Zámky č. 87 a 88 (Malešice a Jiráskova vila)

Včera jsme vyrazili možná na poslední letošní cyklovýlet. Ráno bylo docela zima (kolem 6 stupňů), oblékli jsme se víc než obvykle s tím, že budeme postupně sundávat vrstvy. Hanka jednu sundala (měla o jednu víc než já), já jsem celý den vydržel v cyklodresu a mikině. Když sluníčko vykouklo a jeli jsme do kopce, bylo teplo dost, ale většinu času bylo pod mrakem a pořádné kopce byly "jen" dva. Ale ty stály za to. Vydali jsme se do neoblíbené Prahy (tedy z pohledu cyklistů, jako pěší turisté máme samozřejmě matičku Prahu rádi), protože tady máme ještě pár zámků v pohodové vzdálenosti. A protože jsme vyráželi až po desáté, aby se stihlo aspoň trochu oteplit, na nějaký dlouhatánský výlet se nám nechtělo.

Po cestě jsme jednou zabloudili (na rozhraní Kobylis, Proseku a Libně, když se zbláznily Mapy.cz) a na Jarově jsme se připletli do uzavírky, protože se právě běžel silniční závod Běchovice-Praha, jehož větší část vede po Českobrodské, po které jsme původně chtěli jet. Nakonec jsme si dali pár kilometrů navíc, ale dojeli jsme v časové normě, abychom po prohlídce malešického zámku stihli oběd v restauraci Malešická tvrz. Tam jsme se nacpali tak, že jsme se sotva odvalili. Ještě že nás napadlo si udělat přestávku v botanické zahradě malešického učiliště, protože kdybychom jeli rovnou domů, tak bych ve stoupání na vrch Třešňovka ten oběd určitě zase vyklopil :-)

Zámek č. 87: Malešice
Vzdálenost od domova podle mapy: 24 km
GPS: N 50°5.05840', E 14°30.70918'

Zámek byl postaven ve druhé polovině 17. století na místě původní středověké tvrze druhé polovině 17. století podle návrhu italského architekta Giacoma Antonia Canevalleho. Na přelomu 17. a 18. století patřil rodu Vratislavů z Mitrovic, kteří jej r. 1727 prodali pražské univerzitě. Ta zdejší hospodářství připojila k michelskému statku a r. 1755 provedla přestavbu zámečku do dnešní podoby, pravděpodobně tak, aby sloužila spíše administrativním účelům, nežli k nějaké honosné reprezentaci. Kolem zámku byl hospodářský dvůr s barokní sýpkou. Ta je dnes pěkně rekonstruovaná a slouží zčásti jako odloučené pracoviště (depozitář?) Národního muzea. Zámek sám a přilehlé hospodářské budovy nejsou v nejlepším stavu, jak je vidět z fotodokumentace, a slouží jako skladiště a provozovny několika drobným soukromým firmám.

Zámek č. 88: Jiráskova vila
Vzdálenost od domova podle mapy: 24 km
Skutečně ujetá vzdálenost (Neratovice-zámek Malešice-Jiráskova vila-Neratovice): 51 km
GPS: N 50°5.35208', E 14°30.90953'

Když jsme projížděli ulicí Pod Táborem kolem botanické zahrady zdejšího SOŠ, všimli jsme si, že jsou pootevřená vrata. Ukázalo se, že celý areál botanické zahrady je volně přístupný veřejnosti. Je to skoro zázrak mezi průmyslovými Malešicemi a Jarovem:  krásný kousek přírody na úbočí vrchu Tábor s terasovitými záhony a skalkami, v údolí rybníček s okrasnými rybami. Nad zahradou stojí ve stráni budova, která na první pohled vypadá jako zámeček, i když podle mapy tu má být jen vila. Původně jsem s tím nepočítal, ale když jsem si přečetl cedulku na domě a později i příspěvek na Wikipedii, usoudil jsem, že mohu Jiráskovu vilu s čistým svědomím zařadit mezi zámky.

Pseudorenesanční zámeček v úbočí nad údolím Malé Rokytky nechal r. 1889 postavit majitel zdejší honitby Rudolf Engbert. Od něj ho na počátku 20. století koupil komorní rada a průmyslník Antonín Jirásko. Ten r. 1920  pověřil významného zahradního architekta Františka Thomayera, aby v údolí kolem zámečku založil park. Koncepce parku včetně části dřevin se zachovala dodnes. Komu je jméno Thomayer povědomé, není to náhoda. František Thomayer je jedním z dvojice slavných sourozenců. Jeho bratr Josef Thomayer byl známým lékařem, podle něhož se dnes jmenuje nemocnice v Krči. Po Františku Thomayerovi se zase jmenují Thomayerovy sady nad Libeňským zámkem, ale projektoval např. i parkovou úpravu Karlova náměstí a řadu dalších významných parků a zahrad u nás i v zahraničí.

Kdo to místo nezná, určitě doporučuji, je to velmi příjemné místo a je tam klídek. Lidi, které jsme tu během asi půlhodinové procházky potkali, by se dali spočítat na prstech.