Loni jsme usoudili, že inflace začíná být tak nepříjemná, že nemá smysl držet peníze na účtech. Ani ty nejlepší úroky z termínovaných vkladů zdaleka nepokrývají inflaci, takže platí paradoxní, leč v Čechách zatím obligátní: čím déle máš peníze na účtě, tím jich máš míň.
Protože nejsme žádní burzovní hráči, řekli jsme si, že nejlepší investicí bude pořízení nemovitosti. Začali jsme pokukovat po pozemcích v našem okolí, kde by se dalo něco postavit. Kritéria byla dost přísná: mělo by to být blízko centra Neratovic, aby Martin mohl pěšky dojít do školy. Jiné město jsme vůbec neřešili, kromě Martina by musela složitě dojíždět za prací i Hanka.
Ovšem ukázalo se, že naše požadavky jsou v podstatě nesplnitelné. Volné pozemky v Neratovicích prostě nejsou. Těch pár, co jsou zatím nezastavěné, drží v rukou spekulanti a čekají, že ceny dál porostou. Asi mají pravdu, určitě je to lepší než peníze na účtě.Dokonce jsme vážně uvažovali, že se zúčastníme veřejné dražby na dům, který stojí na slušném místě, ale je v hrozném stavu, takže se to dá jedině zbourat a postavit na tom místě něco nového. Původní vyvolávací cena byla asi 2,8 milionu, ale za tuhle cenu se nenašel žádný zájemce. Dražba se opakovala s vyvolávací cenou 1,4 mil. To už vypadalo rozumněji. Nechali jsme si zpracovat odhad, kolik by stálo zbourání a likvidace sutin. Ukázalo se, že je to dost drahá záležitost, takže v součtu s cenou domu bychom se dostali o dost výš, než kolik jsme byli ochotni dát za pozemek. Aukce jsme se nezúčastnili, pak jsme se doslechli, že to nakonec bylo vydraženo asi za 2 mil. Kč. To by měl zajímalo, co s tím ten člověk bude dělat. V té chvíli jsme ještě pořád věřili, že se něco rozumného v blízkém okolí přece musí najít. Postupem času naše víra slábla, až jsme nakonec pochopili, že pokud nechceme čekat třeba několik let na náhodnou příležitost, nezbývá než koupit starší domek a přestavět ho.
Pár jsme jich viděli, vesměs drahých a ještě dražších. Ty drahé byly hodně špatné, některé z těch dražších byly lepší, ale cenou už nad naše poměry. Při brouzdání po internetových nabídkách realitek Hanka narazila na jeden, který se nám oběma zdál v rozumném stavu, za cenu něco mezi drahou a dražší. Zavolali jsme makléři a zjistili jsme, že na nejbližší sobotu je naplánována prohlídka. Zájemců je víc, takže jsou návštěvy rozplánovány po čtvrthodině. Kuk sem, kuk tam, pokud máš otázky tak se ptej hned, nebo mlč navždy, a v pondělí zavolej, jestli máš zájem. Kdo dřív zavolá, ten to dostane. Zdálo se nám to docela slušné, makléř samozřejmě vychvaloval, jak je to perfektní, stačí trochu vyluxovat a můžeme se stěhovat. Navíc o dva domy vedle bydlí Vojta, Martinův kamarád. Zavolal jsem v pondělí ráno v 8 hodin, asi jsem makléře zastihl ještě v posteli.Ale byli jsme první a domek byl náš. Tedy ještě ne, následovaly týdny sepisování smluv o smlouvách, smluv o hypotékách, smluv pojišťovacích, a nakonec smluv o kterých byly ty smlouvy o smlouvách. Zdálo se nám to náročné, ale nakonec se všechno podařilo a stali jsme se majiteli domku v Neratovicích v ulici Jungmannově.
Trochu jsme tušili, že to náročnější máme teprve před sebou, ale zatím jsme netušili o kolik.Plán byl následující: domek převezmeme někdy koncem května, v půlce června začneme rekonstruovat a na konci prázdnin se budeme stěhovat. Mezitím prodáme náš panelákový byt, dostaneme peníze předem, což nám pomůže zaplatit rekonstrukci a ještě splatit část hypotéky. Skvěle vymyšleno, ale to jsme si mysleli, že žijeme v tržní společnosti, kde je kupující pánem a dodavatelé se o něj perou. Omyl, který jsme poznali hned při pokusu o domluvu se stavební firmou, o které jsme si celou dobu mysleli, že nám tu
rekonstrukci rádi udělají.Pozvali jsme si šéfa, aby se přišel podívat jak to vypadá, čekali jsme že nám poradí, co je v dobrém stavu a dá se ponechat, a co se musí zrekonstruovat, navrhne jak, případně zajistí projekt a udělá cenovou nabídku. Šéfík přišel, byť neochotně, žádné rady z něho nevypadly, prý co budeme chtít, to nám udělají, a až budeme vědět co tedy chceme, tak se máme ozvat. Zkusili jsme tedy sepsat a namalovat naše představy a znovu jsme mu zavolali, že už bychom to tedy chtěli rozjet, nějakou představu že už máme. Šéfík už ani nepřišel, jenom do telefonu řekl, že to asi bude problém, protože projektanti jsou teď hodně zaneprázdnění, ale bude dělat co se dá, a v pondělí se ozve. V úterý jsem mu volal, jak to vypadá. Prý to zjišťoval, paní inženýrka Váňová toho má moc a projekt udělá tak do dvou měsíců. Náhodou paní inženýrku znám, je to manželka kamaráda, se kterým chodím každou středu hrát tenis. Říkám si, že to bude brnkačka, Jolana nám to z protekce namaluje za pár dnů a můžeme začít. Zkouším to opatrně prošlapávat přes manžela Vláďu. Vláďa reaguje obratem, Jolana to pro nás ráda udělá, ale má toho teď strašně moc, tak to bude chvíli trvat. Už tušíme, že náš časový plán dostává trhliny. Naděje svitla, když Hanka přišla z práce s tipem na dobrého projektanta, bývalého pracovníka Spolany, tedy vlastně kolegu. Známe se dobře s pár lidmi, co se dobře znají s ním; nějaká te přímluva a třeba se dostaneme dopředu v pořadníku. Projektant Ing. Zoula se tvářil ochotně, přišel se podívat, popovídali jsme co si představujeme. Prý toho má strašně moc, ale když už jsme se na něj obrátili, tak nás v tom nenechá. Buďto to namaluje sám, nebo to přehodí na svou sestru, která taky projektuje, a dokonce je autorkou projektu předchozí přestavby a dostavby našeho domku, jež probíhala v roce 1986. Dalších pár týdnů domlouvání, je jasné že Zoula to dělat nebude, ale prý ukecal sestru, že se toho ujme. Paní inženýrka Zoulová se taky přišla podívat, nechala si vysvětlit co chceme, mrkla do plánů. Pak řekla, že si to rozmyslí, jestli se do toho pustí sama, nebo to postoupí někomu dalšímu, ale někdo nám to určitě namaluje. Další týden, a už víme, že ani paní Zoulová to nebude. Prý spolupracuje s nějakou další projektantkou, která je výborná, ale taky nemá čas. Ale má manžela, který je taky projektant. Sice je na invalidním lůžku a nemůže chodit, ale prý se jí podařilo ho přesvědčit, že projekt se dá malovat i vleže. Tak mu máme zavolat a dohodnout se s ním. Trochu jsme zalitovali, že jsme nezůstali u Jolany, dva měsíce jsou v tahu a nepohnuli jsme se ani trochu. Myšlenka, že si necháme namalovat projekt, a pak to třeba ten projektant i ohlídá jako stavební dozor, se nám zdá docela rozumná, navíc by se projekt dal použít jako podklad pro poptávku, když poptáme víc firem tak ušetříme. S termínem stěhování na konci prázdnin jsme se už rozloučili, ale otálet s rekonstrukcí nechceme, v zimě by bylo dobré tam bydlet, jinak se z toho stane ruina (přál bych vám vidět, jak to vypadá teď, a to je zima ještě daleko). Pokorně voláme Jolaně, že bychom ten projekt přecejen chtěli. Současně rozesíláme přes internet poptávku na stavební firmu a oslovujeme rovněž na internetu nalezeného člověka, který nabízí stavební dozor a související služby. Další schůzky v našem domečku (jedna s Jolanou, jedna se stavebním dozorem), další vysvětlování našich představ. Stavební dozor se tváří, že do týdne zpracuje podklad pro provedení výběrového řízení (chtěli jsme po něm mj. pomoci s výběrem firmy, určitě bude hromada zájemců). Podklady se nekonaly, po stavebním dozoru se země slehla. Jolana slibuje že začne s projektem za měsíc. Nebude to ale projekt na celou rekonstrukci, ale jenom na přístavbu verandy. Na ostatní věci nemá smysl projekt dělat. Konečně nám začíná svítat. Pro projektanty je to nezajímavé. Spousta koordinace a subdodávek (topení, plyn, voda, elektřina, zateplení, sanace vlhkosti, sem tam nějaká příčka, práce dost ale celkem vzato minimum stavebních úprav. Je jim blbé si za to říct tolik peněz jako za vyprojektování nového baráku, ale za málo se jim to nevyplatí dělat. Kontaktujeme dalšího člověka, který nabízí stavební dozor, další schůzka, další nezdar, prý nemá co dozorovat, když neexistuje projekt. Zároveň se ztotožňuje s názorem, že na tohle nemá smysl dělat projekt. Připadá nám to jako pohádka o kohoutkovi a slepičce.Na naši internetovou poptávku na stavební firmu jsme dostali dvě reakce. Jednu od soukromníčka z Neratovic s rusky znějícím jménem, druhou od Malé stavební firmy z Mělníka (není až tak malá, ale jmenují se tak). Mají docela hezké webové stránky, a hlavně: jsou ochotni pracovat bez projektu. Vypadá to, že pokud chceme konečně začít něco dělat, nemáme moc na výběr. Mezitím jsme totiž učinili další dvě zkušenosti: soused nám doporučil člověka z Neratovic, který pro něj staví a prý velmi kvalitně. Dopadlo to standardně: človíček přišel, popovídali jsme si co bychom chtěli, on slíbil že během pár dnů udělá nabídku, a tím jsme skončili. Na poptávku na stavební dozor se nám pak ozvala firma z Prahy, že dělá nejen dozor, ale i staví, levně, kvalitně a bez navyšování ceny. Zavolal jsem, dohodli jsme se že pošlu podklady a oni vypracují nabídku nebo se ozvou a vyžádají si upřesnění. Podklady jsem poslal a tím to rovněž skončilo. Při takto katastrofálním nezájmu stavebních firem jsme považovali za malý zázrak, když pan Žembery s Malou stavební firmou prohlásil, že do dvou měsíců udělá kompletní rekonstrukci. Chvíli jsme kolem toho přešlapovali (doufali jsme, že se přecejen najde někdo, kdo nám pomůže přesně naformulovat požadavky do smlouvy a třeba to pak i bude dozorovat, ale tenhle druh lidí asi vymřel). Pan Žembery nám vypracoval nabídku, která nebyla zrovna levná, ale byly dvě možnosti: drahá rekonstrukce, nebo žádná rekonstrukce. Problém je, že momentálně nemáme tolik peněz pohromadě. Původní myšlenka, že prodáme byt a dostaneme peníze v předstihu, což nám pomůže zaplatit rekonstrukci, je ve světle nastalých okolností nereálná. Doteď jsme nebyli schopni ani přibližně říct, kdy budeme schopni byt opustit. Máme sice zájemce, ale ti zase potřebují prodat jejich byt, aby měli na ten náš. Také už měli zájemce, ale ti na to spěchali a díky naši průtahům si to rozmysleli. Takže zájemci o náš byt mají problém najít zájemce o jejich byt, protože my jim nejsme schopni říct datum našeho vystěhování, a tudíž oni nejsou schopni určit datum jejich vystěhování. Další z rodiny kohoutků a slepiček.Žembery už tlačí, že se musíme rozhodnout, nebo vezme jinou zakázku, má jich prý mraky, čemuž věříme. Odhodláváme se tedy ke kompromisu, ořežeme naše požadavky tak, aby se udělalo jenom to nutné, abychom se mohli nastěhovat. 
Obnáší to sanaci proti vlhkosti, nové 
podlahy v přízemí, kompletní rozvody, nové topení včetně kotle, zateplení ze strany sousedky (ničíme jí zahrádku odkopáním zeminy kolem baráku a pokládáním fólie, tak aby se neničila ještě jednou, taky by s tím už nemusela souhlasit). A samozřejmě všechny vnitřní úpravy. Zateplení z dalších tří stran, střechu (při jednom z mých pracovních výletů na půdu jsem zjistil, že mi prší na záda, přes ujištění 
původního majitele, že střecha je v naprostém pořádku) a dostavbu verandy necháme na druhou etapu, snad příští rok na jaře.Za nezateplení tří ze čtyř stěn slevil Žembery asi 80 tisíc, ale až to budeme chtít dodělat, řekne si za ty tři stěny tři stovky. Štve nás to, ale začít už potřebujeme, takže se utěšujeme jenom tím, že až tam budeme bydlet, nebudeme na to tolik spěchat a počkáme si v klidu na víc nabídek a vybereme někoho levnějšího.Najednou jde všechno ráz na ráz, podepisujeme s Žemberym smlouvu, a než se nadějeme, hemží se to tam dělníky, kope se, vrtá se, bourá se, no a teď máme zříceninu. Jak to dopadne, na to jsme sami hodně zvědavi. Pokud to přežijeme ve zdraví, podáme zprávu.
1 komentář:
Take smutno-smiesne ;) ale som sa aspon dozvedela, co ste nestihli porozpravat u nasich ;)
Drzim palce nech uz nie su dalsie zadrhely a urcite napis ako to pokracuje (aj s fotodokumentaciou)
Okomentovat