čtvrtek 3. září 2009

Prázdninová cesta na Slovensko

Martin strávil skoro polovinu prázdnin na táborech, my část dovolené na maltě a v písku, Roman poctivě doháněl co zameškal ve školním roce - tak poctivě, že si raději prodloužil studium o rok, aby mohl ještě více, lépe a radostněji prokazovat svou pracovitost. A tak jsme nakonec byli rádi, když se nám podařilo spolu strávit celých 10 dnů, a to na Slovensku. Vyrazili jsme ve čtvrtek 13.8. do Martina, vraceli jsme se zpátky přes Bratislavu, kde jsme strávili noc z neděle na pondělí 24.8.Mezitím jsme stihli leccos. Dvakrát tenis-jednou s Mirem, jednou sami. Roman na rozdíl od
Martina nedržel raketu v ruce pěkných pár let, ale docela mu to šlo. V sobotu jsme zajeli do
Rosiny, Vlado nachystal grilovačku, olizovali jsme se až za ušima. V neděli jsme s Vladem a s Mirem vyrazili do kopců. Vlado se ptal, jestli dokážeme vylézt na Malý Rozsutec. Nevěřil jsem
tomu, už jsme to v minulosti dvakrát zkoušeli a nepovedlo se. Ale Martin už přecejen není takové mimino jako dřív, a tak se to k mému překvapení povedlo.
Trasa byla následující: z Terchové pod Rozsutce po modré, pak na Malý Rozsutec a zpátky do Terchové po zelené.

a tohle je dokumentace z cesty:

tady už máme Rozsutec (tedy ten Malý) na dohled:

a tohle je vrcholová fotografie. Tedy ne že by byla tak špicová, ale je z vrcholu.
Cesta dolů byla docela náročná, někteří z nás (přiznávám se dobrovolně, ale nebyl jsem sám!) pak dva dny chodili jako by měli místo nohou protézy.

Ve čtvrtek jsme se jeli společně s Didim (který se vrátil ze Sezamka poštípaný od štěnic) zrekreovat do Tatralandie. Bylo tam strašně lidí, z nichž většina trávila čas čekáním ve frontách na tobogány. Přidali jsme se k nim, aby nám něco neuniklo. Většinu těch venkovních jsme zvládli,
vnitřní jsou přístupné i v zimě, a to je tam o hodně míň lidí...
Při odchodu jsme měli problém najít auto, pořadatelé rozšiřovali provizorní parkoviště po
okolních loukách. Didi měl ještě na ten samý den dohodnutý s Bachratými plážový volejbal, tak jsme ho tam dovezli. Nakonec si zahrál trochu i Roman. Martin si lezl po horolezecké stěně a pak
si s mámou zahráli minigolf. Mezitím dorazil i Vlado a ukecal mě na kolečkové brusle kolem přehrady. Byla to pěkná štreka, na zpáteční cestě už jsem měl pocit, že mám půjčené nejen brusle, ale i nohy.
V sobotu jsme si všichni (tj. i babička, Vlado, Didi - akorát Miro se ulejval v Bratislavě) udělali výlet do Ružomberka. Všichni se tak těšili na guláš, že jsme nakonec ani
nevylezli ze zahrady. Navíc se ukázalo, že jsme vlastně v malé zoologické zahradě. Kluci se mazlili s maličkým králíčkem, který vypadal jako plyšový, až na to, že se hýbal. Byl tam i veliký králík, jehož jedno ucho bylo větší než celý ten malinký králíček. Pak tam bylo roztomilé koťátko, jeho maminka, a pejsek, který se s tím koťátkem legračně kočkoval (nebo pejskoval, jak chcete).
Martin o něm říkal, že je hyperaktivní, a asi na tom něco bylo:

Každý si vybral svého mazlíčka:

Kotě mělo zjevně pochybnosti, jestli to malé bílé není myška, a jestli by se s tím nemělo něco dělat. Ale asi usoudilo, že tahle myš je pro něj přecejen ještě moc velké sousto:

V neděli ráno jsme ještě zajeli k Vladovi, poseděli jsme u kafe, a pak vyrazili směr Bratislava.
Prvním cílem byl byl Hadriových, k nimž byla pozvaná babička. Díky víceméně funkční GPS jsme to našli bez problémů (akorát se nás to pořád snažilo vyhnat z dálnice, nakonec se ukázalo, že v parametrech plánování trasy byly dálnice zakázány). U Hadriovců na nás čekali s obědem. Pak jsme se šli s Katkou na (Hančina sestřenička, nikoli jediná tohoto jména :-)) trochu vyvenčit.
Hned nad sídlištěm je kopec a na něm televizní vysílač s rozhlednou:
na kopec jsme vylezli, na rozhlednu naštěstí jezdil výtah (i když Martin se tvářil, že by si to raději vyběhnul). Nahoře je sice otáčivé patro s restaurací, ale sedět v hospodě jsme nechtěli. O patro výš je vyhlídka - sice ne otáčivá, ale vidět odtud je opravdu dobře. Má tu být něco jako kavárna, ale kafe si tu nikdo nedává, možná proto, že tu není žádná obsluha. Nebo tu není obsluha, protože si tu kafe stejně nikdo nedává, kdoví.
Pokochali jsme se pohledem na Bratislavu a široké okolí (za nejlepší viditelnosti prý jsou vidět i Alpy, což se nám nepoštěstilo, ale i tak bylo vidět dost: Bratislava jako na dlani, kousek dál už je Rakousko s hromadou větrných elektrátren.

Večer jsme dorazili k tetě Bertě, kde jsme měli domluvené přespání (u Hadriovců mají sice krásně zrekonstruovaný panelákový byt, ale zapomněli ho udělat nafukovací).
Chviličku jsme popovídali, ale byli jsme všichni docela unavení, takže jsme se rychle uklidili do postýlek. Ráno jsme měli v plánu procházku po Bratislavě a odpoledne odjezd.
Procházka začala hledáním cesty na Slavín. Viděli jsme ho nad sebou, ale ukázalo se, že trefit cestu ve spleti slepých uliček není úplně jednoduché. Ale nakonec našli, rádcové, našli...

Pokoušel jsem se vyfotit rodinku s celým pomníkem, ale dostat tam aspoň hlavy tak, aby bylo vidět až na špičku, to byl těžký úkol. Nejvíc se tomu blížilo tohle, ale to už jsem jim ležel u nohou:

opačný pokus-dojít tak daleko, až bude vidět celý památník, dopadl takhle:


i ze Slavína byl krásný výhled:

pak jsme seběhli z kopce dolů a pohltilo nás staré město s novým mostem, my jsme zase pohltili pár kopečků zmrzliny.

na jedné z ulic starého města právě vylézala z kanálu socha partyzána, druhý už byl celý venku a nehybně na nás civěl. Martin tvrdil, že je živý, já ho přesvědčoval, že to musí být taky socha. Chvilku jsme se dohadovali, a nakonec to socha nevydržela a zamávala nám. Zasmáli jsme se, Martin mu hodil do klobouku pár drobných a podal si s ním ruku.

Skoro hotovo

Původně jsem uvažoval o názvech jako Nekonečné dokončování či Světlo na začátku tunelu. Ale abych nevypadal jako pesimista, budu mluvit o napůl plné místo o napůl prázdné sklenici. Opravdu, nezaujatému pozorovateli náš domek může přijít jako dokončený. Ve skutečnosti dál jedeme jak motorové myši a konce nevidíme. Takhle se jeví náš domek externímu pozorovateli:
Pozorovatel-internista (to je ten, kterého pozveme dál), uvidí nedodělky hned jak překročí práh. Veranda není vymalovaná, chybí svítidla, skříně, tedy jinými slovy, nic tam není.
Ovšem ani nejvšetečnější pozorovatel nepronikne tam, kam chodím trávit všechny volné víkendy. Můj pokus o zateplení střechy před časem vypadal takhle:

Teď je to trochu lepší, je hotová třetina podlahy a třetina krovu. Podlaha je tam strašně hrubá a nerovná, takže to nejdřív rovnám stěrkou. To rozmíchám v kyblíku asi půl pytle maltové směsi v trošce vody (dělám to před domem takovým nástavcem na vrtačku). Potom s tím vyšplhám na půdu (po schodech do patra a pak po žebříku úzkým otvorem, je to docela topologický oříšek, jak tam provlíknout sebe i s kyblíkem, nevylít to, nepraštit se a nesletět z žebříku). Nahoře to vyleju a snažím se to honit po podlaze hrablem na sníh a pak špachtlí, aby se to rozlilo pokud možno rovnoměrně. Na první třetinu podlahy jsem spotřeboval asi 8 pytlů, tj. 16 horolezeckých výprav. Ale výsledek nic moc. Po zaschnutí jsem to zakryl parozábranou, 8 mm tlustými deskami hobry a nakonec jsem na to položil lino, ale stejně je to křivý jako prase. Počítám že minimálně dalších 20 pytlů tam ještě zahučí,vprostřed chci položit plovoucí podlahu a ta se nerovnostem nepřizpůsobí jako lino. Všechno je to komplikované tím, že půda je straště nízká, v krajích musím ležet, když tam chci něco dělat, a ani v prostředku se nemůžu narovnat. Na že bych se o to nepokoušel. Pravidelně na to zapomínám, zkusím se narovnat - ale hlavou střechu neprorazím! Akorát se vždycky leknu a strašně zařvu. Dřív se Martin s Hankou lekali, co se mi to stalo, ale teď už vědí svoje a mají z toho prču. Já moc ne, já z toho mám boule a modřiny na všech možných i nemožných místech. Úspěch je, že to zatím nevypadá na žádné trvalé následky. Jestli to takhle půjde dál a vydržím celý a zdravý až do konce, budu muset sám sebe pochválit. Protože to za mě nikdo jiný neudělá :-)