Po roce jsme se vydali opět s CK Delfín na zájezd s pěší turistikou, tentokrát na sever Anglie a do Skotska.
Vyrážíme v neděli 13.7. brzy ráno. Tedy letadlo letí až v 8:50, ale sraz v odletové hale je už v 6:30. Objednali jsme si dopředu Uber na 5:40, v Ruzyni jsme v 6:15. Tedy dost času, abychom snědli doma nachystanou snídani a ještě v bezcelní zóně očuchali nějaké parfémy :-)
Letíme s KLM, v letadle dostaneme malinký balený sendvič s holandským sýrem a podobně malinký kelímek s trochou džusu. Než to personál stihne roznést a odebrat prázdné kelímky a obaly, letadlo už přistává.
Přestupujeme v Amsterodamu, kde máme asi dvě hodiny času, takže si dáváme kafe a zákusek ve zdejší stylové kavárně.
Následující let je podobně dlouhý (resp. krátký), cílová destinace Newcastle. V letadle tentokrát dostaneme jakési miniaturní sýrové krekry.
...a už jsme tady.
Na letišti na nás čeká autobus a zaveze nás až k hotelu, který se nachází v centru Newcastlu přímo naproti hlavnímu vlakovému nádraží. Vyřídíme nezbytné formality (dostaneme docela složitý formulář, ale nakonec se ukáže, že tam není potřeba vyplnit skoro nic kromě jména, adresy a čísla pasu, což jsme zvládli). Dostáváme asi půl hodiny na zabydlení a hned jdeme na první obhlídku centra. Náš průvodce je Slovák, nechá si říkat Janko a hodně toho ví, protože v Anglii strávil několik let. A co neví, to si vymyslí, jako každý správný průvodce (my to většinou nepoznáme, takže nám to nevadí).
Hlavní chrám v Newcastlu (St. Nicholas nebo též jen Newcastle Cathedral), pocházející ze 14. století, je jen pár stovek metrů od hotelu. Malý kousek odsud je zbytek středověké pevnosti, rozdělený na dvě části železniční tratí.
Část pevnosti je přestavěná na bydlení, další část slouží jako muzeum. Jmenuje se překvapivě Newcastle Castle.
Přecházíme řeku Thyne po otočném mostě (The Swing Bridge), který je technickou památkou, postavenou v roce 1876. Roku 2018 prošel renovací, která se nepovedla a plánované znovuotevření r. 2021 se díky technické závadě neuskutečnilo, ale hydraulický otočný mechanismus (který je stále originální) by prý měl být opraven tak, aby se stihly oslavy 150. výročí mostu v roce 2026.
Další technickou zajímavostí je Gateshead Millennium Bridge, což je lávka pro pěší a cyklisty, která se umí naklonit až do úhlu 45 stupňů, aby pod ní mohly proplout lodě. Ale momentálně to asi není potřeba. protože větší lodě stejně neproplují pod nedalekým Swing Bridge.
Místní architektonickou chloubou je rovněž koncertní hala The Glasshouse International Centre for Music.
Přes Millennium Bridge přecházíme zpět na "naši" stranu řeky.
Vracíme se po nábřeží, průhledem vidíme další z mnoha místních kostelů, All Saints Church
Navečer si ještě uděláme sami s Hankou malou procházku. Nedaleko hotelu je Earl Grey's Monument. Charles Grey byl místní politik, který to dotáhl na britského ministerského předsedu v letech 1830-1834. A ten čaj se skutečně jmenuje podle něho. Na vrcholku monumentu je rozhledna, kam vede schodiště z podzemního podchodu pod náměstím, ale momentálně se zdá mimo provoz. Přesněji řečeno, následně jsem na Googlu našel, že přístup je tam pouze s průvodcem vždy první sobotu v měsíci od dubna do září, tedy celkem šestkrát do roka, a to pouze pro ty, kdo si to dokáží zarezervovat předem (což je ale prakticky nemožné). Škoda, žádný podobný výhled z výšky na Newcastle neexistuje. V podchodu je aspoň otevřená samoobsluha, kde si kupujeme něco drobného k snědku.
Cestou zpět si všímáme netradiční sochařské výzdoby před naším hotelem.
A tohle je pohled z chodby našeho hotelu na sousední kostel St. John the Baptist Church.
Den druhý: pondělí 14.7.
Dnes nás autobus doveze do rybářské vesničky Boulmer na pobřeží Severního moře. Odtud půjdeme podél pobřeží na sever ke zřícenině hradu Dunstanburgh. Podrobnější itinerář je zde.
Tady jsme se vyrojili z autobusu
Vyrážíme typickou anglickou pobřežní krajinou. Když domky, tak kamenné. My house, my castle. Když trávník, tak anglický. Pokosený od oveček či jiných přežvýkavců.
Na cestě mimo civilizaci nás provází nezbytný vřes.
Členité pobřeží výrazně mění tvar podle toho, jestli je příliv nebo odliv. Momentálně platí varianta B.
Další dům-hrad
Tady by asi měla být voda... možná za pár hodin.
Z dálky viditelná impozantní silueta zříceniny hradu Dunstanburgh
Kolem hradu jsou stáda ovcí. Občas i krávy, ty momentálně nevidíme, ale musíme dávat velmi dobrý pozor, kam šlapeme, jinak bychom to poměrně zřetelně cítili, zejména během zpáteční jízdy autobusem.
Vracíme se kousek zpět do Crasteru, kde je jediná restaurace široko daleko. Chtěli jsme si dát něco k jídlu už po cestě k hradu, ale venku byla kosa a poprchávalo a uvnitř bylo hodně plno. Našli jsme sice volný stůl (spíš stoleček), ale seděli jsme u něj čtvrt hodiny a nedostali jsme ani jídelní lístek. Tak jsme vysmahli a šli jsme nejdřív k hradu v naději, že až se vrátíme, bude už hlavní polední nápor pryč. Což víceméně vyšlo. Uvnitř sice bylo pořád plno, ale protože přestalo pršet, sedli jsme si venku a byli jsme i obslouženi. Společnost nám dělal místní okřídlený štamgast.
Protože máme po obědě ještě pár desítek minut čas do odjezdu, jdeme prozkoumat nedaleké místo, které se podle mapy jmenuje Craster Tower. Že by nějaká věž? Nebo hrad? Nakonec se ukazuje, že je to jakési soukromé sídlo, možná hotel, ve viktoriánském stylu, tedy skoro hrad, s velkým anglickým parkem kolem. Mají tu i kamennou bránu, která sice neodděluje nic od ničeho, ale vypadá stylově :-)
Čekání na autobus si krátíme procházkou po molu. Jak je vidět, pořád ještě je odliv, i když voda už trochu stoupá.
Srocujeme se na parkovišti před restaurací, Janko nás pak dovede k nedalekému většímu parkovišti, kde na nás čeká náš autobus. Po cestě zpátky se zastavujeme na "fotopointu" u hradu Alnwick, kde se točily některé bradavické scény z Harryho Pottera. Nejdřív mi to přišlo divné, protože jsem kdesi četl, že bradavický hrad má svůj předobraz v Edinburghu, ale Google potvrzuje, že se opravdu část bradavických scén točila tady. Edinburgh byl pro Rowlingovou inspirací, ale film se tam netočil.
Den třetí: úterý 15.7.
Dnes nás čeká cesta po vřesovištích a mokřadech pohoří Cheviot v severní části národního parku Northumberland. Většina cesty sleduje poutní stezku svatého Cuthberta. Přesná trasa je tady.
Autobus nás vyhodí u vesničky Akeld, odkud jdeme asi 3 km do kopce, než se napojíme na poutní stezku.
Po asi dvou hodinách chůze střídavě do kopce a z kopce jsme dorazili na parkoviště poblíž cílového městečka Wooler. Máme možnost jít asi 15 min. po asfaltce, víceméně po rovině, nebo přejít silnici a ponořit se znovu do divočiny a dát si ještě půlhodinový "nášup" do kopce a z kopce. Volíme samozřejmě delší, zato horší cestu. Ovšem mnohem romantičtější.
Ve Wooleru mají i knihobudku.
Máme sraz v hospůdce Anchor na zdejším náměstí, ta je ale (zdá se, že trvale) zavřená. Protože jsme tu dostatečně brzy, zaskočíme naproti do jakéhosi rychlého občerstvení a dáváme si Fish and Chips. Jsem v Anglii asi podesáté, ale tohle prý typicky anglické jídlo si tu dávám poprvé. Nemáme moc času si to vychutnat, přišli jsme po půl druhé a ve dvě prý zavírají, přičemž deset minut jsme čekali na jídlo. Venku mírně poprchávalo, takže se nám moc nechtělo si s tím jít sednout někam ven na lavičku. Naházeli jsme do sebe, co jsme stihli, zbytek jsme nechali, protože porce byly obrovské.
Přestože je Wooler jen asi dvoutisícové městečko, jsou tu hned čtyři funkční kostely (to je asi víc než funkčních restaurací a kaváren).
Jednu pěknou kavárničku s rodinnou atmosférou jsme tu ale našli a nemohli jsme odolat.
Church of St. Mary - vnitřek kostela, který se nachází přímo na náměstí
Donedávna tu bylo kostelů pět, ale tenhle (bývalý metodistický) již svému účelu neslouží, nyní je to jakési kulturní zařízení nazývané Glendale Hall, fungující jako pobočka kostela, nacházejícího se hned naproti přes ulici (United Reformed Church). A je tu i další knihobudka.
Protože máme ještě asi 20 minut do srazu na náměstí, jdeme se ještě projít po upravené cestičce s lavičkami nad městem, odkud je pěkný celkový pohled na Wooler.
Vracíme se k hotelu poměrně brzy odpoledne a máme tak dostatek času na soukromou procházku po Newcastlu. Procházíme se bez cíle po okolí, natrefili jsme např. na stadion St. James' Park, kde hrají místní prvoligoví Newcastle United.
Hned za stadionem je Leazes Park, pěkné klidné místo s jezírkem a labutěmi.
O pár kroků dál jsme v univerzitní čtvrti. Tato budova s dvojitou bránou se jmenuje The Arches. Pod oblouky se prý na nástěnkách vyvěšují výsledky obhajob diplomových prací.
Jedna z mnoha dalších budov místní univerzity.
Den čtvrtý: středa 16.7.
Jedeme prozkoumat Hadriánův val, který se nachází v jižní části Northumberlandského národního parku (v jehož severní části jsme chodili po vřesovištích předevčírem). Zde je odkaz na dnešní trasu.
Cesta začíná na parkovišti u zatopeného lomu jménem Cawfields Lake.
Hadriánův val je mohutná kamenná zeď, kterou postavili Římané (konkrétně - nepřekvapivě - císař Hadrián) mezi roky 122 a 128, aby odstrašili bojovné keltské kmeny na severu. Protínal Británii od západu na východ od pobřeží k pobřeží (na východním pobřeží procházel dnešním Newcastlem). Každou míli stála pevnost, která se jmenovala Mile Castle (při délce zdi cca 80 mil tu tedy stálo 80 pevností). A mezi každými dvěma pevnostmi ještě stály většinou dvě pozorovatelny (turrets) , vzdálené od sebe cca 1/3 míle. Těch bylo celkem 158.
Hned na začátku trasy vidíme dochované základy jedné z pevností, konkrétně Milecastle 42.
Občas je potřeba zdolat nějakou překážku, která tu není kvůli lidem, ale pasoucímu se dobytku v okolí.
Na tomto místě stál donedávna slavný 150 let starý strom, tzv. Sycamore Gap Tree, který se mj. objevil ve filmu Robin Hood: král zbojníků s Kevinem Costnerem v hlavní roli. Jednalo se pravděpodobně nejznámější anglický strom vůbec. Brian Adams tu natočil klip k písni (Everything I Do) I Do It For You. Před dvěma lety se však dva angličtí vandalové rozhodli, že by bylo fajn ten strom pokácet, a jak se rozhodli, tak udělali. Dostali za to flastr čtyři roky natvrdo a pokutu v řádů stovek tisíc liber, ale strom už to zpátky nevrátí. I když prý pařez není úplně mrtvý, vyrašil z něho nový výhonek, takže za dalších 150 let tu možná bude stát skoro stejný strom, jako byl ten původní.
Tohle už je další proláklina těsně před cílem naší cesty, velké římské pevnosti Housesteads. Je tu muzeum a rozsáhlé archeologické naleziště, ale my to omrkneme jen zdálky, protože za chvíli nás tady vyzvedne autobus a popojedeme ještě na Chesters Fort, kde je ještě lépe zachovaná pevnost.
Tohle jsou pozůstatky důmyslných římských lázní v Chesters Fort. Lázně sloužily vojenské posádce, která zde sídlila. Jednalo se o jednu ze sedmnácti větších pevností, které byly umístěny podél Hadriánova valu, nad rámec oněch osmdesáti "Mílových pevností", zabudovaných přímo ve zdi. Celkově se na některých místech dochovaly základy zdi a staveb, jinde ani to ne. Není to proto, že by římské stavby tolik ohlodal zub času, ale poté, co pozbyly svou původní funkci, místní obyvatelé prostě kamenné zdi rozebrali a použili na stavbu cest a obydlí v okolí. Chovali se ekologicky a recyklovali už stovky let předtím, než tento pojem vymyslela a dovedla k dokonalosti Evropská Unie. Řeka v pozadí je severní přítok řeky Tyne jménem River North Tyne (který se pár kilometrů odsud spojí s River South Tyne a dále už je to jenom Tyne).
Odpoledne se znovu jdeme projít po Newcastlu. Jdeme kousek po pobřeží proti proudu řeky Tyne a pak do kopce po Short Factory Lane a Railway Street až k náměstí Times Square. Mimochodem ta cesta po nábřeží má název Hadrian's Path, i když dnes už tu pozůstatky Hadriánova valu téměř nikde vidět nejsou.
Na Times Square bývala tržnice (a asi je i dnes, akorát trochu jiná). Ten domek s věžičkou kdysi patřil správci tržnice.
Opodál stojí moderní rezidenční mrakodrap s názvem Hadrian's Tower
Den pátý: čtvrtek 17.7.
Dnes se přesouváme do Skotska a po cestě půjdeme dvě kratší trasy, první viz zde.
První část začíná v městečku Seahouses na pobřeží Severního moře, asi 70 km severně od Newcastlu. Cílem je městečko Bamburgh se stejnojmenným hradem. V podstatě celá asi sedmikilometrová trasa se dá jít po pláži (většinou písečné, s menšími výjimkami, kdy břeh tvoří plochá skaliska, po kterých se dá přejít, byť to někdy není úplně příjemné. Sundáme boty a jdeme, prý je to zdravé.
Tady je druhá dnešní trasa na Holy Island of Lindisfarne. Je to chvílemi ostrov, chvílemi poloostrov, podle toho, jestli je příliv, nebo odliv. Mají tu na to tabulku, kde jsou pro každý den údaje, kdy je bezpečné přejíždět z (polo)ostrova na pevninu a kdy ne. Janko nám vypráví, jak tu před pár lety utopil auto z půjčovny (tuším Astru), protože si spletl řádky v tabulce a příliv ho překvapil na cestě z ostrova. Srdečně jsme se zasmáli. Nic nepotěší jako cizí neštěstí :-)
Jdeme se podívat na hrad.
Byl postaven v 16. století, aby střežil hranice mezi Anglií a Skotskem. Ale už od r. 634 tu byl klášter, mj. známý tím, že byl opakovaně poničen při prvních nájezdech Vikingů na britské ostrovy. Zejména první nájezd r. 793 prý byl neuvěřitelně brutální. Zdejší mniši ani netušili, kdo se to blíží, považovali Vikingy za nějaké obchodníky ze Severu a dokonce jim sami otevřeli bránu. Ti je za to bez milosti povraždili a koho nezabili, toho odvlekli do otroctví. Klášter vyplenili a co nešlo ukrást, to zničili. Mniši se sem ale vrátili a klášter opravili. Sloužit přestal až v 16. století, kdy tu Jindřich VIII. nechal postavit vojenskou pevnost, která měla sloužit k ochraně před případnými invazemi ze Skotska. Hrad byl pak významně přestavěn na počátku 20. století, kdy jej získal tiskový magnát Edward Hudson. Větší část vnitřní expozice odráží styl života té doby.
Po návštěvě hradu se ještě projdeme po (polo)ostrově podle výše uvedené mapky a míříme zpátky na parkoviště, kde nás čeká autobus. Nesmíme přijít pozdě, abychom nezůstali v nastalém přílivu uvězněni na ostrově...
Po cestě do Edinburghu nám ještě řidič na chvilku zastavuje na anglicko-skotské hranici.
Hotel v Edinburghu je trochu zklamání, protože není v Edinburghu, ale v díře jménem Queensferry, což je poměrně odlehlé předměstí Edinburghu, kde chcípl pes. Těšili jsme se na večerní procházky městem, ale tady moc zajímavého večer nezažijeme.
Navečer se aspoň projdeme ke zdejšímu mostu a zpět. Čekali jsme, že bychom aspoň z mostu přes zátoku (v místech, kde řeka Forth ústí do Severního moře) mohli vidět Edinburgh, ale jednak je ukrytý za výběžkem pevniny, jednak je pořádná mlha, takže bychom toho stejně moc neviděli.
Den šestý: pátek 18.7.
Dnes je na programu prohlídka Edinburghu. Trasa společné části je tady (nicméně jsme se jí úplně nedrželi, k hradu jsme šli opačnou stranou; napravili jsme to v neděli při individuální prohlídce města, viz dále).
Autobus nás popoveze asi 15 km směrem k centru města a vyhodí nás poblíž u Dean Village, což byla ve středověku samostatná vesnička sousedící s Edinburghem. Leží v údolí po obou březích říčky Water of Leith. Vesnička prosperovala díky řadě vodních mlýnů, kde se mlelo obilí pro potřeby skotské metropole. Díky technickému pokroku mlýny postupně jeden po druhém zanikly, ale poklidný ráz středověkého městečka si toto místo zachovalo dodnes, i když zejména na pravém břehu říčky už se mnoho z původní zástavby nedochovalo.
Pěšky se přesouváme do centra (nepřekvapivě po ulici jménem Queensferry Street). Na vyvýšeném hřbetu nad hlavní edinburskou obchodní třídou Princes Street je vidět edinburský hrad s historickým centrem města (asi 2,5 km úsek sestávající z několika navazujících ulic se souhrnným názvem The Royal Mile, táhnoucí se od hradu k paláci Holyroodhouse, sídlu britského panovníka ve Skotsku).
Ta ošklivá tribuna, která ruší středověké panorama starého města, tam není napevno. Smontují ji vždycky jenom na léto, kdy se tu koná řada velkých festivalů, mj. Edinburgh Military Tattoo, což je přehlídka vojenských hudebních souborů (původně hlavně bubeníků, ale dnes samozřejmě nesmějí chybět skotští dudáci a spousta dalších atrakcí).
Na Princes Street je památník slavného Skota Waltera Scotta. Tady máme odpoledne sraz.
Procházíme různými zákoutími směrem k hradu. Toto nádvoříčko patří edinburské univerzitě.
Tady jsme na prostranství před hradní bránou, které hyzdí již zmíněné tribuny.
Při pohledu opačným směrem vidíme hlavní edinburskou katedrálu St. Giles Cathedral (tj. katedrála sv. Jiljí) na Parlamentním náměstí, kde se kromě katedrály nachází, jak lze dle názvu očekávat, i komplex budov patřící skotskému parlamentu.
Došli jsme až na opačný konec Královské míle, kde se nachází park a palác Holyrood. Tam sídlí britský panovník, pokud náhodou zavítá do Skotska.
Za rohem začíná turistická cesta, která nás překvapivě rychle zavede z rušného turistického centra do nerušené přírody. Míříme k nejvyššímu bodu v okolí Edinburghu, Arthur's Seat s nadmořskou výškou celých 251 m n.m. Vzhledem k tomu, že Holyroodhouse je asi 40 m n.m., je to vlastně docela pěkný kopeček.
Po rozchodu pod Arturovým sedlem se již samostatně vracíme po Královské míli zpátky směrem k hradu a okukujeme místní zajímavosti.
Po Královské Míli si vykračuje průvod skotských bubeníků, dudáků a jiných panáků, pochodujících v tradičních krojích, někteří dokonce s šavlemi v ruce, aby z nich šel strach.
Jdeme se podívat na nedalekou Victoria Street. Ta měla Jane Rowlingové sloužit jako inspirace k Diagon Alley (Příčné ulici).
Je tu mj. kavárna Elephant House, kde prý sedávala Rowlingová, když psala první díl Harryho Pottera.
A o pár domů výš v té samé ulici se narodil Alexander Graham Bell, vynálezce telefonu.
Dnes jsme to tak v rychlosti omrkli, ale plánujeme se sem vrátit pozítří, až budeme mít volné dopoledne na bloudění Edinburghem.
Den sedmý: sobota 19.7.
Dnešní poslední výlet míří k ikonickému jezeru Loch Lomond. Samozřejmě část cesty půjdeme opět pěšky, trasa je tady.
Jedeme autobusem, naše trasa začíná poblíž městečka Drymen. Cestou autobusem míjíme dvě bájné Kelpie. Jsou to bytosti z keltské mytologie, které žijí ve vodě, ale vycházejí na souš v podobě koně s rybím ocasem, umějí ale prý přijmout i lidskou podobu, takže jsou to takové vodní víly. Je třeba na ně dávat pozor, rády prý nalákají lidi do vody, kde je utopí a sežerou.
Jdeme po turistické cestě nazývané West Highland Way.
Maliny tu vypadají i chutnají stejně jako u nás :-)
Asi po dvou hodinách chůze už v dálce vykukuje jezero Loch Lomond.
Loch Lomond na tisíc a jeden způsob :-)
Sejdeme z kopce do turistické vesničky Balmaha. Je tu parkoviště, informační centrum s expozicí týkající se národního parku Loch Lomond & The Trossachs, a také restaurace a kavárna, kde si dáme kafe a brownie.
Odsud se dá přívozem dostat na nedaleký ostrůvek.
Veselá partička kolem pár šílenců, co se rozhodli vykoupat. Jeden hraje divadýlko ve stylu: "Nic jako Nessie neexistuje", načež začne divoce plácat rukama a nohama a pak zmizí pod hladinou. Akorát si spletl jezero, Nessie bydlí o pár desítek kilometrů dál na sever. Třeba se tam taky jednou podíváme.
V autobuse cestou zpátky vytahuje Janko pravé skotské občerstvení na rozloučenou. Máme za sebou poslední výlet celého zájezdu, zítra odlétáme domů.
Navečer se ještě jdeme projít po Queensferry, zoufale se snažíme tu najít něco zajímavého, ale moc se to nedaří. Vyrazili jsme směrem k zátoce, chtěli jsme jít podél ní západním směrem, ale ne a ne se dostat až k vodě (odděluje ji od nás železniční koridor). Když už konečně dojdeme na konec městečka, kde se přiblížíme k vodě, skončí chodník, ale voda pořád jenom v dálce, a pobřeží navíc tak ošklivé, že vlastně není o co stát. Takže to otáčíme a jdeme zpátky k hotelu. Až doma jsem při brouzdání mapou zjistil, že jsme se měli pod mostem dát doprava místo doleva a došli bychom do zajímavější části Queensferry, která vypadá trochu jako město. Smůla, podruhé sem asi kvůli tomu nepojedeme.
Nakonec největší atrakcí, co jsme tu potkali, je zahrádka nějakého nadšence, kterému byla trpasličí rodinka málo, tak si ji rozšířil o další sádrové potvory. Včera jsme si dali večeři přímo v hotelu, ale nebyl to žádný zázrak, takže dneska využijeme druhou ze dvou místních stravovacích možností: McDonald. A pak už na kutě, ráno balíme a odjíždíme.
Den osmý: neděle 20.7.
Ráno nás autobus odváží do Edinburghu, kde máme rozchod. Sraz je až ve dvě u autobusu na již vyzkoušeném náměstí Charlotte Square.
Chceme obejít hrad z druhé strany, než minule. Jdeme uličkou King's Stables Road, kde, jak název napovídá, bývaly v minulosti královské stáje.
Dostáváme se na náměstí jménem Grassmarket (na rozdíl od Haymarket, tady se asi kdysi prodávala ještě neusušená tráva). Z horní části náměstí vede ulice West Bow, která plynule přechází ve Victoria Street. Tam chceme, ale až později, před desátou je ještě kavárna U Slona zavřená. Chvilku se procházíme po starém městě.
Jdeme po Chambers Street kolem Skotského Národního Muzea.
Sejdeme po schodech dolů k ulici Cowgate. Název ulice napovídá, že tudy v minulosti hnali dobytek na tržnici. Na křižovatce Cowgate a Niddry Street South je umělecké dílo: půlka krávy trčící z domu. Za rohem v Niddry Street South jsou dokonce dvě půlky, přední vyskakující z domu ven i zadní zalézající dovnitř. Podle starších dostupných fotografií se zdá, že toto dílko postupně stále vylepšují :-)
Vracíme se zpátky po Cow Gate, v průjezdu jednoho z domů lákají na únikovku ve stylu Harry Pottera. Podle nápisů ve výloze to vypadá, že tady sídlí Ministerstvo kouzel.
Další nedalekou pamětihodností je Greyfriars Bobby. Je to pejsek, o kterém se vypráví legenda, že tu někdy v 19. století žil se svým pánem, a když pán zemřel, pejsek hlídal jeho hrob a nehnul se na krok. Místní už ho prý znali a nosili mu pamlsky, aby mu jeho věrnou službu ulehčili. Nakonec pejsek zemřel o celých 14 let později u pánova hrobu. Teď má na místním hřbitově vlastní hrob a před hřbitovem bronzovou sochu s fontánou, zatímco jeho pán John Gray je dávno zapomenutý (tedy přesněji místo jeho hrobu je známé a dokonce zmiňované v průvodcích, ale turisté sem samozřejmě chodí výhradně za Bobbym).
Hřbitov Greyfriars, kde leží pejsek i jeho pán; prý mají hroby asi 75 yardů od sebe.
A je čas na máslový ležák na Příčné ulici. Jsme tu včas, takže tu ještě nejsou davy. Během chvíle se to tu ale rychle zaplňuje. Tady někde sedávala Jane Rowlingová, když psala první díl Harryho Pottera. Dnes už by tu svůj klídek asi hledala těžko. Ale zase by si mohla dát máslový ležák, ten tu tenkrát určitě nepodávali.
Dostali jsme stůl s výhledem na Victoria Street, předobraz potterovské Diagon Alley. Píšeme tu dva pohledy vnoučatům a neteři. Do Žiliny dorazil, do Pardubic nikoli.
Důkaz, že pohledy byly vhozeny do schránky British Royal Mail. Ano, to je ten podnik, který nedávno koupil nejbohatší Čech Daniel Křetínský. Měli bychom u něj reklamovat, že jeho pošta funguje jen napůl.
Architektonická symbióza starého a nového, jen pár metrů od hřbitovní zdi Greyfriars.
Poslední pamětihodností je památník polským vojákům, kteří pomáhali Skotům ve II. světové válce. Byl mezi nimi i medvěd Wojtek. Bronzová socha má pěkně naleštěný čumák (podobně jako Bobby), takže každého blbce hned napadne, že by si na něj měl sáhnout :-)
Obrazová dokumentace končí, na závěr jen doplním, že jsme se domů nakonec dostali, i když cesta zpátky byla nečekaně strastiplná. Už letadlo z Edinburghu do Amsterodamu mělo zpoždění asi 40 minut. V Amsterodamu nám pak několikrát změnili číslo brány, odkud jsme měli letět, ale nebylo lehké se to dozvědět, protože jim nefungovaly informační tabule (místo, aby je raději vypnuli, nechali tam svítit ty původní neplatné údaje, kdyby se náhodou někdo cítil málo zmaten). O změně brány tak informovali pouze místním rozhlasem, který byl zahuhlaný a nebylo mu rozumět. Naštěstí s námi byl Janko a průběžně nás informoval na whatsappové skupině. Celkově jsme nabrali asi 2 hodiny zpoždění a domů jsme museli vzít zase taxíka, protože nic jiného už do Neratovic nejelo. Dorazili jsme asi v půl druhé v noci. Ale jeden benefit to mělo, projeli jsme se Teslou :-)
Žádné komentáře:
Okomentovat