Dodělávky

Poměr hotových a nehotových věcí se pomaličku mění, i když není vždycky zřejmé, kterým směrem. Za poslední týden se pohnulo několik věcí. Dohnali jsme instalatéra. Už jsme měli kontakt na náhradního; minulé pondělí jsem si řekl, že mu ještě dám poslední šanci (asi dvacátou v pořadí), kupodivu jakoby to vytušil, slíbil že přijde v úterý odpoledne a opravdu přišel. Odvzdušnit topení sice odmítl, že to prý zvládnu sám, ale namontoval baterii v kuchyni (mezitím si odběhl nakoupit nějaké hadičky, že prý tam nemáme dost dlouhé), a jal se sestavovat odpad z dřezu a z myčky. Čekali jsme, že to celé bude záležitost na půl hodiny, včetně toho odvzdušnění, ale člověk míní... Hanka nakonec nevydržela a vzdálila se, abychom nenechávali Martina pořád samotného. Já jsem tam trčel, nic pořádného jsem nedělal, protože jsem pořád měl pocit, že už to musí být každou chvíli hotové a že nestojí za to něco většího začínat.
Po dvou hodinách mi zvědavost nedala a šel jsem se podívat blíž, co to tam ten pán kutí. Když mě viděl, hned se do mě pustil, co jsme to koupili za dřez, že z těch dílů, co u toho byly, se odpad nedá poskládat. Bylo to legrační, těch součástek bylo asi 10 a strejda je postupně bral do ruky v náhodném pořadí, brumlal si něco pod fousy a pokoušel se najít kombinaci, která by tam pasovala. Z pohledu kombinatoriky zajímavá úloha. Podle obrázku v návodu sice měly být použity všechny díly, každý právě jednou a v pevně daném pořadí, takže by nemělo být co řešit. Jenže on tvrdil, že podle návodu to nejde, že jsou tam proti sobě prvky s kónickým zakončením, které měly být spojeny převlečnou maticí s těsněním, ale že to těsnění tam nebude držet a bude to protékat. Možná měl pravdu, ale zjevně nebyl schopen nic jiného vymyslet. Protože návodu nevěřil a očividně nebyl přesvědčen, že použije všechny díly, které jsou k dispozici, měl docela těžkou úlohu: zkoušel vlastně variace od pětičlenných skupin z 10 prvků až po desetičlenné, tj. po permutaci nad 10 prvky, která samotná skýtá 10! možností, což je bratru víc jak tři milióny. Jako zkušený řešitel rovnou eliminoval ty, které nedávaly smysl, a těch pár tisíc, co se opravdu daly smontovat, už měl za ty tři hodiny práce vyzkoušené každou hned několikrát. A pořád nic. Donutil jsem ho ať to složí podle návodu, což udělal, zanadával, že to takhle nejde, a hned to znovu rozebral. Znovu jsem ho donutil, aby to složil, že chci vidět proč to nejde. Dostával se na pokraj záchvatu zuřivosti, prý to nepůjde, protože je to moc vysoké a když zapojí odtok z myčky do odtoku z dřezu podle plánku, bude si to přisávat vzduch a poteče to, blablabla, vůbec jsem nepochopil, jestli to fakt má zmáknuté, nebo jenom něco blábolí, aby neztratil kredit. Během pár vteřin to celé sešrouboval, vychrlil hromadu nadávek a zase to roušrouboval, a jak se dostával do varu, popadl náhodně pár trubek co mu zrovna padly do ruky, sešrouboval je, ponořil se pod dřez a najednou to bylo připojené - po třech a půl hodinách beznaděje mu na to stačilo 30 vteřin. Z čehož plyne poučení, že vztek může být někdy užitečným pomocníkem.

Ve čtvrtek nám přišli dodělat vnitřní parapety a žaluzie. Ne že by bylo jednoduché je k nám dostat. Původně, když nám dělali okna, říkal jejich šéf (jak už jsem onehdy zmínil, má příznačné jméno: Job), že stačí zavolat tak 2-3 dny dopředu, je to práce na 2 hodinky, takže se to lehko někam vmáčkne. Hanka mu zavolala, ale prý zrovna nemohl a slíbil, že večer zavolá zpátky a domluví se. Samozřejmě nezavolal. A tak se to opakovalo i podruhé, potřetí, až nakonec se Hanka odmítla nechat odbýt a podařilo se jí z něho vymáčknout termín. Ve čtvrtek kolem druhé opravdu přijeli. Sice ne pan Job osobně, ale dva klučinové, kteří skoro neuměli česky. Hanka tipovala Ukrajince, já bych spíš hádal nějaké Makedonce nebo Bulhary, to čím se dohadovali spolu, znělo hodně exoticky. Byli slušní, když viděli že už máme položené plovoucí podlahy, zuli si boty. To ale neměli dělat, v tu chvíli to bylo v celém domě jak v plynové komoře. Začal jsem otvírat okna abych vyvětral, bylo mi to sice trochu trapné, ale smrt udušením by byla větší zlo. Kluci se do toho pustili s vervou, ale asi toho zatím moc nenamontovali, protože jim chyběl ten správný grif. Po dvou hodinách ještě neměli všechny žaluzie, na parapety zatím vůbec nesáhli. Když v půl páté skončili s žaluziemi, oznámili že jdou "na pět chvilek" ven. Nevěděl jsem, jakou časovou jednotku představuje chvilka, jenom jsem doufal, že to není den. Naštěstí se ukázalo, že jde zřejmě o ekvivalent minuty, takže dvacet minut před pátou se znovu chutě pustili do díla. Kolem šesté byli hotovi s parapety, akorát mě dostali, když po mně chtěli nějaké cihly. Prý že se parapety musí zatížit, aby se neprohnuly. Vysvětloval to spíš rukama a nohama, než slovy. Když jsem řekl, že cihly opravdu nemám, napadlo je, jestli nemám "lažbu". Hrdý na své překladatelské schopnosti, odvětil jsem, že dlažbu mám, a nanosil jsem jim hromadu dlaždic. Tam, kde nevystačily dlaždice, šikovně použili kyblík naplněný vodou. Už se chystali k odchodu, když jsem jim připomněl ještě sítě proti hmyzu. Zatvářili se znechuceně, ale nic neřekli a začali sítě vybalovat. Pár jich zasadili (jak se ukázalo, zvládli bychom to sami, ale to jsme předem nevěděli), a pak mě zavolali, ať se přijdu podívat. Síť, co měl jeden z nich v ruce, byla asi o 20 cm vyšší, než příslušné okno. Ukázalo se, že 6 sítí vůbec nepasuje do našich oken. Asi abychom si nemysleli, že svět je příliš jednoduchý. Kluci se dekovali, že s tím nechtějí mít nic společného. Oznámili jsme to telefonicky panu Jobovi, prý se na to přijde příští týden podívat osobně. Tak schválně.
Do třetice tento týden pracovali také montéři kuchyňští. Pan Hercík se sám ozval v sobotu v poledne, že by tak za 20 minut přijel dodělat ten barový pult a lišty. Fakt přišel a máme hotovo.
Aby to nevypadalo tento týden na samá pozitiva, pár věcí se taky nepodařilo. Lenc slíbil, že do pátku udělá v ložnici vestavnou skříň, ale kde nic tu nic. Elektrikář slíbil, že se zastaví ve čtvrtek a dodělá datové rozvody, ale kde nic tu nic. Volal jsem mu (nikoli poprvé), hrozně se omlouval že mu to nevyšlo a že přijde v sobotu. Výsledek stejný, kde nikdo tu nikdo. Pustil jsem se do dokončení datových rozvodů sám (na půdě volně visící kabely nacvakávám do zásuvek, ze kterých to půjde do routeru), ale jde mi to jak psovi pastva. Ještě to bude napínavý, jestli do stěhování budeme mít funkční internet.
Zítra měli podle smlouvy nastoupit na střechu, ale to by mě překvapilo, kdyby něco začalo podle dohodnutého termínu. Zdá se, že čeští podnikatelé, alespoň ti z oboru stavebictví, chodí včas a dodržují termíny pouze před podpisem smlouvy, případně před úhradou první zálohové faktury. Pak už to není potřeba. Ale nevadí, stejně je venku hnusně - sněží, občas prší, fouká vítr, moc by se nám nelíbilo, kdyby teď někdo přišel, že nám jde rozebrat střechu.
Uvidíme, příští týden bude vydatný, do úterka by měla být ta skříň, v úterý by měli přijít instalovat dveře, možná se ozve i pokrývač, a v neděli se stěhujeme! Odřekli jsme původně dohodnutou stěhovací firmu, co byla domluvená na sobotu. Zdála se nám drahá, tak Hanka zkusila přes internet zadat poptávku, našla se jedna z Kojetic, o dva tisíce levnější, ale museli jsme to posunout ze soboty na neděli. Martin byl zklamanej, tak jsem mu slíbil, že pokud bude fit (teď zrovna moc není), může tam ze soboty na neděli přespat ve spacáku.
Konec reportáže, ta příští už bude závěrečná, aspoň doufám.