Paříž

Tenhle výlet možná patří do Guinesovy knihy rekordů, kategorie Nejdéle plánovaný výlet. První pokus o návštěvu Paříže jsme s Hankou učinili už během školních studií, tj. někdy na začátku 80. let. Tenkrát sice byl čas, chuť, dokonce i nějaké peníze, ale taky byl komunismus. Pánbůh, rozuměj komunistický úředník, tomu nepřál. Pak se poměry změnily, ale pořád bylo něco, kvůli čemu jsme to odkládali. S malými dětmi jsme raději navštěvovali pobřeží jižních moří, občas byly i nějaké pracovní povinnosti, a tak jsme si uvědomili, že po 30 letech plánování už je opravdu čas s tím něco udělat. Hančiny kulaté narozeniny byly vhodným impulsem. Objednáváme přes internet u společnosti ABC Tours „pětidenní“ zájezd (rozuměj: 3 dny v Paříži, dva dny v autobuse) s magickým názvem „Magická Paříž a Versailles“. Není to drahé a program vypadá rozumně. Na svých stránkách mají hromadu kladných ohlasů, jinde jsem žádné ohlasy nenašel (což je dobré znamení, kdyby to byli podvodníci, asi by se někdo z poškozených na internetu svěřil). Dostáváme mailem pokyny a mj. také link na aplikaci, kde se dá sledovat současná poloha našeho autobusu přes GPS.

Dalším rekordem je doba, než se mi podařilo o výletu napsat na blog. Ale nakonec se podařilo-po více než čtyřech měsících. Podle fotek z foťáku a mobilů, pár vlastních poznámek a oficiálního programu jsem zrekonstruoval chronologický sled událostí takto:

13. 11. 2010

Autobus vyjíždí v poledne ze Znojma, my nastupujemev Praze na magistrále u Hlavního nádraží v 16.40, noční tranzit přes Rozvadov, Saarbrücken, Reims do Paříže.

14. 11. 2010

Na ranní probouzecí přestávce před Paříží se podává snídaně v autobusu (párek s chlebem a čaj). Přijíždíme do Paříže ještě za tmy. Úvodní prohlídková trasa autobusem: sportovní stadion v Bercy, náměstí Bastily, Notre Dame, Radnice, Louvre, nám. Concorde, Champs Elysées, most Alma s podjezdem, kde zahynula princezna Diana. Autobus nás vysadil u Invalidovny (Les Invalides).

Tady začínáme s prohlídkou a hned po pár minutách jsme totálně zahlceni proudem informací od naší všestranně vzdělané průvodkyně. Dozvídáme se skoro všechno o Ludvíkovi IV., který to tu nechal postavit, i o Napoleonovi, jehož ostatky sem byly převezeny z ostrova Sv. Heleny. Víc nestačíme vstřebat a usuzujeme, že průvodkyni je třeba nechat se vypovídat, ale raději moc neposlouchat, nebo se z toho zblázníme.

Pokračujeme pěšky na Martova pole (Parc du Champ de Mars, z jedné strany vojenská akademie, z druhé Eiffelovka). Lepí se na nás prodavači suvenýrů všech možných barev (aby se to nepletlo: barevní jsou jak prodavači, tak ty suvenýry). Kupujeme od jednoho šest přívěsků s Eiffelovkou za 1 EUR, nechápu, jak na tom může vydělat (později na Mont Martru nám dokonce nabízejí za euro 7 kousků). Pod Eiffelovkou jsme asi v 8:30, v 9:00 se začíná pouštět. Už je tu fronta u jedné nohy (z našeho pohledu pravé zadní), ale průvodkyně nám radí vytvořit novou frontu u pravé přední. Byl to dobrý tah, na světelné tabuli u pravé zadní nohy se objevuje nápis, že vstup je tady uzavřen, a všichni se přesunují do naší fronty, takže jsme vpuštěni mezi prvními. Šikmým dvoupodlažním výtahem vyjíždíme do 2. patra, tam přestupujeme na menší výtah do 3. patra. Nahoře je hodně větrno a poprchává. Nic moc příjemného, ale výhled krásný.

Ve 2. patře je kavárna, dáváme si pidikafe za 2,50 EUR a litujeme, že jsme si nedali dvakrát větší za 3. Sjíždíme zpátky do 1. patra, je tu kinosál s multimediálním programem o výstavbě Eiffelovky. Dolů pak seběhneme pěšky, protože na výtah je docela velká tlačenice.

Pěšky přecházíme přes most k paláci Trocadero, odtud je prý nejlepší vyhlídka na Eifelovku.

Metrem přejíždíme na stanici Étoile (nám. Ch. de Gaulle s Vítězným obloukem). Nejdříve ovšem deset minut bloudíme stanicí a hledáme východ. Vystoupili jsme totiž z metra na blbou stranu, určenou k přestupu na jiné linky. Když jsme se po chvíli bloudění vrátili na stejné nástupiště, odkud jsme vyšli, vyřešili jsme to tak, že jsme počkali na další metro (zrovna jako na potvoru jelo nejdřív nějaké cvičné, které zastavilo, ale neotevíralo), nastoupili jsme do něj a hned vystoupili protějšími dveřmi.

Od Vítězného oblouku (Arc de Triomphe de l’Etoille) jdeme po Champs Élysées až na náměstí Svornosti (Place de la Concorde s obeliskem z Luxoru). Odtud přes zahrady Tuileries k malému vítěznému oblouku (Arc de Triomphe du Caroussel) do Louvre.

Oficiální vstup je velkou skleněnou pyramidou, ale my vstupujeme podchodem v zahradě vlevo za Vítězným obloukem kolem malé obrácené pyramidy (je to prý rychlejší a jednodušší). V Louvru máme rozchod. Nejdřív si v místním bufetu dávámě bagetu, protože už šilháme hlady. Pak zamíříme do pravého křídla (Denon) k italskému umění, chceme vidět Monu Lisu, ale moc blízko s k ní dostat nedá, jak je vidět z reportážního záběru.

Ještě zaskočíme do přední části (Sully; pravé křídlo zvané Richelieu si necháme na příště). Proběhneme část egyptské sbírky (sfingy) a antiku (venuše Mílétská), ale jsme už tak uchození, že pořádně nevnímáme, na co koukáme. Vylézáme ven skleněnou pyramidou, v nočním osvětlení vypadá mnohem zajímavěji.

Sraz máme v 19:00 na druhé straně Seiny u muzea Orsay (bývalé železniční nádraží, přeměněné na muzeum malířství 19. stol. s proslulou sbírkou impresionistů). Tady nás nabírá náš autobus a odváží na hotel (městečko Villeparisis kdesi na severozápadní periferii Paříže). Od levného zájezdu se nedá očekávat luxusní ubytování, ale hotel Formule1 je humus – fronty na společné záchody, topidla netopí, okna netěsní, restauraci tu samozřejmě nenajdete ani náhodou… Tomuhle řetězci se příště obloukem vyhneme.

Večer se pokoušíme dojít k místnímu nákupnímu centru, kde jsme po cestě z autobusu viděli i nějaké restaurace, ale na kruhovém objezdu jsme netrefili správný výjezd/východ, a po dvou kilometrech bloudění mezi rodinnými domky jsme se radši vrátili zpátky. Druhý pokus byl úspěšnější, takže po hodinové vycházce jsme dorazili k nákupnímu centru, vzdálenému 5 minut chůze od hotelu. Plánovali jsme večeři v místní restauraci, ale po prostudování jídelního lístku u dveří jsme udělali čelem vzad a nakráčeli jsme do sousedního Mc Donalda. Nehodlali jsme zdvojásobit cenu zájezdu jednou večeří, navíc v nijak atraktivním místě. Mekáč nezklamal, chutnalo to stejně jako v Holešovicích.

15. 11. 2010

Ráno jsme těžce vybojovali snídani. Postáli jsme ve frontě, až se uvolní některá z deseti stoliček, rozmístěných u pultíku podél zdi v malinké místnosti s recepcí. Nandat na tác kousek bagety, máslo, džem a kelímek horké vody na čaj, promotat se s tím k právě uvolněné stoličce a zaparkovat mezi ostatními, aniž člověk někomu něco hodí za krk, to byl opravdu žonglérský výkon.
  Ranní program začíná proiížďkou areálem jednoho z největších letišť světa Charles de Gaulle international airport.

Tady je pomník jedinému nadzvukovému dopravnímu letounu Concorde. Odtud pokračujeme do centra, průjezdem kolem Stade de France – největší fotbalový stadion ve Francii, místo konání finále MS v kopané 1998. Autobus nás vyhodil před náměstím Gambetta, odkud dokráčíme k horní bráně hřbitova Pere Lachaise.

Průvodkyně domluví s autobusáky sraz u dolní brány asi za hodinu. Pak ovšen nasadí zběsilé tempo a prožene nás hřbitovem za 20 minut, takže když se někde zastavíme jen na chviličku, výprava nám okamžitě mizí z dohledu a my sprintujeme co nejrychleji směrem, kde tušíme, že před chvílí mizeli poslední zoufalci před námi. Udrželi jsme se v pelotonu k hrobu Oscara Wilda (opusinkovanému od gayů a leseb), ale dál už plápoláme na chvostu, slíbený hrob Edith Piaf ani nezahlédneme, někde vlevo v dálce tušíme Zeď komunardů, ale honem honem k východu, už žádné otálení. Samozřejmě u východu (je to vlastně hlavní vchod) zjistíme, že máme přes půl hodiny čas, takže máme rozchod, ale jen na 15 minut, abychom mohli dalších dvacet před hřbitovem dychtivě vyhlížet náš autobus. Pokud se sem ještě někdy dostanu, zajímal by mě třeba hrob Jima Morissona, ale tentokrát to prostě nevyšlo.

Autobusem razíme na Montmartre, zastavujeme u Moulin Rougue,

pak kousek zpátky pěšky přes náměstí Pigalle po Boullevard de Rochechouart, pak doleva přímo pod Sacre Coeur, po schodech do kopce k bazilice.

Přes náměstí Place du Tertre zajdeme k domu J. Maraise (je tu socha muže procházejícího zdí a stan bezdomovce postavený nad větrací mříží, tomu se říká klimatizovanej bejvák). Omrkneme původní větrný mlýn (Le Moulin de la Galette). Obědváme v místní hospůdce kousek pod náměstím na Rue Norvins č. 8.

Dáváme si menu, tj. tři chody dle vlastního výběru, ale nebylo to moc taktické. Byli jsme tu úplně první, ale postupně přicházejí další hosti, většinou Japonci. Ti si dávají Quick Menu, zhltnou talíř špaget, zapijí Colou a odcházejí dřív, než nám donesou předkrm. Dostávám na stůl cibulačku, ve které se opravdu dá postavit lžíce a zůstane stát. Taky jsme si objednali víno, řekl jsem že chci Rouge a myslel jsem že bude růžové. Až pak mě Hanka poučila, že růžová je vlastně červená. S barvama já měl vždycky problémy. Když nám zbývalo dvacet minut do srazu dole pod kopcem (10 minut chůze), poprosili jsme číšníka, jestli by poslední chod (palačinky) nešel uspíšit, jinak budeme muset utíkat bez něho. Asi se lekl, že bychom utíkali bez placení, protože za dvě minuty byly palačinky na stole. Zhltli jsme je skoro bez kousání a utíkali jsme po schodech od baziliky dolů jako splašení, doběhli jsme asi minutu před odjezdem jako poslední turisté, naštěstí paní vedoucí přišla ještě minutu po nás. Ovšem když nám dopoledne slibovala, že dostaneme dost času, abychom si mohli v klidu vychutnat atmosféru Montmartru, měl jsem trochu jinou představu.

Autobusem odjíždíme od nádraží na Boulevard de Rochechouart po Boulevard Magenta kolem gotického kostela St.Laurent přes Place de la Républiqe k Centre Pompidou. Chvilka rozchod na focení, pak pěšky přes Forum des Halles (podzemní železniční uzel, nad ním hypermoderní park, zámeček a parčík s fontánou (rackové se tu perou s kachnami o žvanec od turistů) a velký goticko-renesanční kostel sv. Eustacha. Průvodkyně nás nabádá, ať si vevnitř prohlédneme naivistickou plastiku s historickým výjevem z tržnice („protože tu kdysi byly tržnice plné potravin, říkalo se prý této čtvrti „břicho Paříže“, což je ovšem odkaz na román Emila Zoly, tak nevím). Ale ta plastika je příšerná. Až pak jsem se v průvodci dožetl, že kromě ní jsou v tomto kostele také originály Rubensových obrazů, ty by mě zajímaly o dost víc.

Ale teď už pádíme dál kolem kulaté budovy pařížské burzy, v dálce je vidět moderní budova ministerstva kultury, míříme k areálu Královského paláce (původně sídlo kardinála Richelieu, který je odkázal Ludvíku XIII a po jeho smrti manželce připadlo Anně Rakouské,; ta sem na čas přesídlila z Louvru i se synem, mladým Ludvíkem XIV). V parku je miniaturní dělo, ze kterého se každé poledne střílí. Palác se právě opravuje, přilehlý komplex budov nyní slouží jako luxusní byty.

Po Avenue de l´Opera jdeme k budově opery, pak po Rue de la Paix k Place Vendome (drahé obchody a hotel Ritz, uprostřed kovová replika Trajánova sloupu, ulitá z děl ukořistěných u Slavkova).

Po Rue de Rivoli k náměstí Concorde, odtud autobusem po Champs-Elysees na La Defence (hypermoderní čtvrť s „novým vítězným obloukem“, vysokým 100 m).

Tady rozchod u nákupního centra; kafe v příjemné kavárničce, čekání na schodech pod obloukem.

4. den

Ráno autobusem do Versailles, pro mlhu se nedá fotit. Krásná kaple s varhanami, pouze k nakouknutí z chodby, problém probojovat se přes davy Japonců. Probíhá zde výstava nějakého japonského výtvarníka, neboli přehlídka plastových postav ve stylu Pokémonů v nadživotní velikosti. V interiéru zámku totální pěst na oko, největší kýč jaký lze na světě spatřit, srovnatelné jenom se sádrovými trpaslíky. Vrcholem je venku dvoumetrový Pikaču, celý zlatý.

Mlha se zvedá jen pomalu, takže z krásné zámecké zahrady není moc vidět, jen ten zlatý pokémon se třpytí na všechny strany… Došli jsme pěšky k Velkému Trianonu a jinou cestou zpátky, pěkná procházka, škoda že je pořád mlha. Až když se scházíme po prohlídce před hlavní branou, mlha se začíná zvedat.

Zpátky se do Paříže přesunujeme rychlodráhou (po těžce vybojovaném vstupu přes nefungující turnikety).
Míříme do Latinské čtvrti. Vystupujeme na zastávce St. Michel a jdeme do Lucemburských zahrad. Potom pokračujeme k Panteonu (inspirován katedrálou Sv. Pavla v Londýně).

Hned vedle je gotická katedrála Saint-Étienne-du-Mont, zde pochován mj. B.Pascal, jak je patrné z náhrobní desky.

Zpátky dolů kolem Sorbonny, uličkami Latinské čtvrti k chrámu Notre Dame na ostrově Cité. Tady máme rozchod na 3 hodiny.

Spěcháme k Centre Pompidou a dál do Rue Montmorency podívat se na rodný dům Nikolase Flamela. Je tam hospoda, dost drahá, všude dost pusto. Vracíme se zpátky do Latinské čtvrti, zapadáme do maličké hospůdky, kde si dávámě palačinkové menu (kromě palčinek tu skoro nic jiného nemají). Hanka si dává menu za 8 E (slaná palačinka jako hlavní jídlo a sladká jako zákusek), já za 10 E i s předkrmem (mezi předkrmy jsem vedle palačinek na více způsobů objevil a zvolil salát, říkal jsem si že všeho moc škodí). A jako dezert umělohmotnou zmrzlinu. Pak jsme proběhli obchůdek se suvenýry, koupili jedno skleněné těžítko, a zamířili k Notre Dame, kde byl sraz. Před katedrálou hledáme na zemi proslulý Point Zero, a světe div se, našli jsme ho, i když se mezitím už úplně setmělo.

Metrem jsme se přemístili na zastávku Alma, tady jsme okoukli místo, kam se dávají kytky na památky princezny Diany, a zamířili jsme k přístavišti lodiček. Neb vyvrcholením pobytu byla projižďka lodí po Seině. Bohužel bylo dost zima, takže jsme sice první půlku cesty statečně vydrželi na horní palubě, ale byli jsme jak rampouchy. Pak jsme už nevydrželi a slezli jsme na dolní krytou palubu, kde bylo příjemné teplo, ale zase toho nebylo moc vidět. Prý je Paříž v noci krásná, ale my si spíš budeme pamatovat, že je studená. Jo, a viděli jsme blikat Eifelovku – teprve teď jsme pochopili, proč nám pouliční prodejci pořád strkali model Eifelovky se světýlky a opakovali „blink-blink“.

Na mostě nad přístavištěm už nás čekal autobus. Pominu-li trochu strachu, že autobusák usne zavolantem (občas přejížděl středovou čáru a pak se s prudkým trhnutím vracel zpátky), a ranní návštěvu akvaparčíku v Ambergu, což rozhodně nebyl takový zázrak, jak to vykresloval katalog cestovky, zpáteční cesta proběhla bez komplikací.

Celkově to nebylo špatné, ale příště do Paříže raději pěkně v klidu - bez cestovky.