Na Madeiře jsme byli na jaře 2022 s Čedokem. Dost jsme toho viděli, ale na tomhle krásném ostrově zůstalo ještě dost míst, které si zaslouží další návštěvu. Proto jsme se nenechali moc přemlouvat, když Danka s Rišem navrhli, že můžeme jet s průvodkyní Katkou, kterou známe z předloňského chození po Dolomitech. Katka to pořádá na vlastní triko pro partičku známých, takže to bude mít trochu jinou atmosféru, než zájezd s velkou cestovkou.
Den 1.: Přílet
Odlétáme z Prahy ve 12:10, ve Funchalu přistáváme chvíli před čtvrtou místního času (GMT+0, tedy je tu o hodinu méně než u nás). Letiště se jmenuje po místním rodákovi Cristianu Ronaldovi a přestože se mu říká Letiště Funchal, ve skutečnosti leží mezi městečky Santa Cruz a Machico, což je od Funchalu docela daleko (tedy na místní poměry, vzhledem k velikosti ostrova tu není nic opravdu daleko). Půjčujeme si v nedaleké půjčovně čtyři osobní auta, tři Seaty Ibiza a jeden Volkswagen T-Cross. Přesouváme se k našemu prvnímu hotelu v Machicu, jmenuje se Dom Pedro Madeira. Parkování tu není úplně jednoduché (to je asi problém celé Madeiry, městečka s úzkými uličkami a příliš mnoho aut) ale vždycky se nějaké místečko najde. Hned nad hotelem je velké parkoviště, ale dokonce i to se někdy úplně zaplní.
Pohled z okna hotelu, bydlíme v 9. patře.
Jdeme se projít po okolí a v jedné z nedalekých hospůdek si dáme večeři. Pro mě první Espetada (hovězí kousky na špízu), zdaleka ne poslední :-)
Noční pohled na náš hotel
Každý večer je tu živá hudba, dnes nějaký místní folklorní soubor i s tanečky.
Den 2.: Pobřežní stezka Vereda do Larano a městečko Porto da Cruz
Jedeme auty do Ribeira Seca, odsud vyrážíme do kopce směrem k severnímu pobřeží po Vereda da Boca do Risco. Tuhle trasu jsme šli před čtyřmi roky a pamatujeme si, jak úžasné výhledy se nám otevřou až dojdeme k pobřeží.
Stejně jako před čtyřmi lety fotíme jako o závod, abychom za každou další zatáčkou zjistili, že odsud je výhlede ještě lepší, než ten předchozí.
Den 4.: hřebenová túra mezi Pico Arieiro a Pico Ruevo
Začínáme sestupovat k městečku Porto da Cruz. Potkáváme ovce, ale odmítají zapózovat :-)
V Porto da Cruz mají kromě fabriky na rum i hodnotná umělecká díla. Dáváme si oběd v jedné z místních restaurací a pak jdeme na prohlídku "rum factory".
Před čtyřmi roky jsme tu byli v době, kdy fabrička fungovala, traktory navážely cukrovou třtinu a historické lisy na parní pohom z ní lisovaly šťávu, ze které se vyrábí rum. Teď není sezóna, takže se nevyrábí, ale továrna je přístupná turistům a samozřejmě tu funguje obchůdek s rumem a vším možným i nemožným. Ochutnáváme mistní specialitu, rum s medem. A pak nakupujeme :-)
Večer se jdeme projít a narážíme na obrovské procesí s jakýmisi dlouhými svíčkami či loučemi. Až dodatečně se dozvídáme, že tu právě probíhají dvoudenní oslavy svátku Festa do Senhor dos Milagres, který se váže k přírodní katastrofě z roku 1803, kdy Machico postihla povodeň a strhla místní kapli se sochou Ježíše Krista. Sochu o tři dny pozdeji našla na hladině oceánu posádka americké lodi a odvezla ji do katedrály ve Funchalu. V roce 1813 se socha vrátila zpátky do zrekonstruované kaple v Machicu.
Zajímavé je, že podobnou historku nám vyprávěl průvodce před čtyřmi roky u kostela v Ribeira Brava. Tam zase místní pastor sebral biskupskou berlu soše sv. Benedikta a hodil ji do rozbouřené řeky. V tu chvíli se bouře utišila a berla se našla na nádvoří před kostelem. I tam se na počest "zázraku" koná každoroční procesí, a to 21. března.
Den 3.: Levada Caldeirão Verde, Santana
Dnes je v plánu jedna z nejznámějších a nejhezčích levád na ostrově. Turistická trasa začíná u velkého parkoviště; vyrazili jsme ráno poměrně brzy, abychom ještě našli volné místo. Silnička k parkovišti je úzká a poslední část je do prudkého kopce. Díky tomu, že je ráno, proti nám naštěstí nic nejede. Na cestě zpátky už tolik štěstí mít nebudeme. Vyhýbání je tady opravdový oříšek.
U parkoviště jsou dva domky s doškovou střechou. V jednom je informační centrum a v druhém občerstvení.
Kachny tady mají výběh s miniaturním domečkem rovněž s doškovou střechou.
Po obrubníku levady se jde v pohodě. Někde se ale musí po blátivé cestě, takže kdo si vzal na dnešní výlet nové módní tenisky, bude litovat.
Cestou potkáváme několik vodopádů
Vyhýbání na levadě vyžaduje praxi. Kdo si nedá pozor, může se i vykoupat (tedy ne celý, ale ani voda v botách není úplně příjemná).
Občas se otevře výhled na okolní hory
Levada končí u obrovského vodopádu, asi nejvyššího, jaký jsem v životě viděl takhle zblízka. Pohled do mapy říká, že se nacházíme na úpatí Pico Ruivo, jehož vrcholek je cílem zítřejší etapy.
Zpátky jdeme stejnou cestou, u parkoviště se zastavíme v domečku s rychlým občerstvením a dáme si kafe.
Cestou do hotelu se ještě zastavíme v městečku Santana. Nejdříve mrkneme na vyhlídku s lanovkou, která sice z technických důvodů nejezdí, ale je odsud krásný výhled na moře a útesy.
Ke stanici lanovky vede docela prudká silnička, pro chodce jsou tu schody v duhových barvách.
Santana je jedním z velkých turistických lákadel Madeiry. Jsou tu k vidění krásně renovované historické domky s doškovou střechou. Mají tu i další zajímavosti a zdá se, že jsme zrovna přijeli ve chvíli, kdy se tu konají nějaké slavnosti, takže místní tržnice je plná stánků a chystá se tu k vystoupení rocková kapela.
Na hřebenovku mezi Pico Arieiro a Pico Ruivo (což je třetí nejvyšší a nejvyšší vrchol Madeiry) je potřeba zarezervovat a zaplatit povolenku. Na vstup je pak vyhrazeno hodinové okno, to naše je mezi 12:30 a 13:30, takže ráno nemusíme spěchat. Katka nám dává na WhatsApp odkaz na nejbližší průběžný cíl, vyhlídku Guindaste v městečku Faial. Ovšem když jsme ráno došli k autu, čekalo nás překvapení. Před námi auto, za námi auto - a vedle nás taky auto. Protože jsme parkovali přímo u hotelu (včera večer jsem se radoval, jaké pěkné místo na nás zbylo), šel jsem se zeptat do recepce, kde je řidič toho žlutého taxíku, co nás blokuje. Recepční krčila rameny, že o ničem neví, ale že možná bude v baru naproti přes ulici. Vešel jsem do baru, u stolku se ládoval tlustý chlapík. Když jsem se zeptal, jestli tam je řidič toho taxíku, odpověděl mi plnou pusou, ať počkám, že řidič hned přijde, a ukazoval někam dozadu. Čekali jsme asi pět minut a pořád nikde nikdo. Vrazil jsem znovu do baru, ukázalo se, že ten drobeček (kterého jsem nejdřív podezříval, jestli to není řidič taxíku) je ve skutečnosti zaměstnanec baru. A znovu mě uklidňoval, že řidič přijde, že je na toaletě. Už jsem byl vzteklý, protože ostatní auta už dávno vyrazila a měli jsme se potkat na vyhlídce, kde jsme ale měli zůstat jenom chvilku. Trochu jsem si zahulákal ve smyslu, že jestli tam nebude během minuty, volám policii. Nevím, jestli to pomohlo, nebo to byla náhoda, ale během minuty se objevil vysmátý řidič, ani se neomluvil. Když jsem mu vyčetl, že kvůli němu nám ujela další auta z naší výpravy, tvářil se nechápavě, co mám za problém, když to byly jen dvě minutky.
Vyhlídka Guindaste je ve skutečnosti několik samostatných vyhlídek. Přímo u miniaturního parkoviště jsou dvě prosklené plošiny nad mořem. Kousek odsud směrem na východ je skalnatý útes, kam se dá dojít po cestičce, na druhou stranu nad námi vedou schody k další vyhlídce směrem na západ.
Potřebujeme vyplnit čas, než nás pustí na trek, pročež nás Katka zatáhla ještě na jedno zajímavé místo po cestě, starý kamenný most nad údolím říčky Ribeira d'Ametade.
Žokejka Lucie kvůli Madeiře přichází o trénink, takže to dohání s pomocí policistky Jany, která simuluje dostihového koně :-)
S dostatečným předstihem dorážíme na Pico do Arieiro; někteří z nás si dají něco k jídlu v místním bufetu, jiní okukují radarovou stanici. Vrcholek hory je bohužel právě v mlze, takže z vyhlídky vidíme...mlhu.
Pár minut před půl jednou jsme se protlačili kolem hlídače na placenou část hřebenovky. Mlha se trochu zvedla, ale ne nastálo. Po celou cestu se bude chvílemi zvedat a padat, takže to bude dobrodružné až do konce :-)
Cesta není tak náročná, jak jsem čekal. Velká část je vydlážděna plochými kameny, v místech s větším sklonem jsou často schody.
Procházíme několika tunely
V srpnu 2024 zasáhly Madeiru ničivé požáry, které zničily 14% zalesněné plochy ostrova. Hřebenová cesta, po které teď jdeme, byla kvůli tomu dlouho uzavřena, znovu ji otevřeli až letos. Následky jsou stále viditelné. Všude kolem jsou ohořelé stromy, některé jsou celé bílé, jiné zase černé.
Došli jsme k chatě pod Pico Ruivo. odsud je to na vrchol jen půl kilometru s převýšením asi 130 metrů.
Vrcholovka :-) (Pico Ruivo, 1862 m n.m.)
Ještě před chvilkou bylo viditelnost docela dobrá, ale než jsme vylezli nahoru, zase padla mlha.
Ještě skupinové foto na vedlejším vrcholu
Cestou dolů na parkoviště potkáváme asi dvě útulny, ale obávám se, že někteří turisté je používají k jinému účelu, než ke kterému byly zamýšleny.
Po asi dvou kilometrech scházíme na velké parkoviště, u kterého je restaurace. Čtyři z nás se vydají taxíkem k Pico Arieiro pro auta, ostatní si jdou zatím dát něco k jídlu do restaurace. Tady mě dnes podruhé vytáčí madeirská nátura. Asi deset nás sedí u stolu a čekáme, jestli si nás někdo všimne. Když už to trvá dlouho, zvedne se Vlado, že zkusí zatím aspoň u pultu objednat pivo. Posbírá požadavky a vydá se do vedlejší místnosti k pultu. Během pár vteřin se vrací, že ho vyfakovali, ať si jde hezky zase sednout a čeká dál, protože objednávky se dělají u stolu. Za chvíli dorazí číšník, má v ruce jeden jídelní lístek, a ptá se nás, co si dáme. Říkám mu, že nevíme, co mají, protože jsme ještě nedostali jídelní lístek. Utrhl se na mě, že byl informován, že už jsme "ready to order". Když se ptám, jak můžeme být "ready to order", když nevíme, z čeho vybírat, hodil mezi nás ten jeden jídelní lístek a utrousil "Take your time". Ve městě by se takhle nechoval, protože bychom se okamžitě zvedli a šli do vedlejšího podniku, ale tady mohl být v klidu, žádná konkurence široko daleko nehrozí. Ale nakonec jsme si stihli objednat a dojíst, než se naši čtyři kolegové (resp. kolegyně) vrátili s auty. Pokud by se někdo ptal, proč jsme to udělali tak složitě, taxikáři si berou 20 EUR za osobu (bez ohledu na počet lidí v taxíku). Opět ukázka, jak funguje monopol. Lidi, co přijedou autem pod Pico Arieiro a přejdou hřebenovku, nemají jinou volbu. Cesta po hřebenu je totiž jednosměrná, zpátky se nedá, a jinou cestou než po hřebenu by to bylo pěšky na celodenní výlet.
Dnes navštívíme nejvýchodnější výběžek Madeiry. Byli jsme tu i před čtyřmi roky, ale zdejší útesy tvoří tak bizarní útvary, že druhá návštěva určitě neuškodí. Navíc zpátky pojedeme lodičkou, což jsme si minule odepřeli.
Den 8.: Pico Grande (1654 m n.m.)
Tady jsem chtěl konečně vyzkoušet svůj geniální deštník kombinovaný se selfie tyčkou, ale když nějací turisté viděli, jak nemotorně s tím zacházím, raději se nabídli, že nás vyfotí. Tak zase nic :-)
Jsme na nejvýchodnějším výběžku Madeiry. Před námi jsou už jen dva neobydlené ostrovy; na tom vzdálenějším je maják.
V improvizovaném "přístavu" čekáme na lodičku, která nás má dovézt na protější břeh, abychom nešli zpátky stejnou cestou, jako jsme šli sem. Katka nám koupila hromadný lístek na 13:30. Přišli jsme o něco dřív, protože jsme čekali, že loďka bude přistavená v předstihu, aby mohla ve 13:30 vyjíždět. Ale jsme na Madeiře. Mentalita jižních národů je v tomhle dost podobná, ať se jedná o Italy, Španěly nebo Portugalce. Zejména v čase siesty je hlavním pravidlem: "Co nemusíš udělat hned, odlož na později."
Španělé říkají lapidárně Mañana, Portugalci Amanhã (což zní jako kdyby Čech říkal "...a Máňa").
V půl druhé Katka volá do agentury, která loďky provozuje, aby se ujistila, že čekáme ve správném čase na správném místě, a tam ji uklidňují, ať počkáme, že loď už je na cestě. Po dalších deseti minutách skutečně dorazila.
Místo, kde jsme přistáli, vypadá jako pěkné nově vybudované městečko. Ale ve skutečnosti je to všechno jeden veliký hotel, patřící řetězci Hyatt Ziva. Nákupem lodních lístků jsme zároveň záskali právo si prohlédnout hotelový komplex, kam je jinak vstup dovolen pouze zde ubytovaným.
Zatímco ostatní mají čas na procházku po hotelovém komplexu, čtveřice z nás jde pro auta. Máme je zaparkována asi dva kilometry odsud. Původní záměr byl, že necháme ostatním čas na prohlídku rezortu a my dojdeme pěšky k autům. namonec se Katka rozhodne, že zkusí dojet k jednomu z našich aut stopem, což se jí bez problému daří asi na druhé mávnutí. takže my tři ostatní počkáme, až Katka přijede s jedním autem, doveze nás zpátky k parkovišti, tam přesedneme do čtyř aut a dojedeme zpátky k hotelu. Díky Katčině zlepšováku se to urychlí a tak nakonec ještě čekáme na ostatní, než se vynoří z hotelového komplexu.
Cestou zpátky se zastavíme na vyhlídce u zříceniny starého mlýna na cukrovou třtinu z 15. století (Ruínas de São Jorge). Zbyla z něj jen kamenná brána, kterou se dá projít ke kamenité pláži a dvěma samostatným lagunám.
Mezi turisty si vykračuje kachna. je to Pižmovka velká, což je druh pocházející z jižní Ameriky, kde byla domestikována Indiány ještě před Kolumbem. Nicméně na Madeiru se prý dostala poměrně nedávno (jako domestikovaný druh), a někdy před 20-30 lety tu zdivočela a nyní ji tu lze potkat na spoustě míst, zejména na březích vodních toků nebo u městských jezírek.
Dnes jsme se přestěhovali do jiného hotelu v městečku São Vicente na severním pobřeží Madeiry. Navečer jsme zaparkovali před hotelem a zjistili jsme, že jeden z našich Seatů má na střeše neobvyklou dekoraci :-)
Večer jsme popojeli na k pobřeží (náš hotel je v kopcovité části městečka, která se ostře svažuje k pobřeží, kde je samozřejmě ta hlavní turistická zóna s obchody a restauracemi) a zašli jsme na společnou večeři. Jak je vidět, velká část z nás se nechala zlákat espetadou. Pro mě je to druhá tento týden, a stále ještě ne poslední.
Den 6.: levády a banánové plantáže
Zajíždíme do vesničky Lombada kousek od jižního pobřeží, kde mají kostel a taky veřejné záchodky :-)
Začíná tu značená trasa Levada do Moinho.
Na začátku trasy nám Katka ukazuje údolí, kterým kdysi šla se svým synem. Syn pod dojmen jakéhosi dětského animovaného seriálu pořád mluvil o tom, že by se chtěl svézt modrou čtyřkolkou. A protože to opakoval dostatečně dlouho a přál si to s dostatečnou intenzitou, tady dole na té cestě potkali modrou čtyřkolku a Katka s řidičem domluvila, že synka kousek sveze. Z toho prý plyne ponaučení, že když něco chceme, stačí si to dostatečně intenzívně přát a ono se to splní. I wish...
Dáváme piknik na místě k tomu vhodném; kousek odsud pak přecházíme k nové levadě jménem Levada Nova dos Canhas
Zanedlouho narážíme na dvojitý vodopád, pod kterým můžeme (nebo spíš musíme) projít.
Pohled na údolí říčky Ribeira da Ponta do Sol, která ústí do oceánu na jižním pobřeží v městečku Ponta do Sol.
Levada Nova je chvílemi docela úzká a bez zábradlí. Vynořují se nám čtyři roky staré vzpomínky na levadu Dos Piornais u Funchalu.
Odpolední program spočívá v přejezdu do vedlejší vesničky Madalena do Mar a návštěvě banánové plantáže
Den 7.: Porto Moniz a vavřínový háj Fanal
Ráno vyrážíme na západ k přístavu Porto Moníz. Nejdříve zastavujeme u nedaleké lanovky (Teleférico das Achadas da Cruz), která vede z útesu dolů k pobřeží s třtinovými plantážemi a prý je nejstrmější lanovkou v Evropě. Délka lanové dráhy je 600 metrů, přičemž na této trase překoná převýšení asi 450 metrů.
Dolní stanice je uprostřed zapomenutého kraje, kde se pěstuje cukrová třtina a další plodiny tradičním způsobem, protože techniku sem není jak dostat. Úroda se přepravuje nahoru nákladní lanovkou, která sousedí s tou osobní.
Trochu to připomíná naše zahrádkářské kolonie, místní hospodáři si tu postavili různé méně či více provizorní přístřešky, aby tu mohli přespávat, když se starají o úrodu (zejména v období sklizně, jinak ta úroda až tak moc úsilí nevyžaduje, kromě zavlažovacích rozvodů).
Tady byl turistický chodníček, ale propadl se, asi během nějaké silnější bouře.
Tady si jedna rodinka zřídila občerstvení. Protože sen nevede elektřina, mají tu dva solární panely. Paní nám říkala, že jí to tak akorát stačí na provoz lednice, ale muziku nám dnes nemůže pustit, protože je pod mrakem.
Naše mladé slečny tady získaly místního ctitele. Prý to chvílemi bylo i dost intimní :-)
Nějaká technika se sem asi kdysi přece jen nějak dostala (hádal bych, že po moři), ale bagřík už je dávno na odpočinku.
Přejíždíme do Porto Moníz, kde navštívíme obchůdek a kavárničku Art Cafe Sardinha. Majitelé jsou Češi. Před odjezdem nás Katka upozornila, že paní Irenka by ocenila tuzemák z Česka, protože se do pečiva hodí lépe než ten místní třtinový. Skoro polovina z nás vzala s sebou lahev, někdo dokonce i dvě, takže jsme společně dovezli poměrně rozsáhlý kontraband. Za to jsme všichni dostali kafe a výborný banánový koláč.
Seděli jsme na terase; jedna z koček paní Irenky si mě oblíbila natolik, že mi sama od sebe vyskočila do klína.
V Porto Moníz mají přírodní bazénky, které jsme si vyzkoušeli.
Na promenádě na pobřeží je několik restaurací, vybrali jsme jednu s vyvýšenou terasou a dali jsme si tuňákový steak.
Je tu i umělý bazén, který je na rozdíl od těch přírodních placený.
Pár kilometrů na východ od Porto Moníz je vesnička jménem Ribeira da Janela. Mají tady působivé skalní útvary na pobřeží, některé i v moři (skalní komíny); skupina útesů se jmenuje Ilhéus da Ribeira da Janela. Na obrázku nahoře je "přírodní oltář", kam místní (nikoli příroda) umístili sošku panenky Marie. Na obrázku dole z moře trčící vztyčený prostředník.
Na dnešek byla naplánována ještě jedna atrakce - vavřínový háj Fanal na náhorní plošině v západní části ostrova, kousek od Porto Moníz směrem do vnitrozemí. Vzhledem k nadmořské výšce kolem 1200 m tady bývá často mlha. Byla tu i před čtyřmi roky při naší první návštěvě. Dnes když jsme se blížili (a já jsem si užíval výhledy z okénka, protože řídila policistka Jana, takže jsme byli v dobrých rukou), to vypadalo nadějně. Ještě kilometr před parkovištěm byla dobrá viditelnost a svítilo sluníčko. Neprozřetelně jsem pronesl, že tentokrát asi nebude mlha, čímž jsem to zakřikl. Jen jsme se přiblížili k parkovišti, dostali jsme se do hustého mlíka.
Večer jsme se sešli u hotelového bazénu (Rišo s Dankou k němu mají přístup přímo ze svého pokoje).
Přišli jsme trochu později a tak jsme nezachytili lekci karate, ale aspoň jsme stihli instruktáž jízdy na dostihovém koni :-)
Na poslední noc se stěhujeme do jiného hotelu, takže si ráno balíme všechny švestky a vyrážíme na rozloučení se Sao Vicente na vyhlídku z kopečka, na kterém stojí místní kostelík. Ukazuje se, že to ani není kostelík, ale jen kaplička se zvonicí. Výhled na Sao Vicente je odsud luxusní. Díky tomu, že je kostelík na docela velkém kopci, budou mít asi místní věřící slušnou fyzičku.
Zajeli jsme k hotelu Quinta do Estreito v městečku Cámara de Lobos na jižním pobřeží, kde dnes přespíme. Nechali jsme zavazadla v úschovně a vyrazili jsme pod Pico Grande.
Dorazili jsme k maličkému horskému parkovišti, u kterého začíná trasa na Pico Grande. Parkoviště je plné, takže parkujeme, jak je tu zvykem, na kraji cesty.
Popojdeme jen kousíček nad parkoviště a už se nám otevírá pohled na Údolí jeptišek. To byl jeden z alternativních cílů pro dnešní den, kdyby se nám nechtělo lézt po horách. Ale většině se chtělo. Údolí jeptišek je nazváno podle události z roku 1566, kdy Funchal obsadili a drancovali francouzští piráti. Jeptišky z tamního ženského kláštera před nimi uprchly do divokých a nepřístupných hor, díky čemuž se zachránily, protože pirátům se do kopce nechtělo. Údolí bylo až do 60. let minulého století přístupné pouze pěšími stezkami. Dnes je kromě pěkné vyhlídky známé produkcí výrobků z jedlých kaštanů, které se tu pěstují.
Cesta vede střídavě do kopce a z kopce, je méně udržovaná a kopce jsou prudší, než na hřebenovce mezi Pico Arieiro a Pico Ruivo. Na vrcholek Pico Grande by to mělo být jen asi 5 km, ale cesta se zdá nekonečná, šli jsme to skoro tři hodiny. Pravda, s nějakými občerstvovacími pauzami, ale stejně...
Dneska jsem se sotva vlekl, bylo mi od rána blbě a cítil jsem příznaky nastupující virózy. Pod vrcholem už se mi motala hlava a měl jsem problém položit nohu před nohu. Posledních pár výškových metrů byla poměrně strmá skála s ocelovými lany, která nevypadala úplně stabilně. Jen pár lidí z naší výpravy si na to trouflo, ostatní zůstali těsně pod vrcholem, včetně mě. Pak mě to mrzelo, ale v tu chvíli jsem byl rád, že se můžu rozvalit na kameni a odpočívat. Vlastně bylo štěstí, že mě viróza skolila až na konci pobytu. Zítra nás čeká jen procházka po Funchalu a let domů, což hravě zvládnu pomocí zázračné tabletky jménem Nurofen Stopgrip.
Po cestě nahoru byly krásné výhledy, ale z Pico Grande toho moc vidět není.
Po cestě jsme zjistili, že dnes má Rišo narozeniny (prozradil ho telefonát s dcerou, která mu gratulovala). Tak jsme mu pod vrcholkem zazpívali improvizovaný popěvek v češtině, slovenštině a pro velký úspěch i v angličtině :-)
Cesta dolů byla podobně nepříjemná jako cesta nahoru, kolena protestovala, ale aspoň to už netrhalo plíce.
I tady byly vidět následky požáru, některé ohořelé stromy vypadaly jako umělecká díla.
Večer se ubytujeme v hotelu, který vypadá luxusně, a pak vyrazíme na poslední společnou večeři. Restaurace As Vides se specializuje na espetadu, takže většina z nás volí - espetadu. Pro mě je to tady v pořadí už třetí a asi nejlepší. Internetové prameny říkají, že tato restaurace začala jako první na Madeiře nabízet tradiční espetady, a to kolem roku 1950. Je to rodinný podnik, který provozuje už třetí generace rodiny původního zakladatele.
Den 9.: Funchal a odlet do Prahy
Ráno znovu balíme a vyrážíme do Funchalu. Dostáváme od Katky souřadnice parkoviště, ale na místě, které navigace označuje za cíl, jsme volné místo k parkování nenašli. Zajíždíme za roh, kde je značené podzemní parkoviště. Když jsme vylezli po schodech o dvě patra výš, ocitli jsme se na urgentním příjmu zdejší kliniky.
.jpg)
Hlavním bodem dnešního programu je místní tržnice. V prvním patře jsou ryby, ve druhém ovoce.
Ryby nás nezaujaly, ale ovoce vypadá luxusně. Koupili jsme jedno veliké čerstvé mango a ještě trochu sušeného. Ceny byly asi 20x vyšší, než u nás, ale takové se u nás koupit nedá, takže nelitujeme.
Máme rozchod, chvilku posedíme v parku a pozorujeme pána, co vypadá, jako by se chystal poobědvat psa. Ale nakonec se ukázalo, že pes jen odpočívá a vybral si k tomu tu nejpohodlnější plochu, jaká byla k dispozici.
Jdeme se podívat do "Žluté pevnosti" (Forte de São Tiago). Byla postavena v roce 1614 na ochranu před piráty. Momentálně je část pevnosti využita jako restaurace a volně přístupná je terasa s vyhlídkou na pobřeží s přístavem. Někde vzadu na horizontu se nachází hotel, kde jsme bydleli před čtyřmi roky.
Pro hosty restaurace tady mají atrakci, prý se mohou svézt veteránem - buď zeleným Austinem 12 z roku 1932, nebo černým Land Rover Series 3 z roku 1979.
Katka má pro nás přichystané překvapení. Už dopředu avizovala, že bude metr dlouhé, ale neupřesnila, co to bude. Našinec by možná hádal metr piva, ale tady jsme na Madeiře, takže je to metr ponchy. Můžeme si vybrat příchuť/barvu, někteří si dávají do obou nohou, protože skleniček je přes dvacet a nás jenom šestnáct.
Společně jdeme navštívit místní největší místní kostel nazývaný krátce Sé do Funchal, nebo též Igreja de Nossa Senhora da Assunção, která tu stojí od počátku 16. století a je jednou z mála dochovaných původních koloniálních stavem na Madeiře. Zajímavostí je, že funchalská diecéze byla po nějakou dobu největší katolickou diecézí na světě, protože pod ni spadaly i nově objevené země v Americe.
Na prohlídku katedrály máme chvilku rozchod, ale pak už společně míříme zpátky k autům a na letiště. Vysazujeme osádky všech čtyř aut na letišti a čtveřice řidičů ještě zamíří vrátit auta do půjčovny, která je kousek od letiště. Zpátky nás zavezou dodávkou.
Letištní budova má terasu, kde si cestující mohou zkrátit čekání údajně nejskvělejšíší piña coladou v celém vesmíru a přitom pozorovat startující a přistávající letadla.
A už jsme ve vzduchu. Letadlo se otáčí nad Machicem a tak vidíme i náš první hotel.
Poslední pohled na vrcholky Madeiry, vyčnívající z mlhy, a poloostrov São Lourenço. Za těch osm dní jsme si na Madeiru tak zvykli, že se nám ani moc nechce domů.
Žádné komentáře:
Okomentovat