Konec první etapy perestrojky

Od chvíle, kdy jsme se přestěhovali, totálně nestíhám. Stěhování bylo jediné, co proběhlo v plánovaném termínu a zhruba s plánovaným výsledkem (poslední víkend v listopadu). V sobotu jsem vozil sám v našem autě věci, které jsem nechtěl svěřit do rukou stěhovákům (tj. počítače a další domácí elektroniku). V neděli přijeli stěhováci s jedním velikým kamionem a jednou dodávkou, kam dávali drobnější a křehčí věci. Kmitalo jich asi 5 nahoru a dolů, a my jsme mezitím dokončovali vyprazdňování skříní, co se nepodařilo stihnout v sobotu. Majitel stěhovací firmy to odhadoval na půl dne, ale ve tři hodiny odpoledne jsme ještě pořád nakládali. Původní záměr byl, že si většinu nábytku necháme postavit rovnou tam, kam patří, a snad aspoň částečně i smontovat, ale nakonec jsme byli rádi, že to nanosili - už za tmy - kam to šlo.
Nutno dodat, že všechno poctivě balili do fólie, takže nic nerozbili, a peněz si vzali přesně tolik, kolik řekli předem, i když jim to trvalo určitě déle, než čekali.
No a od té doby tu bydlíme.
A od té doby pořád ještě uklízíme a zdaleka nejsme u konce.

Od té doby se událo ještě leccos, co si zasloužilo býti zaznamenáno, ale nejsou lidi.

Tak aspoň stručný přehled.

Epizoda první-výměna střechy.

Původně to bylo dohodnuto tak, že se to mělo stihnout ještě než se nastěhujeme. Ovšem jako všichni ostatní, i tenhle podnikatel výrazně přibrzdil, když mu na účet dorazila záloha. Nejdřív tvrdil, že se dodavatel spozdil s dodávkou krytiny. Pak jednoho dne přijel před náš dům náklaďák a řidič se ptá, kde mám lidi, že mi veze střechu. Já na to, že lidi nemám, a že jsem si myslel, že na to je dodavatel připraven, že to musí složit i na stavbě, kde nikdo není. Chvíli na mě koukal, a pak řekl, že to teda složíme spolu. Ani spolujezdce neměl, takže jsme ve dvou tahali asi 20 plechových plátů velikosti 2x7 metrů. Měl jsem z toho ruce jako šimpanz. Pak jsem zavolal našemu pokrývači, že přivezli střechu, a on se divil, že jsem mu nezavolal hned, že by si to přijeli odtahat. Ani nevím, jestli to myslel vážně, nebo to říkal jen proto, že už to nehrozilo. Pak jednoho dne přišli dva maníci a za den sházeli dolů staré tašky. A prý že do týdne bude střecha hotová. Jenže další dny se ukázali vždycky na chvilku, nebo vůbec, a tak když v půlce prosince začal padat sníh, a my byli pořád bez střechy, začali jsme se docela bát. Začal jsem mu vyhrožovat, že si najdu někoho jiného, kdo to dodělá, a na něm budu vymáhat už zaplacenou zálohu zpátky. Tvářil se, že vůbec nechápe, proč jsem tak nervózní, když se nic neděje. Nicméně mu to asi přecejen bylo nepříjemné, takže to nakonec dodělali, těsně předtím, než jsme odjeli na vánoční prázdniny na Slovensko. Ovšem výsledek - jako vždy s heslem "dodělej si sám". Jednak se jim podařilo udělat hnusné rezavé fleky na naší krásné nové zelené omítce (když sundávali starý okap). Sousedovi poškrábali novou omítku v průjezdu, když nosili materiál. A když už to prohlásili za hotové, všude po okrajích střechy volně plandala textilní fólie. Ptám se, jestli to takhle zůstane. Mistr pokrývač dí, že to tedy může zastřihnout, ale že by bylo dobré to podbít, takže to je škoda stříhat. Ptám se, proč to nepodbil. Říká, že jsem to nechtěl. Já na to, že to nenabízel, tak jsem nevěděl, že to je něco, co mám chtít zvlášť. On mě uklidnil, že to nenabízel schválně, protože nemá lešení, takže by to vlastně ani udělat nemohl. A tak nám dodneška ve větru pleská plachta kolem domku tak nahlas, že si připadáme jako v plachetnici za vichřice na otevřeném moři.

Epizoda druhá - unikající plyn.

Když v lednu nastaly mrazy, v ložnici začal být cítit plyn. Zjistili jsme, že utíká kolem hodin, které jsou ve skříni ve zdi zvenku, ale zjevně se to mistrům zednickým nepodařilo dost utěsnit (ne že by se o to snažili), takže plyn pronikal kolem trubek i dovnitř. Volal jsem plynaře, a kupodivu druhý den to přijeli zkontrolovat. Ovšem ne opravit. Pojezdili kolem hodin nejakým detektorem, konstatovali že je špatný uzávěr, ale to už dávno víme, máme dokonce objednanou opravu, ale ta firma, co to smluvně pro planárny dělá, nestíhá, A navíc teď je zmrzlá země, tak se nedá kopat. A vůbec, o nic nejde, to je normální, že když jsou mrazy, smršťují se kovové trubkly a vznikají netěsnosti, stačí nechat skříň s hodinami otevřenou, aby to větralo. Asi týden na to polevily mrazy a u dveří nám zazvonili dva spoluobčané tmavší pleti. Že prý zítra přijdou opraváři, a oni pro ně mají vykopat jámu. I vykopali jámu velikou, převelikou, všichni bychom se do ní vešli a ještě i sousedy bychom mohli pozvat. Druhý den přišli opraváři, na trubku navařili takový nástavec, skrz který ji pak navrtali a uzavřeli. pak rozmontovali vedení před hodinami, vyměnili uzávěr, všechno omotali takovým černým podehtovaným obinadlem, a odešli, s tím že kolegové nám přijdou jámu zase zaházet. Fakt druhý den přišli, jámu zaházeli, akorát jim zbyly takové ty veliké děravé zatravňovací dlaždice. Prý je tam nedali schválně, protože si to musí nejdřív sednout, a oni si potřebují přivézt takový ten stroj, kterým se to udusá. Prý během dvou až tří dnů přijdou a dodělají to. Uplynuly dva až tři měsíce, dlaždice máme v průjezdu odložené a zatím se jim úspěšně vyhýbáme, když kolem nich zajíždíme a vyjíždíme s autem. Při troše štěstí to spláchneme s druhou etapou rekonstrukce. Když se to nepodaří, tak se asi na stará kolena stanu i dlaždičem. Zatím trénuju klení, myslím že mi to celkem jde.

Epizoda třetí - interiérové dveře.
Vybírali jsme v pražské pobočce roudnické firmy Antinari. Poslali k nám dva maníky, aby přeměřili stavební otvory, aby byla jistota, že to, co objednáme, tam bude pasovat. Soudruzi to přeměřili, pokývali moudře hlavami a odsouhlasili, že můžeme potvrdit objednávku a podepsat smlouvu. Zaplatili jsme zálohu a trpělivě čekali. když uplynula doba, kterou na to podle smlouvy měli, začali jsme se pídit, jaký je stav. Ukázalo se, že paní, co to so námi sepisovala, neumí počítat, takže se se mnou hádala, že když ve smlouvě je 5 týdnů a uplynulo teprve 40 dnů, tak přece mají ještě čas. Po těžkém boji se dala přesvědčit a s týdenním zpožděním přijeli dveře namontovat.
Nastalo teatrální vystoupení, jak nemůžou pracovat, protože ti před nimi (myšleno zedníci) to úplně zmršili. Na mou připomínku, že si to byli osobně přeměřit, odvětili, že to sice ano, ale měřili jenom šířku a výšku otvorů. Nenapadlo je prý změřit tloušťku na více místech. Teď prý zjistili, že tloušťka zdi nahoře je u některých otvorů skoro o 2 cm jiná než dole.
Nakonec jsem je prosil málem vkleče, aby neodjížděli a laskavě to namontovali, i když to nebude úplně ideální. A taky že nebylo. Skoro všude nechali škvíru mezi rámem a stěnou na dva prsty, dokonce i tam, kde byly zdi úplně v pořádku. Nejvíc mě dojali v Martinově pokojíku. Přišli za mnu, že tam jim to vůbec nejde, a že to budou muset zasekat. I řekl jsem, ať dělají, co je třeba. Měl jsem představu, že vytáhnou kladivo a majzlík, naměří kolik je potřeba odseknout, a opatrně to vysekají. Vyvedli mě z omylu, Jeden z nich vzal obrovsou palici a několika mocnými údery zvětšil stavební otvor (už pečlivě zahlazený, zaštukovaný a omítnutý) asi o 30 cm do výšky, i když by bývaly stačily tak 2 cm. Všude kolem lítaly kusy omítky a cihel. A prý ať řeknu zedníkům, aby to po nich zase zazdili, oni jsou truhláři a takovéhle věci neřeší. Říkal jsem, že už žádní zedníci nepřijdou, protože firma Antinari nás výslovně upozorňovala, že je to práce, která se dělá úplně nakonec, když je všechno ostatní dokončené.
Dívali se na mě soucitně, jako by si říkali: to máš teda smůlu chlapče, budeš si muset zazedničit sám, s tím my nic nenaděláme.
Zedničím dodnes. Velké díry už jsou zazdné, ale ty malé zdaleka ne všechny. Člověk by nevěřil, kde po zasazení rámu do zdi může všude vzniknout díra.
A abychom si jich užili trochu víc, jedny dveře nezasadili. Prý výrobce spletl velikost, musejí je odvézt a až budou mít ty správné, zase přijedou a dokončí to.
Celá akce se z pěti týdnů protáhla na víc jak dva měsíce, ale jsme to přežili ve zdraví, dům skoro taky, a ty dveře nevypadají špatně, když se člověk nedívá moc zblízka.