Putování za zkamenělinami

S Martinem a jeho kamarádem Vojtou už třetí rok po sobě vyrážíme o prázdninách na pár dnů k Berounce objevovat místa, kterými se inspiroval Jaroslav Foglar hned v několika románech, nejzřetelněji v Dobrodružství v Zemi nikoho. Při minulých výpravách jsme objevovali Ameriku (nikoli tu pravou, jenom Velkou a Malou, tedy zatopené lomy), vozili se vláčkem v bývalých uhelných dolech v Chrustenicích u Loděnic (a v tamním kempu se kouleli ve veliké průhledné nafukovací kouli), lezli po hradu Žebrák, hledali Šemíkův hrob, vozili se dalším vláčkem ve skanzenu Solvayovy lomy poblíž pohádkově krásného Svatého Jana pod Skalou, ale taky jsme si třeba zařvali na Řevu Řevnice. Pořád nám ale zůstalo pár - no, spíš hodně - restíků. Některé z nich jsme chtěli vymazat ve dnech 18.-21.7.2007. Vyrazili jsme v neděli navečer, abychom ráno mohli co nejdřív začít hledat zkameněliny, což byl hlavní cíl výpravy. Utábořili jsme se v kempu ve Višňové, kousíček od hradu Křivoklát. V místním stánku s občerstvením mají pár vtipných nápisů, ale jinak nic moc k jídlu, jen samé uzeniny, a ty Vojta nesmí. Vyrážíme na průzkum místních podniků, jsou tu celé dva. Ten, který nám doporučili jako lepší, právě zavírá, ale ukázali nám oknem cestu k druhému. Tam mají otevřeno, a vida, je to vlastně v areálu vodáckého tábořiště, které vypadá líp než náš kemp. Ale nevadí, tu jednu noc v chatce 2x2 metry přežijeme, stejně zítra ráno zase balíme kufry. Restaurace je samoobslužná, naštěstí má zahrádku, kde je docela příjemně. Je 9 hodin večer, ale pořád je vedro, jestli takhle bude zítra tak se máme na co těšit. Kluci se najedli, asi ani nevěděli čeho, protože když jsou spolu, otevřou pusy a už je nezavřou, ne ovšem kvůli jídlu, jak by snad naivní rodič mohl doufat. Trošičku jsme si ještě zaházeli softballovým míčem a hajdy na kutě.
Ráno obcházíme stánek s občerstvením, můžeme mít k snídani pivo, ale pečivo nevedou. Jdeme nakoupit do potravin, kolem kterých jsme včera prošli a kde měli na tabuli nabídku pečiva: rohlíky, koblihy, loupáky a další dobroty. Martin chtěl koblihu, ale ty dneska výjimečně nepřivezli. Loupáky taky ne. Dáme si rohlík, k tomu máslo (malá nemají, jen celou osminku), zkusili jsme cvičně marmeládu, ale tu právě doprodali. Ušetříme. Abych nepomlouval náš domovský stánek s občerstvením, kromě piva nám nabídli i čaj. A já si dal utopence, sbíhaly se mi na něj sliny už od včerejška. Kluci zbodli rohlík s máslem, tak zabraní do hovoru, že by se možná obešli i bez másla, a nejspíš i bez rohlíku. Pak rychle zabalit a autem vyjíždíme podle Berounky směr Skryje.

Je to vesnička vysoko nad řekou, na návsi mají velké parkoviště, ale bez kousku stínu, sluníčko už začíná pěkně pražit. Mají tu muzeum Joachima Barranda, určitě nám tam poradí, kde se nejlíp hledají zkameněliny. Ovšem chybička se vloudí, je pondělí, muzeum má zavřeno. Obracíme auto a jedeme serpentinami zpátky dolů k řece. Podle průvodce jsou naleziště zkamenělin ve stráni hned naproti mostu. To by bylo, abychom to nenašli. Vyrážíme po cestičce, která nás po chvíli chůze dovede k tábořišti. Na zkameněliny to nevypadá, ale mají tu stánek, kde si koupíme zmrzlinu, abychom se ochladili. Cestou sem nás předjel traktor s fekálním vozem, teď ho vidíme v akci. Moc to nevoní, tak se nezdržujeme a vykročíme zpátky. Tohle není zjevně ta správná cesta, ale jak kluci konstatovali, díky té zmrzlině to nebyla zbytečná zacházka. Druhý pokus je lepší, za silnicí ve stráni vidíme pěšinku, po ní lezeme do kopce a narážíme na kamennou suť. Spousta kamenů má zřetelné stopy po zkamenělinách. Trávíme tu asi hodinu, celou zkamenělinu jsme sice nenašli, ale pár kamenů s otisky nebo i s kousky zkamenělých živočichů ano. Vojtova sbírka je sice menší (my s Martinem táhneme půl igelitky šutrů), ale hezčí.

Máme poledne, sluníčko nesnesitelně praží, tak hledáme útočiště v autě, kde je nastaveno příjemných 22 stupňů. Kdyby tu podávali i oběd, klidně bychom tu vydrželi do večera. Ale děcka jsou hladová, takže jedeme do Rakovníka, kde máme vyhlídnuté ubytování v kempu u koupaliště. Nejdřív ale na náměstí hledáme podnik kde nám nalejou - oprava - kde nám usmaží krokety, nebo aspoň hranolky. To jsou pro oba kluky základní potraviny, jako pro jiné lidi chleba. Asi to není zdravější než uzeniny, ale aspoň nehrozí salámový jed. Ještě na náměstí kupuju plán Rakovníka, abychom našli kýžené koupaliště. Kupodivu to pomohlo, k areálu koupaliště a kempu dorážíme bez problémů. Ubytováváme se v posledním volném karavanu. Je tu dusno, ale jinak pro kluky zážitek. Koupání už míň, voda je špinavá, Martin tvrdí že je moc studená a tak si nakonec na tobogánu ani moc nezajezdí. Zato pijeme jak duhy, naštěstí tu mají restauraci ve veliké dřevěné stodole, potažené maskovacími sítěmi. Pití je tu dost, i něco k jídlu se najde, Vojta poslušně zavrhuje uzeniny a dává si smažený květák, samozřejmě s kroketami.
Navečer je pár přeháněk, ale mezi nimi si stihneme trochu zatrénovat softball a zahrát karty. A taky zašlapat po rybníku na šlapadle. Docela fuška, hlavně řízení, přecejen mezi joystickem a kormidlem jsou určité malé odlišnosti. Protože jsme se koupali ve špinavém rybníku, jdeme si do pokladny koupit tři žetony na teplou vodu, abychom se pořádně osprchovali. Žetony fungují, voda teče a můžeme si vybrat: buďto studenou, nebo studenější. Brali jsme studenou, ale vystačily nám dva žetony, nevím proč, ale byla to rychlovka. Třetí žeton mám schovaný na památku.

Ráno rychle balíme a opouštíme kemp, restaurace otevírá až v deset, takže musíme vymyslet jiný způsob, jak nakrmit hladové krky. Zajíždíme k Hypernově a kupujeme si pečivo a k pití džus, pár papírových tácků a Martinovi kartáček, protože ten svůj vtipně ztratil, zřejmě v naději, že si už nebude muset čistit zuby. Zajeli jsme do stínu nějakého domku, sedli si na obrubník a v "polních" podmínkách jsme posnídali. Dnešní cíl vybírali kluci, přesněji už měli vybráno dávno dopředu: musíme navštívit Dinopark v Plzni. Byli jsme tam, dinosaury viděli, včetně představení v 3D kině, a kdo chce vědět, jaké to bylo, ať se tam zajde podívat. Každopádně kluci vypadali spokojeně, i když bylo vedro jak v sauně.

Plán na odpoledne zněl: akvapark. Ovšem na můj dotaz v prodejně dinosauřích suvenýrů, kde že je tu nejbližší akvapark, mi prodavačka odvětila, že v Berouně. Poklesly nám čelisti a vyrazili jsme do Berouna. V autě kluci zjistili, že mají hlad; v dinoparku si dali k obědu zmrzlinu, a teď se ukázalo, že to bylo málo.
V Berouně bylo tedy základním úkolem najít místo, kde nám udělají krokety nebo hranolky. První podnik, kam jsme vlezli, vypadal sice pěkně, ale zrovna jim nešla elektřina, a tak nám doporučili zkusit to jinde. O kousem dál v jedné z uliček k náměstí jsme vlezli do další restaurace, objednali jsme si pití a když jsme vybírali jídlo, paní nás upozornila, že neví, jak to s tím jídlem bude, protože nejde proud. Šla se zeptat do kuchyně a vrátila se s dobrou zprávou, kuchař elektřinu nepotřebuje, umí vařit (a dokonce smažit) i na plynu. Úkol číslo jedna se tedy podařilo splnit, a teď jsme vyrazili hledat akvapark. Po chvíli tápání jsme pochopili, že se jedná o vnitřní bazén, což nakonec nebylo úplně na škodu. Měli tu spoustu zajímavých atrakcí, včetně čipových náramků, pomocí kterých se otevíraly a zavíraly skříňky a dalo se s nimi procházet turniketem, někomu to šlo dovnitř, někomu ven, šťastlivcům i oběma směry. Kluci se vyblbli na tobogánech (na tom menším se jezdilo v nafukovacích kruzích), na prudké skluzavce a v jeskyni s umělými vlnami.
Myslím že byli spokojeni, a jako bonus navíc - přežili to ve zdraví! Jenom já jsem zabodoval, když se mi podařilo ztratit brýle. Tedy spíš je někdo šlohnul z věšáku, kam jsem si je pověsil vedle ručníků. Asi to byl nějaký ubožák, který potřeboval tmavé sluneční brýle a ceny u Vietnamců na něj byly moc vysoké. Chudák, asi se podivil, když zjistil, že ty brýle mají tři dioptrie.

Navečer jsme zakotvili v kempu na Karlštejně, který už dobře známe. Bohužel neměli volnou chatku, a tak jsme postavili stan, hned vedle Holanďanů a jejich obytného auta s přístavbou. Večer jsme se ještě kousek prošli směrem k hradu, ale hlavním tahákem večera nebyl nejslavnější český hrad, nýbrž stolní fotbal. V noci si Vojta zahrál na náměsíčného, ale trefil zpátky do stanu, a tak jsme i tentokrát přežili ve zdraví a v plném počtu.
Ráno jsme zajeli do nedalekých Koněpruských jeskyní, prošli jsme se po kousku naučné stezky a spěchali jsme do Berouna na oběd, tentokrát se pánové nechali ukecat a vyměnili krokety za pizzu. Pak jsem se zase já nechal ukecat a zašli jsme ještě jednou do akvaparku (tmavé brýle se nenašly, ale aspoň se mi podařilo neztratit ty normální, další jsem už s sebou neměl).

A pak už jsme vyrazili k domovu, spokojeni že jsme živi, zdrávi, něco jsme viděli a něco jsme si ještě nechali na příště.