Proč nemám rád soudce

Od malička mám úctu k autoritám. Byl jsem tak vychován a vydrželo mi to dlouho. Až v dospělém věku jsem o některých začal pochybovat. O prezidentovi, který krade pera. O poslancích, kteří kradou o hodně víc. O premiérovi, který lže, kudy chodí. Ale nejdřív ze všeho jsem začal pochybovat o soudcích.

             Ne že bych k soudcům někdy cítil nějakou náklonnost, nikdy jsem žádného sympatického nepotkal. Ale úctu jsem k nim měl, to ano. Jsou to přece znalci a vykladači zákona, jejichž jediným posláním je spravedlivě trestat zločince, kteří zákon porušují. Není důležité, že na člověka působí dojmem osiny v zadku, to musí souviset s tím, že v zájmu zachování spravedlnosti si nesmějí nikoho pouštět moc k tělu.

             Mé první „živé“ seznámení se soudní praxí proběhlo na vojně, a v základech otřáslo mou důvěrou v naše právní prostředí (tehdy ještě socialistické, ale nebojte nic, ti nejlepší přetrvali a jsou tam dodnes).

            Svou roční porci vojenské služby jsem si odsloužil v Písku, u spojařů. Protože jsem o spojařině nevěděl nic, vykonával jsem funkci „výkoňáka“, tj. výkonného praporčíka. To byla taková děvečka pro všechno, co byla k ruce veliteli roty a dělala za něj všechno, co se jemu nechtělo. Což bylo skoro všechno. Kromě jiného bylo mou povinností jednou týdně sebrat od vojáků pyžama, košile a spodní prádlo, odnést to do plukovního skladu k vyprání a nafasovat stejný počet čistých kusů. Když v tom člověk neuměl moc chodit, mohl tady prodělat kalhoty, doslova. Někteří vojáci byli zkušení, dokázali z jednoho kusu umně nastříhat a naskládat dva, aby za to získali dva kusy nové nepoškozené. Někdy to prošlo, ale většinou plukovní skladník věděl, která bije, a při počítání poznal, že je ten kousek moc tenký, vytáhl ho, rozložil, a podvod byl odhalen. Naštěstí jsem se rychle poučil a při přebírání od svých vojáků jsem si dával pozor, abych to nebyl já, u koho zůstane černý petr. Jednou jsem ale blbě spočítal košile a ve skladu jsem nahlásil o jednu míň, než jsem jich skutečně odevzdal. Skladník to samozřejmě vždycky přepočítával, věděl, co mu hrozí. Kupodivu, tenhle byl mimořádně poctivý, upozornil mě, že jsem se spletl ve svůj neprospěch a vydal mi správný počet. To jsem na vojně do té doby nezažil, každý se tam snažil každého oblbnout, ošulit, neboli, po vojensku řečeno, ochcat. Samozřejmě to nebyl voják z povolání. Ti nikdy nepracovali. Velitel plukovního skladu byl poručík. Ten delegoval svou práci na svého zástupce, nějakého rotmistra, rovněž vojáka z povolání. No a ten na to měl několik pomocníků z řad obyčejných záklaďáků. Ti pracovali, vojáci z povolání byli od toho, aby na ně řvali. Ale i mezi vojáky základní služby byly rozdíly, dané zejména číslem - tj. počtem dnů do ukončení vojenské služby. Ti starší už taky nepracovali, všechno museli odřít ti s číslem > 365 (pro neznalé: normální záklaďák měl v den příchodu číslo 730). Nicméně i ti mladší se rychle přizpůsobovali a „ochcávali“, jak to jen šlo. Za chvíli už jsem věděl, na které z pomocníků ve skladu si mám dát pozor, protože mi za bezvadný kus dají krásně vypranou, nažehlenou a pečlivě naskládanou půlku košile. Ale tenhle mi to neudělal nikdy. Byl poctivý. Ke své smůle, jak se později ukázalo.

            Jednoho dne zaburácelo chodbami hlášení velitele plukovního štábu, že se všichni výkonní praporčíci mají neprodleně dostavit do zasedací místnosti. Naklusali jsme celí nervózní, jestli někdo z nás něco neprovedl. Ukázalo se, že nás poctil návštěvou vojenský prokurátor, nějaký plukovník, na první pohled osina v zadku, jak jinak. Velitel štábu, pako jménem major Vaverka, přednesl plamenný proslov k nám všem výkonným praporčíkům (bylo nás dost - tolik, kolik bylo ve spojovacím pluku rot; přesný počet už si nepamatuju, a i kdyby, možná je to ještě pořád vojenské tajemství). Prý se dnes bude konat soudní řízení s několika vojáky, obžalovanými z krádeží pohonných hmot. Máme dávat dobrý pozor a odnést si ponaučení, že krást se nesmí. Měl pravdu, odnesl jsem si ponaučení. Voják základní služby krást nesmí, a i když nekrade, ještě pořád nemá vyhráno. Krade-li v jeho okolí voják z povolání, není třeba dlouho hádat, kdo to odsere (pardon, ale vojenská terminologie je chudá, jiný výraz pro tuto situaci nenabízí).

            Soud probíhal asi následovně: prokurátor si postupně předvolával obžalované od nejvyšší šarže. Nejdřív byl předvolán poručík-velitel plukovního skladu. Prokurátor se ho zeptal: „Kradl jste ze skladu pohonné hmoty? Poručík: „Nekradl, souduhu plukovníku“. Prokurátor: „Ale věděl jste o tom, že se vám ztrácejí?“ Poručík: „Nevěděl, soudruhu plukovníku. Inventury měl na starosti můj zástupce, a ten mě neinformoval, že něco chybí“. Prokurátor: „A máte na někoho podezření, kdo to mohl udělat?“ Poručík: „Nejspíš někdo z pomocníků“.

            Poté byl předvolán rotmistr-zástupce vedoucího skladu. Prokurátor se ptá: „Kradl jste ze skladu pohonné hmoty?“ Rotmistr: „Nekradl, soudruhu plukovníku“. Prokurátor: „Ale když jste dělal inventuru, musel jste přijít na to, že vám něco chybí, nebo ne?“ Rotmistr: „To ano, ale proč to chybělo, to nevím. Ani jsem si nebyl jistý, jestli jsem to spočítal správně.“ Prokurátor: „A proč jste to nenahlásil svému nadřízenému?“ Rotmistr mlčky krčí rameny. V tu chvíli vypadá, že opravdu neumí do pěti počítat. Prokurátor: „A máte aspoň tušení, kdo to mohl udělat?“ Rotmistr:„To mám, soudruhu plukovníku. Musel to být vojín XY.“ Prokurátor: „Proč si to myslíte?“ Rotmistr: „Protože vždycky zůstával ve skladu nejdéle ze všech a tvářil se, že pracuje. Vždycky mi to připadalo podezřelé.“

            Nakonec byl předvolán pomocník ze skladu, vojín XY-voják základní služby. Nevěřil jsem svým očím. Byl to můj známý, snad jediný poctivý pomocník, který kdy v tom skladu pracoval. Prokurátor se ho zeptal: „Kradl jste pohonné hmoty?“ Voják: „Nekradl, soudruhu plukovníku“. Prokurátor: „Ale přístup do skladu jste měl, nebo ne?“ Voják: „To měli i všichni ostatní, kdo ve skladu pracovali.“ Prokurátor: „Odpovídejte mi na to, na co se vás ptám. Mě nezajímají ostatní. Měl jste klíče od skladu, ano nebo ne?“ Voják: „Ano“. Prokurátor: „A stávalo se, že jste zůstal ve skladu sám, když už tam nikdo jiný nebyl?“ Voják: „Ano“. Prokurátor: „Takže asi nemáte někoho, kdo by dosvědčil, že jste odtamtud nikdy nic neodnesl?“ Voják: „Ne“. Prokurátor (zatvářil se spokojeně): „To mi stačí“.

Pak byla chvíli přestávka, prokurátor se musel asi poradit sám se sebou. To byla „výhoda“ vojenského soudu, žádná porota, žádná obhajoba, prokurátor je všeznalý a všemocný, druhý hned za pánembohem (tedy vlastně tehdy až třetí, za Marxem a Leninem).

            My všichni už jsme tušili, k čemu se schyluje, i když jsme se pořád ještě zdráhali uvěřit. Ale brzy se naše tušení potvrdilo. Soudruh plukovník slavnostně předstoupil a vynesl rozsudek. Poručík-velitel skladu se zprošťuje obžaloby, protože o ničem nevěděl. Rotmistr-zástupce vedoucího skladu se odsuzuje na 6 měsíců odnětí svobody podmíněně se zkušební dobou jeden rok, protože o krádežích věděl a neučinil žádná opatření, aby jim zabránil. Vojín XY se odsuzuje na dva roky odnětí svobody nepodmíněně ve vojenském nápravném zařízení v Sabinově, protože sám o své vlastní vůli a opakovaně kradl pohonné hmoty, jak vyplývá z výpovědí svědků.

            Chudák vojáček málem zkolaboval, když rozsudek vyslechl. Asi do poslední chvíle netušil, co se na něj šije. Nevím, jestli z něj dva roky v Sabinově udělaly lepšího člověka, ale vím určitě, že prokurátorovi a pár dalším důstojníkům by pár let v nápravném zařízení prospělo mnohem, mnohem víc.

            Od té doby vím, že spravedlnost je slepá, hluchá a chromá. Přesvědčil jsem se o tom ještě mockrát a podobně jako v soudce, ztratil jsem důvěru i v další orgány zaručující vymahatelnost práva – policii a státní zastupitelství. Třeba když zástupce ředitele pražské policie Zdeněk Janíček byl roku 2005 nalezen oběšený s 29 bodnými a řeznými ranami. Tedy aby bylo jasno, nejdřív se pobodal a pořezal, pak se oběsil, nikoli naopak. Policie neshledala cizí zavinění a případ uzavřela jako sebevraždu. Že se plukovník Janíček v té době intenzívně zabýval aktivitami mafiána Radovana Krejčíře a jeho možným napojením na orgány státní správy, to je jistě jen náhoda. Nebo když r. 2004 určitá mafiánská skupina (opět se silnou Krejčířovou stopou) podala žalobu na Čepro, v níž si žalující strana nárokovala fingovanou pohledávku v hodnotě tří miliard Kč. Podařilo se jim podplatit dámu v podatelně Čepra, aby obálku s předvoláním ztratila, takže v Čepru o celém případu nikdo netušil (přesněji, nikdo kromě těch, kteří na tom s danou skupinou tajně spolupracovali). Panu soudci Hovorkovi nepřišlo vůbec divné, že se z Čepra k soudnímu jednání nikdo nedostavil, když se jednalo o 3 miliardy, a za pár minut byl hotov s vynesením rozsudku. Samozřejmě ve prospěch žalující strany. Zajímalo by mě, kolik z těch 3 miliard mu slíbili. Člověk by měl být v obraze, co kdyby někdy potřeboval služby nějakého soudce, že ano. Tedy ten Hovorka bude asi drahý, ale možná by se našel někdo levnější, kdo by mi helfnul, až na mě přijde exekutor, že jsem před 10 lety při splátce hypotéky zaplatil o 10 halířů míň a můj dluh včetně penále a poplatků za vymáhání narostl za tu dobu na 987 659,80 Kč. Vím, že se takové věci dějí, tak chci být připraven. Koneckonců, jsme v tržní společnosti, soudce poskytuje službu, a komu by měl vyhovět, když ne tomu, kdo víc zaplatí, že ano. To je přece normální. Nebo ne?