Když jsme loni na podzim podnikli s Hankou svou první návštěvu Paříže, nechtěl Martin věřit, že ho necháváme doma. Museli jsme slavnostně slíbit, že při nejbližší příležitosti podnikneme společnou cestu tamtéž, aby o nic nepřišel. Sliby se mají plnit, pročež jsme na letošní prázdniny naplánovali velkou cestu po Francii a okolí. Hotely jsme zarezervovali dopředu s Romanem, použili jsme server booking.com. Tady je pár obrázků a komentářů:
Den první (sobota 20.8.)- vyrážíme
cesta z Neratovic přes Rozvadov do Remeše (Reims). Hotel Au Tambour je asi 15 minut chůze od centra; ubytujeme se a jdeme na procházku k největší místní atrakci - katedrále Notre Dame
Pak jsme se rozhodli dojít k druhé místní pamětihodnosti, románsko-gotické bazilice Saint-Rémi. Podle mapy to nevypadalo daleko, ale podcenili jsme to, byl to pořádný kus.
Martin po cestě dostal hlad a my ne a ne najít rozumnou hospodu. Opustili jsme turistické centrum a z těch mála hospod, které jsme potkali, většina v 8 hodin zavírala. Nakonec jsme museli dojít zpátky na hlavní turistickou třídu, kterou jsme ještě dvakrát prošli tam a zpátky, než jsme se bezmocně svalili na židle, ani nebylo důležité, k jaké restauraci patřily, ale byly volné a my hladoví a uchození.
Ukázalo se, že to bylo něco orientálního, dali jsme si kebab, hranolky a coca-colu, což v centru oblasti Champagne zrovna stylové nebylo, ale hlavní cíl byl splněn, přežili jsme. Ostatně problémy s výběrem jídla nás provázely po celou dobu, často nás to stálo hodně úsilí, ale nakonec se nám podařilo přežít.
Den druhý (neděle): v zámku a podzámčí
dopoledne navštívíme zámek Pierrefonds, který se objevuje v našem oblíbeném seriálu Merlin jakožto bájný hrad Kamelot.
ve sklepení je skoro tma, osvětlené jsou jen některé náhrobky se sochami v životní velikosti, promítají se tu duchové a taky asi něco strašidelného šeptají, ale bohužel jen francouzsky, tak nevíme, čeho se máme bát a cítíme se ochuzeni. My se totiž bojíme rádi.
Pokoušíme se naobědvat v jedné z místních restaurací, ale opět to není jednoduché. Podařilo se nám přijet zrovna v době, kdy jsou tu nějaké středověké slavnosti, zřejmě je tu víc lidí než obvykle, takže čekáme snad hodinu na jídelní lístek a další hodinu na palačinky. Po obědě vyrážíme do Paříže, ale nejdřív zažíváme dopravní deadlock: v úzkých uličkách jsou po stranách odstavená auta a doprava oběma směry tu není možná. Někdo pomocí přenosné značky změnil dvousměrku na jednosměrku (pro nás samozřejmě blbým směrem). Ale řidiči to ignorují (včetně nás), takže za chvíli dojde k situaci, že nikdo nemůže ani dopředu, ani dozadu. Nakonec se to naštěstí nějak rozhýbalo, takže razíme do Paříže.
A jsme tu - s navigací bez problému nacházíme hotel (Camélia International na Montmartre). S parkováním je problém, ulička je úzká jednosměrka, všechna parkovací místa jsou obsazena, takže vyhazujeme věci před hotelem a já jedu zaparkovat do podzemního parkoviště (recepční mi dal mapku a zakroužkoval kde je nejbližší parkoviště, ale moc se netrefil, takže já taky ne; nicméně po chvíli kroužení se povedlo. O kvalitách hotelu a zážitcích s tím spojených poreferujeme zájemcům osobně, nechci veřejně hanět, třeba jsme měli smůlu a ostatní pokoje jsou lepší.... Ale tři dny jsme přežili bez újmy na zdraví.
Hned po zabydlení jsme vyrazili na procházku - kam jinam než k bazilice Sacre-Coeur.
Když jsme se vraceli, už se stmívalo, takže Roman pořídil noční fotku Moulin Rouge
Den třetí (pondělí): po Paříži sem a tam
ráno si kupujeme dva karnety po deseti jízdenkách na metro. Stanice Place de Clichy je kousek od hotelu, jedeme metrem na Place de la Concorde, tedy Náměstí Svornosti, to je to s tím obeliskem.
Nakoukneme po Champs-Elysées směrem k Vítěznému oblouku, ale vyrážíme od obelisku na opačnou stranu, tedy směrem k Louvre.
Trochu váháme, jestli jít dovnitř nebo ne. Když už tam člověk vleze, není to na hodinu, a my chceme stihnout spoustu dalších věcí. Nakonec je rozhodnutí jednoduché. Bočním vstupem do podzemní haly sejdeme k obrácené pyramidě, a když vidíme jaká je fronta na vstup do galerie, není co řešit, hodinu ve frontě stát nebudeme.
Vylézáme zpátky na povrch zemský a po Rue de Rivoli míříme k ostrovu Cité.
Ano, to je to místo, kde se nachází chrám Matky Boží. A taky Point Zero - Martin se pokouší o přesun do jiného časoprostoru, ale dneska to jako na potvoru nefunguje (pro zájemce o fantasy odkazuji na román Michaela Scotta o Nikolasi Flamelovi a potažmo na Martinovy stránky nikolas-flamel.cz ).
Na chvilku si odpočineme v parčíku na druhém břehu Seiny a vyrážíme do latinské čtvrti. Je čas oběda a po chvíli váhání vlezeme do jedné ze stovek místních hospůdek. Roman si dává nějakou specialitu ve stylu "urob si sám". Přinesli mu k tomu něco, co vypadalo jako zmenšenina sporáku naší babičky, Dostal mísu s několika druhy salámů a sýr, který si měl sám opékat na tom sporáku. Nikdo nepřišel k úrazu, hlavně díky tomu, že my ostatní jsme si dali normální kus žvance biftekového typu, již hotového a nevyžadujícího manipulaci s otevřeným ohněm. Po obědě jsme se prošli kolem hlavní budovy Sorbonny k Pantheonu.
Chtěli jsme nakouknout do kostela Saint-Étienne-du-Mont na Pascalův náhrobek, ale měli zrovna zavřeno. S trochou bloudění jsme se propletli do Lucemburských zahrad, kde jsme chvíli pozorovali, jak si děti v místní fontáně pouští plachetnice. Pak jsme popojeli metrem k Eiffelovce, neboť jsem doufal, že pozdě odpoledne by už nemusela být velká fronta na vstupenky. Spletl jsem se.
Rozhodli jsme se, že Eiffelovku necháme na zítra, a šli jsme místo toho omrknout Sochu svobody, stojící na nedalekém umělém ostrově uprostřed Seiny.
Pak se vracíme zpátky pod Eiffelovku, a protože fronta nemizí, přejdeme most k Trocadéru (palác a zahrady, vybudované u příležitosti Světové výstavy r. 1937). Je odtud krásný výhled na Eiffelovku.
Protože není ještě tak pozdě, rozhodli jsme se zajet metrem na La Defence.
Pokochali jsme se pohledem na hypermoderní architekturu a vlezli jsme do nákupního centra s cílem najíst se v některé z četných hospůdek. Ovšem chyba lávky, většina obchodů včetně hospůdek zavírá v 8 hodin. V nejvyšším patře jsou nějaké fastfoody, Martin a já si dáváme Big Mac, což Roman s Hankou odmítli. Pročež zůstali bez večeře, pokud se za večeři nepovažuje porce zmrzliny.
Den čtvrtý (úterý): cesta vzhůru
Ráno vyrážíme metrem k Eiffelovce (po cestě k metru kupujeme u stánku bagety; Roman s Martinem dostali plechovku koly zadarmo, Hanka lahvičku vody, neboť jsme (všichni až na mě) byli prodavačovi nějak sympatičtí. Fronta je podobně dlouhá jako včera, ale míň hustá, takže nečekáme až tak dlouho, možná 15 až 20 minut. Menší problém nastal, když jsme se ve frontě došourali k budce kde zřízenec kontroloval tašky, jestli nepronášíme bombu. Mám tašku přes rameno a v ní multifunkční kapesní nůž. Prý je moc velký, takže nemůžu pokračovat. Vzal jsem ho, že ho hodím do odpadkového koše, ale to se prý taky nesmí. Tak jsem mu ho podal, ať si s ním dělá, co chce, ale on že si to u sebe nechat nemůže. Nakonec mi dovolil, abych to položil na stranu do jeho budky, prý to donese vedle do domečku, kde se prochází detekčním rámem. Nakonec usoudil, že i to by bylo moc složité, a tak se opravil, že to tedy nikam dávat nebude a až se vrátíme z prohlídky, můžeme se u něj zastavit. Ovšem prohlídka nebyla u konce, ještě jednou mi zahrabal v tašce a vytáhl plechovku coly. Tu co dostal Martin od prodavače baget. Plastová láhev nevadí, ale s plechovkou se prý dovnitř nesmí. Odstavili jsme Martina na stranu a donutili ho plechovku na ex vypít. Hurá, teď už můžeme dovnitř! Vyjeli jsme výtahem do 2. patra a hned jsme přešli k výtahu do 3. patra. Vždycky radši postupujeme shora dolů než naopak. Je trochu mlha, ale postupně se zvedá.
Tohle je ostrov se Sochou svobody (na vzdálenějším konci).
Kuk!
Popojeli jsme přeplněným výtahem do 2. patra, lidí neubývá, dolů už raději půjdeme pěšky.
Nejdřív musí Hanka udělat trochu práce za starého Eiffela: v silném větru se věž rozkymácela, takže je potřeba ji podepřít.
Pohled z 2. patra na Trocadero, vzadu La Defence.
Během naší prohlídky fronta ještě trochu povyrostla...
Po asi dvou hodinách usuzujeme, že nám stačilo, a scházíme po schodech dolů. Není to tak strašné, ale nahoru bych to šlapat nechtěl.
Teď bychom se chtěli podívat do pařížských katakomb. Je to jen pár stanic metrem. Podle průvodce to není příliš známá atrakce a nebývá tam mnoho návštěvníků. Průvodce je ovšem postaršího data, ve skutečnosti je tu fronta ještě větší než pod Eiffelovkou, a co hůř, vůbec se nehýbe. Takže to vzdáváme a jdeme pěšky k věžáku Tour Montparnasse. Počítal jsem, že bychom zkusili vyjet nahoru, abychom se podívali na Paříž zase z jiného úhlu. Ale ukazuje se, že na další koukání svrchu nikdo nemá chuť. S Romanem aspoň nakoukneme do místní pobočky obchoďáku Lafayette, ale není to žádný zázrak, a tak mizíme na metro.
Jedeme zpátky na Montmartre, zkusíme si něco koupit v pekárně, kterou má Roman vyhlídnutou už z domova, akorát jsme zatím vždycky šli kolem když byla zavřená. Tentokrát jsme vystihli správný okamžik, je otevřeno, ale nikdo neví, co by si měl koupit. Ne že by to tam nevypadalo dobře, ale nikdo přesně nevíme co je co, a tak nakonec koupíme jenom pár sladkostí. Chceme popojít pod Sacre-Coeur, a tam se plácnout na chvíli někde na trávník a odpočinout si. Ovšem po dlouhém chození Hanka s Martinem začali vyhlížet, kde by si mohli odskočit. Pod kopcem je budka s toaletou, ale ta fronta, jako bychom jich dneska neměli dost! Po chvíli čekání to vzdali a bylo rozhodnuto, že jdeme na hotel.
Po chvíli odpočinku jsme se vydali ještě jednou a naposledy na procházku k nedalekému původnímu komplexu nákupní galerie Lafayette. Roman se chtěl podívat po nějakém oblečení, tak jsme si řekli, že se obětujeme. Ovšem ukázalo se, že u Lafayette, je víc Číňanů než zboží. Měla tu být taky terasa s vyhlídkou na Paříž, ale je momentálně uzavřená. Dneska máme den blbec.
Na zpáteční cestě hledáme kde bychom se najedli. Nakonec vlezeme do Creperie (rozuměj: palačinkárna), kde je příjemné prostředí a obsluhuje slečna hovořící velmi dobře anglicky (už jsme mysleli, že v Paříži nikdo takový není). Dali jsme si slanou palačinku jako hlavní jídlo a sladkou jako dezert. K pití Cider, který nám všem chutnal, včetně Martina, kterému jakožto zakázané ovoce chutnal dvojnásob (mělo to asi 4% alkoholu).
Nakonec tenhle den neskončil tak špatně...
Den pátý (středa): cesta na jih
Vyrážíme před osmou, máme před sebou zase jednou delší cestu. Naštěstí z Paříže jsme se vymotali docela dobře a cesta utekla bez větších problémů, když nepočítám svéhlavou navigaci, která nám díky průběžnému příjmu dopravních informací u Toulouse chvíli honila tam a zpátky, než jsem jí tu funkci vypnul. Kolem půl šesté jsme dorazili do Carcassonne. Z hotelu jsou vidět hradby, jen co se zabydlíme, jdeme to prozkoumat.
Historické jádro tvoří pevnost, za jejímiž zdmi se skrývá celé středověké městečko. Velmi působivé, jak je snad trochu cítit i z fotek.
Den šestý (čtvrtek): hurá na pláž!
Ráno zase vyrážíme hned po snídani, cíl sice není tak vzdálený jako včera, ale stejně je to přes 400 km.
Ráz krajiny je úplně jiný než kolem Paříže, spousta kopečků, na mnohých z nich hrady nebo celá městečka.
A pak už cítíme blízkost moře, které občas někde vykoukne. Bez problémů přijíždíme do Saint-Raphael, vlastně ho projíždíme, protože hotel je až za městem v místní části jménem Le Dramont. Chtěli jsme se ještě vykoupat, takže nás trochu zaskočila navigace, která tvrdošíjně trvala na tom, že jsme v cíli, i když po hotelu nebylo ani stopy. Byli jsme v rezidenční čtvrti, domky za plotem a branky na kód, nikde zmínka o hotelu. Chvíli jsme chodili sem a tam, nakonec jsme nasedli a pomalu jeli zpátky. Pak jsme si ho všimli, asi o 100 metrů dál ve vedlejší slepé uličce jsme zahlédli nápis: Auberge Provencale. A jsme tu!
Recepční a majitel v jedné osobě se ukázal jako velice příjemný člověk, jenom měl jednu vadu: mluvil akorát francouzsky. Ale ukázalo se, že na jazyku nezáleží. Věděl o nás, dokonce se pokusil vyslovit naše jména dřív, než jsme stačili pozdravit. Pokojík je útulný, vlastně to jsou dva malinké pokojíky a koupelna. Je tu lednička a dokonce i dostupný wi-fi signál. Je tu terasa s lehátky a slunečníky, prostě pohoda.
Spokojeni s ubytováním vyrážíme omrknout pláž. Je to asi 5 minut pěšky, najdeme to bez bloudění, protože nám pan hoteliér věnoval mapku, kde zakreslil všechno co potřebujeme. Jsme na poloostrově, na obou stranách jsou zátoky s plážemi, uprostřed poloostrova je docela vysoký kopec s nějakou stavbou, kterou budeme muset v příštích dnech blíže prozkoumat.
Hotel je zhruba stejně daleko od obou pláží, jedna je možná o minutku blíž a je větší, takže jdeme k ní. Pláž je pěkná, písčitá, se stromy pod kterými se dá schovat před sluncem. Trochu problém je přístup do vody: písek je jenom venku, ale ve vodě jsou kameny. Sice nepíchají, protože jsou krásně oblé, ale zato pořádně kloužou. Takže kdo nemá neklouzavé boty (my nemáme žádné), raději leze do vody i z ní po čtyřech. Člověk má větší stabilitu a když už uklouzne, tolik se nepotluče. Voda je příjemná, není tu nějak dramaticky moc lidí, přestože hned na břehu je kempink. Trošku se namočíme a navečer se ještě vydáme na procházku kolem hotelu. Je tu kopcovitý terén, uzounké asfaltky proplétající se rezidenční čtvrtí, která je ze všech stran obehnaná plotem, docela jsme se tu zamotali a trvalo pořádnou chvíli, než jsme se vymotali ven. Ale každopádně je tu hezky.
Den sedmý (pátek): sladké nicnedělání
hned ráno jdeme na pláž a válíme se celé dopoledne. V poledne si v pekárně koupíme jenom bagetu a nějakou paštiku, v lednici jsou ještě zbytky dřívějších zásob, což stačí na lehký oběd. Chvíli se válíme na posteli a pak jdeme omrknout druhou pláž.
Je menší, písek je až do vody, ale díky tomu (a díky větší hustotě lidí) je voda kalná. Usuzujeme, že první pláž byla lepší, i s těmi kameny.
(tahle fotka je ovšem z následujícího dne, kdy je velký vítr a voda se ochladila, proto je tu tak prázdno)
Po cestě zpátky na hotel se zastavujeme v potravinách, kde mají vystavená grilovaná kuřata a mají akci: kupte si kuře, dostanete zdarma láhev vína. Tomu přece nemůžeme odolat. Kupujeme k tomu bagetu a máme večeři.
Den osmý (sobota): výlet na kopec
Dnes je hodně silný vítr. Byli jsme se podívat na pláži, jsou vlny a nikdo se nekoupe. Rozhodli jsme se vyrazit na výlet a prozkoumat tu stavbu na kopci. Jak šplháme nahoru a rozhlížíme se kolem, uvědomujeme si, jak zajímavé je zdejší pobřeží v porovnání se všemi ostatními, která jsme zatím viděli (a nebylo jich málo)
výhled je odsud parádní...
tady už je Martin bez čepice: před okamžikem ji ještě měl, ale poryv větru mu ji sundal a milá kšiltovka zmizela mezi útesy...
Odpoledne jsme chtěli vyzkoušet, jestli se v tom větru přecejen nedá koupat. Zašli jsme na tu menší písčitou pláž. Zdá se nám víc za větrem a není tam mělčí voda, takže by se nemusela tolik ochladit. Spletli jsme se, voda je studená, takže se jednou namočíme a pak už se tam nikomu nechce.
Na večeři jsme zašli do místní pizzerie, dali jsme si čtyři pizzy jako kola u vozu, jednu skoro celou jsme si nakonec nechali zabalit, a stejně jsme se sotva odvalili.
Den devátý (neděle): cesta do města
na hoteliérovu radu (vyjádřenou posuňky, mimikou a několika anglicko-francouzskými slovy) jsem se rozhodli udělat si malý výlet. Saint-Raphael tvoří dvojměstí s městečkem Fréjus. Zatímco Saint-Raphael je typicky turistické město s přístavem, spoustou restaurací, hotelů. cukráren, kaváren, vináren a všech možných dalších áren, Fréjus je prý město historické a stojí za to ho navštívit. Vyrazili jsme autem s úmyslem dojet do centra Saint-Raphael (je to odhadem 6-8 km od našeho hotelu), a do Fréjus dojít pěšky. Opět jsme podcenili vzdálenosti na mapě, zaparkovali jsme příliš brzy. Procházka po Saint-Raphaelu je celkem příjemná, akorát je tu dost lidí a sluníčko začíná nepříjemně pálit.
Ukazuje se, že Fréjus je asi 3 km daleko, směrem dál od moře, takže cesta obytnými čtvrtěmi nepříliš zajímavá. Městečko samo je na kopečku a centrum je opravdu pěkné. Je skoro poledne, takže pokukujeme po nějaké restauraci.
v téhle uličce jsme po cestě k náměstí potkali venku vyložené pulty s dobře vypadajícím jídlem - spousty druhů těstovin a masa, vypadalo to že tentokrát nebudeme muset složitě hledat kde se najíme, až si prohlídneme centrum. Omyl, vracíme se stejnou uličkou ve 12:30 a pulty už jsou sklizené, restaurace zavírá. Přece nebudou v neděli v poledne prodávat jídlo, to by se turisti pěkně nudili. A tak to dopadlo jako vždycky: po cestě zpátky jsme hledali restauraci, a když už jsme měli opravdu hlad, zapadli jsme do první restaurace se zahrádkou, kde jsme viděli volný stůl. Hlad jsme zahnali, i když to nebylo nic zázračného, ale nevadí, hlavním chodem se stane zmrzlina. Už po cestě tam jsme si všimli spousty obchůdků kde měli desítky druhů zmrzlin, a bylo jasné, že po obědě si to nemůžeme nechat ujít. Ale ten problém, vybrat si dva nebo tři kopečky z toho množství!
Odpoledne jsme ještě na chvilku zašli na pláž, ale voda byla po včerejšku ještě pořád dost studená, tak jsme koupání moc nedali. A večer se musíme sbalit, zítra se přesunujeme do Ženevy
Den desátý (pondělí): cesta do hor
Ráno jdeme na snídani dříve než obvykle (snídá se venku pod slunečníky), pak se loučíme se sympaťákem hoteliérem a vyrážíme na sever. Původně nám navigace našla cestu po dálnici až do Ženevy, přes Grenoble a pak na sever na Annecy. My jsme ale schválně po projetí Grenoblem uhnuli víc doprava na Albertville a pak jsme se chvíli šplhali alpskými silničkami nahoru a dolů. Doufal jsem, že zahlédneme Mont Blanc (projížděli jsme asi 15 km od Chamonix), ale ty nejvyšší kopce byly schované za těmi nižšími, takže zasněžené vrcholky jsme po cestě nepotkali (ty jsme pak viděli až z Ženevy, ale v hodně velké dálce). I tak to byla pěkná cesta.
Když jsme přijížděli k Ženevě, zastavila nás pohraniční kontrola. Možná by nás pustili rovnou, ale já jsem začal chystat pasy, tak nás asi nechtěli zklamat. Policistka si ode mě vzala pasy a položila mi záludnou otázku, prý odkud jedeme. Odpověděl jsem, že z Francie. Asi si uvědomila že má odpověď je stejně blbá jako její otázka, zeptala se ještě jak dlouho budeme ve Švýcarsku (to uhodla sama, že jedeme do Švýcarska) a když jsem řekl že dvě noci, vrátila nám pasy a pustila nás.
V Ženevě nám trochu zatrucovala navigace, takže jsme se tam párkrát projeli tam a zpátky, ale nakonec jsme dorazili přímo před hotel. Jsou tu čtyři parkovací místa s hodinami. Ptáme se v recepci kde jinde se dá parkovat a dostáváme zajímavou radu: je těsně před šestou, když strčíme pár centů do parkovacího automatu, můžeme zůstat přes noc, protože od šesti večer do osmi do rána je tu parkování zdarma. To je docela štěstí, zdá se že parkování v Ženevě není o nic jednodušší než v Praze.
Hotel je jednoduchý, plastová koupelna a okno do světlíku. Máme dva dvoulůžkové pokoje, každý na jiném patře. Každopádně jednu noc přežijeme v pohodě. Romana bolí hlava, bere si ibalgin a jdeme na procházku.
Staré město je pěkné, spousta úzkých uliček a spousta restaurací, ale my se už tradičně nemůžeme rozhodnout, kam zapadneme. Nakonec jsme prochodili centrum křížem krážem a hladoví jsme vlezli do nějaké ne úplně levné restaurace u nábřeží. Hlad jsme zahnali, i když já jsem měl nejdražší a nejmizernější biftek v životě. Ani jsem ho nedojedl, protože se prostě nedal kousat. Aspoň číšník byl vtipný a mluvil anglicky, na což nejsme z Francie zvyklí.
Den jedenáctý (úterý): Ženeva a CERN
Ráno jsme absolvovali pokus o snídani. Na chodbě vedle recepce je pár stolků, některé jsou obsazené a na jiných je neuklizený bordel. K jednomu takovému si sedneme, po chvíli hledání najdeme malinký stoleček, kde by mělo být jídlo, ale skoro nic tu není. Je to kombinací lenosti obsluhy (mladík tmavé pleti) a ruských hostů. Když už se obsluha rozhoupe a něco přinese, vyrojí se Rusové a všechno si to hned nandají na talíře. Samozřejmě to nesnědí, většiny z toho se ani nedotknou. Asi jde o nějaký národní sport: hlavně to vyfouknout těm ostatním. Něco málo jsme ale urvali a dokonce nám tmavý přítel po nějaké chvíli přišel nalít čaj.
Opustili jsme hotel (checkout s překvapením: slečna v recepci na nás promluvila slovensky) a popojeli s autem o pár ulic dál, abychom zaparkovali v nadzemní garáži. Musel jsem vyjet až do nejvyššího (5.) patra, než jsem našel volné místo. Dopoledne věnujeme příjemné procházce podél jezera.
oběd jsme tentokrát naplánovali předem: na mapce, kterou jsme dostali v hotelové recepci, byla reklama na indickou restauraci, kde můžeme za 10 franků sníst co se do nás vejde. V reálu to nevypadá tak honosně jako v té reklamě, restaurace je maličká, ale prázdná, takže máme dost klidu a můžeme nechat odpočinout bolavé nohy. Jídlo není špatné, asi poprvé za celý výlet jsme se slušně najedli za rozumnou cenu. Tedy když nepočítám rychlé občerstvení u benzínky.
Vyzvedneme si auto a vyrážíme na sever, opět zatrucovala navigace, ale Roman s mapou v ruce ji nahradil.
Vlastně šlo akorát o najetí na tu správnou hlavní silnici, pak už jsme asi po pěti kilometrech dorazili na místo.
Je tu velké parkoviště P+R (zdarma), návštěvu máme zamluvenou po internetu a v recepci nás opravdu mají na seznamu. Jsme tu asi hodinku před začátkem prohlídky, ale ukazuje se, že jsme měli přijít dřív. Mají tu něco jako muzeum s různými audiovizuálními pomůckami, vysvětlujícími zajímavé jevy z oblasti jaderné fyziky a z historie CERNu. Mimo jiné je tu vystaven počítač, který se stal prvním webovým serverem na světě. Tedy tak to tvrdil nápis, já jsem viděl jenom monitor. Ale důležité na tom bylo sdělení: tohle je místo, kde vznikl internet.
Prohlídka samotná není až tak úchvatná, vlastně je to víc povídání než prohlídka. Jako průvodce nám přidělili Číňana, samozřejmě je to zdejší výzkumný pracovník, takže bez problému odpovídá na všetečné dotazy, jenže se vždycky nějak rozpovídá a řekne toho 10x víc než tazatel očekával. Začali jsme v nějakém přednáškovém sále v budově s recepcí. Tady nám pustili propagační video o CERNu. Pak nás Číňan vzal přes ulici do jiné budovy, kde je sídlo projektu Atlas. V zásadě se jedná o neuvěřitelně složitý detektor, který na urychlovači (LHC=Large Hadron Collider) detekuje čelní srážky protonů (v různé vzdálenosti zachycuje různé typy částic, které se při tom uvolní). Čidla vysílají hromady dat, která se se zpracovávají a ukládají na virtuálních výpočetních sítích, v nichž jsou zapojeny významné vědecké instituce po celém světě. Na projektu pracuje 3000 lidí, z toho asi 1000 studentů P.H.D.
Hlavním účelem pátrání je snaha potvrdit teorii o existenci tzv. Higgsových bosonů, částic které by měly být nositelem hmotnosti. Zatím se nedaří, ale běží to teprve dva roky, takže žádný spěch. Když se to ještě pár let nebude dařit, fyzici prohlásí za statisticky prokázané, že tyhle potvory neexistují, a budou muset vymyslet úplně jinou teorii. Číňanovi svítily oči, jak je to všechno vzrušující. A Martin začal mít deprese spojené s pochybnostmi o poznatelnosti světa.
ta modrá roura je silný elektromagnet, který má sloužit k tomu, aby protony v urychlovači udržoval na kruhové dráze, jinak by odstředivou silou ulítly pryč.
Po dvouhodinové prohlídce nasedáme do auta a odjíždíme k jezeru Murtensee, kde máme poslední nocleh.
Cesta není dlouhá, takže dorážíme do Murtenu ještě za světla. Hotel je slušný, a taky pěkně drahý, jeden den nás stojí tolik co čtyři dny v Saint-Raphaelu. Jdeme se projít do města, je tu zajímavé historické centrum obehnané hradbami, zámek, spousta hospůdek, ochutnali jsme místní zmrzlinu. Během procházky se už setmělo, vracíme se zpátky na hotel, protože zítra vstáváme brzy, čeká nás dlouhá cesta.
Den dvanáctý (středa): konec dobrý, všechno dobré
Ráno na rozdíl od Ženevy slušná snídaně, honem sbalit věci a vyrážíme, máme před sebou přes 900 km.
První půlku řídí Roman. Cesta je v pohodě, chvilku jsem váhal, jestli se nezastavit u vodopádů Rýna, které jsou nedaleko švýcarsko-německých hranic. Nakonec jsem to zavrhl, protože mám obavu, že odpoledne můžou být na silnicích zácpy, dneska je poslední den prázdnin. Nakonec se obavy nenaplnily. V Německu jsme se najedli na čerpačce, prohodili jsme si role s Romanem a bez větších problémů dorazili do Čech.
Žádné komentáře:
Okomentovat