Ukazuje se, že zážitků a fotek z Javy je hodně, takže místo zamýšlených tří příspěvků (Bali, Java, Sumatra) budou čtyři, Javu si rozdělíme na Yogyakartu a zbytek (Jakarta a Krakatoa). Takže tady je Java díl první.
Pátek 24.5.2019: odpoledne přelétáme z Denpasaru do Yogyakarty; původně zamýšlíme použít k přiblížení do centra vláček, který má zastávku hned u letiště, ale v pokladně nám tvrdí, že nejbližší vlak pojede někdy za 4 hodiny, přestože podle Googlu by měl jezdit tak asi každou půlhodinu.
Možná je problém angličtina, možná jsou domluveni s místními taxikáři, že jim nebudou kazit byznys. Podobně jako na Bali u chrámu Uluwatu, je tady jakási "chráněná zóna", kde je dovoleno nabírat pasažéry pouze oficiálním taxíkům, a řidiči Grabu tady nezastaví. Museli jsme popojít o kus dál (podobně jako v Uluwatu), a pak už to šlo...
Ubytováni jsme v takové úzké uličce, brankou vstupujeme do překvapivě prostorné rezidence s několika apartmány. Tohle je Martinova postel, za ní je koupelnička se sprchou a WC. Všechno vypadá OK, až na to, že během chvilky zjišťujeme, že máme spolubydlící: asi 8-10 cm velké šváby, kteří nejspíš vylézají ze sprchového odtokového kanálku. Pár jich zavraždíme a pak raději necháváme ve sprše pořád svítit světlo, celkem to pomáhá.
Navečer se jdeme projít směrem do centra; město je někdy nazýváno perlou Javy, ale nám spíš připadá jako její stoka, alespoň ta část, kterou procházíme.
Není to všude tak hrozné, v samotném centru je pár širokých ulic a nějaké památky; tohle je stará pevnost, která slouží jako památník osamostatnění Indonésie z područí holandských kolonizátorů.
O kousek dál je jakýsi místní Central Park, kde se právě schyluje k nějakému hudebnímu vystoupení.
Hned vedle parku je vchod do sultánova paláce, zvaného Keraton. Yogyakarta je nejen město, ale i provincie se zvláštním statusem, a dodnes je tu formálním vládcem sultán. Jeho palác je prý dopoledne přístupný veřejnosti, zato večer není ani pořádně osvětlený.
Sobota 25.5. - dnes máme v plánu dva nejznámější indonéské chrámy, každý kousek od Yogyakarty, ale na jinou stranu. První je na řadě Prambanan.
Je to největší hinduistický chrámový komplex v Indonésii. Postaven byl v 9. století, ale o sto let později byl opuštěn (pravděpodobně poté, co byl poničen nějakým zemětřesením). Postupně chátral, až byt téměř úplně zničen dalším velkým zemětřesením v 16. století. Roku 1918 započaly rekonstrukce, které byly dokončeny roku 1953. Bohužel roku 2006 postihlo Yogyakartu a okolí další silné zemětřesení, které část komplexu opět srovnalo se zemí, další části sice zůstaly zachovalé, ale musely se postupně znovu rekonstruovat kvůli statice, což se týká i tří hlavních chrámů (zasvěcených Višnovi, Šivovi a Brahmovi). Stále se tu pilně pracuje, jak jsme se přesvědčili na vlastní oči.
uvnitř chrámů jsou sochy hinduistických bohů
tady je Durga, manželka Šivy
Ganéša, Šivův syn, čtyřruký bůh se sloní hlavou
a zde sám velký Šiva (tedy ta socha vzadu, před ní stojí sám velký Martin)
Odpoledne se přejíždíme (Grabem, jak jinak) k druhému z chrámů, což je buddhistický Borobudur.
Byl postaven podobně jako Prambanan v 9. století. Na leteckých snímcích tvarem připomíná pyramidu, ovšem na šesti stupních čtvercového půdorysu jsou nahoře ještě další tři stupně kruhového tvaru.
Chrám je tak obrovský, že se nedá rozumně vyfotit (jedině po kouskách a poskládat do panoramatu)
Jednotlivé stupně se dají obcházet kolem dokola (a asi se to tak správně má dělat, všude je spousta reliéfů, představujících výjevy z Buddhova života, a které tak nenásilně vyzývají k obcházení chrámu ve směru hodinových ručiček - to jsem vyčetl na Wikipedii, jinak bych to nepoznal).
v horní části jsou všude stúpy ve tvaru děravých zvonů, uvnitř vždy sedí socha Buddhy.
Se západem slunce opouštíme komplex (už nás jemně, ale nekompromisně vyhazují), ještě odbudeme neodbytné prodavače suvenýrů, v nedaleké místní restauraci si dáme nudle, a Grabem odjíždíme zpátky do Yogyakarty.
Neděle 26.5.: původní záměr byl najít si na webu průvodce a vylézt na sopku Mt. Merapi (2930 m). Dokonce jsem našel stránky nějaké kanceláře, která tyhle výstupy pořádá, byl tam i online formulář, tak jsem to zkusil objednat. Po pár hodinách jsem dostal email, že se omlouvají, ale že už rok se výstupy nepořádají, protože je Merapi neklidná a není to bezpečné. Tak jsme našli jinou sopku v okolí, nižší a neaktivní, ale přístupnou veřejnosti. Jmenuje se Nglanggeran a má výšku necelých 1000 metrů a podle mapy se jedná o přírodní rezervaci. v okolí mají být i nějaké vodopády, tak jsme zvědaví...
Grabem jsme dojeli až ke vchodu do rezervace, samozřejmě se platí vstupné.
Za vybrané peníze si užíváme pohledu na skořápky z vajec čerstvě vylíhlých dinosaurů
Cesta místy připomíná skalní města někde v Českém ráji nebo Adršpachu.
I luční kobylky tu září barvami. Zde přichyceni dva v poloze 69 :-)
Hanka se pokouší sundat z palmy banán, ale nedaří se.
Všude kolem jsou terasy s rýžovými poli
Martin našel na Googlu nejlépe hodnocenou restauraci v okolí, ono toho tady v okolí vůbec moc není, i tahle je dost bokem, takže bychom na ni nenatrefili, kdybychom k ní cíleně nešli podle map.
Jídlo je dobré, obsluha milá, a už chápeme, proč mají tak dobré hodnocení - paní nám dala kartičku s adresou na TripAdvisor, abychom jí dali hodnocení. Což jsme učinili.
Po obědě jsme se vydali k nejbližšímu vodopádu, který jsme našli na mapě, a měl by být odsud jenom malý kousek. Ovšem jakmile jsme spatřili údolí potoka (nebo někdy možná i říčky), na kterém by měl být, tušíme zradu. Vody je tu proklatě málo na vodopád. A i to málo je rozvedeno do rýžových políček na zavlažování, takže jak se dá tušit, na vodopády už nezbyde prakticky nic,
Naše podezření se potvrzuje, tohle jsou prosím všude v okolí inzerované a vychvalované vodopády Kedung Kandang.
Ale příroda je tu krásná, rýžová políčka malebná, takže výlet lze označit za zdařilý...
Vracíme se na silnici, po které jsme sem přijeli. U odbočky na lesní cestičku k vodopádům je ilustrační foto, jak by měly vodopády správně vypadat. Aspoň víme, co jsme chtěli vidět :-)
Cesta zpátky je dobrodružnější, než jsme čekali, Martin marně zkouší Grab, v okolí není nikdo, kdo by měl zájem odvézt turisty zpátky do Yogyakarty. Nakonec ujdeme asi 8 km, než se podaří chytit odvoz, za který jsme hodně rádi, protože už se mezitím setmělo, a dalších 30 km by se nám jít nechtělo.
Ještě jeden zážitek spojený s ubytováním: Hance včera zmizel z pokoje mobil. Byl to starý Samsung Galaxy S4 mini, tedy v zásadě žádná velká škoda, akorát tam byla slovenská SIMka, a na ní navázané internetové bankovnictví k babiččinu účtu. Nechce se nám to nechat jen tak, pročež se večer snažíme vykomunikovat s personálem (starší paní a mladičký kluk), ať s tím něco dělají. Jejich znalost angličtiny je tragická a navíc ani nejeví velký zájem, snaží se nám vysvětlit, že do našeho pokoje určitě nikdo nevešel. Argumentujeme tím, že asi vešel, když tam bylo uklizeno, tedy aspoň vynesené odpadky. Krčí rameny, na domluvu to nevypadá. Martin se snaží toho kluka přesvědčit, že by se mohl podívat na záznamy z kamery, která je před vchodem do apartmá. Protože nechceme ponechat nic náhodě, posíláme SMSku majiteli (který je někde na cestách). Pohrozíme, že to nahlásíme na policii, a během chvilky přijde odpověď, že to prověří. A po nějaké chvíli přijde zpráva, že se telefon našel na nějakém jiném pokoji. Asi tam sám doběhl. Ráno nám skutečně paní předává telefon v igelitovém pytlíku...
Zítra dopoledne se chystáme přelétnout do Jakarty a pak hned pokračovat autobusem na západní pobřeží Javy. Pokračování příště.
Žádné komentáře:
Okomentovat