Včera mělo být podle předpovědi hodně teplo (což se splnilo). Protože už se nám trasy dost prodlužují, vyrazili jsme tentokrát hned ráno v půl deváté, abychom se vyhnuli tomu největšímu dusnu. Poslední dobou jsme několikrát zabrousili směrem na Kokořínsko (na kole zámky Lobeč, Stránka, a naposledy před týdnem, nikoli na kole, ale autem k Pokličkám a na pěší procházku kolem skalního hradu Nedamy). Nyní jsme se vydali stejnou cestou, ale ještě o kousek dál. Cílem je hrad Houska, který navzdory svému oficiálnímu názvu není hradem, ale regulérním zámkem.
Zámek č. 64: Hrad Houska (25. 6. 2023)
Vzdálenost od domova (podle navigace): 36 km
Ujetá vzdálenost (skutečnost celkem): 76 km
GPS: N 50°29.45507', E 14°37.44203'
Původně gotický hrad, založený Přemyslem Otakarem II. na počátku 13. století byl r. 1590 přestavěn na renesanční zámek. Jako vlastníci se tu vystřídala spousta českých šlechtických rodů: po Přemyslovcích pánové z Dubé, Smiřičtí, Hrzánové z Harasova, Kounicové a další. R. 1924 ho koupil generální ředitel Škodových závodů Josef Šimonek (ano, ten, co r. 1928 koupil i nedaleký zámek v Lobči, náš zámek č. 59). Nechal zámek opravit a až do roku 1939 jej rodina využívala jako letní a reprezentační sídlo (byť Josef Šimonek sám zemřel již roku 1934 v Lobči). Poté byl hrad zabrán protektorátními vojsky a využíván německou armádou. Od roku 1950 tu pak byl archiv Státní knihovny ČR (Klementinum). V 90. letech byl vydán v restitucích dvěma potomkům původních majitelů, jedním z nich je opět nám již známý Ing, Jaromír Šimonek, který žije a provozuje penzion na zámku v Lobči. Až noví majitelé poprvé otevřeli zámek veřejnosti, a to roku 1999.
My jsme nešli dovnitř, protože jednak neradi necháváme kola delší dobu bez dozoru, jednak už jsme tu kdysi byli. Trochu nás mrzelo, že se nedalo nakouknout ani na nádvoří, pouští se tam jedině se vstupenkou na prohlídku v ceně 150 Kč za osobu. Dole přidávám tři obrázky interiéru z naší předchozí návštěvy s dětmi z roku 2005.
Zámek je zajímavý nejen svou bohatou historií a cennými nástěnnými malbami v gotické kapli, která se zachovala z původního hradu, ale majitelé též obratně přiživují historky, které kolem něj kolují. Prý se tu nachází brána do pekel, nebo možná do jiného časoprostoru, zmiňují se četná "svědectví", která to mají dokazovat. A protože majitelé jsou marketingově zdatní, nechali do prostor bývalé kočárovny umístit dřevěný pohyblivý "peklem" (jakási obdoba betléma, prý inspirovaná prvním dílem Dantovy Božské komedie).
Počítáme s tím, že až budeme mít vnoučata ve věku, kdy je to zaujme, určitě je sem vezmeme.
Jinak cesta samotná byla docela náročná, prošli jsme si rájem i peklem (peklo viz výše, Ráj je název osady nedaleko před Houskou, kde jsme si na zpáteční cestě dokonce dali oběd (Občerstvení u Weinlichů). Na cestě tam byl nejnáročnější poslední úsek, táhlé stoupání k hradu. Už jsem sesedal z kola, ale když kolem mě projela Hanka s komentářem, že na mě tedy nahoře počká, s těžkým sebezapřením jsem nasedl zpátky a na druhý nejlehčí převod jsem to nakonec vyšlapal, i když jsem to pak nahoře deset minut rozdýchával. To jsem ještě netušil, co si dobrovolně zavařím na zpáteční cestě. Rozhodl jsem se, že si trošičku zajedeme a dáme si kafe v oblíbené cukrárně v nedalekém Mšeně. Ovšem neuvědomil jsem si, že z Ráje do Mšena je dlouhé táhlé stoupání, ještě delší, než na Housku, podobně prudké, a že s plným žaludkem po obědě a ve stupňujícím se vedru to nebude příjemné. Taky že nebylo. Za největší úspěch dne považuji fakt, že jsem udržel oběd v žaludku, chvílemi to bylo na hraně :-)
