Hokejový zápas

Aby někoho nemátl titulek, nebyl jsem to já nebo snad někdo z rodiny, kdo hrál hokej. To je sport pro ty, co umějí rozdávat rány, v naší rodině je to spíš naopak. Takže se jdeme radši jenom podívat. Přesněji řečeno, poté co jsme s Martinem asi před třemi roky navštívili zápas místní 3. ligy v Neratovicích, mě Martin celou dobu ukecával, abychom se šli podívat na pořádný stadion kde se hraje pořádný hokej, nejlíp když bude hrát Sparta. Náhoda tomu chtěla, že jsme potřebovali odvézt babičku domů do Liberce zrovna v den, kdy se hrál zápas Bílí tygři Liberec vs. HC Sparta Praha. Zkusil jsem zarezervovat lístky přes internet, ale ten hlupák tvrdošíjně odmítal, že prý je vyprodáno. Říkal jsem si, že to není možný, aby v Liberci chodilo na hokej 7 500 diváků, určitě je chyba v internetové aplikaci, někdo zase něco zmršil.

Nikoli, nezmršil. Vtrhli jsme do prosklené budky s nápisem Pokladna, u okénka bylo podezřele volno, i uhodil jsem na slečnu, jestli by nebyly nějaké lístky. Slečna na mne útrpně pohlédla a vysvětlila, že musím do těch vedlejších dveří, tady je sázková kancelář a lístky tu opravdu nemají. Neměli je ale ani vedle, bylo opravdu vyprodáno. Ovšem zas jednou se ukázalo, že není vždy potřeba rozdávat rány, někdy stačí trocha trpělivosti. Vystál jsme důlek u pokladny, zatímco jiní zájemci přišli, zeptali se, a po zjištění, že lístky nejsou, na nic nečekali a odešli. My ale tušili, že tam budou nějaké rezervace, které se úderem půl sedmé uvolní.

A tak se taky stalo. Dostali jsme lístky do 4. patra, tedy až pod střechu. Vidět bylo dobře, až na to, že si Martin zapomněl brýle (nosil je teprv týden), a tak celý zápas netušil, kde se nalézá puk.

Jak se ukázalo, nakonec to nebylo to nejpodstatnější.

Hned po vstupu do haly nás ohromila atmosféra. Někde pod námi museli mít domácí fanoušci velký buben, jehož zrychlující se dunění mělo hnát bílé tygry do boje - vzpomněl jsem si na podobný princip používaný na dračích lodích. Tam to funguje, tady to aspoň pomáhá synchronizovat potlesk a dupání fanoušků, takže zvuková kulisa je opravdu mohutná. Hokej sám je strašně rychlý, chvílemi mám i já problém sledovat kde je puk. Liberečtí se snaží, ale v přemíře snahy jim utíkají puky od hokejky, soupeř je techničtější a trestá chyby. Sparta dává rychlý první gól a do konce třetiny přidává ještě jeden. Ve druhé třetině liberečtí znovu inkasují a vypadá to na debakl. Ovšem diváci se kupodivu nepřestávají bavit, o přestávkách se konzumují klobásy a pivo, po ledě se prohánějí kluci převlečení za bílé tygry (tedy za ta zvířata, nikoli za hokejisty). Pořadatelé zorganizovali štafetový závod na šlapací čtyřkolce mezi fanoušky Sparty a Liberce, samozřejmě vyhráli liberečtí, kteří zjevně měli natrénováno a nedostávali tak často na ledové dráze hodiny. Nad ledem si poletovala velká reklamní rádiem řízená vzducholoď. Na led vedle šlapacích čtyřkolek vyjely i skutečné automobily značky Volkswagen, moc by mě zajímalo, kolik přítomných diváků to přimělo k následnému zakoupení automobilu této značky. Nás tedy ne.

Třetí třetina přinesla překvapivý obrat, liberečtí ještě přidali, zatímco sparťané se zdáli ukolébaní či snad unavení, a tak po dvou gólech ve sparťanské síti se z posledních minut zápasu stalo drama, domácí ve velkém tlaku nastřelili tyčku, ale další gól už nedali. Martin byl spokojený, ani nemusel moc křičet, čemuž jsem byl rád, neboť fandit Spartě v liberecké hale mi připadlo trochu jako dráždění chřestýše bosou nohou. Ale naštěstí v naší řadě sedělo pár fanoušků Sparty, takže když Martin dal na konci najevo radost z úspěchu svých oblíbenců, upřely se na něj pohledy spíše překvapené a pobavené, než nenávistné. Já totiž celou dobu fandil Liberci.

Nakonec asi odcházela většina diváků spokojená. Bylo to tak napínavé, že se neodbytně vtírala myšlenka, jestli to snad nebylo celé dopředu naplánované. Ale já věřím, že i když je dnešní hokej zjevně mnohem víc divadelní show než sport, pořád to ještě není jen herecký výkon podle scénáře jako přiblblý wrestling. Myslím že to by fanoušek vycítil. I když, krk bych na to asi raději nesázel.

Výstava Bodies

Datum návštěvy: neděla 9.9.2007
Místo: Praha, palác Lucerna
Výstavu předcházela velká mediální publicita, z větší části negativně zabarvená. Lékařské, akademické, a nejvíc asi novinářské veřejnosti se zdál neetický způsob nakládání s těly mrtvých Číňanů. Každému vadilo něco jiného: někomu skutečnost, že jsou to Číňané (prý autoři výstavy určitě nemají souhlas zemřelých, kdoví jestli je kvůli té výstavě přímo nezavraždili!), někomu se zdál neetický způsob prezentace exponátů v nezvyklých polohách a průřezech, a někdo prostě jenom ucítil šanci zase si na něco zanadávat. Možná část těchto diskusí přiživili sami autoři výstavy, protože při takové publicitě byla návštěvnost na celou dobu velmi dobře zajištěna. Víc než o cokoli jiného jde tady samozřejmě o výnosný byznys.
Výstava je zpracována velmi profesionálně, pro laika více než vyčerpávajícím způsobem odhaluje principy fungování lidského těla, od kosternho systému přes krevní oběh, trávicí soustavu, svaly, nervovou soustavu až třeba po podrobnou dokumentaci stádií vývoje lidského plodu. Jsou tu exponáty ukazující rozdíly mezi zdravými orgány a orgány napadenými běžnými civilizačními chorobami (plíce kuřáka, nádorová onemocnění různých orgánů, tuberkulóza apod.). Kromě vysvětlivek přímo u jednotlivých exponátů jsou po stěnách nápisy vysvětlující obecnější souvislosti nebo uvádějící různé zajímavosti, třeba i humorně podané, jako např. "Pravidelná snídaně může zlepšit paměť. Maminka má vždycky pravdu." Věřím tomu, že i pro studenty medicíny tu je leccos poučného. Takto kompletní, podrobná a hlavně autentická sbírka exponátů se asi nenajde na žádné světové univerzitě. Zajímavý je i samotný postup konzervace těl a jejich částí. Z mrtvolky se nejdříve odstraní všechna voda a potom se místo ní do tkáně napumpuje silikon. Takže jednotlivé orgány jsou na pohled naprosto autentické, ale když si člověk sáhne (u normálních exponátů se to nesmí, ale u jednoho pultu byly vzorky přímo k tomu určené), zjistí, že je to vlastně všechno z gumy.
Stručné shrnutí: pro toho, koho zajímá lidské tělo, je to jedinečná příležitost poznat, jak to všechno vlastně vevnitř vypadá a funguje.
Ovšem vstupné je hodně drahé, takže kdo musí šetřit, možná si za cenu vstupenky raději koupí anatomický atlas, do kterého se přecejen může podívat víckrát než jednou. Pro ty, kterým se zdá výstava neetická, pobuřující, ponižující a nevím co ještě, je rada jednoduchá. Nikdo vás nenutí tam chodit.

Naše dovolená v Egyptě

Přípravy
Začalo to v zimě výběrem zájezdu v katalozích několika cestovek. Hlavní slovo měl Martin a hlavním kritériem bylo množství a velikost tobogánů u hotelu. Vítězem byl vyhlášen hotel Aqua Blu v Hurghadě z nabídky CK Exim Tours. Pospíšili jsme si, abychom získali slevu za včasnou rezervaci, objednali přes internet, zaplatili, načež jsme se následujících několik měsíců přeli, kdo měl vlastně ten debilní nápad, že pojedeme v nejteplejším měsíci v roce na jedno z nejteplejších míst naší planety. Místo abychom se těšili, měli jsme z toho čím dál větší hrůzu. Naštěstí byly dny před odjezdem tak nabité a organizačně náročné, že jsme se nestlihli zbláznit strachy.
Cesta
Den odjezdu (čtvrtek 9.8.2007) přišel z ničeho nic, a nebyl to zrovna dobrý den. Martin byl s kamarádem Vojtou od pondělka na Kokoříně a byli jsme dohodnuti, že se pro něj zastavím v Mělníku, kam měli Vojtovi rodiče ve čtvrtek odpoledne cestu. Hodilo se to, cestou na Kokořín bych ztratil víc jak hodinu, a ta se při balení mohla hodit. Rovnou z práce jsem tedy dorazil do Mělníka, vyzvednul Martina, a hurá domů. Hned za Mělníkem zvoní mobil, volá Vojta že si u nich Martin zapomněl klobouk. Do egyptského vedra se klobouk hodí, domlouváme se s Vojtou že s ním doběhne před barák a my si ho přijedeme vyzvednout. Vyhlížím kde bych otočil, kousíček před Kelskými vinicemi vidím cestu odbočující doleva, vyhodím blinkr, přibrzdím - a prásk! Letíme autem ven ze silnice a přistáváme ve stráni mezi mladými stromky. Martin je pořádně vylekanej, naštěstí bolesti břicha, na které si stěžoval, brzy přešly. Chvíli nám trvalo, než jsme pochopili, co se stalo. Za námi jel malý autobus, viděl jsem ho v zrcátku, ale nejeli jsme moc rychle, tak mě nenapadlo, že bych měl dávat při odbočení extra pozor. Jenže silnice byla vlhká, řidič autobusu jel dost blízko, a když šlápl na brzdu, díky skvělému zařízení, zvanému ABS, pokračoval v jízdě směrem do mého kufru. Máme štěstí, že se nám nic nestalo, ovšem totéž se nedá říct o autu. Karosérie je z poloviny na odpis, nedá se nic dělat, musíme čekat na policii a doufat, že to nebude trvat víc jak dvě hodiny. Je šest, v deset máme být na letišti a ještě nemáme sbaleno. Naštěstí policajti neřešili v tu chvíli jinou bouračku, takže přijeli za chvilku, udělali pár fotek, nakreslili plánek, sepsali protokoly a za hodinku jsme byli volní. Štěstí v neštěstí. Dokonce se ukázalo, že auto je schopno pohybu, mezi stromky jsme vykličkovali na cestu, kterou jsme původně chtěli využít k otočení, a hurá domů. Bez klobouku, ale se šancí, že stihneme odlet. Hanka zatím sbalila většinu věcí, ani jsme nestihli zažít stres z balení, a už jsme byli na cestě na letiště.
Den končí líp než se vyvíjel. U přepážky Exim Tours (poznali jsme ji hned, jediná hodně dlouhá fronta v celé hale) jsme dostali letenky a pokyny, zavazadla nám odbavili, dokonce jsme uchránili i dvě láhve pití, které jsme brali s sebou na palubu. Letadlo Českých aerolinií odlétá o chvilku později (čekáme na dva opozdilce), ale jinak už je všechno v pohodě. Letr trvá něco přes 4 hodiny, maličko si pospíme, stihneme se i najíst (Martin si přál, abychom ho vzbudili, aby o něco nepřišel) a kolem čtvrté ráno přistáváme v Hurhgadě. Opět trochu čekání ve frontě na víza, pak na kufry, pak už najít ten správný autobus - průvodci z Exim Tours to mají celkem pod kontrolou. Kolem půl šesté jsme na cestě k hotelu, v autobuse dostaneme ještě pár informací a už jsme tady, hned první zastávka je Aqua Blu.
Hotel
Hotelový komplex nevypadá špatně. V hlavní budově je recepce a o patro níž jídelna. Pokoje jsou v několika měnších budovách, ta naše má číslo 10, pokoje 5427 a 5428. Komplex je společný pro dva hotely, patří se několik bazénů, kromě jiného i jeden s umělými vlnami, a taky kýžené tobogány. Moře není úplně blízko, musí se přes silnici do dalšího hotelu (Albatros Beach, ze stejné skupiny jako naše dva). Od našeho hotelu tam jezdí shuttle, ale většinou to vyjde rychleji pěšky, je to necelý kilometr. První dny střídáme ráno pláž, přes poledne se schováváme před sluníčkem na klimatizovanémpokoji, odpoledne jdeme na chvíli k bazénu. Není jednoduché najít volný
slunečník, ráno lidi chodí obsazovat lehátka ještě před snídaní, kdo přijde pozdě, těžko hledá místo ve stínu. Ke konci pobytu jsme pořadí prohodili, ráno kluše někdo z nás před snídaní k bazénu obsadit slunečník, po odpolední siestě chodíme k moři. Jsou tady dvě pláže, jedna písčitá, rychleji se svažující, vhodná na koupání; druhá mnohem mělčí, spíš kamenitá, s korálovými útesy. Máme dvoje brýle a trubky, zkoušíme šnorchlovat. Přestože je to hodně blízko břehu a jsou tu hromady turistů, jsou k vidění docela pěkné ryby. Tohle, a pak výlet do Luxoru, jsou věci, které stojí za zapamatování. Ráno je odliv, díky mělké vodě ustoupí hladina nejmíň o 50 metrů. Zůstávají izolované louže a jezírka, kde je voda úplně horká. Honí se tu malé rybky, běhají tu takové pohyblivé škeble (Martin tomu říká živé kamínky) a v zákoutích se schovávají spousty mořských hvězdic a hvězdiček. Dalších pár desítek metrů od břehu je pás korálových útesů, mezi nimiž se prohánějí ryby nejrůznějších tvarů a barev. Pokoušeli jsme se je vyfotit. Přestože díky nezkušenosti nestojí většina snímků za moc, pár ryb se podařilo zachytit.


Výlet do Luxoru
Delegát cestovky nám druhý den po příjezdu nabídl hromadu zájezdů. Nechali jsme se zlákat na Luxor (všichni) a na večeři u beduínů(bez Hanky). Nakonec jsme i do Luxoru odjeli bez Hanky, protože ji večer před odjezdem postihla "faraonova pomsta". Odjezd je v 6:50 od hotelu, kolem 7.00 se řadí kolona, neboť z Hurgady do Luxoru se nedá cetovat samostatně. Jezdí se v koloně s ozbrojeným doprovodem. V městečkách, kudy se projíždí, se na dobu průjezdu zastavuje veškerý provoz. Většina cesty je nuda: písek vpravo, písek vlevo, chvíli zpestření, když projíždíme průsmykem v horách, ale stejně jsou to jenom holé skály, a zase písek a kameny. Občas mineme malou oázu, většinou jen jedno dvě stavení a pár palem. Až když se přiblížíme k Nilu, ráz krajiny se změní a je vidět i trochu zeleně. Do Luxoru dorážíme chvilku před jedenáctou dopoledne. Prohlídka začíná Údolím králů. Stojíme frontu na lístky, pak další frontu na vláček, který nás doveze o pár stovek metrů dál a pak už následuje poněkud úmorná pochůzka mezi hrobkami. V ceně je vstup do libovolných tří hrobek z celkových asi dvaceti, ovšem do té nejznámější, Tutanchámonovy, se platí vstupné zvlášť (tuším asi 100 egyptských liber, tj. 400 Kč na osobu). Na radu průvodkyně tam nejdeme, hrobka sama prý nepatří mezi ty nejzajímavější. Je ale jediná, ve které jsou ostatky faraóna, i když v dost špatném stavu, protože hodně cestovaly, než se vrátily na původní místo. Vybíráme si Ramsese II., Thutmose IV. a ještě jednoho nevím kterého, v tom vedru je to člověku skoro jedno. Zajít do hrobky není žádná úleva, byť jsou vytesány do skály, je tam hodně dusno a vydýcháno, takže prohlídneme nástěnné malby- zajímavé, mockrát viděné na obrázcích, ale ve skutečnosti na člověka dýchne atmosféra dávných tisíciletí. Jen kdyby nebylo takové vedro. Takhle proběhneme dlouhou chodbou, kde jsou po stranách občas výklenky, v nichž není nic, dojdeme do samotné hrobky, což je nevelká místnost s vyšším stropem a kamenným sarkofágem uprostřed, obejdeme ho dokola a pádíme zpátky. V jedné hrobce nás zastaví Egypťan, začne nám ukazovat obrázky na zdi a něco vysvětlovat, jeho angličtině není moc rozumět, ale protože nás současně ovívá nějakým vějířem, je jeho motivace zřejmá: očekává se bakšiš. Ještě v autobuse jsme dostali od průvodkyně přednášku o místních zvycích, kromě jiného zmínila, že bakšiš je běžnou součástí jejich života, dávají si ho i mezi sebou za drobné úsluhy, a jeho výše je v podstatě pevná: 5 liber neboli 1 US dolar. Sáhl jsem do peněženky pro dolar, ale domorodec si žádá domorodou měnu. Zblblý horkem mu dávám místo dolaru 20 liber, tedy 4x víc než jsem chtěl. Ani nevypadal moc potěšeně, kdoví jestli jsem ho neurazil, že jsem mu dal moc. Na prohlídku jsme dostali asi 3/4 hodiny rozchod, ale po půl hodině už sedíme venku pod stříškou a těšíme se na klimatizovaný autobus. Ten nás popovezl jenom kousek, zastavujeme se v alabastrové dílně. Bokovka pro průvodce, určitě mají provizi za to, že jim vodí zákazníky. Proto nás důrazně varovali, ať nekupujeme žádné předměty od místních prodavačů, kteří pronásledují turisty na cestě mezi vchodem s pokladnami a parkovištěm. Je obtížné se mezi nimi proplést a jakmile člověk dá najevo, že by mohl přemýšlet o koupi, už se jich nezbaví. Ale ceny se dají v pohodě usmlouvat na desetinu, takže nakonec by se to tu vyplatilo víc, než přímo v dílně, kde se to vyrábí. Tam nemůžou jít tak nízko, protože odvádí onu provizi. Průvodkyně nás varovala, že sošky, co se nabízejí na ulici, jsou z napodobeniny kamene a že se hned rozbijí, ale to byly kecy, mlátili s tím před námi o zem, aby dokázali, že je to pravé. Až nám jich s Martinem bylo líto, moc kupců nenašli. V alabastrové dílně dostaneme nejdřív přednášku, jak se vyrábí alabastr, včetně praktické ukázky. Pěkná fuška, opracovat kámen (i když jenom vápenec) zvenčí i zevnitř tak, že je tlustý 1-2 mm. Po přednášce je prohlídka prostor, kterým říkají muzeum, ale všechny zdejší exponáty jsou samozřejmě na prodej. Kupujeme dvě malé kočky z černého kamene, kterému říkají bazalt. Aby nám ukázali, jak je bazalt tvrdý, pustí větší černou sošku na zem. Soška je v pořádku, dlaždice je rozbitá (ale to byla už i předtím). Největší místní atrakcí je automat s pepsikolou a záchod který můžeme použít zdarma, zatímco všude jince se za něj platí libra. Ale za ty kočky bychom mohli chodit na záchod ještě dneska. Nasedáme do autobusu a pokračujeme k chrámu bohyně Hatšepsut. Opakuje se procedura s vláčkem, chrám je veliký, jako stavba určitě zajímavý (zpoloviny vsazený do skály), ale vevnitř není nic, my nemáme v hlavě taky nic kromě touhy dostat se zpátky do chládku. Na zpáteční cestě znovu otravují prodavači, jeden nám nabízí dvě sošky za jednu libru. Už sahám po peněžence a vytahuju libru, ale on se na mě oboří, že přece říkal "Egyptian pound", a to je samozřejmě 100 liber. Schovávám peněženku zpátky, klučina na nás křičí celou cestu a snižuje nabídky, poslední co jsme slyšeli bylo 20 liber, ale křičel ještě když jsme byli v autobuse. Kdybych nebyl nechtěně štědrý k vydřiduchovi v hrobce, mohli jsme mít dvě sošky Tutanchámona. Ale hlavně že jsme přežili další zastavení, i když s bolavou hlavou. Poslední dopolední atrakce jsou Memnónovy kolosy. Jsou to dvě obrovské sochy, rozbité na spoustu kusů a znovu poskládané dohromady. Vylézáme z autobusu jen na pár cvaknutí fotoaparátem a utíkáme zpátky, vedro je k zalknutí. Následuje další atrakce, kterou si mohli odpustit: plavba na lodičkách po Nilu. Nasedáme do čtyř motorových lodí, které asi 20 minut plují po proudu Nilu. Benzínové motory smrdí, houpe to jak si loďky navzájem vyrábí vlny, na záda mi pálí slunce, hlava mi třeští a pomalu ale jistě se mi zvedá žaludek. Konečně přejedeme na druhou stranu Nilu a jdeme do hotelu na oběd. Martin s Romanem si něco nabrali, já nejsem schopen nic pozřít. Zkusím kousek melounu, ale dvakrát kousnu a stačilo. Roman se přiznal, že se sice najedl, ale pak toho litoval. Ale aspoň jsme vypili 1,5 l láhev vody, to nás zachránilo od smrti žízní. Nasedáme do autobusu, který mezitím dorazil přes most za námi, a jedeme do chrámu v Karnaku. Chvíli koketujeme s myšlenkou, že bychom zůstali v autobusu a už nikam nevylézali, je tu tak krásný chládek. Ale průvodkyně nás přesvědčuje, že tohle bude nejzajímavější z celého výletu. Asi měla pravdu, rozhodně je to nejmonumentálnější stavba, jakou kdokoli z nás kdy viděl. Sloužilo to k bohoslužbám asi 2000 let, a celou tu dobu to rozšiřovali a zvětšovali, protože každý vládnoucí faraon cítil potřebu se nenechat zahanbit těmi předchozími. Ukázali nám malby na stěnách, někde i se zachovalými barvami. Dostali jsme zasvěcený výklad k obrázku boha plodnosti na zdi. Svou sochu tu nemají jenom faraoni a jejich ženy a děti, ale taky posvátný brouk scarabeus; tenhle prý je největší na světě. Kdo jej obejde jednou, bude mít štěstí. Kdo třikrát, bude mít lásku, kdo pětkrát, bude mít peníze. A kdo sedmkrát, bude mít všechno. Martin s Romanem absolvují 7 koleček proti směru hodinových ručiček, já to dokumentuju, kdyby se třeba někdy matka příroda ptala, ať máme důkaz. Zajímavostí je, že v minulém století se Egypťané rozhodli originálním způsobem vyčistit chrám od nánosu písku, do kterého chrám po tisíce let zapadal. Navedli sem koryto Nilu, čímž skutečně vyplavili písek, ale také zničili spoustu cenných stavebních prvků a narušili statiku většiny staveb.
Poslední zastávkou je papyrusová dílna. Výklad provádí sama průvodkyně včetně demonstrace postupu při výrobě papyru. Zjevně to nedělá poprvé. Pokud by to někdo chtěl vyzkoušet, tady je návod: vezmi pár stonků papyrusu (rostina trochu podobná bambusu). Nařež je na takové kusy, jak velký chceš mít výsledný papyrus (počítá se s čtvercovým tvarem). Ze stonků oloupej kůru a nařež je podélně na pláty silné asi 2 mm. Z plátků vytluč vodu paličkou na maso. Poté z nich vylisuj zbytky vody válečkem na těsto. Teď když jsou dost placaté, nalož je do misky s vodou. Nech je tam týden až dva (po dvou týdnech plátky zhnědnou a jsou považovány za kvalitnější). Vyndej je a můžeš vyrábět list papyru tak, že pokládáš střídavě podélně a napříč jednotlivé pásky tak, že vytvoří mřížkovitou strukturu. Když je list upleten, je potřeba ho vylisovat. V dílně na to měli ruční lis, ale dřív se prý používaly i jenom těžké kameny. A to je všechno, výsledek je rovněž zdokumentován. Samořejmě hlavním bodem programu je nákup ručně malovaných papyrů, kterých tu mají vystavené stovky od malých za pár liber po velké za tisíce. Koupili jsme čtyři maličké, na smlouvání jsme neměl sílu, takže nám nakonec sami nabídli "slevu" v podobě jednoho většího papyru zdarma. A pak už jsme spěchali do autobusu, protože nás průvodkyně vystrašila, že když nestihneme kolonu v 7 večer, budeme muset čekat až do rána na další. Stihli jsme to, cestu zpátky jsme zčásti prospali a po jedenácté večer jsme byli zpátky na hotelu. Bylo to zajímavé a bylo toho dost. Což se dá říci o celé letošní dovolené. A jak dopadl náš výlet k beduínům? Nijak, pod dojmem úmorného vedla v Luxoru a stále hrozící faraonovy pomsty jsme zájezd odřekli. Hanka se z toho sice za dva dny dostala, já jsem naopak byl ve stavu zvýšené bdělosti celou druhou polovinu pobytu a Roman taky nevypadal úplně v pohodě. Tak třeba někdy příště, spolu s pyramidami, na ty jsme si tentokrát taky netroufli.

České hrady - Kunětická hora

Po loňském úspěchu Řevu Řevnice (zejména vystoupení Wohnoutů) jsme si s Martinem řekli, že zkusíme zas nějaký hudební festival. Protože hlavním kritériem bylo, aby vystupovali Wohnouti a Divokej Bill, nebyla volba složitá: České hrady. Čtyři po sobě následující víkendy na čtyřech různých hradech, vždy s velmi podobným programem. Očekávaná účast kolem 20 000 návštěvníků. První zastavení proběhlo na hradu Žebrák, to jsme nestihli. Druhé na Kunětické hoře, tam jsme vyrazili v sobotu 21. července 2007 před obědem. Spěchali jsme, abychom stihli první z Martinových oblíbenců: UDG začínají na Stage A od 12:30 hod. Cesta byla pohodová, ale pod Kunětickou horou už byl docela problém zaparkovat. Pořadatelé připravili k tomuto účelu velkou louku (nikoli zadarmo), zakládali jsme třetí řadu na podkladu, který vzhledem i zápachem poněkud připomínal - hromadu hnoje. Doufali jsme, že to není předzvěst toho, do čeho se hrneme. Nebyla, když jsme se vybrodili na silnici, šlo všechno jak na drátkách. Šipky nás dovedly k areálu pod hradem, před vchodem jsme zaplatili jeden dospělý lístek (desetileté děti to mají zdarma), prošli jsme přes pořadatelské komando a rozbili stan (rozuměj: natáhli deku) před pódiem, kde byli v plné jízdě UDG. Na začátek dobrý rozjezd, kapela šlape, diváci, i když zatím nijak namačkaní u pódia, jsou spokojeni, ale co naplat, hvězdy dne teprve přijdou.
Mezitím se na druhém pódiu (Stage B) nachystali bratři Orffové. Zajímavá hudba, ale na festival až příliš komorní, trochu jazzíku, atmosféra v klubu by byla velmi příjemná, ale tady se návštěvníci, namlsaní z UDG a těšící se na Divokého Billa, Wohnouty a jiné divočáky, zjevně neodvázali. Většina se dlouho před půl třetí přesunula ke Stage A, až mi bylo Orffů trochu líto, tak špatně zase nehráli. Ale málo platné, jedním z hlavních lákadel dne je určitě Divokej Bill. Publikum docela obstojně zhoustlo, Bill zahrál svůj standard, což v pohodě stačilo, aby se posluchači u pódia rozvášnili natolik, že po hodnině se nechtěli smířit s tím, že je představení u konce. A honem zase ke Stage B, od půl čtvrté hraje Hudba Praha. Na tu se těším, většina účastníků jejich začátky nepamatuje, ale já ano, a zajímá mě jak znějí po letech. Hned po prvních taktech je jasné, že je to stará dobrá Jasná páka alias Hudba Praha. Žádné velké stylové kotrmelce, pořád je to ten melodický český punk (na rozdíl od angloamerického, tohle je měkčí, muzikantsky náročnější, ale odvázat se u toho dá taky velice dobře). Zahráli pár největších hitů i něco nového, trochu mě překvapilo, že nezazněla snad ta nejslavnější, Na Žofíně (Špinavý záda). Byl bych se vsadil, že ji dají, je to vypalovačka na festival jak dělaná, lidi by si refrén určitě vychutnali. Tak snad příště, ale na další hrad kvůli tomu za týden nepojedem.
A máme tu 16:30 a kapelu Wohnout na Stage A. To je muzika pro davy, šlape jim to neskutečně, a kdo zná texty, nebo má mimořádně odolné uši a slyší, o čem zpívají, ten si může nejen zaskákat, ale i srdečně se zasmát. Jedním z charakteristických rysů Wohnoutí tvorby je, že nikdy nevíte, kdy je to recese a kdy to myslí vážně. A kapelu to určitě taky baví, takže opět velká spokojenost.
Po Wohnoutech máme chvíli odpočinku, na Stage B hrají hiphop (Indy & Wich a PSH), Martin si je sice chtěl poslechnout, ale moc dlouho se to nedalo. Rockové publikum tuhle muziku nežere a hiphoperů na takovéto akce moc nepřijde. Někteří přítomní jen tak polehávají, jiní si čtou (MF Dnes se v areálu rozdávala zadarmo, stejně jako třeba balónky či klíčenky s logem Seznam.cz).
Další z účastníků využívají "hluché" místo k návštěvě stánků s občerstvením nebo s ukázkami starých řemesel.
Čtvrt hodiny před koncem vystoupení PSH se prakticky všichni posluchači přesunuli před Stage A, kde už ladila nástroje skupina Anety Langerové. K mému překvapení, i když tahle muzika mezi ostatní až tak nezapadala, šlo zjevně o vrchol dne, aspoň z pohledu diváků. Teď už se před pódiem nedá hnout a lidi stojí až ke stánkům, což je od pódia asi 50 m. Aneta začíná písní z nového alba, zůstáváme ještě na jednu, není to úplně špatné, kapela šlape, Aneta slušně zpívá, ale stejně blouznění fanoušků nechápu, tohle přece není ani z poloviny takovej vodvaz jako vystoupení Wohnoutů nebo Divokýho Billa. Nevadí, stejně už je pozdě, a pokud chceme být doma před úplným setměním, musíme vyrazit.
Odnášíme si (kromě reklamních předmětů od sponzorů a půllitru džusu na mém triku a kalhotech, výsledku Martinovy nevšední pozornosti) příjemný pocit ze spousty dobré muziky a těšíme se, že za rok zase na něco podobného vyrazíme.

Putování za zkamenělinami

S Martinem a jeho kamarádem Vojtou už třetí rok po sobě vyrážíme o prázdninách na pár dnů k Berounce objevovat místa, kterými se inspiroval Jaroslav Foglar hned v několika románech, nejzřetelněji v Dobrodružství v Zemi nikoho. Při minulých výpravách jsme objevovali Ameriku (nikoli tu pravou, jenom Velkou a Malou, tedy zatopené lomy), vozili se vláčkem v bývalých uhelných dolech v Chrustenicích u Loděnic (a v tamním kempu se kouleli ve veliké průhledné nafukovací kouli), lezli po hradu Žebrák, hledali Šemíkův hrob, vozili se dalším vláčkem ve skanzenu Solvayovy lomy poblíž pohádkově krásného Svatého Jana pod Skalou, ale taky jsme si třeba zařvali na Řevu Řevnice. Pořád nám ale zůstalo pár - no, spíš hodně - restíků. Některé z nich jsme chtěli vymazat ve dnech 18.-21.7.2007. Vyrazili jsme v neděli navečer, abychom ráno mohli co nejdřív začít hledat zkameněliny, což byl hlavní cíl výpravy. Utábořili jsme se v kempu ve Višňové, kousíček od hradu Křivoklát. V místním stánku s občerstvením mají pár vtipných nápisů, ale jinak nic moc k jídlu, jen samé uzeniny, a ty Vojta nesmí. Vyrážíme na průzkum místních podniků, jsou tu celé dva. Ten, který nám doporučili jako lepší, právě zavírá, ale ukázali nám oknem cestu k druhému. Tam mají otevřeno, a vida, je to vlastně v areálu vodáckého tábořiště, které vypadá líp než náš kemp. Ale nevadí, tu jednu noc v chatce 2x2 metry přežijeme, stejně zítra ráno zase balíme kufry. Restaurace je samoobslužná, naštěstí má zahrádku, kde je docela příjemně. Je 9 hodin večer, ale pořád je vedro, jestli takhle bude zítra tak se máme na co těšit. Kluci se najedli, asi ani nevěděli čeho, protože když jsou spolu, otevřou pusy a už je nezavřou, ne ovšem kvůli jídlu, jak by snad naivní rodič mohl doufat. Trošičku jsme si ještě zaházeli softballovým míčem a hajdy na kutě.
Ráno obcházíme stánek s občerstvením, můžeme mít k snídani pivo, ale pečivo nevedou. Jdeme nakoupit do potravin, kolem kterých jsme včera prošli a kde měli na tabuli nabídku pečiva: rohlíky, koblihy, loupáky a další dobroty. Martin chtěl koblihu, ale ty dneska výjimečně nepřivezli. Loupáky taky ne. Dáme si rohlík, k tomu máslo (malá nemají, jen celou osminku), zkusili jsme cvičně marmeládu, ale tu právě doprodali. Ušetříme. Abych nepomlouval náš domovský stánek s občerstvením, kromě piva nám nabídli i čaj. A já si dal utopence, sbíhaly se mi na něj sliny už od včerejška. Kluci zbodli rohlík s máslem, tak zabraní do hovoru, že by se možná obešli i bez másla, a nejspíš i bez rohlíku. Pak rychle zabalit a autem vyjíždíme podle Berounky směr Skryje.

Je to vesnička vysoko nad řekou, na návsi mají velké parkoviště, ale bez kousku stínu, sluníčko už začíná pěkně pražit. Mají tu muzeum Joachima Barranda, určitě nám tam poradí, kde se nejlíp hledají zkameněliny. Ovšem chybička se vloudí, je pondělí, muzeum má zavřeno. Obracíme auto a jedeme serpentinami zpátky dolů k řece. Podle průvodce jsou naleziště zkamenělin ve stráni hned naproti mostu. To by bylo, abychom to nenašli. Vyrážíme po cestičce, která nás po chvíli chůze dovede k tábořišti. Na zkameněliny to nevypadá, ale mají tu stánek, kde si koupíme zmrzlinu, abychom se ochladili. Cestou sem nás předjel traktor s fekálním vozem, teď ho vidíme v akci. Moc to nevoní, tak se nezdržujeme a vykročíme zpátky. Tohle není zjevně ta správná cesta, ale jak kluci konstatovali, díky té zmrzlině to nebyla zbytečná zacházka. Druhý pokus je lepší, za silnicí ve stráni vidíme pěšinku, po ní lezeme do kopce a narážíme na kamennou suť. Spousta kamenů má zřetelné stopy po zkamenělinách. Trávíme tu asi hodinu, celou zkamenělinu jsme sice nenašli, ale pár kamenů s otisky nebo i s kousky zkamenělých živočichů ano. Vojtova sbírka je sice menší (my s Martinem táhneme půl igelitky šutrů), ale hezčí.

Máme poledne, sluníčko nesnesitelně praží, tak hledáme útočiště v autě, kde je nastaveno příjemných 22 stupňů. Kdyby tu podávali i oběd, klidně bychom tu vydrželi do večera. Ale děcka jsou hladová, takže jedeme do Rakovníka, kde máme vyhlídnuté ubytování v kempu u koupaliště. Nejdřív ale na náměstí hledáme podnik kde nám nalejou - oprava - kde nám usmaží krokety, nebo aspoň hranolky. To jsou pro oba kluky základní potraviny, jako pro jiné lidi chleba. Asi to není zdravější než uzeniny, ale aspoň nehrozí salámový jed. Ještě na náměstí kupuju plán Rakovníka, abychom našli kýžené koupaliště. Kupodivu to pomohlo, k areálu koupaliště a kempu dorážíme bez problémů. Ubytováváme se v posledním volném karavanu. Je tu dusno, ale jinak pro kluky zážitek. Koupání už míň, voda je špinavá, Martin tvrdí že je moc studená a tak si nakonec na tobogánu ani moc nezajezdí. Zato pijeme jak duhy, naštěstí tu mají restauraci ve veliké dřevěné stodole, potažené maskovacími sítěmi. Pití je tu dost, i něco k jídlu se najde, Vojta poslušně zavrhuje uzeniny a dává si smažený květák, samozřejmě s kroketami.
Navečer je pár přeháněk, ale mezi nimi si stihneme trochu zatrénovat softball a zahrát karty. A taky zašlapat po rybníku na šlapadle. Docela fuška, hlavně řízení, přecejen mezi joystickem a kormidlem jsou určité malé odlišnosti. Protože jsme se koupali ve špinavém rybníku, jdeme si do pokladny koupit tři žetony na teplou vodu, abychom se pořádně osprchovali. Žetony fungují, voda teče a můžeme si vybrat: buďto studenou, nebo studenější. Brali jsme studenou, ale vystačily nám dva žetony, nevím proč, ale byla to rychlovka. Třetí žeton mám schovaný na památku.

Ráno rychle balíme a opouštíme kemp, restaurace otevírá až v deset, takže musíme vymyslet jiný způsob, jak nakrmit hladové krky. Zajíždíme k Hypernově a kupujeme si pečivo a k pití džus, pár papírových tácků a Martinovi kartáček, protože ten svůj vtipně ztratil, zřejmě v naději, že si už nebude muset čistit zuby. Zajeli jsme do stínu nějakého domku, sedli si na obrubník a v "polních" podmínkách jsme posnídali. Dnešní cíl vybírali kluci, přesněji už měli vybráno dávno dopředu: musíme navštívit Dinopark v Plzni. Byli jsme tam, dinosaury viděli, včetně představení v 3D kině, a kdo chce vědět, jaké to bylo, ať se tam zajde podívat. Každopádně kluci vypadali spokojeně, i když bylo vedro jak v sauně.

Plán na odpoledne zněl: akvapark. Ovšem na můj dotaz v prodejně dinosauřích suvenýrů, kde že je tu nejbližší akvapark, mi prodavačka odvětila, že v Berouně. Poklesly nám čelisti a vyrazili jsme do Berouna. V autě kluci zjistili, že mají hlad; v dinoparku si dali k obědu zmrzlinu, a teď se ukázalo, že to bylo málo.
V Berouně bylo tedy základním úkolem najít místo, kde nám udělají krokety nebo hranolky. První podnik, kam jsme vlezli, vypadal sice pěkně, ale zrovna jim nešla elektřina, a tak nám doporučili zkusit to jinde. O kousem dál v jedné z uliček k náměstí jsme vlezli do další restaurace, objednali jsme si pití a když jsme vybírali jídlo, paní nás upozornila, že neví, jak to s tím jídlem bude, protože nejde proud. Šla se zeptat do kuchyně a vrátila se s dobrou zprávou, kuchař elektřinu nepotřebuje, umí vařit (a dokonce smažit) i na plynu. Úkol číslo jedna se tedy podařilo splnit, a teď jsme vyrazili hledat akvapark. Po chvíli tápání jsme pochopili, že se jedná o vnitřní bazén, což nakonec nebylo úplně na škodu. Měli tu spoustu zajímavých atrakcí, včetně čipových náramků, pomocí kterých se otevíraly a zavíraly skříňky a dalo se s nimi procházet turniketem, někomu to šlo dovnitř, někomu ven, šťastlivcům i oběma směry. Kluci se vyblbli na tobogánech (na tom menším se jezdilo v nafukovacích kruzích), na prudké skluzavce a v jeskyni s umělými vlnami.
Myslím že byli spokojeni, a jako bonus navíc - přežili to ve zdraví! Jenom já jsem zabodoval, když se mi podařilo ztratit brýle. Tedy spíš je někdo šlohnul z věšáku, kam jsem si je pověsil vedle ručníků. Asi to byl nějaký ubožák, který potřeboval tmavé sluneční brýle a ceny u Vietnamců na něj byly moc vysoké. Chudák, asi se podivil, když zjistil, že ty brýle mají tři dioptrie.

Navečer jsme zakotvili v kempu na Karlštejně, který už dobře známe. Bohužel neměli volnou chatku, a tak jsme postavili stan, hned vedle Holanďanů a jejich obytného auta s přístavbou. Večer jsme se ještě kousek prošli směrem k hradu, ale hlavním tahákem večera nebyl nejslavnější český hrad, nýbrž stolní fotbal. V noci si Vojta zahrál na náměsíčného, ale trefil zpátky do stanu, a tak jsme i tentokrát přežili ve zdraví a v plném počtu.
Ráno jsme zajeli do nedalekých Koněpruských jeskyní, prošli jsme se po kousku naučné stezky a spěchali jsme do Berouna na oběd, tentokrát se pánové nechali ukecat a vyměnili krokety za pizzu. Pak jsem se zase já nechal ukecat a zašli jsme ještě jednou do akvaparku (tmavé brýle se nenašly, ale aspoň se mi podařilo neztratit ty normální, další jsem už s sebou neměl).

A pak už jsme vyrazili k domovu, spokojeni že jsme živi, zdrávi, něco jsme viděli a něco jsme si ještě nechali na příště.

proč mám rád Járu Cimrmana

Protože to byl pravý a nefalšovaný Čech.
Protože mu vždycky o vlásek uteklo prvenství; to my Češi dobře známe, třeba ve fotbale, i když nám ty vlásky poslední dobou nabývají na objemu jak v reklamách na nepřekonatelný šampón nejmenované značky .
Protože když už měl tu smůlu a sám se neproslavil, zanechal po sobě aspoň slavné potomky. Že nevíte o kom je řeč? Tak třeba Bob Dylan. Kdo nezná jeho skutečné jméno, ať mrkne do nějaké hudební encyklopedie. Ano, je to tak. Z dochovaných pramenů je zřejmé, že Dylanův otec byl počat za Cimrmanova pobytu na císařském dvoře ve Vídni. Proto bylo jeho jméno zapsáno německým pravopisem, ale to nás nemůže zmást.
O tom, že Cimrman patří mezi světové velikány, svědčí například i text písně Johna Lennona "God". Lennon zde vyjmenovává nejslavnější osobnosti světových dějin a říká, že v žádnou z nich nevěří, protože věří jenom sám v sebe (pak se tedy opraví, že v sebe a v Yoko, asi si uvědomil, že by doma nedostal večeři). Ve výčtu těch osobností hned vedle Hitlera, Ježíše, Kennedyho a Elvise uvádí i Cimrmana. Nevěříte? Poslechněte si to!
Ale hlavně mám Cimrmana rád proto, že nám pomáhá přijímat vážné věci s nadhledem, ba i s úsměvem, což dělá moc dobře našim pocuchaným nervům.
V tom jsou pánové Svěrák a Smoljak důstojnými pokračovateli Jaroslava Haška. Mimochodem, o Švejkovi jsme se učili ve škole, že to je jediný opravdu světově proslulý román českého spisovatele. Nevěřte tomu. V cizině se na něj neptejte, budou na vás koukat jak na vyoranou myš. Ale zkuste se poptat v Česku, kdo zná Švejka. Že ho zná každý Čech? Omyl, každý Čech ví, že tenhle román existuje, dokonce ví, kdo ho napsal a o čem je. Ale zeptejte se, kdo ho opravdu celý přečetl. Dá vám hodně práce někoho takového najít. Mně můžete věřit, já ho taky nečetl. Ale chystám se k tomu už dlouho. Zakoupil jsem ho za tím účelem asi před třiceti lety v antikvariátu. Ještě ho mám schovaný.
Pokud snad předchozí věta někomu něco připomíná, vězte, že jde o citát z Wericha.
Toho mám taky rád, ale to už je zas téma na někdy jindy...

Proč nemám rád Klause

Toto je úryvek rozhovoru, který prezident Klaus poskytl Hospodářským novinám 9.2.2007.

---------------
HN: Nevěříte, že si ničíme svoji planetu?

Klaus: Budu dělat, že jsem to vůbec neslyšel. To může říkat snad jen pan Al Gore, normální člověk těžko. Žádné ničení planety nevidím, nikdy v životě jsem neviděl a nemyslím, že nějaký vážný a rozumný člověk by to mohl říci. Vy zastupujete ekonomický tisk, tak předpokládám jistou ekonomickou erudici. Na to vám odpoví ta moje knížka. Ale například víme, že existuje obrovská vazba mezi ohledem na přírodu a vyspělostí a bohatstvím lidské společnosti. Je evidentní, že čím chudší lidská společnost je, tím brutálněji se k přírodě chová, čím vyspělejší, tak to platí opačně. Zrovna tak platí, že jsou společenská uspořádání, která likvidací třeba soukromého vlastnictví a podobně ničí přírodu daleko více, než společenství svobodnější. To jsou dlouhodobé tendence a vedou jednoznačně k tomu, že příroda dnes 8. února je ochraňovaná neskonale více než osmého února před deseti, padesáti, sto lety.
----------------

Až do přečtení tohoto rozhovoru jsem se domníval, že patřím mezi celkem normální lidi. Teď jsem ale znervózněl. Utíkal jsem se zeptat pár známých, abych se ujistil, jestli jsme s Alem Gorem jediní dva na světě, co kolem sebe vidí ničení planety. Uklidnili mě. Vidí ho taky. Vypadá to, že pokud to opravdu normální lidi nevidí, pak je pan Klaus jedním z mála těch normálních. My všichni ostatní jsme mešuge, máme vidiny, jsme zpracováni nebezpečnou politickou propagandou médií, a jako takoví jsme zralí na blázinec. To aby vláda pořádně přehodnotila návrh státního rozpočtu, bude potřeba postavit hodně, hodně nových blázinců.

Nebo bychom se na to mohli podívat jinak, čistě z lásky k panu premiérovi, který chudák bude mít s tím rozpočtem i tak starostí nepočítaně. Možná to pan prezident ani tak nemyslel. Možná mu vůbec nejde o to, jak to s tou přírodou je. Třeba jenom sype z rukávu kontroverzní tvrzení, protože ví, že mu to zajistí pozornost veřejnosti, a bez té by nemohl být. Nebo je tu ještě možnost, že ten maGor(e) je on. Po tolika letech v politice, kdo ví kolik zdravého rozumu mu zbylo. Ať si to každý přebere sám.

A jak že je to s tou přírodou? Ničíme ji víc než před 10, 50, 100 lety, nebo míň? Zkuste hádat.
Nebo počítat. Počet obyvatel roste. Průmyslová výroba roste, to si žádá víc energie, víc surovin, produkuje se víc zplodin. Za pár desítek let nebude ropa a budou docházet další suroviny. Zásoby pitné vody přestávají stačit. Ledovce tají (fakt, pane prezidente, běžte se podívat). Poušti se zvětšují. Drancujeme tuto zemi a na naše potomky kašleme, ať si poradí, jak budou umět. Jestli budou umět. Tohle je typické chování pána tvorstva. Bezohlednost, touha urvat co nejvíc, teď hned, bez ohledu na budoucí následky.

V jednom se s Václavem Klausem náhodou shodnu. Řešení nemůžeme hledat u ekologických aktivistů. Ale spokojit se s tím, že problém neexistuje? Vážený pane prezidente, držte radši klapačku, škodíte víc než ti zelení. Když přijmeme tezi, že problém není, nebudeme ho řešit. Když ho nebudeme řešit, budou ho mít naše děti, ještě větší jejich děti, a kdoví, jestli nějaké další děti ještě budou. Ale jedno vím: nechtěl bych být tím, kdo těm dětem bude vysvětlovat, že kdysi dávno žil byl jeden malý český prezident, který veřejně hlásal: Lidičky, naše příroda je ve skvělé kondici a je to čím dál lepší! Takže vesele drancujte, pleňte, vysávejte, berte si, co hrdlo ráčí!

Což mi připomělo jiného klasika, ale o tom zase příště.

Proč nemám rád ekologické aktivisty

Protože jsou řvoucí menšinou, která si myslí, že má právo mluvit za mlčící většinu (ale já si je jako své mluvčí nevybral, co vy?). Protože protestují proti všemu: proti uhelným elektrárnám, proti vodním elektrárnám, proti atomovým elektrárnám, dokonce proti větrným elektrárnám. Protože kritizují jednání jiných, ale sami neumějí nabídnout rozumnou alternativu.
Protože svítí, vaří, pracují na počítači, jezdí autem, lítají letadlem stejně jako my ostatní, ale vytvářejí dojem, že my bychom se za to měli stydět, protože tím ničíme planetu (oni se nestydí ani trochu, protože asi mletím hubou a pořádáním blokád a demonstrací to planetě dostatečně vracejí). Protože ničemu opravdu pořádně nerozumí, ale to jim nebrání, aby se vyjadřovali úplně ke všemu. Protože vytrhují z kontextu fakta a překrucují je s cílem manipulovat veřejným povědomím. V čemž si nezadají s jinými řvoucími menšinami, ale to už je zase téma na jindy.