Kvůli práci na dlouhé reportáži ze Švýcarska jsem odkládal příspěvek o zámku č. 58, až jsme stihli navštívit i č. 59, pročež je spojuji do jednoho příspěvku.
Zámek č. 58 (Lysá nad Labem, 8. 5. 2023)
Vzdálenost od domova: 32 km
GPS: N 50°12.20090', E 14°50.03065'
Pondělní státní svátek jsme oslavili cyklovýletem. Protože jsme se nechtěli spoléhat, že tento významný den najdeme po cestě otevřenou restauraci, dali jsme si brzký oběd doma a vyrazili jsme až po něm. Naštěstí dny jsou už dlouhé, takže je dost času, abychom se vrátili za světla.
Část cesty jsme jeli po nám známé cyklostezce z Kostelce nad Labem do Brandýsa. Je tu nezvykle malý provoz. Možná to souvisí s tím, že v Kostelci je tolik uzavírek, že se bez porušení předpisů prakticky nedá dojet autem k parkovišti na začátku cyklostezky, které obvykle za pěkného počasí bývá plné výletníků s inline bruslemi (i když kvalita cyklostezky je rok od roku horší, takže možná těch výletníků ubývá i z tohoto důvodu). Každopádně parkoviště je úplně prázdné, což je pro nás dobré znamení, že se nebudeme muset vyhýbat dvojicím nebo trojicím bruslařů, kteří běžně zabírají celou šířku stezky a diví se, když na ně zvoníme, že bychom je rádi objeli.
Počasí je krásné, po zastávce na kafe u stánku a několika kratších pauzách kvůli nepříliš spolehlivě fungující navigaci (mapy.cz už by konečně mohly zaměstnat nějaké slušnější programátory) vjíždíme po dvou a půl hodinách do Lysé nad Labem. Nikdy jsme tu nebyli, a tak hned fotím impozantní panorama se zámkem na kopci. Tedy domnívám se, že to je zámek, ale po chvilce se ukáže, že toto je budova kláštera (v současnosti státní okresní archív), zámek je schovaný až za klášterem.
Zámek vznikl r. 1560 renesanční přestavbou původního gotického hradu, patřícího Habsburkům. Císař Rudolf II. ho využíval jako lovecký zámeček. Následně ho získali Šporkové a provedli barokní úpravy, a později ho další generace Šporků přestavěla v klasicistním slohu. Tedy celkem obvyklý životopis zámku v rukou marnivé šlechty, která musí za každou cenu "jít s dobou". Nicméně pro dnešní podobu většiny českých zámků je důležité, co se s nimi dělo v době nedávné. Spousta z nich nepřežila komunistickou "péči". V tomto ohledu měla Lysá štěstí, protože od r. 1960 tady je (až dodnes) domov seniorů, a i když je vidět, že peněz není nazbyt a některé části areálu by si zasloužily častější opravy, celkově je v dobré kondici. Bohužel se nelze dostat dovnitř, kde mají být zachovalé cenné nástěnné a stropní malby. Zato zahrada je úžasná, veliká a hezky udržovaná. Severní část je v anglickém stylu, zatímco východní část má francouzskou úpravu, je tu i přírodní bludiště a hlavně unikátní soubor alegorických soch. Autorem části z nich je Matyáš Bernard Braun. Více podrobností se dá najít na Wikipedii.
Pohled od jihozápadu
Pohled od severu
Východní část zahrady se sochami
Pohled na zámek od severovýchodu
Zámek č. 59 (Lobeč, 20. 5. 2023)
Vzdálenost od domova: 34 km
GPS: N 50°27.57375', E 14°40.06045'
V sobotu mělo být hezky a teplo (ale trochu menší teplo než v neděli), takže ideální příležitost k dalšímu cyklovýletu. Tentokrát jsme to pojali jako celodenní výlet a spolehli jsme se, že někde poblíž dnešního cíle bude možnost se naobědvat. Což se nakonec ukázalo jako odvážný předpoklad, ale nebudeme předbíhat.
Cesta proběhla v pohodě, jen jsme si znovu ověřili, že se jede blbě proti větru, ještě blběji do kopce, a nejblběji proti větru do kopce :-) Tedy blbě se jede mně, Hanka si zapne motorek a jede jakoby nic...
Zámek stojí v místě, kde v minulosti byl statek a tvrz. Má poměrně pohnutou historii. Nemovitost patřila Valdštejnům, r. 1638 ji získal irský podplukovník Robert Geraldin jako odměnu za účast na vraždě Albrechta z Valdštejna (na císařovu objednávku). Geraldin v polovině 17. století nechal na základech tvrze postavit barokní zámek. Vlastnictví přecházelo z jednoho šlechtického rodu na druhý, a jak to bývá, každý si trochu zboural a trochu přistavěl. Zajímavější než šlechtické rody však byla pozdější historie, která dobře dokumentuje nástup kapitalismu a postupný úpadek významu šlechty. V první polovině 19. století zámek přešel do vlastnictví rodiny Vaňků, z nichž advokát Václav Vaňka byl pražským primátorem. Dalším majitelem byl Rudolf Cicvárek, advokát a podnikatel, který zmodernizoval zdejší pivovar, dodnes fungující. Roku 1928 koupil zámek generální ředitel Škodových závodů Josef Šimonek. Ten zde r. 1934 zemřel. Stát jeho potomkům zámek vyvlastnil roku 1948. Chvíli sloužil státnímu statku, ale naštěstí brzy začal být využíván jako rehabilitační léčebna psychiatrické kliniky pražské fakultní nemocnice na Karlově náměstí, což ho zachránilo před téměř jistým zpustnutím. Dnes zámek díky restituci vlastní potomek Josefa Šimonka, Ing. Jaromír Šimonek, který jej zrekonstruoval a provozuje tu penzion.
O tom, že tu je penzion, jsme věděli z Google map, a doufali jsme, že tu bude i restaurace, kde si dáme oběd a tím pádem i nahlédneme do interiéru zámku. Leč restaurace pro veřejnost tu není, a tak jsem se jen rozhlédl kolem a udělal pár fotek. Nádvoří a přilehlé hospodářské budovy skrývají nejeden poklad a celkově to tu vypadá jako pobočka technického muzea :-)
Majitel byl právě na zahradě a když viděl, že mlsně obcházím kolem, zeptal se, jestli mi může nějak pomoci. Na můj dotaz, jestli se tu nedá najíst, odvětil, že nedá, ale doporučil blízký pivovar. Byl velice přívětivý a omlouval se, že tu restauraci nemají, ale kdybychom měli zájem, rád nás tu ubytuje. Dělají tu i svatby a jiné akce, tak ho třeba někomu doporučíme. Na rozdíl od toho pivovaru.
Pohled od pivovaru k zámku
Pohled od zámku k pivovaru (žlutá budova uprostřed).
Parostrojní pivovar Lobeč je technickou památkou; o tom, že je tu restaurace, víme rovněž z map, a byla to naše záložní varianta pro případ oběda. Jenže to úplně nedopadlo. Je hezky, a tak je tu spousta lidí (hlavně cyklistů jako my). Na zahradě před restaurací je řada stolů, ale všechny jsou obsazené, až na jeden, na který praží slunce tak, že je tu k nevydržení. Uvnitř je to malé, největší stůl je prázdný a má cedulku s rezervací. Chvíli váháme, sedíme u toho stolu venku a teče z nás pot. Až po nějaké době se od člověka u vedlejšího stolu dozvídáme, že se tu neobsluhuje. Jídlo jsme sice viděli roznášet, ale objednávku je potřeba udělat uvnitř. Znamená to vystát frontu na objednávku, a pak čekat, nejspíš hodně dlouho a na prudkém slunci. Vzdáváme to a doufáme, že se chytneme ve Mšeně, přes které jsme sem jeli. Je to sice díra, ale najíst jsme tam dostali. U Vietnamce, který sice ochotou neoplýval, ale měl prázdnou restauraci a udělal nám kuřecí gyros s nudlemi. A pak jsme si dali kafe a zákusek na náměstí v cukrárně U Živných a Měšťáků. Tady to mají moc pěkné, jsou ochotní, a je tu i místo k sezení uvnitř. Jenom škoda, že mě neúspěch v pivovarské restauraci rozhodil tak, že jsem zapomněl, že jsem si chtěl během oběda v Lobči zadat do navigace ještě malou odbočku do nedalekého Vrátna, kde mají hezky zachovalý větrný mlýn. Tak snad příště. Kousek odsud je ještě zámek Stránka, třeba to bude číslo 60.
Žádné komentáře:
Okomentovat