Přípravy
Začalo to v zimě výběrem zájezdu v katalozích několika cestovek. Hlavní slovo měl Martin a hlavním kritériem bylo množství a velikost tobogánů u hotelu. Vítězem byl vyhlášen hotel Aqua Blu v Hurghadě z nabídky CK Exim Tours. Pospíšili jsme si, abychom získali slevu za včasnou rezervaci, objednali přes internet, zaplatili, načež jsme se následujících několik měsíců přeli, kdo měl vlastně ten debilní nápad, že pojedeme v nejteplejším měsíci v roce na jedno z nejteplejších míst naší planety. Místo abychom se těšili, měli jsme z toho čím dál větší hrůzu. Naštěstí byly dny před odjezdem tak nabité a organizačně náročné, že jsme se nestlihli zbláznit strachy.
Cesta
Den odjezdu (čtvrtek 9.8.2007) přišel z ničeho nic, a nebyl to zrovna dobrý den. Martin byl s kamarádem Vojtou od pondělka na Kokoříně a byli jsme dohodnuti, že se pro něj zastavím v Mělníku, kam měli Vojtovi rodiče ve čtvrtek odpoledne cestu. Hodilo se to, cestou na Kokořín bych ztratil víc jak hodinu, a ta se při balení mohla hodit. Rovnou z práce jsem tedy dorazil do Mělníka, vyzvednul Martina, a hurá domů. Hned za Mělníkem zvoní mobil, volá Vojta že si u nich Martin zapomněl klobouk. Do egyptského vedra se klobouk hodí, domlouváme se s Vojtou že s ním doběhne před barák a my si ho přijedeme vyzvednout. Vyhlížím kde bych otočil, kousíček před Kelskými vinicemi vidím cestu odbočující doleva, vyhodím blinkr, přibrzdím - a prásk! Letíme autem ven ze silnice a přistáváme ve stráni mezi mladými stromky. Martin je pořádně vylekanej, naštěstí bolesti břicha, na které si stěžoval, brzy přešly. Chvíli nám trvalo, než jsme pochopili, co se stalo. Za námi jel malý autobus, viděl jsem ho v zrcátku, ale nejeli jsme moc rychle, tak mě nenapadlo, že bych měl dávat při odbočení extra pozor. Jenže silnice byla vlhká, řidič autobusu jel dost blízko, a když šlápl na brzdu, díky skvělému zařízení, zvanému ABS, pokračoval v jízdě směrem do mého kufru. Máme štěstí, že se nám nic nestalo, ovšem totéž se nedá říct o autu. Karosérie je z poloviny na odpis, nedá se nic dělat, musíme čekat na policii a doufat, že to nebude trvat víc jak dvě hodiny. Je šest, v deset máme být na letišti a ještě nemáme sbaleno. Naštěstí policajti neřešili v tu chvíli jinou bouračku, takže přijeli za chvilku, udělali pár fotek, nakreslili plánek, sepsali protokoly a za hodinku jsme byli volní. Štěstí v neštěstí. Dokonce se ukázalo, že auto je schopno pohybu, mezi stromky jsme vykličkovali na cestu, kterou jsme původně chtěli využít k otočení, a hurá domů. Bez klobouku, ale se šancí, že stihneme odlet. Hanka zatím sbalila většinu věcí, ani jsme nestihli zažít stres z balení, a už jsme byli na cestě na letiště.
Den končí líp než se vyvíjel. U přepážky Exim Tours (poznali jsme ji hned, jediná hodně dlouhá fronta v celé hale) jsme dostali letenky a pokyny, zavazadla nám odbavili, dokonce jsme uchránili i dvě láhve pití, které jsme brali s sebou na palubu. Letadlo Českých aerolinií odlétá o chvilku později (čekáme na dva opozdilce), ale jinak už je všechno v pohodě. Letr trvá něco přes 4 hodiny, maličko si pospíme, stihneme se i najíst (Martin si přál, abychom ho vzbudili, aby o něco nepřišel) a kolem čtvrté ráno přistáváme v Hurhgadě. Opět trochu čekání ve frontě na víza, pak na kufry, pak už najít ten správný autobus - průvodci z Exim Tours to mají celkem pod kontrolou. Kolem půl šesté jsme na cestě k hotelu, v autobuse dostaneme ještě pár informací a už jsme tady, hned první zastávka je Aqua Blu.
Hotel
Hotelový komplex nevypadá špatně. V hlavní budově je recepce a o patro níž jídelna. Pokoje jsou v několika měnších budovách, ta naše má číslo 10, pokoje 5427 a 5428. Komplex je společný pro dva hotely, patří se několik bazénů, kromě jiného i jeden s umělými vlnami, a taky kýžené tobogány. Moře není úplně blízko, musí se přes silnici do dalšího hotelu (Albatros Beach, ze stejné skupiny jako naše dva). Od našeho hotelu tam jezdí shuttle, ale většinou to vyjde rychleji pěšky, je to necelý kilometr. První dny střídáme ráno pláž, přes poledne se schováváme před sluníčkem na klimatizovanémpokoji, odpoledne jdeme na chvíli k bazénu. 
Není jednoduché najít volný
slunečník, ráno lidi chodí obsazovat lehátka ještě před snídaní, kdo přijde pozdě, těžko hledá místo ve stínu. Ke konci pobytu jsme pořadí prohodili, ráno kluše někdo z nás před snídaní k bazénu obsadit slunečník, po odpolední siestě chodíme k moři. Jsou tady dvě pláže, jedna písčitá, rychleji se svažující, vhodná na koupání; druhá mnohem mělčí, spíš kamenitá, s korálovými útesy. Máme dvoje brýle a trubky, zkoušíme šnorchlovat. Přestože je to hodně blízko břehu a jsou tu hromady turistů, jsou k vidění docela pěkné ryby. Tohle, a pak výlet do Luxoru, jsou věci, které stojí za zapamatování.
Ráno je odliv, díky mělké vodě ustoupí hladina nejmíň o 50 metrů. Zůstávají izolované louže a jezírka, kde je voda úplně horká. Honí se tu malé rybky, běhají tu takové pohyblivé škeble (Martin tomu říká živé kamínky) a v zákoutích se schovávají spousty mořských hvězdic a hvězdiček. Dalších pár desítek metrů od břehu je pás korálových útesů, mezi nimiž se prohánějí ryby nejrůznějších tvarů a barev. Pokoušeli jsme se je vyfotit. Přestože díky nezkušenosti nestojí většina snímků za moc, pár ryb se podařilo zachytit.
Výlet do Luxoru
Delegát cestovky nám druhý den po příjezdu nabídl hromadu zájezdů. Nechali jsme se zlákat na Luxor (všichni) a na večeři u beduínů(bez Hanky). Nakonec jsme i do Luxoru odjeli bez Hanky, protože ji večer před odjezdem postihla "faraonova pomsta". Odjezd je v 6:50 od hotelu, kolem 7.00 se řadí kolona, neboť z Hurgady do Luxoru se nedá cetovat samostatně. Jezdí se v koloně s ozbrojeným doprovodem. V městečkách, kudy se projíždí, se na dobu průjezdu zastavuje veškerý provoz. Většina cesty je nuda: písek vpravo, písek vlevo, chvíli zpestření, když projíždíme průsmykem v horách, ale stejně jsou to jenom holé skály, a zase písek a kameny. Občas mineme malou oázu, většinou jen jedno dvě stavení a pár palem. Až když se přiblížíme k Nilu, ráz krajiny se změní a je vidět i trochu zeleně. Do Luxoru dorážíme chvilku před jedenáctou dopoledne.
Prohlídka začíná Údolím králů. Stojíme frontu na lístky, pak další frontu na vláček, který nás doveze o pár stovek metrů dál a pak už následuje poněkud úmorná pochůzka mezi hrobkami. V ceně je vstup do libovolných tří hrobek z celkových asi dvaceti, ovšem do té nejznámější, Tutanchámonovy, se platí vstupné zvlášť (tuším asi 100 egyptských liber, tj. 400 Kč na osobu). Na radu průvodkyně tam nejdeme, hrobka sama prý nepatří mezi ty nejzajímavější. Je ale jediná, ve které jsou ostatky faraóna, i když v dost špatném stavu, protože hodně cestovaly, než se vrátily na původní místo. Vybíráme si Ramsese II., Thutmose IV. a ještě jednoho nevím kterého, v tom vedru je to člověku skoro jedno. Zajít do hrobky není žádná úleva, byť jsou vytesány do skály, je tam hodně dusno a vydýcháno, takže prohlídneme nástěnné malby- zajímavé, mockrát viděné na obrázcích, ale ve skutečnosti na člověka dýchne atmosféra dávných tisíciletí. Jen kdyby nebylo takové vedro. Takhle proběhneme dlouhou chodbou, kde jsou po stranách občas výklenky, v nichž není nic, dojdeme do samotné hrobky, což je nevelká místnost s vyšším stropem a kamenným sarkofágem uprostřed, obejdeme ho dokola a pádíme zpátky.
V jedné hrobce nás zastaví Egypťan, začne nám ukazovat obrázky na zdi a něco vysvětlovat, jeho angličtině není moc rozumět, ale protože nás současně ovívá nějakým vějířem, je jeho motivace zřejmá: očekává se bakšiš. Ještě v autobuse jsme dostali od průvodkyně přednášku o místních zvycích, kromě jiného zmínila, že bakšiš je běžnou součástí jejich života, dávají si ho i mezi sebou za drobné úsluhy, a jeho výše je v podstatě pevná: 5 liber neboli 1 US dolar. Sáhl jsem do peněženky pro dolar, ale domorodec si žádá domorodou měnu. Zblblý horkem mu dávám místo dolaru 20 liber, tedy 4x víc než jsem chtěl. Ani nevypadal moc potěšeně, kdoví jestli jsem ho neurazil, že jsem mu dal moc. Na prohlídku jsme dostali asi 3/4 hodiny rozchod, ale po půl hodině už sedíme venku pod stříškou a těšíme se na klimatizovaný autobus. Ten nás popovezl jenom kousek, zastavujeme se v alabastrové dílně. Bokovka pro průvodce, určitě mají provizi za to, že jim vodí zákazníky. Proto nás důrazně varovali, ať nekupujeme žádné předměty od místních prodavačů, kteří pronásledují turisty na cestě mezi vchodem s pokladnami a parkovištěm. Je obtížné se mezi nimi proplést a jakmile člověk dá najevo, že by mohl přemýšlet o koupi, už se jich nezbaví. Ale ceny se dají v pohodě usmlouvat na desetinu, takže nakonec by se to tu vyplatilo víc, než přímo v dílně, kde se to vyrábí. Tam nemůžou jít tak nízko, protože odvádí onu provizi. Průvodkyně nás varovala, že sošky, co se nabízejí na ulici, jsou z napodobeniny kamene a že se hned rozbijí, ale to byly kecy, mlátili s tím před námi o zem, aby dokázali, že je to pravé. Až nám jich s Martinem bylo líto, moc kupců nenašli. V alabastrové dílně dostaneme nejdřív přednášku, jak se vyrábí alabastr, včetně praktické ukázky. Pěkná fuška, opracovat kámen (i když jenom vápenec) zvenčí i zevnitř tak, že je tlustý 1-2 mm. Po přednášce je prohlídka prostor, kterým říkají muzeum, ale všechny zdejší exponáty jsou samozřejmě na prodej. Kupujeme dvě malé kočky z černého kamene, kterému říkají bazalt. Aby nám ukázali, jak je bazalt tvrdý, pustí větší černou sošku na zem. Soška je v pořádku, dlaždice je rozbitá (ale to byla už i předtím). Největší místní atrakcí je automat s pepsikolou a záchod který můžeme použít zdarma, zatímco všude jince se za něj platí libra. Ale za ty kočky bychom mohli chodit na záchod ještě dneska. 
Nasedáme do autobusu a pokračujeme k chrámu bohyně Hatšepsut. Opakuje se procedura s vláčkem, chrám je veliký, jako stavba určitě zajímavý (zpoloviny vsazený do skály), ale vevnitř není nic, my nemáme v hlavě taky nic kromě touhy dostat se zpátky do chládku. Na zpáteční cestě znovu otravují prodavači, jeden nám nabízí dvě sošky za jednu libru. Už sahám po peněžence a vytahuju libru, ale on se na mě oboří, že přece říkal "Egyptian pound", a to je samozřejmě 100 liber. Schovávám peněženku zpátky, klučina na nás křičí celou cestu a snižuje nabídky, poslední co jsme slyšeli bylo 20 liber, ale křičel ještě když jsme byli v autobuse. Kdybych nebyl nechtěně štědrý k vydřiduchovi v hrobce, mohli jsme mít dvě sošky Tutanchámona. Ale hlavně že jsme přežili další zastavení, i když s bolavou hlavou. Poslední dopolední atrakce jsou Memnónovy kolosy. Jsou to dvě obrovské sochy, rozbité na spoustu kusů a znovu poskládané dohromady. Vylézáme z autobusu jen na pár cvaknutí fotoaparátem a utíkáme zpátky, vedro je k zalknutí. 
Následuje další atrakce, kterou si mohli odpustit: plavba na lodičkách po Nilu. Nasedáme do čtyř motorových lodí, které asi 20 minut plují po proudu Nilu. Benzínové motory smrdí, houpe to jak si loďky navzájem vyrábí vlny, na záda mi pálí slunce, hlava mi třeští a pomalu ale jistě se mi zvedá žaludek. Konečně přejedeme na druhou stranu Nilu a jdeme do hotelu na oběd. Martin s Romanem si něco nabrali, já nejsem schopen nic pozřít. Zkusím kousek melounu, ale dvakrát kousnu a stačilo. Roman se přiznal, že se sice najedl, ale pak toho litoval. Ale aspoň jsme vypili 1,5 l láhev vody, to nás zachránilo od smrti žízní. Nasedáme do autobusu, který mezitím dorazil přes most za námi, a jedeme do chrámu v Karnaku. Chvíli koketujeme s myšlenkou, že bychom zůstali v autobusu a už nikam nevylézali, je tu tak krásný chládek. 
Ale průvodkyně nás přesvědčuje, že tohle bude nejzajímavější z celého výletu. Asi měla pravdu, rozhodně je to nejmonumentálnější stavba, jakou kdokoli z nás kdy viděl. Sloužilo to k bohoslužbám asi 2000 let, a celou tu dobu to rozšiřovali a zvětšovali, protože každý vládnoucí faraon cítil potřebu se nenechat zahanbit těmi předchozími. Ukázali nám malby na stěnách, někde i se zachovalými barvami. Dostali jsme zasvěcený výklad k obrázku boha plodnosti na zdi. Svou sochu tu nemají jenom faraoni a jejich ženy a děti, ale taky posvátný brouk scarabeus; tenhle prý je největší na světě. Kdo jej obejde jednou, bude mít štěstí. Kdo třikrát, bude mít lásku, kdo pětkrát, bude mít peníze. A kdo sedmkrát, bude mít všechno. Martin s Romanem absolvují 7 koleček proti směru hodinových ručiček, já to dokumentuju, kdyby se třeba někdy matka příroda ptala, ať máme důkaz. Zajímavostí je, že v minulém století se Egypťané rozhodli originálním způsobem vyčistit chrám od nánosu písku, do kterého chrám po tisíce let zapadal. Navedli sem koryto Nilu, čímž skutečně vyplavili písek, ale také zničili spoustu cenných stavebních prvků a narušili statiku většiny staveb.
Poslední zastávkou je papyrusová dílna. Výklad provádí sama průvodkyně včetně demonstrace postupu při výrobě papyru. Zjevně to nedělá poprvé. Pokud by to někdo chtěl vyzkoušet, tady je návod: vezmi pár stonků papyrusu (rostina trochu podobná bambusu). Nařež je na takové kusy, jak velký chceš mít výsledný papyrus (počítá se s čtvercovým tvarem). Ze stonků oloupej kůru a nařež je podélně na pláty silné asi 2 mm. Z plátků vytluč vodu paličkou na maso. Poté z nich vylisuj zbytky vody válečkem na těsto. Teď když jsou dost placaté, nalož je do misky s vodou. Nech je tam týden až dva (po dvou týdnech plátky zhnědnou a jsou považovány za kvalitnější). Vyndej je a můžeš vyrábět list papyru tak, že pokládáš střídavě podélně a napříč jednotlivé pásky tak, že vytvoří mřížkovitou strukturu. Když je list upleten, je potřeba ho vylisovat. V dílně na to měli ruční lis, ale dřív se prý používaly i jenom těžké kameny. A to je všechno, výsledek je rovněž zdokumentován. Samořejmě hlavním bodem programu je nákup ručně malovaných papyrů, kterých tu mají vystavené stovky od malých za pár liber po velké za tisíce. Koupili jsme čtyři maličké, na smlouvání jsme neměl sílu, takže nám nakonec sami nabídli "slevu" v podobě jednoho většího papyru zdarma. A pak už jsme spěchali do autobusu, protože nás průvodkyně vystrašila, že když nestihneme kolonu v 7 večer, budeme muset čekat až do rána na další. Stihli jsme to, cestu zpátky jsme zčásti prospali a po jedenácté večer jsme byli zpátky na hotelu. Bylo to zajímavé a bylo toho dost. Což se dá říci o celé letošní dovolené. A jak dopadl náš výlet k beduínům? Nijak, pod dojmem úmorného vedla v Luxoru a stále hrozící faraonovy pomsty jsme zájezd odřekli. Hanka se z toho sice za dva dny dostala, já jsem naopak byl ve stavu zvýšené bdělosti celou druhou polovinu pobytu a Roman taky nevypadal úplně v pohodě. Tak třeba někdy příště, spolu s pyramidami, na ty jsme si tentokrát taky netroufli.
Začalo to v zimě výběrem zájezdu v katalozích několika cestovek. Hlavní slovo měl Martin a hlavním kritériem bylo množství a velikost tobogánů u hotelu. Vítězem byl vyhlášen hotel Aqua Blu v Hurghadě z nabídky CK Exim Tours. Pospíšili jsme si, abychom získali slevu za včasnou rezervaci, objednali přes internet, zaplatili, načež jsme se následujících několik měsíců přeli, kdo měl vlastně ten debilní nápad, že pojedeme v nejteplejším měsíci v roce na jedno z nejteplejších míst naší planety. Místo abychom se těšili, měli jsme z toho čím dál větší hrůzu. Naštěstí byly dny před odjezdem tak nabité a organizačně náročné, že jsme se nestlihli zbláznit strachy.
Cesta
Den odjezdu (čtvrtek 9.8.2007) přišel z ničeho nic, a nebyl to zrovna dobrý den. Martin byl s kamarádem Vojtou od pondělka na Kokoříně a byli jsme dohodnuti, že se pro něj zastavím v Mělníku, kam měli Vojtovi rodiče ve čtvrtek odpoledne cestu. Hodilo se to, cestou na Kokořín bych ztratil víc jak hodinu, a ta se při balení mohla hodit. Rovnou z práce jsem tedy dorazil do Mělníka, vyzvednul Martina, a hurá domů. Hned za Mělníkem zvoní mobil, volá Vojta že si u nich Martin zapomněl klobouk. Do egyptského vedra se klobouk hodí, domlouváme se s Vojtou že s ním doběhne před barák a my si ho přijedeme vyzvednout. Vyhlížím kde bych otočil, kousíček před Kelskými vinicemi vidím cestu odbočující doleva, vyhodím blinkr, přibrzdím - a prásk! Letíme autem ven ze silnice a přistáváme ve stráni mezi mladými stromky. Martin je pořádně vylekanej, naštěstí bolesti břicha, na které si stěžoval, brzy přešly. Chvíli nám trvalo, než jsme pochopili, co se stalo. Za námi jel malý autobus, viděl jsem ho v zrcátku, ale nejeli jsme moc rychle, tak mě nenapadlo, že bych měl dávat při odbočení extra pozor. Jenže silnice byla vlhká, řidič autobusu jel dost blízko, a když šlápl na brzdu, díky skvělému zařízení, zvanému ABS, pokračoval v jízdě směrem do mého kufru. Máme štěstí, že se nám nic nestalo, ovšem totéž se nedá říct o autu. Karosérie je z poloviny na odpis, nedá se nic dělat, musíme čekat na policii a doufat, že to nebude trvat víc jak dvě hodiny. Je šest, v deset máme být na letišti a ještě nemáme sbaleno. Naštěstí policajti neřešili v tu chvíli jinou bouračku, takže přijeli za chvilku, udělali pár fotek, nakreslili plánek, sepsali protokoly a za hodinku jsme byli volní. Štěstí v neštěstí. Dokonce se ukázalo, že auto je schopno pohybu, mezi stromky jsme vykličkovali na cestu, kterou jsme původně chtěli využít k otočení, a hurá domů. Bez klobouku, ale se šancí, že stihneme odlet. Hanka zatím sbalila většinu věcí, ani jsme nestihli zažít stres z balení, a už jsme byli na cestě na letiště.
Den končí líp než se vyvíjel. U přepážky Exim Tours (poznali jsme ji hned, jediná hodně dlouhá fronta v celé hale) jsme dostali letenky a pokyny, zavazadla nám odbavili, dokonce jsme uchránili i dvě láhve pití, které jsme brali s sebou na palubu. Letadlo Českých aerolinií odlétá o chvilku později (čekáme na dva opozdilce), ale jinak už je všechno v pohodě. Letr trvá něco přes 4 hodiny, maličko si pospíme, stihneme se i najíst (Martin si přál, abychom ho vzbudili, aby o něco nepřišel) a kolem čtvrté ráno přistáváme v Hurhgadě. Opět trochu čekání ve frontě na víza, pak na kufry, pak už najít ten správný autobus - průvodci z Exim Tours to mají celkem pod kontrolou. Kolem půl šesté jsme na cestě k hotelu, v autobuse dostaneme ještě pár informací a už jsme tady, hned první zastávka je Aqua Blu.
Hotel
Hotelový komplex nevypadá špatně. V hlavní budově je recepce a o patro níž jídelna. Pokoje jsou v několika měnších budovách, ta naše má číslo 10, pokoje 5427 a 5428. Komplex je společný pro dva hotely, patří se několik bazénů, kromě jiného i jeden s umělými vlnami, a taky kýžené tobogány. Moře není úplně blízko, musí se přes silnici do dalšího hotelu (Albatros Beach, ze stejné skupiny jako naše dva). Od našeho hotelu tam jezdí shuttle, ale většinou to vyjde rychleji pěšky, je to necelý kilometr. První dny střídáme ráno pláž, přes poledne se schováváme před sluníčkem na klimatizovanémpokoji, odpoledne jdeme na chvíli k bazénu. 
Není jednoduché najít volnýslunečník, ráno lidi chodí obsazovat lehátka ještě před snídaní, kdo přijde pozdě, těžko hledá místo ve stínu. Ke konci pobytu jsme pořadí prohodili, ráno kluše někdo z nás před snídaní k bazénu obsadit slunečník, po odpolední siestě chodíme k moři. Jsou tady dvě pláže, jedna písčitá, rychleji se svažující, vhodná na koupání; druhá mnohem mělčí, spíš kamenitá, s korálovými útesy. Máme dvoje brýle a trubky, zkoušíme šnorchlovat. Přestože je to hodně blízko břehu a jsou tu hromady turistů, jsou k vidění docela pěkné ryby. Tohle, a pak výlet do Luxoru, jsou věci, které stojí za zapamatování.
Ráno je odliv, díky mělké vodě ustoupí hladina nejmíň o 50 metrů. Zůstávají izolované louže a jezírka, kde je voda úplně horká. Honí se tu malé rybky, běhají tu takové pohyblivé škeble (Martin tomu říká živé kamínky) a v zákoutích se schovávají spousty mořských hvězdic a hvězdiček. Dalších pár desítek metrů od břehu je pás korálových útesů, mezi nimiž se prohánějí ryby nejrůznějších tvarů a barev. Pokoušeli jsme se je vyfotit. Přestože díky nezkušenosti nestojí většina snímků za moc, pár ryb se podařilo zachytit.Výlet do Luxoru
Delegát cestovky nám druhý den po příjezdu nabídl hromadu zájezdů. Nechali jsme se zlákat na Luxor (všichni) a na večeři u beduínů(bez Hanky). Nakonec jsme i do Luxoru odjeli bez Hanky, protože ji večer před odjezdem postihla "faraonova pomsta". Odjezd je v 6:50 od hotelu, kolem 7.00 se řadí kolona, neboť z Hurgady do Luxoru se nedá cetovat samostatně. Jezdí se v koloně s ozbrojeným doprovodem. V městečkách, kudy se projíždí, se na dobu průjezdu zastavuje veškerý provoz. Většina cesty je nuda: písek vpravo, písek vlevo, chvíli zpestření, když projíždíme průsmykem v horách, ale stejně jsou to jenom holé skály, a zase písek a kameny. Občas mineme malou oázu, většinou jen jedno dvě stavení a pár palem. Až když se přiblížíme k Nilu, ráz krajiny se změní a je vidět i trochu zeleně. Do Luxoru dorážíme chvilku před jedenáctou dopoledne.
Prohlídka začíná Údolím králů. Stojíme frontu na lístky, pak další frontu na vláček, který nás doveze o pár stovek metrů dál a pak už následuje poněkud úmorná pochůzka mezi hrobkami. V ceně je vstup do libovolných tří hrobek z celkových asi dvaceti, ovšem do té nejznámější, Tutanchámonovy, se platí vstupné zvlášť (tuším asi 100 egyptských liber, tj. 400 Kč na osobu). Na radu průvodkyně tam nejdeme, hrobka sama prý nepatří mezi ty nejzajímavější. Je ale jediná, ve které jsou ostatky faraóna, i když v dost špatném stavu, protože hodně cestovaly, než se vrátily na původní místo. Vybíráme si Ramsese II., Thutmose IV. a ještě jednoho nevím kterého, v tom vedru je to člověku skoro jedno. Zajít do hrobky není žádná úleva, byť jsou vytesány do skály, je tam hodně dusno a vydýcháno, takže prohlídneme nástěnné malby- zajímavé, mockrát viděné na obrázcích, ale ve skutečnosti na člověka dýchne atmosféra dávných tisíciletí. Jen kdyby nebylo takové vedro. Takhle proběhneme dlouhou chodbou, kde jsou po stranách občas výklenky, v nichž není nic, dojdeme do samotné hrobky, což je nevelká místnost s vyšším stropem a kamenným sarkofágem uprostřed, obejdeme ho dokola a pádíme zpátky.
V jedné hrobce nás zastaví Egypťan, začne nám ukazovat obrázky na zdi a něco vysvětlovat, jeho angličtině není moc rozumět, ale protože nás současně ovívá nějakým vějířem, je jeho motivace zřejmá: očekává se bakšiš. Ještě v autobuse jsme dostali od průvodkyně přednášku o místních zvycích, kromě jiného zmínila, že bakšiš je běžnou součástí jejich života, dávají si ho i mezi sebou za drobné úsluhy, a jeho výše je v podstatě pevná: 5 liber neboli 1 US dolar. Sáhl jsem do peněženky pro dolar, ale domorodec si žádá domorodou měnu. Zblblý horkem mu dávám místo dolaru 20 liber, tedy 4x víc než jsem chtěl. Ani nevypadal moc potěšeně, kdoví jestli jsem ho neurazil, že jsem mu dal moc. Na prohlídku jsme dostali asi 3/4 hodiny rozchod, ale po půl hodině už sedíme venku pod stříškou a těšíme se na klimatizovaný autobus. Ten nás popovezl jenom kousek, zastavujeme se v alabastrové dílně. Bokovka pro průvodce, určitě mají provizi za to, že jim vodí zákazníky. Proto nás důrazně varovali, ať nekupujeme žádné předměty od místních prodavačů, kteří pronásledují turisty na cestě mezi vchodem s pokladnami a parkovištěm. Je obtížné se mezi nimi proplést a jakmile člověk dá najevo, že by mohl přemýšlet o koupi, už se jich nezbaví. Ale ceny se dají v pohodě usmlouvat na desetinu, takže nakonec by se to tu vyplatilo víc, než přímo v dílně, kde se to vyrábí. Tam nemůžou jít tak nízko, protože odvádí onu provizi. Průvodkyně nás varovala, že sošky, co se nabízejí na ulici, jsou z napodobeniny kamene a že se hned rozbijí, ale to byly kecy, mlátili s tím před námi o zem, aby dokázali, že je to pravé. Až nám jich s Martinem bylo líto, moc kupců nenašli. V alabastrové dílně dostaneme nejdřív přednášku, jak se vyrábí alabastr, včetně praktické ukázky. Pěkná fuška, opracovat kámen (i když jenom vápenec) zvenčí i zevnitř tak, že je tlustý 1-2 mm. Po přednášce je prohlídka prostor, kterým říkají muzeum, ale všechny zdejší exponáty jsou samozřejmě na prodej. Kupujeme dvě malé kočky z černého kamene, kterému říkají bazalt. Aby nám ukázali, jak je bazalt tvrdý, pustí větší černou sošku na zem. Soška je v pořádku, dlaždice je rozbitá (ale to byla už i předtím). Největší místní atrakcí je automat s pepsikolou a záchod který můžeme použít zdarma, zatímco všude jince se za něj platí libra. Ale za ty kočky bychom mohli chodit na záchod ještě dneska. 
Nasedáme do autobusu a pokračujeme k chrámu bohyně Hatšepsut. Opakuje se procedura s vláčkem, chrám je veliký, jako stavba určitě zajímavý (zpoloviny vsazený do skály), ale vevnitř není nic, my nemáme v hlavě taky nic kromě touhy dostat se zpátky do chládku. Na zpáteční cestě znovu otravují prodavači, jeden nám nabízí dvě sošky za jednu libru. Už sahám po peněžence a vytahuju libru, ale on se na mě oboří, že přece říkal "Egyptian pound", a to je samozřejmě 100 liber. Schovávám peněženku zpátky, klučina na nás křičí celou cestu a snižuje nabídky, poslední co jsme slyšeli bylo 20 liber, ale křičel ještě když jsme byli v autobuse. Kdybych nebyl nechtěně štědrý k vydřiduchovi v hrobce, mohli jsme mít dvě sošky Tutanchámona. Ale hlavně že jsme přežili další zastavení, i když s bolavou hlavou. Poslední dopolední atrakce jsou Memnónovy kolosy. Jsou to dvě obrovské sochy, rozbité na spoustu kusů a znovu poskládané dohromady. Vylézáme z autobusu jen na pár cvaknutí fotoaparátem a utíkáme zpátky, vedro je k zalknutí. 
Následuje další atrakce, kterou si mohli odpustit: plavba na lodičkách po Nilu. Nasedáme do čtyř motorových lodí, které asi 20 minut plují po proudu Nilu. Benzínové motory smrdí, houpe to jak si loďky navzájem vyrábí vlny, na záda mi pálí slunce, hlava mi třeští a pomalu ale jistě se mi zvedá žaludek. Konečně přejedeme na druhou stranu Nilu a jdeme do hotelu na oběd. Martin s Romanem si něco nabrali, já nejsem schopen nic pozřít. Zkusím kousek melounu, ale dvakrát kousnu a stačilo. Roman se přiznal, že se sice najedl, ale pak toho litoval. Ale aspoň jsme vypili 1,5 l láhev vody, to nás zachránilo od smrti žízní. Nasedáme do autobusu, který mezitím dorazil přes most za námi, a jedeme do chrámu v Karnaku. Chvíli koketujeme s myšlenkou, že bychom zůstali v autobusu a už nikam nevylézali, je tu tak krásný chládek. 
Ale průvodkyně nás přesvědčuje, že tohle bude nejzajímavější z celého výletu. Asi měla pravdu, rozhodně je to nejmonumentálnější stavba, jakou kdokoli z nás kdy viděl. Sloužilo to k bohoslužbám asi 2000 let, a celou tu dobu to rozšiřovali a zvětšovali, protože každý vládnoucí faraon cítil potřebu se nenechat zahanbit těmi předchozími. Ukázali nám malby na stěnách, někde i se zachovalými barvami. Dostali jsme zasvěcený výklad k obrázku boha plodnosti na zdi. Svou sochu tu nemají jenom faraoni a jejich ženy a děti, ale taky posvátný brouk scarabeus; tenhle prý je největší na světě. Kdo jej obejde jednou, bude mít štěstí. Kdo třikrát, bude mít lásku, kdo pětkrát, bude mít peníze. A kdo sedmkrát, bude mít všechno. Martin s Romanem absolvují 7 koleček proti směru hodinových ručiček, já to dokumentuju, kdyby se třeba někdy matka příroda ptala, ať máme důkaz. Zajímavostí je, že v minulém století se Egypťané rozhodli originálním způsobem vyčistit chrám od nánosu písku, do kterého chrám po tisíce let zapadal. Navedli sem koryto Nilu, čímž skutečně vyplavili písek, ale také zničili spoustu cenných stavebních prvků a narušili statiku většiny staveb.
Poslední zastávkou je papyrusová dílna. Výklad provádí sama průvodkyně včetně demonstrace postupu při výrobě papyru. Zjevně to nedělá poprvé. Pokud by to někdo chtěl vyzkoušet, tady je návod: vezmi pár stonků papyrusu (rostina trochu podobná bambusu). Nařež je na takové kusy, jak velký chceš mít výsledný papyrus (počítá se s čtvercovým tvarem). Ze stonků oloupej kůru a nařež je podélně na pláty silné asi 2 mm. Z plátků vytluč vodu paličkou na maso. Poté z nich vylisuj zbytky vody válečkem na těsto. Teď když jsou dost placaté, nalož je do misky s vodou. Nech je tam týden až dva (po dvou týdnech plátky zhnědnou a jsou považovány za kvalitnější). Vyndej je a můžeš vyrábět list papyru tak, že pokládáš střídavě podélně a napříč jednotlivé pásky tak, že vytvoří mřížkovitou strukturu. Když je list upleten, je potřeba ho vylisovat. V dílně na to měli ruční lis, ale dřív se prý používaly i jenom těžké kameny. A to je všechno, výsledek je rovněž zdokumentován. Samořejmě hlavním bodem programu je nákup ručně malovaných papyrů, kterých tu mají vystavené stovky od malých za pár liber po velké za tisíce. Koupili jsme čtyři maličké, na smlouvání jsme neměl sílu, takže nám nakonec sami nabídli "slevu" v podobě jednoho většího papyru zdarma. A pak už jsme spěchali do autobusu, protože nás průvodkyně vystrašila, že když nestihneme kolonu v 7 večer, budeme muset čekat až do rána na další. Stihli jsme to, cestu zpátky jsme zčásti prospali a po jedenácté večer jsme byli zpátky na hotelu. Bylo to zajímavé a bylo toho dost. Což se dá říci o celé letošní dovolené. A jak dopadl náš výlet k beduínům? Nijak, pod dojmem úmorného vedla v Luxoru a stále hrozící faraonovy pomsty jsme zájezd odřekli. Hanka se z toho sice za dva dny dostala, já jsem naopak byl ve stavu zvýšené bdělosti celou druhou polovinu pobytu a Roman taky nevypadal úplně v pohodě. Tak třeba někdy příště, spolu s pyramidami, na ty jsme si tentokrát taky netroufli.
Žádné komentáře:
Okomentovat