není.
Najíždíme na cyklostezku podél řeky Drávy (ta ale není vidět, protože mezi cyklostezkou a řekou je asi 100-200 metrový pás lesa). Jedeme asi 15 km na západ, za celou tu dobu jsme potkali jedinou dvojici cyklistů (a předjelo nás jedno rakouské auto, které si asi spletlo cyklostezku s dálnicí, možná v navigaci zapomněli přehodit dopravní prostředek z kola na auto).
Dorazili jsme k mostu přes Drávu, která tu tvoří přirozenou hranici mezi Maďarskem a Chorvatskem.
Odtud jedeme na sever do Harkány, je poledne, sluníčko praží, takže jsme rádi, že už to není daleko.
Odpoledne se opět naložíme do horké smradlavé vody.
V neděli jsme opět celý den ve smradlavé vodě, koneckonců je to hlavní důvod, proč jsme se trmáceli až na jih Maďarska.
Opět jsme obešli hrad a udělali další hromadu fotek :-)
Výhled od hradeb na jih, kde se v dálce dá tušit Dráva, i když je schovaná v lese.
Ve zdejším parku mají houpačku určenou k focení. Na selfie nemám dost dlouhou ruku, ale zachrání to samospoušť.
Jdeme zpátky do Harkány a dáme si oběd v restauraci Hellas, kterou nám doporučil syn pana domácího. Toto je Sértéspörkölt. Anglicky tomu říkají Pork Stew, německy Schweinegulasch. My tomu říkáme perkelt. V maďarštině to znamená dušené maso.
Odpoledne jsme opět absolvovali ozdravnou kúru v horké smradlavce. Tentokrát jsme vydrželi až do úplného konce (v 17:45 hlásí z reproduktorů v několika jazycích včetně češtiny, byť s chybami a silným slovenským přízvukem, že máme vysmahnout). Odměnou je Hance soukromý bazén, kromě ní už ve vodě není ani človíček.
V úterý ráno si znovu půjčujeme kola.
Tentokrát jedeme opačným směrem než minule, tj. na západ. Pak stáčíme na jih a jedeme opět po cyklostezce podél Drávy. Což není ta voda na fotce, to je potok jménem Fekete-víz (neboli Černá voda), který kousek odsud vtéká do Drávy.
Pokus o selfie na kole. V Čechách bych si netroufl, ale tady jsme sami, takže srážka hrozí leda s jelenem (na ty tady občas upozorňují značky, a jednu laňku jsme viděli zalézat do lesa).
A jsme opět u starého známého mostu přes Drávu. Tentokrát na něj vjedeme (musí se projet opuštěnou celnicí z dob, kdy Chorvatsko nebylo v unii) a vyfotíme se vzájemně, jak stojíme každou nohou v jiné zemi.
Ve čtvrtek jedeme autem prozkoumat nedaleké historické městečko Pécs (tedy na naše poměry skoro velkoměsto, je téměř stejně velké jako Plzeň).
Kašna a kostel sv. Šebestiána na dolním konci horního náměstí (Széchenyi tér - nejslavnější a nejfotogeničtější zdejší náměstí, jak dokládá řada následujících obrázků)
Na vedlejším náměstí je Klášter sv. Kříže, a proti němu jakýsi moderní "vítězný oblouk-neoblouk", konstruovaný tak, aby průhledem bylo vidět celé náměstí s klášterem.
"Dolní" náměstí (Kossuth tér) s židovskou synagogou
Kousek odsud je hlavní katedrála sv. Petra a Pavla (místní jí říkají Pécsi Bazilika), která ve středověku sloužila jako pevnost a kolem které vlastně celé město postupně vyrostlo.
Kolem katedrály je částečně dochované středověké opevnění včetně této věže.
Z druhé strany katedrály je mezi zdmi opevnění pěkně upravený park. V jedné věži katedrály je rozhledna, jdeme ji prozkoumat.
Na každé straně čtyřboké rozhledny je orientační tabuly s vyznačenými hlavními orientačními body...
... a takto vypadá skutečnost
Vnitřek kostela je impozantní.
Starým městem s úzkými uličkami, spoustou restaurací a obchůdků jsme se propletli zpátky na hlavní turistickou třídu, pokračující od horního přes dolní náměstí až k tržnici, kde jsme koupili košíček jahod a po chvíli zápasení s parkovacím automatem (jenž sice na displeji zobrazoval ikonu s anglickou vlaječkou, ale k jejímu výběru bylo třeba použít jedno z pěti tlačítek, popsaných pouze maďarsky), jsme se dokázali dostat autem z parkoviště a dojeli jsme zpátky do Harkány právě včas, abychom stihli oběd a pak svou obvyklou odpolední kúru.
Oběd jsme si dali v Robinsonově restauraci
Ozdravné máchání jsme zakončili v bazénu s nesmradlavou vodou, zato se spoustou atrakcí. Klouzačku Hanka musela vyzkoušet.
V pátek jsme vyrazili na další výlet autem, tentokrát do chorvatského Osijeku. Největší turistickou atrakcí na zdejším hlavním náměstí nebyly historické budovy, ani sloup se sousoším Nejsvětější trojice, ale dvojice čápů, která si na onom sloupu právě budovala hnízdo.
Hned za náměstím je park a podél řeky Drávy úžasná 1250 metrů dlouhá běžecká dráha.
Dráva se jen kousek odtud vlévá do Dunaje.
Mají tu i přístav s jachtami.
Další z mnoha náměstí s kostelem - novogotickou katedrálou sv. Petra a Pavla, kterou nechal r. 1898 postavit místní biskup, významný rakousko-uherský politik a osijecký rodák Josip Juraj Strossmayer. Ano, ten, po kterém se jmenuje známé pražské náměstí.
Vracíme se do centra po jedné z hlavních obchodních tříd (Europska avenija). Obchodní třída je zcela oprávněný výraz: ta budova na křižovatce je chorvatská obchodní komora.
A ještě jsem si chtěl prohlídnout novodobý pomník, kolem kterého jsme projížděli po cestě sem. Podle pamětní desky je to naaranžováno podle skutečné události z roku 1991, kdy srbská vojska (tehdy pod hlavičkou tzv. Jugoslávské lidové armády) napadla Chorvatsko, protože se Srbům nelíbilo, že si Chorvaté v referendu odhlasovali vystoupení z Jugoslávie. Osijek je na trojmezí, asi 15 km vzdušnou čarou jak od maďarských, tak od srbských hranic, a tak to tady dostali z první ruky. Zničehonic se v ulicích Osijeku objevily srbské tanky. Jeden z místních občanů prý neohroženě zatarasil přibližujícím se tankům cestu svým červeným Fiátkem, ale první z tanků ho bez milosti sešrotoval. Majitel tak tak stihl z auta vylézt. Umělecké ztvárnění tohoto památníku trochu otočilo situaci, a tak si tady červený Fiátek neohroženě vyšlápne na tank a zadupá ho do země.
Odpoledne se opět naložíme do termální vody, tentokrát už naposledy.
Je sobota a míříme domů. Po cestě si děláme ještě jednu turisticko-odpočinkovou zastávku v severomaďarském Györu. Podobně pěkné historické město jako Pécs nebo Osijek. Největší náměstí se jmenuje stejně jako v Pécsi Széchenyi tér. Dokonce tu mají i podobný sloup jako v Osijeku (Mariánský, maďarsky Mária-oszlop), akorát bez čápů.
Historické centrum města se nachází právě u soutoku Ráby a Mošoňského Dunaje (mimochodem, český a slovenský historický název pro Györ je Ráb). Před námi (za stromem) je tzv. Biskupská věž (Püspökvár tornya), která slouží jako rozhledna. Chvíli jsme to obcházeli, než jsme pochopili, že lístky si musíme koupit úplně jinde. Ale trocha úsilí (a schodů) za ten výhled stála.
Ta budova vlevo vzadu, co vypadá jako veliký skokanský můstek, je Národní divadlo v Györu.
A to je konec naší dovolené. Přežili jsme ve zdraví, takže si troufáme ji nazvat zdravotní dovolenou :-)
Žádné komentáře:
Okomentovat