Výlet na Sloup

Máme tu zase prázdniny a s nimi tradičně další díl putování s Martinem a Vojtou. Po třech (vý)letech v okolí Berounky jsme tentokrát zamířili více na sever. Cílem je skalní hrad Sloup.

Začínáme ve čtvrtek dopoledne a protože poprchává, nespěcháme za turistikou, ale za vodou do akvaparku v Čestlicích, kde nikdo z nás ještě nebyl, a to nemůžeme nechat jen tak! Má to být největší akvapark ve střední Evropě. Zajímá nás, co je na tom pravdy, neboť loni jsme navštívili podobné zařízení na Slovensku (Tatralandia u Liptovského Mikuláše), kde o sobě tvrdí totéž. Výsledek: dětem se to líbilo (nejvíc asi divoká voda a tobogán s názvem Hypogán, který se sjíždí na gumovém kole). Nicméně tvrzení o největším akvaparku ve střední Evropě jsou pravdivá pouze za předpokladu, že za střední Evropu budeme považovat Čechy a nejbližší okolí - tak max. do 50 km od hranic. Tatralandia je větší.

Nicméně účel byl splněn, kluci se namočili, vyblbli, najedli v místní jídelně (Martin málem k prasknutí) a můžeme směle vyrazit k hlavnímu cíli. Cestou mineme opět rodnou vísku, neb z Neratovic do Čestlic to bylo přesně na opačnou stranu, ale to nám nevadí, vesele zamáváme stěrači (pořád poprchává) a pádíme na sever.

Do Sloupu přijíždíme kolem půl páté, hlavním úkolem zbytku dnešního dne je najít vhodné ubytování. Chceme chatičku, protože je pořád zamračeno a přeháňky. Projíždíme a procházíme Sloup několikrát tam a zpátky, zastavujeme se v několika kempech a ubytovnách, ale chatičky nejsou. Dokonce jsme při hledání kempu na druhé straně rybníka omylem dorazili až do Cvikova, leč kemp s volnou chatičkou jsme nenašli. Nakonec jsme se vrátili k rekreačnímu zařízení pod hradem, které jsme okukovali jako první, ale nezdálo se nám nic moc, tak jsme to tam ani nezkoušeli. Teď jsme pokorně vyhledali správce a ještě pokorněji zaškemrali, zda by nebyla volná chatička. Odpověď se dala očekávat, chatičky volné nejsou. Ale prý se máme zeptat v restauraci pod hradem, je tam turistická ubytovna a snad by mohli mít nějaké místo. Tak tohle je opravdu poslední naděje, pak už jedině postavit stan a modlit se, ať moc neprší.

Hospůdka vypadá útulně, skoro prázdně, hostinský je k zastižení, střízlivý (na rozdíl od jediných tří hostů u stolu), a má volný pokoj! Zůstáváme dole na večeři, mají dokonce i krokety, což klukům stačí ke štěstí. Před spaním se ještě jdeme projít kolem hradu a pak na kutě, tušíme že nás zítra čeká náročný den.

Ráno vstáváme v 8:00, na půl devátou máme objednanou snídani. Ovšem první a zdaleka ne posladní zrada dnešního dne je tu: personál asi ví, že může nabízet hostům snídani, ale možná jsme první, kdo tuhle možnost využil či co - ranní směna o nás neví a o půl deváté je dole mrtvo. Nikdo není ani v kuchyni. Postupně se začínají scházet hosti, jenom obsluha chybí. Ve čtvrt na deset se objevila s udiveným výrazem, jako že vůbec netušila, že tu jsou nějací hosté a že by mohli něco chtít. Snídani tedy dostáváme s hodinovým zpožděním, a já mám zlé tušení, že dnešní den bude všechno na levačku.

Jsme ovšem rozhodnuti nenechat se znechutit, jako praví Američani z Vysočan se řídíme heslem Keep Smiling, házíme na záda batůžky a vyrážíme na hrad. Z našeho pokoje to máme ke skále, na které stojí hrad, necelé dva metry, ale bez horolezeckého náčiní bychom to asi nezvládli. Dalo by se sice vypůjčit (v hospodě mají po zdech rozvěšená lana, cepíny, mačky a další jistě cenné pomůcky), ale řadíme se mezi slušné turisty a jdeme oklikou po cestičce vytesané do skály. V pokladně nám dávají na vybranou: můžeme se připojit ke skupince s průvodcem, která už vyrazila, nebo si prohlížet hrad sami. K tomu si můžeme zakoupit za 7 Kč čtyřstránkového tištěného průvodce. Poslední je správně, kluci po organizované prohlídce netouží, papírový průvodce je méně otravný než živý. Našli jsme sice jenom polovinu zde popisovaných míst, ale to nevadí, víc než historické údaje kluky zajímá, že se tu zachovala docela spletitá soustava chodeb, jeskyní, schodišť a průchodů, což je potřeba pořádně prozkoumat. Otevírá se tu i pěkný výhled do okolí, včetně naší ubytovny přímo pod námi. Pak se podívat skrz barevná sklíčka na svět v barvách ročních období, trochu nudy v hradní kapli, vytesané do skály (přecejen jsme dohnali skupinu a poslechli si kousek výkladu). A to je všechno, zdravíme sochu poustevníka, shlížejícího na okolí dalekohledem, a sestupujeme do podhradí.

Ve stánku kupujeme zmrzlinu, abychom doplnili kalorie, oběd bude dnes později. Plánujeme asi dvouhodinovou vyhlídkovou trasu po nejzajímavějších místech sloupského skalního města.

Hned na začátku trasy máme menší zdržení: našli jsme borůvky. Začínáme pastvou, aspoň máme jistotu, že v poledne nás hlad nepřepadne. Je asi půl dvanácté, když konačně vyrážíme zrychleným krokem. Ovšem jenom pár metrů, přicházíme totiž k místnímu letnímu divadlu, z větší části zabudovanému do skály, opět se spoustou jeskyní a chodbiček, a kluci okamžitě zahajují hru na schovku, túra netúra, tohle se musí využít.

Ve dvanáct jsem je vyhnal, řka že takhle bychom nikam nedošli. Jak se za chvíli ukáže, tolik by se zase nestalo.

Dorážíme k první vyhlídce, je odsud krásný pohled na sloupské údolí a hrad. Klukům ale zajímavější připadá ruina bývalé turistické chaty a zejména přední sklo nějakého historického vozidle, které tu z neznámých důvodů někdo zanechal na zemi neporušené, což naše dva malé turisty silně dráždí. Naštěstí se ukazuje, že ani softballová průprava jim nestačí k vykonání hrdinského činu rozbití volně ležícího skla. Budiž jim omluvou, že nebylo po ruce střelivo dostatečné ráže. Pokračujeme dál, ženu je oba před sebou, připadá mi jistější když je mám na očích. Ovšem zaujat sledováním jejich aktivit, zapomněl jsem sledovat turistické značení, a tak najednou zjišťujeme, že značky zmizely. Chvíli chodíme tam a zpátky a nakonec narazíme na červenou. To není úplně správně, začátek sice byl společný (náš okruh je značen šikmou zelenou), ale tady zelená chybí. Otevírám batoh, abych se podíval do mapy, kterou jsme si včera večer koupili. Hrabu, hrabu, přehrabuji, nacházím leccos, ale mapu ne. Doteď netuším, kde a za jakých okolností nás opustila, ale je jisté, že to bylo navždy. To je ale smůla, teď by se tak hodila.

Pokračujeme tedy po čevené, jsme rádi že jsme aspoň na značené cestě, ta by měla někam vést, i když nevíme přesně kam. Ušli jsme docela kus, když se připojuje šikmá modrá. Není to sice zelená, ale šikmá je vyhlídková, opouštíme tedy červenou a jdeme po modré. Kdybychom měli tu mapu, věděli bychom, že máme zabočit po modré prudce doleva, došli bychom ke skalnímu městu. Téhle odbočky jsme si ale nevšimli a místo toho jdeme rovní, díky čemuž se spolehlivě vyhneme úplně všemu, co je na téhle trase k vidění. Zase jdeme pořádný kus, a naše trasa se spojuje s šikmou zelenou, po té jsme chtěli původně jít. Zkoušíme se po ní vrátit kousek zpátky, protože tušíme, že to nejzajímavější nám uteklo, ale kluci jsou unavení, mají hlad, tak se vracíme zpátky a pokračujeme do vesnice. Končíme v místě, kde jsme se dopoledne pásli na borůvkách. Je tu roubená chaloupka s nápisem Kavárna, pár dřevěných stolů venku a malinké okýnko, u kterého se dají koupit rakvičky, kremrole a taky párky. Dali jsme si každý dvě nožičky a dvě rakvičky, aby se to nepletlo. Akorát když končíme, zvedá se vítr a z ničeho nic je tu slejvák. Máme bundy s kapucami, ale vypadá to že budeme pořádně mokří, než dojdeme na ubytovnu. V kapse mi zvoní telefon, ani se nepokouším ho vytáhnout, o vodotěsnosti se v návodu nic nepsalo. Ujdeme sto metrů a najednou je konec, už ani kapka. Kluci jsou utahaní, naštěstí ubytovna je už na dohled, vyhlašujeme odpolední klid a asi hodinku ho poctivě dodržujeme.

Klukům už otrnulo, je potřeba vymyslet plán na zbytek dne. Navrhuju že se podíváme k místnímu zámku a pak zajdeme ještě jednou k letnímu divadlu, kde se klukům tolik líbilo a já je ráno vyhnal dřív, než si stihli dostatečně zablbnout.

Zámek slouží jako domov důchodců. Je docela pěkny, ale ne zrovna skvěle udržovaný, což platí i o zámecké zakradě. Prošli jsme se kolem, obešli jsme ještě barokní kostelík naproti zámku, v obchůdku kde prodávaji všecko si kluci koupili nanuka, a tím končíme s prohlídkou místních pamětihodností. Pořád nás pronásledují přeháňky. V letním divadle už chystají pódium na večerní představení, nicméně kluci si ještě aspoň trochu zablbli, dokonce i uvažovali, že bychom mohli zůstat na představení (nějaká pohádka), ale přeháňky neustávají a nakonec nás déšť vyhnal zpátky na ubytovnu. Stejně už je čas na večeři, chvíli ještě sedíme dole, kluci se baví věštěním z karet, a pak do pelechu, vyřešíme pár zásadních otázek jako je budoucnost naší civilizace, okrajově se dotkneme i existence života jinde ve vesmíru, nesmrtelnost chrousta jsme nechali na příště.

V sobotu ráno snídáme v půl deváté. Paní tentokrát dorazila včas, ale informace z včerejšího večera, co jsme chtěli k snídani, opět nedorazila na místo určení. Až to vychytají, můžou zvednout cenovou skupinu. Ta je zatím hodně nízko, jak se ukazuje při placení: za dvě noci v trojlůžkovém pokoji platíme celých 1000 Kč. Kolem deváte jsme najedeni, sbaleni a vyrážíme. Nejdřív na poslední rozlučkovou trasu ve Sloupu: k Samuelově jeskyni. Je to skalní útvar nad Sloupem, s jeskyní ve které bydlel poustevník Samuel a s krásnou vyhlídkou. Kluci si opět zablbli ve skalách, přelézali a prolézali a já zase trnul, aby mi někde nezbuchli. To jsem netušil, že bude hůř.

Vrátili jsme se k autu, které na nás zatím čekalo pod hradem, a protože skalních hradů není nikdy dost, vyrážíme směr Svojkov, což by měla být zřícenina nedaleko odsud. Příjíždíme do vesnice, necháváme auto u cesty, ale hrad nikde nevidíme. Je tu rozcestník, klidně bychom podle značek došli třeba zpátky na Sloup, ale ke kudy ke zřícenině, to netušíme. Silnice je ve svahu, vlevo nad ní jsou skály, vpravo zalesněný svah dolů se zbytky zámecké zakrady (zámek sám tu byl do 50. let minulého století, byl tam snad domov důchodců, ale při rekonstrukci úplně vyhořel a dneska po něm není ani památky, kromě té zarostlé zahrady).

Celkem logicky jsme se vydali vlevo po cestě, která sice nebyla značená, ale vedla podél skal, a tam jsme tušili příhodné místo pro hrad. Po chvíli jsme došli k prudkému svahu s vysekanými stromy, zarostému nízkým porostem. Nahoře se tyčí skály, které by při troše fantazie mohly být zříceninou. Navrhuju že se vrátíme a zkusíme to obejít z druhé strany horem po značené cestě, ale Vojta má průkopnickou náladu a velí k čelnímu útoku. Martin nechce vypadat jako padavka, a tak po chvíli váhání i já souhlasím, že to zkusíme. Chyba, jak se ukáže v zápětí. Doštrachali jsme se asi do dvou třetin, ale zbytek je prudší. Po levé straně je to hodně zarostlé, zkoušíme víc doprava, ale tam to končí prudkým srázem. Jak tak přecházíme a vymýšlíme, kudy teď, najednou Vojta vykřikl bolestí a rozeběhl se svahem dolů. Zařval jsem na něj ať brzdí, nebo se přerazí, v lepším případě na něco nabodne. Poslechl dokonale, zastavil, sedl si a dal hlavu do klína. Teprve v tu chvíli jsem si začal uvědomovat, za asi narazil na vosí hnízdo. Vzápětí křičí podruhé. Volám na něj ať jde dolů, zvedá se a znovu se rozebíhá, naštěstí už ne tak rychle. Čapnul jsem Martina za křídlo a pádíme za Vojtou, v tu chvíli dostávám i já žihadlo do krku. Naštěstí jsme se pakovali tak rychle, že zřejmě vosí roj považoval své vítězství za dostatečně průkazné a dál nás nepronásledoval. Zastavili jsme se až u lavičky pod rozcestníkem, abychom nabrali dech, vysypali písek z bot a prohlídli štípance. Jak tak sedím na lavičce, koukám na rozcestník z druhé strany než předtím, a ejhle, šipka ke zřícenině, prý 200 metrů opačným směrem! To by nás ve snu nenapadlo, je to na druhé straně silnice ve stráni dolů, zakryté spletí stromů a houštin. Až do poslední chvíle netušíme, kde hrad je. Jdeme z kopce mezi stromy, a najednou je před námi skála a na ní kýžená zřícenina. Je hodně zpustošená, přístupné je jen přízemí vytesané do skály, do patra vede kruhový otvor stropem zhruba ve výši dvou metrů. Martina jsem tam vysadil, Vojta to oběhl a dostal se tam z druhé strany po jakémsi náznaku schodiště ve skále. Kluci mají opět průzkumnickou desetiminutovku, ale není to moc velké, za chvíli není co zkoumat. Je tu sice ještě jedno patro s věží, ale tam se vyleze jen horolezec s vybavením. Dokonce i kluci to uznali a nesnažili se tam dostat, možná pod dojmem posledních událostí. Když jsme se vrátili k autu, kluci zjistili, že už začínají mít hlad. Chvíli jsme váhali, jestli nezakotvit rovnou tady, přes silnici je upravené hospodářské stavení ve stylu zámečku s odpovídajícím názvem (penzion Zámeček). Ale ještě není tak pozdě, takže nakonec jsme se rozhodli popojet směr Nový Bor, tam určitě bude víc možností.

Za chvíli už jsme v Novém Boru, procházíme se po náměstí, přepadá nás přeháňka, ale na to už jsme zvyklí. Končíme v pizzerii, kde ale mají i leccos jiného. Martin si dává pizzu, my s Vojtou ovocné kynuté knedlíky. Dostali jsme čtyři obrovské, svádíme velký boj, nakonec slavně vítězíme. A máme před sebou poslední atrakci. Když už jsme tady, nemužeme vynechat Panskou skálu u Kamenického Šenova. Už z dálky je vidět velké parkoviště pod skálou. Mají tam bránu, dovnitř to jde bez problému, ale ven je to horší. 15 minut je zdarma, pak se musí platit asi 20 Kč za hodinu. Kdo nemá drobné, může si koupit suvenýr v místní prodejně a doufat, že mu přitom rozmění. Dobře vymyšleno.

Kluci si opět zašplhali, já standardně trochu trnul, ale přežili jsme všichni i tentokrát. Jdu k automatu zaplatit, ale ukazuje se, že je to ještě složitější. Automat sice vyžaduje drobné, ale pouze v hodnotách od 5 Kč výš. Takže moje hrst dvoukorun je mi na nic. Naštěstí Vojta má zásoby drobných a tak jsme byli propuštěni do volného oběhu. A hurá domů, bylo to zajímavé, trochu i dobrodružné, alespoň pro mě, a pro tuto chvíli nám všem stačilo.