Pěšky severní Anglií a Skotskem (13.7.-20.7.2025)

Po roce jsme se vydali opět s CK Delfín na zájezd s pěší turistikou, tentokrát na sever Anglie a do Skotska.

Vyrážíme v neděli 13.7. brzy ráno. Tedy letadlo letí až v 8:50, ale sraz v odletové hale je už v 6:30. Objednali jsme si dopředu Uber na 5:40, v Ruzyni jsme v 6:15. Tedy dost času, abychom snědli doma nachystanou snídani a ještě v bezcelní zóně očuchali nějaké parfémy :-)

Letíme s KLM, v letadle dostaneme malinký balený sendvič s holandským sýrem a podobně malinký kelímek s trochou džusu. Než to personál stihne roznést a odebrat prázdné kelímky a obaly, letadlo už přistává.

Přestupujeme v Amsterodamu, kde máme asi dvě hodiny času, takže si dáváme kafe a zákusek ve zdejší stylové kavárně.

Následující let je podobně dlouhý (resp. krátký), cílová destinace Newcastle. V letadle tentokrát dostaneme jakési miniaturní sýrové krekry.

...a už jsme tady.

Na letišti na nás čeká autobus a zaveze nás až k hotelu, který se nachází v centru Newcastlu přímo naproti hlavnímu vlakovému nádraží. Vyřídíme nezbytné formality (dostaneme docela složitý formulář, ale nakonec se ukáže, že tam není potřeba vyplnit skoro nic kromě jména, adresy a čísla pasu, což jsme zvládli). Dostáváme asi půl hodiny na zabydlení a hned jdeme na první obhlídku centra. Náš průvodce je Slovák, nechá si říkat Janko a hodně toho ví, protože v Anglii strávil několik let. A co neví, to si vymyslí, jako každý správný průvodce (my to většinou nepoznáme, takže nám to nevadí).

Hlavní chrám v Newcastlu (St. Nicholas nebo též jen Newcastle Cathedral), pocházející ze 14. století, je jen pár stovek metrů od hotelu. Malý kousek odsud je zbytek středověké pevnosti, rozdělený na dvě části železniční tratí. 

Část pevnosti je přestavěná na bydlení, další část slouží jako muzeum. Jmenuje se překvapivě Newcastle Castle.

Přecházíme řeku Thyne po otočném mostě (The Swing Bridge), který je technickou památkou, postavenou v roce 1876. Roku 2018 prošel renovací, která se nepovedla a plánované znovuotevření r. 2021 se díky technické závadě neuskutečnilo, ale hydraulický otočný mechanismus (který je stále originální) by prý měl být opraven tak, aby se stihly oslavy 150. výročí mostu v roce 2026.

Další technickou zajímavostí je Gateshead Millennium Bridge, což je lávka pro pěší a cyklisty, která se umí naklonit až do úhlu 45 stupňů, aby pod ní mohly proplout lodě. Ale momentálně to asi není potřeba. protože větší lodě stejně neproplují pod nedalekým Swing Bridge.

Místní architektonickou chloubou je rovněž koncertní hala The Glasshouse International Centre for Music.

Přes Millennium Bridge přecházíme zpět na "naši" stranu řeky.

Vracíme se po nábřeží, průhledem vidíme další z mnoha místních kostelů, All Saints Church

Navečer si ještě uděláme sami s Hankou malou procházku. Nedaleko hotelu je Earl Grey's Monument. Charles Grey byl místní politik, který to dotáhl na britského ministerského předsedu  v letech 1830-1834.  A ten čaj se skutečně jmenuje podle něho. Na vrcholku monumentu je rozhledna, kam vede schodiště z podzemního podchodu pod náměstím, ale momentálně se zdá mimo provoz. Přesněji řečeno, následně jsem na Googlu našel, že přístup je tam pouze s průvodcem vždy první sobotu v měsíci od dubna do září, tedy celkem šestkrát do roka, a to pouze pro ty, kdo si to dokáží zarezervovat předem (což je ale prakticky nemožné). Škoda, žádný podobný výhled z výšky na Newcastle neexistuje. V podchodu je aspoň otevřená samoobsluha, kde si kupujeme něco drobného k snědku.

 Cestou zpět si všímáme netradiční sochařské výzdoby před naším hotelem.

A tohle je pohled z chodby našeho hotelu na sousední kostel St. John the Baptist Church.

Den druhý: pondělí 14.7.

Dnes nás autobus doveze do rybářské vesničky Boulmer na pobřeží Severního moře. Odtud půjdeme podél pobřeží na sever ke zřícenině hradu Dunstanburgh. Podrobnější itinerář je zde.

Tady jsme se vyrojili z autobusu

Vyrážíme typickou anglickou pobřežní krajinou. Když domky, tak kamenné. My house, my castle. Když trávník, tak anglický. Pokosený od oveček či jiných přežvýkavců.

Na cestě mimo civilizaci nás provází nezbytný vřes.

Členité pobřeží výrazně mění tvar podle toho, jestli je příliv nebo odliv. Momentálně platí varianta B.

Další dům-hrad

Blížíme se k vesničce jménem Craster, kde má být odpoledne sraz u místní restaurace. Mezitím ale ještě stihneme dojít ke zřícenině hradu, která je opodál.

Tady by asi měla být voda... možná za pár hodin.

Z dálky viditelná impozantní silueta zříceniny hradu Dunstanburgh

Kolem hradu jsou stáda ovcí. Občas i krávy, ty momentálně nevidíme, ale musíme dávat velmi dobrý pozor, kam šlapeme, jinak bychom to poměrně zřetelně cítili, zejména během zpáteční jízdy autobusem.

Vracíme se kousek zpět do Crasteru, kde je jediná restaurace široko daleko. Chtěli jsme si dát něco k jídlu už po cestě k hradu, ale venku byla kosa a poprchávalo a uvnitř bylo hodně plno. Našli jsme sice volný stůl (spíš stoleček), ale seděli jsme u něj čtvrt hodiny a nedostali jsme ani jídelní lístek. Tak jsme vysmahli a šli jsme nejdřív k hradu v naději, že až se vrátíme, bude už hlavní polední nápor pryč. Což víceméně vyšlo. Uvnitř sice bylo pořád plno, ale protože přestalo pršet, sedli jsme si venku a byli jsme i obslouženi. Společnost nám dělal místní okřídlený štamgast.

Protože máme po obědě ještě pár desítek minut čas do odjezdu, jdeme prozkoumat nedaleké místo, které se podle mapy jmenuje Craster Tower. Že by nějaká věž? Nebo hrad? Nakonec se ukazuje, že je to jakési soukromé sídlo, možná hotel, ve viktoriánském stylu, tedy skoro hrad, s velkým anglickým parkem kolem. Mají tu i kamennou bránu, která sice neodděluje nic od ničeho, ale vypadá stylově :-)

Čekání na autobus si krátíme procházkou po molu. Jak je vidět, pořád ještě je odliv, i když voda už trochu stoupá.

Srocujeme se na parkovišti před restaurací, Janko nás pak dovede k nedalekému většímu parkovišti, kde na nás čeká náš autobus. Po cestě zpátky se zastavujeme na "fotopointu" u hradu Alnwick, kde se točily některé bradavické scény z Harryho Pottera. Nejdřív mi to přišlo divné, protože jsem kdesi četl, že bradavický hrad má svůj předobraz v Edinburghu, ale Google potvrzuje, že se opravdu část bradavických scén točila tady. Edinburgh byl pro Rowlingovou inspirací, ale film se tam netočil.

Den třetí: úterý 15.7.

Dnes nás čeká cesta po vřesovištích a mokřadech pohoří Cheviot v severní části národního parku Northumberland. Většina cesty sleduje poutní stezku svatého Cuthberta. Přesná trasa je tady.

Autobus nás vyhodí u vesničky Akeld, odkud jdeme asi 3 km do kopce, než se napojíme na poutní stezku.

Po asi dvou hodinách chůze střídavě do kopce a z kopce jsme dorazili na parkoviště poblíž cílového městečka Wooler. Máme možnost jít asi 15 min. po asfaltce, víceméně po rovině, nebo přejít silnici a ponořit se znovu do divočiny a dát si ještě půlhodinový "nášup" do kopce a z kopce. Volíme samozřejmě delší, zato horší cestu. Ovšem mnohem romantičtější.

Ve Wooleru mají i knihobudku.

Máme sraz v hospůdce Anchor na zdejším náměstí, ta je ale (zdá se, že trvale) zavřená. Protože jsme tu dostatečně brzy, zaskočíme naproti do jakéhosi rychlého občerstvení a dáváme si Fish and Chips. Jsem v Anglii asi podesáté, ale tohle prý typicky anglické jídlo si tu dávám poprvé. Nemáme moc času si to vychutnat, přišli jsme po půl druhé a ve dvě prý zavírají, přičemž deset minut jsme čekali na jídlo. Venku mírně poprchávalo, takže se nám moc nechtělo si s tím jít sednout někam ven na lavičku. Naházeli jsme do sebe, co jsme stihli, zbytek jsme nechali, protože porce byly obrovské.

Přestože je Wooler jen asi dvoutisícové městečko, jsou tu hned čtyři funkční kostely (to je asi víc než funkčních restaurací a kaváren).

Jednu pěknou kavárničku s rodinnou atmosférou jsme tu ale našli a nemohli jsme odolat.

Church of St. Mary - vnitřek kostela, který se nachází přímo na náměstí

Donedávna tu bylo kostelů pět, ale tenhle (bývalý metodistický) již svému účelu neslouží, nyní je to jakési kulturní zařízení nazývané Glendale Hall, fungující jako pobočka kostela, nacházejícího se hned naproti přes ulici (United Reformed Church). A je tu i další knihobudka.

Protože máme ještě asi 20 minut do srazu na náměstí, jdeme se ještě projít po upravené cestičce s lavičkami nad městem, odkud je pěkný celkový pohled na Wooler.

Vracíme se k hotelu poměrně brzy odpoledne a máme tak dostatek času na soukromou procházku po Newcastlu. Procházíme se bez cíle po okolí, natrefili jsme např. na stadion St. James' Park, kde hrají místní prvoligoví Newcastle United.

Hned za stadionem je Leazes Park, pěkné klidné místo s jezírkem a labutěmi.

O pár kroků dál jsme v univerzitní čtvrti. Tato budova s dvojitou bránou se jmenuje The Arches. Pod oblouky se prý na nástěnkách vyvěšují výsledky obhajob diplomových prací.

Jedna z mnoha dalších budov místní univerzity.

Náměstí Haymarket (v každém historickém městě v Anglii je náměstí, čtvrť nebo ulice s tímto názvem). Ve staré Anglii, kde byl jedním z hlavních zdrojů obživy chov skotu, byl asi trh se senem významným místem pro okolní farmáře. Ten památník se jmenuje South African War Memorial.

Den čtvrtý: středa 16.7.

Jedeme prozkoumat Hadriánův val, který se nachází v jižní části Northumberlandského národního parku (v jehož severní části jsme chodili po vřesovištích předevčírem). Zde je odkaz na dnešní trasu.

Cesta začíná na parkovišti u zatopeného lomu jménem Cawfields Lake.

Hadriánův val je mohutná kamenná zeď, kterou postavili Římané (konkrétně - nepřekvapivě - císař Hadrián) mezi roky 122 a 128, aby odstrašili bojovné keltské kmeny na severu. Protínal Británii od západu na východ od pobřeží k pobřeží (na východním pobřeží procházel dnešním Newcastlem). Každou míli stála pevnost, která se jmenovala Mile Castle (při délce zdi cca 80 mil tu tedy stálo 80 pevností). A mezi každými dvěma pevnostmi ještě stály většinou dvě pozorovatelny (turrets) , vzdálené od sebe cca 1/3 míle. Těch bylo celkem 158.

Hned na začátku trasy vidíme dochované základy jedné z pevností, konkrétně Milecastle 42.

Občas je potřeba zdolat nějakou překážku, která tu není kvůli lidem, ale pasoucímu se dobytku v okolí.

Cedulka ukazuje, jak vypadala jedna z pozorovatelen. Turret 41a znamená, že se jedná o první ze dvou pozorovatelen na 41. míli (počítáno od východu na západ).

Na tomto místě stál donedávna slavný 150 let starý strom, tzv. Sycamore Gap Tree, který se mj. objevil ve filmu Robin Hood: král zbojníků s Kevinem Costnerem v hlavní roli. Jednalo se pravděpodobně nejznámější anglický strom vůbec. Brian Adams tu natočil klip k písni (Everything I Do) I Do It For You. Před dvěma lety se však dva angličtí vandalové rozhodli, že by bylo fajn ten strom pokácet, a jak se rozhodli, tak udělali. Dostali za to flastr čtyři roky natvrdo a pokutu v řádů stovek tisíc liber, ale strom už to zpátky nevrátí. I když prý pařez není úplně mrtvý, vyrašil z něho nový výhonek, takže za dalších 150 let tu možná bude stát skoro stejný strom, jako byl ten původní.

Sycamore Gap se nachází na 39. míli na místě, kde byla jedna z "mílových pevností" zvaná Castle Nick (podle prolákliny, ve které se nacházela).

Tohle už je další proláklina těsně před cílem naší cesty, velké římské pevnosti Housesteads. Je tu muzeum a rozsáhlé archeologické naleziště, ale my to omrkneme jen zdálky, protože za chvíli nás tady vyzvedne autobus a popojedeme ještě na Chesters Fort, kde je ještě lépe zachovaná pevnost.

Tohle jsou pozůstatky důmyslných římských lázní v Chesters Fort. Lázně sloužily vojenské posádce, která zde sídlila. Jednalo se o jednu ze sedmnácti větších pevností, které byly umístěny podél Hadriánova valu, nad rámec oněch osmdesáti "Mílových pevností", zabudovaných přímo ve zdi. Celkově se na některých místech dochovaly základy zdi a staveb, jinde ani to ne. Není to proto, že by římské stavby tolik ohlodal zub času, ale poté, co pozbyly svou původní funkci, místní obyvatelé prostě kamenné zdi rozebrali a použili na stavbu cest a obydlí v okolí. Chovali se ekologicky a recyklovali už stovky let předtím, než tento pojem vymyslela a dovedla k dokonalosti Evropská Unie. Řeka v pozadí je severní přítok řeky Tyne jménem River North Tyne (který se pár kilometrů odsud spojí s River South Tyne a dále už je to jenom Tyne).

Odpoledne se znovu jdeme projít po Newcastlu. Jdeme kousek po pobřeží proti proudu řeky Tyne a pak do kopce po Short Factory Lane a Railway Street až k náměstí Times Square. Mimochodem ta cesta po nábřeží má název Hadrian's Path, i když dnes už tu pozůstatky Hadriánova valu téměř nikde vidět nejsou.

Na Times Square bývala tržnice (a asi je i dnes, akorát trochu jiná). Ten domek s věžičkou kdysi patřil správci tržnice.

Opodál stojí moderní rezidenční mrakodrap s názvem Hadrian's Tower

A opět přicházíme do univerzitní čtvrti, to červené je Armstrong Building, architektonicky připomínající The Arches, a právem, protože je to hned za rohem ve stejném komplexu univerzitních budov.

Den pátý: čtvrtek 17.7.

Dnes se přesouváme do Skotska a po cestě půjdeme dvě kratší trasy, první viz zde.

První část začíná v městečku Seahouses na pobřeží Severního moře, asi 70 km severně od Newcastlu. Cílem je městečko Bamburgh se stejnojmenným hradem. V podstatě celá asi sedmikilometrová trasa se dá jít po pláži (většinou písečné, s menšími výjimkami, kdy břeh tvoří plochá skaliska, po kterých se dá přejít, byť to někdy není úplně příjemné. Sundáme boty a jdeme, prý je to zdravé.

Hrad je impozantní, ale dovnitř nejdeme, za chvilku nás tu nabere autobus a popojedeme na Holy Island, kde můžeme navštívit jiný hrad.

Tady je druhá dnešní trasa na Holy Island of Lindisfarne. Je to chvílemi ostrov, chvílemi poloostrov, podle toho, jestli je příliv, nebo odliv. Mají tu na to tabulku, kde jsou pro každý den údaje, kdy je bezpečné přejíždět z (polo)ostrova na pevninu a kdy ne. Janko nám vypráví, jak tu před pár lety utopil auto z půjčovny (tuším Astru), protože si spletl řádky v tabulce a příliv ho překvapil na cestě z ostrova. Srdečně jsme se zasmáli. Nic nepotěší jako cizí neštěstí :-)

Jdeme se podívat na hrad.

Byl postaven v 16. století, aby střežil hranice mezi Anglií a Skotskem. Ale už od r. 634 tu byl klášter, mj. známý tím, že byl opakovaně poničen při prvních nájezdech Vikingů na britské ostrovy. Zejména první nájezd r. 793 prý byl neuvěřitelně brutální. Zdejší mniši ani netušili, kdo se to blíží, považovali Vikingy za nějaké obchodníky ze Severu a dokonce jim sami otevřeli bránu. Ti je za to bez milosti povraždili a koho nezabili, toho odvlekli do otroctví. Klášter vyplenili a co nešlo ukrást, to zničili. Mniši se sem ale vrátili a klášter opravili. Sloužit přestal až v 16. století, kdy tu Jindřich VIII. nechal postavit vojenskou pevnost, která měla sloužit k ochraně před případnými invazemi ze Skotska. Hrad byl pak významně přestavěn na počátku 20. století, kdy jej získal tiskový magnát Edward Hudson. Větší část vnitřní expozice odráží styl života té doby.

Po návštěvě hradu se ještě projdeme po (polo)ostrově podle výše uvedené mapky a míříme zpátky na parkoviště, kde nás čeká autobus. Nesmíme přijít pozdě, abychom nezůstali v nastalém přílivu uvězněni na ostrově...

Po cestě do Edinburghu nám ještě řidič na chvilku zastavuje na anglicko-skotské hranici.

Hotel v Edinburghu je trochu zklamání, protože není v Edinburghu, ale v díře jménem Queensferry, což je poměrně odlehlé předměstí Edinburghu, kde chcípl pes. Těšili jsme se na večerní procházky městem, ale tady moc zajímavého večer nezažijeme.

Navečer se aspoň projdeme ke zdejšímu mostu a zpět. Čekali jsme, že bychom aspoň z mostu přes zátoku (v místech, kde řeka Forth ústí do Severního moře) mohli vidět Edinburgh, ale jednak je ukrytý za výběžkem pevniny, jednak je pořádná mlha, takže bychom toho stejně moc neviděli.

Den šestý: pátek 18.7.

Dnes je na programu prohlídka Edinburghu.  Trasa společné části je tady (nicméně jsme se jí úplně nedrželi, k hradu jsme šli opačnou stranou; napravili jsme to v neděli při individuální prohlídce města, viz dále).

Autobus nás popoveze asi 15 km směrem k centru města a vyhodí nás poblíž u Dean Village, což byla ve středověku samostatná vesnička sousedící s Edinburghem. Leží v údolí po obou březích říčky Water of Leith. Vesnička prosperovala díky řadě vodních mlýnů, kde se mlelo obilí pro potřeby skotské metropole. Díky technickému pokroku mlýny postupně jeden po druhém zanikly, ale poklidný ráz středověkého městečka si toto místo zachovalo dodnes, i když zejména na pravém břehu říčky už se mnoho z původní zástavby nedochovalo.

Pěšky se přesouváme do centra (nepřekvapivě po ulici jménem Queensferry Street). Na vyvýšeném hřbetu nad hlavní edinburskou obchodní třídou Princes Street je vidět edinburský hrad s historickým centrem města (asi 2,5 km úsek sestávající z několika navazujících ulic se souhrnným názvem The Royal Mile, táhnoucí se od hradu k paláci Holyroodhouse, sídlu britského panovníka ve Skotsku).

Ta ošklivá tribuna, která ruší středověké panorama starého města, tam není napevno. Smontují ji vždycky jenom na léto, kdy se tu koná řada velkých festivalů, mj. Edinburgh Military Tattoo, což je přehlídka vojenských hudebních souborů (původně hlavně bubeníků, ale dnes samozřejmě nesmějí chybět skotští dudáci a spousta dalších atrakcí).

Na Princes Street je památník slavného Skota Waltera Scotta. Tady máme odpoledne sraz.

Procházíme různými zákoutími směrem k hradu. Toto nádvoříčko patří edinburské univerzitě.

Tady jsme na prostranství před hradní bránou, které hyzdí již zmíněné tribuny.

Při pohledu opačným směrem vidíme hlavní edinburskou katedrálu St. Giles Cathedral (tj. katedrála sv. Jiljí) na Parlamentním náměstí, kde se kromě katedrály nachází, jak lze dle názvu očekávat, i komplex budov patřící skotskému parlamentu.

Došli jsme až na opačný konec Královské míle, kde se nachází park a palác Holyrood. Tam sídlí britský panovník, pokud náhodou zavítá do Skotska.

Za rohem začíná turistická cesta, která nás překvapivě rychle zavede z rušného turistického centra do nerušené přírody. Míříme k nejvyššímu bodu v okolí Edinburghu, Arthur's Seat s nadmořskou výškou celých 251 m n.m. Vzhledem k tomu, že Holyroodhouse je asi 40 m n.m., je to vlastně docela pěkný kopeček.

Po rozchodu pod Arturovým sedlem se již samostatně vracíme po Královské míli zpátky směrem k hradu a okukujeme místní zajímavosti.

Po Královské Míli si vykračuje průvod skotských bubeníků, dudáků a jiných panáků, pochodujících v tradičních krojích, někteří dokonce s šavlemi v ruce, aby z nich šel strach.

Jdeme se podívat na nedalekou Victoria Street. Ta měla Jane Rowlingové sloužit jako inspirace k Diagon Alley (Příčné ulici).

Je tu mj. kavárna Elephant House, kde prý sedávala Rowlingová, když psala první díl Harryho Pottera.

A o pár domů výš v té samé ulici se narodil Alexander Graham Bell, vynálezce telefonu.

Dnes jsme to tak v rychlosti omrkli, ale plánujeme se sem vrátit pozítří, až budeme mít volné dopoledne na bloudění Edinburghem.

Den sedmý: sobota 19.7.

Dnešní poslední výlet míří k ikonickému jezeru Loch Lomond. Samozřejmě část cesty půjdeme opět pěšky, trasa je tady.

Jedeme autobusem, naše trasa začíná poblíž městečka Drymen. Cestou autobusem míjíme dvě bájné Kelpie. Jsou to bytosti z keltské mytologie, které žijí ve vodě, ale vycházejí na souš v podobě koně s rybím ocasem, umějí ale prý přijmout i lidskou podobu, takže jsou to takové vodní víly. Je třeba na ně dávat pozor, rády prý nalákají lidi do vody, kde je utopí a sežerou.

Jdeme po turistické cestě nazývané West Highland Way.

Maliny tu vypadají i chutnají stejně jako u nás :-)

Asi po dvou hodinách chůze už v dálce vykukuje jezero Loch Lomond.

Loch Lomond na tisíc a jeden způsob :-)

Sejdeme z kopce do turistické vesničky Balmaha. Je tu parkoviště, informační centrum s expozicí týkající se národního parku Loch Lomond & The Trossachs, a také restaurace a kavárna, kde si dáme kafe a brownie.

Ještě máme trochu času, jdeme se projít kousek kolem jezera. Kotví tu spousta lodiček, ale na vyjížďky není ideální počasí. Poblíž je taky kemp, potkáváme i lidi se stany. Vzhledem k tomu, že chvílemi poprchává a chvílemi prší, jim úplně nezávidíme.

Odsud se dá přívozem dostat na nedaleký ostrůvek.

Veselá partička kolem pár šílenců, co se rozhodli vykoupat. Jeden hraje divadýlko ve stylu: "Nic jako Nessie neexistuje", načež začne divoce plácat rukama a nohama a pak zmizí pod hladinou. Akorát si spletl jezero, Nessie bydlí o pár desítek kilometrů dál na sever. Třeba se tam taky jednou podíváme.

V autobuse cestou zpátky vytahuje Janko pravé skotské občerstvení na rozloučenou. Máme za sebou poslední výlet celého zájezdu, zítra odlétáme domů.

Navečer se ještě jdeme projít po Queensferry, zoufale se snažíme tu najít něco zajímavého, ale moc se to nedaří. Vyrazili jsme směrem k zátoce, chtěli jsme jít podél ní západním směrem, ale ne a ne se dostat až k vodě (odděluje ji od nás železniční koridor). Když už konečně dojdeme na konec městečka, kde se přiblížíme k vodě, skončí chodník, ale voda pořád jenom v dálce, a pobřeží navíc tak ošklivé, že vlastně není o co stát. Takže to otáčíme a jdeme zpátky k hotelu. Až doma jsem při brouzdání mapou zjistil, že jsme se měli pod mostem dát doprava místo doleva a došli bychom do zajímavější části Queensferry, která vypadá trochu jako město. Smůla, podruhé sem asi kvůli tomu nepojedeme.

Nakonec největší atrakcí, co jsme tu potkali, je zahrádka nějakého nadšence, kterému byla trpasličí rodinka málo, tak si ji rozšířil o další sádrové potvory. Včera jsme si dali večeři přímo v hotelu, ale nebyl to žádný zázrak, takže dneska využijeme druhou ze dvou místních stravovacích možností: McDonald. A pak už na kutě, ráno balíme a odjíždíme.

Den osmý: neděle 20.7.

Ráno nás autobus odváží do Edinburghu, kde máme rozchod. Sraz je až ve dvě u autobusu na již vyzkoušeném náměstí Charlotte Square.

Chceme obejít hrad z druhé strany, než minule. Jdeme uličkou King's Stables Road, kde, jak název napovídá, bývaly v minulosti královské stáje.

Dostáváme se na náměstí jménem Grassmarket (na rozdíl od Haymarket, tady se asi kdysi prodávala ještě neusušená tráva). Z horní části náměstí vede ulice West Bow, která plynule přechází ve Victoria Street. Tam chceme, ale až později, před desátou je ještě kavárna U Slona zavřená. Chvilku se procházíme po starém městě. 

Jdeme po Chambers Street kolem Skotského Národního Muzea.

Sejdeme po schodech dolů k ulici Cowgate. Název ulice napovídá, že tudy v minulosti hnali dobytek na tržnici. Na křižovatce Cowgate a Niddry Street South je umělecké dílo: půlka krávy trčící z domu. Za rohem v Niddry Street South jsou dokonce dvě půlky, přední vyskakující z domu ven i zadní zalézající dovnitř. Podle starších dostupných fotografií se zdá, že toto dílko postupně stále vylepšují :-)

Vracíme se zpátky po Cow Gate, v průjezdu jednoho z domů lákají na únikovku ve stylu Harry Pottera. Podle nápisů ve výloze to vypadá, že tady sídlí Ministerstvo kouzel.

Další nedalekou pamětihodností je Greyfriars Bobby. Je to pejsek, o kterém se vypráví legenda, že tu někdy v 19. století žil se svým pánem, a když pán zemřel, pejsek hlídal jeho hrob a nehnul se na krok. Místní už ho prý znali a nosili mu pamlsky, aby mu jeho věrnou službu ulehčili. Nakonec pejsek zemřel o celých 14 let později u pánova hrobu. Teď má na místním hřbitově vlastní hrob a před hřbitovem bronzovou sochu s fontánou, zatímco jeho pán John Gray je dávno zapomenutý (tedy přesněji místo jeho hrobu je známé a dokonce zmiňované v průvodcích, ale turisté sem samozřejmě chodí výhradně za Bobbym).

Hřbitov Greyfriars, kde leží pejsek i jeho pán; prý mají hroby asi 75 yardů od sebe.

A je čas na máslový ležák na Příčné ulici. Jsme tu včas, takže tu ještě nejsou davy. Během chvíle se to tu ale rychle zaplňuje. Tady někde sedávala Jane Rowlingová, když psala první díl Harryho Pottera. Dnes už by tu svůj klídek asi hledala těžko. Ale zase by si mohla dát máslový ležák, ten tu tenkrát určitě nepodávali.

Dostali jsme stůl s výhledem na Victoria Street, předobraz potterovské Diagon Alley. Píšeme tu dva pohledy vnoučatům a neteři. Do Žiliny dorazil, do Pardubic nikoli.

Důkaz, že pohledy byly vhozeny do schránky British Royal Mail. Ano, to je ten podnik, který nedávno koupil nejbohatší Čech Daniel Křetínský. Měli bychom u něj reklamovat, že jeho pošta funguje jen napůl.

Architektonická symbióza starého a nového, jen pár metrů od hřbitovní zdi Greyfriars.

Poslední pamětihodností je památník polským vojákům, kteří pomáhali Skotům ve II. světové válce. Byl mezi nimi i medvěd Wojtek. Bronzová socha má pěkně naleštěný čumák (podobně jako Bobby), takže každého blbce hned napadne, že by si na něj měl sáhnout :-)

Obrazová dokumentace končí, na závěr jen doplním, že jsme se domů nakonec dostali, i když cesta zpátky byla nečekaně strastiplná. Už letadlo z Edinburghu do Amsterodamu mělo zpoždění asi 40 minut. V Amsterodamu nám pak několikrát změnili číslo brány, odkud jsme měli letět, ale nebylo lehké se to dozvědět, protože jim nefungovaly informační tabule (místo, aby je raději vypnuli, nechali tam svítit ty původní neplatné údaje, kdyby se náhodou někdo cítil málo zmaten). O změně brány tak informovali pouze místním rozhlasem, který byl zahuhlaný a nebylo mu rozumět. Naštěstí s námi byl Janko a průběžně nás informoval na whatsappové skupině. Celkově jsme nabrali asi 2 hodiny zpoždění a domů jsme museli vzít zase taxíka, protože nic jiného už do Neratovic nejelo. Dorazili jsme asi v půl druhé v noci. Ale jeden benefit to mělo, projeli jsme se Teslou :-)

Prodloužený víkend v Jizerkách 20.-22.6.2025

    V rámci testování vybavení a fyzičky jsme vyrazili na dva dny do Jizerek. V pátek dopoledne jsme měli nějaké zařizování ohledně babiččina hrobu na libereckém hřbitově, tak jsme to spojili, po obědě a návštěvě prodejny Nalehko.cz (jen o patro výš než jsme obědvali) jsme vyrazili do Desné. Protože jsme to zvládli nečekaně rychle, ještě jsme se zastavili v Tanvaldu v příjemné kavárně a pizzerii jménem Ledo a dali jsme si kávu a výborný borůvkový koláč. Kdo trochu zná Tanvaldsko, ví, že z Tanvaldu do Desné je to 0 km (kde končí Tanvald, začíná Desná, na opačném konci Tanvaldu je to podobně se Smržovkou). Takže jsme se ocitli v Desné ve dvě odpoledne, což bylo pořád ještě hodinu před otvírací dobou hotelu (který funguje jen od pátku do neděle). Nezbylo, než udělat jeden krátký výlet od skokanských můstků nahoru podél Bílé Desné uličkou Na Malé Straně.

Míjíme domek železničářského kutila, po chvilce jsme nuceni přejít po můstku přes Bílou Desnou do ulice Údolní, kterou dojdeme až na konec světa.

To ale není všechno, cesta kupodivu pokračuje ještě dál. Přecházíme opět na druhou stranu říčky a lesem pokračujeme proti proudu kolem řady jezů.

Odpočineme si na dřevěném trůně

Po půlhodině chůze do kopce se otáčíme, vracíme se na konec světa a pak již pořád po pravém břehu říčky míříme zpět k můstkům.

Z informační tabule se dozvídáme, že šlapeme po cyklostezce Járy Cimrmana.

Míjíme umělecky využitou lžíci od bagru...

...a dvě lamy na procházce.

Vracíme se k hotelu U můstků. V 80. letech sloužil k ubytování sportovců, kteří si přijeli zaskákat na tehdy nově zbudovaných skokanských můstcích. Teď už sem jezdí trénovat jenom mládež a ta stejně nespí, takže z ubytovny je hotel.

Můstky jsou v překvapivě dobrém stavu, asi se i využívají, i když je soudruzi situovali na jihozápadní svah, kde asi nebývá sníh tak dlouho, jako třeba na severním svahu nedalekého Tanvaldského Špičáku.

Po vyřízení formalit a zabydlení se v obyčejném, ale funkčním pokoji, máme ještě dostatek času, abychom vyrazili na další výlet, tentokrát zkusíme výše vzpomenutý Špičák.

Jdeme po zelené tzv. Tanvaldským okruhem přes Albrechtice, kde svérázným způsobem bojují proti psím exkrementům. Jsme připraveni se pro jistotu v okolí vyhnout nabídkám grilovaného masa.

Z Albrechtic kousek po modré, posledních 300m opět po zelené a jsme tam. Máme dobrý čas, je 16:40, to by měla ještě být otevřená rozhledna.

Čeká nás zklamání, vchod do rozhledny a bufetu sice nese nápis s otevírací dobou úterý až neděle 10-17, totéž je napsáno před vchodem křídou na tabuli, ale je zavřeno. Chvíli obcházíme kolem, pak to vzdáváme a jdeme alespoň omrknout vyhlídku z nedalekého balvanu.

Zpátky jsme to vzali z Albrechtic po modré a napojili se na Údolní ulici pod Mariánskými schody, tam už jsme dneska jednou prošli. Na to, že jsme měli k dispozici jen odpoledne, jsme toho viděli a nachodili docela dost. K večeři jsme si dali v hotelové restauraci utopence a pivo. Nic jiného neměli, večeře vaří až od zítřka (do zítřka). 

Sobota 21.6.2025

Snídaně je od 8:00 do 9:00, takže moc brzy se vyrážet nedá. Ráno by se měla dát zamluvit večeře, ale vydává se jen od 18:00 do 18:30, nejsme si jisti, jestli to stihneme. Zeptal jsem se, jestli nám to vydají i později, kdybychom to do 18:30 nestihli. Reakce mě překvapila. Prý si to máme zařídit tak, abychom to stihli. že oni nebudou ohřívat jídlo každému zvlášť, to by nic jiného nedělali než ohřívali. To mě fakt dostalo, jinak to byli docela milí lidé (asi manželský pár), ale tohle se jim (resp. pánovi) fakt nepovedlo. I kdyby tam měli plno, tak strčit talíř na tři minuty do mikrovlnky by asi nikoho nezabilo. Nehledě na to, že jedna mikrovlnka byla i ve vestibulu, takže bychom si to mohli přinejhorším ohřát i sami. Legrační na tom bylo to, že ve zdejší restauraci byli večer včetně nás celkem čtyři hosté, kteří si dali onu předem objednanou večeři, jinak se obsluha kopala do zadku a bývala by zvládla levou zadní i několik desítek ohřátých pokrmů navíc. Nu což, přizpůsobili jsme se, byť s pocitem údivu a nesouhlasu, večeři jsme si objednali a nakonec i stihli.

Prvním dnešním cílem je protržená přehrada na Černé Desné.

Zajímavé místo s pohnutou historií, podrobnosti se dají nalézt třeba na Wikipedii

Od protržené přehrady pokračujeme kousek po žluté, následně zelené, modré a červené kolem Jizery (míněna nikoli řeka, nýbrž hora, s 1122 m druhá nejvyšší v Jizerkách) k rychlému občerstvení Na Knejpě, kde doplňujeme energii. Pokračujeme po červené kolem Jizery, po žluté si odskočíme k vrcholu a zpátky na červenou. Cesta na Jizeru je docela strmá, vede po velkých balvanech, kolem je prales (skutečný, jmenuje se to Přírodní rezervace Prales Jizera).

Už vidíme skalnatý vrcholek s vyhlídkou.

Cestou dolů jsme potkali procesí lidí v oblecích, kravatách, naleštěných polobotkách a šatičkách (dámy většinou neměly lodičky, ale tenisky, na jehlách by se tohle asi fakt zvládnout nedalo). Vypadalo to jako dobrá recese, ale v takovém vedru bych si asi tuhle příležitost nechal ujít.

Dalším postupným cílem je chata na Smědavě. Chtěli jsme si dát kafe a nějaký zákusek. Kdysi tu mívaly vyhlášené poháry, ale kde jsou ty časy. Dnes je tu samoobslužný bufet, kafe si tu dát můžeme (ze samoobslužného automatu), ale zákusek ani omylem. Vytáhli jsme ke kafi dvě prošlé energetické tyčinky. Lepší než drátem do oka.

Původní záměr byl jít zpátky kolem přehrady Souš, ale protože se bojíme, abychom nezmeškali večeři, vydáváme se zpět nejkratší cestou, tj. dokončíme okruh kolem Jizery a vracíme se po zelené až do Desné.

Cestou potkáváme studánku, kde jsme si nabírali vodu už po cestě nahoru.

A taky různá umělecká díla. Všechna mají mít nějakou souvislost s protrženou přehradou, i když někdy je jen těžko k uhodnutí.

Přicházíme k Albrechticím a vidíme severní svah Tanvaldského Špičáku se sjezdovkami

a další umělecké dílo.

Bylo to docela náročný den, nachodili jsme asi 30 km z kopce do kopce. Na hotel jsme dorazili asi v 17:40, takže večeři jsme stihli, jak už jsem naznačil na začátku, a kromě nás s Hankou a jednoho polského páru byla restaurace úplně prázdná až do pozdního večera.

Neděle 22. 6. 2025

Ráno se odhlašujeme z hotelu, sedáme do auta a popojedeme kousek na parkoviště do Horního Polubného, odkud jdeme po červené po břehu Černé Desné k vodní nádrži Souš. Je to sestřička té protržené přehrady na Bílé Desné, stavěly se zároveň, aby pomohly regulovat časté záplavy na Desné a potažmo pak i na Nise v Jablonci a Liberci. Obě přehrady byly zkolaudované v listopadu 1915, ale už v září 1916 se ta na Bílé Desné protrhla, více viz výše uvedený odkaz. Zajímavostí je, že obě přehrady byly propojeny štolou. Po protržení přehrady na Bílé Desné zůstala štola nevyužitá a stalo se z ní světově významné zimoviště netopýrů (prý celkem 11 různých druhů).

Od Souše pokračujeme neznačenou lesní cestou (v mapách označovanou Darrská cesta) a pak po žluté k bývalé sklářské osadě Jizerka. Tady si dáme oběd v restauraci Panský dům, ceny odpovídají pojmenování. Ale nakonec můžeme být rádi, že jsme dostali kus žvance, jak se ukáže později.

Po obědě míříme k poslednímu kopci naší třídenní výpravy, jímž je Bukovec (1005 m n. m.)

Opět se jedná o přírodní rezervaci, jdeme po naučné stezce žluté kolem hory a vracíme se zpět po zelené přes vrchol. Celý kopec včetně vrcholu je hustě zalesněný, takž jen občas je vidět nějakým průhledem něco málo z okolí. Na druhou stranu už je docela vedro, takže cesta lesem je příjemnější, než po rozpálené asfaltce.

Vrcholovka :-)

Pod Bukovcem se napojujeme zpět na žlutou a následně červenou, po které hodláme dojít na parkoviště Jizerka-Mořina. Po cestě míjíme hotel Jizerka, kde si chceme dát kafe, ale přestože je otevřeno, nic nám nedají. Prý řeší od rána nějaké technické problémy, nejdou jim tiskárny (což by nám nevadilo, ale jim zjevně ano). Dojdeme na uvedené parkoviště, kde je další horská chata a bufet, ale opět stejný příběh, zdá se, že se nakazily i další počítače v okolí. Nakonec můžeme být rádi, že jsme se najedli v tom Panském domě.

Z parkoviště se vydáváme po modré (Hřebenovka) na rozcestí Sedlo pod Zámky, pak po žluté (Knížecí cesta) až do Horního Polubného. Sedáme do rozpáleného auta, popojedeme do Tanvaldu a dáme si kafe a zmrzlinový pohár v naší již známé a oblíbené kavárničce Ledo, pak ještě doplníme zásoby ve zdejším Lidlu a jedeme domů.

Výlet by to byl velice vydařený, nebýt šoku po návratu. Doma nás čekalo rozbité okno a vykradený dům. Přivolaní policisté se nám svěřili, že už dlouho neviděli dům tak důkladně převrácený vzhůru nohama. Mysleli jsme si, že žijeme v bezpečné lokalitě, prý se tu nikdy nic podobného nestalo. Tak zase jednou máme primát, o který nestojíme. Místo vzpomínámí na krásné Jizerky teď řešíme úklid, opravu rozbitého okna a žaluzií a vymýšlíme nějaké zabezpečení, aby nás takové překvapení nečekalo častěji. Bezpečné lokality asi vymizely, ostatně to dnes platí nejen v lokálním měřítku.

Zámek č. 92 (Veleslavín)

Včera byl prostředek prodlouženého víkendu, troufl jsem si tedy naplánovat ještě jednu (asi už poslední) cestu do Prahy. Předpoklad byl takový, že většina lidí vypadne na víkend z Prahy a nebude tu takový ruch. Byl to předpoklad správný, v Praze samotné aut nebylo tolik, jako obvykle. Trochu nás ale překvapil čilý ruch po cestě do Prahy; asi si dost lidí z Neratovic a okolí řeklo, že je výborný nápad strávit sobotní den v pražských nákupních centrech. Zpátky jsme se proto rozhodli pro trošku klidnější trasu po cyklostezce z Troji podél Vltavy do Klecan, kde jsme si dali už tradičně kafe ve zdejší kavárně zvané Klícka. Jinak vše proběhlo podle plánu s jedním menším zádrhelem, na zpáteční cestě (po obědě v čínské restauraci Cai Shen v Dejvicích) jsem měl opět prázdné přední kolo, takže jsem znovu měnil duši. Ještě párkrát, a už to budu dělat poslepu :-)

Zámek č. 92: Veleslavín
Vzdálenost od domova podle mapy: 27,5 km
Skutečně ujetá vzdálenost tam a zpět: 58 km
GPS: N 50°5.59662', E 14°21.05262'

Zámek byl postaven někdy v letech 1730-1750. Již předtím tu bylo šlechtické sídlo, které v 16. století vlastnil Štěpán Adam z Veleslavína. Narodil se tu jeho syn Daniel Adam z Veleslavína, spisovatel, historik, tiskař a nakladatel. Stavbu nového zámku v barokním stylu pravděpodobně objednala na počátku 18. století tehdejší vlastnice usedlosti, císařovna  Alžběta Kristýna Brunšvicko-Wolfenbüttelská, matka Marie Terezie. Architektem byl nejspíš Kilián Ignác Dientzenhofer. Roku 1910 zakoupili zámeček od tehdejší majitelky, baronky Oesterénové, dva bratranci-lékaři a zřídili zde soukromé sanatorium pro nervové a plicní choroby. Pobývala tu mj. i  Charlotta Garrigue-Masaryková a z toho důvodu tu měl zřízenu dočasnou pracovnu i T. G. Masaryk. Během 2. světové války války byli oba majitelé, lékaři židovského původu, deportováni do koncentračních táborů. Jeden z nich zemřel v Terezíně, druhý v Osvětimi. Po válce byl zámek samozřejmě zestátněn a sloužil jako zdravotnické zařízení až do roku 2018. Nyní je stále v rukou státu, který se jej opakovaně neúspěšně snaží prodat. Letos proběhla už pátá aukce s vyvolávací cenou 303,45 mil. Kč, do které se překvapivě již popáté nikdo nepřihlásil. Městská část Praha 6 měla zájem zámek převzít a provozovat, ale byla ochotna zaplatit za něj maximálně třetinu z uvedené vyvolávací ceny. To se nenažraným úředníkům z Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových zdálo málo, takže zámek bude raději chátrat. Zatím není v katastrofálním stavu (což se bohužel nedá říct o dalších stavbách v areálu, později přistavěná historizující budova sanatoria už se stává regulérní ruinou). Ale vše je otázkou času. Smutným svědectvím neschopnosti státních úředníků je i jakási venkovní výstava s informacemi o zámku na velkých plechových tabulích. Je tu mj. i informace, že se stát dohodl s Prahou na převodu zámku a že tu brzy začne probíhat rekonstrukce. Bohužel je to informace z roku 2022. Momentálně je přístupný alespoň venkovní areál, což je lepší než nic, ale pokud se o něj nikdo nebude starat, brzy to zase zavřou, aby tu někdo nepřišel k úrazu. Držíme palce...

Zámek č. 91 (Blahotice)

Dnešní výlet byl trochu dobrodružnější než obvykle. Cílem byl zámek Blahotice kousíček od Slaného. Měl jsem to hezky naplánované včetně oběda v nedalekém motorestu. Dosud nenavštívené mimopražské zámky jsou už všechny více než 35 km daleko, takže už to nějaké plánování vyžaduje. Na žádný z pražských zámků jsme si tentokrát netroufli, protože dnes probíhal pražský maraton a půlka Prahy byla kvůli tomu uzavřená, pročež ta druhá půlka byla ucpaná.

Do Blahotic jsme dojeli v pohodě, studený vítr byl sice protivný, ale občas vysvitlo sluníčko, takže jsme po chvíli mrznutí vždycky zase rozmrzli. Zámek samotný nepřinesl žádné překvapení, patří mezi tu většinu, která je v soukromých rukou, majitel pobral dotace na rekonstrukci, aby následně zámek pečlivě oplotil a zatarasil tak, aby tam zbytečně nečuměli cizí lidé, z jejichž daní rekonstrukce proběhla. Pár dalších podrobností níže. Zamotávat se nám to začalo na zpáteční cestě. Motorest, kde jsme chtěli obědvat, měl zavřeno (na silnici, po které jsme přijeli, byla o kus dál před Slaným uzavírka, takže z jindy frekventované silnice mezi Velvary a Slaným se stala slepá ulice bez provozu, pročež se provozovatelům motorestu nelze divit, že to po dobu uzavírky odpískali). Široko daleko tu žádná jiná restaurace není, takže jsme zamířili do Velvar, kde máme už ověřenou hospůdku U Václava. Ani tentokrát nezklamala, i když jsme dorazili až o půl druhé a jídelní lístek byl značně prořídlý. Další plán byl kafe po cestě domů, nejspíš někde ve Veltrusech. Kousíček za Velvary jsem zjistil, že mám měkké přední kolo. Dofoukl jsem ho (miniaturní pumpičkou, kterou s sebou vozím, je to docela náročný sportovní výkon) a doufal jsem, že byl jenom málo utažený ventilek a že to po dotažení bude dobré, Nebylo. Do Veltrus jsem ještě dvakrát dofukoval, duše pořád pomalu, ale spolehlivě ucházela. Ve Veltrusech jsme si dali kafe a výborný zákusek v kavárně jménem Kafe z ruky, která se nachází hned u brány do zámeckého areálu. Posilněn kávou a obrovským punčovým řezem jsem pak radši vyměnil duši. Naštěstí se jednalo o přední kolo, to se sundává líp, takže jsem to nakonec zvládl, i když jsem tenhle úkon naposledy dělal asi tak před padesáti lety. Doufám, že teď budu mít dalších padesát let klid :-)

Zámek č. 91: Blahotice
Vzdálenost od domova podle mapy: 36,2 km
Celkově ujetá vzdálenost tam i zpět: 73 km (tam přes Kralupy, zpět přes Velvary a Veltrusy)
GPS: N 50°14.21980', E 14°7.24292'

Zámecký areál se nachází vedle Blahotického rybníka asi dva kilometry před Slaným. Zámek stojí přibližně na místě bývalé tvrze ze 14. století, která v 16. století zpustla. Současný zámek tu postavil r. 1870 baron Werner Friedrich von Riese-Stallburg v novorenesančním slohu. Moc dalších podrobností se nedá dohledat. Jak jsem zmínil výše, aktuálně je zámek v soukromých rukou, konkrétně ho vlastní jistý Kašpar (on se tak jmenuje, fakt!) a pravděpodobně ho (minimálně část) pronajímá společnosti Ekofrukt Slaný, spol. s r.o.

Pootevřenou brankou jsem si troufl udělat rychlou fotku, i když kolem brány jsou z obou stran velké cedule s varováním, že vstup je obyčejným smrtelníkům přísně zakázán.

A ještě jedna pirátská fotka přes zeď od silnice. Na rozdíl od Chrenkova zámku v Kolodějích, který jsme viděli před týdnem, tady je účel areálu zjevně zcela jiný. Pro čtenáře, kterého zajímá předmět zdejšího podnikání, uvádím překlad názvu společnosti: Ekofrukt = lihovar.